Tolimati.cz

Den osmý – středa 31.10.

Ze spánku nás tahá kromÄ› lehkĂ© ztuhlosti kloubĹŻ slunce pĹ™es okna busu a taky skuteÄŤnost, Ĺľe dorážíme na peruánsko-bolivijskou hranici a musĂ­me ven, aby se jihoamerická byrokracie nasytila. Formality ale kupodivu na zdejší pomÄ›ry netrvajĂ­ tak dlouho, zhruba za hodinu jsme za čárou a za dalších pár minut v CopacabanÄ›. Na hlavnĂ­ ulici od nádraží k přístavu nacházĂ­me po nÄ›kolika neĂşspěšnĂ˝ch pokusech vhodnej hotel, shazujeme bágly a sbĂ­háme k jezeru zjistit, jak a kdy se dostaneme na Isla del Sol, kde se podle inckĂ˝ch povÄ›stĂ­ narodil sám Inti, bĹŻh slunce. V přístavu bez problĂ©mĹŻ domlouváme soukromou loÄŹ (turistická uĹľ je pryÄŤ a další jede aĹľ po obÄ›dÄ›), v pĹ™ilehlĂ˝ hospodÄ› dáváme volskĂ˝ oka k snĂ­dani a odrážíme. Jsme zase skoro o 500 m výš neĹľ v Cuscu (pĹ™es 3800 m) a na lodi to houpe, takĹľe chvĂ­li pĹ™emýšlĂ­m, jestli vajĂ­ÄŤka nepĹŻjdou pĹ™es palubu, ale po chvĂ­li se vše uklidďż˝?uje. KormidelnĂ­k s jistotou vede loÄŹ nebezpeÄŤnÄ› vypadajĂ­cĂ­ úžinou a za hodinu a nÄ›co jsme na ostrovÄ›. Nádhera. Je vcelku vysokej, takĹľe těžce stoupáme po kamennĂ˝ cestiÄŤce skrz nÄ›kolik indiánskĂ˝ch osad. Na jednom mĂ­stÄ› fotĂ­me pasoucĂ­ se lamu a Radimovi se lĂ­bĂ­ natolik, Ĺľe se k nĂ­ s foťákem pĹ™ibliĹľuje na pár desĂ­tek cm. Lama se tváří nezúčastnÄ›nÄ›, ale pak zniÄŤehonic hodĂ­ po Radimovi takovej plivanec, Ĺľe zmĂ­nÄ›nej fotograf sotva staÄŤĂ­ uskoÄŤit a zbytek spoleÄŤnosti má o smĂ­ch vystaráno aĹľ nahoru na nejvyšší kopec. PĹ™i pohledu na Ăştesy a moĹ™e si nemĹŻĹľu nevzpomenout na Isole Tremiti (Gargano, Itálie) – fakt by mÄ› nenapadlo, Ĺľe nÄ›co podobnĂ˝ho potkám v tĂ˝hle výšce. Stesk po rodinÄ›, kterej se pĹ™i vzpomĂ­nce na Tremiti dostavil, zahánĂ­m ÄŤajem (tentokrát ne de coca, ale de muña) v kavárnÄ› na vrcholu, odkud je vidÄ›t skoro celá Titicaca. SedĂ­ tu dva Francouzi, tak jim dáváme foťák, aĹĄ nás cvaknou – veÄŤer to koneÄŤnÄ› pošlem domĹŻ, aby mÄ›li naši milĂ­ kromÄ› slovĂ­ÄŤek taky nÄ›jakĂ˝ obrázky. Pak slĂ©záme dolĹŻ, fotĂ­me mĂ­stnĂ­ zemÄ›dÄ›lce i jejich lamy (po ÄŤemĹľ následuje nevyhnutelnĂ˝ vyjednávánĂ­ o bakšiš, kterĂ˝ si Marek vyslovenÄ› užívá) a kapitán nás pĹ™esouvá na jinĂ˝ mĂ­sto ostrova k ĂşdajnÄ› inckĂ˝m ruinám. No nevĂ­m, mnÄ› to pĹ™ipomĂ­ná opÄ›t Itálii a tamÄ›jší polorozpadlĂ˝ stateÄŤky ze začátku minulĂ˝ho stoletĂ­. Ale pobĹ™eží tu majĂ­ parádnĂ­. Po chvĂ­li domlouváme s kapitánem pĹ™esun na mĂ­sto, kde se stavÄ›j rákosovĂ˝ lodÄ›. Jedeme asi pĹŻlhodinu kamsi k jinĂ˝mu bĹ™ehu, pak se loÄŹ chvĂ­li prodĂ­rá rákosĂ­m a za chvĂ­li jsme u vesnice v mĂ­stech, kde Tititaca uĹľ Itálii nepĹ™ipomĂ­ná ani trochu. U bĹ™ehu stojĂ­ skuteÄŤnÄ› jeden rákosovej ÄŤlun a v nÄ›m Indián s bidlem, nabĂ­zejĂ­cĂ­ projížďku. Jdem do toho s Martinem, Radim s Markem zĹŻstávajĂ­ v bezpeÄŤĂ­ motoru. JĂ­zda nenĂ­ dlouhá, obdivuju Indiánovo bidlaĹ™skĂ˝ umÄ›nĂ­ a na oplátku se dozvĂ­dám, Ĺľe jeden ÄŤlun stavÄ›j tĹ™i lidi 20 dnĂ­ a vydrží 6–7 mÄ›sĂ­cĹŻ, coĹľ mi pĹ™ipadá jako slušná produktivita. VracĂ­me se, nasedáme opÄ›t na motorák a za hodinku jsme v CopacabanÄ›. V přístavnĂ­ hospodÄ› dáváme skvÄ›lou veÄŤeĹ™i (pstruh na roštu, mďż˝?am), akorát mÄ› štve, Ĺľe mám strašnou chuĹĄ na ÄŤerstvou zeleninu, nicmĂ©nÄ› do rajÄŤat a salátu na talĂ­Ĺ™i se fakt neodvážím (to uĹľ se, říká Marek, rovnou mĹŻĹľem napĂ­t mĂ­stnĂ­ vody z vodovodu a to se rovná poukázce na tĹ™i dny s Endiaronem). Z hospody jdeme ještÄ› do internetovĂ˝ kavárny, ovšem uĹľ bez Martina, kterĂ˝mu je zas blbÄ› a mizĂ­ do pelechu. PosĂ­láme maily a zmĂ­nÄ›nou fotku domĹŻ a na fotografovani.cz a poslĂ©ze zalĂ©záme do hotelu, ještÄ› chvĂ­li kecáme nad tĹ™etinkami mĂ­stnĂ­ho piva a nÄ›kdy po desátĂ˝ usĂ­náme. ZĂ­tra (pokud bude Martin OK) nás ÄŤeká pĹ™esun pĹ™es La Paz do Uyuni a dalších 5–6 dnĹŻ absolutnĂ­ho fotoorgasmu jmĂ©nem Altiplano…

Den devátý – čtvrtek 1.11.

Vstáváme asi v 7, coĹľ je zatĂ­m rekord v dlouhospanĂ­. Martin nám dÄ›lá (a sobÄ› jistÄ› taky) radost – chrchlá, ale je podstatnÄ› lepší neĹľ vÄŤera. Proto hned po ránu vyrážíme ztĂ©ci kopec nad mÄ›stem se hĹ™bitovem a křížovou cestou. PrvnĂ­ zastávkou je nicmĂ©nÄ› nádhernÄ› bĂ­lá mĂ­stnĂ­ katedrála – na nebi nenĂ­ ani mráček, katedrála doslova svĂ­tĂ­, polarizáky si užívajĂ­ a milovnĂ­ci „realisticky modrý“ oblohy budou prskat, dobĹ™e jim tak. Pak lezem do toho kopce a je to docela záhul, ještÄ› vÄ›tší neĹľ vÄŤera na Isla del Sol. Ale nahoĹ™e je nádhernÄ›, Titicaca celá jak na dlani. Po chvĂ­li se vracĂ­me, Marek s Martinem lovÄ›j teleobjektivy Indiány na trhu, mÄ› to moc nebavĂ­ a nÄ›jak mÄ› moc netěší vyhlĂ­dka na procestovanej den – napĹ™ed musĂ­me cca 3,5 h busem do La Paz, pak celou noc opÄ›t busem (prĂ˝ komfortnĂ­m) do Uyuni. ZatĂ­m dáváme (opÄ›t senzaÄŤnĂ­) ananasovej dĹľus a potĂ© pizzu v hospodÄ› – snĂ­m ÄŤtvrtku a mám dost, v tĂ˝hle výšce mi fakt jĂ­dlo skoro nechybĂ­ a spíš se do nÄ›j musĂ­m nutit. A pak uĹľ lezem do busu. Cca hodinu trvá prvnĂ­ část cesty okolo Titicaky, Indiáni vystupujou a nastupujou na nejneuvěřitel­nÄ›jších mĂ­stech a cesta šplhá ĂşdajnÄ› do nÄ›jakĂ˝ch 4300 m. Pak opÄ›t sjĂ­ĹľdĂ­me k jezeru, neb se pĹ™es nÄ›j musĂ­me pĹ™epravit trajektem. Z lehkĂ˝ cestovnĂ­ letargie mÄ› vytrhává spásnej nápad pĹŻjÄŤit si od Radima Ĺ mĂ­dovy Bubny BerberĹŻ a hned je mi jasnĂ˝, co mi uĹľ cca ÄŤtvrtej den chybĂ­ – ÄŤtenĂ­. Svou jedinou knihu jsem pĹ™eÄŤetl dĂ­lem v letadle do Limy, dĂ­lem bÄ›hem neslavnÄ› probdÄ›lĂ˝ noci v Cuscu a asi si v La Paz budu muset nÄ›co pořídit, bez ÄŤtenĂ­ mám holt absťák. Užívám si příbÄ›hĹŻ Sumce, Kenyho etc. v Maroku, kdyĹľ vtom Marek vedle mÄ› zaĹ™ve cosi totálnÄ› nepublikovatelnĂ˝ho a zbledne jako polednĂ­ nebe bez polarizáku. Po chvĂ­li z nÄ›j leze, Ĺľe nechal v hotelu v CopacabanÄ› všechny svoje penĂ­ze (cca 1000 USD). No ty vole. ďż˝?ešíme, co s tĂ­m – jedinou moĹľnostĂ­ je, Ĺľe se Marek okamĹľitÄ› po příjezdu do La Paz otoÄŤĂ­, odjede taxĂ­kem zpátky do Copacabany a bude doufat, Ĺľe hoteliĂ©Ĺ™i neprohrábli rošt postele pod matracĂ­, kam Marek prachy dĹŻmyslnÄ› schoval. Do La Paz dorážíme zanedlouho, chudinskĂ˝ pĹ™edmÄ›stĂ­ El Alto je fakt docela hustĂ˝, bus se prodĂ­rá zácpou, po chvĂ­li zastavuje a Marek s Martinem, kterej jede s nĂ­m, vyskakujou a chytaj zmĂ­nÄ›nĂ˝ tágo. Marek ještÄ› stavĂ­ druhou droĹľku pro nás s Radimem a domlouvá nám cestu do centra, coĹľ oceñuju, neb na šrumec v La Paz ÄŤumĂ­m jak puk a po všelikerĂ©m strašenĂ­ z nÄ›j mám trochu obavy. Parta se tedy poprvĂ© rozdÄ›luje a my s Radimem míříme do centra najĂ­t hotel. Z pĹ™esunu do Uyuni dnes nebude nic, je otázka, jestli se klukĹŻm vĹŻbec povede vrátit se do La Paz (poslednĂ­ trajekt jede nÄ›kdy po osmĂ˝). Náš taxikář je nicmĂ©nÄ› velmi milej, kdyĹľ mu vysvÄ›tluju, Ĺľe potĹ™ebujem nÄ›jakej turistickej hotel v ulici poblĂ­Ĺľ hlavnĂ­ho námÄ›stĂ­, kterou mi Marek popsal coby batĹŻĹľkářskĂ˝ centrum, okamĹľitÄ› se chytá a za chvĂ­li jsme tam. HotelĹŻ je tu dost, prvnĂ­ dva jsou drahĂ˝, na tĹ™etĂ­ uĹľ kĂ˝vem. Jmenuje se Happy Days, dvoulůžák stojĂ­ 80 Bs (cca 10 USD) na osobu, coĹľ nenĂ­ málo (vÄŤera v CopacabanÄ› jsme bydleli za 25 Bs), ale zase je přímo v centru a pokoj vypadá skvÄ›le – neĹ™ešíme, shazujeme bágly a vyrážíme do ulic. A hele, La Paz vĹŻbec nenĂ­ špatnĂ˝ velkomÄ›sto, docela to tu Ĺľije, mrakodrapy se střídaj s koloniálnĂ­ architekturou a celĂ˝ to vĹŻbec nepĹŻsobĂ­ nebezpeÄŤnÄ›, takovĂ˝ klidnÄ›jší, ÄŤistší a modernÄ›jší Lima. Dáváme kafe, pak potkáváme mĂ­stnĂ­ kancelář Aerosur a vyĹ™izujeme potvrzenĂ­ zpáteÄŤnĂ­ho letu, pak ještÄ› chvĂ­li chodĂ­me, veÄŤeříme hamburgera v Burger King (sakra, mnohem radši bych si dal na ulici nÄ›jakej mĂ­stnĂ­ fastfood, ale obava z prĹŻjmu je znaÄŤná) a potĂ© koneÄŤnÄ› pĹ™icházĂ­ kýžená zpráva – kluci prachy našli a jsou na cestÄ› do La Paz. VracĂ­me se do hotelu, dáváme sprchu, píšem denĂ­k a zĂ­tĹ™ek holt strávĂ­me v La Paz, pĹ™esun na Altiplano se o den posouvá. HlavnÄ› Ĺľe Marek nenĂ­ bez floka.

Den desátý – pátek 2.11.

S příjezdem Marka a Martina byla ještÄ› legrace, protoĹľe pĹ™ijeli aĹľ pĹ™ed pĹŻlnocĂ­ a to uĹľ hoteliĂ©rka tvrdÄ› spala, takĹľe jsme ji s Radimem vcelku dobrodruĹľnÄ› budili netuše, kde se vlastnÄ› nacházĂ­. Bez nĂ­ hotel ztĂ©ci nešlo, neb byl neprodyšnÄ› uzavĹ™en. A nejvÄ›tší sranda nastala, kdyĹľ kluky koneÄŤnÄ› pustila dovnitĹ™ – nevÄ›domky jsme totiĹľ vybrali stejnej hotel, ve kterĂ˝m Marek s Litou pĹ™ed 4 lety zkysli bÄ›hem státnĂ­ho pĹ™evratu. SvÄ›t je malej a La Paz taky.

Ráno vstáváme relativnÄ› pozdÄ› a po snĂ­dani odjĂ­ĹľdĂ­me na autobusovĂ˝ nádraží Ĺ™ešit noÄŤnĂ­ pĹ™esun do Uyuni. JenĹľe ouha – dnes je v BolĂ­vii velkej cĂ­rkevnĂ­ svátek (DĂ­a de los muertos aneb dušiÄŤky po latinskoamericku) a proto leccos nefunguje, například vÄ›tšina autobusovĂ˝ch linek. Nakonec vĂ­tÄ›zĂ­ návrh odjet busem do Orura (cca 1/4 cesty) a zbytek cesty dojet vlakem. VyhlĂ­dka na celodennĂ­ cestovánĂ­ ale nenĂ­ zrovna lákavá, proto se radÄ›ji cestou do hotelu pro bágly ještÄ› jednou ptáme na moĹľnosti cesty v cestovce hned vedle Happy Days a ejhle – jeden speciálnĂ­ turistickej bus (drahej, ale pĹ™epychovej) jede v 9 veÄŤer a v Uyuni je v 7 ráno. Paráda!

Martinovi je pro zmÄ›nu blbÄ›, takĹľe zalĂ©zá do pokoje, ve kterĂ˝m si za pár šupĹŻ smĂ­me nechat jeho a bágly aĹľ do odjezdu, a my ostatnĂ­ Ĺ™ešíme, co s naÄŤatĂ˝m dnem. Rozhodujem se napĹ™ed podĂ­vat na mĂ­stnĂ­ atrakci Valle de la Luna (MÄ›sĂ­ÄŤnĂ­ ĂşdolĂ­) a pak zjistit, jak tu slavÄ›j ten Den mrtvĂ˝ch. MÄ›sĂ­ÄŤnĂ­ ĂşdolĂ­ je skvÄ›lá vÄ›c – rozeklanĂ˝ zvÄ›tralĂ˝ šutry fakt jak z Armageddonu, do toho kaktusy a domorodec hrajĂ­cĂ­ velmi dobĹ™e na altovou zobcovku, akorát to polednĂ­ svÄ›tlo nenĂ­ ideálnĂ­. Po cca hodinÄ› to balĂ­me a necháváme se taxĂ­kem dovĂ©zt do El Alta, abychom si prohlĂ­dli dominantnĂ­ horu Illimani šahajĂ­cĂ­ nad La Paz do výšky cca 6500 m, jenĹľe ona se potvora schovává do mrakĹŻ. No a pak jedem k centrálnĂ­mu hĹ™bitovu mrknout na ty dušiÄŤky. Je to paráda – hĹ™bitovem se procházĂ­ x kapel hrajĂ­cĂ­ch salsu jak o Ĺľivot, všichni se bavÄ›j, nikdo netruchlĂ­, holt jak říká Marek, domorodci si udÄ›laj fiestu ze všeho. VeselĂ­ pokraÄŤuje i v ulicĂ­ch, kupujem si nÄ›jakĂ˝ dobrĂ˝ mĂ­stnĂ­ ovoce (bohuĹľel nikdo nevĂ­me, jak se jmenuje) a pak v jednĂ˝ hospodÄ› dáváme smaĹľenĂ˝ kuĹ™e se skvÄ›lou pikantnĂ­ salsou. NacpanĂ­ po super obÄ›dÄ› vyrážíme vyzvednout Martina (uĹľ vypadá lĂ­p) a i s nĂ­m míříme do centra, kterĂ˝ je sice hodnÄ› pozavĂ­ranĂ˝ vinou svátku, ale lidĂ­ je tu i tak dost. Marek nás vleÄŤe na zmrzlinu, mnÄ› ale nÄ›co říká, aĹĄ se na ni vykašlu. Pak se jdeme kouknout na internet a najednou je to tady – musĂ­m rychle, ale opravdu hodnÄ› rychle do hotelu, patrnÄ› mÄ› dostihla Montezumova pomsta aneb známĂ© stĹ™evnĂ­ potĂ­Ĺľe. JeštÄ› Ĺľe jsem vynechal tu zmrzlinu. Po zotavenĂ­ jdu za ostatnĂ­mi na matĂ© de coca, pak poslouchám panĂ­ hoteliĂ©rku (uĹľ jĂ­ všichni říkáme teto), jak Markovi vysvÄ›tluje taje mĂ­stnĂ­ politiky, a pomalu je ÄŤas pĹ™esunout se na bus. LouÄŤĂ­me se prozatĂ­m s Happy Days, ale za tĂ˝den jsme tu jak na koni. Bus je relativnÄ› komfortnĂ­, dostáváme dokonce lehkou veÄŤeĹ™i (riskuju to a vyplácĂ­ se – bez následkĹŻ) a za chvĂ­li uĹľ svištĂ­me smÄ›r Uyuni. PříštĂ­ch 6 dnĹŻ se hodláme motat po Altiplanu, fotit jak o Ĺľivot a pĹ™inejmenším na nás s Markem ÄŤeká vĂ˝zva v podobÄ› sopky Licancabur (5950 m).

Den jedenáctý – sobota 3.11.

Cesta do Uyuni byla drahá (30 USD), leÄŤ mnohem mĂ©nÄ› pohodlná neĹľ noÄŤnĂ­ pĹ™esun Cusco-Copacabana, neb silnice pĹ™ipomĂ­nala spíš škarpu neĹľ normálnĂ­ vozovku. NicmĂ©nÄ› cca v 7 jsme na mĂ­stÄ›, dostáváme snĂ­dani v buse a vyrážíme sehnat spoleÄŤnost, co nás příštĂ­ch 6 dnĹŻ bude vozit Toyotou Landcruiserem po Altiplanu. Markovy vyjednávacĂ­ schopnosti jsou skuteÄŤnÄ› jedineÄŤnĂ© a za necelou hodinku máme vše vyjednáno vÄŤetnÄ› upravenĂ©ho jĂ­delnĂ­ÄŤku (mĂ­sto lam a špaget s keÄŤupem kuĹ™ata), to vše za cenu podstatnÄ› menší neĹľ obvyklou (170 USD na ÄŤlovÄ›ka). Seznamujeme se s Ĺ™idiÄŤem/prĹŻvod­cem jmĂ©nem Serapio, kterej se pro nás následujĂ­cĂ­ch 6 dnĂ­ stane nejdĹŻleĹľitÄ›jším ÄŤlovÄ›kem na svÄ›tÄ›, ještÄ› dáváme snĂ­dani a pĹ™ed polednem vyrážíme. PrvnĂ­ zastávka je na mĂ­stnĂ­m „pohĹ™ebišti lokomotiv“ (vrakovištÄ› z ÄŤasĹŻ zašlĂ˝ slávy nedalekĂ˝ho PotosĂ­), pak fotĂ­me lamy u jednĂ˝ minivesniÄŤky a koneÄŤnÄ› vjĂ­ĹľdĂ­me na Salar de Uyuni aneb nejvÄ›tší solnĂ˝ jezero JiĹľnĂ­ Ameriky. Je to neuvěřitelnej zážitek – jezero je velkĂ˝ jak menší moĹ™e, takĹľe podobnÄ› jako u Titicaky druhĂ˝ho konce nevidÄ›t, na nebi nenĂ­ ani mráček, sĹŻl září ve slunci a vypadá jako ledová plá�?, po stranách obÄŤas vylĂ©zajĂ­ hory. Za chvĂ­li stavĂ­me v hotelu Playa Blanca, našem dnešnĂ­m ĂştoÄŤišti. Je postavenej komplet ze soli (stÄ›ny, podlaha, stoly, Ĺľidle, postele, všechno), nenĂ­ v nÄ›m tekoucĂ­ voda, elektĹ™ina ani topenĂ­ a vypadá velmi, velmi romanticky. ObÄ›dváme a skvÄ›lej dojem nám kazĂ­ jen jedna vĂ˝prava turistĹŻ za druhou, kterĂ© se nad námi střídajĂ­ a cvakajĂ­ závÄ›rkami kompaktĂ­kĹŻ. Po obÄ›dÄ› nás Serapio zanechává svĂ˝mu osudu (vracĂ­ se do Uyuni a vyzvedne nás zĂ­tra ráno) a my se vydáváme na procházku po soli. Je to fantastickĂ˝ – praží do nás slunce (jsme asi 3800 m vysoko) a pĹ™itom si pĹ™ipadáme jak na snÄ›hu. Hotel a hemžícĂ­ se džípy turistĹŻ necháváme daleko za sebou a obklopuje nás takovĂ˝ ticho, jakĂ˝ jsem asi v ĹľivotÄ› neslyšel. Sem tam fotĂ­me, pak si leháme na sĹŻl a meditujem, nebe je najednou strašlivÄ› blĂ­zko a ÄŤas se zastavil. AĹľ po drahnĂ˝ chvĂ­li toho necháváme a vracĂ­me se do hotelu, abychom byli ÄŤerstvĂ­ na focenĂ­ západovek. V hotelu se k nám pĹ™ipojuje mladá samocestujĂ­cĂ­ Japonka Misuko, mluvĂ­ anglicky i ĹˇpanÄ›lsky (Ĺľije uĹľ nÄ›jakou dobu v Chile) a Salar na ni oÄŤividnÄ› pĹŻsobĂ­ stejnÄ› magicky jako na nás. Jde se fotit, pĹ™iÄŤemĹľ nám Salar pĹ™ipravuje další pĹ™ekvapenĂ­ – po západu slunce teplota klesne bÄ›hem 5 minut snad o 25 stupñů, je urÄŤitÄ› pod nulou (teplomÄ›r nikdo nemáme, ale to se pozná) a my zdrháme do hotelu oblĂ­ct dosud nepouĹľitĂ˝ zimnĂ­ vÄ›ci. A pak uĹľ pĹ™i svĂ­ÄŤkách sedĂ­me i s Misuko a recepÄŤnĂ­m/kuchaĹ™em v jednĂ˝ osobÄ› u stolu, pijem vĂ˝bornĂ˝ mĂ­stnĂ­ vĂ­no, povĂ­dáme si a za chvĂ­li zalĂ©záme, peĹ™iny jsou naštÄ›stĂ­ nádhernÄ› teplouÄŤkĂ˝.

Den dvanáctý – neděle 4.11.

VeÄŤer kromÄ› posezenĂ­ ve slanĂ˝m hotelu probÄ›hla ještÄ› jedna podstatná akce – pĹ™es obří kosu jsme se byli vyvenÄŤit pod hvÄ›zdy a ten zážitek byl velikej. JiĹľnĂ­ kříž jsem neidentifikoval, zato velkĂ˝ a malĂ˝ Magellanovo mraÄŤno bylo jasnĂ˝ na prvnĂ­ pohled. Nádhera. A navzdory zimÄ› se v solnĂ˝ posteli spalo skvÄ›le v teplĂ­ÄŤku aĹľ do rána.

No, do rána… budĂ­k Ĺ™ve ještÄ› za tmy, neb správnej fotomagor pĹ™ece na Salar nemĹŻĹľe vynechat vĂ˝chod slunce. Venku je taková SibiĹ™, Ĺľe by do nĂ­ nevyhnal ani lednĂ­ho medvÄ›da s armádnĂ­m vĂ˝cvikem, ale my do toho neohroĹľenÄ› jdem (bez Martina, kterĂ˝mu je pořád nÄ›jak blbÄ›, zato s Misuko). Pravda, cvakánĂ­ zubĹŻ má ponÄ›kud vyšší kadenci neĹľ cvakánĂ­ závÄ›rek, ale fotek pĹ™ibĂ˝vá a nÄ›kterĂ˝ z nich by mohly stát za to. NicmĂ©nÄ› po nÄ›jakĂ© dobÄ› mÄ› kosa zahánĂ­ dovnitĹ™ a ostatnĂ­ taky, teda kromÄ› Marka, kterej v extázi odbĂ­há kamsi za obzor a vracĂ­ se asi po hodinÄ› na hranici hibernace, ale od pohledu šťastnej). A Ĺľe toho nemá dost, tak nás ještÄ› tahá ven a inscenuje skupinovĂ˝ fotky. SnĂ­dáme a ÄŤekáme na Serapia, kterej by mÄ›l dorazit nÄ›kdy okolo sedmĂ˝. JenĹľe jsme v BolĂ­vii a tak se nikdo nemĹŻĹľe divit, Ĺľe se jmenovanĂ˝ prĹŻvodce zjevuje aĹľ v pĹŻl desátĂ˝ s tĂ­m, Ĺľe firma celou dobu shánÄ›la kuchaĹ™ku, leÄŤ marnÄ› a tak nám bude vaĹ™it on. To je fuk, hlavnÄ› aĹĄ jedem. Vyrážíme v Landcruiseru na Salar a cca po 3/4 hodinÄ› parkujem na ostrovÄ› Incahuasi (po španÄ›lsku Isla de los Pescadores). No to je taky vÄ›c. Fakt normálnĂ­ ostrov trÄŤĂ­cĂ­ ze solnĂ˝ho moĹ™e, rostou na nÄ›m tisĂ­covky obřích kaktusĹŻ, lĂ­taj kolibříci (ne, žádnĂ˝ho jsem nevyfotil, jsou fakt ďábelsky rychlĂ­ na mĂ˝ krajinářskĂ˝ ruce), do toho v pozadĂ­ ta bĂ­lá placka, no fantazie. BÄ›háme po cca 100 m vysokĂ˝m ostrovÄ› jak banda zjanÄŤenejch kamzĂ­kĹŻ, fotĂ­me jak o Ĺľivot a Serapio nám mezitĂ­m dÄ›lá skvÄ›lĂ˝ kuĹ™e s kuskusem, kterĂ˝mu tu říkaj quinoa. Mimochodem uĹľ vÄŤera jsem svou aklimatizaci na výšky vyhlásil za hotovou – prvnĂ­ tĂ˝den a nÄ›co jsem nebyl moc schopnej jĂ­st, zato od vÄŤerejška se cpu jak nezavĹ™enej. Po obÄ›dÄ› ještÄ› dÄ›láme koleÄŤko kolem ostrova a já mám fakt pocit, Ĺľe tu Verbinski toÄŤil Piráty z Karibiku 3 (Jack Sparrow v peklĂ­ÄŤku u Davyho Jonese), vypadá to ĂşplnÄ› stejnÄ›. Ten pocit z prostoru, svÄ›tla a ticha se fakt nedá skoro popsat… nicmĂ©nÄ› i pobyt na Salar má svĹŻj konec, my nasedáme do Toyory a mizĂ­me smÄ›r další části Altiplana. Další zastávka je v jeskyni s mumiemi pĹ™edinckĂ˝ch obyvatel Chulpas – zajĂ­mavá expozice s pĹŻvodnĂ­mi (no, snad) zbranÄ›mi, nástroji, keramikou etc. Vrcholem je nicmĂ©nÄ› rodinka mĂ­stnĂ­ho kustoda s ĹľivĂ˝m srandovnĂ­m pásovcem. Pak jedem ještÄ› do zajĂ­mavĂ˝ krápnĂ­kovĂ˝ jeskynÄ› s pohĹ™ebištÄ›m Chulpas a potĂ© uĹľ se sunem do vesnice San Pedro, kde nás ÄŤeká dnešnĂ­ nocleh. Žádnej pĹ™epych, ale elektĹ™ina a teplá sprcha, coĹľ zĂ­tra podle všeho nehrozĂ­. DobĂ­jĂ­me baterky, veÄŤeříme, kecáme, prohlížíme fotky a chystáme se na zĂ­tĹ™ek, kdy nás podle Marka ÄŤekajĂ­ tisĂ­ce plameďż˝?ákĹŻ a další zvěře. NemĹŻĹľu se doÄŤkat.

Den třináctý – pondělí 5.11.

Vstáváme relativnÄ› pozdÄ› (asi v 7) a po krátkĂ˝ snĂ­dani se skládáme do Toyoty na další etapu. Kousek za San Pedrem stavĂ­me u vesniÄŤky Cabrera, kde se vysokou trávou s obřími drny klikatĂ­ potĹŻÄŤek a po dlouhĂ˝ dobÄ› vidĂ­me zase nÄ›co souvisle zelenĂ˝ho, a pak uĹľ se cesta zvedá do pořádnĂ˝ch hor (ehm… tĂ­m samozĹ™ejmÄ› nechci říct, Ĺľe tÄ›ch 3800 m, ve kterĂ˝ch se uĹľ x-tĂ˝ den pohybujem, nestojĂ­ za nic :)). KlikatĂ­me se výš a výš a za chvĂ­li zastavujeme na mĂ­stÄ›, odkud je nádhernej vĂ˝hled na dĂ˝majĂ­cĂ­ sopku Ollague tÄ›snÄ› za chilskou hranicĂ­. Všude okolo sopky jsou špiÄŤatĂ˝ vulkanickĂ˝ skály, dĂ­ky nimĹľ vzniká zajĂ­mavá hra „vyfoĹĄ Ollague tak, aby nejbližší skalka skryla džíp s partou Yankees skotaÄŤĂ­cĂ­ch okolo“. Holt kompoziÄŤnĂ­ch cviÄŤenĂ­ v terĂ©nu nenĂ­ nikdy dost. Cca po 3/4 hodinÄ› jsme vulkánu nabaĹľeni a odjĂ­ĹľdĂ­me dál, příštĂ­ zastávka jsou jezera. PrvnĂ­ je Laguna Cañapa, celkem velkej kus krásnÄ› ÄŤistĂ˝ a fantasticky zbarvenĂ˝ vody s bĂ­lĂ˝m siĹ™iÄŤitĂ˝m bahnem okolo, kterĂ˝ vypadá jak snĂ­h (akorát strašnÄ› svinĂ­ boty). A ano, jsou tu plameďż˝?áci. Jsou jich tu mraky, akorát se v polednĂ­m slunci se svĂ˝m zářivĂ˝m peřím nelovĂ­ zrovna snadno, nicmĂ©nÄ› pár podaĹ™enĂ˝ch zábÄ›rĹŻ snad mám (potvora Marek je na tom ovšem s telekonvertorem 1,4× podstatnÄ› lĂ­p). ObÄ›dváme, střídáme teleobjektivy a širokáče (ty hory okolo jsou fakt parádnĂ­) a já poprvĂ˝ v ĹľivotÄ› vidĂ­m krajinu, která září barvama i v polednĂ­m slunci. ÚžasnĂ˝. Fotoorgasmus se opakuje i na druhĂ˝m jezeĹ™e Laguna Hedionda, další jezero uĹľ tak zajĂ­mavĂ˝ nenĂ­, nicmĂ©nÄ› se na nÄ›m nám s Markem daří ulovit celkem prĂ­ma sĂ©rii vikunĂ­. Pak jedem do skalnĂ­ho mÄ›sta, jemuĹľ vĂ©vodĂ­ Ăştvar zvanej Arbol de Piedra (tj. kamennej strom), opÄ›t se tam srážíme s mnoha dalšími jeepy a ve finále prcháme lehce adrenalinovĂ˝m stylem, neb se na nás valĂ­ prašná bouĹ™e a Radim se natolik zabral do focenĂ­, Ĺľe ji vĹŻbec neregistruje a nereaguje ani na zprvu pobavenĂ©, pak uĹľ pĹ™ece jen lehce nervĂłznĂ­ volánĂ­ :). Serapio nicmĂ©nÄ› pĹ™edvádĂ­ svĂ© excelentnĂ­ Ĺ™idiÄŤskĂ© schopnosti a bouĹ™ce hravÄ› ujĂ­ĹľdĂ­ (jeho styl řízenĂ­ Landcruiseru vĹŻbec nemá chybu – je vĂ˝jimeÄŤnej i na bolivijskĂ˝ pomÄ›ry, kde jsou na nesilnice všichni zvyklĂ­). No a odpoledne se pomalu nachyluje a blížíme se k dnešnĂ­mu cĂ­li, jezeru Laguna Colorada. Oproti dosavadnĂ­m jezerĹŻm má ještÄ› o nÄ›kolik barev vĂ­c, zejmĂ©na o ÄŤervenou – no fakt, voda je mĂ­sty modrá a mĂ­sty sytÄ› rudá. HázĂ­me bágly do pokoje na ubytovnÄ› (podmĂ­nky prostĂ˝, ale elektrickĂ˝ svÄ›tlo potěší) a utĂ­káme fotit, neĹľ zaleze slunce. JenĹľe po chvĂ­li zjišťujem, Ĺľe nestojĂ­me nejšikovnÄ›ji – ta ÄŤervená voda je proti slunci. Sakra, co s tĂ­m? Jediná moĹľnost je dostat se cca 3 km na druhou stranu jezera, pĹ™iÄŤemĹľ slunce zapadne nejdĂ˝l za pĹŻl hodiny. PodotĂ˝kám, Ĺľe Laguna Colorada je nÄ›jakĂ˝ch 4300 m vysoko, ÄŤili o dobrĂ˝ch 500 m vĂ­c neĹľ cokoli, kde jsme zatĂ­m byli. No, nevĂ­m, co by mi na aklimatizaci tříkilometrovĂ˝m indiánskĂ˝m bÄ›hem Ĺ™ekla doktorka (tedy vĂ­m, ale to sem nemĹŻĹľu napsat), ale kaĹľdopádnÄ› do toho s Markem jdem a máme obří ĂşspÄ›ch, takovĂ˝ fotky jsem tu asi ještÄ› neudÄ›lal. Radim s Martinem jsou taky spokojenĂ­, daří se jim prima fotky plameďż˝?ákĹŻ. ĂšspÄ›ch slavĂ­me vĂ˝bornĂ˝m SerapiovĂ˝m dĹľuveÄŤem a vzápÄ›tĂ­ zaslouĹľenou sedmiÄŤkou dobrĂ˝ho mĂ­stnĂ­ho ÄŤervenĂ˝ho. Dojem kazĂ­ akorát těžce chlastajĂ­cĂ­ partiÄŤka HolanÄŹanĹŻ a AmĂ­kĹŻ u vedlejšího stolu, která k zábavÄ› na Altiplanu potĹ™ebuje iPod s repráky a Limp Bizkit. Ach jo, to uĹľ je lepší ta rozjuchaná bolivijská parta Lagrimas, co nám Serapio furt pouštĂ­ v ToyotÄ›. No nic, stejnÄ› nesedĂ­me dlouho, okolo devátĂ˝ zalĂ©záme. ZĂ­tra nás ÄŤeká mj. nejvyšší bod dosaĹľitelnĂ˝ autem, gejzĂ­ry v 5200 m. BavĂ­me se myšlenkou, Ĺľe oĹľralou partu odvedle ÄŤeká tenhle šplh uĹľ v 5 ráno – za zĂ­tĹ™ek musej stihnout všechno, na co my máme ještÄ› 3 dny a tak hodláme vyrazit aĹľ v 9.

Den čtrnáctý – úterý 6.11.

Trošku jsem to onehdy s tĂ­m vyhlášenĂ­m aklimatizace pĹ™echválil, cca o pĹŻlnoci se budĂ­m s pocitem, Ĺľe by mi nejvĂ­c ze všeho prospÄ›l kyslĂ­kovej přístroj. Ten tu ale pochopitelnÄ› nenĂ­ a tak si chvĂ­li ÄŤtu a říkám si, Ĺľe to má snad na svÄ›domĂ­ ten Ăşprk za západovkou. Cca po hodinÄ› v klidu usĂ­nám a po ránu vcelku žádnĂ˝ problĂ©my nejsou. Jen okolo pátĂ˝ registruju odjezd nešťastnĂ˝ch kocovinou stiĹľenĂ˝ch HolanÄŹanĹŻ. My vstáváme nÄ›kdy po sedmĂ© a v pĹŻl devátĂ˝ uĹľ Serapio startuje. Necháváme Lagunu Colorada pod sebou a šplháme do horskĂ˝ho sedla vysoko nad jezerem a výš a výš a výš. ToÄŤĂ­ se mi palice a nenĂ­ divu – cca po hodinÄ› zastavujeme u tÄ›ch zmĂ­nÄ›nĂ˝ch gejzĂ­rĹŻ Sol de Mañana a cedule skuteÄŤnÄ› říká nÄ›co o 5200 m. ÄŚekám ránu do palice, nicmĂ©nÄ› kupodivu pohoda. GejzĂ­ry jsou opÄ›t pastva pro oko i pro foťák – barevnĂ˝ bublajĂ­cĂ­ jezĂ­rka, nad nima smradlavá pára (sirovodĂ­k), v pozadĂ­ krásnÄ› barevnĂ˝ hory a nad tĂ­m vším temnÄ› modrĂ˝, skoro ÄŤernĂ˝ nebe. Marek varuje, aĹĄ dáváme bacha, uĹľ se prĂ˝ pár lidem udÄ›lalo ze sirovodĂ­ku blbÄ› a spadli do nÄ›kterĂ˝ho z jezĂ­rek, coĹľ je koneÄŤná. Dáváme tedy bacha a nepadáme, o to vĂ­c fotĂ­me. KdyĹľ je vše vyfoceno, vezte nás Toyota na další atrakci. Ta taky stojĂ­ za to – jde o velkĂ˝, částeÄŤnÄ› solnĂ˝ jezero Salar de Chalviri, jehoĹľ nejvÄ›tší pĹ™ednost spoÄŤĂ­vá v tom, Ĺľe má na krajĂ­ch termálnĂ­ bazĂ©nky. Trochu jsme klesli, ale ne moc (4550 m). Voda v bazĂ©nku má odhadem tak 45 stupñů, vzduch tak 18 a nefouká, proÄŤeĹľ neváháme, lezem do plavek a následnÄ› do horkĂ˝ vody. Fantastickej pocit, akorát tÄ›lo má s rozproudÄ›nĂ˝m krevnĂ­m obÄ›hem v tĂ˝hle výšce asi co dÄ›lat – jakmile ÄŤlovÄ›k vstane, v tu ránu má mĂ­sto hlavy kolotoÄŤ. Proto radÄ›ji nevstáváme a válĂ­me se snad pĹŻlhodinu, aĹľ jsme zcela vyrochnÄ›nĂ­ a do bazĂ©nu navĂ­c skáčou desĂ­tky právÄ› pĹ™ibyvších FrancouzĹŻ. My se jdeme projĂ­t kolem jezera a potĂ© pokraÄŤujeme dál horami aĹľ k LagunÄ› Verde, kde je náš dnešnĂ­ cĂ­l. Tedy vlastnÄ› ne tak ĂşplnÄ› – ubytovna stojĂ­ u vedlejšího jezera Laguna Blanca, ale u LV stavĂ­me na obÄ›d a pak se domlouváme, Ĺľe do hotelu pĹŻjdeme pěšky. Laguna Verde je skuteÄŤnÄ›, jak název napovĂ­dá, jedovatÄ› zelená a fouká tu nejvÄ›tší vichr, kterej jsme zatĂ­m zaĹľili, takĹľe se na hladinÄ› dÄ›lá regulĂ©rnĂ­ vlnobitĂ­. Od Laguny Blanca ji dÄ›lĂ­ jen Ăşzká šíje, nicmĂ©nÄ› naše ubytovna je na opaÄŤnĂ˝ stranÄ› jezera, nÄ›jakĂ˝ch 6 km daleko. FotĂ­me plameďż˝?áky, Radimovi se daří vĂ˝borná sĂ©rie s rackem a s Markem pokukujeme po vysokĂ˝ hoĹ™e vyzĂ˝vavÄ› se tyÄŤĂ­cĂ­ nad lagunou – ano, je to on, Licancabur. Do mÄ› se dává nÄ›jakej hlavobol a radÄ›ji se vydávám k hotelu, abych byl na zejtra ÄŤerstvej. Radim s Martinem mÄ› následujĂ­, Marek propadá fotoextázi daleko vzadu. Hotel je vcelku luxusnĂ­, taky ale stojĂ­ o 20 Bs vĂ­c, neĹľ bylo plánováno. Ovšem to je nám v tuhle chvĂ­li ĂşplnÄ› jedno. KromÄ› nás je jedinĂ˝m hostem AmĂ­k, kterĂ˝mu právÄ› ukradli bágl na chilsko-bolivijskĂ˝ hranici – ufff. Za chvĂ­li doráží Marek a chvilku po nÄ›m malej svalnatej Bolivijec, jmenuje se Bernardo a zĂ­tra nám bude dÄ›lat prĹŻvodce. S vĂ˝stupem na Licancabur to zaÄŤĂ­ná vypadat opravdu vážně… JeštÄ› chvĂ­li Ĺ™ešíme cenu pĹ™ibliĹľovacĂ­ho auta pod horu, která je podle pĹ™edstav hotelu opravdu drsná (40 USD za 5 km), proÄŤeĹľ na ni kašlem a objednáváme si Serapia. No a je ÄŤas spát, budĂ­k na 1:30, tedy jak tohle dopadne…

Den patnáctý – středa 7.11.

Pořád tomu nÄ›jak nemĹŻĹľu věřit, ale jsou dvÄ› ráno, sedĂ­me s Markem v SerapiovÄ› ToyotÄ›, Bernardo sedĂ­ na pĹ™ednĂ­m sedadle a pĹ™ed námi se ve tmÄ› rĂ˝suje silueta tĂ˝ šílenĂ˝ hory. Z auta lezem ve výšce 4400 m, vrchol má 5950 m, ÄŤili nÄ›co pĹ™es 1,5 kiláku pĹ™evýšenĂ­ ve výšce, ve kterĂ˝ jsme zatĂ­m byli akorát tak v letadle. Panenko skákavá, co jsme si to vymysleli za magoĹ™inu. Ĺ˝vĂ˝káme koku na kuráž a pomalu vycházĂ­me vzhĹŻru, sypajĂ­c lĂ­stky koky na zem, aby mÄ›la Pachamama radost a nesmetla nás z hory. Na hlavách nám svĂ­tÄ›j ÄŤelovky a osvÄ›tlujou zemi pod nohama, jinak cestu pĹ™ed náma halĂ­ milosrdná tma. Bernardo jde pomalu, ale jistÄ› a tvrdĂ­, Ĺľe na vrcholu budem v 9, coĹľ nám vzhledem k pĹ™evýšenĂ­ pĹ™ijde jako ÄŤirej surrealismus. KromÄ› naší dvoulitrovĂ˝ láhve vody, která bohuĹľel ponÄ›kud zamrzá, má Bernardo v báglu ještÄ› slušnou lĂ©kárnu (prášky na všechno) a pro všechny případy taky láhev s kyslĂ­kem. TvrdĂ­, Ĺľe vÄŤera vedl na Licancabur dvÄ› Francouzky, kterĂ˝ pĹ™edtĂ­m strávily akorát pár dnĹŻ v La Paz a bylo jim pekelnÄ› blbÄ›, pĹ™esto je na vrchol dostal, coĹľ znĂ­ slibnÄ›. Cesta ze začátku vede pozvolnÄ›, pak zaÄŤĂ­ná ostĹ™e stoupat sutĂ­ a mnÄ› se zaÄŤĂ­ná houpat Ĺľaludek – právÄ› jsme pĹ™ekroÄŤili 5000 m. Dostávám dvÄ› tabletky a Ĺľaludek se uklidďż˝?uje. Na obzoru zaÄŤĂ­ná svĂ­tat a my koneÄŤnÄ› vidĂ­me, kde jsme – příkrej svah jak v Alpách nebo v Roháčích na Brestovou, akorát podstatnÄ› suĹĄovÄ›jší. Za chvilku si Ĺľaludkovou proceduru dává i Marek a taky na nÄ›j prášek zabĂ­rá okamĹľitÄ› a spolehlivÄ›. Je pořád chladno, ale vĂ­tr fouká jen slabej a prvnĂ­ sluneÄŤnĂ­ paprsky docela hĹ™ejou. JenĹľe taky s kaĹľdĂ˝m krokem roste výška. Okolo 5300 m chvilku odpoÄŤĂ­váme v inckĂ˝ pevnĹŻstce a sledujeme skály nad náma, nad kterĂ˝ma uĹľ by mÄ›l bĂ˝t vrchol. Marek v pravidelnĂ˝ch intervalech fotĂ­ a mÄ›nĂ­ objektivy, coĹľ moc nechápu – já spotĹ™ebovávám všechnu energii na vĂ˝stup, cestou cvakám snad 2 zábÄ›ry, zbytek aĹľ nahoĹ™e. Jestli tam teda dolezem – uplynula další hodina, stoupáme jak o Ĺľivot a ty zatracenĂ˝ skály se zdajĂ­ bĂ˝t pořád stejnÄ› daleko. KoneÄŤnÄ› (zhruba v pĹŻl osmĂ˝) jsme pod nima. Bernardo se smÄ›je a říká, Ĺľe za slabĂ˝ 2 hodinky jsme na vrcholu? COĹ˝E? VĹľdyĹĄ uĹľ tam skoro dohlĂ­dnem! Aha, omyl, ten vrchol je falešnej, ten správnej je ještÄ› kus výš a dál. Lezem ÄŤĂ­m dál pomaleji, ve skalách je obÄŤas nutnĂ˝ používat i ruce a kaĹľdej metr znamená dlouhĂ˝ oddychovánĂ­. Kam šel kyslĂ­k, sakra? Skály jsou nekoneÄŤnĂ˝, intervaly odpoÄŤinku se zkracujou na cca kaĹľdĂ˝ch 5 metrĹŻ. KoneÄŤnÄ› jsme nad skalama a zbĂ˝vá poslednĂ­ch 50 metrĹŻ výšky. Krok – nádech – vĂ˝dech – krok – pĹŻlminuta odpoÄŤinku – krok apod. JSME TAM! Neuvěřitelnej pocit. Všude okolo nás jsou vrcholky sopek a aĹľ na vĂ˝jimky (Ollague) jsou všechny nĂ­Ĺľ neĹľ my. 5950 m. Po vlastnĂ­ch nohou. AĹľ mi to dojde, asi se zbláznĂ­m radostĂ­, teÄŹ ale jen oÄŤarovanÄ› zĂ­rám okolo. Hluboko pod náma se leskne Laguna Verde a Blanca a u nĂ­ takovej nizouÄŤkej nezajĂ­mavej vrcholek, kterej má podle Bernarda pĹ™esnÄ› 4800 m – tj. Mont Blanc. V kráteru Licancaburu je jezĂ­rko, kterĂ˝ by si ÄŤlovÄ›k troufl pĹ™ehodit šutrem, nicmĂ©nÄ› na dĂ©lku má 100 m. zkrátka všechny rozmÄ›ry tu vypadaj zkreslenÄ›. FotĂ­me a užíváme si – na jednĂ˝ stranÄ› je vidÄ›t pĹŻlka Altiplana, na druhĂ˝ poušť Atacama v Chile a na vĂ˝chodÄ› hory v ArgentinÄ›. Samotnej vrcholek je uĹľ pár desĂ­tek metrĹŻ v Chile, takĹľe si mĹŻĹľeme odčárkovat další navštĂ­venou zemi. Na vrcholu jsme asi 3/4 hodiny, potom Bernardo velĂ­ k odchodu. Sestup je docela hustej – sjĂ­ĹľdĂ­me příkrĂ˝m suĹĄovĂ˝m polem a já na dálku dÄ›kuju dr. MusilovĂ© z Arthrocentra, protoĹľe koleno v ortĂ©ze drží jak pĹ™ibitĂ˝. Sestup trvá cca 3 hodiny a jsme dole, kde na nás ÄŤekaj kluci a Serapio s Toyotou. ZĂ­ráme nahoru, odkud jsme právÄ› slezli, a nechápem, jak jsme tu šílenou horu mohli za jedinĂ˝ ráno udÄ›lat. HázĂ­me do sebe obÄ›d (celej vĂ˝stup jsme zvládli s pár tatrankama a tabulkama ÄŤokolády), s obřími dĂ­ky se louÄŤĂ­me s Bernardem a Serapio nás veze na další štaci. Cesta je docela dlouhá (asi 4,5 h) a částeÄŤnÄ› se vracĂ­me pĹ™es mĂ­sta, kde uĹľ jsme byli (Salar de Chalviri, Laguna Colorada etc.). Za normálnĂ­ch okolnostĂ­ by to asi byla docela nuda, ale teÄŹ se mi v hlavÄ› zas a znovu pĹ™ehrává vĂ˝stup a jsem na vrcholu blaha. Cca v 7 veÄŤer dorážíme do pouštnĂ­ vesnice Culpina, kde máme dneska bydlet. Je tu hezky, nicmĂ©nÄ› vybranĂ˝ ubytovánĂ­ se nám zrovna nepozdává – pĹ™ipomĂ­ná spíš praseÄŤĂ­ chlĂ­vek neĹľ cokoli hotelovitĂ˝ho, a to i na zdejší měřítka. Marek to samozĹ™ejmÄ› nemĹŻĹľe nechat jen tak a bÄ›hem 10 minut obstarává podstatnÄ› lepší bydlenĂ­ – pokoje po dvou, velkej stĹŻl v pĹ™edsĂ­ni dokonce s hořícĂ­m ohnÄ›m v kamnech, splachovacĂ­ záchod a teplá sprcha, no co chtĂ­t vĂ­c. VeÄŤeříme, pijem sedmiÄŤku Campos de Solana a okolo pĹŻl 11 zalĂ©záme. Teda to byl den…

Den šestnáctý – čtvrtek 8.11.

Program poslednĂ­ho dne na Altiplanu je hodnÄ› oddechovej, takĹľe nás pĹ™ed osmou z postele nikdo nedostane. Po snĂ­dani vyrážíme na procházku po vesnici a zjišťujem, Ĺľe je navzdory zapadlosti a chudobÄ› docela Ĺľivá a zajĂ­mavá – domy jsou barevnÄ› natĹ™enĂ˝, majĂ­ tu veĹ™ejnĂ˝ osvÄ›tlenĂ­, nÄ›kolik obchodĹŻ, internet, námÄ›stĂ­ s umÄ›lĂ˝mi stromy, křížovou cestu na blĂ­zkĂ˝m kopci apod. Po chvĂ­li jsme dokonce pozváni do mĂ­stnĂ­ školy, kde zrovna dÄ›ti o pĹ™estávce hrajou fotbal a basket a krmÄ›j školnĂ­ psy a koÄŤky. VzápÄ›tĂ­ ještÄ› nakukujem na hodinu tance. Nedá mi to samozĹ™ejmÄ› nevzpomenout na Niku s Tomem – je cca 11, takĹľe u nás 4 odpoledne, ÄŤtvrtek, ÄŤili obÄ›ma právÄ› zaÄŤĂ­ná oddĂ­lová schĹŻzka s turisťákem. JĂ©, jak já uĹľ se na nÄ› těším. No ale teÄŹ rychle na rizoto s tuďż˝?ákem, potĂ© se louÄŤĂ­me s panĂ­ domu Martinou a jejĂ­ rodinou (mimochodem moc milou, škoda Ĺľe se stejnÄ› jako dÄ›ti ve škole nechtÄ›li nechat fotit) a lezem na poslednĂ­ štaci do Toyoty. JeštÄ› stavĂ­me ve vedlejší vesnici San Cristobal, kde je k vidÄ›nĂ­ moc zajĂ­mavej kostel a pĹ™ed nĂ­m stádeÄŤko lam, a pak pokraÄŤujem cca hodinu do Uyuni, kde celá cesta pĹ™ed šesti dny zaÄŤala. Jsou dvÄ›, autobus do La Paz nám jede v osm, takĹľe spousta ÄŤasu. HázĂ­me bágly do cestovky a jdeme do mÄ›sta. PĹ™ed tĂ˝dnem se nám jevilo ponÄ›kud mrtvÄ›, nicmĂ©nÄ› teÄŹ odpoledne Ĺľije jak zamlada, takĹľe se nudit podle všeho nebudeme. Ze všeho míříme do internetovĂ˝ kavárny, neb jsme uĹľ dlouho bez zpráv z domova – na celĂ˝m Altiplanu nenĂ­ telefonnĂ­ signál, natoĹľ net. ÄŚtu maily od rodiny a kamarádĹŻ, popisuju zážitky a vĹŻbec tak trochu brouzdám, zatĂ­mco se chlapci vedle snaží pĹ™epálit fotky na DVD (já mám dost pamÄ›ti na kartách a tak pálit nepotĹ™ebuju). Pak zbytek party odcházĂ­ na pizzu, já ale ještÄ› zĹŻstávám u poÄŤĂ­taÄŤe. Najednou za sebou slyším: „Hele, tady je volno!“ Koukám, co to, a oni kluk a holka z ÄŚech – dáváme se do Ĺ™eÄŤi a říkajĂ­, Ĺľe dÄ›laj slušnej kus JiĹľnĂ­ Ameriky (od Chile po Ekvádor) na motorkách. PrávÄ› se chystajĂ­ pĹ™es Titicaku do Peru, takĹľe se vyptávaj na zkušenosti a vĹŻbec spolu chvĂ­li kecáme, coĹľ je milĂ˝. PotĂ© odcházejĂ­ a za chvĂ­li se naopak zjevujĂ­ ostatnĂ­ photolocos, jdeme na ÄŤaj (a já na veÄŤeĹ™i), pak ještÄ› nÄ›jakou dobu chodĂ­me mÄ›stem a je pomalu ÄŤas k pĹ™esunu na autobus. Berem bágly z cestovky, kde si zrovna parta belgickĂ˝ch batĹŻĹľkářů domlouvá tour po Altiplanu, a kromÄ› nich tu narážíme i na momentálnÄ› volnĂ˝ho Serapia, takĹľe pĹ™esun na nádraží probĂ­há stylovÄ› Toyotou. Autobus je poloprázdnej, proÄŤeĹľ se po nÄ›m rozmĂ­sĹĄujem po libosti, sklápĂ­me sedaÄŤky a za stálĂ©ho kodrcánĂ­ po škarpÄ› nahrazujĂ­cĂ­ silnici po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› usĂ­náme. Po tĂ˝dnu na nás ÄŤeká civilizace v La Paz a mimo jinĂ© bychom se taky mÄ›li rozhodnout, co vlastnÄ› budem dÄ›lat poslednĂ­ tĂ˝den cesty…

PokraÄŤovánĂ­ (vĂ˝let na nejvyšší lyĹľaĹ™skĂ© stĹ™edisko svÄ›ta, třídennĂ­ trek v Kordillerách, sjezd slavnĂ© Cesti smrti etc.) příštÄ›…