Tolimati.cz

Den osmý – středa 31.10.

Ze spánku nás tahá kromě lehké ztuhlosti kloubů slunce přes okna busu a taky skutečnost, že dorážíme na peruánsko-bolivijskou hranici a musíme ven, aby se jihoamerická byrokracie nasytila. Formality ale kupodivu na zdejší poměry netrvají tak dlouho, zhruba za hodinu jsme za čárou a za dalších pár minut v Copacabaně. Na hlavní ulici od nádraží k přístavu nacházíme po několika neúspěšných pokusech vhodnej hotel, shazujeme bágly a sbíháme k jezeru zjistit, jak a kdy se dostaneme na Isla del Sol, kde se podle inckých pověstí narodil sám Inti, bůh slunce. V přístavu bez problémů domlouváme soukromou loď (turistická už je pryč a další jede až po obědě), v přilehlý hospodě dáváme volský oka k snídani a odrážíme. Jsme zase skoro o 500 m výš než v Cuscu (přes 3800 m) a na lodi to houpe, takže chvíli přemýšlím, jestli vajíčka nepůjdou přes palubu, ale po chvíli se vše uklid�?uje. Kormidelník s jistotou vede loď nebezpečně vypadající úžinou a za hodinu a něco jsme na ostrově. Nádhera. Je vcelku vysokej, takže těžce stoupáme po kamenný cestičce skrz několik indiánských osad. Na jednom místě fotíme pasoucí se lamu a Radimovi se líbí natolik, že se k ní s foťákem přibližuje na pár desítek cm. Lama se tváří nezúčastněně, ale pak zničehonic hodí po Radimovi takovej plivanec, že zmíněnej fotograf sotva stačí uskočit a zbytek společnosti má o smích vystaráno až nahoru na nejvyšší kopec. Při pohledu na útesy a moře si nemůžu nevzpomenout na Isole Tremiti (Gargano, Itálie) – fakt by mě nenapadlo, že něco podobnýho potkám v týhle výšce. Stesk po rodině, kterej se při vzpomínce na Tremiti dostavil, zaháním čajem (tentokrát ne de coca, ale de muña) v kavárně na vrcholu, odkud je vidět skoro celá Titicaca. Sedí tu dva Francouzi, tak jim dáváme foťák, ať nás cvaknou – večer to konečně pošlem domů, aby měli naši milí kromě slovíček taky nějaký obrázky. Pak slézáme dolů, fotíme místní zemědělce i jejich lamy (po čemž následuje nevyhnutelný vyjednávání o bakšiš, který si Marek vysloveně užívá) a kapitán nás přesouvá na jiný místo ostrova k údajně inckým ruinám. No nevím, mně to připomíná opět Itálii a tamější polorozpadlý statečky ze začátku minulýho století. Ale pobřeží tu mají parádní. Po chvíli domlouváme s kapitánem přesun na místo, kde se stavěj rákosový lodě. Jedeme asi půlhodinu kamsi k jinýmu břehu, pak se loď chvíli prodírá rákosím a za chvíli jsme u vesnice v místech, kde Tititaca už Itálii nepřipomíná ani trochu. U břehu stojí skutečně jeden rákosovej člun a v něm Indián s bidlem, nabízející projížďku. Jdem do toho s Martinem, Radim s Markem zůstávají v bezpečí motoru. Jízda není dlouhá, obdivuju Indiánovo bidlařský umění a na oplátku se dozvídám, že jeden člun stavěj tři lidi 20 dní a vydrží 6–7 měsíců, což mi připadá jako slušná produktivita. Vracíme se, nasedáme opět na motorák a za hodinku jsme v Copacabaně. V přístavní hospodě dáváme skvělou večeři (pstruh na roštu, m�?am), akorát mě štve, že mám strašnou chuť na čerstvou zeleninu, nicméně do rajčat a salátu na talíři se fakt neodvážím (to už se, říká Marek, rovnou můžem napít místní vody z vodovodu a to se rovná poukázce na tři dny s Endiaronem). Z hospody jdeme ještě do internetový kavárny, ovšem už bez Martina, kterýmu je zas blbě a mizí do pelechu. Posíláme maily a zmíněnou fotku domů a na fotografovani.cz a posléze zalézáme do hotelu, ještě chvíli kecáme nad třetinkami místního piva a někdy po desátý usínáme. Zítra (pokud bude Martin OK) nás čeká přesun přes La Paz do Uyuni a dalších 5–6 dnů absolutního fotoorgasmu jménem Altiplano…

Den devátý – čtvrtek 1.11.

Vstáváme asi v 7, což je zatím rekord v dlouhospaní. Martin nám dělá (a sobě jistě taky) radost – chrchlá, ale je podstatně lepší než včera. Proto hned po ránu vyrážíme ztéci kopec nad městem se hřbitovem a křížovou cestou. První zastávkou je nicméně nádherně bílá místní katedrála – na nebi není ani mráček, katedrála doslova svítí, polarizáky si užívají a milovníci „realisticky modrý“ oblohy budou prskat, dobře jim tak. Pak lezem do toho kopce a je to docela záhul, ještě větší než včera na Isla del Sol. Ale nahoře je nádherně, Titicaca celá jak na dlani. Po chvíli se vracíme, Marek s Martinem lověj teleobjektivy Indiány na trhu, mě to moc nebaví a nějak mě moc netěší vyhlídka na procestovanej den – napřed musíme cca 3,5 h busem do La Paz, pak celou noc opět busem (prý komfortním) do Uyuni. Zatím dáváme (opět senzační) ananasovej džus a poté pizzu v hospodě – sním čtvrtku a mám dost, v týhle výšce mi fakt jídlo skoro nechybí a spíš se do něj musím nutit. A pak už lezem do busu. Cca hodinu trvá první část cesty okolo Titicaky, Indiáni vystupujou a nastupujou na nejneuvěřitel­nějších místech a cesta šplhá údajně do nějakých 4300 m. Pak opět sjíždíme k jezeru, neb se přes něj musíme přepravit trajektem. Z lehký cestovní letargie mě vytrhává spásnej nápad půjčit si od Radima Šmídovy Bubny Berberů a hned je mi jasný, co mi už cca čtvrtej den chybí – čtení. Svou jedinou knihu jsem přečetl dílem v letadle do Limy, dílem během neslavně probdělý noci v Cuscu a asi si v La Paz budu muset něco pořídit, bez čtení mám holt absťák. Užívám si příběhů Sumce, Kenyho etc. v Maroku, když vtom Marek vedle mě zařve cosi totálně nepublikovatelnýho a zbledne jako polední nebe bez polarizáku. Po chvíli z něj leze, že nechal v hotelu v Copacabaně všechny svoje peníze (cca 1000 USD). No ty vole. �?ešíme, co s tím – jedinou možností je, že se Marek okamžitě po příjezdu do La Paz otočí, odjede taxíkem zpátky do Copacabany a bude doufat, že hoteliéři neprohrábli rošt postele pod matrací, kam Marek prachy důmyslně schoval. Do La Paz dorážíme zanedlouho, chudinský předměstí El Alto je fakt docela hustý, bus se prodírá zácpou, po chvíli zastavuje a Marek s Martinem, kterej jede s ním, vyskakujou a chytaj zmíněný tágo. Marek ještě staví druhou drožku pro nás s Radimem a domlouvá nám cestu do centra, což oceñuju, neb na šrumec v La Paz čumím jak puk a po všelikerém strašení z něj mám trochu obavy. Parta se tedy poprvé rozděluje a my s Radimem míříme do centra najít hotel. Z přesunu do Uyuni dnes nebude nic, je otázka, jestli se klukům vůbec povede vrátit se do La Paz (poslední trajekt jede někdy po osmý). Náš taxikář je nicméně velmi milej, když mu vysvětluju, že potřebujem nějakej turistickej hotel v ulici poblíž hlavního náměstí, kterou mi Marek popsal coby batůžkářský centrum, okamžitě se chytá a za chvíli jsme tam. Hotelů je tu dost, první dva jsou drahý, na třetí už kývem. Jmenuje se Happy Days, dvoulůžák stojí 80 Bs (cca 10 USD) na osobu, což není málo (včera v Copacabaně jsme bydleli za 25 Bs), ale zase je přímo v centru a pokoj vypadá skvěle – neřešíme, shazujeme bágly a vyrážíme do ulic. A hele, La Paz vůbec není špatný velkoměsto, docela to tu žije, mrakodrapy se střídaj s koloniální architekturou a celý to vůbec nepůsobí nebezpečně, takový klidnější, čistší a modernější Lima. Dáváme kafe, pak potkáváme místní kancelář Aerosur a vyřizujeme potvrzení zpátečního letu, pak ještě chvíli chodíme, večeříme hamburgera v Burger King (sakra, mnohem radši bych si dal na ulici nějakej místní fastfood, ale obava z průjmu je značná) a poté konečně přichází kýžená zpráva – kluci prachy našli a jsou na cestě do La Paz. Vracíme se do hotelu, dáváme sprchu, píšem deník a zítřek holt strávíme v La Paz, přesun na Altiplano se o den posouvá. Hlavně že Marek není bez floka.

Den desátý – pátek 2.11.

S příjezdem Marka a Martina byla ještě legrace, protože přijeli až před půlnocí a to už hoteliérka tvrdě spala, takže jsme ji s Radimem vcelku dobrodružně budili netuše, kde se vlastně nachází. Bez ní hotel ztéci nešlo, neb byl neprodyšně uzavřen. A největší sranda nastala, když kluky konečně pustila dovnitř – nevědomky jsme totiž vybrali stejnej hotel, ve kterým Marek s Litou před 4 lety zkysli během státního převratu. Svět je malej a La Paz taky.

Ráno vstáváme relativně pozdě a po snídani odjíždíme na autobusový nádraží řešit noční přesun do Uyuni. Jenže ouha – dnes je v Bolívii velkej církevní svátek (Día de los muertos aneb dušičky po latinskoamericku) a proto leccos nefunguje, například většina autobusových linek. Nakonec vítězí návrh odjet busem do Orura (cca 1/4 cesty) a zbytek cesty dojet vlakem. Vyhlídka na celodenní cestování ale není zrovna lákavá, proto se raději cestou do hotelu pro bágly ještě jednou ptáme na možnosti cesty v cestovce hned vedle Happy Days a ejhle – jeden speciální turistickej bus (drahej, ale přepychovej) jede v 9 večer a v Uyuni je v 7 ráno. Paráda!

Martinovi je pro změnu blbě, takže zalézá do pokoje, ve kterým si za pár šupů smíme nechat jeho a bágly až do odjezdu, a my ostatní řešíme, co s načatým dnem. Rozhodujem se napřed podívat na místní atrakci Valle de la Luna (Měsíční údolí) a pak zjistit, jak tu slavěj ten Den mrtvých. Měsíční údolí je skvělá věc – rozeklaný zvětralý šutry fakt jak z Armageddonu, do toho kaktusy a domorodec hrající velmi dobře na altovou zobcovku, akorát to polední světlo není ideální. Po cca hodině to balíme a necháváme se taxíkem dovézt do El Alta, abychom si prohlídli dominantní horu Illimani šahající nad La Paz do výšky cca 6500 m, jenže ona se potvora schovává do mraků. No a pak jedem k centrálnímu hřbitovu mrknout na ty dušičky. Je to paráda – hřbitovem se prochází x kapel hrajících salsu jak o život, všichni se bavěj, nikdo netruchlí, holt jak říká Marek, domorodci si udělaj fiestu ze všeho. Veselí pokračuje i v ulicích, kupujem si nějaký dobrý místní ovoce (bohužel nikdo nevíme, jak se jmenuje) a pak v jedný hospodě dáváme smažený kuře se skvělou pikantní salsou. Nacpaní po super obědě vyrážíme vyzvednout Martina (už vypadá líp) a i s ním míříme do centra, který je sice hodně pozavíraný vinou svátku, ale lidí je tu i tak dost. Marek nás vleče na zmrzlinu, mně ale něco říká, ať se na ni vykašlu. Pak se jdeme kouknout na internet a najednou je to tady – musím rychle, ale opravdu hodně rychle do hotelu, patrně mě dostihla Montezumova pomsta aneb známé střevní potíže. Ještě že jsem vynechal tu zmrzlinu. Po zotavení jdu za ostatními na maté de coca, pak poslouchám paní hoteliérku (už jí všichni říkáme teto), jak Markovi vysvětluje taje místní politiky, a pomalu je čas přesunout se na bus. Loučíme se prozatím s Happy Days, ale za týden jsme tu jak na koni. Bus je relativně komfortní, dostáváme dokonce lehkou večeři (riskuju to a vyplácí se – bez následků) a za chvíli už svištíme směr Uyuni. Příštích 6 dnů se hodláme motat po Altiplanu, fotit jak o život a přinejmenším na nás s Markem čeká výzva v podobě sopky Licancabur (5950 m).

Den jedenáctý – sobota 3.11.

Cesta do Uyuni byla drahá (30 USD), leč mnohem méně pohodlná než noční přesun Cusco-Copacabana, neb silnice připomínala spíš škarpu než normální vozovku. Nicméně cca v 7 jsme na místě, dostáváme snídani v buse a vyrážíme sehnat společnost, co nás příštích 6 dnů bude vozit Toyotou Landcruiserem po Altiplanu. Markovy vyjednávací schopnosti jsou skutečně jedinečné a za necelou hodinku máme vše vyjednáno včetně upraveného jídelníčku (místo lam a špaget s kečupem kuřata), to vše za cenu podstatně menší než obvyklou (170 USD na člověka). Seznamujeme se s řidičem/průvodcem jménem Serapio, kterej se pro nás následujících 6 dní stane nejdůležitějším člověkem na světě, ještě dáváme snídani a před polednem vyrážíme. První zastávka je na místním „pohřebišti lokomotiv“ (vrakoviště z časů zašlý slávy nedalekýho Potosí), pak fotíme lamy u jedný minivesničky a konečně vjíždíme na Salar de Uyuni aneb největší solný jezero Jižní Ameriky. Je to neuvěřitelnej zážitek – jezero je velký jak menší moře, takže podobně jako u Titicaky druhýho konce nevidět, na nebi není ani mráček, sůl září ve slunci a vypadá jako ledová plá�?, po stranách občas vylézají hory. Za chvíli stavíme v hotelu Playa Blanca, našem dnešním útočišti. Je postavenej komplet ze soli (stěny, podlaha, stoly, židle, postele, všechno), není v něm tekoucí voda, elektřina ani topení a vypadá velmi, velmi romanticky. Obědváme a skvělej dojem nám kazí jen jedna výprava turistů za druhou, které se nad námi střídají a cvakají závěrkami kompaktíků. Po obědě nás Serapio zanechává svýmu osudu (vrací se do Uyuni a vyzvedne nás zítra ráno) a my se vydáváme na procházku po soli. Je to fantastický – praží do nás slunce (jsme asi 3800 m vysoko) a přitom si připadáme jak na sněhu. Hotel a hemžící se džípy turistů necháváme daleko za sebou a obklopuje nás takový ticho, jaký jsem asi v životě neslyšel. Sem tam fotíme, pak si leháme na sůl a meditujem, nebe je najednou strašlivě blízko a čas se zastavil. Až po drahný chvíli toho necháváme a vracíme se do hotelu, abychom byli čerství na focení západovek. V hotelu se k nám připojuje mladá samocestující Japonka Misuko, mluví anglicky i španělsky (žije už nějakou dobu v Chile) a Salar na ni očividně působí stejně magicky jako na nás. Jde se fotit, přičemž nám Salar připravuje další překvapení – po západu slunce teplota klesne během 5 minut snad o 25 stupñů, je určitě pod nulou (teploměr nikdo nemáme, ale to se pozná) a my zdrháme do hotelu oblíct dosud nepoužitý zimní věci. A pak už při svíčkách sedíme i s Misuko a recepčním/kuchařem v jedný osobě u stolu, pijem výborný místní víno, povídáme si a za chvíli zalézáme, peřiny jsou naštěstí nádherně teploučký.

Den dvanáctý – neděle 4.11.

Večer kromě posezení ve slaným hotelu proběhla ještě jedna podstatná akce – přes obří kosu jsme se byli vyvenčit pod hvězdy a ten zážitek byl velikej. Jižní kříž jsem neidentifikoval, zato velký a malý Magellanovo mračno bylo jasný na první pohled. Nádhera. A navzdory zimě se v solný posteli spalo skvěle v teplíčku až do rána.

No, do rána… budík řve ještě za tmy, neb správnej fotomagor přece na Salar nemůže vynechat východ slunce. Venku je taková Sibiř, že by do ní nevyhnal ani ledního medvěda s armádním výcvikem, ale my do toho neohroženě jdem (bez Martina, kterýmu je pořád nějak blbě, zato s Misuko). Pravda, cvakání zubů má poněkud vyšší kadenci než cvakání závěrek, ale fotek přibývá a některý z nich by mohly stát za to. Nicméně po nějaké době mě kosa zahání dovnitř a ostatní taky, teda kromě Marka, kterej v extázi odbíhá kamsi za obzor a vrací se asi po hodině na hranici hibernace, ale od pohledu šťastnej). A že toho nemá dost, tak nás ještě tahá ven a inscenuje skupinový fotky. Snídáme a čekáme na Serapia, kterej by měl dorazit někdy okolo sedmý. Jenže jsme v Bolívii a tak se nikdo nemůže divit, že se jmenovaný průvodce zjevuje až v půl desátý s tím, že firma celou dobu sháněla kuchařku, leč marně a tak nám bude vařit on. To je fuk, hlavně ať jedem. Vyrážíme v Landcruiseru na Salar a cca po 3/4 hodině parkujem na ostrově Incahuasi (po španělsku Isla de los Pescadores). No to je taky věc. Fakt normální ostrov trčící ze solnýho moře, rostou na něm tisícovky obřích kaktusů, lítaj kolibříci (ne, žádnýho jsem nevyfotil, jsou fakt ďábelsky rychlí na mý krajinářský ruce), do toho v pozadí ta bílá placka, no fantazie. Běháme po cca 100 m vysokým ostrově jak banda zjančenejch kamzíků, fotíme jak o život a Serapio nám mezitím dělá skvělý kuře s kuskusem, kterýmu tu říkaj quinoa. Mimochodem už včera jsem svou aklimatizaci na výšky vyhlásil za hotovou – první týden a něco jsem nebyl moc schopnej jíst, zato od včerejška se cpu jak nezavřenej. Po obědě ještě děláme kolečko kolem ostrova a já mám fakt pocit, že tu Verbinski točil Piráty z Karibiku 3 (Jack Sparrow v peklíčku u Davyho Jonese), vypadá to úplně stejně. Ten pocit z prostoru, světla a ticha se fakt nedá skoro popsat… nicméně i pobyt na Salar má svůj konec, my nasedáme do Toyory a mizíme směr další části Altiplana. Další zastávka je v jeskyni s mumiemi předinckých obyvatel Chulpas – zajímavá expozice s původními (no, snad) zbraněmi, nástroji, keramikou etc. Vrcholem je nicméně rodinka místního kustoda s živým srandovním pásovcem. Pak jedem ještě do zajímavý krápníkový jeskyně s pohřebištěm Chulpas a poté už se sunem do vesnice San Pedro, kde nás čeká dnešní nocleh. Žádnej přepych, ale elektřina a teplá sprcha, což zítra podle všeho nehrozí. Dobíjíme baterky, večeříme, kecáme, prohlížíme fotky a chystáme se na zítřek, kdy nás podle Marka čekají tisíce plame�?áků a další zvěře. Nemůžu se dočkat.

Den třináctý – pondělí 5.11.

Vstáváme relativně pozdě (asi v 7) a po krátký snídani se skládáme do Toyoty na další etapu. Kousek za San Pedrem stavíme u vesničky Cabrera, kde se vysokou trávou s obřími drny klikatí potůček a po dlouhý době vidíme zase něco souvisle zelenýho, a pak už se cesta zvedá do pořádných hor (ehm… tím samozřejmě nechci říct, že těch 3800 m, ve kterých se už x-tý den pohybujem, nestojí za nic :)). Klikatíme se výš a výš a za chvíli zastavujeme na místě, odkud je nádhernej výhled na dýmající sopku Ollague těsně za chilskou hranicí. Všude okolo sopky jsou špičatý vulkanický skály, díky nimž vzniká zajímavá hra „vyfoť Ollague tak, aby nejbližší skalka skryla džíp s partou Yankees skotačících okolo“. Holt kompozičních cvičení v terénu není nikdy dost. Cca po 3/4 hodině jsme vulkánu nabaženi a odjíždíme dál, příští zastávka jsou jezera. První je Laguna Cañapa, celkem velkej kus krásně čistý a fantasticky zbarvený vody s bílým siřičitým bahnem okolo, který vypadá jak sníh (akorát strašně sviní boty). A ano, jsou tu plame�?áci. Jsou jich tu mraky, akorát se v poledním slunci se svým zářivým peřím neloví zrovna snadno, nicméně pár podařených záběrů snad mám (potvora Marek je na tom ovšem s telekonvertorem 1,4× podstatně líp). Obědváme, střídáme teleobjektivy a širokáče (ty hory okolo jsou fakt parádní) a já poprvý v životě vidím krajinu, která září barvama i v poledním slunci. Úžasný. Fotoorgasmus se opakuje i na druhým jezeře Laguna Hedionda, další jezero už tak zajímavý není, nicméně se na něm nám s Markem daří ulovit celkem príma sérii vikuní. Pak jedem do skalního města, jemuž vévodí útvar zvanej Arbol de Piedra (tj. kamennej strom), opět se tam srážíme s mnoha dalšími jeepy a ve finále prcháme lehce adrenalinovým stylem, neb se na nás valí prašná bouře a Radim se natolik zabral do focení, že ji vůbec neregistruje a nereaguje ani na zprvu pobavené, pak už přece jen lehce nervózní volání :). Serapio nicméně předvádí své excelentní řidičské schopnosti a bouřce hravě ujíždí (jeho styl řízení Landcruiseru vůbec nemá chybu – je výjimečnej i na bolivijský poměry, kde jsou na nesilnice všichni zvyklí). No a odpoledne se pomalu nachyluje a blížíme se k dnešnímu cíli, jezeru Laguna Colorada. Oproti dosavadním jezerům má ještě o několik barev víc, zejména o červenou – no fakt, voda je místy modrá a místy sytě rudá. Házíme bágly do pokoje na ubytovně (podmínky prostý, ale elektrický světlo potěší) a utíkáme fotit, než zaleze slunce. Jenže po chvíli zjišťujem, že nestojíme nejšikovněji – ta červená voda je proti slunci. Sakra, co s tím? Jediná možnost je dostat se cca 3 km na druhou stranu jezera, přičemž slunce zapadne nejdýl za půl hodiny. Podotýkám, že Laguna Colorada je nějakých 4300 m vysoko, čili o dobrých 500 m víc než cokoli, kde jsme zatím byli. No, nevím, co by mi na aklimatizaci tříkilometrovým indiánským během řekla doktorka (tedy vím, ale to sem nemůžu napsat), ale každopádně do toho s Markem jdem a máme obří úspěch, takový fotky jsem tu asi ještě neudělal. Radim s Martinem jsou taky spokojení, daří se jim prima fotky plame�?áků. Úspěch slavíme výborným Serapiovým džuvečem a vzápětí zaslouženou sedmičkou dobrýho místního červenýho. Dojem kazí akorát těžce chlastající partička Holanďanů a Amíků u vedlejšího stolu, která k zábavě na Altiplanu potřebuje iPod s repráky a Limp Bizkit. Ach jo, to už je lepší ta rozjuchaná bolivijská parta Lagrimas, co nám Serapio furt pouští v Toyotě. No nic, stejně nesedíme dlouho, okolo devátý zalézáme. Zítra nás čeká mj. nejvyšší bod dosažitelný autem, gejzíry v 5200 m. Bavíme se myšlenkou, že ožralou partu odvedle čeká tenhle šplh už v 5 ráno – za zítřek musej stihnout všechno, na co my máme ještě 3 dny a tak hodláme vyrazit až v 9.

Den čtrnáctý – úterý 6.11.

Trošku jsem to onehdy s tím vyhlášením aklimatizace přechválil, cca o půlnoci se budím s pocitem, že by mi nejvíc ze všeho prospěl kyslíkovej přístroj. Ten tu ale pochopitelně není a tak si chvíli čtu a říkám si, že to má snad na svědomí ten úprk za západovkou. Cca po hodině v klidu usínám a po ránu vcelku žádný problémy nejsou. Jen okolo pátý registruju odjezd nešťastných kocovinou stižených Holanďanů. My vstáváme někdy po sedmé a v půl devátý už Serapio startuje. Necháváme Lagunu Colorada pod sebou a šplháme do horskýho sedla vysoko nad jezerem a výš a výš a výš. Točí se mi palice a není divu – cca po hodině zastavujeme u těch zmíněných gejzírů Sol de Mañana a cedule skutečně říká něco o 5200 m. Čekám ránu do palice, nicméně kupodivu pohoda. Gejzíry jsou opět pastva pro oko i pro foťák – barevný bublající jezírka, nad nima smradlavá pára (sirovodík), v pozadí krásně barevný hory a nad tím vším temně modrý, skoro černý nebe. Marek varuje, ať dáváme bacha, už se prý pár lidem udělalo ze sirovodíku blbě a spadli do některýho z jezírek, což je konečná. Dáváme tedy bacha a nepadáme, o to víc fotíme. Když je vše vyfoceno, vezte nás Toyota na další atrakci. Ta taky stojí za to – jde o velký, částečně solný jezero Salar de Chalviri, jehož největší přednost spočívá v tom, že má na krajích termální bazénky. Trochu jsme klesli, ale ne moc (4550 m). Voda v bazénku má odhadem tak 45 stupñů, vzduch tak 18 a nefouká, pročež neváháme, lezem do plavek a následně do horký vody. Fantastickej pocit, akorát tělo má s rozprouděným krevním oběhem v týhle výšce asi co dělat – jakmile člověk vstane, v tu ránu má místo hlavy kolotoč. Proto raději nevstáváme a válíme se snad půlhodinu, až jsme zcela vyrochnění a do bazénu navíc skáčou desítky právě přibyvších Francouzů. My se jdeme projít kolem jezera a poté pokračujeme dál horami až k Laguně Verde, kde je náš dnešní cíl. Tedy vlastně ne tak úplně – ubytovna stojí u vedlejšího jezera Laguna Blanca, ale u LV stavíme na oběd a pak se domlouváme, že do hotelu půjdeme pěšky. Laguna Verde je skutečně, jak název napovídá, jedovatě zelená a fouká tu největší vichr, kterej jsme zatím zažili, takže se na hladině dělá regulérní vlnobití. Od Laguny Blanca ji dělí jen úzká šíje, nicméně naše ubytovna je na opačný straně jezera, nějakých 6 km daleko. Fotíme plame�?áky, Radimovi se daří výborná série s rackem a s Markem pokukujeme po vysoký hoře vyzývavě se tyčící nad lagunou – ano, je to on, Licancabur. Do mě se dává nějakej hlavobol a raději se vydávám k hotelu, abych byl na zejtra čerstvej. Radim s Martinem mě následují, Marek propadá fotoextázi daleko vzadu. Hotel je vcelku luxusní, taky ale stojí o 20 Bs víc, než bylo plánováno. Ovšem to je nám v tuhle chvíli úplně jedno. Kromě nás je jediným hostem Amík, kterýmu právě ukradli bágl na chilsko-bolivijský hranici – ufff. Za chvíli doráží Marek a chvilku po něm malej svalnatej Bolivijec, jmenuje se Bernardo a zítra nám bude dělat průvodce. S výstupem na Licancabur to začíná vypadat opravdu vážně… Ještě chvíli řešíme cenu přibližovacího auta pod horu, která je podle představ hotelu opravdu drsná (40 USD za 5 km), pročež na ni kašlem a objednáváme si Serapia. No a je čas spát, budík na 1:30, tedy jak tohle dopadne…

Den patnáctý – středa 7.11.

Pořád tomu nějak nemůžu věřit, ale jsou dvě ráno, sedíme s Markem v Serapiově Toyotě, Bernardo sedí na předním sedadle a před námi se ve tmě rýsuje silueta tý šílený hory. Z auta lezem ve výšce 4400 m, vrchol má 5950 m, čili něco přes 1,5 kiláku převýšení ve výšce, ve který jsme zatím byli akorát tak v letadle. Panenko skákavá, co jsme si to vymysleli za magořinu. Žvýkáme koku na kuráž a pomalu vycházíme vzhůru, sypajíc lístky koky na zem, aby měla Pachamama radost a nesmetla nás z hory. Na hlavách nám svítěj čelovky a osvětlujou zemi pod nohama, jinak cestu před náma halí milosrdná tma. Bernardo jde pomalu, ale jistě a tvrdí, že na vrcholu budem v 9, což nám vzhledem k převýšení přijde jako čirej surrealismus. Kromě naší dvoulitrový láhve vody, která bohužel poněkud zamrzá, má Bernardo v báglu ještě slušnou lékárnu (prášky na všechno) a pro všechny případy taky láhev s kyslíkem. Tvrdí, že včera vedl na Licancabur dvě Francouzky, který předtím strávily akorát pár dnů v La Paz a bylo jim pekelně blbě, přesto je na vrchol dostal, což zní slibně. Cesta ze začátku vede pozvolně, pak začíná ostře stoupat sutí a mně se začíná houpat žaludek – právě jsme překročili 5000 m. Dostávám dvě tabletky a žaludek se uklid�?uje. Na obzoru začíná svítat a my konečně vidíme, kde jsme – příkrej svah jak v Alpách nebo v Roháčích na Brestovou, akorát podstatně suťovější. Za chvilku si žaludkovou proceduru dává i Marek a taky na něj prášek zabírá okamžitě a spolehlivě. Je pořád chladno, ale vítr fouká jen slabej a první sluneční paprsky docela hřejou. Jenže taky s každým krokem roste výška. Okolo 5300 m chvilku odpočíváme v incký pevnůstce a sledujeme skály nad náma, nad kterýma už by měl být vrchol. Marek v pravidelných intervalech fotí a mění objektivy, což moc nechápu – já spotřebovávám všechnu energii na výstup, cestou cvakám snad 2 záběry, zbytek až nahoře. Jestli tam teda dolezem – uplynula další hodina, stoupáme jak o život a ty zatracený skály se zdají být pořád stejně daleko. Konečně (zhruba v půl osmý) jsme pod nima. Bernardo se směje a říká, že za slabý 2 hodinky jsme na vrcholu? COŽE? Vždyť už tam skoro dohlídnem! Aha, omyl, ten vrchol je falešnej, ten správnej je ještě kus výš a dál. Lezem čím dál pomaleji, ve skalách je občas nutný používat i ruce a každej metr znamená dlouhý oddychování. Kam šel kyslík, sakra? Skály jsou nekonečný, intervaly odpočinku se zkracujou na cca každých 5 metrů. Konečně jsme nad skalama a zbývá posledních 50 metrů výšky. Krok – nádech – výdech – krok – půlminuta odpočinku – krok apod. JSME TAM! Neuvěřitelnej pocit. Všude okolo nás jsou vrcholky sopek a až na výjimky (Ollague) jsou všechny níž než my. 5950 m. Po vlastních nohou. Až mi to dojde, asi se zblázním radostí, teď ale jen očarovaně zírám okolo. Hluboko pod náma se leskne Laguna Verde a Blanca a u ní takovej nizoučkej nezajímavej vrcholek, kterej má podle Bernarda přesně 4800 m – tj. Mont Blanc. V kráteru Licancaburu je jezírko, který by si člověk troufl přehodit šutrem, nicméně na délku má 100 m. zkrátka všechny rozměry tu vypadaj zkresleně. Fotíme a užíváme si – na jedný straně je vidět půlka Altiplana, na druhý poušť Atacama v Chile a na východě hory v Argentině. Samotnej vrcholek je už pár desítek metrů v Chile, takže si můžeme odčárkovat další navštívenou zemi. Na vrcholu jsme asi 3/4 hodiny, potom Bernardo velí k odchodu. Sestup je docela hustej – sjíždíme příkrým suťovým polem a já na dálku děkuju dr. Musilové z Arthrocentra, protože koleno v ortéze drží jak přibitý. Sestup trvá cca 3 hodiny a jsme dole, kde na nás čekaj kluci a Serapio s Toyotou. Zíráme nahoru, odkud jsme právě slezli, a nechápem, jak jsme tu šílenou horu mohli za jediný ráno udělat. Házíme do sebe oběd (celej výstup jsme zvládli s pár tatrankama a tabulkama čokolády), s obřími díky se loučíme s Bernardem a Serapio nás veze na další štaci. Cesta je docela dlouhá (asi 4,5 h) a částečně se vracíme přes místa, kde už jsme byli (Salar de Chalviri, Laguna Colorada etc.). Za normálních okolností by to asi byla docela nuda, ale teď se mi v hlavě zas a znovu přehrává výstup a jsem na vrcholu blaha. Cca v 7 večer dorážíme do pouštní vesnice Culpina, kde máme dneska bydlet. Je tu hezky, nicméně vybraný ubytování se nám zrovna nepozdává – připomíná spíš prasečí chlívek než cokoli hotelovitýho, a to i na zdejší měřítka. Marek to samozřejmě nemůže nechat jen tak a během 10 minut obstarává podstatně lepší bydlení – pokoje po dvou, velkej stůl v předsíni dokonce s hořícím ohněm v kamnech, splachovací záchod a teplá sprcha, no co chtít víc. Večeříme, pijem sedmičku Campos de Solana a okolo půl 11 zalézáme. Teda to byl den…

Den šestnáctý – čtvrtek 8.11.

Program posledního dne na Altiplanu je hodně oddechovej, takže nás před osmou z postele nikdo nedostane. Po snídani vyrážíme na procházku po vesnici a zjišťujem, že je navzdory zapadlosti a chudobě docela živá a zajímavá – domy jsou barevně natřený, mají tu veřejný osvětlení, několik obchodů, internet, náměstí s umělými stromy, křížovou cestu na blízkým kopci apod. Po chvíli jsme dokonce pozváni do místní školy, kde zrovna děti o přestávce hrajou fotbal a basket a krměj školní psy a kočky. Vzápětí ještě nakukujem na hodinu tance. Nedá mi to samozřejmě nevzpomenout na Niku s Tomem – je cca 11, takže u nás 4 odpoledne, čtvrtek, čili oběma právě začíná oddílová schůzka s turisťákem. Jé, jak já už se na ně těším. No ale teď rychle na rizoto s tu�?ákem, poté se loučíme s paní domu Martinou a její rodinou (mimochodem moc milou, škoda že se stejně jako děti ve škole nechtěli nechat fotit) a lezem na poslední štaci do Toyoty. Ještě stavíme ve vedlejší vesnici San Cristobal, kde je k vidění moc zajímavej kostel a před ním stádečko lam, a pak pokračujem cca hodinu do Uyuni, kde celá cesta před šesti dny začala. Jsou dvě, autobus do La Paz nám jede v osm, takže spousta času. Házíme bágly do cestovky a jdeme do města. Před týdnem se nám jevilo poněkud mrtvě, nicméně teď odpoledne žije jak zamlada, takže se nudit podle všeho nebudeme. Ze všeho míříme do internetový kavárny, neb jsme už dlouho bez zpráv z domova – na celým Altiplanu není telefonní signál, natož net. Čtu maily od rodiny a kamarádů, popisuju zážitky a vůbec tak trochu brouzdám, zatímco se chlapci vedle snaží přepálit fotky na DVD (já mám dost paměti na kartách a tak pálit nepotřebuju). Pak zbytek party odchází na pizzu, já ale ještě zůstávám u počítače. Najednou za sebou slyším: „Hele, tady je volno!“ Koukám, co to, a oni kluk a holka z Čech – dáváme se do řeči a říkají, že dělaj slušnej kus Jižní Ameriky (od Chile po Ekvádor) na motorkách. Právě se chystají přes Titicaku do Peru, takže se vyptávaj na zkušenosti a vůbec spolu chvíli kecáme, což je milý. Poté odcházejí a za chvíli se naopak zjevují ostatní photolocos, jdeme na čaj (a já na večeři), pak ještě nějakou dobu chodíme městem a je pomalu čas k přesunu na autobus. Berem bágly z cestovky, kde si zrovna parta belgických batůžkářů domlouvá tour po Altiplanu, a kromě nich tu narážíme i na momentálně volnýho Serapia, takže přesun na nádraží probíhá stylově Toyotou. Autobus je poloprázdnej, pročež se po něm rozmísťujem po libosti, sklápíme sedačky a za stálého kodrcání po škarpě nahrazující silnici po nějaký době usínáme. Po týdnu na nás čeká civilizace v La Paz a mimo jiné bychom se taky měli rozhodnout, co vlastně budem dělat poslední týden cesty…

Pokračování (výlet na nejvyšší lyžařské středisko světa, třídenní trek v Kordillerách, sjezd slavné Cesti smrti etc.) příště…