Tolimati.cz

Po roce od prima výletu na Wilder Kaiser (Tyroly, Rakousko) jsme se s Jarmilou, Alenou a Pavlem vydali zase do Alp, tentokrát Berchtesgadenských (na hranici Bavorska a Rakouska kousek od Salzburgu). Začátek patřil k zážitkům, na který se jen tak nezapomíná – na parkovišti ve městě Königssee u jezera stejného jména (600 m n.m.) jsme se sešli asi v půl šestý večer, před sebou podle průvodce 4 hodiny cesty a 1320 m převýšení na chatu Watzmannhaus pod hlavním hřebenem. Nutno stihnout za světla, pochopitelně. Čili docela nabitej program. Že na nás při počátečním únavným výstupu lesem začalo krápat, to po několikatýdenních vedrech nijak zvlášť nevadilo, ovšem když se normální cesta změnila ve výstup na lanech, normální déšť zhoustl na úrove�? slušný průtrže mračen a do toho nezadržitelně začala padat tma, docela končila sranda. Do toho jsme to tam nikdo neznali a neměli tušení, kolik toho před sebou ještě máme. Na chatu jsme nakonec dorazili už skoro za tmy a tak promočený, že jsem to snad deset let nezažil – ani údajně nepromokavý bágly to ani náhodou nevydržely. I přítomní tvrdí horalové z wehrmachtu, vyzbrojení cepíny, mačkami a podobnými hračkami, to komentovali, jako že jsme docela tvrďáci.

Další den zprvu přinesl poněkud smíšený pocity – po poměrně dlouhým sušení aspo�? toho nejnutnějšího jsme vylezli na hřeben Watzmannu (Hocheck, 2650 m), čímž jsme se oba s Jarmilou ocitli nejvýš v životě (letadlo se nepočítá). Potud skvělý, jen nám to trochu kalila zhruba pětimetrová viditelnost. Večer se po návratu na Watzmannhaus naštěstí začaly mraky trhat a nakonec z toho byl jeden z nejlepších západů slunce, jaký jsem kdy v životě viděl. A další dny už bylo vše v pohodě, tj. modrý nebe, slunce pražilo (v životě jsem se tak nespálil, ta výška dělá svoje), fantastický rozhledy, přiměřeně náročný cesty, prostě skvělý hory. Na Watzmannhausu výborně vařej (zejména Bergsteigereintopf stál za to), kupodivu tam maj i velkej výběr skvělýho vína (při pozorování západu slunce za zasněženými štíty na terase se velmi hodilo) a nouze nebyla ani o legrační zážitky (cca 40 horalů sledujících fotbalové osmifinále Německo-Švédsko). Nejnáročnější cesta nás paradoxně čekala až při sestupu do St. Bartholomä na zmíněném jezeře Königssee – cca 30 cm úzkej zásek do 800 m vysoký kolmý stěny končící na břehu jezera, místy s jištěním, ale taky bez, častý suťový pole, nebyla to sranda ani za slunka, za deště si to nedokážu představit. Po čtyřech dnech jsme toho měli plný kecky, ovšem odjížděli jsme velmi, velmi spokojení. Jen doufám, že se příště do hor dostanem dřív než za rok…

Foťák pochopitelně nezahálel – kolega Pitr z fotografovani.cz mi půjčil širokorozsahovej objektiv (díky!!!), takže jsem ani nemusel tahat kompletní výbavu, a že bylo co fotit. Koho to zajímá, obrázky najde tady.