Marie Stuartovna, Divadlo na Vinohradech
Friday, February 5th, 2010
Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás
přivedla hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha
DejvicĂch, Ĺ vandách i ÄŚinoherácĂch zase
jednou nÄ›co na velkĂ˝, Ĺ™eknÄ›me oficiálnÄ›jšĂ
scĂ©nÄ›, abychom nezapomnÄ›li, jak takovĂ˝ prostĹ™edĂ
vlastně vypadá (naposledy jsme v něčem podobným byli
před 2,5 lety na Kohoutově Eine Kleine Machtmusik). Nuže,
přišli jsme, viděli jsme a teď se zase můžeme v klidu
na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.
Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra,
lze to udÄ›lat pietnÄ› tradiÄŤnÄ›, na ÄŤemĹľ nevidĂm nic
špatného, třeba Othello na Shakespearovských slavnostech byl
právÄ› takovej a lĂbil se mi. Nebo se to dá pĹ™ekopat a
aktualizovat – a v tom pĹ™ĂpadÄ› je dobrĂ˝, kdyĹľ se
toho chopà režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a
nevyzĂ˝vá ho na souboj, ale spĂš se ho snažà ukázat
z nějakýho nezvyklýho úhlu. To udělal třeba Krobot
s Hamletem nebo PitĂnskĂ˝ s GoethovĂ˝mi
SpĹ™ĂznÄ›nĂ˝mi volbou (obojĂ Dejvice), prvnĂ
vÄ›c se mi lĂbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to
splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna ale naproti tomu
patĹ™ila jednoznaÄŤnÄ› do kategorie „reĹľisĂ©r
pĹ™edvádĂ vlastnĂ ego“. A to jak vizuálnÄ›,
tak (pĹ™edevšĂm) akusticky. Nic proti modernĂmu nábytku,
oblečenà a rekvizitám u klasický hry. Královnu
AlĹľbÄ›tu na obrovskĂ˝m bĂlĂ˝m plastovĂ˝m (nebo
sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak
dÄ›tinská, ale budiĹľ. Snad i ty golfovĂ˝ hole mĂsto
mečů bych přežil, i když ani tam nechápu smysl a
přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale proboha, to na
sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát? To
opravdu Ĺ pinar nevěřĂ, Ĺľe by Dagmar Havlová a
dalšà uměli vyjádřit nějaký emoce jinak? A ze
všeho nejstrašnějšà byla hudba a dalšà zvukový
efekty – akustickĂ˝ vazbenĂ mÄ›lo asi navozovat pocit
napÄ›tĂ, mnÄ› ale navodilo pĹ™edevšĂm bolenĂ
hlavy. A ty pĂsnÄ›… nejsem znalec nÄ›meckĂ©ho techna a
tak nevĂm, jestli pouĹľitá skladba nemá nÄ›jakej skrytej
kontext, ale kdyĹľ se nejmĂ©nÄ› 1× za 5 minut ozval strojovej
rytmus a rapovánĂ „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts
gesagt“, uĹľ jsem definitivnÄ› nÄ›jakej smysl pĹ™estal hledat.
Mariinu popravu doprovázà úryvek z Like a Virgin od Madonny,
coĹľ by pro absolutnĂ lacinost zavrhl snad i divadelnĂ
kroužek ZŠDolnà Kotěhůlky, a pokud v publiku
seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu za Špinarovo
rádobyironický zprzněnà God Save the Queen omluvit, to už
bylo fakt moc.
Ne Ĺľe by to celĂ˝ nemÄ›lo dobrĂ˝ momenty – samotná hra je
skvělá a když se herci výjimečně trochu ztišili a
začali hrát a ne křičet, bylo to najednou úplně jiný a
ÄŤlovÄ›k se mohl ponoĹ™it do pĹ™ĂbÄ›hu o tĂze
moci a odpovědnosti, kterej rozhodně nenà nijak zastaralej ani po
dvou stoletĂch. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protoĹľe reĹľisĂ©r
záhy usoudil, že už bylo dost Schillera a přišel čas zase
trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po
ponoĹ™enĂ. Chudák Schiller, chudák Marie.
Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (reĹľie Daniel Ĺ pinar) nás pĹ™ivedla hlavnÄ› zvÄ›davost a chuĹĄ vidÄ›t po tÄ›ch mnoha DejvicĂch, Ĺ vandách i ÄŚinoherácĂch zase jednou nÄ›co na velkĂ˝, Ĺ™eknÄ›me oficiálnÄ›jšà scĂ©nÄ›, abychom nezapomnÄ›li, jak takovĂ˝ prostĹ™edĂ vlastnÄ› vypadá (naposledy jsme v něčem podobnĂ˝m byli pĹ™ed 2,5 lety na KohoutovÄ› Eine Kleine Machtmusik). NuĹľe, pĹ™išli jsme, vidÄ›li jsme a teÄŹ se zase mĹŻĹľeme v klidu na nÄ›kolik let vrátit zpátky do tÄ›ch Dejvic.
KdyĹľ se inscenuje nÄ›co tak klasickĂ©ho jako tahle Schillerova hra, lze to udÄ›lat pietnÄ› tradiÄŤnÄ›, na ÄŤemĹľ nevidĂm nic špatnĂ©ho, tĹ™eba Othello na ShakespearovskĂ˝ch slavnostech byl právÄ› takovej a lĂbil se mi. Nebo se to dá pĹ™ekopat a aktualizovat – a v tom pĹ™ĂpadÄ› je dobrĂ˝, kdyĹľ se toho chopĂ reĹľisĂ©r, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzĂ˝vá ho na souboj, ale spĂš se ho snažà ukázat z nÄ›jakĂ˝ho nezvyklĂ˝ho Ăşhlu. To udÄ›lal tĹ™eba Krobot s Hamletem nebo PitĂnskĂ˝ s GoethovĂ˝mi SpĹ™ĂznÄ›nĂ˝mi volbou (obojĂ Dejvice), prvnĂ vÄ›c se mi lĂbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše Ĺ™eÄŤenĂ©. Marie Stuartovna ale naproti tomu patĹ™ila jednoznaÄŤnÄ› do kategorie „reĹľisĂ©r pĹ™edvádĂ vlastnĂ ego“. A to jak vizuálnÄ›, tak (pĹ™edevšĂm) akusticky. Nic proti modernĂmu nábytku, obleÄŤenĂ a rekvizitám u klasickĂ˝ hry. Královnu AlĹľbÄ›tu na obrovskĂ˝m bĂlĂ˝m plastovĂ˝m (nebo sádrovĂ˝m?) koni jsem moc nepochopil, nepĹ™ipadala mi aĹľ tak dÄ›tinská, ale budiĹľ. Snad i ty golfovĂ˝ hole mĂsto meÄŤĹŻ bych pĹ™eĹľil, i kdyĹľ ani tam nechápu smysl a pĹ™ijde mi to jako hóóódnÄ› lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky Ĺ™vát? To opravdu Ĺ pinar nevěřĂ, Ĺľe by Dagmar Havlová a dalšà umÄ›li vyjádĹ™it nÄ›jakĂ˝ emoce jinak? A ze všeho nejstrašnÄ›jšà byla hudba a dalšà zvukovĂ˝ efekty – akustickĂ˝ vazbenĂ mÄ›lo asi navozovat pocit napÄ›tĂ, mnÄ› ale navodilo pĹ™edevšĂm bolenĂ hlavy. A ty pĂsnÄ›… nejsem znalec nÄ›meckĂ©ho techna a tak nevĂm, jestli pouĹľitá skladba nemá nÄ›jakej skrytej kontext, ale kdyĹľ se nejmĂ©nÄ› 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapovánĂ „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, uĹľ jsem definitivnÄ› nÄ›jakej smysl pĹ™estal hledat. Mariinu popravu doprovázĂ Ăşryvek z Like a Virgin od Madonny, coĹľ by pro absolutnĂ lacinost zavrhl snad i divadelnĂ krouĹľek ZĹ DolnĂ KotÄ›hĹŻlky, a pokud v publiku sedÄ›l nÄ›jakej Brit, tak mám chuĹĄ se mu za Ĺ pinarovo rádobyironickĂ˝ zprznÄ›nĂ God Save the Queen omluvit, to uĹľ bylo fakt moc.
Ne Ĺľe by to celĂ˝ nemÄ›lo dobrĂ˝ momenty – samotná hra je skvÄ›lá a kdyĹľ se herci vĂ˝jimeÄŤnÄ› trochu ztišili a zaÄŤali hrát a ne kĹ™iÄŤet, bylo to najednou ĂşplnÄ› jinĂ˝ a ÄŤlovÄ›k se mohl ponoĹ™it do pĹ™ĂbÄ›hu o tĂze moci a odpovÄ›dnosti, kterej rozhodnÄ› nenĂ nijak zastaralej ani po dvou stoletĂch. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protoĹľe reĹľisĂ©r záhy usoudil, Ĺľe uĹľ bylo dost Schillera a pĹ™išel ÄŤas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoĹ™enĂ. Chudák Schiller, chudák Marie.
