Tolimati.cz

Zrovna nedávno jsem si říkal, že se ta prima koncertní sezóna ze začátku roku nějak zadrhla a začal jsem litovat, že mi v tom návalu akcí nezbyl čas a síla na Papričky, Claptona a najmě pak Cavea, když přišla ta skvělá zpráva – 13. dubna dorazí Roger Waters. Od odchodu Syda Barretta hlavní autor a především hlavní osobnost Pink Floyd, bez kterýho by v životě nevznikly zásadní desky jako Dark Side of the Moon, Wish You Were Here nebo The Wall (pokud tahle informace připadá někomu oprávněně nadbytečná, tak sorry, ale tenhle deník prý občas čte i mládež, která si název oné kapely plete se stolním tenisem). Teď mě možná nebudete mít rádi, ale po jeho odchodu se Gilmour & spol. mohli imho třeba stavět na hlavu a předchozí úrovni se až na ojedinělý výjimky (Learning to Fly, High Hopes, možná On the Turning Away nebo Take it Back) nepřiblížili ani náhodou. A to ani koncertně – na vlastní oči jsem je neviděl, v září 1994 jsme s Jarmilou marně sháněli na poslední chvíli lístky na Strahov a pak zapíjeli žal v hospodě U Kocoura, ale DVD Pulse znám dobře a Watersovo In the Flesh taky a ačkoli ty (post) Floydi měli asi tak miliónkrát dražší show, tak Watersovo charisma nenahradili. Sečteno, podrtženo: Ačkoli se dubnovej koncert koná v mé naprosto neoblíbené Hušákově díře ve Vysočanech, už teď se ho nemůžu dočkat…

Nějak se s tím hraním na příští dva měsíce roztrh pytel… aneb pokud byste si chtěli poslechnout písničky The Doors v neodolatelném podání Jenýka Libiše & his boys, tumáte rozpis akcí.

*neděle 10.12. 20:00, klub PM, Praha, Trojická 10

*středa 13.12. Vysoká škola zemědělská aneb Hnojárna v Suchdole, podrobnosti upřesníme – sledujte to tu

*pátek 22.12. 20:00 Slamník, Praha, společně s X-Files našeho milého zvukaře Carlose

*čtvrtek 18.1. 20:00 Jet Club, Praha, Orebitská 5

*sobota 20.1. Litoměřice, podrobnosti upřesníme

*sobota 27.1. Kotelna, Chomutov, asi s Pell Mell jako onehdy

Tak doražte, kam chcete…

Před pár dny se odehrál další sraz lidí z fotografovani.cz, tentokrát v Beskydech. Počasí tentokrát focení úplně nepřálo, přesto se našli 4 stateční, kteří během jednoho dne obešli půlku zmíněného pohoří a dostali se až na jeho vrchol, tj. Lysou horu. (Původně nás bylo 7, ale 30 km bylo na některé účastníky příliš a v půlce to vzdali.) Celé to spunktoval Martin Š., na fotce 2. zprava, kterému tímto budiž poděkováno. Pro mě osobně měla výprava jeden vcelku zajímavej důsledek – Lysou horou jsem si zkompletoval sbírku navštívených nejvyšších vrcholů pohoří v Česku, takže teď už čekaj jen Andy a Himálaj . Jinak měl sraz vcelku obvyklej průběh, tj. pohoda, víno a tak, jen to focení tentokrát přišlo trochu zkrátka. Jedna z mála fotek, která snad nestojí za okamžitý smazání, visí tady. (Jinak slibuju, že už zase začnu věšet fotky i k sobě na galerii, od září ji dost zanedbávám – jenže napřed nefungoval upload, pak nebylo co věšet, neb dostat se k focení je pro mě teď docela svátek, a teď jsem na to s návalem jiných věcí nějakou dobu ani nevzdech. Ale všechno bude…

Dva koncerty v jednom týdnu, to se nám dlouho nepovedlo. Po vydařeným pondělním hraní v Jetu na Žižkově jsme se v sobotu vysunuli do Chomutova, kde se Žábě podezřele daří a ani tenhle výjezd na tom naštěstí nic nezměnil. Klub Kotelna se nám líbil od první chvíle – trochu se podobá třeba Futuru nebo Rock Cafi před rekonstrukcí, strop nad barem je polepenej texty a notama oldies goldies od Stones přes Hendrixe po Floydy a nejlepší je backstage alias zašívárna kapel, umístěná velmi stylově do kuchyně. (Okamžitě jsme ji překřtili na Soul Kitchen a uspořádali improvizovanej poloakustickej jam, během kterýho mi bylo poprvý v historii Peace Frog líto, že to netočíme, protože nálada byla fakt krásně uvolněná.) Před náma hrála místní kapela Pell Mell, hráli dobře, nicméně nás trošku mrzelo, že koncert přetáhli cca o 45 minut a my pak na pódium lezli přesně ve 23 h, což opravdu není ta správná hodina pro starý tatíky od rodin (Štěpán promine), nota bene před 1 1/2 hodinovou cestou domů – ale cca 200hlavý publikum, ve kterým se sešlo poměrně dost známých ze všech možných i nemožných míst, si to užívalo náramně a po dvou písničkách byla únava víceméně pryč. Výbornej zvuk, super atmosféra a navíc Chomutováci Doors zjevně dobře znaj, překvapilo mě, kolik lidí umělo málem každý slovo. Po třech přídavcích jsme skončili někdy před jednou ráno, domů jsme se dovlekli tuhý jak líh do vařiče, ale velmi, velmi spokojený. Pokud se nestane něco nepředvídatelnýho, v lednu se do Kotelny vrátíme…

_____________­__________

Pod čarou: Na koncert dorazila mj. část fotoparty z fotografovani.cz a jedna moc šikovná fotografka tam zákeřně blýskala pod pódiem. No a když mi poslala výsledek, neodolal jsem a trošku jsem si pohrál… tak kdo chcete, podívejte se, ale upozor�?uju, je to na vlastní nebezpečí .

Filmy Woodyho Allena ze 70. a 80. let mám dost rád, třeba Manhattan, Purpurová růže z Káhiry a najmě pak Všechno, co potřebujete vědět o sexu… se mi líbily velice, ale přiznám se, že mě Allen poslední dobou moc nebavil a po Hollywood Ending jsem si pomyslel, že má už asi všechno zajímavý za sebou a dál ho sledovat nepotřebuju (tzv. Jethro Tull Syndrom ). A hele, ono ne. Match Point je film, kterej starý Allenovky připomene snad jen v jediný hlášce o neurózách, jinak je to úplně jinej styl. Začíná to jako klasická lovestory o chlápkovi, kterej volí mezi vrabčicí v hrsti a holubicí na hóódně nebezpečný střeše (pohodová manželka z bohatý rodiny vs. femme fatale aspirující na švagrovou), pak se ale žánr láme směrem k temnýmu příběhu o zločinu (ten zlom je hodně ostrej) a končí to v podstatě mrazivou zprávou, že když jste opravdu velká svině a víte o tom, projde vám všechno. Dost se tu odkazuje na klasiku – kromě Zločinu a trestu (přímej citát a motiv „náhodný oběti“) mi celej film silně připomněl bohužel trochu pozapomenutý knihy Patricie Highsmith (jasně, Talentovanýho pana Ripleye zná díky filmu leckdo, ale třeba Cizince ve vlaku, imho mnohem lepší, čte dneska málokdo, navzdory Hitchcockovu filmovýmu zpracování). Prostě si to půjčte a uvidíte… jen nečekejte konverzační komedii ve stylu posledních filmů W.A., možná by se vám blbě usínalo.

Na úspěch včerejšího koncertu v Jet Clubu na Žižkově bych si cca 1/2 h před plánovaným začátkem nevsadil ani příslovečnou zlámanou grešli – v klubu mají sice hezkej PA systém, ale bohužel zcela chyběla jakákoli obsluha, personál se netvářil zrovna nápomocně a trochu to vypadalo, že se opakuje situace Černej Petr (modří vědí, ostatní se dočtou). Jenže pak se všechno obrátilo k lepšímu, zvukař dorazil, nervozita místních se vysvětlila zdravotní indispozicí hlavního organizátora a výsledkem byl koncert, o kterým jsme se s dalšími členy kapely shodli, že patřil k nejpříjemnějším zážitkům probíhající sezóny. Pravda, vzhledem k pouze hodinovýmu prostoru na hraní jsme museli krátit repertoár a vyhazování pecek typu Crystal Ship, Spanish Caravan, Land Ho! nebo Five to One bylo hodně bolestný, ale co, změna je život. Osobně jsem byl nadšenej z (konečně! ale trvalo to!) skvělýho zvuku na pódiu, díky němuž se člověk mohl položit do takový When the Music's Over bez strachu, že se celá kapela při sebemenším náznaku improvizace rozjede. Lidí bylo příjemně dost, druhá kapela Konec chemickýho posypu byla taky prima (takový funky typu raných –123 min), zkrátka celkově velmi vydařená akce a Jet Club se nám nakonec líbil natolik, že v něm 18.1. budem hrát znova. Tentokrát sami a s plným repertoárem…

Podzim koncertům přeje, tak si teď docela zahrajem. Hned příští pondělí (6.11.) zveme všechny žabí přátele do klubu Jet na Žižkově, Orebitská 5. Hrajou s náma Štěpánovi kamarádi Konec chemického posypu z Novýho Boru, klub se na první pohled tváří vcelku sympaticky, snad bude vše v pohodě. No a Severočeši a jiné dobrodružné povahy za námi můžou vyrazit hned následující sobotu 11.11 do klubu Kotelna v Chomutově (v jednom jiným tamějším klubu jsme odehráli jeden z nejlepších koncertů v dějinách Peace Frog, takže se docela těšíme). Přijďte!