Tolimati.cz

Na koncert The Police (aneb tak dlouho se Sting zaklínal, že tenhle comeback dohromady nedá, až z toho vzniklo nejúspěšnější turné na světě za několik posledních let) jsme se chystali už loni v Praze, leč zdejší plánovaný koncert nakonec odpadl. A když nejde hora k Mohamedovi, nezbývá Tolimatům než sednout do Polárky a vyrazit na Messegelände do Lipska – no, aspoñ jsem si osvěžil vzpomínky z dávných dob, kdy to ještě bylo die zweitgrösste Stadt der DDR a pořádaly se tam školní zájezdy .

Celou akci v hale pro bratru 10–12 tisíc lidí načala předkapela tuším z Jižní Afriky, jejíž jméno jsem nezachytil, ale byla docela zajímavá – 2 akustický kytary a perkuse, přitom docela slušnej nářez. Koncert hlavních hvězd odstartoval Stewart Copeland bušením do obřího gongu a následně (podobně jako na posledním turné Stinga, který lze z dnešního pohledu brát jako test publika na comeback The Police) ostrá verze Message in the Bottle. Následovalo Walking on the Moon a pak má oblíbená Demolition Man, včetně oněch nenápadných, ale famózních rytmických fíglů basy a bicích z originální verze na Ghost in the Machine (kdo si to nespočítá, neuvěří, mě to fascinuje i po 25 letech). Dost mě překvapilo, že pánové hráli opravdu jen ve třech, čekal jsem, že s sebou budou mít přinejmenším někoho na klávesy, ale zvládli to sami (pravda, v případě kytaristy Andyho Summerse s dopomocí asi tak třímetrovýho panelu z krabiček) a snad až na samotnej úvod Message in the Bottle, kdy se výjimečně trochu hledali v rytmu, jim to i po těch letech hrálo fantasticky. U Stinga se to bere víceméně jako samozřejmost, ale Summers s Copelandem mě po desetiletích víceméně komorního jazzování, resp. skládání filmový muziky velmi příjemně překvapili, naživo to bylo ještě mnohem lepší než z koncertních desek/filmů z 80. let. Samozřejmě se nekonaly žádný dlouhý sóla nebo exhibionistický instrumentální masturbace, to k týhle kapele nepatřilo nikdy (až na Stingovo halekačky s publikem, který si pochopitelně neodpustil ani zde), přesto (nebo vlastně spíš proto) se hráčský výkony permanentně pohybovaly kdesi na hranici muzikantskýho orgasmu. Inu, Police.

Výběr skladeb víceméně odpovídal standardním Greatest Hits, což byla trochu škoda – ne že by Walking on the Moon, Don't Stand So Close to Me (aneb „píseñ vilného dědka“, copyright Jarmila :)), De Do Do Do De Da Da Da, Can't Stand Losing You nebo přídavkové So Lonely, Roxanne nebo Every Breath You Take byly špatný, to ani náhodou, ale je pravda, že jsem se těšil i na míñ známý kusy a říkal jsem si, co tak asi kapela opráší. Moc toho nebylo, když už na ně ale došlo, tak to stálo za to. Vynikající byla hlavně Wrapped Around Your Finger – co při ní Copeland předvedl na nejrůznější cinkátka, chrastítka a zvonítka nádavkem k normálním bubnům, to se dá těžko pochopit, natož zahrát (vzápětí si to víceméně zopakoval u Every Little Thing She Does Is Magic). Taky Invisible Sun mě mimořádně potěšila. Dobrá byla i Hole in My Life, kde kapela v závěru totálně zmátla roztleskaný publikum – aneb proč hrát stoptime na osm, když to jde na devět, že. Pánové se dobře bavili .

Po hodině a čtvrt kapela odpískala konec normální hrací doby, což nás trochu zaskočilo, ale on to byl spíš takovej taktickej manévr, aby se muzikanti trochu zregenerovali před závěrem – přídavky trvaly přes půl hodiny a celej koncert měl tak zcela standardní rozměry. Kdybych mohl mít napříště nějaký přání, tak asi jen vážně o něco odvážnější setlist – zní to kacířsky, ale klidně bych z něj vyhodil Roxanne i pár dalších provařenejch hitů (stejně je všichni slyšeli už x-krát naživo od Stinga) a dal tam víc těch druhoplánovejch věcí, třeba Synchronicity, No Time this Time nebo cokoli z nehranýho z Ghost in the Machine (třeba One World si o to fakt říká). A kdyby to mělo bejt úplně dokonalý, tak aspoñ jednu věc od někoho jinýho než od Stinga – ideálně Mother nebo Darkness. Ale co, člověk nemůže chtít všechno a koncert to byl parádní…

„Jen jeď, třeba je to naposled,“ ušklebovala se Jarmila škodolibě, když jsem jí oznamoval, že se chystám do Ostravy na… moment… už pátej Dylanův koncert od roku 1994, kdy tu hrál poprvý. Na cynický poznámky tohoto typu už jsem si dávno zvykl, ale pak mi došlo, že Dylan nedávno oslavil 67. narozeniny a v tomhle věku už by se asi nikdo nemohl divit, kdyby Neverending Tour aneb stálý ježdění po koncertech od čerta k ďáblu jednou provždy zabalil a odešel někam na ranč užívat zaslouženýho stáří. O důvod víc do tý Ostravy vyrazit.

V posledních pěti letech jsem viděl Dylana dvakrát a oba koncerty se od sebe lišily jen mírně, takže jsem čekal něco podobnýho. Ovšem už od začátku se věci měly jinak. Místo tradiční Maggie’s Farm otevřela koncert Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, ovšem nikoli v country verzi, v jaký ji BD etc. hráli minule v Praze – zvuk tentokrát připomínal ze všeho nejvíc legendární nahrávky s The Band. A když pak následovaly málo hraný klasiky If You See Her Say Hello (moje dlouholetá srdeční záležitost) a Just Like Tom Thumb’s Blues, bylo jasný, že zažijem něco novýho.

Milovníci notoricky znnámých hitů měli tentokrát dost smůlu – žádnej Mr. Tambourine Man nebo Visions of Johanna jako minule. Většinu setlistu tvořily písně z posledních deseti let, zbytek patřil starším, nicméně ne tak často hraným věcem (třeba Watching the River Flow nebo skvělá Desolation Row). Ze všeho nejvíc se ale kapela vyřádila v těch novinkách – taková High Water z Love and Theft, to byla hudební fantazie přecházející z tichounkýho ševelení akustický kytary s hi-hatou až po celokapelní nářez během tří čtyř taktů a pak zase zpátky. Úplně stejně pojala kapela i tradiční číslo It’s Alright Ma I’m Only Bleeding, který se tak hodně lišilo od nedávný koncertní verze a připomínalo spíš starý aranžmá z Live at Budokan. V Things Have Changed si zase krásně povídala sólová kytara s houslema a konečně došlo na famózní, leč v minulých letech přehlíženou desku Time Out of Mind, ze který se hrála má oblíbená Trying to Get to Heaven. Z nejnovější desky Modern Times toho zaznělo víc, mě nejvíc potěšila krásně medová When the Deal Goes Down a nářez jak sviña aneb Thunder on the Mountain v přídavku.

Minulý koncerty se nesly tak trochu ve znamení dekonstrukce klasických skladeb a kdybych neuměl texty, asi bych většinu věcí jen tak nepoznal. Letos to ale bylo úplně jiný – kapela se držela jednoduchýho a snadno rozpoznatelnýho aranžmá, podle textu jsem musel identifikovat jedinou věc (Just Like Tom Thumb’s Blues), jinak bylo vše čitelný hned. O to líp Dylan zpíval.

Nevím, jak bych koncert vnímal na druhým konci haly, ale se Štěpánem a Lenkou jsme si koupili lístky na stání u pódia a tak jsme měli celý jeviště jak na dlani a v podstatě jsme si užili klubovej koncert, což je přesně to, co Dylan podle mýho potřebuje. Na druhou stranu chápu, že se Neverending Tour nedá dělat pro sály pro 500 lidí – takže příště zkrátka zase půjdu k pódiu a budu si úspěšně sugerovat, že jsem v Lucerna Music Baru. Každopádně ale půjdu. Pošestý a třeba popadesátý, tenhle génius za to rozhodně stojí…

Po pěti měsících si Peace Frog zahraje zase v Praze, pochopitelně opět na Slamníku (Wolkerova ulice v Bubenči, kdybyste nevěděli). Stane se tak ve středu 11.června od 20 h, tentokrát hrajeme sami, takže patrně dojde na vše, co (aspoñ trochu) umíme. Na Slamníku bývá pohoda a příjemná nálada, tak doražte, další hraní v matičce měst se chystá zase až někdy na podzim…