Tolimati.cz

To není fér. V celý kinematografii snad neexistuje větší klišé, než americký životopisný filmy. Když si tak vezmu pár věcí jen z posledních let, napadne mě třeba Čistá duše, Pollock, samozřejmě Cinderella Man, klidně starší Stoneovi The Doors, Ray a teď Walk the Line (nešahat na Fridu, to je výjimka). Všechno je to stejný – dětství většinou s nějakým traumatem, pak objevení talentu, cesta nahoru, průser v podobě konfliktu geniálního, leč labilního jedince s drsnou realitou, prohloubení průseru pomocí chlastu/drog/chu­doby/schizofre­nie etc., vytažení z bryndy prostřednictvím milující bytosti, ideálně manželky, a následně finální triumf (OK, mimo The Doors :)). Jak Baťa cvičky. A přesto mě minimálně tři poslední ze jmenovanejch filmů praštily do palice – ovšem jen a pouze díky muzice, pro kterou člověk zapomene na všechno ostatní.

Walk the Line (aneb život a dílo Johnnyho Cashe s obzvláštním přihlédnutím k jeho druhé manželce June Carter) se podobá o rok staršímu Rayovi tak, až to hezký není. Jasně, do jistý míry v tom hraje roli podobná událost v životě obou geniálních muzikantů – oběma umřel v dětským věku starší a lepší brácha a oba se s tím celej život vyrovnávali. Jenže filmaři tenhle motiv akcentovali tak naprosto shodným způsobem, až má člověk pocit, že se dívá na remake stejnýho filmu. Ještě že Cash má proti Rayovi navíc prudivýho otce a netolerantní vochechuli coby první manželku, aspon nějak se liší.

Jinak je Walk the Line mnohem víc love story a přitom je učesanější než Ray, ale to je v podstatě jedno. To hlavní se totiž odehrává v hudebních číslech. Nevím jak ostatní, ale mě dostala už představa koncertu, kde se na pódiu vystřídá Carl Perkins s Jerry Lee Lewisem, pak přijde Cash, po něm Roy Orbison a všechno dorazí mladej Elvis, zkrátka celá tehdejší parta ze Sun Records. Pokud jde o mě, po něčem podobným už bych mohl umřít . Mimochodem Joaquin Phoenix a Reese Witherspoon (ani jednoho jsem doteď nijak nemusel) zazpívali skvěle, hlavně Joaquin se Cashovi opravdu hodně přiblížil.

A ještě jedna věc. Pokud někdo zná country jen od Zelenáčů, Rangers, Schovanek a podobnejch podvodů, možná nad tím ohrnuje nos. Ó ne. Je to stejně životná muzika jako starý r'n'blues a koneckonců fúze těchhle dvou stylů udělala rock'n'roll. (Ve filmu je tohle mimochodem velmi dobře vidět právě na koncertech zmíněný party ze Sun Records – pro mladý nebo zapomnětlivý je to ideální procházka jednou z nejdůležitějších etap hudební historie.) Takový koule, jaký má Phoenix třeba v I Got Stripes (přes proklamovanou ožralost!), I Walk the Line, Ring of Fire nebo Cocaine Blues, takový bych přál mnohejm dnešním tvrdejm rockerům typu Linkin' Park, určitě by nezněli tak trapně.