Tolimati.cz

(pĹ™edchozĂ­ část – následujĂ­cĂ­ část)

Den devátý – středa 2.11.

Slunce! Sláva! Na vĂ˝chodovku to sice ještÄ› nebylo, v Ĺˇest ráno bylo pořád neprodyšnÄ› zataĹľeno a já uĹľ zaÄŤal propadat lehÄŤĂ­ malomyslnosti, ale o chvĂ­li pozdÄ›ji se mraÄŤna trhajĂ­ a koneÄŤnÄ› vidĂ­me, co máme okolo. A Ĺľe je na co koukat – Machermo leží v ĂşdolĂ­ u potoka mezi krásnĂ˝ma horama, o nichĹľ jsme vÄŤera nemÄ›li ani ponÄ›tĂ­. S veselou náladou snĂ­dáme a vyrážíme. Dnes pĹ™ed sebou máme zhruba ÄŤtyĹ™hodinovou trasu s cca 400 m pĹ™evýšenĂ­m, cĂ­lem je Gokyo (4750 m). Cesta nás vede na kopec, na kterĂ˝m jsme byli uĹľ vÄŤera, dneska je to ovšem vzhledem k vĂ˝hledu okolo ponÄ›kud jiná pohádka (škoda tĂ˝ vĂ˝chodovky, ale jak pravĂ­ klasik, you can’t always get what you want – hlavnÄ› aby to zaÄŤlo vycházet odteÄŹ, zatĂ­m toho moc nafocenĂ˝ho nemáme). Z hĹ™ebene pokraÄŤujem vĂ­cemĂ©nÄ› po vrstevnici, teda ve skuteÄŤnosti trochu stoupáme pořád, ale jen velmi zvolna. Jde se skvÄ›le, aby taky ne v tomhle poÄŤasĂ­. Pořád nÄ›co fotĂ­me a tudĂ­Ĺľ se cesta proti plánu trochu prodluĹľuje, ale co, nikam nespÄ›cháme a velice si to užíváme. Mezi zpestĹ™enĂ­ patří setkánĂ­ s partou AmeriÄŤanek, sledujĂ­cĂ­ch dalekohledem protÄ›jší kopec a na nÄ›m nÄ›jakĂ© zvĂ­Ĺ™e, prĂ˝ medvÄ›da. Karel tvrdĂ­, Ĺľe v Nepálu medvÄ›di nerostou, já kaĹľdopádnÄ› nevidĂ­m nic, takĹľe to nemĹŻĹľu rozsoudit. Na severozápadÄ› na nás mává Cho Oju, na západÄ› Machermo Peak, na vĂ˝chodÄ› Cholatse, spoustu dalších jmen jsem bohuĹľel zapomnÄ›l dřív, neĹľ mi je Kamal stihl říct. No a za chvĂ­li se po levĂ© stranÄ› objevuje prvnĂ­ z pÄ›ti gokyjskĂ˝ch jezer. A vzápÄ›tĂ­ za nĂ­m druhĂ©. No, existuje jen málo zajĂ­mavÄ›jších motivĹŻ neĹľ šestitisĂ­covky nad sytÄ› modrou horskou hladinou, proÄŤeĹľ cvakáme a cvakáme, aÄŤ polednĂ­ svÄ›tlo rozhodnÄ› nenĂ­ ideálnĂ­ (toto je nenápadnĂ˝ prosebnĂ˝ vzkaz vyšším silám, aby se zĂ­tra, je-li moĹľno, postaraly o vĂ˝chodovku). Za stálĂ©ho focenĂ­ dorážíme k jezeru ÄŤ. 3, kterĂ© je zatĂ­m rozhodnÄ› nejhezÄŤĂ­ a navĂ­c má jednu podstatnou pĹ™ednost – přímo na jeho bĹ™ehu stojĂ­ naše dnešnĂ­ ĂştoÄŤištÄ›. TudĂ­Ĺľ to zĂ­tra po ránu nebudeme mĂ­t daleko (v duchu si dÄ›lám pomyslnĂ© znaÄŤky na stativ a hroznÄ› se na to těším). Kamal a nefotĂ­cĂ­ Ĺ tÄ›pán uĹľ nás vĂ­tajĂ­ v lodgi Gokyo Lakeside, vybavenĂ­ tradiÄŤnĂ­, kamna v jĂ­delnÄ› potěšujĂ­cĂ­. Dáváme ÄŤaj a obÄ›d a po nÄ›m vyrážíme k jezeru ÄŤ. 4 â€“ je to asi 2 km se 150 m pĹ™evýšenĂ­m, opÄ›t je tam velmi hezky, okolnĂ­ štĂ­ty jsou jiĹľ tradiÄŤnÄ› odpoledne pod mrakem, ale pĹ™ece jen nÄ›co ještÄ› vidĂ­me a mraky tentokrát nejsou souvislĂ˝, takĹľe je obÄŤas proříznou sluneÄŤnĂ­ paprsky a to je pak docela fotoĹľrádlo. Akorát teda zdejší kosa zatĂ­m nemá obdoby – pĹ™i tĂ˝hle výšce nenĂ­ divu, nicmĂ©nÄ› Ĺ tÄ›pán s námi dlouho nevydrží a po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› se dáváme na Ăşstup i my s Hankou, zanechávaje Karla napospas ĹľivlĹŻm a (jak doufá) západovkovĂ˝mu svÄ›tlu. Kamal se na nás vrhá s vĂ˝razem psĂ­ mámy, která právÄ› našla ztracená štěñata, vleÄŤe nás ke kamnĹŻm a peÄŤuje o nás tak intenzivnÄ›, Ĺľe cĂ­tĂ­m potĹ™ebu zdĹŻraznit naši samostatnost. MarnÄ›, po zjištÄ›nĂ­, Ĺľe jeden chybĂ­, vybĂ­há Kamal do zimy vyrvat Karla ze spárĹŻ himálajskĂ© smrti. Po chvĂ­li se vracejĂ­ oba, Karel se tváří pobavenÄ›, Kamal jako sto ÄŤlenĹŻ horskĂ© sluĹľby najednou. Jsme rádi, Ĺľe ho máme, je skvÄ›lej. Ĺ koda Ĺľe neumĂ­ lĂ­p anglicky, takhle je konverzace vÄ›tšinou ponÄ›kud pĹ™ibliĹľná, ale v hlavnĂ­ch tĂ©matech si snad rozumĂ­me. VeÄŤernĂ­ program ozvláštñuje Hanka s hrou Jungle Speed mĂ­sto mariáše, do nĂ­Ĺľ se s nadšenĂ­m zapojuje i Kamal, a jde se spát – dnešek byl nároÄŤnej a zĂ­tĹ™ek bude ještÄ› vĂ­c.

Den desátý – čtvrtek 3.11.

A kurnĂ­k. PĹŻlku noci jsem prokoukal do zdi, neb na mÄ› v kombinaci s výškovĂ˝mi problĂ©my oÄŤividnÄ› leze nÄ›jakej podÄ›lanej virus. To bude tou kosou. Ale po pátĂ˝ hodinÄ› na nebi svĂ­tÄ›j hvÄ›zdy a na vĂ˝chodovku jdu, kdybych mÄ›l padnout. PĹ™ed barákem se potkávám s Karlem a Hankou a vypadajĂ­ velmi podobnÄ›. Směřujeme na vÄŤera vytipovaná mĂ­sta k jezeru a vše vypadá na jasnĂ© ráno, nicmĂ©nÄ› ve chvĂ­li, kdy se sluneÄŤnĂ­ paprsky dotknou štĂ­tu Cho Oju, padá na hladinu mlha a komplet nás halĂ­. JejĂ­ vrstva ale nenĂ­ nijak zvlášť silná a štĂ­ty nad nĂ­ jsou (byĹĄ pĹ™ibliĹľnÄ›) vidÄ›t, takĹľe nakonec vzniká velmi pĹŻsobivej efekt a fotky se zvláštnĂ­ snovou atmosfĂ©rou se mi na displeji nakonec lĂ­bÄ›j mnohem vĂ­c, neĹľ kdyby bylo ĂşplnÄ› ÄŤiro. Hanka s Karlem na to maj ĂşplnÄ› jinej názor a svornÄ› cedÄ›j mezi zuby nÄ›co o promarnÄ›nĂ˝ příleĹľitosti a blbĂ˝ mlze, coĹľ mi tak vĹŻbec nepĹ™ipadá, ale uvidĂ­me aĹľ doma, tĹ™eba si to jen maluju. VracĂ­me se na snĂ­dani. NoÄŤnĂ­ stav mÄ› donutil proti lepšímu pĹ™esvÄ›dÄŤenĂ­ polknout ibalgin a tak je mi teÄŹ normálnÄ› dobĹ™e, zato Karel vypadá jak deset minut pĹ™ed smrtĂ­. NicmĂ©nÄ› se shodujem, Ĺľe dnešnĂ­ program mÄ›nit nebudem – jde o jeden z vrcholĹŻ celĂ˝ cesty, totiĹľ vĂ˝stup na pĹ™ilehlej vrchol Gokyo Ri (5360 m). Je to ÄŤistÄ› chodecká záleĹľitost, žádnĂ˝ lezenĂ­, ale zato uĹľ pořádná výška. Já uĹľ v takovĂ© byl pĹ™ed 4 lety na bolivijsko-chilskĂ© hranici na Licancaburu, zato pro ostatnĂ­ je to pÄ›titisĂ­covková premiĂ©ra. Vyrážíme. Jde to pomalu, ale vcelku jistÄ›, žádnĂ˝ zvláštnĂ­ problĂ©my necĂ­tĂ­m, ostatnĂ­ (naštÄ›stĂ­ vÄŤetnÄ› Karla) taky vypadajĂ­ vĂ­cemĂ©nÄ› v pohodÄ›. Po cestÄ› potkáváme skupinu ÄŚechĹŻ, kteří bydlĂ­ u nás v lodgi a teÄŹ uĹľ se vracejĂ­, neb ráno nefotili vĂ˝chodovku. Zjišťujeme, Ĺľe v partÄ› majĂ­ doktorku, coĹľ je prima, veÄŤer případnÄ› zajdem na konzultaci. Od hranice 5000 m se tempo zpomaluje, je to makaÄŤka a kaĹľdej krok je cĂ­tit, ale nepolevujem a jdem. Akorát se zase, do Ĺ™iti, zaÄŤĂ­ná zatahovat a vrchol mizĂ­ v mracĂ­ch. Jestli vylezem nahoru a uvidĂ­me jenom mlhu jako v Machermu, asi budu sprostej. No nic, to mÄ› bude zajĂ­mat aĹľ nahoĹ™e, nekecej a šlapej. Jedna, druhá… 5100… 5200… uff… 5300… JO! JSME TAM! UĹľ jsem za ty ÄŤtyĹ™i roky zapomnÄ›l, jak podobnĂ˝ pocity chutnaj. No jak, prostÄ› famĂłznÄ›. OstatnĂ­ jsou z toho namÄ›kko asi ještÄ› vĂ­c neĹľ já, vĹŻbec se jim nedivĂ­m. A co je vĹŻbec nejlepší: asi si opravdu zasloužíme odmÄ›nu, protoĹľe mraky se trhajĂ­ jak na povel, nad námi je modro, svĂ­tĂ­ na nás slunce a my jen oÄŤarovanÄ› zĂ­ráme na to panorama okolo. To snad ani nenĂ­ moĹľnĂ˝. Co jmĂ©no, to pojem. Cho Oju, Cholatse, Arakamtse, Tebuche, Makalu, Nuptse, Lhotse a ze všeho nejvýš pochopitelnÄ› Everest, kterej se mezi ostatnĂ­mi Himalájemi tyÄŤĂ­ vážnÄ› královsky. Jako malej kluk jsem mÄ›l utkvÄ›lou pĹ™edstavu, Ĺľe ho uvidĂ­m aspoñ z letadla, ovšem tohle bych si tehdy snad ani nevysnil. FotĂ­me hory, hory, sebe v rĹŻznĂ˝ch konfiguracĂ­ch a zase hory a válĂ­me se na slunĂ­ÄŤku, neb, svÄ›te div se, je tu o hodnÄ› tepleji neĹľ dole v Gokyu. Užíváme si a chvilku si dokonce pohráváme s myšlenkou zĹŻstat tady na západovku, protoĹľe uĹľ nenĂ­ tak daleko a ten pohled by asi fakt stál za to. Nakonec se ale po nÄ›jakĂ˝ch dvou hodinách pĹ™ece jen rozhodujeme k sestupu – mrakĹŻ uĹľ zase pĹ™ibĂ˝vá, teplota rychle klesá a náš trek ještÄ› nenĂ­ ani v pĹŻlce, byla by hloupost ĂşplnÄ› tu propadnout vrcholovĂ˝ euforii a pak to odstonat. Sestup je pĹ™ekvapivÄ› nároÄŤnej, teda aspoñ pro mÄ› – uĹľ zase cĂ­tĂ­m, Ĺľe na mÄ› nÄ›co leze, a jde se mi dost ztěžka. Jsem na sebe docela zvÄ›davej – zĂ­tra se pĹ™esouváme pĹ™es ledovec Ngozumba do Dragnagu a pozĂ­tří nás ÄŤeká nejnároÄŤnÄ›jší etapa celĂ˝ cesty, jiĹľ nÄ›kolikrát zmĂ­nÄ›nej pĹ™echod sedla Cho La. NicmĂ©nÄ› veškerĂ˝ potenciálnĂ­ problĂ©my blednou pĹ™ed úžasnĂ˝mi pocity z vrcholovĂ©ho zážitku – aĹĄ se stane cokoli, Gokyo Ri uĹľ nám nikdo nesebere.

Den jedenáctý – pátek 4.11.

Po ránu jsem na tom lĂ­p, neĹľ bych veÄŤer ÄŤekal – spal jsem jak zabitej, dokonce jsem zaspal i vĂ˝chodovku, coĹľ mÄ› docela mrzĂ­, ale asi to tak mÄ›lo bĂ˝t. PatrnÄ› za to mĹŻĹľe i prášek Diluran proti výškovĂ˝ nemoci, kterej má Karel s sebou a veÄŤer mi ho doporuÄŤila zmĂ­nÄ›ná doktorka AdĂ©la z vedlejší party. Zato po nÄ›m úžasnÄ› brnĂ­ ruce, nohy, pusa a leccos dalšího, coĹľ je dost nezvyklej pocit, ale furt lepší, neĹľ kdyĹľ ÄŤlovÄ›k padá na hubu. DnešnĂ­ trasa nenĂ­ dlouhá, do Dragnagu jsou to jen dvÄ› hodiny a zĹŻstáváme v podstatÄ› ve stejnĂ˝ výšce jako dneska, takĹľe majĂ­ tÄ›la den na zotavenou pĹ™ed zĂ­tĹ™ejším zápĹ™ahem. Po snĂ­dani vyrážíme, v podstatÄ› celá cesta vede po obřím ledovci Ngozumba, kterej se táhne aĹľ na tibetskou hranici a vytĂ©ká z nÄ›j mimo jinĂ© naše stará známá Ĺ™eka Dudh Koshi Nadi. JenĹľe v poslednĂ­ch letech hodnÄ› taje (protoĹľe pĹ™ece žádnĂ© globálnĂ­ oteplovánĂ­ neexistuje, Ĺľe) a cesta se tak neustále mÄ›nĂ­. Naše mapa je stará tuším tĹ™i roky a v tuhle chvĂ­li je nám ĂşplnÄ› na houby, protoĹľe tam, kde je na nĂ­ cesta znaÄŤená, uĹľ bychom dneska neprošli ani náhodou. ProÄŤeĹľ opÄ›t oceñujem, Ĺľe s sebou máme Kamala – aÄŤ oficiálnÄ› pouhĂ˝ nosiÄŤ, funguje uĹľ nÄ›jakou dobu v podstatÄ› jako prĹŻvodce, cestu zná dokonale a bez nÄ›j bychom se ÄŤasto hodnÄ› zdrĹľovali (a to nemluvĂ­m o tom, Ĺľe se o nás dojemnÄ› stará i ve chvĂ­lĂ­ch, kdy to vlastnÄ› vĹŻbec nenĂ­ nutnĂ˝ – o starostech pĹ™i našem vĂ˝letu ke ÄŤtvrtĂ˝mu gokyjskĂ˝mu jezeru uĹľ byla Ĺ™eÄŤ, ale ono se to projevuje fakt na kaĹľdĂ˝m kroku, tĹ™eba kdyĹľ si sednem do hospody. Nikdy si nemusĂ­me sami objednávat, vĹľdycky je u nás s jĂ­delnĂ­m lĂ­stkem a všechno v kuchyni vyĹ™izuje za nás… pokoušel jsem se mu vysvÄ›tlit, Ĺľe se nemusĂ­ obtěžovat, ale nechtÄ›l o tom ani slyšet. Zlatej kluk…). OstatnÄ› staÄŤĂ­, kdyĹľ se na ledovci chvĂ­li ztratĂ­ z dohledu, a hned je to vidÄ›t – jdem od mužíka k mužíkovi (pro nehoraly: to jsou takovĂ˝ ty kamennĂ˝ sošky fungujĂ­cĂ­ jako ukazatele smÄ›ru) a najednou je pĹ™ed náma trhlina jak kráva a nezabrzdit, jsme v nĂ­. DĹŻvod? Mužík byl loñskej a nikoho nenapadlo ho rozboĹ™it, ÄŤĂ­mĹľ se zmÄ›nil v bludiÄŤku… Ledovec je pĹ™es svou zrádnost obrovsky fotogenickej a tak vesele plnĂ­me karty, užívaje si spousty ÄŤasu a obÄŤas i svĂ­tĂ­cĂ­ho slunce. Jakmile se ale na obzoru objevĂ­ Dragnag, zafunguje nÄ›jakĂ˝ zvláštnĂ­ kouzlo, nebe se okamĹľitÄ› definitivnÄ› zatáhne a zaÄŤnou z nÄ›j padat ty bĂ­lĂ˝ srač… ehm, vloÄŤky. Ale fuj. Do lodge dorážíme v poledne, vĂ­tá nás docela luxusnÄ› vybavenĂ˝ bydlenĂ­ (apartmá 2×2 loĹľnice s vlastnĂ­m hajzlĂ­kem, to tu ještÄ› nebylo) a ÄŤeká nás odpoÄŤinkovĂ˝ válecĂ­ odpoledne. Kolem druhĂ˝ se mraÄŤna dokonce částeÄŤnÄ› trhajĂ­, takĹľe vyrážím ven a fotĂ­m vesnici (zejmĂ©na mÄ› zaujal dvorek s uskladnÄ›nĂ˝m palivem jaÄŤĂ­ produkce) i naši zĂ­tĹ™ejší cestu, která mi momentálnÄ› pĹ™ipadá jak nÄ›jakej zábÄ›r z Pána prstenĹŻ. Potkávám osamÄ›lĂ©ho Ira vracejĂ­cĂ­ho se z Cho La, referuje, Ĺľe drsnĂ˝, leÄŤ pĹ™eĹľitelnĂ˝. Po návratu do lodge ovšem seznávám, Ĺľe se do mÄ› opÄ›t dává vÄŤerejší potvora virus, bolej mÄ› všechny klouby v tÄ›le a hĹ™eju jak kamna, byĹĄ bych v souboji s nima tentokrát asi vĂ˝jimeÄŤnÄ› prohrál – chataĹ™ z lodge se nás rozhodl hýčkat a vytopil mĂ­stnost natolik, Ĺľe se tu dá sedÄ›t v triku, coĹľ je opravdu raritnĂ­. HodnotĂ­me stav a vÄ›tšina ostatnĂ­ch na tom taky nenĂ­ nijak dvakrát, proÄŤeĹľ z následnĂ© debaty plyne jeden zásadnĂ­ závÄ›r – v rozporu s pĹŻvodnĂ­m plánem trek o dva dny zkrátĂ­me a vynecháme vĂ˝pad do Gorak Shepu a na Kala Pattar (5540 m), coĹľ mÄ›l bĂ˝t po Gokyu Ri a Cho Le tĹ™etĂ­ vrchol expedice. MĂ­sto toho to pozĂ­tří otoÄŤĂ­me smÄ›rem dolĹŻ a do Lukly dorazĂ­me uĹľ ve ÄŤtvrtek mĂ­sto v sobotu. Hanka tvrdĂ­, Ĺľe jĂ­ tahle varianta vyhovuje, a ani Karel nenĂ­ proti. Tvrďákovi Ĺ tÄ›pánovi se tudĂ­Ĺľ tĂ­mto velmi omlouvám, ale bojĂ­m se, Ĺľe bych to (kĂłr v tomhle poÄŤasĂ­) fakt nedal, mohu-li mluvit za sebe.

Den dvanáctý – sobota 5.11.

4:30 budĂ­ÄŤek, 5:00 snĂ­danÄ›, 6:00 odchod do mlhy. VÄŤerejší asociace s LoTRem sedĂ­ dokonale, jsme SpoleÄŤenstvo prstenu a Gandalf… ehm, Kamal nás bude pĹ™evádÄ›t pĹ™es Caradhras. Tedy pĹ™es Cho Lu, pochopitelnÄ›. V noci nám v pokoji zamrzla voda v lahvĂ­ch a ráno v jĂ­delnÄ› nejevĂ­ tendence rozmrznout, aÄŤ je tu podle teplomÄ›ru celĂ˝ch 6 stupñů nad nulou (zato venku je asi minus deset). Fakt jsme tu vÄŤera sedÄ›li v triku? NeuvěřitelnĂ˝. Tak snad voda rozmrzne aspoñ pĹ™es den. Cesta vede do pomÄ›rnÄ› ostrĂ˝ho kopce, takĹľe jsme za chvĂ­li vcelku zahřátĂ­, byĹĄ je totálnÄ› zataĹľeno a zase trochu sněží. Já si zas šlehnul ibalgin a tak jsem relativnÄ› v klidu, zato Karel hlásĂ­, Ĺľe se ode mÄ› nejspíš nakazil. Stoupáme a najednou pĹ™icházĂ­ zázrak – jakmile mi hodinky ukážou pĹ™ekroÄŤenĂ­ 5000 m, zaÄŤnou se mraÄŤna trhat a dĂ­rama svĂ­tĂ­ slunce. A kolem z mlhy vystupujĂ­ štĂ­ty jeden za druhĂ˝m a protoĹľe slunce vyšlo teprve pĹ™ed chvilkou, zalĂ©vá okolnĂ­ krajinu nádhernĂ˝ zlatĂ˝ svÄ›tlo ještÄ› zvĂ˝raznÄ›nĂ˝ lehkou mlhou. SamozĹ™ejmÄ› okamĹľitÄ› shazujeme bágly a fotĂ­me jak o Ĺľivot, vĂ˝sledky jsou velmi uspokojivĂ© a o to vzácnÄ›jší, Ĺľe se poÄŤasĂ­ zatĂ­m vskutku nevyvĂ­jĂ­ podle našich pĹ™edstav. VÄŤera jsme se totiĹľ mezi Ĺ™eÄŤĂ­ dozvÄ›dÄ›li, Ĺľe z Lukly uĹľ dva dny neodletÄ›lo jedinĂ© letadlo a vĹŻbec je letošnĂ­ sezĂłna, co se poÄŤasĂ­ týče, nÄ›jaká divná. Má to nÄ›kdo smĹŻlu. Ale zpátky k cestÄ›: ze zmĂ­nÄ›nĂ©ho fotogenickĂ©ho hĹ™ebene mĂ­rnÄ› (asi o 50 m) klesáme do ĂşdolĂ­ÄŤka, pak zase stoupáme na mĂ­rnĂ˝ hrbek a to uĹľ jsme na Cho La Phedi aneb na náhornĂ­ plošinÄ›, z nĂ­Ĺľ se zvedá ostrĂ˝ stoupák do sedla Cho La. UĹľ ho koneÄŤnÄ› pĹ™ed sebou vidĂ­me v celĂ© kráse a bude to vážnÄ› hukot. A voda v lahvĂ­ch, aÄŤ svĂ­tĂ­ slunce, stále nerozmrzá. Ĺ tÄ›pán kráčí jako vĹľdy daleko pĹ™ede všemi, my s Hankou stoupáme za nĂ­m, Karel uzavĂ­rá voj. Cca 20 metrĹŻ pĹ™ed námi supĂ­ jakási turistka, my jdem v jejĂ­ch stopách a zrovna kdyĹľ si říkáme, Ĺľe je ta cesta fakt nÄ›jaká těžká, vidĂ­me, Ĺľe jsme následovali špatnou osobu – nÄ›jakĂ˝ch 30 m vlevo od nás stoupajĂ­ dva manĂ­ci po oÄŤividnÄ› lepší cestÄ›. Tak jo, miluju travers sutĂ­ a snÄ›hovĂ˝mi poli. Výšlap ze všeho nejvĂ­c pĹ™ipomĂ­ná podobnĂ© terĂ©ny v Dolomitech, leÄŤ s jednĂ­m malĂ˝m rozdĂ­lem – tamÄ›jší sedla neleží v 5300 metrech. Levá, pravá… podobnÄ› jako pĹ™edvÄŤĂ­rem na Gokyo Ri. JeštÄ› ve finále adrenalinovej vĂ˝stup po nÄ›kolika zledovatÄ›lĂ˝ch plotnách (samozĹ™ejmÄ› bez jištÄ›nĂ­, styl uklouzneš a letíš) a hurá, jsme tam. Ĺ koda, Ĺľe se zrovna tradiÄŤnÄ› zatáhlo, ale i tak je to zážitek. Mimochodem, opÄ›t klobouk dolĹŻ pĹ™ed šerpy, tohle vydupat s 30 kg na zádech, je po mnÄ›. A platĂ­ to pro oba, Kamala uĹľ jsem vychválil nÄ›kolikrát, ale i Megan se po počáteÄŤnĂ­ch rozpaÄŤitĂ˝ch vĂ˝konech srovnal a kdyĹľ zrovna nemá Ăşlet jako dneska ráno, kdy málem sejmul Karlovi báglem stativ, je skvÄ›lej. Ve vrcholovĂ˝ (no dobĹ™e, sedlovĂ˝ :)) euforii fotĂ­me sebe navzájem, ledovec pĹ™ed námi i obÄŤas se vynoĹ™ivší hory okolo a poslĂ©ze zahajujeme rovněž adrenalinovĂ˝ sestup na druhou stranu. NapĹ™ed po ledovĂ˝ch stupnĂ­ch, kterĂ˝ jsou docela o hubu, potĂ© cca 1,5 km snÄ›hem po ledovci (trhlin je tu poĹľehnanÄ›, ale cesta je naštÄ›stĂ­ dobĹ™e vyšlapaná a tudĂ­Ĺľ bezpeÄŤná) a následnÄ› ĹľulovĂ˝m suĹĄoviskem (tady naopak znaÄŤenĂ­ moc nefunguje a protoĹľe jsme si nechali utĂ˝ct Kamala s Meganem, je to mĂ­sty dobrodruĹľnĂ˝ putovánĂ­ od mužíka k mužíku stylem Ngozumba, viz vÄŤerejší zápis). Zkrátka nádherná, ale nároÄŤná trasa, zvlášť kdyĹľ je pořád kosa jak na KolymÄ›. OstatnÄ› voda stále zcela nerozmrzla a oÄŤividnÄ› se k tomu ani nechystá. Z ÄŤehoĹľ plyne, Ĺľe po vÄ›tšinu dne pijem jen to, co se dá vycucat z ledovĂ˝ tříštÄ›, coĹľ je taky prima. Pokud se chystáte na tenhle trek, pĹ™ibalte si termosku. Po 2 hodinách sestupu se na obzoru koneÄŤnÄ› objevuje dnešnĂ­ cĂ­l – osada Dzongla (3 lodge, v porovnánĂ­ s Gokyem ÄŤi Dragnagem ponÄ›kud zanedbanĂ©, ale zaplaĹĄpánbĹŻh za nÄ›). Ĺ tÄ›pán uĹľ nás v jednĂ© z nich oÄŤekává. Dáváme jĂ­dlo a nezbytnej kĂ˝bl ÄŤaje, obsluha na mou prosbu zatápĂ­ v kamnech a vše se zdá bĂ˝t v pohodÄ›, kdyĹľ tu pĹ™icházĂ­ docela nepříjemná zpráva – nelĂ©tacĂ­ vĂ˝padek v Lukle netrvá jen dva dny, jak jsme slyšeli vÄŤera, ale uĹľ tĂ˝den a je z toho kalamita jak kráva. A do prÄŤic, to se nás asi tĂ˝ká a nejspíš by to chtÄ›lo nÄ›jak Ĺ™ešit. Jdu za Kamalem a navrhuju zavolat Govindovi, co on na to. Govinda tvrdĂ­, Ĺľe od zĂ­tĹ™ka uĹľ má bĂ˝t hezky a kalamitu ĂşdajnÄ› pomĹŻĹľou vyĹ™ešit i armádnĂ­ vrtulnĂ­ky pĹ™epravujĂ­cĂ­ turisty od rána do veÄŤera ve vÄ›tší kapacitÄ›. NicmĂ©nÄ› hezkĂ˝ poÄŤasĂ­ ĂşdajnÄ› nemá vydrĹľet moc dlouho, takĹľe podle všeho bude rozumnÄ›jší následujĂ­cĂ­ program zkrátit na minimum 4 dnĂ­ (ještÄ› ráno jsme poÄŤĂ­tali s pÄ›ti) a pĹ™ehodit letenky na ÄŤtvrtek 10. listopadu (pĹŻvodnÄ› jsme mÄ›li letÄ›t v aĹľ nedÄ›li, tedy o tĹ™i dny pozdÄ›ji). Govinda tvrdĂ­, Ĺľe odletĂ­me urÄŤitÄ›, prĂ˝ to na kaĹľdej pád nÄ›jak zařídĂ­. No, to jsem na nÄ›j zvÄ›davej.

Den třináctý – neděle 6.11.

To si takhle v klidu spĂ­m a zrovna se mi zdá nÄ›jakej dramatickej sen (to mám z toho, Ĺľe na dobrou noc ÄŤtu Forsytha), kdyĹľ mÄ› z nÄ›j vytrhne bušenĂ­ na dveĹ™e a vzrušenĂ˝m hlasem volajĂ­cĂ­ Hanka. Vyskakuju z postele rovnĂ˝ma nohama v obavÄ›, Ĺľe je nÄ›co s Karlem, kterej vÄŤera veÄŤer zase nevypadal zrovna zdravÄ›. Ale ne, vše je v pořádku, to jen venku svĂ­tá, kupodivu je jasno a tudĂ­Ĺľ se jde fotit vĂ˝chodovka. Lezem na kopeÄŤek nad Dzonglou a cvakáme štĂ­ty v blednoucĂ­m nebi, neĹľ je ale slunce staÄŤĂ­ pořádnÄ› nasvĂ­tit, je tu naše stará vlezlá kamarádka mlha. Po chvĂ­li se ale zase aspoñ na pár okamĹľikĹŻ trhá a naše snaha tak pĹ™ece jen nese nÄ›jakĂ© ovoce.

Ovšem neradujeme se zas tak dlouho, neb oblohu záhy opÄ›t, jako uĹľ nÄ›kolikrát, halĂ­ neprostupná clona mrakĹŻ a uĹľ zase se do nás dává zima jak v Minsku na nádraží. To jsem zvÄ›dav, jak to bude dnes lĂ­tat z tĂ˝ Lukly – po návratu do lodge se od Kamala dozvĂ­dáme podrobnosti a nejsou ĂşplnÄ› radostnĂ©. Tvrdne tam uĹľ ĂşdajnÄ› 2000 lidĂ­, tudĂ­Ĺľ pochopitelnÄ› nemaj kde bydlet, v podstatÄ› furt prší a situace vypadá dost dramaticky. Domlouvám se s Kamalem, Ĺľe bÄ›hem dne zavoláme Govindovi, a jdeme na nevalnou snĂ­dani – uĹľ vÄŤera jsme Dzonglu vyhlásili kulinářskou dĂ­rou Nepálu a ohyzdná pseudokuĹ™ecĂ­ polĂ­vka ve vymrzlĂ˝ jĂ­delnÄ› to jen potvrzuje. RadÄ›ji rychle na cestu. A hele, i poÄŤasĂ­ se vylepšuje, Ĺľe by zase tradiÄŤnĂ­ sluneÄŤnĂ­ dopolednĂ­ okno? Mraky se trhajĂ­ a slunce si krásnÄ› hraje s okolnĂ­mi štĂ­ty, zejmĂ©na s mohutnĂ˝m Arakamtse nad jezerem Chola Tsho. Ve veselĂ© náladÄ› dorážíme do osady Dughla a stavĂ­me na obÄ›d, neb po veÄŤeru a ránu v Dzongle máme hlad jak vlci. No vĂ˝bornÄ›, rizoto i momo chutnajĂ­ skvÄ›le, o dobrou náladu se nám starajĂ­ i tĹ™i nesmĂ­rnÄ› vtipnĂ© postarší anglickĂ© ladies vzor sleÄŤna Marplová u stejnĂ©ho stolu. Ale abychom zas tak nejuchali, nabĂ­rá poÄŤasĂ­ tradiÄŤnĂ­ obrátky – zaÄŤĂ­ná drobnÄ› sněžit a do toho fuÄŤĂ­ studenej vĂ­tr. Ach jo, proÄŤ zrovna nás potkala klimatická anomálie? Asi proto, abychom si vážili kaĹľdĂ˝ho sluneÄŤnĂ­ho paprsku a těšili se na další post-trekovej program v KáthmándĂş a národnĂ­m parku Chitwan. Ĺ tÄ›pán tradiÄŤnÄ› peláší vpĹ™ed, za nĂ­m šerpovĂ©, pak my s Hankou a kdesi za námi zavĂ­rá peloton pilnÄ› fotĂ­cĂ­ Karel. A protoĹľe za chvĂ­li vytahuje foťák i Hanka a já na to naopak v tĂ˝ kose nemám ani pomyšlenĂ­, záhy šlapem kaĹľdej sám. NaštÄ›stĂ­ tÄ›snÄ› pĹ™ed cĂ­lem v Dingboche (4400 m) potkávám Kamala, kterej mÄ› naviguje do správnĂ˝ lodge jmĂ©nem Family. Ĺ tÄ›pán uĹľ tam sedĂ­, tedy shazuju bágl a vybĂ­hám zpÄ›t na kopec nad vesnici najĂ­t ty dva fotografujĂ­cĂ­ a správnÄ› je nasmÄ›rovat. Oba záhy objevuju, ovšem kaĹľdĂ˝ho na jinĂ˝m mĂ­stÄ›. Oni o mnÄ› nevÄ›dĂ­ a tak má celĂ˝ Dingboche jedineÄŤnĂ˝ divadlo v podobÄ› joudy bÄ›hajĂ­cĂ­ho sem a tam po kopci nad vsĂ­ a Ĺ™voucĂ­ho napĹ™ed HANKĂ“Ă“Ă“! a pak zase KARLÉÉÉÉ! KoneÄŤnÄ› si mÄ› všímaj a tak je parta opÄ›t pohromadÄ›. Asi bychom mÄ›li chodit fakt radÄ›ji spolu :). Lodge se tváří přívÄ›tivÄ›, dáváme ÄŤaj a pak se z Kamala pokouším dostat nÄ›jakĂ© informace o Lukle, leÄŤ marnÄ›, leze z nÄ›j jen to, Ĺľe ĂşdajnÄ› ještÄ› dnes žádná helikoptĂ©ra nelĂ­tala. No potěš, tam to musĂ­ vypadat. Zkoušíme volat Govindovi, ale v Dingboche nÄ›jak vypadla pevná sĂ­ĹĄ ÄŤi co a mobil zase nemá signál. Ach jo. Odpoledne je ještÄ› mladĂ©, proÄŤeĹľ s Karlem vyrážíme na procházku po okolĂ­ a mimo jinĂ© objevujeme internetovou kavárnu, z nĂ­Ĺľ po návratu píšu Govindovi mail (a taky ÄŤtu zprávy z domova a zjišťuju, Ĺľe se o Lukle píše i v Lidovkách). Po návratu nás ovšem ÄŤeká dobrá zpráva: Kamal Govindu nÄ›jak uhnal a zjistil, Ĺľe helikoptĂ©ra pĹ™ece jen lĂ©tala a odvezla z Lukly skoro všechny troseÄŤnĂ­ky, ze 2000 jich zbylo jen 300. A pĹ™edpověď na příštĂ­ch pár dnĹŻ fakt slibuje vĂ˝raznĂ˝ zlepšenĂ­. No super. Dobrou náladu korunuje skvÄ›lá veÄŤeĹ™e – věřte nevěřte, ale dostali jsme pĹ™ed nĂ­ horkĂ˝ ruÄŤnĂ­ky na umytĂ­ jako v business class v letadle. NevĂ­dáno. Po veÄŤeĹ™i nás Hanka uÄŤĂ­ novou karetnĂ­ hru Ĺ está bere (dobrá zábava, v hlavnĂ­ roli krávy, ovšem pro nás samozĹ™ejmÄ› jaci) a jde se bydlet. ZĂ­tra v celĂ©m Khumbu sluneÄŤno, prosĂ­m…

Den čtrnáctý – pondělí 7.11.

Prosby byly vyslyšeny! Ráno vystrkuju hlavu ze dveří lodge a hvÄ›zd je na nebi tolik, Ĺľe se tam málem nevejdou. OkamĹľitÄ› odcházĂ­m bušit na Hanku a Karla – prvnĂ­ reaguje pozitivnÄ›, druhej je dle vlastnĂ­ch slov mrtvej. No teda, to uĹľ musĂ­ bejt, kdyĹľ Karel vynechává vĂ˝chodovku. Tak tedy ve dvou. Lezem na kopeÄŤek nad Dingboche a ÄŤekáme, aĹľ prvnĂ­ paprsky olĂ­znou okolnĂ­ majestátnĂ­ štĂ­ty. DávajĂ­ si na ÄŤas, ale pak je to zážitek vskutku monumentálnĂ­ – koneÄŤnÄ› nikde žádná mlha, se kterou by ÄŤlovÄ›k musel bojovat o kaĹľdej zábÄ›r. Dingboche je v hlubokĂ˝m ĂşdolĂ­ a tak se do nÄ›j svÄ›tlo jen tak nedostane, ale na okolnĂ­ch horách se toho dÄ›je vĂ­c neĹľ dost a kdyĹľ si k tomu ÄŤlovÄ›k najde zajĂ­mavej ÄŤorten v popĹ™edĂ­, je o slušnĂ˝ zábÄ›ry vcelku vystaráno. Zhruba po hodinÄ› se vracĂ­me do vymrzlĂ˝ho baráku, následuje snĂ­danÄ› a odchod. Dnes je prvnĂ­ ze tří ryze sestupovĂ˝ch dnĹŻ, cesta od začátku mĂ­rnÄ› klesá podĂ©l Ĺ™eky a my ÄŤekáme, kdy se na nás jako vĹľdy pĹ™ed polednem zaÄŤnou mraÄŤit mraky, ale ono nic, pořád je sluneÄŤno a totálnÄ› vymeteno, coĹľ z minulĂ˝ch dnĹŻ vskutku nepamatujeme. SamozĹ™ejmÄ› toho využíváme a fotĂ­me jak o Ĺľivot, takĹľe pochod vÄ›ru nenĂ­ z nejrychlejších, ale to nikomu nevadĂ­, nespÄ›cháme. Celou cestu nás z jednĂ© strany shovĂ­vavÄ› sleduje mohutnĂ˝ štĂ­t Tawache a z druhĂ© nádherná Ama Dablam, s nĂ­Ĺľ se setkáváme dĂ©le neĹľ po tĂ˝dnu a pĹ™inejmenším já se na ni nemĹŻĹľu vynadĂ­vat. Asi jsem se zamiloval. Jak tak scházĂ­me dolĹŻ, prostĹ™edĂ­ kolem nás se dost vĂ˝raznÄ› mÄ›nĂ­ – alpĂ­nskou tundru střídá kosodĹ™evina a poslĂ©ze i stromy, mĂ­sto miniosad tvoĹ™enĂ˝ch tĂ©měř vĂ˝hradnÄ› lodgemi se okolo zaÄŤĂ­najĂ­ objevovat regulĂ©rnĂ­ vesnice s obchody, školami apod. V jednĂ© z nich, tedy v Pangboche, stavĂ­me na pozdnĂ­ obÄ›d a Hanka se hrozĂ­, neb na stÄ›nÄ› hospody spatĹ™ila zrcadlo. SolidárnÄ› do nÄ›j nahlížím taky a fakt to nenĂ­ nic hezkĂ˝ho, ale koneckoncĹŻ jsme na treku a ne na mĂłdnĂ­ pĹ™ehlĂ­dce. Cesta dál klesá, pĹ™echázĂ­me po mostÄ› a mÄ› velmi zaujalo stádeÄŤko sympatickĂ˝ch jakĹŻ, kráčejĂ­cĂ­ch ladnÄ› s boĹľskou Amou v pozadĂ­. ÄŚĂ­hám na nÄ› za zatáčkou a kdyĹľ se nechtÄ›j nechat fotit, pronásleduju je podrostem na celkem ĂşzkĂ˝ římse nad Ĺ™ekou. Tak dlouho se chodĂ­ se širokáčem na jaka, aĹľ ti oko vypĂ­chne, glosuje to Hanka. Po nÄ›kolika dalších vesnicĂ­ch nás cesta vede do krásnĂ˝ho rododendronovĂ˝ho lesa. KdyĹľ jsme v podobnĂ©m byli naposledy, sněžilo (viz den sedmĂ˝, etapa Namche – Dole), dneska svĂ­tĂ­ slunce, aÄŤkoli uĹľ bude za chvĂ­li zapadat. K tomu jsme se tedy na treku skuteÄŤnÄ› zatĂ­m ani nepĹ™iblĂ­Ĺľili. Stále klesáme a zanedlouho nás vĂ­tá dnešnĂ­ cĂ­l – vesnice Tengboche proslavenĂ© pĹ™edevším slavnĂ˝m buddhistickĂ˝m klášterem. Karel uĹľ nás oÄŤekává a velĂ­ k odchodu na západovku, která by se vzhledem k výše Ĺ™eÄŤenĂ©mu mohla vydaĹ™it snad vĹŻbec poprvĂ©. Ovšem HaniÄŤka se dostává do těžkĂ©ho konfliktu zájmĹŻ, podstatnÄ› blĂ­Ĺľe neĹľ západovkovĂ© mĂ­sto na ni totiĹľ mává přívÄ›tivÄ› se tvářícĂ­ sprcha (a Ĺ tÄ›pán uĹľ se do nĂ­ chystá, ÄŤĂ­mĹľ HanÄŤino fotografickĂ© odhodlánĂ­ příliš neposiluje). Já říkal, Ĺľe to zrcadlo v tĂ˝ hospodÄ› nemÄ›lo bejt. Hanka s námi tedy kráčí jen na chvilku, aby se neĹ™eklo, a zanedlouho otáčí zpÄ›t. My s Karlem radÄ›ji volĂ­me pĹ™echod do ĂşrovnÄ› kñour (vyšší stadium prasete), ovšem s fotkami. A skuteÄŤnÄ› je o co stát, neb kromÄ› zmĂ­nÄ›nĂ©ho kláštera a masivu nad nĂ­m na nás mává všudypřítomná Ama a o nÄ›co dál taky Everest, Lhotse, Nuptse… fantastická pĹ™ehlĂ­dka. A ty barvy do toho… v tohle jsme celou dobu doufali a koneÄŤnÄ› se vyplnilo. PoslednĂ­ fotky dÄ›láme uĹľ pĹ™i mÄ›sĂ­ÄŤnĂ­m svÄ›tle, pak se vracĂ­me kolem rozsvĂ­cenĂ˝ho kláštera a to je taky úžasnej pohled – Tengboche je magickĂ˝ mĂ­sto, ze všech dosavadnĂ­ch (co se civilizace tĂ˝ká) suverĂ©nnÄ› nejhezÄŤĂ­. VĂ­táme se s ÄŤisĹĄounkĂ˝mi Hankou a Ĺ tÄ›pánem, veÄŤeříme vĂ˝bornej dalbhat a rizoto, hrajem šestku (viz vÄŤera, ale i s Kamalem a o to zábavnÄ›ji) a poslĂ©ze zalĂ©záme s vidinou podobnÄ› magickĂ© vĂ˝chodovky. ZbĂ˝vá snad jen opakovat prosbu ze vÄŤerejšího veÄŤera…

Den patnáctý – úterý 8.11.

…a ono to opÄ›t vyšlo! BudĂ­k uĹľ zase zvonĂ­ v 5:15 a nebe je jako vÄŤera plnĂ˝ hvÄ›zd, takĹľe neváháme a tentokrát uĹľ ve tĹ™ech vyrážíme na asi poslednĂ­ trekovou vĂ˝chodovku. Míříme stejnÄ› jako vÄŤera na ĂşpatĂ­ hory Kandegha nad Tengboche. VyprovázejĂ­ nás gongy a trubky z kláštera, takĹľe ráno hned od počátku chytá nádhernou atmosfĂ©ru. Ta pokraÄŤuje i na kopci, na kterĂ©m se rozdÄ›lujeme – Karel s Hankou zĹŻstávajĂ­ dole, já šlapu výš smÄ›rem k malĂ©mu ÄŤortenu cca 500 výškovĂ˝ch metrĹŻ nad klášter. Usazuju se na placatĂ˝ch šutrech kousek pod ÄŤortenem a sleduju to famĂłznĂ­ divadlo kolem sebe. PopravdÄ› Ĺ™eÄŤeno se do focenĂ­ musĂ­m trochu nutit, protoĹľe pohled na Sagarnathu (nÄ›jak mi ten importovanej název Everest jde ÄŤĂ­m dál hĹŻĹ™ z pusy) zalĂ©vanou prvnĂ­mi paprsky rannĂ­ho slunce je tak nádhernej, Ĺľe uĹľ mi na další ÄŤinnost nÄ›jak nestaÄŤĂ­ kapacita. No jo, další zážitek, kterej uĹľ ze mÄ› nikdo nikdy nedostane. DÄ›lám nÄ›kolik fotek okolnĂ­ch štĂ­tĹŻ v rannĂ­m svÄ›tle a pak si stavĂ­m zábÄ›r na klášter s horou nad nĂ­m a ÄŤekám, aĹľ svÄ›tlo doleze po kopci aĹľ do Tengboche. Trvá to dlouho, takĹľe je jasnĂ˝, Ĺľe domluvenou snĂ­dani v 8 nestĂ­hám. A tĂ­m spíš, Ĺľe se u mÄ› najednou zjevuje Hanka a se slovy, Ĺľe to Karel uĹľ otoÄŤil dolĹŻ, stoupá k ÄŤortenu. Já uĹľ mám v podstatÄ› hotovo, ale pĹ™ece ji tu nenechám samotnou, takĹľe lezu za nĂ­. A ještěže tak – u kapliÄŤky je rovněž nádhernÄ›, tudĂ­Ĺľ ještÄ› chvĂ­li fotĂ­me a dolĹŻ se dostáváme aĹľ v pĹŻl desátĂ˝, na coĹľ zejmĂ©na Karel reaguje s jistou nelibostĂ­ (Hanka omylem zabavila klĂ­ÄŤe od jejich pokoje, takĹľe si chudák nemohl zalĂ­zt do vytouĹľenĂ˝ho spacáku). SnĂ­danÄ›, ÄŤaj a pak si koneÄŤnÄ› po dvou tĂ˝dnech plnĂ­m sen a shazuju hnusnej porost na obliÄŤeji – tak dlouho jsem snad nikdy v ĹľivotÄ› neoholenej nebyl. Po balenĂ­ následuje další z lahĹŻdek, tedy návštÄ›va jiĹľ nÄ›kolikrát zmĂ­nÄ›nĂ©ho kláštera. Na prvnĂ­ pohled mÄ› pĹ™ekvapuje, nakolik se podobá tĹ™eba takovĂ©mu RilskĂ©mu monastiru v Bulharsku – celkovej tvar, vnitĹ™nĂ­ nádvoří, chodby, vĂ˝zdoba, to vše na mÄ› pĹŻsobĂ­ skoro stejnÄ›. Inu, v horách je k Bohu blĂ­zko, aĹĄ uĹľ k nÄ›mu míříte jakoukoli cestou. VcházĂ­me dovnitĹ™ a mnÄ› se nechce rušit si zážitek cvakánĂ­m, takĹľe fotkama z interiĂ©ru nemohu slouĹľit, jen koukám okolo a poslouchám příbÄ›hy o přípravÄ› mnichĹŻ a patnáctĂ© inkarnaci Buddhy. Po chvĂ­li vycházĂ­me ven a mnÄ› se z kouzelnĂ˝ho Tengboche vĹŻbec nechce, ale nic naplat, uĹľ je po poledni a do Namche to nenĂ­ ĂşplnÄ› nejblĂ­Ĺľ. Cesta klesá lesem do hlubokĂ©ho ĂşdolĂ­ a je takovĂ˝ teplo, Ĺľe po 12 dnech odepĂ­nám nohavice a docházĂ­ na kraĹĄasy a triko. ObÄ›dváme ve vesnici Phunki Thanga (po našem Funky Tanga, pochopitelnÄ› :)) a pokraÄŤujem hore dole lesem, aĹľ se dostáváme na známĂ© rozcestĂ­ – tady jsme pĹ™ed dobou, která se mi zdá najednou hroznÄ› dlouhá, odboÄŤovali na Gokyo. A to znamená, Ĺľe Namche uĹľ je vĂ­cemĂ©nÄ› za rohem. JeštÄ› naposledy fascinovanÄ› sledujem Sagarnathu, Amu Dablam a další giganty, a za chvĂ­li uĹľ nás vĂ­tajĂ­ známĂ© stĹ™echy. NÄ›jak jsem se pĹ™i tom louÄŤenĂ­ s horama zdrĹľel a pĹ™i příchodu do Namche málem vrážím do Hanky obklopenĂ© tĹ™emi cca šestiletĂ˝mi holkami. PĂłzujĂ­ jĂ­ pĹ™ed foťákem a následnÄ› se trochu zlobĂ­, neb fotku z displeje ne a ne dostat. Hanka ovšem situaci s pĹ™ehledem Ĺ™eší a nakonec se všechny ÄŤtyĹ™i vesele tahajĂ­ o jejĂ­ Canon, ÄŤehoĹľ využívám ke krátkĂ© reportážnĂ­ sĂ©rii. LouÄŤĂ­me se s holkama a míříme ke starĂ© známĂ© Buddha Lodge (pĹŻvodnÄ› jsme chtÄ›li jinam, ale Kamal nás psĂ­m pohledem ukecal – asi tu má nÄ›jakĂ˝ ĹľelĂ­zko v ohni). VeÄŤeĹ™e (zkouším jaÄŤĂ­ steak a je moc dobrej), ÄŤaj, denĂ­ky a tradiÄŤnÄ› bar s kinem a topenĂ­m. Poznatek: na prvnĂ­ pohled je vidÄ›t, kdo uĹľ má trek za sebou a kdo se na nÄ›j teprv chystá. S tÄ›mi prvnĂ­mi na sebe znalecky pomrkáváme, na ty druhĂ© pohlížíme se shovĂ­vavĂ˝mi ĂşsmÄ›vy mazáků… :)

Den šestnáctý – středa 9.11.

TÄ›lo navyklĂ© na vĂ˝chodovky se pĹ™edpisovÄ› budĂ­ v 5:15, coĹľ je stejnÄ› hezkĂ© jako zbyteÄŤnĂ© – dneska se uĹľ nikam nechystáme. ChvĂ­li ještÄ› podĹ™imuju a pak, abych aspoñ trochu pĹ™edstĂ­ral fotoÄŤinnost, beru stroj a stativ a odcházĂ­m do pokrovĂ­ cvaknout otevĹ™enĂ˝m okĂ©nkem rannĂ­ Namche (na to pĹ™išla pĹ™i prvnĂ­m pobytu v Buddhovi Hanka). Dokonáno jest, zanedlouho vstáváme všichni a jdeme na snĂ­dani. BabÄŤa hoteliĂ©rka je ponÄ›kud zmatená, chvĂ­li nenese omeletu žádnou, pak zas o jednu vĂ­c, moc nechápu, co Kamal zrovna na tĂ˝hle lodgi vidĂ­, ale co, stejnÄ› uĹľ tu konÄŤĂ­me. Ale Ĺľe si poslednĂ­ ráno v Namche zasloužíme k snĂ­dani nÄ›co onaÄŤejšího, odcházĂ­me za roh do pekárny na povÄ›stnĂ© skoĹ™icovĂ© rohlĂ­ky (píše se o nich i v Lonely Planet) a svÄ›te div se, pravĂ˝ a vynikajĂ­cĂ­ italskĂ˝ cappuccino. Nádhera. Pak uĹľ zbĂ˝vá jen dobalit a odchod. Tak ahoj, Namche, jsi kouzelnĂ˝, schválnÄ› jestli se ještÄ› nÄ›kdy uvidĂ­me. ScházĂ­me starou známou cestou lesem a asi pĹ™ece jen trochu závidĂ­me nováčkĹŻm, kteří funĂ­ do kopce proti nám. JeštÄ› poslednĂ­ pohled na Everest, drobná akrobatická vloĹľka v podobÄ› pokusu o pĹ™echod lanovĂ© lávky aneb rozpadlĂ©ho mostu (v akci my s Kamalem, bohuĹľel nedotaĹľeno), potĂ© byrokratická pauza u vĂ˝chodu z NP Sagarnatha a uĹľ jsme v Monju. Cesta pokraÄŤuje ĂşdolĂ­m starĂ© známĂ© Ĺ™eky Dudh Koshi Nadi, vine se nahoru dolĹŻ a já zaÄŤĂ­nám bejt nÄ›jakej sentimentálnĂ­. Rychle obÄ›d. StavĂ­me na nÄ›j v restauraci se zahrádkou u cesty, pálĂ­ totiĹľ slunce a nám se vĹŻbec nechce nikam dovnitĹ™. Tohle je tĹ™etĂ­ den v Ĺ™adÄ›, kdy v podstatÄ› nevidĂ­me mrak, s ÄŤĂ­mĹľ jsme pĹŻvodnÄ› poÄŤĂ­tali jako se stabilnĂ­m poÄŤasĂ­m, ale po zážitcĂ­ch na treku nám to pĹ™ipadá jako zázrak. MÄ› zcela odrovnává splachovacĂ­ mechanismus v mĂ­stnĂ­ WC budce – vodu pĹ™ivádĂ­ hadice z Ĺ™eky do rezervoáru nad hajzlĂ­kem, ovšem splachovadlo chybĂ­, takĹľe voda míří z nádrĹľky další hadicĂ­ zcela mimo mĂ­su na zem, kde se volnÄ› rozlĂ©vá a ÄŤlovÄ›k v nĂ­ stojĂ­ po kotnĂ­ky. Efekt: do kadibudky je pĹ™ivedena Ĺ™eka a jedinĂ© zcela suchĂ© mĂ­sto, kam voda nedosáhne, je WC mĂ­sa. To by ocenil i Cimrman. PĹ™icházejĂ­ šerpovĂ©, tentokrát jdou vĂ˝jimeÄŤnÄ› za náma – Meganovi nÄ›jak nenĂ­ dobĹ™e. DojĂ­dáme a vydáváme se zas na cestu, je to pomÄ›rnÄ› dlouhĂ˝ (cestou tam jsme dnešnĂ­ trasu rozdÄ›lili do 2 dnĹŻ), ale nÄ›kdy po pátĂ˝ kolem nás zaÄŤĂ­najĂ­ lĂ­tat letadĂ˝lka a to je neklamnĂ© znamenĂ­, Ĺľe je Lukla za rohem. ProcházĂ­me hlavnĂ­ (a vĂ­cemĂ©nÄ› jedinou) ulicĂ­ plnou hospod, barĹŻ, lodgĂ­ a obchodĹŻ a říkáme si, jak asi vesnice vypadala pĹ™ed pár dny, kdy se tu v blátÄ› a dešti motalo 2000 troseÄŤnĂ­kĹŻ. No to musel bejt hukot. Naše lodge jmĂ©nem Paradise stojĂ­ aĹľ u letištÄ›, známe ji uĹľ z prvnĂ­ho dne treku a klidnÄ› bychom si vybrali i jinou, hospodská se nás totiĹľ tehdy pĹ™i placenĂ­ pokusila natáhnout. JenĹľe nemáme moc na vybranou, protoĹľe v Paradise máme uloĹľenĂ˝ letenky a Govinda nás prosil, aĹĄ sem urÄŤitÄ› jdem, prĂ˝ nám ona majitelka pomĹŻĹľe, kdyby byl náhodou nÄ›jakej problĂ©m s vecpávánĂ­m do letadla (pĹ™ece jen jsme mÄ›nili letenky vcelku na poslednĂ­ chvĂ­li a ve zmatku). No nic, budem si na Ăştratu zkrátka dávat bacha. Objednáváme ÄŤaj a veÄŤeĹ™i a vyhlížíme Kamala s Meganem. PĹ™icházejĂ­ asi po hodinÄ›, Kamal nÄ›co Ĺ™eší s panĂ­ hospodskou a vĹŻbec se netváří spokojenÄ›. Nakonec se ukazuje, Ĺľe pro nás pĹŻvodnÄ› objednal lepší pokoje, neĹľ jsou momentálnÄ› k dispozici, a bere to jako osobnĂ­ urážku. Dokonce kvĹŻli tomu volá Govindovi, nakonec ho musĂ­me uklidnit sami a ujistit, Ĺľe fakt nejsme takovĂ˝ primadony a berem, co je, i kdyĹľ to nenĂ­ prvnĂ­ třída s hvÄ›zdiÄŤkou. V hospodÄ› to Ĺľije, mnozĂ­ trekeĹ™i si na oslavu ĂşspěšnĂ©ho završenĂ­ treku dávajĂ­ jednoho panáka za druhĂ˝m a poslĂ©ze z toho padajĂ­ na Ăşsta, my nicmĂ©nÄ› držíme horskej ÄŤajovej standard, pivo bude aĹľ zĂ­tra v KáthmándĂş. A okolo desátĂ˝ jdeme spát, v Himálaji naposledy.

Den sedmnáctý – čtvrtek 10.11.

Pokles pod 3000 m má nezanedbatelnĂ© vĂ˝hody – po dvou tĂ˝dnech je v noci koneÄŤnÄ› zase normálnÄ› teplo. Na nebi po ránu opÄ›t nenĂ­ jedinĂ˝ mráček a našemu návratu do civilizace tudĂ­Ĺľ, zdá se, nestojĂ­ nic v cestÄ›. Na letišti máme ovšem podle Kamala bĂ˝t aĹľ v jedenáct, ráno tedy trávĂ­me chozenĂ­m po Lukle, vĂ˝bornou kávou, nÄ›kteří i dortĂ­ky (zvyk z Namche se oÄŤividnÄ› ujal), focenĂ­m apod. KromÄ› toho se louÄŤĂ­me s Meganem, kterej uĹľ s náma na rozdĂ­l od Kamala do KáthmándĂş nepokraÄŤuje. Byl skvÄ›lej – zpočátku jsme si na jeho styl, pravda, museli zvykat, ale na šestnáctiletĂ˝ho kluka odvedl fantastickou práci, kde bychom bez nÄ›j byli. Dostává slušnĂ˝ spropitnĂ˝ a k tomu HanÄŤiny hole a moje starĂ˝ rukavice, obojĂ­ by mu mohlo pĹ™ijĂ­t vhod. NavĂ­c od Ĺ tÄ›pána somruje sluneÄŤnĂ­ brĂ˝le, takĹľe se s nĂ­m snad nelouÄŤĂ­me nedĹŻstojnÄ›. V 11 se pĹ™esouváme na letištÄ›, kde panuje ještÄ› podstatnÄ› vÄ›tší chaos neĹľ na vnitrostátnĂ­ch odletech v KáthmándĂş (a to tu je celkem málo lidĂ­ a já si opÄ›t říkám, jak to tu asi vypadalo pĹ™i tĂ˝ kalamitÄ›. Brr.). Kamal kamsi odbĂ­há, cosi Ĺ™eší s ĂşĹ™ednĂ­ky a pak pĹ™icházĂ­ s informacĂ­, Ĺľe letĂ­me aĹľ cca za tĹ™i hodiny a zatĂ­m máme volno. Tak jo. Je pořád nádhernĂ˝ poÄŤasĂ­ a z poslednĂ­ho dne v horách se tak stává dlouhej a nesmĂ­rnÄ› příjemnej veget – usazujem se v zahradnĂ­ restauraci nad letištÄ›m, baštĂ­me sizzler neboli maso, zeleninu a rýži syÄŤĂ­cĂ­ v rozpálenĂ˝m oleji na horkĂ˝ pánvi (suverĂ©nnÄ› nejlepší jĂ­dlo z dosavadnĂ­ cesty), fotĂ­me a natáčíme startujĂ­cĂ­, resp. pĹ™istávajĂ­cĂ­ letadla na tom neuvěřitelnÄ› malĂ˝m letišťátku, válĂ­me se bosĂ­ v trávÄ›, nostalgicky sledujem štĂ­ty okolo a je nám skvÄ›le. Den rychle utĂ­ká a uĹľ je pĹŻl tĹ™etĂ­, takĹľe se vracĂ­me na letištÄ›. V hale nás oslovuje dvojice ÄŚechĹŻ, zprvu máme radost, Ĺľe si s nÄ›kĂ˝m pokecáme v mateřštinÄ›, ale záhy ji střídajĂ­ spíše rozpaky – pánovĂ© absolvovali trek ve vÄ›tší výšce neĹľ my a tĂ­m pádem jsou z nich absolutnĂ­ mistĹ™i svÄ›ta, všude byli dvakrát, od všeho maj klĂ­ÄŤe a s niÄŤĂ­m v Nepálu nejsou spokojenĂ˝. Ach jo, uĹľ jsem na náš oblĂ­benej národnĂ­ sport, tedy nadávánĂ­ na všechno a všechny, skoro spokojenÄ› zapomnÄ›l. Jejich Ĺ™eÄŤi se mi tu nechce reprodukovat, velmi nás ovšem těší, Ĺľe do letadla nakonec nastupujem dřív neĹľ oni (vĹŻbec nejsme škodolibĂ­ – celou dobu, co jsme se váleli na louce a cpali se sizzlerem, si pánovĂ© poctivÄ› odstáli v hale, protoĹľe mistĹ™i pĹ™ece nepotĹ™ebujou „žádnĂ˝ zbyteÄŤnĂ˝ nosiÄŤe“ a tak nemajĂ­ Kamala :)). PĹŻl hodiny bezproblĂ©movĂ˝ho letu a nÄ›kdy v pĹŻl pátĂ˝ vystupujem v KáthmándĂş. Govinda nám nechal pĹ™istavit velkej a pohodlnej minivan, coĹľ je moc příjemnĂ˝, cesta do Thamelu je v dopravnĂ­ špiÄŤce vcelku dlouhá. Akorát náš oblĂ­benej hotel Potala nemá mĂ­sto, takĹľe míříme o pár blokĹŻ dále do dražšího, ale na jednu noc snesitelnĂ˝ho hotelu Nature. V Potale nás ÄŤekajĂ­ dvÄ› tašky vypranĂ˝ho obleÄŤenĂ­ (hurá!) a sprcha po 14 dnech je jedineÄŤnej zážitek. NavĂ­c se vesmÄ›s dozvĂ­dáme dobrĂ© zprávy z domova – Hanku vzali do filharmonie (gratuluju!), mÄ› zas nesmĂ­rnÄ› potěšila Jarmila, která udÄ›lala atestaci. Zbytek veÄŤera tedy probĂ­há z mnoha dĹŻvodĹŻ ve slavnostnĂ­ a rozjaĹ™enĂ© náladÄ› – vesele kroužíme Thamelem, v sympatickĂ© restauraci Mandap dáváme skvÄ›lĂ© kuĹ™e tandoori a po dvou tĂ˝dnech nÄ›jakĂ˝ to pivo, nakonec v jednom baru docházĂ­ dokonce na jam session s kytarou a perkusemi. Já to říkal, Ĺľe se nám do KáthmándĂş bude dobĹ™e vracet…

(pĹ™edchozĂ­ část – následujĂ­cĂ­ část)

Máte-li zájem o souhrn praktickĂ˝ch informacĂ­ z treku (výškovĂ˝ profil, krátkĂ˝ popis cesty den po dni apod.) a pĹ™itom se vám nechce ÄŤĂ­st denĂ­k, kliknÄ›te sem.