Tolimati.cz

Zase po roce jsme se vrátili z Gargana. Sestava klasická, Libiši, Foltýni plus Martina L. s holkama, akorát jak se nám ty děti rozrůstaj, už jsme obsadili dva domy místo jednoho. Letos bylo menší vedro než loni nebo v letech předtím, což sice na jednu stranu znamenalo, že někteří členové výpravy (Jenýk zejména) nadávali jak špačci, na druhou stranu se dalo docela slušně jezdit na výlety a foťák nadšeně vrtěl objektivem, jen co spatřil nádherný světelný efekty z bouřkovejch mraků. Takže jsem se párkrát spokojeně s autem vytratil do okolí, fotil o106, projížděl známý místa a objevoval neznámý. A že bylo o co stát.

Skoro v každým turistickým průvodci počínaje Lonely Planet a konče bůhvíčím najdete zmínku o tom, že Gargano bylo kdysi hezký, pak ho zmršila masová turistika a dnes je to kraj jenom pro vepře (tj. válící se růžový sádelnatce většinou německý provenience). Tak to ani náhodou. Ne že by tam takový místa nebyly – na celej pás pobřeží mezi Peschici a Vieste a pak skoro až do Matinatty to sedí docela dobře, jenže to je fakt jenom pobřeží. Mezi Lagem di Varano a San Menaiem nic takovýho není, protože tam je národní park a stavební uzávěra a megahotely maj smůlu (hurá, a ne aby to někdo zrušil). Ale to hlavní Gargano je ve vnitrozemí. Když nepočítám fantastický, ale přece jen trochu turistický Monte Sant' Angelo a přeplácaný působiště Padre Pia San Giovanni Rotondo, zbudou nenápadný městečka jako Vico, Cagnano, Sannicandro, Apricena, San Marco in Lamis a hlavně, hlavně Ischitella. Zastrčená díra na kopci nad mořem, do který vede jedna silnice, po který ale nikdo moc nejezdí, protože nemá proč. Pár krámků a kavárniček. Jeden hotel (možná dva, ale ten druhej jsem ještě nikdy neviděl otevřenej.) Vítr profukující ulicemi a mávající prádlem na šnůrách (nevím proč, ale mám pocit, že Italové trávej většinu času praním a věšením). A lidi, který neviděli celej uherskej rok auto s cizí značkou.

Snad nikdy jsem neměl tak silnej pocit, že jsem se octl na zažloutlý černobílý fotce. Venkovani choděj v bílých košilích snad i na pole, pár starších chlapů nosí pumpky. Čas tam neběží ani neplyne, ztuhnul ve vedru nad olivama, co jinýho se tam dá dělat. Snad žádný auto ve městě není mladší než dvacet let. Když jsem tam před dvěma lety přijel poprvý Myšákem (náš tehdejší rezavej Renault 19 z r. 1995) říkali chlapi u kafe uznale, že je to hezký auto. Polárku ani nekomentovali, asi už si zvykli.

To, že Ischitella a jí podobný města vypadaj jak z Felliniho starýho filmu, ale ještě neznamená, že by se tam lidi nudili. Jen nemaj samozřejmě stejnej zdroj zábavy a humoru jako místa postižený turismem. Ale smysl pro humor maj – po nějaký době člověk zjistí, že se bavěj lecčím, ne ironicky, prostě tak po svým. Netvrdím samozřejmě, že jsem ten jejich styl úplně pochytil, ale byl mi příjemnej. Doteď jsem tam jezdil jen za tím pocitem bezčasí, letos jsem se u toho poprvý s místníma strejdama pořádně zasmál.

Letos jsem si původně říkal, že tam vytáhnu foťák a pokusím se tu atmosféru zachytit. Nakonec jsem ho nechal v kufru auta. Jednak mě na focení lidí vážně moc neužije, druhak – a to hlavně – jsem měl pocit, že bych do Ischitelly se svým cvakáním, nastavováním a pobíháním vnesl moc vzruchu, kterej tam nepatří. Tak jsem si zas jako vždycky dal kafe a minerálku u Stefana a pokecal s pořád stejnejma dědkama o tom, jak je všechno pořád stejný.

A za rok je tam najdu znova. A bude mě to bavit.