Tolimati.cz

Když festivalu odřekne headliner, v tomto případě Sinéad O'Connor, je to svinská smůla. Na druhou stranu toho v setlistu zbylo víc než dost, aby člověk vyrazil do příšerný polední výhně do Stromovky. Zprávě z akce tentokrát nejlépe prospěje chronologická forma, na nic víc mi v tomhle vedru mozkový bu�?ky nezbývají…

12:00 Zatímco festival začíná koncertem Dave Murphy Bandu, já nesmyslně bloudím Prahou v tramvajích. V pětatřicetis­tup�?ový výhni mi to fakt nemyslí a navíc ty linky jezděj nějak divně, což pro člověka, kterej jezdí MHD jen v nouzi nejvyšší, znamená docela komplikaci. Když se konečně ve Stromovce před vchodem do areálu potkávám se Štěpánem a jeho kamarádem Rosťou, můžu se jim (a potažmo i Murphymu) akorát tak omluvit – první číslo právě skončilo. Lezem dovnitř, obhlížíme terén, hoši vytahují 1,5 l vína v PET flašce. S díky odmítám, nejsem sebevrah.

12:40 Scéna vypadá poměrně zajímavě – 2 samostatný velký pódia, zatímco se na jednom hraje, na druhým se chystá a zvučí příští koncert. Je to výborný, časovej program se celou dobu stíhá na minutu přesně, žádný úmorný čekání, organizátoři by si zasloužili pochvalu před nastoupenou jednotkou. Teď na pódium č.2 leze Mišík a Etc. Dlouho jsem je neviděl. Registruju změnu u bicích, než se ale stihnu zaradovat, že by odešel můj nepříliš oblíbenej Zelenka, oznamuje Mišík, že se jedná jen o jednorázovej záskok (Vašek Zíma z Blue Effect). Produkce standardní, na můj vkus trochu utahaná, nicméně Štěpán Mišíka naživo ještě neviděl a tak je nadšen, což chápu. Já ale po chvíli mizím do stínu, v tom pekle pod pódiem se nedá vydržet.

13:40 Bez přípravy a varování do nás praštil první vrchol festivalu – Tyler Bryant Band. Patnáctiletej (!!!) kluk, kterýho předchází pověst mladýho nástupce Stevie Ray Vaughna. No, ani moc nekecá. Když člověk rozchodí trochu silácký pózy (což jde vzhledem k věku tolerovat), hraje jak pámbu. Klasický power trio, basa a bubny držej spodek a nikam se necpou, ani Tyler ale zbytečně neujíždí do zbytečný exhibice, sóla jsou dlouhý tak akorát, umí i zpomalit a protáhnout tón, parádně pracuje se zvukem. Vrcholem jsou hendrixovky Foxy Lady a Voodoo Chile. Chudák Štěpán z toho po pár písních upadá do těžký deprese a během deseti minut likviduje v podpódiový peci asi tak litr zteplalýho Tramínu, což ho víceméně ukládá do kytek. Ale koncert statečně dokoukal .

14:40 Tyler dohrál. Táhneme Štěpána do stínu, lijem do něj vodu a přesvědčujem ho, aby tu sebevraždu ještě nepáchal (mj. odmítám shánět dalšího kytaristu do Peace Frog). Na dvojce mezitím začíná Blue Effect. No, po Bryantovi je to jako zelená po patnáctiletý single malt whisky. Křížek z Walk-Choc-Ice zpívá hodně divně, takový zteplalý tremolo tam pořád má, jako by si chtěl hrát, já nevím, třeba na Petra Nováka. U Kuřete v hodinkách přemýšlím, jestli to není parodie. Asi není. Ale zní to tak. No nic, aspo�? je čas vyzkoušet kvalitu zdejších utopenců.

15:40 Na scénu leze James Harries Band. Harries je anglickej písničkář s divým pohledem a mírně dylanovským hlasem, doprovází ho malá česká supergroup (Chyška, Jakubec, Smetáček). Dohromady to sice není žádná rána do palice jako Bryant, ale je to prima – něco mezi Jeffem Buckleym a Oasis, ale bez protivnýho Gallaghera. Ve vedru pod pódiem nevydržím, ale v trávě pod stromy se u toho válí příjemně.

16:40 Na „český“ dvojce začíná show Jiřího Suchého, což znamená další příležitost k prozkoumání vzdálenějších končin areálu (pán promine, ale přišel jsem na muziku, ne na kabaret). Naši pozornost přitáhl především stan určený pro jam session, kterej ale momentálně okupuje trio jakýchsi jazzrockových pidlikářů bez myšlenky. Nakonec končím s mojitem u jednoho ze stánků. Je trochu šizený, ale ve vedru osvěží.

17:40 James Blood Ulmer & Memphis Blues Band, kytara Vernon Reid. Dvě kytary, foukačka, housle, piáno, basa a bicí, zvuk jak z Chicaga z roku 1954. Spoonful, Little Red Rooster, I Just Wanna Make Love to You, Love the Life I Live a mnoho dalších starejch klasickejch pecek. Back to the roots. Band Muddyho Waterse s Little Walterem a Willie Dixonem už naživo neuvidím, tak aspon tohle. Navíc z Ulmera teče charisma jak ze starýho šamana někde v Zimbabwe. Paráda. Navíc už pod pódium nesvítí slunce, tak se tam dá bejt.

18:50 Skončilo blues, začíná Žlutej pes. Byly časy, kdy to bylo jedno a totéž, nicméně to už bylo dávno. Dneska je to – sorry – trapná vyšeptalá parta rutinérů bez ducha, vedená člověkem, kterej už dávno provařil svůj muzikantskej kredit v různejch TV soutěžích a estrádách. Prcháme k jamovýmu stanu, kde hraje nějaký trio věci od Ten Years After a není to špatný. Potkáváme partu ze Špajzu, vzpomínáme na náš nedávnej koncert a jsme chváleni, díky čemuž se Štěpán poprvý od koncertu Bryanta přestává tvářit jak kakabus.

20:00 Druhej suverénní vrchol večera – Blind Boys of Alabama. Šest hlasů od basu po dost neuvěřitelnej sopránek (chlap jak hora), dva jen zpívaj, zbytek i hraje (klasika – 2 kytary, basa, bicí). Repertoár klasickej – blues, spirituály, gospely, ale taky jedna pecka od RedHotů (název si teď nevybavuju, sorry). O charismatu platí totéž co u Ulmera, ale ještě mnohokrát znásobeno. Jen jsem se párkrát musel donutit neposlouchat texty – tý křesťanský agitace na mě bylo trochu příliš, ale co, Alabama. Famózní byla procházka nejstaršího a nejtlustšího slepýho černocha v kotli pod pódiem za stálýho zpívání. Zato zvukař měl bohužel dost problém s mikrofony – jeden z nich celý vystoupení moc nefungoval. Jo, a ještě se mi pokusila zkazit dojem Irena Budweiserová, která stála vedle mě a v The Last Time se usilovně snažila Blind Boys překřičet. Naštěstí víc textů neuměla, moc jí to s Blind Boys nešlo – přece jen je to trochu jiná liga.

21:15 A finále – Maceo Parker. Funky Fiesta, křičel druhej zpěvák do první skladby a měl recht. Úžasná jízda. Kromě Mistrova sága ještě trubka, trombón, kytara, basa, klávesy a bicí, vše virtuózní. Maceův repertoár nemám moc naposlouchanej a tak neposloužím názvy skladeb, ale soudě podle reakcí zasvěcenějších se šlo od hitu k hitu, do toho se hrál taky James Brown nebo Ray Charles (Georgia on My Mind, You Don't Know Me). Zajímavá byla skladba To Be or Not To Be, do který si konferenciérka zarecitovala slušnej kousek Hamleta. Akorát to hoši trochu přehnali s dýlkou – vinou výpadku Sinéad měli k dispozici skoro tři hodiny a fakt je naplnili, což na mě po celým dni bylo trochu příliš a nakonec jsem zmizel před přídavkama. Ztahanej jak burlackej pes, ale maximálně spokojenej.