Archive for July, 2011

h1

Suzanne Vega, Malostranská Beseda, Praha

Saturday, July 16th, 2011

Tomu říkám kombinace. Písničkářka z nejmilejších a k tomu můj nejoblíbenější klub v Praze, navíc léto, pohoda, děti na táboře, to je nabídka, jaká se neodmítá. Suzanne už jsme naživo viděli mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve Státní opeře a bůhvíjak jinak, ale Beseda je Beseda. Zpěvačka navíc momentálně krouží světem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známého svými hrátkami se smyčkami a zvukovými experimenty všeho druhu. Ohlasy ze světa (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva večery před Prahou) byly skvělé, naše natěšenost tudíž veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pódia stály tři řady židlí pro sponzory. Nic proti, bez sponzorských peněz by asi podobná akce těžko proběhla, jen škoda, že v Kooperativě, Čedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, který by koncert opravdu zajímal. Takhle to vypadalo na dobrovolně povinnej podnikovej večírek pro lidi, který chtěli být někde úplně jinde nebo se přinejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utíkalo. Naštěstí byli ve výrazný menšině.

Jako první hrál Čechomor, což není náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslední desku. Já z toho měl trochu strach, tu kapelu jsem přestal sledovat už před pár lety s pocitem, že se z ní stal výdělečnej kolovrátek hrající pořád to samý a pořád míñ zajímavě, a o to příjemněji mě pánové překvapili. Tohle fakt není žádnej folkloreček s bicíma – Čechomor má poprvé v historii basistu (Taras Voloshchuk) a díky němu a bubeníkovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky mají konečně pořádnej spodek. Na zmíněný nový desce Místečko pohostinsky basuje sám velký Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takže se chvílema slušně třásla podlaha. A dvojnásob, když se do pár skladeb zapojil i Leonard. Některý nový věci (Starala se máti má) už ani moc lidovkovitě neznějí, prostě našlápnutej bigbít. Asi si Místečko pořídím.

O přestávce se večírkáři nahrnuli na bar šťastní, že si konečně zase mohou nerušeně povídat o posledních trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikající světlo hlásící příchod hlavní hvězdy. Takže Suzanne Vega dosti nevěřícně zírala na tři liduprázdný řady u pódia, za nimiž aplaudovala našlapaná stojící Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiční otvírák Marlene on the Wall. Večírkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a poněkud neochotně začali klopýtat na svá místa, dělajíc u toho bordel židlema. Ach jo. Pak už se ale chovali relativně slušně, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tři z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom předbíhali.

A samotnej koncert byl prostě vynikající. Leonard hraje fakt výborně – takovýhle čarování se zvukem se jen tak nevidí, a když si začal pořádně hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, což byla snad nejlepší věc ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pódiu stála celá kapela. Ale i klidnějších písních byl skvělej, zbytečně neexhiboval, hrál s citem, prostě pro Suzanne minimálně stejně dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s ní v duu hrál před lety. Starý hity (Small Blue Thing, Caramel, nádherně zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejména ze Suzanniny nedávný divadelní hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jižanská spisovatelka, jejíž fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K ní Vega napsala i hudbu a navíc hrála hlavní roli, takže koncert místy získával téměř divadelní rozměr. Nejvíc mě bavila písnička Harper Lee (ano, autorka známé knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabít ptáčka, s níž měla Carson McCullers zjevně pár nevyřízených osobních účtů :)).

Jedním z vrcholů koncertu byla určitě stařičká Some Journey, v níž se k hlavní dvojici přidal i čechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo výborně. Holas se pak ještě vrátil na tradiční závěrečnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaždý, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobře – Leonard opět udělal z kytary kapelu a strojovej rytmus tý skladbě sedí velice. Přidávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na úplnej závěr má oblíbená Rosemary), leč vše krásné má svůj konec a někdy před půlnocí bylo hotovo. Ale bylo to skvělý. Beseda má údajně velký plány, co se slavných jmen týče, takže jsem zvědav, co přijde příště. Co takhle Dylan? :)