Tolimati.cz

Můj kamarád Marek z Bratislavy, řečený též Infrastellar, je vybaven nejen nejkrásnější indiánskou manželkou na východ od Machu Picchu a nejdelším teleobjektivem na západ od Tchajpeje, ale taky skvělým fotografickým okem a dobrodružnou povahou, díky níž procestoval půlku světa a na tu druhou se v blízké době chystá (ach jo, už bych se taky moh k něčemu rozhoupat). Jediný, co mu donedávna chybělo, byly pořádný webový stránky. Už nechybějí. Mrkněte sem a uvidíte sami – mně na většině Markových fotek vadí jenom to, že jsem je nevyfotil sám, dalšího komentáře netřeba .

Je to divný, ale už je to rok, co Tolimatí stránky fungujou. Vážně stárneme nějak podezřele rychle… to bude tím globálním oteplováním .

Když festivalu odřekne headliner, v tomto případě Sinéad O'Connor, je to svinská smůla. Na druhou stranu toho v setlistu zbylo víc než dost, aby člověk vyrazil do příšerný polední výhně do Stromovky. Zprávě z akce tentokrát nejlépe prospěje chronologická forma, na nic víc mi v tomhle vedru mozkový bu�?ky nezbývají…

12:00 Zatímco festival začíná koncertem Dave Murphy Bandu, já nesmyslně bloudím Prahou v tramvajích. V pětatřicetis­tup�?ový výhni mi to fakt nemyslí a navíc ty linky jezděj nějak divně, což pro člověka, kterej jezdí MHD jen v nouzi nejvyšší, znamená docela komplikaci. Když se konečně ve Stromovce před vchodem do areálu potkávám se Štěpánem a jeho kamarádem Rosťou, můžu se jim (a potažmo i Murphymu) akorát tak omluvit – první číslo právě skončilo. Lezem dovnitř, obhlížíme terén, hoši vytahují 1,5 l vína v PET flašce. S díky odmítám, nejsem sebevrah.

12:40 Scéna vypadá poměrně zajímavě – 2 samostatný velký pódia, zatímco se na jednom hraje, na druhým se chystá a zvučí příští koncert. Je to výborný, časovej program se celou dobu stíhá na minutu přesně, žádný úmorný čekání, organizátoři by si zasloužili pochvalu před nastoupenou jednotkou. Teď na pódium č.2 leze Mišík a Etc. Dlouho jsem je neviděl. Registruju změnu u bicích, než se ale stihnu zaradovat, že by odešel můj nepříliš oblíbenej Zelenka, oznamuje Mišík, že se jedná jen o jednorázovej záskok (Vašek Zíma z Blue Effect). Produkce standardní, na můj vkus trochu utahaná, nicméně Štěpán Mišíka naživo ještě neviděl a tak je nadšen, což chápu. Já ale po chvíli mizím do stínu, v tom pekle pod pódiem se nedá vydržet.

13:40 Bez přípravy a varování do nás praštil první vrchol festivalu – Tyler Bryant Band. Patnáctiletej (!!!) kluk, kterýho předchází pověst mladýho nástupce Stevie Ray Vaughna. No, ani moc nekecá. Když člověk rozchodí trochu silácký pózy (což jde vzhledem k věku tolerovat), hraje jak pámbu. Klasický power trio, basa a bubny držej spodek a nikam se necpou, ani Tyler ale zbytečně neujíždí do zbytečný exhibice, sóla jsou dlouhý tak akorát, umí i zpomalit a protáhnout tón, parádně pracuje se zvukem. Vrcholem jsou hendrixovky Foxy Lady a Voodoo Chile. Chudák Štěpán z toho po pár písních upadá do těžký deprese a během deseti minut likviduje v podpódiový peci asi tak litr zteplalýho Tramínu, což ho víceméně ukládá do kytek. Ale koncert statečně dokoukal .

14:40 Tyler dohrál. Táhneme Štěpána do stínu, lijem do něj vodu a přesvědčujem ho, aby tu sebevraždu ještě nepáchal (mj. odmítám shánět dalšího kytaristu do Peace Frog). Na dvojce mezitím začíná Blue Effect. No, po Bryantovi je to jako zelená po patnáctiletý single malt whisky. Křížek z Walk-Choc-Ice zpívá hodně divně, takový zteplalý tremolo tam pořád má, jako by si chtěl hrát, já nevím, třeba na Petra Nováka. U Kuřete v hodinkách přemýšlím, jestli to není parodie. Asi není. Ale zní to tak. No nic, aspo�? je čas vyzkoušet kvalitu zdejších utopenců.

15:40 Na scénu leze James Harries Band. Harries je anglickej písničkář s divým pohledem a mírně dylanovským hlasem, doprovází ho malá česká supergroup (Chyška, Jakubec, Smetáček). Dohromady to sice není žádná rána do palice jako Bryant, ale je to prima – něco mezi Jeffem Buckleym a Oasis, ale bez protivnýho Gallaghera. Ve vedru pod pódiem nevydržím, ale v trávě pod stromy se u toho válí příjemně.

16:40 Na „český“ dvojce začíná show Jiřího Suchého, což znamená další příležitost k prozkoumání vzdálenějších končin areálu (pán promine, ale přišel jsem na muziku, ne na kabaret). Naši pozornost přitáhl především stan určený pro jam session, kterej ale momentálně okupuje trio jakýchsi jazzrockových pidlikářů bez myšlenky. Nakonec končím s mojitem u jednoho ze stánků. Je trochu šizený, ale ve vedru osvěží.

17:40 James Blood Ulmer & Memphis Blues Band, kytara Vernon Reid. Dvě kytary, foukačka, housle, piáno, basa a bicí, zvuk jak z Chicaga z roku 1954. Spoonful, Little Red Rooster, I Just Wanna Make Love to You, Love the Life I Live a mnoho dalších starejch klasickejch pecek. Back to the roots. Band Muddyho Waterse s Little Walterem a Willie Dixonem už naživo neuvidím, tak aspon tohle. Navíc z Ulmera teče charisma jak ze starýho šamana někde v Zimbabwe. Paráda. Navíc už pod pódium nesvítí slunce, tak se tam dá bejt.

18:50 Skončilo blues, začíná Žlutej pes. Byly časy, kdy to bylo jedno a totéž, nicméně to už bylo dávno. Dneska je to – sorry – trapná vyšeptalá parta rutinérů bez ducha, vedená člověkem, kterej už dávno provařil svůj muzikantskej kredit v různejch TV soutěžích a estrádách. Prcháme k jamovýmu stanu, kde hraje nějaký trio věci od Ten Years After a není to špatný. Potkáváme partu ze Špajzu, vzpomínáme na náš nedávnej koncert a jsme chváleni, díky čemuž se Štěpán poprvý od koncertu Bryanta přestává tvářit jak kakabus.

20:00 Druhej suverénní vrchol večera – Blind Boys of Alabama. Šest hlasů od basu po dost neuvěřitelnej sopránek (chlap jak hora), dva jen zpívaj, zbytek i hraje (klasika – 2 kytary, basa, bicí). Repertoár klasickej – blues, spirituály, gospely, ale taky jedna pecka od RedHotů (název si teď nevybavuju, sorry). O charismatu platí totéž co u Ulmera, ale ještě mnohokrát znásobeno. Jen jsem se párkrát musel donutit neposlouchat texty – tý křesťanský agitace na mě bylo trochu příliš, ale co, Alabama. Famózní byla procházka nejstaršího a nejtlustšího slepýho černocha v kotli pod pódiem za stálýho zpívání. Zato zvukař měl bohužel dost problém s mikrofony – jeden z nich celý vystoupení moc nefungoval. Jo, a ještě se mi pokusila zkazit dojem Irena Budweiserová, která stála vedle mě a v The Last Time se usilovně snažila Blind Boys překřičet. Naštěstí víc textů neuměla, moc jí to s Blind Boys nešlo – přece jen je to trochu jiná liga.

21:15 A finále – Maceo Parker. Funky Fiesta, křičel druhej zpěvák do první skladby a měl recht. Úžasná jízda. Kromě Mistrova sága ještě trubka, trombón, kytara, basa, klávesy a bicí, vše virtuózní. Maceův repertoár nemám moc naposlouchanej a tak neposloužím názvy skladeb, ale soudě podle reakcí zasvěcenějších se šlo od hitu k hitu, do toho se hrál taky James Brown nebo Ray Charles (Georgia on My Mind, You Don't Know Me). Zajímavá byla skladba To Be or Not To Be, do který si konferenciérka zarecitovala slušnej kousek Hamleta. Akorát to hoši trochu přehnali s dýlkou – vinou výpadku Sinéad měli k dispozici skoro tři hodiny a fakt je naplnili, což na mě po celým dni bylo trochu příliš a nakonec jsem zmizel před přídavkama. Ztahanej jak burlackej pes, ale maximálně spokojenej.

Prima koncertní sezóna pokračuje a co bych okolo toho zlehka našlapoval, napíšu to rovnou – máme za sebou další z jejích vrcholů. Suzanne Vega jsme viděli už počtvrtý, z toho podruhý v komorním duu s basistou Michaelem Viscegliou, a snad ještě nikdy mě nepotěšila tak jako dneska. A to prosím v prostředí, který na to zprvu příliš nevypadalo – ve Státní opeře.

Na to, jak civilní koncert oba muzikanti odehráli, byla Opera v celý tý svý pompézní zlatočervenosti opravdu hodně kožená, koneckonců i samotná Suzanne poznamenala, že v něčem podobným hraje málokdy a že to na ni působí dost výhružným dojmem. Ještě že jsme seděli v první řadě a tak jsme mohli vnímat jen normálně vypadající pódium. Koncert začal podobně jako před sedmi lety na Jamu starou a mou velmi oblíbenou Marlene on the Wall a nejpozděj během druhý věci (Small Blue Thing, taky z první desky) bylo jasný, že přes minimalistický obsazení zažijem opravdu hodně muziky. SV hraje na kytaru hodně zvláštním způsobem, kytara kolikrát nedělá obvyklej harmonickej podklad, harmonickou linku drží spíš basa a kytara hraje něco jako kontrapunkt. S normální kapelou to není tolik patrný, takhle jo. Vůbec nechápu, jak do toho doprovodu-nedoprovodu Suzanne může zpívat, ale já nechápu věcí… každopádně to zní fantasticky. No a Visceglia předvádí s basou věci, za který by se ani božský Tony Levin stydět nemusel, místy (Blood Makes Noise, kupříkladu) kytara vůbec nehrála a basa zněla jak několik nástrojů najednou. A pokud náhodou neměl dvě vteřiny co dělat, stihl si aspon pohrát s efekty, což mělo úspěch zejména v klasice Queen and the Soldier – nečekaný houknutí zpětný vazby do slov „Out in the distance, the order was heard/and the soldier was killed still waiting for her word“ mi nahnalo husí kůži asi tak na pět minut.

Suzanne byla očividně v dobrý náladě a hlavně v první půlce koncertu měla chuť vyprávět o tom, co která písnička znamená, což vyznělo pikantně zejména u hodně cynický „rozchodovky“ I'll Never Be Your Maggie May, kterou okořenila takovým výkladem, že pokud to někdy uslyší inkriminovanej ex-manžel, patrně stráví zbytek života v kanále. Jinak se starý věci střídaly s novějšími, snad nejvíc se hrálo z prvních dvou desek, ale i z 99,9 F (kromě zmíněný famózní Blood Makes Noise taky třeba skvělá When Heroes Go Down), zato se nedostalo na nic z Days of Open Hand a z Nine Objects of Desire dala Suzanne tuším jenom Caramel. Kromě známých věcí došlo i na pár novinek z chystanýho alba, docela se těším na studiovou podobu zajímavý skladby Unbound, na druhou stranu sem patřil i patrně jedinej slabší moment koncertu – písnička s názvem New York Is a Woman, což je taková normální countryfolkovka, navíc mi hodně připomínala A Heart in New York od Garfunkela. Nic tragickýho, většina písničkářek by se za ní stydět nemusela, ale na ostatní pecky to nemělo.

Naštěstí hned potom přišla In Liverpool, snad nejlepší věc ze všech (líbila se mi nejvíc i na minulým celokapelním koncertě v Pakulu). Tady se Suzanne a Mike rozjeli snad nejvíc a ty dva nástroje fakt zastaly minimálně normální kapelu, ne-li orchestr . Normální hrací doba končila povinnýma hitovkama Luka a Tom's Diner, mezi přídavky zazněla Calypso s famózním Viscegliovým partem (jo, opakuju se, ale nemůžu jinak) a celý to skončilo vesele se starou music-hallovou klasikou Have You Met Sir Jones od Rogerse a Harta. A my s Jarmilou šli na mojito k Fatboyovi na Starý Město a bylo nám skvěle…

Málokdy se stane, že by mě jediná fotka vyprovokovala k samostatný zprávě tady na Tolimatech, nicméně teď ano. Tahle věc mě skutečně dostala. Schválně, co v tom kdo najdete. Autorku znám z fotosrazů a nikdy mi nepřipadala nijak přehnaně temná, nicméně v tý fotce vidím velmi zajímavý věci a rozhodně nejsou moc pozitivní. Tím líp, darkness rulez .

Hodně, hodně smutná zpráva. V pátek 7.7. umřel Syd Barrett, zakladatel a první výhradní autor a zpěvák Pink Floyd. Kdyby se dávalo dohromady deset lidí, který nejvíc ovlivnili muziku v posledních třiceti letech, asi by mezi nima nechyběl. Geniální šílenec, se kterým sice asi nebylo úplně lehký pracovat, bez kterýho by ale neexistovala psychedelická scéna ani její následovníci od Steeleye Span přes Crowded House po Radiohead. Když mi bylo 17–18, asi jsem nikoho neposlouchal víc, ani Dylana nebo Younga. Pink Floyd se z jeho vlivu dostali až v hloubi 70. let, ale pořád jim ještě stál za to, aby mu věnovali desku Wish You Were Here (věděli jste vůbec, kdo že je ten „bláznivej diamant“?) Z těch mnoha historek, co jsem o Sydovi četl, se mi teď vybavuje hlavně jedna: Jednou hráli Floydi v klubu, kterej měl okna přesně na východ. Barrett okamžitě přesunul začátek koncertu na čas východu slunce (bylo léto, takže zhruba čtyři ráno), rozbil na záchodě zrcadlo, jeho střepama si polepil kytaru a pak během koncertu házel lidem do očí úsvitový prasátka. Ach jo. Jdu si pustit Madcap Laughs a Piper at the Gates of Dawn, dneska se mnou asi moc zábavy nebude…

Když začalo být před pár týdny definitivně jasný, že se neuskuteční ani omezená varianta tábora pro osiřelej bývalej avisáckej dorost, říkal jsem si, jestli se nám s byvší táborovou partou podaří vůbec něco podniknout. A vida, nakonec z toho vylezla jedna z nejpříjemnějších akcí poslední doby, týdenní sjezd Vltavy po tradiční trase Vyšší Brod – Boršov. Osazenstvo víceméně klasický, tj. Jana, Lukáš, Aja, Michal, Karolína, Johča, Eliška, k tomu Karolínin milý Petr a jejich kamarádka Inka. Vše potřebné zařizovala hlavně Jana, pochopitelně skvěle . Zážitky jsou ještě velmi čerstvé, proto sem hodím jen několik nahodilých postřehů bez systematičtějšího uspořádání:

# Až budem příště plánovat vodu, pravděpodobně se budeme řídit zprávami o povodních. Pár dnů před startem akce byla zaplavená půlka jižních Čech včetně Krumlova a zdálo se, že by s plavbou mohly být problémy, nakonec ale nehrozilo nic a díky vysokýmu stavu vody tekla už tak docela rychlá Vltava tak, že jsem to ještě nezažil (pro znalce: už jste někdy zažili, aby vás proud bez pádlování v naprostý pohodě donesl až k jezu ve Větřním?). Fantazie.

# Od půjčovny Lora jsme dostali plastový kocábky, který jsou oproti klasickejm laminátkám hoooodně špatně řiditelný. Projevilo se to už na prvním jezu pod Vyšákem, kde šly všechny lodě do hodin. Časem si člověk zvykne, ale stejně mi lepší manévrovatelnost někdy chyběla. Na druhou stranu má plast i svý výhody – když Petr s Inkou narvali na posledním jezu poslední etapy kilák před koncem loď v proudu pod šutry, asi by to laminátka nepřežila.

# Největší mor na vodě jsou rafťáci. Rafty jsou určený do alpskejch řek, ne na Vltavu. Na ní fungujou coby parní válce, prakticky se nedaj ovládat, zato přejedou a projedou vše. Jejich posádky tomu odpovídaj – zpravidla jde o tupá, od rána ožralá hovada, co sice držej pádlo jak prase kost a na kánoi by se patrně cvakly i na oleji, ale zato člověku klidně vjedou do cesty dva metry před vjezdem do šlajsny. Zabít málo. I mírumilovná Eliška od druhýho dne plavby reagovala na blízkost rafťáků varovně pozdviženým pádlem.

# K veselejšímu tématu – plavba po Vltavě se dá pojmout i jako výborný turné po prima hospodách. V Rožmberku lze doporučit gotickou restauraci u Martina (jen je potřeba mít štěstí na obsluhu), v Krumlově jsou možnosti nevyčerpatelné, nicméně stará dobrá Šatlava je fakt světovej unikát. Taky nás moc potěšil Krumlovský mlýn s barem Strojovna (skvělé pro milovníky Pini Colady a technických muzeí), zato nábřežní hospoda Tornádo měla dost much.

# Počasí bylo fantastický, od druhýho dne slunce, vedro, průtrž mračen přišla až poslední večer ve Zlatý Koruně. Zato byla pořádná. Sice nám zkazila plánovaný posezení u ohně a buřtů (v Koruně to s hospodama není nic moc), ale zato zvedla hladinu o dalších 30 cm, takže poslední etapa patřila k famózním vodáckým zážitkům – do čehož lze, neb vše dobře dopadlo, nakonec započítat i zmíněný karambol Inky a Petra.

# Až se bude konat mistrovství světa v tom, kdo toho za den víc sežere, přihlásíme do něj Miskinha a vyděláme milión dolarů .

Po roce od prima výletu na Wilder Kaiser (Tyroly, Rakousko) jsme se s Jarmilou, Alenou a Pavlem vydali zase do Alp, tentokrát Berchtesgadenských (na hranici Bavorska a Rakouska kousek od Salzburgu). Začátek patřil k zážitkům, na který se jen tak nezapomíná – na parkovišti ve městě Königssee u jezera stejného jména (600 m n.m.) jsme se sešli asi v půl šestý večer, před sebou podle průvodce 4 hodiny cesty a 1320 m převýšení na chatu Watzmannhaus pod hlavním hřebenem. Nutno stihnout za světla, pochopitelně. Čili docela nabitej program. Že na nás při počátečním únavným výstupu lesem začalo krápat, to po několikatýdenních vedrech nijak zvlášť nevadilo, ovšem když se normální cesta změnila ve výstup na lanech, normální déšť zhoustl na úrove�? slušný průtrže mračen a do toho nezadržitelně začala padat tma, docela končila sranda. Do toho jsme to tam nikdo neznali a neměli tušení, kolik toho před sebou ještě máme. Na chatu jsme nakonec dorazili už skoro za tmy a tak promočený, že jsem to snad deset let nezažil – ani údajně nepromokavý bágly to ani náhodou nevydržely. I přítomní tvrdí horalové z wehrmachtu, vyzbrojení cepíny, mačkami a podobnými hračkami, to komentovali, jako že jsme docela tvrďáci.

Další den zprvu přinesl poněkud smíšený pocity – po poměrně dlouhým sušení aspo�? toho nejnutnějšího jsme vylezli na hřeben Watzmannu (Hocheck, 2650 m), čímž jsme se oba s Jarmilou ocitli nejvýš v životě (letadlo se nepočítá). Potud skvělý, jen nám to trochu kalila zhruba pětimetrová viditelnost. Večer se po návratu na Watzmannhaus naštěstí začaly mraky trhat a nakonec z toho byl jeden z nejlepších západů slunce, jaký jsem kdy v životě viděl. A další dny už bylo vše v pohodě, tj. modrý nebe, slunce pražilo (v životě jsem se tak nespálil, ta výška dělá svoje), fantastický rozhledy, přiměřeně náročný cesty, prostě skvělý hory. Na Watzmannhausu výborně vařej (zejména Bergsteigereintopf stál za to), kupodivu tam maj i velkej výběr skvělýho vína (při pozorování západu slunce za zasněženými štíty na terase se velmi hodilo) a nouze nebyla ani o legrační zážitky (cca 40 horalů sledujících fotbalové osmifinále Německo-Švédsko). Nejnáročnější cesta nás paradoxně čekala až při sestupu do St. Bartholomä na zmíněném jezeře Königssee – cca 30 cm úzkej zásek do 800 m vysoký kolmý stěny končící na břehu jezera, místy s jištěním, ale taky bez, častý suťový pole, nebyla to sranda ani za slunka, za deště si to nedokážu představit. Po čtyřech dnech jsme toho měli plný kecky, ovšem odjížděli jsme velmi, velmi spokojení. Jen doufám, že se příště do hor dostanem dřív než za rok…

Foťák pochopitelně nezahálel – kolega Pitr z fotografovani.cz mi půjčil širokorozsahovej objektiv (díky!!!), takže jsem ani nemusel tahat kompletní výbavu, a že bylo co fotit. Koho to zajímá, obrázky najde tady.