Tolimati.cz

United 93 (česky Let č.93 – ufff, to ještě jde, vzhledem k marketingové strategii českých distributorů bych se nedivil něčemu jako Brutální letadlo nebo Hrdinové z třiadevadesátky) vyhrál mnoho anket o nejlepší film lo�?ska a ani se nedivím. U mě sice pořád vede trio V for Vendetta – The Proposition – Potomci lidí, ale tenhle vizuálně-emocionální nářez není o moc dál. Z recenzí jsme věděli, že jde o dokumentárním stylem natočenej příběh letadla, který jako jediný 11. září 2001 nenabouralo, kam mělo, ovšem míra oný „dokumentárnosti“ mě až překvapila. Některý scény, zejména z letadla, připomínají díky roztřesený ruční kameře, která každou chvíli kamsi zajede nebo dokonce upadne, ze všeho nejvíc domácí video (pravda, natáčený na kameru za třičtvrtě miliónu :)) a klišé o tom, že „obraz vtahuje do děje“ se tu daří naplnit fakt nevídaně. Ale nejvíc mě dostalo tempo filmu. Celá první půlka je pomalá až běda, režisér se vyžívá v dlouhatánských záběrech z řídících center, kde dlouho neměli tušení, která bije (jak by taky mohli mít), a až v poslední třetině najednou se najednou všechno zrychlí do ďábelskejch obrátek a finální drama v letadle, který by každej správnej Hollywooďan natáhl jak žvejkačku, netrvá snad ani minutu. Kromě záběrů z CNN, kde letadla narážejí do World Trade Center, pár scén z letiště a jednoho v kontextu hodně silnýho záběru na kus Manhattanu se všechno odehrává v interiéru, místo závěrečný exploze je slyšet jen dlouhej smyčcovej akord, ačkoli je hudby jinak ve filmu naprostý minimum. Minimalistický pojetí prostě zase jednou vyšlo…

V klubu Kotelna v Chomutově jsme hráli už v listopadu a zadařilo se natolik, že jsme se do ní rádi vrátili. Opět s kapelou Pell-Mell, tentokrát jsme hráli první a tentokrát se omlouváme my jim, že jsme je na jejich vystoupení nechali čekat bůhví dokdy – lidi v klubu zpočátku přibývali jen veeeelmi pomalu a samotný pan šéf nám říkal, ať se začátkem počkáme, že v Kotelně nebývá zvykem spěchat, takže jsme ke strojům lezli až někdy před desátou. Ale Pell-Mell coby domácí kapela místní zvyky znají a tak se snad nezlobili . Divácká kulisa nebyla až tak bouřlivá jako v listopadu, rozhodně šlo ale o nadprůměr – lidí hodně přes stovku, co bychom za to v mnohých pražských klubech dali. Výbornej zvuk, výborná nálada na pódiu i pod ním, dva přídavky, jo, v Chomáči je dobře. A nelze neocenit výkon skalních froggies Aji a Mishkina, kteří potvrdili renomé držitelů řádu Zlaté žáby a dorazili z Prahy až sem, Mishkin navíc opět žhavej do focení. Mimochodem se mu povedlo pár velmi zdařilých kousků, až to zpracuju (cca 2–3 dny), najdete je v galerii.

Minulý týden jsme se rozhodli vyzkoušet odolnost Jeníkových hlasivek (vydržely, kupodivu – hurá ) a odehráli jsme hned dva koncerty, ve čtvrtek a v sobotu. Ten první se konal v Jet Clubu na Žižkově. Už jsme tam hráli na podzim, je to docela prima místo, maj tam slušnej mix a bedny, vcelku příjemnej personál a tak. Jenže Jet trpí obvyklou nemocí pražských klubů, který se zrovna nejmenujou Rock Café nebo Lucerna Music Bar – nikdo tam nechodí. Nakonec jsme hráli asi pro 15 lidí, z nichž nejživější a nejviditelnější část tvořil skalní fanclub v podobě Aji, Mishkina, Jany a Lukáše, kteří patrně získají řád Zlaté žáby za věrnost (dík a ne že přestanete chodit) . Ne že by to byl úplně špatnej koncert, ale přece jen, ten prázdnej prostor působil maličko depresivně…

Ještě že jsme hned o dva dny později vyjeli do Litoměřic na koncert s tamější kapelou Alter CureF (jak název napovídá, jde o revival The Cure) a ještě jednou partou, jejíž jméno si nejsem schopnej zapamatovat – sorry. Hrálo se v docela příjemný hospodě se sálem (pro znalce – u letního kina) a bylo našlapáno, čili po veřejný zkoušce v Jetu zážitek veskrze pozitivní. Výbornej zvuk (PA jak do Lucerny), výborná atmosféra, na Štěpána měl záchvat nostalgie (v Litoměřicích chodil 4 roky do školy) kupodivu příznivej vliv a tak hrál výborně, prostě prima akce, kterou bychom si zfleku zopákli. Tak a teď mi to někdo vysvětlete – proč sakra v každým jiným městě lidi přijdou a bavěj se, jen v Praze je mrtvo jak při morový ráně?

Martin Ševčík z Frýdku, Místku a Fotografovani.cz, který tu už pomalu ale jistě získává titul dvorního dodavatele ptákovin, zase dneska zabodoval – pokud jste zažili 80. léta a jeden z největších tehdejších hitů od Bonnie Tyler, garantuju vám, že si u tohohle klipu poprskáte monitor odshora dolů. Famózní. Pokud se někdy Peace Frog rozpadne, okamžitě se hlásím do Hurra Torpedo…

Už jsem tu před časem psal, že galerie od léta víceméně ležela ladem – dílem za to mohly technický problémy, dílem moje neschopnost. No, minimálně první důvod už neplatí, takže se nemám na co vymlouvat a radši jsem tam něco přihodil. Tady najdete pár fotek z podzimu a dosavadního poněkud nezimního průběhu zimy, tady je ještě něco málo z letního Mnichova. A pokud toužíte vidět vykopávky z Peace Frog (Štěpáne sorry ) na prosincovým koncertu na Slamníku, koukněte sem.

No a když jsme u Peace Frog, máme za sebou první letošní hraní v Chateau (dříve Chapeau) Rouge na Starým městě, bylo to takový vcelku normální, cca 50 lidí, většinou turisti ze zahraničí, klub nepatřil k nepříjemnějším, ale co, zahráli jsme si. Zato jedna nemilá zpráva: vinou vytížení jednoho z žabích mužů odpadá koncert s Janis Joplin Revivalem 3. února v Hlubočepích, koho jsem už stihl pozvat, prosím škrtněte si to. A místo toho přijďte příští čtvrtek (18.1) do Jet Clubu na Žižkov (web zde, Orebitská 5). Další koncert v Praze na sebe asi dá pár týdnů čekat…

Taky jsme během svátků viděli Borata. Prima zábava, ale nebojte, nebudu opakovat po stotisící přemletý komentáře, o tomhle filmu už byly popsaný tuny papíru a stejně už jste ho asi většinou viděli. Ale jedna věc mě zaujala velice. Schválně, v kolika článcích nebo recenzích jste četli, že jednu z vrcholných scén filmu tvoří Boratovo vystoupení s kytarou v country baru kdesi v Alabamě, kde se mu povede rozezpívat místní burany popěvkem „Throw Jew Down the Well“ (Hoďte žida do studny)? Kolik recenzentů citovalo pasáž, že „u nás v Kazachstánu je první muž, pak ků�?, pes, pak žena a pak krysa“? Docela mě proto překvapilo, že nic z toho ve filmu není, očividně jde o vystřižený scény, který sice kolovaly po webu ještě před startem filmu v kinech, ale to je tak všechno. Tak si říkám, jestli ti inkriminovaní kritici vůbec zašli do kina nebo jestli ty recenze prostě obšlehli odjinud i s chybama s přesvědčením, že Borata mají na háku i bez koukání…

Před pár dny jsme byli v Dejvickým divadle na Tereminovi. Příběh ruskýho vynálezce, hudebníka a všeuměla, kterej tak napůl zdrhnul-nezdrhnul před Stalinem do Ameriky, napsal a režíroval Petr Zelenka a já tak trochu čekal mystifikační pseudodokument typu Mnágy-Happyendu, ovšem Teremin je úplně jinej. Ze začátku se tváří v podstatě jako zábavná konverzačka o chlápkovi, kterej se navzdory suchopárný povaze a naprostý neschopnosti projevit jakoukoli emoci prostě ocitl na správným místě ve správnou dobu a z nápadu, kterej se zdál na první pohled beznadějnej (první elektronickej hudební nástroj v dějinách), udělal díru do světa. Mimochodem, scéna koncertu na baseballovým stadiónu pro 25 000 lidí je skutečně dechberoucí, Zelenka tradičně fantasticky pracuje s muzikou (Karel Holas) a já už díky němu vím, jak se cítí řekněme technici od Floydů . Mimochodem mě pobavilo i to, že podle diskusí o přestávce v baru cca půlka publika neměla o existenci Teremina (člověka) ani tereminu (nástroje) sebemenší ponětí a myslela si, že si to celý autor po cimrmanovsku vymyslel… Druhá půlka hry je výrazně temnější, začíná tu hrát roli americká i ruská politika, Teremin vypadá chvíli jako klasická oběť drsný doby, pak zas jako totálně bezcitná svině, a pointa to celý posouvá zase trochu někam jinam, ale proč to prozrazovat, prostě pokud vás to zajímá, tak si do těch Dejvic zajděte. Už jenom kvůli Ivanu Trojanovi, kterej ve skoro tříhodinový hře sleze z jeviště cca na půl minuty, jinak je na něm furt a je vážně famózní.