Marie Stuartovna, Divadlo na Vinohradech
Friday, February 5th, 2010
Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás přivedla
hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha Dejvicích, Švandách
i Činoherácích zase jednou něco na velký, řekněme oficiálnější
scéně, abychom nezapomněli, jak takový prostředí vlastně vypadá
(naposledy jsme v něčem podobným byli před 2,5 lety na Kohoutově
Eine Kleine Machtmusik). Nuže, přišli jsme, viděli jsme a teď se zase
můžeme v klidu na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.
Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra, lze to
udělat pietně tradičně, na čemž nevidím nic špatného, třeba Othello na
Shakespearovských slavnostech byl právě takovej a líbil se mi. Nebo se to
dá překopat a aktualizovat – a v tom případě je dobrý, když se
toho chopí režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzývá ho
na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nějakýho nezvyklýho úhlu.
To udělal třeba Krobot s Hamletem nebo Pitínský s Goethovými
Spřízněnými volbou (obojí Dejvice), první věc se mi líbila obrovsky,
druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna
ale naproti tomu patřila jednoznačně do kategorie „režisér
předvádí vlastní ego“. A to jak vizuálně, tak (především)
akusticky. Nic proti modernímu nábytku, oblečení a rekvizitám
u klasický hry. Královnu Alžbětu na obrovským bílým plastovým (nebo
sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak dětinská, ale
budiž. Snad i ty golfový hole místo mečů bych přežil, i když
ani tam nechápu smysl a přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale
proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát?
To opravdu Špinar nevěří, že by Dagmar Havlová a další uměli vyjádřit
nějaký emoce jinak? A ze všeho nejstrašnější byla hudba a další
zvukový efekty – akustický vazbení mělo asi navozovat pocit napětí,
mně ale navodilo především bolení hlavy. A ty písně… nejsem
znalec německého techna a tak nevím, jestli použitá skladba nemá nějakej
skrytej kontext, ale když se nejméně 1× za 5 minut ozval strojovej
rytmus a rapování „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts
gesagt“, už jsem definitivně nějakej smysl přestal hledat. Mariinu
popravu doprovází úryvek z Like a Virgin od Madonny, což by pro
absolutní lacinost zavrhl snad i divadelní kroužek ZŠ Dolní
Kotěhůlky, a pokud v publiku seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu
za Špinarovo rádobyironický zprznění God Save the Queen omluvit, to už
bylo fakt moc.
Ne že by to celý nemělo dobrý momenty – samotná hra je skvělá a
když se herci výjimečně trochu ztišili a začali hrát a ne křičet, bylo
to najednou úplně jiný a člověk se mohl ponořit do příběhu o tíze
moci a odpovědnosti, kterej rozhodně není nijak zastaralej ani po dvou
stoletích. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protože režisér záhy usoudil, že
už bylo dost Schillera a přišel čas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se
Du hast mich gefragt… a bylo po ponoření. Chudák Schiller, chudák
Marie.
Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás přivedla hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha Dejvicích, Švandách i Činoherácích zase jednou něco na velký, řekněme oficiálnější scéně, abychom nezapomněli, jak takový prostředí vlastně vypadá (naposledy jsme v něčem podobným byli před 2,5 lety na Kohoutově Eine Kleine Machtmusik). Nuže, přišli jsme, viděli jsme a teď se zase můžeme v klidu na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.
Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra, lze to udělat pietně tradičně, na čemž nevidím nic špatného, třeba Othello na Shakespearovských slavnostech byl právě takovej a líbil se mi. Nebo se to dá překopat a aktualizovat – a v tom případě je dobrý, když se toho chopí režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzývá ho na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nějakýho nezvyklýho úhlu. To udělal třeba Krobot s Hamletem nebo Pitínský s Goethovými Spřízněnými volbou (obojí Dejvice), první věc se mi líbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna ale naproti tomu patřila jednoznačně do kategorie „režisér předvádí vlastní ego“. A to jak vizuálně, tak (především) akusticky. Nic proti modernímu nábytku, oblečení a rekvizitám u klasický hry. Královnu Alžbětu na obrovským bílým plastovým (nebo sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak dětinská, ale budiž. Snad i ty golfový hole místo mečů bych přežil, i když ani tam nechápu smysl a přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát? To opravdu Špinar nevěří, že by Dagmar Havlová a další uměli vyjádřit nějaký emoce jinak? A ze všeho nejstrašnější byla hudba a další zvukový efekty – akustický vazbení mělo asi navozovat pocit napětí, mně ale navodilo především bolení hlavy. A ty písně… nejsem znalec německého techna a tak nevím, jestli použitá skladba nemá nějakej skrytej kontext, ale když se nejméně 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapování „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, už jsem definitivně nějakej smysl přestal hledat. Mariinu popravu doprovází úryvek z Like a Virgin od Madonny, což by pro absolutní lacinost zavrhl snad i divadelní kroužek ZŠ Dolní Kotěhůlky, a pokud v publiku seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu za Špinarovo rádobyironický zprznění God Save the Queen omluvit, to už bylo fakt moc.
Ne že by to celý nemělo dobrý momenty – samotná hra je skvělá a když se herci výjimečně trochu ztišili a začali hrát a ne křičet, bylo to najednou úplně jiný a člověk se mohl ponořit do příběhu o tíze moci a odpovědnosti, kterej rozhodně není nijak zastaralej ani po dvou stoletích. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protože režisér záhy usoudil, že už bylo dost Schillera a přišel čas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoření. Chudák Schiller, chudák Marie.