Tolimati.cz

Co mě pobavilo: máme teď vypálenej dětskej animovanej film Roboti („from the makers of Ice Age“, praví reklama). Děti na to koukaj, no znáte to. Já to ještě neviděl, nicméně mě tuhle od počítače odlákaly známé a nečekané zvuky – z bedny, odkud se do té doby ozývaly typické animácké skřeky, najednou zazněl Tom Waits – Underground z desky Swordfishtrombones (1983). Opravdu bizarní zážitek. A nejlepší je, že se synkovi Tomášovi (4) tahle scéna zalíbila z celýho filmu nejvíc, takže teď dupe po bytě v pochodovým rytmu, klátí se a skanduje: „There's a big dark town, it's a place I've found, there's a world goin' on underground…“ (přiznávám, s odposlechem textu jsem mu trochu pomoh', ale jen maličko, má docela slušnej sluch ).

Pokud to tam propašoval nějakej zakuklenej kulturní diverzant, doufám, že stihne dostat do dalších filmů tohohle typu ještě něco podobnýho, nez ho Vrchní Hollywood odhalí a vyhodí. V příští disneyovce bych to viděl třeba na From Her to Eternity od Cavea, případně rovnou Morrisonův The End…

Je to ještě za víc než měsíc, ale nešť: první posthibernační koncert Peace Frog se uskuteční v sobotu 15.10. ve Štěchovicích. Víc informací se tu objeví, až je budu vědět…

Časopis Instinkt (Záviš promine) čtu jenom příležitostně, když na něj někde narazím. Dneska jsem si ho koupil do metra a hned mě pěkně naprdli. Je mi úplně jedno, co si redaktor Budinský myslí o Harrym Potterovi – mně se docela líbí, ale když o něm někdo napíše, že je to sračka, jeho nebe. Taky je mi úplně jedno, že se autor rozhodl vychytat v HP všechny nelogičnosti a přitom předvádí, že ty knížky ani pořádně nečetl – z mých prachů ho Instinkt neplatí, tak co. Ale nasral mě, když naprosto bez skrupulí a varování provařil pointu šestýho dílu, kterej v češtině ještě ani nevyšel. Dokážu si představit, jak může reagovat takovej potterofil(-ka – jednu takovou mám doma , když na tohle narazí. Takže pokud vás HP zajímá a nechcete si zkazit překvapení, nečtěte ten plátek. Bejt redaktor Albatrosu, asi Budinskýmu pošlu sprostej mail.

Pokud někdo neví, co bude dělat 7. listopadu večer (starší ročníky byly možná zvyklý na lampionový průvody a teď jim to chybí), je to jen a jen jeho problém. Já to vím naprosto přesně – ten den totiž v Praze už počtvrtý hraje Dylan. Těžko říct, do čeho to bude mít hozený teď – první koncert (1994) byl hardrock, druhej (1995) folkrock, třetí (2003) klasický rhythm'n'blues jak z Chicaga padesátejch let (jasně, bylo to po desce Love and Theft) a dneska těžko říct – teď vycházej ty archiválie nahraný ještě před vydáním první desky, tak že by Dylan se španělou zpívající countryblues a spirituály? Uvidíme. Každopádně budu u toho.

Jen mám vítr z toho, že se akce koná v Hušákově tichu neboli Sraczka aréně. Nikdy jsem tam nebyl a myslel jsem, že ani nebudu. Ale co – když někdo dokáže udělat atmosféru v Pakultu (1995), snad to zvládne i tady.

Pro všechny přátele mírových žab a jiných dveří mám dobrou zprávu – mimozemšťana Petra Z. už přestalo bavit předstírat, že ho nebaví hrát na klávesy The Doors, a kapela po půlročním stadiu klinické smrti ožívá. Štěpán už není litoměřickorum­burskej učitel, ale pražskej konzervatorista, takže dokud ho nepřetáhne Janeček nebo Ledecký do muzikálů, můžem hrát do alelujá. Morrison Honza tvrdí, že se první koncert odehraje ještě v září ve Štěchovicích, uvidíme. Pokud ano, dáme vědět, bude legrace…

Zase po roce jsme se vrátili z Gargana. Sestava klasická, Libiši, Foltýni plus Martina L. s holkama, akorát jak se nám ty děti rozrůstaj, už jsme obsadili dva domy místo jednoho. Letos bylo menší vedro než loni nebo v letech předtím, což sice na jednu stranu znamenalo, že někteří členové výpravy (Jenýk zejména) nadávali jak špačci, na druhou stranu se dalo docela slušně jezdit na výlety a foťák nadšeně vrtěl objektivem, jen co spatřil nádherný světelný efekty z bouřkovejch mraků. Takže jsem se párkrát spokojeně s autem vytratil do okolí, fotil o106, projížděl známý místa a objevoval neznámý. A že bylo o co stát.

Skoro v každým turistickým průvodci počínaje Lonely Planet a konče bůhvíčím najdete zmínku o tom, že Gargano bylo kdysi hezký, pak ho zmršila masová turistika a dnes je to kraj jenom pro vepře (tj. válící se růžový sádelnatce většinou německý provenience). Tak to ani náhodou. Ne že by tam takový místa nebyly – na celej pás pobřeží mezi Peschici a Vieste a pak skoro až do Matinatty to sedí docela dobře, jenže to je fakt jenom pobřeží. Mezi Lagem di Varano a San Menaiem nic takovýho není, protože tam je národní park a stavební uzávěra a megahotely maj smůlu (hurá, a ne aby to někdo zrušil). Ale to hlavní Gargano je ve vnitrozemí. Když nepočítám fantastický, ale přece jen trochu turistický Monte Sant' Angelo a přeplácaný působiště Padre Pia San Giovanni Rotondo, zbudou nenápadný městečka jako Vico, Cagnano, Sannicandro, Apricena, San Marco in Lamis a hlavně, hlavně Ischitella. Zastrčená díra na kopci nad mořem, do který vede jedna silnice, po který ale nikdo moc nejezdí, protože nemá proč. Pár krámků a kavárniček. Jeden hotel (možná dva, ale ten druhej jsem ještě nikdy neviděl otevřenej.) Vítr profukující ulicemi a mávající prádlem na šnůrách (nevím proč, ale mám pocit, že Italové trávej většinu času praním a věšením). A lidi, který neviděli celej uherskej rok auto s cizí značkou.

Snad nikdy jsem neměl tak silnej pocit, že jsem se octl na zažloutlý černobílý fotce. Venkovani choděj v bílých košilích snad i na pole, pár starších chlapů nosí pumpky. Čas tam neběží ani neplyne, ztuhnul ve vedru nad olivama, co jinýho se tam dá dělat. Snad žádný auto ve městě není mladší než dvacet let. Když jsem tam před dvěma lety přijel poprvý Myšákem (náš tehdejší rezavej Renault 19 z r. 1995) říkali chlapi u kafe uznale, že je to hezký auto. Polárku ani nekomentovali, asi už si zvykli.

To, že Ischitella a jí podobný města vypadaj jak z Felliniho starýho filmu, ale ještě neznamená, že by se tam lidi nudili. Jen nemaj samozřejmě stejnej zdroj zábavy a humoru jako místa postižený turismem. Ale smysl pro humor maj – po nějaký době člověk zjistí, že se bavěj lecčím, ne ironicky, prostě tak po svým. Netvrdím samozřejmě, že jsem ten jejich styl úplně pochytil, ale byl mi příjemnej. Doteď jsem tam jezdil jen za tím pocitem bezčasí, letos jsem se u toho poprvý s místníma strejdama pořádně zasmál.

Letos jsem si původně říkal, že tam vytáhnu foťák a pokusím se tu atmosféru zachytit. Nakonec jsem ho nechal v kufru auta. Jednak mě na focení lidí vážně moc neužije, druhak – a to hlavně – jsem měl pocit, že bych do Ischitelly se svým cvakáním, nastavováním a pobíháním vnesl moc vzruchu, kterej tam nepatří. Tak jsem si zas jako vždycky dal kafe a minerálku u Stefana a pokecal s pořád stejnejma dědkama o tom, jak je všechno pořád stejný.

A za rok je tam najdu znova. A bude mě to bavit.