Tolimati.cz

To není fér. V celý kinematografii snad neexistuje větší klišé, než americký životopisný filmy. Když si tak vezmu pár věcí jen z posledních let, napadne mě třeba Čistá duše, Pollock, samozřejmě Cinderella Man, klidně starší Stoneovi The Doors, Ray a teď Walk the Line (nešahat na Fridu, to je výjimka). Všechno je to stejný – dětství většinou s nějakým traumatem, pak objevení talentu, cesta nahoru, průser v podobě konfliktu geniálního, leč labilního jedince s drsnou realitou, prohloubení průseru pomocí chlastu/drog/chu­doby/schizofre­nie etc., vytažení z bryndy prostřednictvím milující bytosti, ideálně manželky, a následně finální triumf (OK, mimo The Doors :)). Jak Baťa cvičky. A přesto mě minimálně tři poslední ze jmenovanejch filmů praštily do palice – ovšem jen a pouze díky muzice, pro kterou člověk zapomene na všechno ostatní.

Walk the Line (aneb život a dílo Johnnyho Cashe s obzvláštním přihlédnutím k jeho druhé manželce June Carter) se podobá o rok staršímu Rayovi tak, až to hezký není. Jasně, do jistý míry v tom hraje roli podobná událost v životě obou geniálních muzikantů – oběma umřel v dětským věku starší a lepší brácha a oba se s tím celej život vyrovnávali. Jenže filmaři tenhle motiv akcentovali tak naprosto shodným způsobem, až má člověk pocit, že se dívá na remake stejnýho filmu. Ještě že Cash má proti Rayovi navíc prudivýho otce a netolerantní vochechuli coby první manželku, aspon nějak se liší.

Jinak je Walk the Line mnohem víc love story a přitom je učesanější než Ray, ale to je v podstatě jedno. To hlavní se totiž odehrává v hudebních číslech. Nevím jak ostatní, ale mě dostala už představa koncertu, kde se na pódiu vystřídá Carl Perkins s Jerry Lee Lewisem, pak přijde Cash, po něm Roy Orbison a všechno dorazí mladej Elvis, zkrátka celá tehdejší parta ze Sun Records. Pokud jde o mě, po něčem podobným už bych mohl umřít . Mimochodem Joaquin Phoenix a Reese Witherspoon (ani jednoho jsem doteď nijak nemusel) zazpívali skvěle, hlavně Joaquin se Cashovi opravdu hodně přiblížil.

A ještě jedna věc. Pokud někdo zná country jen od Zelenáčů, Rangers, Schovanek a podobnejch podvodů, možná nad tím ohrnuje nos. Ó ne. Je to stejně životná muzika jako starý r'n'blues a koneckonců fúze těchhle dvou stylů udělala rock'n'roll. (Ve filmu je tohle mimochodem velmi dobře vidět právě na koncertech zmíněný party ze Sun Records – pro mladý nebo zapomnětlivý je to ideální procházka jednou z nejdůležitějších etap hudební historie.) Takový koule, jaký má Phoenix třeba v I Got Stripes (přes proklamovanou ožralost!), I Walk the Line, Ring of Fire nebo Cocaine Blues, takový bych přál mnohejm dnešním tvrdejm rockerům typu Linkin' Park, určitě by nezněli tak trapně.

Lidi, kterým se tenhle tříoscarovej film (česky nesmyslně Těžká váha, asi založím společnost pro potírání dementních překladů názvů filmů) líbil, mě nebudou mít rádi, obzvlášť jedna moje dobrá kamarádka žijící t.č. ve Vídni, ale nemůžu jinak – snad nikdy v životě jsem neviděl větší snůšku klišé ve dvou hodinách (a to znám Casablanku, všechny bondovky, Con Air, Pretty Woman i Pána přílivu). Situace: Velká hospodářská krize 1929–1933, New York, boxerskej šampión ztratí práci a jde ekonomicky do kopru. Doma čeká milující manželka a hladový dětičky. Dohromady něco mezi sólovým výstupem Mirka Dušína po odchodu z Rychlých šípů, Karafiátovými broučky a Malým Bobšem. Boxer (Jim Braddock, hraje Russell Crowe) se samozřejmě otřese a dá dohromady, na cestě k vysněnému trůnu světového šampiona ho ovšem čeká řada nepříjemností, se kterými se pochopitelně bez zaváhání vyrovná. Libo vážný rozhovor tatínka se synem o tom, že ač jsme chudí, krást se nesmí? Prosím, jako přídavek si užijete vážné potřesení rukou obou jmenovaných před boxerským finále. Jak se chová správná manželka? Správně, chlapa za všech okolností podrží, sice se o něj bojí (a jde se za něj modlit do kostela, to je nadmíru důležité), ale na druhou stranu klidně chrstne whisku do ksichtu hnusnýmu soupeři (navíc nějakej Latino, fuj). Nechybí pochopitelně manažer, kterej napřed hrdinu nechá ve štychu, aby za něj pak bojoval s cynickým majitelem boxerskýho klubu, ani původně zlej a pak napravenej novinář, kterej celej comeback v pravou chvíli zařídí. Ale nejlepší je kamera: jakmile se boxeři vzájemně bouchnou, už je tam přesvícení a zpomalení, rozhodující direkty jsou navíc provázený flashbacky na trpící hrdinovy dětičky, aby bylo jasný, že to Braddock nedělá pro sebe, ale pro uživení rodiny. Celou dobu jsem doufal, že nakonec aspon toho nechutně kladnýho hrdinu soupeř v ringu zabije, nebo nad ním přinejmenším vyhraje nebo cokoli – ale ne, navíc se ještě v závěrečných titulcích dozvíme, že se Braddock stal hrdinou ve 2. světový válce (jak jinak taky). Ach jo… asi si budu muset pustit South Park – Bigger Longer Uncut, abych se zbavil toho pocitu ulepenosti…