Tolimati.cz

Velmi zajímavý koncerty nás čekaj v blízký budoucnosti. Hlavně v březnu bude veselo: 9.3. hraje v Arše John Cale, podle všeho asi sólo bez kapely. Pár dní po něm, 17.3., přijede do Pakulu (aúúúúú!) pro změnu Lou Reed se stabilní partou Mike Rathke, Fernando Saunders, Tony Smith. (Nemůže Reed přijet o pár dnů dřív? A Cale zůstat o chvíli dýl? Nemohli by se tihle dva potkat v nějaký hospodě a dát si aspon pár kousků z nepřekonatelný desky Songs for Drella? Vy neznáte Songs for Drella? Vy ostudy!!!)

Ovšem tím to nekončí, užijí si nejen milovníci sametových kořenů – hned den po Reedovi hraje ve Smetanově síni (ouch) sám veliký Mahavishnu neboli John McLaughlin a jeho Shakti. Vůbec nevím, co teď hraje, tudíž ani nevím, jestli tam chodit nebo ne – na nějakou instrumentální exhibici ve stylu Birds of Fire bych asi večer po Reedovi neměl moc náladu, ale zase jestli to bude víc do Indie… Nevíte někdo?

Ovšem mě snad nejvíc potěšila zpráva, že by v červenci (zatím neupřesněno) měli do Prahy dorazit Värtinää. Poslední koncert v Akropoli loni na jaře patřil k tomu nejlepšímu, co jsem v životě viděl, tak předpokládám, že si nepohoršili . Jen doufám, že se nebudou tlouct s Claptonem (20.7.), i když – asi by to Finové a Finky vyhráli… Ale spíš bychom na ně vyjeli k bratrom za hranice, v Bratislavě je termín Värttinä už potvrzenej na 14.7.

Enjoy!

Tak máme za sebou další koncert v Petrovi. Trochu nás zarazil přístup zvukaře, kterej napřed poslal Petra Z. do Datartu pro kabel od kláves do lajny (ačkoli skutečnost, že klávesy do lajny půjdou, byla jasná od začátku) a poté docela slušně utopil Honzův zpěv, což už se nám dlouho nestalo. Černý Petr jde přitom nazvučit výborně, viz minulej koncert – ten ovšem dělal jinej zvukař. Jinak se koncert opět vydařil, lidí přišlo mnohem víc než minule, čili bylo prakticky plno, až na pár kiksíků (někteří kolegové stále nevědí, kolik řádků mají jednotlivé sloky v písni Peace Frog ) to celkem hrálo, lidi řádili hlavně v závěru jak pominutí. V přídavcích došlo na jednu novinku – Not to Touch the Earth, o který jsme ještě dva dny předtím nevěděli, jestli ji vůbec dokážeme zahrát, nakonec byla snad nejlepší ze všech (vidět Honzu vyskakovat coby Maxipsa Fíka metr do vejšky je zážitek i zezadu, v tu chvíli jsem velmi záviděl publiku). Miskinh opět poletoval okolo s foťákem, takže až najdu čas zpracovat ten gigabyte RAWů, kterej po něm na kartě zbyl, tak zase do galerie nějaký obrázky pověsím.

Byli jsme se Zachama v Arše na divadle Vizita na představení Roub, roubík, rub a rov. Vůbec jsem netušil, že ve Vizitě už nehraje Zbrožek, když jsme na nich byli na jaře, ještě tam byl. Tentokrát se vystupovalo v triu – Dušek, bubeník/trubač Zdeněk Konopásek a kytarista/basista Pierre Lachaise (?). Začátek byl trochu pomalej, Dušek to musel uhrát skoro sám, místo (skoro) rovnocennýho Zbrožka mu jen občas přihrál Lachaise, ale tomu to zas tak nešlo a situaci navíc komplikovali někteří strašně vtipní diváci, kteří se do improvizace vkládali se strašně vtipnýma poznámkama, který by patrně pasovaly do Show Jiřího Krampola, ale ne do Archy . Jednoho z nich JD naštěstí nakonec odpálkoval s takovou bravurou, že to nakoplo celý představení a pak už to jelo výborně. Trochu mě překvapilo, že se tentokrát v improvizaci dostalo na aktuální témata ze zpráv (Stalinovy hrátky s křížením opice a člověka, velryba v Temži), na Vizitě jsem to zažil prvně, ale zas to nemám až tak nakoukaný, možná to dělají častěji. Rozhodně to ale nesklouzlo k nějaký laciný prvoplánovosti. Taky muzika byla skvělá, Konopáskovi s Lachaisem to hraje skvěle – takže nakonec výbornej večer…

Jojo, už se nám to blíží – na vědomost se tímto dává, že Peace Frog hraje za týden, tedy v sobotu 21. ledna od 21 h v klubu Černý Petr, který najdete na Koněvově 43 na Žižkově. Minule se nám tam hraní docela povedlo, viz příslušnej report z 18.12. a fotky v galerii. Snad nezklameme ani tentokrát. Těšíme se!

Tak mě zase dostal jeden film. V češtině ta Argentina byla „prokletá“, ale to je špatně – chápu, že distributor potřebuje prachy a prokletí táhne víc než imaginace, ovšem vzhledem k ději to zkrátka nesedí. U nás šla Argentina tuším rovnou na video a ani v časopisech neměla žádný velký kritiky, protože od ní recenzenti čekali politický drama a spletli se. Tedy, politický drama je to v případě, že je Nebe roadmovie a Tanec v temnotách muzikál. Příběh se odehrává v Argentině za vlády generálů v 70. letech, vypráví o spisovateli (Banderas, je zajímavý ho vidět v týhle roli po Dni duchů), kterýmu junta unese ženu-novinářku (Emma Thompson). Spisovatel v sobě záhy objeví jistý magický (?) schopnosti, díky kterejm za jistejch okolnolností vidí, co se s manželkou a dalšíma oběťma zrovna děje. Dál nejde děj moc popisovat – základní linie je „thrillerová“, pod ní se ovšem děje něco, co mi natolik připomnělo Márquezovy romány, že jsem se šel podívat na web, jestli k tomu filmu náhodou nenapsal scénář (nenapsal).

A pokud vám tenhle nesouvislej text (on ten film taky není zrovna jednoduchej) nic neříká, stejně si to půjčte – mimo jiné uvidíte snad nejlepší výkon Emmy Thompson, jakej jste kdy viděli.

A do třetice fotky. Od Aji H., se kterou jsme si včera skvěle zalyžovali na Portáškách v Krkonoších, jsem dostal výběr z nejlepších fotek National Geographicu za rok 2004. Lanting, Brandenburg, Edwards, Nichols, Forsberg, dalšího komentáře myslím netřeba. Formát pps, stahujte tady, bacha, soubor má 3,2 MB. Všude ve fotkách jsou copyrighty, tak doufám, že jsem právě neporušil nějaký autorský práva…

V minulým příspěvku jsem dal pár tipů na zajímavý autorský galerie několika fotografů, teď mi Jakub L. z kapely Loco Mosquito poslal odkaz na stránky Terra Galleria. Na první pohled jsem je považoval za projekt ve stylu „krajináři všech zemí, spojte se“ (něco jako Webshots s krajinářskou specializací). Jsou tam tisíce většinou moc hezkejch fotek ze všech možnejch oblastí po celým světě, hlavní část tvoří klasický krajinky, nechyběj ale ani fotky měst, lidí či ateliérový snímky orchidejí. Moc se mi líbí dvojí možnost třídění fotek podle geografický oblasti nebo podle námětu (hory, moře apod.)

Málem už jsem stránky zavřel s tím, že je to zajímavá alternativa k National Geographic a někdy si je prohlídnu pořádně, když jsem si všiml toho nejpodstatnějšího – ona to totiž vůbec není žádná sbírka, ale autorská galerie. Má ji na svědomí Quang-Tuan Luong (*1964, Paříž), horolezec, vědec a jak je vidět, opravdu dobrej fotograf. OK, někdo by moh namítnout, že ty fotky jsou všechny trochu stejný – formálně dokonalý, ovšem bez experimentování a snahy objevit nějakou méně obvyklou cestu, jak krajinu apod. zachytit. (Možná mi právě proto Terra původně přišla jako ten „sběrnej“ projekt různejch autorů – formální dokonalost je často v takových případech podstatný kritérium výběru.) Ovšem jako učebnice kompozice, expozice, barev apod. je Quang-Tuan Luong bezchybnej.

Má to jen jeden háček – zadarmo se daj fotky otevřít akorát v malým rozlišení cca 600×400 a na nějaký detaily proto člověk může zapomenout. Větší fotky (do rozlišení 1600×1200) jsou placený. Roční předplatný stojí ale jen 25 USD, což při tomhle množství fotek není nijak moc.

Díky všem, kdo se podívali do galerie, jste nadále srdečně zváni. A protože lidu fotícího je okolo spousta, web je plnej jejich galerií a některý z nich se mi opravdu moc líběj, podělím se tu o pár linků. Nejde o žádnej reprezentativní výběr, weby patřej vesměs lidem, se kterejma ohledně focení komunikuju a myslím si, že jejich fotky stojej za podívání.

Nature and Wildlife Photography Ondřeje Tlacha – můj soukromej tip č. 1. Zvířata ve volný přírodě, na který se dá koukat celý dny. Tiše závidím (umění i příležitosti – spousta fotek je z Kanady). Takovej slovenskej Steve Bloom. (Znáte Steva Blooma?)

Jaroslav Hora. Hlavně hory, co s tím jménem taky fotit jinýho. A taky cesty po světě, Praha, zvěř… vše skvělé. V poslední době velmi zajímavý pokusy s IR fotografií.

Martin Kozák. Sporťák, reportér a mimo jiné i lovec velmi zajímavejch momentek.

Pepos (celý jméno bohužel neznám). Zajímavý fotky ze zoologickejch zahrad po Čechách + něco pro milovníky kočiček .

Petr Bambousek. Rozčiluje mě tím, že minimálně jednou do roka vyráží na Kostariku, do Belize atd. a navíc odtamtud vozí spousty pěknejch obrázků.

John Carroll. Skot, k moři má blízko a tak ho umí fotit…

Kdybyste měl někdo nějakej jinej tip, hoďte ho třeba do komentářů…

Dětičky si vyžádaly silvestrovskej pobyt u babičky a dědy, kde můžou všechno a nikdo je k ničemu nenutí, a tak jsme s Jarmilou stáli před vskutku nezvyklou volbou – co dělat, když se nabízí více akcí a nic nám nebrání v účasti na kterýkoli z nich. A jak už to v podobných případech bývá, zvolili jsme špatně . Místo abychom se vypravili za Karolínou etc. na chatu k Voticům, usoudili jsme, že jsme na to příliš ztahaní a vyrazili se švagrem Vláďou a vzásaděšvagrovou Janou do jednoho nejmenovaného klubu (nejmenuji, protože ho mám normálně moc rád). V programu byly živý koncerty, bigbítová klipdiskotéka, filmy a guláš. Okolo desátý spustila kapela, jejíž členové sice výborně hráli, ale muzika se pohybovala někde mezi Olympicem a Katapultem a texty připomínaly Ivana Mládka. Nebyli jsme jediní, koho to vyhnalo ze sálu zpět do hospody (klub má naštěstí dvě místnosti), takže kapela dohrávala v podstatě do prázdna – řekněme mírný dramaturgický lapsus. Klipovka byla OK (RHCP, U2, Fatboy Slim apod.), velmi pěknej byl filmík Jürgen und Inge (snad si to pamatuju správně) aneb netradiční pohled na CzechTek 05 očima náhodných německých turistů. Krize bohužel přišla po půlnoci – na pódium nastoupila opět ona nejmenovaná kapela s drobnou personální úpravou a k našemu zděšení spustila Zvonky štěstí a další sračky z 80. let. Úprk o patro výš nás nezachránil – v hospodě naplno vyhrávaly pro změnu Knoflíky lásky. Ten Silvestr má fakt zhoubnej vliv – troufám si tvrdit, že nikdy jindy by šéf klubu nic podobnýho nepustil, neb by mu v tu ránu všichni zdrhli. Což jsme okamžitě udělali a jak jsem následně slyšel, zdaleka jsme nebyli sami. A guláš nebyl . Všem hezkej novej rok!