Tolimati.cz

(předchozí část – následující část)

Den devátý – středa 2.11.

Slunce! Sláva! Na východovku to sice ještě nebylo, v šest ráno bylo pořád neprodyšně zataženo a já už začal propadat lehčí malomyslnosti, ale o chvíli později se mračna trhají a konečně vidíme, co máme okolo. A že je na co koukat – Machermo leží v údolí u potoka mezi krásnýma horama, o nichž jsme včera neměli ani ponětí. S veselou náladou snídáme a vyrážíme. Dnes před sebou máme zhruba čtyřhodinovou trasu s cca 400 m převýšením, cílem je Gokyo (4750 m). Cesta nás vede na kopec, na kterým jsme byli už včera, dneska je to ovšem vzhledem k výhledu okolo poněkud jiná pohádka (škoda tý východovky, ale jak praví klasik, you can’t always get what you want – hlavně aby to začlo vycházet odteď, zatím toho moc nafocenýho nemáme). Z hřebene pokračujem víceméně po vrstevnici, teda ve skutečnosti trochu stoupáme pořád, ale jen velmi zvolna. Jde se skvěle, aby taky ne v tomhle počasí. Pořád něco fotíme a tudíž se cesta proti plánu trochu prodlužuje, ale co, nikam nespěcháme a velice si to užíváme. Mezi zpestření patří setkání s partou Američanek, sledujících dalekohledem protější kopec a na něm nějaké zvíře, prý medvěda. Karel tvrdí, že v Nepálu medvědi nerostou, já každopádně nevidím nic, takže to nemůžu rozsoudit. Na severozápadě na nás mává Cho Oju, na západě Machermo Peak, na východě Cholatse, spoustu dalších jmen jsem bohužel zapomněl dřív, než mi je Kamal stihl říct. No a za chvíli se po levé straně objevuje první z pěti gokyjských jezer. A vzápětí za ním druhé. No, existuje jen málo zajímavějších motivů než šestitisícovky nad sytě modrou horskou hladinou, pročež cvakáme a cvakáme, ač polední světlo rozhodně není ideální (toto je nenápadný prosebný vzkaz vyšším silám, aby se zítra, je-li možno, postaraly o východovku). Za stálého focení dorážíme k jezeru č. 3, které je zatím rozhodně nejhezčí a navíc má jednu podstatnou přednost – přímo na jeho břehu stojí naše dnešní útočiště. Tudíž to zítra po ránu nebudeme mít daleko (v duchu si dělám pomyslné značky na stativ a hrozně se na to těším). Kamal a nefotící Štěpán už nás vítají v lodgi Gokyo Lakeside, vybavení tradiční, kamna v jídelně potěšující. Dáváme čaj a oběd a po něm vyrážíme k jezeru č. 4 – je to asi 2 km se 150 m převýšením, opět je tam velmi hezky, okolní štíty jsou již tradičně odpoledne pod mrakem, ale přece jen něco ještě vidíme a mraky tentokrát nejsou souvislý, takže je občas proříznou sluneční paprsky a to je pak docela fotožrádlo. Akorát teda zdejší kosa zatím nemá obdoby – při týhle výšce není divu, nicméně Štěpán s námi dlouho nevydrží a po nějaký době se dáváme na ústup i my s Hankou, zanechávaje Karla napospas živlům a (jak doufá) západovkovýmu světlu. Kamal se na nás vrhá s výrazem psí mámy, která právě našla ztracená štěñata, vleče nás ke kamnům a pečuje o nás tak intenzivně, že cítím potřebu zdůraznit naši samostatnost. Marně, po zjištění, že jeden chybí, vybíhá Kamal do zimy vyrvat Karla ze spárů himálajské smrti. Po chvíli se vracejí oba, Karel se tváří pobaveně, Kamal jako sto členů horské služby najednou. Jsme rádi, že ho máme, je skvělej. Škoda že neumí líp anglicky, takhle je konverzace většinou poněkud přibližná, ale v hlavních tématech si snad rozumíme. Večerní program ozvláštñuje Hanka s hrou Jungle Speed místo mariáše, do níž se s nadšením zapojuje i Kamal, a jde se spát – dnešek byl náročnej a zítřek bude ještě víc.

Den desátý – čtvrtek 3.11.

A kurník. Půlku noci jsem prokoukal do zdi, neb na mě v kombinaci s výškovými problémy očividně leze nějakej podělanej virus. To bude tou kosou. Ale po pátý hodině na nebi svítěj hvězdy a na východovku jdu, kdybych měl padnout. Před barákem se potkávám s Karlem a Hankou a vypadají velmi podobně. Směřujeme na včera vytipovaná místa k jezeru a vše vypadá na jasné ráno, nicméně ve chvíli, kdy se sluneční paprsky dotknou štítu Cho Oju, padá na hladinu mlha a komplet nás halí. Její vrstva ale není nijak zvlášť silná a štíty nad ní jsou (byť přibližně) vidět, takže nakonec vzniká velmi působivej efekt a fotky se zvláštní snovou atmosférou se mi na displeji nakonec líběj mnohem víc, než kdyby bylo úplně čiro. Hanka s Karlem na to maj úplně jinej názor a svorně ceděj mezi zuby něco o promarněný příležitosti a blbý mlze, což mi tak vůbec nepřipadá, ale uvidíme až doma, třeba si to jen maluju. Vracíme se na snídani. Noční stav mě donutil proti lepšímu přesvědčení polknout ibalgin a tak je mi teď normálně dobře, zato Karel vypadá jak deset minut před smrtí. Nicméně se shodujem, že dnešní program měnit nebudem – jde o jeden z vrcholů celý cesty, totiž výstup na přilehlej vrchol Gokyo Ri (5360 m). Je to čistě chodecká záležitost, žádný lezení, ale zato už pořádná výška. Já už v takové byl před 4 lety na bolivijsko-chilské hranici na Licancaburu, zato pro ostatní je to pětitisícovková premiéra. Vyrážíme. Jde to pomalu, ale vcelku jistě, žádný zvláštní problémy necítím, ostatní (naštěstí včetně Karla) taky vypadají víceméně v pohodě. Po cestě potkáváme skupinu Čechů, kteří bydlí u nás v lodgi a teď už se vracejí, neb ráno nefotili východovku. Zjišťujeme, že v partě mají doktorku, což je prima, večer případně zajdem na konzultaci. Od hranice 5000 m se tempo zpomaluje, je to makačka a každej krok je cítit, ale nepolevujem a jdem. Akorát se zase, do řiti, začíná zatahovat a vrchol mizí v mracích. Jestli vylezem nahoru a uvidíme jenom mlhu jako v Machermu, asi budu sprostej. No nic, to mě bude zajímat až nahoře, nekecej a šlapej. Jedna, druhá… 5100… 5200… uff… 5300… JO! JSME TAM! Už jsem za ty čtyři roky zapomněl, jak podobný pocity chutnaj. No jak, prostě famózně. Ostatní jsou z toho naměkko asi ještě víc než já, vůbec se jim nedivím. A co je vůbec nejlepší: asi si opravdu zasloužíme odměnu, protože mraky se trhají jak na povel, nad námi je modro, svítí na nás slunce a my jen očarovaně zíráme na to panorama okolo. To snad ani není možný. Co jméno, to pojem. Cho Oju, Cholatse, Arakamtse, Tebuche, Makalu, Nuptse, Lhotse a ze všeho nejvýš pochopitelně Everest, kterej se mezi ostatními Himalájemi tyčí vážně královsky. Jako malej kluk jsem měl utkvělou představu, že ho uvidím aspoñ z letadla, ovšem tohle bych si tehdy snad ani nevysnil. Fotíme hory, hory, sebe v různých konfiguracích a zase hory a válíme se na sluníčku, neb, světe div se, je tu o hodně tepleji než dole v Gokyu. Užíváme si a chvilku si dokonce pohráváme s myšlenkou zůstat tady na západovku, protože už není tak daleko a ten pohled by asi fakt stál za to. Nakonec se ale po nějakých dvou hodinách přece jen rozhodujeme k sestupu – mraků už zase přibývá, teplota rychle klesá a náš trek ještě není ani v půlce, byla by hloupost úplně tu propadnout vrcholový euforii a pak to odstonat. Sestup je překvapivě náročnej, teda aspoñ pro mě – už zase cítím, že na mě něco leze, a jde se mi dost ztěžka. Jsem na sebe docela zvědavej – zítra se přesouváme přes ledovec Ngozumba do Dragnagu a pozítří nás čeká nejnáročnější etapa celý cesty, již několikrát zmíněnej přechod sedla Cho La. Nicméně veškerý potenciální problémy blednou před úžasnými pocity z vrcholového zážitku – ať se stane cokoli, Gokyo Ri už nám nikdo nesebere.

Den jedenáctý – pátek 4.11.

Po ránu jsem na tom líp, než bych večer čekal – spal jsem jak zabitej, dokonce jsem zaspal i východovku, což mě docela mrzí, ale asi to tak mělo být. Patrně za to může i prášek Diluran proti výškový nemoci, kterej má Karel s sebou a večer mi ho doporučila zmíněná doktorka Adéla z vedlejší party. Zato po něm úžasně brní ruce, nohy, pusa a leccos dalšího, což je dost nezvyklej pocit, ale furt lepší, než když člověk padá na hubu. Dnešní trasa není dlouhá, do Dragnagu jsou to jen dvě hodiny a zůstáváme v podstatě ve stejný výšce jako dneska, takže mají těla den na zotavenou před zítřejším zápřahem. Po snídani vyrážíme, v podstatě celá cesta vede po obřím ledovci Ngozumba, kterej se táhne až na tibetskou hranici a vytéká z něj mimo jiné naše stará známá řeka Dudh Koshi Nadi. Jenže v posledních letech hodně taje (protože přece žádné globální oteplování neexistuje, že) a cesta se tak neustále mění. Naše mapa je stará tuším tři roky a v tuhle chvíli je nám úplně na houby, protože tam, kde je na ní cesta značená, už bychom dneska neprošli ani náhodou. Pročež opět oceñujem, že s sebou máme Kamala – ač oficiálně pouhý nosič, funguje už nějakou dobu v podstatě jako průvodce, cestu zná dokonale a bez něj bychom se často hodně zdržovali (a to nemluvím o tom, že se o nás dojemně stará i ve chvílích, kdy to vlastně vůbec není nutný – o starostech při našem výletu ke čtvrtýmu gokyjskýmu jezeru už byla řeč, ale ono se to projevuje fakt na každým kroku, třeba když si sednem do hospody. Nikdy si nemusíme sami objednávat, vždycky je u nás s jídelním lístkem a všechno v kuchyni vyřizuje za nás… pokoušel jsem se mu vysvětlit, že se nemusí obtěžovat, ale nechtěl o tom ani slyšet. Zlatej kluk…). Ostatně stačí, když se na ledovci chvíli ztratí z dohledu, a hned je to vidět – jdem od mužíka k mužíkovi (pro nehoraly: to jsou takový ty kamenný sošky fungující jako ukazatele směru) a najednou je před náma trhlina jak kráva a nezabrzdit, jsme v ní. Důvod? Mužík byl loñskej a nikoho nenapadlo ho rozbořit, čímž se změnil v bludičku… Ledovec je přes svou zrádnost obrovsky fotogenickej a tak vesele plníme karty, užívaje si spousty času a občas i svítícího slunce. Jakmile se ale na obzoru objeví Dragnag, zafunguje nějaký zvláštní kouzlo, nebe se okamžitě definitivně zatáhne a začnou z něj padat ty bílý srač… ehm, vločky. Ale fuj. Do lodge dorážíme v poledne, vítá nás docela luxusně vybavený bydlení (apartmá 2×2 ložnice s vlastním hajzlíkem, to tu ještě nebylo) a čeká nás odpočinkový válecí odpoledne. Kolem druhý se mračna dokonce částečně trhají, takže vyrážím ven a fotím vesnici (zejména mě zaujal dvorek s uskladněným palivem jačí produkce) i naši zítřejší cestu, která mi momentálně připadá jak nějakej záběr z Pána prstenů. Potkávám osamělého Ira vracejícího se z Cho La, referuje, že drsný, leč přežitelný. Po návratu do lodge ovšem seznávám, že se do mě opět dává včerejší potvora virus, bolej mě všechny klouby v těle a hřeju jak kamna, byť bych v souboji s nima tentokrát asi výjimečně prohrál – chatař z lodge se nás rozhodl hýčkat a vytopil místnost natolik, že se tu dá sedět v triku, což je opravdu raritní. Hodnotíme stav a většina ostatních na tom taky není nijak dvakrát, pročež z následné debaty plyne jeden zásadní závěr – v rozporu s původním plánem trek o dva dny zkrátíme a vynecháme výpad do Gorak Shepu a na Kala Pattar (5540 m), což měl být po Gokyu Ri a Cho Le třetí vrchol expedice. Místo toho to pozítří otočíme směrem dolů a do Lukly dorazíme už ve čtvrtek místo v sobotu. Hanka tvrdí, že jí tahle varianta vyhovuje, a ani Karel není proti. Tvrďákovi Štěpánovi se tudíž tímto velmi omlouvám, ale bojím se, že bych to (kór v tomhle počasí) fakt nedal, mohu-li mluvit za sebe.

Den dvanáctý – sobota 5.11.

4:30 budíček, 5:00 snídaně, 6:00 odchod do mlhy. Včerejší asociace s LoTRem sedí dokonale, jsme Společenstvo prstenu a Gandalf… ehm, Kamal nás bude převádět přes Caradhras. Tedy přes Cho Lu, pochopitelně. V noci nám v pokoji zamrzla voda v lahvích a ráno v jídelně nejeví tendence rozmrznout, ač je tu podle teploměru celých 6 stupñů nad nulou (zato venku je asi minus deset). Fakt jsme tu včera seděli v triku? Neuvěřitelný. Tak snad voda rozmrzne aspoñ přes den. Cesta vede do poměrně ostrýho kopce, takže jsme za chvíli vcelku zahřátí, byť je totálně zataženo a zase trochu sněží. Já si zas šlehnul ibalgin a tak jsem relativně v klidu, zato Karel hlásí, že se ode mě nejspíš nakazil. Stoupáme a najednou přichází zázrak – jakmile mi hodinky ukážou překročení 5000 m, začnou se mračna trhat a dírama svítí slunce. A kolem z mlhy vystupují štíty jeden za druhým a protože slunce vyšlo teprve před chvilkou, zalévá okolní krajinu nádherný zlatý světlo ještě zvýrazněný lehkou mlhou. Samozřejmě okamžitě shazujeme bágly a fotíme jak o život, výsledky jsou velmi uspokojivé a o to vzácnější, že se počasí zatím vskutku nevyvíjí podle našich představ. Včera jsme se totiž mezi řečí dozvěděli, že z Lukly už dva dny neodletělo jediné letadlo a vůbec je letošní sezóna, co se počasí týče, nějaká divná. Má to někdo smůlu. Ale zpátky k cestě: ze zmíněného fotogenického hřebene mírně (asi o 50 m) klesáme do údolíčka, pak zase stoupáme na mírný hrbek a to už jsme na Cho La Phedi aneb na náhorní plošině, z níž se zvedá ostrý stoupák do sedla Cho La. Už ho konečně před sebou vidíme v celé kráse a bude to vážně hukot. A voda v lahvích, ač svítí slunce, stále nerozmrzá. Štěpán kráčí jako vždy daleko přede všemi, my s Hankou stoupáme za ním, Karel uzavírá voj. Cca 20 metrů před námi supí jakási turistka, my jdem v jejích stopách a zrovna když si říkáme, že je ta cesta fakt nějaká těžká, vidíme, že jsme následovali špatnou osobu – nějakých 30 m vlevo od nás stoupají dva maníci po očividně lepší cestě. Tak jo, miluju travers sutí a sněhovými poli. Výšlap ze všeho nejvíc připomíná podobné terény v Dolomitech, leč s jedním malým rozdílem – tamější sedla neleží v 5300 metrech. Levá, pravá… podobně jako předvčírem na Gokyo Ri. Ještě ve finále adrenalinovej výstup po několika zledovatělých plotnách (samozřejmě bez jištění, styl uklouzneš a letíš) a hurá, jsme tam. Škoda, že se zrovna tradičně zatáhlo, ale i tak je to zážitek. Mimochodem, opět klobouk dolů před šerpy, tohle vydupat s 30 kg na zádech, je po mně. A platí to pro oba, Kamala už jsem vychválil několikrát, ale i Megan se po počátečních rozpačitých výkonech srovnal a když zrovna nemá úlet jako dneska ráno, kdy málem sejmul Karlovi báglem stativ, je skvělej. Ve vrcholový (no dobře, sedlový :)) euforii fotíme sebe navzájem, ledovec před námi i občas se vynořivší hory okolo a posléze zahajujeme rovněž adrenalinový sestup na druhou stranu. Napřed po ledových stupních, který jsou docela o hubu, poté cca 1,5 km sněhem po ledovci (trhlin je tu požehnaně, ale cesta je naštěstí dobře vyšlapaná a tudíž bezpečná) a následně žulovým suťoviskem (tady naopak značení moc nefunguje a protože jsme si nechali utýct Kamala s Meganem, je to místy dobrodružný putování od mužíka k mužíku stylem Ngozumba, viz včerejší zápis). Zkrátka nádherná, ale náročná trasa, zvlášť když je pořád kosa jak na Kolymě. Ostatně voda stále zcela nerozmrzla a očividně se k tomu ani nechystá. Z čehož plyne, že po většinu dne pijem jen to, co se dá vycucat z ledový tříště, což je taky prima. Pokud se chystáte na tenhle trek, přibalte si termosku. Po 2 hodinách sestupu se na obzoru konečně objevuje dnešní cíl – osada Dzongla (3 lodge, v porovnání s Gokyem či Dragnagem poněkud zanedbané, ale zaplaťpánbůh za ně). Štěpán už nás v jedné z nich očekává. Dáváme jídlo a nezbytnej kýbl čaje, obsluha na mou prosbu zatápí v kamnech a vše se zdá být v pohodě, když tu přichází docela nepříjemná zpráva – nelétací výpadek v Lukle netrvá jen dva dny, jak jsme slyšeli včera, ale už týden a je z toho kalamita jak kráva. A do prčic, to se nás asi týká a nejspíš by to chtělo nějak řešit. Jdu za Kamalem a navrhuju zavolat Govindovi, co on na to. Govinda tvrdí, že od zítřka už má být hezky a kalamitu údajně pomůžou vyřešit i armádní vrtulníky přepravující turisty od rána do večera ve větší kapacitě. Nicméně hezký počasí údajně nemá vydržet moc dlouho, takže podle všeho bude rozumnější následující program zkrátit na minimum 4 dní (ještě ráno jsme počítali s pěti) a přehodit letenky na čtvrtek 10. listopadu (původně jsme měli letět v až neděli, tedy o tři dny později). Govinda tvrdí, že odletíme určitě, prý to na každej pád nějak zařídí. No, to jsem na něj zvědavej.

Den třináctý – neděle 6.11.

To si takhle v klidu spím a zrovna se mi zdá nějakej dramatickej sen (to mám z toho, že na dobrou noc čtu Forsytha), když mě z něj vytrhne bušení na dveře a vzrušeným hlasem volající Hanka. Vyskakuju z postele rovnýma nohama v obavě, že je něco s Karlem, kterej včera večer zase nevypadal zrovna zdravě. Ale ne, vše je v pořádku, to jen venku svítá, kupodivu je jasno a tudíž se jde fotit východovka. Lezem na kopeček nad Dzonglou a cvakáme štíty v blednoucím nebi, než je ale slunce stačí pořádně nasvítit, je tu naše stará vlezlá kamarádka mlha. Po chvíli se ale zase aspoñ na pár okamžiků trhá a naše snaha tak přece jen nese nějaké ovoce.

Ovšem neradujeme se zas tak dlouho, neb oblohu záhy opět, jako už několikrát, halí neprostupná clona mraků a už zase se do nás dává zima jak v Minsku na nádraží. To jsem zvědav, jak to bude dnes lítat z tý Lukly – po návratu do lodge se od Kamala dozvídáme podrobnosti a nejsou úplně radostné. Tvrdne tam už údajně 2000 lidí, tudíž pochopitelně nemaj kde bydlet, v podstatě furt prší a situace vypadá dost dramaticky. Domlouvám se s Kamalem, že během dne zavoláme Govindovi, a jdeme na nevalnou snídani – už včera jsme Dzonglu vyhlásili kulinářskou dírou Nepálu a ohyzdná pseudokuřecí polívka ve vymrzlý jídelně to jen potvrzuje. Raději rychle na cestu. A hele, i počasí se vylepšuje, že by zase tradiční sluneční dopolední okno? Mraky se trhají a slunce si krásně hraje s okolními štíty, zejména s mohutným Arakamtse nad jezerem Chola Tsho. Ve veselé náladě dorážíme do osady Dughla a stavíme na oběd, neb po večeru a ránu v Dzongle máme hlad jak vlci. No výborně, rizoto i momo chutnají skvěle, o dobrou náladu se nám starají i tři nesmírně vtipné postarší anglické ladies vzor slečna Marplová u stejného stolu. Ale abychom zas tak nejuchali, nabírá počasí tradiční obrátky – začíná drobně sněžit a do toho fučí studenej vítr. Ach jo, proč zrovna nás potkala klimatická anomálie? Asi proto, abychom si vážili každýho slunečního paprsku a těšili se na další post-trekovej program v Káthmándú a národním parku Chitwan. Štěpán tradičně peláší vpřed, za ním šerpové, pak my s Hankou a kdesi za námi zavírá peloton pilně fotící Karel. A protože za chvíli vytahuje foťák i Hanka a já na to naopak v tý kose nemám ani pomyšlení, záhy šlapem každej sám. Naštěstí těsně před cílem v Dingboche (4400 m) potkávám Kamala, kterej mě naviguje do správný lodge jménem Family. Štěpán už tam sedí, tedy shazuju bágl a vybíhám zpět na kopec nad vesnici najít ty dva fotografující a správně je nasměrovat. Oba záhy objevuju, ovšem každýho na jiným místě. Oni o mně nevědí a tak má celý Dingboche jedinečný divadlo v podobě joudy běhajícího sem a tam po kopci nad vsí a řvoucího napřed HANKÓÓÓ! a pak zase KARLÉÉÉÉ! Konečně si mě všímaj a tak je parta opět pohromadě. Asi bychom měli chodit fakt raději spolu :). Lodge se tváří přívětivě, dáváme čaj a pak se z Kamala pokouším dostat nějaké informace o Lukle, leč marně, leze z něj jen to, že údajně ještě dnes žádná helikoptéra nelítala. No potěš, tam to musí vypadat. Zkoušíme volat Govindovi, ale v Dingboche nějak vypadla pevná síť či co a mobil zase nemá signál. Ach jo. Odpoledne je ještě mladé, pročež s Karlem vyrážíme na procházku po okolí a mimo jiné objevujeme internetovou kavárnu, z níž po návratu píšu Govindovi mail (a taky čtu zprávy z domova a zjišťuju, že se o Lukle píše i v Lidovkách). Po návratu nás ovšem čeká dobrá zpráva: Kamal Govindu nějak uhnal a zjistil, že helikoptéra přece jen létala a odvezla z Lukly skoro všechny trosečníky, ze 2000 jich zbylo jen 300. A předpověď na příštích pár dnů fakt slibuje výrazný zlepšení. No super. Dobrou náladu korunuje skvělá večeře – věřte nevěřte, ale dostali jsme před ní horký ručníky na umytí jako v business class v letadle. Nevídáno. Po večeři nás Hanka učí novou karetní hru Šestá bere (dobrá zábava, v hlavní roli krávy, ovšem pro nás samozřejmě jaci) a jde se bydlet. Zítra v celém Khumbu slunečno, prosím…

Den čtrnáctý – pondělí 7.11.

Prosby byly vyslyšeny! Ráno vystrkuju hlavu ze dveří lodge a hvězd je na nebi tolik, že se tam málem nevejdou. Okamžitě odcházím bušit na Hanku a Karla – první reaguje pozitivně, druhej je dle vlastních slov mrtvej. No teda, to už musí bejt, když Karel vynechává východovku. Tak tedy ve dvou. Lezem na kopeček nad Dingboche a čekáme, až první paprsky olíznou okolní majestátní štíty. Dávají si na čas, ale pak je to zážitek vskutku monumentální – konečně nikde žádná mlha, se kterou by člověk musel bojovat o každej záběr. Dingboche je v hlubokým údolí a tak se do něj světlo jen tak nedostane, ale na okolních horách se toho děje víc než dost a když si k tomu člověk najde zajímavej čorten v popředí, je o slušný záběry vcelku vystaráno. Zhruba po hodině se vracíme do vymrzlýho baráku, následuje snídaně a odchod. Dnes je první ze tří ryze sestupových dnů, cesta od začátku mírně klesá podél řeky a my čekáme, kdy se na nás jako vždy před polednem začnou mračit mraky, ale ono nic, pořád je slunečno a totálně vymeteno, což z minulých dnů vskutku nepamatujeme. Samozřejmě toho využíváme a fotíme jak o život, takže pochod věru není z nejrychlejších, ale to nikomu nevadí, nespěcháme. Celou cestu nás z jedné strany shovívavě sleduje mohutný štít Tawache a z druhé nádherná Ama Dablam, s níž se setkáváme déle než po týdnu a přinejmenším já se na ni nemůžu vynadívat. Asi jsem se zamiloval. Jak tak scházíme dolů, prostředí kolem nás se dost výrazně mění – alpínskou tundru střídá kosodřevina a posléze i stromy, místo miniosad tvořených téměř výhradně lodgemi se okolo začínají objevovat regulérní vesnice s obchody, školami apod. V jedné z nich, tedy v Pangboche, stavíme na pozdní oběd a Hanka se hrozí, neb na stěně hospody spatřila zrcadlo. Solidárně do něj nahlížím taky a fakt to není nic hezkýho, ale koneckonců jsme na treku a ne na módní přehlídce. Cesta dál klesá, přecházíme po mostě a mě velmi zaujalo stádečko sympatických jaků, kráčejících ladně s božskou Amou v pozadí. Číhám na ně za zatáčkou a když se nechtěj nechat fotit, pronásleduju je podrostem na celkem úzký římse nad řekou. Tak dlouho se chodí se širokáčem na jaka, až ti oko vypíchne, glosuje to Hanka. Po několika dalších vesnicích nás cesta vede do krásnýho rododendronovýho lesa. Když jsme v podobném byli naposledy, sněžilo (viz den sedmý, etapa Namche – Dole), dneska svítí slunce, ačkoli už bude za chvíli zapadat. K tomu jsme se tedy na treku skutečně zatím ani nepřiblížili. Stále klesáme a zanedlouho nás vítá dnešní cíl – vesnice Tengboche proslavené především slavným buddhistickým klášterem. Karel už nás očekává a velí k odchodu na západovku, která by se vzhledem k výše řečenému mohla vydařit snad vůbec poprvé. Ovšem Hanička se dostává do těžkého konfliktu zájmů, podstatně blíže než západovkové místo na ni totiž mává přívětivě se tvářící sprcha (a Štěpán už se do ní chystá, čímž Hančino fotografické odhodlání příliš neposiluje). Já říkal, že to zrcadlo v tý hospodě nemělo bejt. Hanka s námi tedy kráčí jen na chvilku, aby se neřeklo, a zanedlouho otáčí zpět. My s Karlem raději volíme přechod do úrovně kñour (vyšší stadium prasete), ovšem s fotkami. A skutečně je o co stát, neb kromě zmíněného kláštera a masivu nad ním na nás mává všudypřítomná Ama a o něco dál taky Everest, Lhotse, Nuptse… fantastická přehlídka. A ty barvy do toho… v tohle jsme celou dobu doufali a konečně se vyplnilo. Poslední fotky děláme už při měsíčním světle, pak se vracíme kolem rozsvícenýho kláštera a to je taky úžasnej pohled – Tengboche je magický místo, ze všech dosavadních (co se civilizace týká) suverénně nejhezčí. Vítáme se s čisťounkými Hankou a Štěpánem, večeříme výbornej dalbhat a rizoto, hrajem šestku (viz včera, ale i s Kamalem a o to zábavněji) a posléze zalézáme s vidinou podobně magické východovky. Zbývá snad jen opakovat prosbu ze včerejšího večera…

Den patnáctý – úterý 8.11.

…a ono to opět vyšlo! Budík už zase zvoní v 5:15 a nebe je jako včera plný hvězd, takže neváháme a tentokrát už ve třech vyrážíme na asi poslední trekovou východovku. Míříme stejně jako včera na úpatí hory Kandegha nad Tengboche. Vyprovázejí nás gongy a trubky z kláštera, takže ráno hned od počátku chytá nádhernou atmosféru. Ta pokračuje i na kopci, na kterém se rozdělujeme – Karel s Hankou zůstávají dole, já šlapu výš směrem k malému čortenu cca 500 výškových metrů nad klášter. Usazuju se na placatých šutrech kousek pod čortenem a sleduju to famózní divadlo kolem sebe. Popravdě řečeno se do focení musím trochu nutit, protože pohled na Sagarnathu (nějak mi ten importovanej název Everest jde čím dál hůř z pusy) zalévanou prvními paprsky ranního slunce je tak nádhernej, že už mi na další činnost nějak nestačí kapacita. No jo, další zážitek, kterej už ze mě nikdo nikdy nedostane. Dělám několik fotek okolních štítů v ranním světle a pak si stavím záběr na klášter s horou nad ním a čekám, až světlo doleze po kopci až do Tengboche. Trvá to dlouho, takže je jasný, že domluvenou snídani v 8 nestíhám. A tím spíš, že se u mě najednou zjevuje Hanka a se slovy, že to Karel už otočil dolů, stoupá k čortenu. Já už mám v podstatě hotovo, ale přece ji tu nenechám samotnou, takže lezu za ní. A ještěže tak – u kapličky je rovněž nádherně, tudíž ještě chvíli fotíme a dolů se dostáváme až v půl desátý, na což zejména Karel reaguje s jistou nelibostí (Hanka omylem zabavila klíče od jejich pokoje, takže si chudák nemohl zalízt do vytouženýho spacáku). Snídaně, čaj a pak si konečně po dvou týdnech plním sen a shazuju hnusnej porost na obličeji – tak dlouho jsem snad nikdy v životě neoholenej nebyl. Po balení následuje další z lahůdek, tedy návštěva již několikrát zmíněného kláštera. Na první pohled mě překvapuje, nakolik se podobá třeba takovému Rilskému monastiru v Bulharsku – celkovej tvar, vnitřní nádvoří, chodby, výzdoba, to vše na mě působí skoro stejně. Inu, v horách je k Bohu blízko, ať už k němu míříte jakoukoli cestou. Vcházíme dovnitř a mně se nechce rušit si zážitek cvakáním, takže fotkama z interiéru nemohu sloužit, jen koukám okolo a poslouchám příběhy o přípravě mnichů a patnácté inkarnaci Buddhy. Po chvíli vycházíme ven a mně se z kouzelnýho Tengboche vůbec nechce, ale nic naplat, už je po poledni a do Namche to není úplně nejblíž. Cesta klesá lesem do hlubokého údolí a je takový teplo, že po 12 dnech odepínám nohavice a dochází na kraťasy a triko. Obědváme ve vesnici Phunki Thanga (po našem Funky Tanga, pochopitelně :)) a pokračujem hore dole lesem, až se dostáváme na známé rozcestí – tady jsme před dobou, která se mi zdá najednou hrozně dlouhá, odbočovali na Gokyo. A to znamená, že Namche už je víceméně za rohem. Ještě naposledy fascinovaně sledujem Sagarnathu, Amu Dablam a další giganty, a za chvíli už nás vítají známé střechy. Nějak jsem se při tom loučení s horama zdržel a při příchodu do Namche málem vrážím do Hanky obklopené třemi cca šestiletými holkami. Pózují jí před foťákem a následně se trochu zlobí, neb fotku z displeje ne a ne dostat. Hanka ovšem situaci s přehledem řeší a nakonec se všechny čtyři vesele tahají o její Canon, čehož využívám ke krátké reportážní sérii. Loučíme se s holkama a míříme ke staré známé Buddha Lodge (původně jsme chtěli jinam, ale Kamal nás psím pohledem ukecal – asi tu má nějaký želízko v ohni). Večeře (zkouším jačí steak a je moc dobrej), čaj, deníky a tradičně bar s kinem a topením. Poznatek: na první pohled je vidět, kdo už má trek za sebou a kdo se na něj teprv chystá. S těmi prvními na sebe znalecky pomrkáváme, na ty druhé pohlížíme se shovívavými úsměvy mazáků… :)

Den šestnáctý – středa 9.11.

Tělo navyklé na východovky se předpisově budí v 5:15, což je stejně hezké jako zbytečné – dneska se už nikam nechystáme. Chvíli ještě podřimuju a pak, abych aspoñ trochu předstíral fotočinnost, beru stroj a stativ a odcházím do pokroví cvaknout otevřeným okénkem ranní Namche (na to přišla při prvním pobytu v Buddhovi Hanka). Dokonáno jest, zanedlouho vstáváme všichni a jdeme na snídani. Babča hoteliérka je poněkud zmatená, chvíli nenese omeletu žádnou, pak zas o jednu víc, moc nechápu, co Kamal zrovna na týhle lodgi vidí, ale co, stejně už tu končíme. Ale že si poslední ráno v Namche zasloužíme k snídani něco onačejšího, odcházíme za roh do pekárny na pověstné skořicové rohlíky (píše se o nich i v Lonely Planet) a světe div se, pravý a vynikající italský cappuccino. Nádhera. Pak už zbývá jen dobalit a odchod. Tak ahoj, Namche, jsi kouzelný, schválně jestli se ještě někdy uvidíme. Scházíme starou známou cestou lesem a asi přece jen trochu závidíme nováčkům, kteří funí do kopce proti nám. Ještě poslední pohled na Everest, drobná akrobatická vložka v podobě pokusu o přechod lanové lávky aneb rozpadlého mostu (v akci my s Kamalem, bohužel nedotaženo), poté byrokratická pauza u východu z NP Sagarnatha a už jsme v Monju. Cesta pokračuje údolím staré známé řeky Dudh Koshi Nadi, vine se nahoru dolů a já začínám bejt nějakej sentimentální. Rychle oběd. Stavíme na něj v restauraci se zahrádkou u cesty, pálí totiž slunce a nám se vůbec nechce nikam dovnitř. Tohle je třetí den v řadě, kdy v podstatě nevidíme mrak, s čímž jsme původně počítali jako se stabilním počasím, ale po zážitcích na treku nám to připadá jako zázrak. Mě zcela odrovnává splachovací mechanismus v místní WC budce – vodu přivádí hadice z řeky do rezervoáru nad hajzlíkem, ovšem splachovadlo chybí, takže voda míří z nádržky další hadicí zcela mimo mísu na zem, kde se volně rozlévá a člověk v ní stojí po kotníky. Efekt: do kadibudky je přivedena řeka a jediné zcela suché místo, kam voda nedosáhne, je WC mísa. To by ocenil i Cimrman. Přicházejí šerpové, tentokrát jdou výjimečně za náma – Meganovi nějak není dobře. Dojídáme a vydáváme se zas na cestu, je to poměrně dlouhý (cestou tam jsme dnešní trasu rozdělili do 2 dnů), ale někdy po pátý kolem nás začínají lítat letadýlka a to je neklamné znamení, že je Lukla za rohem. Procházíme hlavní (a víceméně jedinou) ulicí plnou hospod, barů, lodgí a obchodů a říkáme si, jak asi vesnice vypadala před pár dny, kdy se tu v blátě a dešti motalo 2000 trosečníků. No to musel bejt hukot. Naše lodge jménem Paradise stojí až u letiště, známe ji už z prvního dne treku a klidně bychom si vybrali i jinou, hospodská se nás totiž tehdy při placení pokusila natáhnout. Jenže nemáme moc na vybranou, protože v Paradise máme uložený letenky a Govinda nás prosil, ať sem určitě jdem, prý nám ona majitelka pomůže, kdyby byl náhodou nějakej problém s vecpáváním do letadla (přece jen jsme měnili letenky vcelku na poslední chvíli a ve zmatku). No nic, budem si na útratu zkrátka dávat bacha. Objednáváme čaj a večeři a vyhlížíme Kamala s Meganem. Přicházejí asi po hodině, Kamal něco řeší s paní hospodskou a vůbec se netváří spokojeně. Nakonec se ukazuje, že pro nás původně objednal lepší pokoje, než jsou momentálně k dispozici, a bere to jako osobní urážku. Dokonce kvůli tomu volá Govindovi, nakonec ho musíme uklidnit sami a ujistit, že fakt nejsme takový primadony a berem, co je, i když to není první třída s hvězdičkou. V hospodě to žije, mnozí trekeři si na oslavu úspěšného završení treku dávají jednoho panáka za druhým a posléze z toho padají na ústa, my nicméně držíme horskej čajovej standard, pivo bude až zítra v Káthmándú. A okolo desátý jdeme spát, v Himálaji naposledy.

Den sedmnáctý – čtvrtek 10.11.

Pokles pod 3000 m má nezanedbatelné výhody – po dvou týdnech je v noci konečně zase normálně teplo. Na nebi po ránu opět není jediný mráček a našemu návratu do civilizace tudíž, zdá se, nestojí nic v cestě. Na letišti máme ovšem podle Kamala být až v jedenáct, ráno tedy trávíme chozením po Lukle, výbornou kávou, někteří i dortíky (zvyk z Namche se očividně ujal), focením apod. Kromě toho se loučíme s Meganem, kterej už s náma na rozdíl od Kamala do Káthmándú nepokračuje. Byl skvělej – zpočátku jsme si na jeho styl, pravda, museli zvykat, ale na šestnáctiletýho kluka odvedl fantastickou práci, kde bychom bez něj byli. Dostává slušný spropitný a k tomu Hančiny hole a moje starý rukavice, obojí by mu mohlo přijít vhod. Navíc od Štěpána somruje sluneční brýle, takže se s ním snad neloučíme nedůstojně. V 11 se přesouváme na letiště, kde panuje ještě podstatně větší chaos než na vnitrostátních odletech v Káthmándú (a to tu je celkem málo lidí a já si opět říkám, jak to tu asi vypadalo při tý kalamitě. Brr.). Kamal kamsi odbíhá, cosi řeší s úředníky a pak přichází s informací, že letíme až cca za tři hodiny a zatím máme volno. Tak jo. Je pořád nádherný počasí a z posledního dne v horách se tak stává dlouhej a nesmírně příjemnej veget – usazujem se v zahradní restauraci nad letištěm, baštíme sizzler neboli maso, zeleninu a rýži syčící v rozpáleným oleji na horký pánvi (suverénně nejlepší jídlo z dosavadní cesty), fotíme a natáčíme startující, resp. přistávající letadla na tom neuvěřitelně malým letišťátku, válíme se bosí v trávě, nostalgicky sledujem štíty okolo a je nám skvěle. Den rychle utíká a už je půl třetí, takže se vracíme na letiště. V hale nás oslovuje dvojice Čechů, zprvu máme radost, že si s někým pokecáme v mateřštině, ale záhy ji střídají spíše rozpaky – pánové absolvovali trek ve větší výšce než my a tím pádem jsou z nich absolutní mistři světa, všude byli dvakrát, od všeho maj klíče a s ničím v Nepálu nejsou spokojený. Ach jo, už jsem na náš oblíbenej národní sport, tedy nadávání na všechno a všechny, skoro spokojeně zapomněl. Jejich řeči se mi tu nechce reprodukovat, velmi nás ovšem těší, že do letadla nakonec nastupujem dřív než oni (vůbec nejsme škodolibí – celou dobu, co jsme se váleli na louce a cpali se sizzlerem, si pánové poctivě odstáli v hale, protože mistři přece nepotřebujou „žádný zbytečný nosiče“ a tak nemají Kamala :)). Půl hodiny bezproblémovýho letu a někdy v půl pátý vystupujem v Káthmándú. Govinda nám nechal přistavit velkej a pohodlnej minivan, což je moc příjemný, cesta do Thamelu je v dopravní špičce vcelku dlouhá. Akorát náš oblíbenej hotel Potala nemá místo, takže míříme o pár bloků dále do dražšího, ale na jednu noc snesitelnýho hotelu Nature. V Potale nás čekají dvě tašky vypranýho oblečení (hurá!) a sprcha po 14 dnech je jedinečnej zážitek. Navíc se vesměs dozvídáme dobré zprávy z domova – Hanku vzali do filharmonie (gratuluju!), mě zas nesmírně potěšila Jarmila, která udělala atestaci. Zbytek večera tedy probíhá z mnoha důvodů ve slavnostní a rozjařené náladě – vesele kroužíme Thamelem, v sympatické restauraci Mandap dáváme skvělé kuře tandoori a po dvou týdnech nějaký to pivo, nakonec v jednom baru dochází dokonce na jam session s kytarou a perkusemi. Já to říkal, že se nám do Káthmándú bude dobře vracet…

(předchozí část – následující část)

Máte-li zájem o souhrn praktických informací z treku (výškový profil, krátký popis cesty den po dni apod.) a přitom se vám nechce číst deník, klikněte sem.