Tolimati.cz

(předchozí kapitoly: část 1 – část 2)

Den osmnáctý – pátek 11.11.

Tedy povím vám, taková sprcha po ránu vůbec není špatná věc, zejména když venku ani na pokoji nemrzne a člověk si může v klidu vyjít na ulici v triku. Po těch dvou týdnech už jsem málem zapomněl, jaký to je. Budím se dřív než ostatní, čehož využívám k sepsání a odeslání e-mailového reportu z treku a následně k nějakému tomu brouzdání po netu a zjišťování, kam se svět za tu dobu pohnul (ne vše jsou dobré zprávy – RIP, Magore). Po chvíli okolo mě prochází Hanka mířící do nedaleké pekárny pro čerstvé koláčky k snídani, což je nepochybně velmi záslužný čin. I ostatní jsou vzhůru, tedy koláčky společně likvidujeme, balíme a přesouváme se do našeho hotelu Potala, kde už se dva pokoje uvolnily. Nejsou tak dobrý jako ty původní a zejména naše koupelna je opravdu zážitek, ale doma je doma. Jdeme ke Govindovi vyměnit dolary a zjistit, co bychom tak během neplánovaného káthmándského víkendu mohli dělat. Dává nám nějaký tipy a pochopitelně nabízí, že to či ono zorganizuje, ale my se příliš nechytáme – je vcelku drahej a vypadá to, že se nejlíp dokážem zabavit sami. Couráme Thamelem a někteří, zejména Hanička, pomalu začínají propadat nákupní horečce, neb doma čeká spousta obdarováníhodných blízkých a nabídka ve zdejších obchodech je vskutku vynikající. No, já vůbec nemám co říkat, protože toho během dne taky pořídím víc než dost. Teď ale míříme k další místní pamětihodnosti, k zámečku Rani Pokhari kousek od centra. Stojí na umělém jezírku, možná ho znáte z Buddhových sirotků a nebudu zapírat, že mě na něm zaujalo i to jméno :). Ve skutečnosti to znamená Královnino jezero – rani je hindsky a taky nepálsky královna, což mi tu pochopitelně říká každej, komu se představím. (Konotace vyvolané označením queen pro chlapa zatím naštěstí nikdo nezmínil, neřeším, zda z neznalosti nebo ze zdvořilosti.) Při té příležitosti nám připravuje jedinečný zážitek místní policajt, který se k nám vrhá v dokonale nažehlené uniformě, zdraví a ptá se, zda nám může nějak pomoci. V tomhle je Nepál fakt speciální, třeba v Jižní Americe si něco podobnýho vůbec neumím představit. A dalším zážitkem je místní park, snad první, kterej v Káthmándú vidíme. Je v něm asi tak milion lidí, půlka z nich něco prodává a ta druhá se stará o nejrůznější performance, u nichž je bohužel tak narváno, že stěží cokoli vidíme. I tak je to ale působivý. Z parku mě to táhne na nedaleký Durbar Square podívat se, jak se má Hanumanův chrám a další pamětihodnosti, do některých spolucestovatelů se ovšem dává hlad, pročež otáčíme směr Thamel (je to zvláštní, ale mimo něj člověk na normální hospodu narazí jen sporadicky). No ono už je taky pět odpoledne, tedy skutečně čas na brzkou večeři. Po ní se od nás odpojuje Karel a míří do hotelu znaven káthmándským šrumcem, my s Hankou obíháme krámy, ovšem králem okamžiku je jednoznačně Štěpán, který se rozhodl svěřit osud místnímu holiči a shodit několik týdnů pěstovaný vous. A to není jen tak, holení zahrnuje nejen poněkud adrenalinově vyhlížející proceduru s břitvou, ale též masáž obličeje i zad, pleťovou masku a kdovíco ještě. S Hankou jen zíráme a mně je skoro líto, že si nemám co nechat oholit. Po dlouhé kúře je Štěpán s tvářičkou značky nemluvněcí prdelka vypuštěn do světa, v hotelu nabíráme Karla a míříme do přilehlé kavárny na vynikající honey latte, a pak už zbývá jen tradiční večerní posezení na naší krásné terase s několika lahvemi Everestu. Večer nám zpříjemñuje po čertech dobrá živá kapela hrající starý pecky ve vedlejším baru, když se ale konečně rozhoupem k jeho návštěvě, zrovna končej s produkcí. Nevadí, dáme příště.

Den devatenáctý – sobota 12.11.

Káthmándú se po ránu halí do mraků, pořád je ale příjemně teplo. Původně jsme si dnes naplánovali výlet na vzdálenější, leč turisticky a kulturně velezajímavá místa (Pashupati, Boudha, možná i Patan), ale v hotelu nám oznamují, že se na dnešní noc možná budem muset kvůli přemíře rezervací stěhovat do sesterského podniku, což nám plány poněkud nabourává. Ale nevadí, jdeme na snídani do oblíbené kavárny/cukrárny o pár ulic dál, pak navštěvuju Govindu a probírám s ním podrobnosti chystaného čtyřdenního výletu do džungle v Chitwanu (čtyřdenní výlet all inclusive nás přijde na 120 USD na člověka, což je skvělý). Mezitím se dovídáme, že stěhovačka skutečně bude, takže balíme a odcházíme do pár bloků vzdáleného hotelu Holyland. Potala je asi o něco hezčí, ale jednu noc zvládnem kdekoli. Házíme bágly do pokojů a vyrážíme do ulic, rozhodnuti dnes konečně absolvovat kompletní prohlídku pamětihodností na Durbar Square a vzít si k tomu průvodce, kterej by nám vysvětlil, co jsou jednotlivý chrámy vlastně zač. V domě živé bohyně Kumari jednoho takového nacházíme, takže následující dvě hodiny trávíme posloucháním velmi zajímavého výkladu – tolik historie na půlce čtverečního kilometru se opravdu jen tak nevidí. Vrcholem všeho je návštěva v malířské škole, kde se malují mandaly. Na rozdíl od Štěpána si sice na závěr prohlídky žádnou nekupuju, ale jsou fakt nádherný. Následně obědváme na střeše jednoho domu přímo na Durbar Square a povídáme si při tom s dvěma Čechy, kteří na rozdíl od nás nejedou za pár dnů domů, nýbrž mají na cestu několik měsíců. No jo, no. Odpoledne se pomalu nachyluje, my tradičně couráme Thamelem (tady je fakt živo a zajímavo neustále) a největší pozornost na sebe strhává opět Štěpán, neb se rozhodl odvézt si z Nepálu po čertech trvalý suvenýr v podobě tetování. Navštěvujeme tudíž jedno z mnoha místních studií a Štěpán se po zralé úvaze a odborné debatě s Hankou rozhoduje pro notový zápis úvodních několika taktů z Bachovy Ciaccony. Až bude hrát, bude to vypadat, že má na ruce taháka. Tatér se dává do práce (jsem na něj zvědavej, jestli fakt všechny noty namaluje správně), my Štěpána chvíli duševně podporujeme, ale vypadá to nadlouho, tudíž ho zanecháváme v odborné péči a míříme na večeři do Potaly (ač tam dnes nebydlíme, stejně nás to tam táhne a najíst/napít se tam můžem). A když se k nám po nějaké době za velkého aplausu přidává i čerstvý potetovanec, vyrážíme tentokrát už doopravdy do vedlejšího baru na živou produkci. Dnes hraje jiná kapela než včera, ale jde jim to výborně, hlavně basák je skvělej (a Hanka tvrdí, že maj moc hezkýho zpěváka – nevím, tohle asi správně nezhodnotím, ale zpívá dobře :)). V repertoáru mají opět klasiku od Doors přes Red Hot Chili Peppers a Pearl Jam až po White Stripes, takže večer stojí za to.

Den dvacátý – neděle 13.11.

Budím se v naprosté tmě a připadá mi divný, že se cítím zcela vyspalej. A ono není divu, je skoro osm. Proč tedy ta tma? Kouknu z okna a ejhle, chyba není na mém přijímači, cca 20 cm od okna se totiž nachází zeď protějšího baráku. Okno tedy není okno, nýbrž světlík, a ani to ne – spíš temník. To není pokoj, to je kobka. A navíc nejspíš nefunguje elektřina, takže k cestě do koupelny potřebuju čelovku. Rychle pryč. Utíkám na střechu, kde je tradičně restaurace, a zjišťuju další nepříliš příjemnou věc – jestli se včera ráno Káthmándú jen mračilo, tak dnes je regulérně zataženo a drobně prší. Hm, kdy že jsme to měli letět z Lukly? Dnes? No ještěže už jsme tu, dneska z hor lítají leda tak orli. Piju čaj, píšu deník, za chvíli přichází Karel a hlásí, že už vstali všichni. Tak jo, berem bágly a vracíme se do domovské Potaly, tam je fakt líp a navíc coby kompenzaci za příkoří dostáváme nejlepší pokoje. Jdem na snídani a následně chytáme směr na východ Káthmándú – dnes už je vážně na programu svatyně Pashupati a největší nepálský chrám Boudha (čte se bauda, aby se to nepletlo s Buddhou, jiný název je Bodnath). V rámci šetření odmítáme nejen Govindovu variantu all inclusive, ale i taxíka. Místo toho šlapem po svejch. Občas (hlavně při přecházení silnice) to není sranda, dopravní chaos je tu fakt hustej, ale stačí necelá hodina a jsme na Pashupati. Původně jsme s návštěvou těchhle míst v Káthmándú vůbec nepočítali a tudíž nemáme načteno, oč se tu jedná, prostě jsme šli tam, kam nám bylo doporučeno, a nevíme, oč jde. Záhy to zjišťujeme – Pashupati je největší nepálská hinduistická svatyně a zároveñ se tu na březích řeky Bagmati spalují na pohřebních hranicích mrtví, podobně jako ve známějším Vánarásí v Indii. Bez přípravy se ocitáme uprostřed dění, kremace probíhají přímo před našima očima a já přemýšlím, jestli mě ten pohled nerozhodí, ale kupodivu ne – pro hinduisty je smrt v podstatě jen opuštění jedné tělesné schránky a její výměna za druhou (aspoñ tak to chápu, pokud o východních vírách víte víc a máte pocit, že jsem to nemístně zjednodušil, omlouvám se). Většina lidí tak k celýmu procesu přistupuje vyrovnaně a v zásadě pozitivně, takže celá scéna působí až překvapivě harmonicky a žádný depresivní pocity se nedostavujou. Do samotný svatyně coby nehinduisté nesmíme, takže po chvíli pohřebiště opouštíme a stoupáme po schodech na přilehlý kopec plný malých chrámků zasvěcených plodnosti – sem choděj bezdětný páry prosit, aby se zadařilo (ano, na dohled od hořících pohřebních hranic, symbolika uzavřenýho kruhu života je díky tomu zcela dotažená). Kromě nich je tu ovšem asi tak milion opic, který mezi chrámky i na nich blbnou a docela ochotně se nechávaj fotit. Potkáváme dva Čechy, kecáme s nimi o všem možným (dali šestitisícovej Island Peak, klobouk dolů) a pak opouštíme Pashupati a zhruba půlhodinovou procházkou se přesunujem k dalšímu cíli, tedy ke zmíněnému chrámu Boudha/Bodnath. Pashupati je svatým místem hinduistů, Boudha je zase největší buddhistická stúpa v Nepálu a jedna z největších na světě. A je nádherná, vzhledem i atmosférou. Stejně je to zvláštní – křesťanský kostely na mě působí většinou důstojně a trochu pateticky, Pashupati byl hodně hlubokej emocionální zážitek a doteď se trochu divím, že jsem ho v pohodě ustál, zato u buddhistických chrámů, ať je to Boudha, Opičí chrám nebo malý stúpy v Himálaji, je mi vysloveně veselo, pohodovo, do zpěvu a tance. Boudha je v podstatě město ve městě, kolem kulatýho chrámu vyrostla krásná a udržovaná miničtvrť tvořená nejen obligátními krámky a hospodami, ale i nejrůznějšími kláštery a dalšími sakrálními budovami. Některý jsou volně přístupný a je z nich krásnej pohled na stúpu i na okolí. V jednom z klášterů mj. fascinovaně sleduju proces výroby máslových svíček, který tu hoří na každým kroku – mniši je dělaj z něčeho, co vypadá spíš jako sádlo nebo lůj, zkrátka nějakej živočišnej tuk. Samotná stúpa je obrovská, v průměru i na výšku měří přes 40 m a lze v ní chodit i po vnitřním ochozu hned pod vysokou věží. Moc bych ji chtěl vidět seshora, nakolik její půdorys fakt odpovídá mandale. Každopádně je z ní cítit spousta pozitivní energie. Ztrácím se ostatním a trochu ztrácím i pojem o čase, takže ani nevím, jak dlouho na mě čekaj na domluveným místě (sorry). Když si jich konečně všimnu, vypadaj už pěkně hladově (aby ne, jsou skoro čtyři odpoledne a naposled jsme snídali). Obědváme ve střešní restauraci s krásným výhledem na stúpu, ještě chvíli chodíme a pomalu přichází čas k návratu do Thamelu. Zpátky už pěšky nejdem, berem taxíka za směšnou cenu 350 rupek (něco jako 70–80 Kč). V hotelu balíme na nadcházející čtyřdenní cestu do Chitwanu, většinu věcí ovšem necháváme ve zdejší úschovně. Následuje tradiční pivo na terase, ale dnes jen symbolicky a zalézáme, zážitků bylo hodně a byly pořádně intenzivní.

Den dvacátý první – pondělí 14.11.

Budík zvoní v 6:15, házíme bágly do úschovny, venku už čeká člověk z Green Horizon a odvádí nás na stanici busu směr Chitwan. Velkou pochvalu zasluhuje Hanička, který vstala ještě dřív a z jedné z místních pekáren přinesla čerstvý koláčky a sýrový rohlíky, sláva jí. Autobusy tu odjíždějí z ulice kousek od Rani Pokhari, něco po sedmé vyrážíme. Cesta rozhodně nepatří k nejkratším – 160 km zabere 6 hodin, ovšem po počátečním motání skrz Káthmándú vede hezkou hornatou krajinou kolem řeky, takže to není zas taková nuda. Okolo poledního sjíždíme s hor do džungloidní placky a v jednu jsme na místě. Na nádraží si nás vyzvedává chlapík v pickupu, skládáme se na korbu a za dalších 15 minut jsme v cíli, tedy v moc pěkným apartmánovým areálu Safari Club kousek od vesnice Sauraha. Máme pro sebe dva dvoulůžkový veliký pokoje s terasou a přepychovou koupelnou, na nepálský poměry absolutní luxus. Hned po uvítacím drinku chvályhodně přichází oběd, neb máme hlad jak vlci, a pak startuje odpolední program. Dnes nás nečeká nic velkýho, jen procházka po vsi, jejím okolí a březích místní řeky Rapti, ale i to velmi stojí za to. Sauraha není velká, ale tvoří centrum celýho Chitwanu a tak se tu na 3–4 ulicích mačká vcelku dost obchodů, hospod, hotelů a turistických kanceláří, čímž nám to s Karlem okamžitě připomene podobně stavěné ekvádorské Mindo. Naše první cesta vede na sloní statek a dozvídáme se, že tu chobotnatci fungujou jako univerzální dopravní prostředek – buď tahají náklad, nebo vozí a baví turisty. A pokud mají zrovna volno, pasou se na loukách na okraji džungle. Po ustájení ve statku jim řetězem svazujou nohy, což nepůsobí zrovna hezky, ale asi je to kvůli bezpečnosti nutný a hlavně to na rozdíl od většiny zoo není nafurt. Pokračujeme dál a míjíme první slony ve volný přírodě, zrovna se brodí místním přítokem řeky Rapti. Je krásně teplo, slunce prosvěcuje tenkým oparem a bejt slon, taky se s chutí vykoupu. Jdeme dál a průvodce jménem Mani slibuje, že bychom mohli potkat nosorožce. A vskutku, za chvíli dorážíme na břeh Rapti a přímo v řece se jeden rochní. A do toho sloni, jeden za druhým. Něco podobného člověk skutečně nevidí každý den. Vzpomínám na setkání s oněmi dvěma Čechy na letišti v Lukle (viz den sedmnáctý) – když jsme se zmínili o plánech na Chitwan, pronesli posměšně, že to už rovnou můžem jet do zoo do Troje. Jo, pánové, právě jste získali cenu za hovadinu roku. Trochu škoda, že opar při obzoru houstne a tak nevidíme úplnej západ slunce (od řeky se podle místních pozoruje nádherně), ale i tak má celý místo nádhernou atmosféru. Akorát Hance se, želbohu, dělá nějak blbě. Po chvíli tudíž pohodovou válečku na břehu utínáme a přesouváme se zpět do Safari Clubu. Čeká nás tu večeře, na tu ale jdeme už jen ve třech – Hanka má fakt dost a raději volí polohu ležmo. I my ostatní relativně brzo zalézáme, dnešek nebyl úplně nejkratší a zítra se vstává v 5:00.

Den dvacátý druhý – úterý 15.11.

Usínat a budit se za zvuků džungle je famózní zážitek, poštěstil se mi jen párkrát v životě (Bolívie, Ekvádor) a moc jsem se na něj těšil. Není divu, že se mi zdály dost epický sny, v nichž jsme kupříkladu z neznámých důvodů cestovali po Libyi a unikali tamějším ozbrojencům, přičemž někteří členové výpravy (která se s tou reálnou současnou personálně kryla jen zčásti) pro jistotu neměli pas. Bohužel ale nevím, jak to dopadlo, protože v 5 klepe na dveře Mani, sen mizí v nenávratnu a nás (stále bez Hanky) čeká po šálku čaje ranní jungle trip na korbě džípu. Kromě Maniho s náma jede ještě jeden průvodce, sedí na střeše jako na kapitánském můstku a vyhlíží zvěř. Po předehře v podobě srnek a orlů přichází lahůdka – nosorožec válející se v relativně řídkým lese. Srážejí se u něj hned tři džípy s turisty a vzápětí nastává komická situace, když se nosorožec pohne směrem k nám, cca 15 joudů zpanikaří a dá se na bezhlavej útěk. Ovšem podle Maniho to není až taková sranda, ročně tihle drobečci zraněj minimálně 5–10 turistů. Pokračujeme dál, čeká nás paseka s divokým kancem, pak zas něco ptáků a srnek a ve finále nebezpečně vyhlížející krokodýl, válející se na břehu řeky (naštěstí na tom druhým). Před devátou balíme a jedem zpátky do Safari Clubu na snídani. Účastní se jí i Hanka, chudák do sebe souká suchý toasty a závistivě sleduje naše vajíčka a klobásy. Dopoledne máme volné, čehož s Karlem využíváme k zevrubnému prošmejdění Saurahy. Na jejím konci scházíme k řece, kde probíhá další veselá atrakce – koupání se slony. Kdo chce, vyleze si na něj a pak je různě ocákáván chobotem a ve finále shozen do vody, což je sranda pro účinkující i přihlížející. Chvíli se bavíme pohledem, focením i vědomím, že nás to zítra čeká taky, pak se Karel vrací do Safari Clubu a já ještě chvíli courám po vesnici a užívám si krásnýho dopoledne. Sauraha má nádherně ospalou atmosféru, díky níž mi ještě spíš než včera zmíněný Mindo připomíná Puerto Villamil na Galapágách. A do toho ti sloni v ulicích – to jsem ještě neviděl. Po moc dobrým obědě se skládáme na korbu džípu a míříme k jednomu z přítoků Rapti, kterej se dnes bude sjíždět v kánoi. Je vydlabaná z mohutnýho kmene a vchází se nás do ní deset – kromě nás a našeho dnešního průvodce Tipitse (za pravopis neručím) ještě mladý pár ze Španělska, jeden Brit a dva tuším Holanďani. Plavba je kouzelná, jak z Cesty do pravěku. Pravda, místo dinosaurů se po březích válej krokodýli a místo archeopteryxů tu lítaj volavky, ale to vlastně zas takovej rozdíl není. Důležitý je, že svítí nádherný světlo, ačkoli je vcelku brzo odpoledne – slunce proniká tenkou vrstvou oparu jako obřím difusérem a barví tak krajinu do zlatova. Na zvířata ideální a když se proti nám objeví kánoe řízená osamělým převozníkem, je o pěknej záběr vystaráno. Průvodce vcelku poutavě vykládá o místní zvěři i okolí, jen dá trochu práci mu porozumět a místy vznikají docela komické situace – většina osazenstva člunu se například zatváří poněkud překvapeně na informaci, že „pissing in this river is forbidden“. A jen my, co už jsme v Nepálu nějakou dobu a základy místní výslovnosti máme nastudované, víme, že čurat do vody v případě potřeby klidně můžem, protože zakázáno není pissing, ale fishing – rybaření :). Jen je škoda, že plavba trvá jen něco přes půlhodinku, klidně bych si dal tak čtyřnásobek. Ale program pokračuje dál, teď nás čeká pěší procházka džunglí. Taky hezký, ačkoli teda kromě pár opic a několika pořádných termitišť žádnou zvěř tentokrát nepotkáváme, ale člověk nemůže mít všechno. Odpolední část programu končí po hodinový procházce návštěvou sloní porodnice, což je speciální farma zaměřená na rození a odchov slůñat, a džípem se vracíme do Saurahy. Ještě u řeky fotíme pár západovek a postzápadovek a vítáme se s Hankou, snad již konečně uzdravenou. A to už je čas na poslední dnešní akci, na večerní koncert a taneční vystoupení kapely a tanečního souboru zdejšího nejrozšířenějšího kmene Tharu. Koná se to v místním divadle, čekání na začátek produkce se poněkud vleče, ale zrovna když se začínáme blížit prahu trpělivosti a hladu, lezou Tharové na pódium a show startuje. A je to tedy parádní, bubenický orgie velmi nápadně připomínají nedávný famózní pražský koncert Susheely Raman, Tharové o sebe v bleskurychlým tempu bušej holema a my nestíháme zírat. Představení trvá nějakých 45 minut a my aplaudujeme jak diví. Výbornej závěr celkově velmi podařenýho dne.

Den dvacátý třetí – středa 16.11.

Někdy nad ránem mám zvláštní pocit, že se nám pod okno přestěhovali tharští muzikanti ze včerejšího večerního představení a bubnujou a bubnujou. Aktivuji nezbytně nutný počet mozkových buněk a zjišťuju, že realita zdaleka není tak veselá – nejsou to bubeníci, nýbrž déšť, tedy lijavec jak sviña. Než přeběhnem z chaty do jídelny na snídani, jsme promočení. To jsem zvědav, jak si Mani s touhle šlamastykou poradí. Oznamuje, že se projížďka na slonech přesouvá na odpoledne, prý to stihnem v pohodě. Dopoledne tedy trávíme poněkud neplánovaně mariášem a když okolo jedenácté konečně přestává pršet, tak i procházkou po okolí, ať nám před obědem aspoñ trochu vyhládne (vařej nám tu královsky a cpou do nás takový porce, že tu možná naberem kila ztracený trekováním po Himálaji). Jedna z atraktivních částí programu, totiž včera zmíněné koupání se slony, je ovšem nenávratně pryč. Co naděláš, větru dešti neporučíš. Hned po obědě, když už na nebi zase slunce prosvěcuje lehounkej opar jako včera a předevčírem, nasedáme na korbu a ten nás veze na stejný místo, kde jsme včera nasedali do kánoí. Tentokrát nás ovšem na nedaleké louce čekají oni, ti indičtí sloni. Na jednoho se do malý ohrádky vejdou přesně čtyři pasažéři, což nám ideálně vyhovuje. Vzhledem k odpadlému koupání bude vyjížďka delší než původně plánováno, takže se těšíme, jak nás slon pořádně vytřese. Vychází na nás středně velkej samec jménem Bosontikoli, nasedáme a odrážíme. Už nevím, kdo prohlásil, že svět je nejkrásnější z koñského hřbetu, ale zjevně neznal pohled ze sloního. Nádhera. Bosontikoli se pohybuje ve swingovým rytmu, hned na začátku překračujem řeku (sklouznutí ze břehu je trochu adrenalin, ale k neplánovanému vykoupání nakonec nedojde) a noříme se do džungle. A zvířata začínaj – krokodýli na břehu, mraky srnek a sem tam jelen, pávi, opice, spousta ptáků všeho druhu. Čekáme, zda se nám poštěstí poprvé spatřit tygra, ale to asi příliš nehrozí, protože slonů okolo kráčí hned několik a jejich osazenstvo se nechová zdaleka tak příkladně tiše jako my, kteří koukáme a ani nedutáme. Záhy si toho všímá i náš mahaut (aneb řidič slona) a od ostatních se odděluje, což kvitujeme s velkým povděkem. Slon je fantastický zvíře – už zase si připadám jak pod ochranou vyšší síly, v tomto případě zcela hmatatelný, šesti tunami váhy a chobotem obdařený. Nebýt Bosontikoliho, během pár minut nás tu něco rozdupe, sežere nebo uštkne, ovšem teď je zřetelně cítit, jak má zbytek džungle ze slona respekt. Nejvíc se to projevuje během vrcholnýho okamžiku výpravy – na malý mýtince potkáváme nosorožčí mámu s dvěma mláďaty, což by jinak bylo asi poslední setkání, který by člověk v životě absolvoval. Z Bosontikoliho ovšem můžem klidně zblízka obdivovat, jak jsou ti nosorožci a nosorožčata pěkně vyvedený. Ne, milí namachrovaní hoši z Lukly, tohle v Troji opravdu nezažijete. Ještě pár srnek a po dvouhodinový jízdě končíme několikakilome­trovej okruh zpět na místě srazu. Loučíme se se slony, džíp nás veze zpět do Saurahy a hned po přistání se vydáváme do sousední vesnice Bachhauli do muzea kmene Tharu. Je to spíš informační centrum než muzeum, což je prima, neb se tu dozvídáme leccos o místních zvycích, ale i o historii tohohle etnika jeho fungování v Chitwanu (až do 60. let tu nkdo jinej nežil, neb do tý doby byla zdejší oblast silně malarická a Tharové měli proti malárii přirozenou imunitu na rozdíl od ostatních Nepálců/Indů, ovšem pak se povedlo malárii vymýtit). Hodně příjemná je i procházka samotnou vesnicí, která na rozdíl od Saurahy vůbec není turistická, takže v ní až na ojedinělou výjimku není žádnej krám ani hospoda, zato mají u každýho domu dvorek a na něm kozy, kachny, slepice, ovce a případně i jednoho až dva slony. Velmi přátelsky na nás mávají, aniž by se nám na rozdíl od podobně milých lidí v Sauraze, Káthmándú nebo Namche snažili hned něco prodat. Den končíme obří a skvělou porcí dalbhatu a mariášem na zahradě a já si Chitwan připisuju na rostoucí seznam míst, po kterých se mi bude stýskat.

Den dvacátý čtvrtý – čtvrtek 17.11.

Zase svítá a zase nám pod oknem kempuje ten amfetaminem našlehanej bubeník místní kapely a mlátí do toho jak hluchej do vrat… aneb ranní déšť se opakuje, může mi někdo vysvětlit, proč zrovna my máme pod oknem tak hlučnej kus plechu zesilující každou kapku? No nic, stejně vstáváme v 6 a jdem pozorovat místní ptactvo. Teda pokud nebude zalezlý před deštěm. V inkriminovanou hodinu už neprší, je ale pořád zataženo a sledování opeřenců se mění spíš v příjemnou mlžnou procházku, byť nejrůznějších jiřiček, strak, ledñáčků (v místní výslovnosti kingpisser, viz předvčerejší zápis) a další havěti po březích Rapti rozhodně není málo. Vracíme se cca v osm, snídaně, balení a někdy po devátý lezeme naposled na korbu džípu a následně do busu. Krátce po startu začíná opět lejt a cesta po rozmoklý prašný nesilnici se vleče jak víkend s tchýní, takže jedeme přes sedm hodin a do Káthmándú dorážíme až někdy v půl pátý odpoledne vytřeseni z podoby. Ale Potala nás vítá velmi příjemně domácky a celej Thamel jakbysmet, takže z nás únava z CCO (celodenního cestovatelskýho opruzu) vcelku rychle padá. Nic se tu nezměnilo, jen se dozvídáme, že už se zase několik dnů nelítá z Lukly a letošní počasí je tak vypečený, že o tom píšou dokonce na první straně v místních novinách The Kathmandu Times. Jojo, někdo si umí vybrat, zároveñ jsme ale měli opravdu štěstí na načasování treku. Vděčně vyrážíme do ulic hledat nejlepší sizzler, neb jsme ho měli naposledy v Lukle a už několik dní na něj přinejmenším my s Karlem máme obří chuť. Nakonec kotvíme v restauraci Yak na okraji Thamelu a naše touhy jsou ukojeny v míře větší než malé, čímž má být řečeno, že se cpem jak nezavřený. Následuje tradičně skvělé mochaccino v jedné z mnoha thamelských kaváren a čím jiným by to mohl končit den než Everestem na terase Potaly. Inu, home away from home. Vedle v baru začíná tradiční kulturní produkce – kapely se tu i na mnoha jiných podobných místech každý večer střídají, nemůžeme se ale ubránit dojmu, že ve zdejších playlistech existuje cosi jako povinná sestava několika standardních pecek, které mají v repertoáru všichni (namátkou Bryan Adams – Summer of 69, Doors – Love Me Two Times, AC/DC – Highway to Hell, White Stripes – Seven Nation Army a pár dalších), zbytek tvoří volná jízda. Dnešní parta ovšem podává dost substandardní výkon, takže nás to k návštěvě netahá. No co, i na terase je dobře.

Den dvacátý pátý – pátek 18.11.

Káthmándú se po ránu tváří poměrně nevlídně, je zataženo a docela zima, přesně jak to píšou v těch novinách. No, hlavně že v Chitwanu bylo většinu času na kraťasy, tady už je to jedno. Na dnešek už nemáme žádnej podstatnej program, díky neplánované třídenní káthmándské potrekové vložce máme už všechno podstatný prošlý a (až na Karla) dokonce i nakoupený dárky domů, takže se prostě couráme městem, Hanka mohutně pomáhá Karlovi vybrat pashminový šály pro sestru Jitku (modří, kteří četli deník z Ekvádoru, vědí), nakonec nás nohy nesou ještě jednou mezi chrámy a paláce na Durbar Square, fotíme nějaký streetovky, obědváme opět na střeše jednoho ze zdejších domů a posléze vyklízíme pole, neb po nás poprvý na Durbaru chtějí peníze za vstup (nechápeme, dosud to tu bylo zdarma, ale to je vlastně jedno, stejně už jsme viděli vše potřebné). Odpoledne se naše cesty vůbec poprvé za celý měsíc rozdělují, neb máme každej chuť na něco jinýho. Hanka ještě obráží nějaký krámy, kluci nevím, mě to táhne k Opičímu chrámu. Vzpomínám, jak jsme tam po příletu bloudili a nemohli se zorientovat – teď už jdu bez přemýšlení úplně najisto, nějak jsem do toho chaotickýho města vplynul. A jak tak supím do těch dlouhých příkrých schodů, jde na mě bilanční nálada. Nuže: ač jsme na treku fakt neměli žádný výstavní počasí a nakonec jsme proto vzdali Kala Pattar, celkově jsme měli až neuvěřitelnou kliku. Pár dnů před naším příletem se do Lukly pro změnu nelítalo a podle zpráv, který jsme chytali na začátku treku, nešla kvůli sněhu občas přejít ani Cho La. V podstatě hned po našem přesunu do Himálaje se opět lítat přestalo a znovu se začlo až pár dní před koncem treku. A hezký počasí vydrželo jen den po našem odletu z Lukly, kdybychom tedy trasu nezkrátili, rozhodně bychom neodletěli. Neviděli bychom nejzajímavější místa v Káthmándú a už vůbec ne Chitwan. Místo toho bychom buď do dneška kysli celí vynervovaný v Lukle (dnes se údajně poprvé od víkendu lítá), nebo, což je pravděpodobnější, bychom za sebou měli dalších 5 dnů pochodu z Lukly do Jiri, kam vede silnice, a někdy teď bychom se úplně hotoví vraceli busem. Tudíž beru zpět veškeré žehrání na smůlu ohledně počasí, ve skutečnosti při nás stáli všichni svatí. Ale konec úvah, už jsem nahoře u chrámu, nebe se definitivně vyjasnilo, svítí předzápadový slunce a už je zase na triko. Chodím sem a tam po tom nádherným místě a je mi krásně. Dělám symbolicky poslední fotky celý cesty a pak už scházím dolů do Thamelu, v hotelu potkávám Karla a jdem na kafe, pak se v Potale scházíme všichni a poslední večer trávíme pro změnu na koncertě ve vedlejším baru, dnešní kapela se na rozdíl od včerejší výrazně povedla.

Den dvacátý šestý – sobota 19.11.

No jo, no. Všechno má svůj konec, i naše existence v Nepálu. Ještě poslední snídaně v oblíbené kavárně Mandap, pak utrácíme zbylé rupky za pár serepetiček na památku (případně za něco na sežrání/vypití po cestě) a jde se balit. Podle hotelový váhy naše bágly vesměs atakujou magickou hranici 20 kg, takže jsme zvědaví, co nám na to na letišti řeknou. Při balení zjišťuju, že jsem někam zasel karty mariášky, asi zůstaly v Chitwanu, což mě mrzí, dnešní noc totiž komplet trávíme na letišti v Dillí a tam by se hodily. No nic, vystačíme si s Hančinou Šestkou. No a přiblížilo se finále, poslední sprcha, v poledne se odhlašujeme z hotelu, šéf se s náma dlouze loučí a váže nám na krky tradiční šátky coby dárky, a závěrečnou hodinku před odjezdem na letiště vyplñujeme definitivně poslední procházkou Thamelem. Jestlipak já tohle špinavý, uřvaný a občas hodně dotěrný, ale zároveñ kouzelně přátelský město ještě někdy uvidím. U Govindy v kanceláři se opakuje podobně milá loučící scéna jako v Potale, dostáváme šátky č. 2 a minivan nás veze na letiště. Let má, pravda, asi hodinu zpoždění, to nám ale tentokrát na rozdíl od cesty sem může být jedno, v Dillí máme 16 h pauzu a nějaká ta hodinka nás tudíž nerozhází. Nepál se s námi loučí napřed úsměvy a srandičkami letištních úředníků (no řekněte, kde jinde tohle máte?) a po startu pak i naprosto fantastickou finální světelnou show s Himalájemi v překrásných posledních paprscích slunce před západem. Hergot, já nechci pryč! Hned bychom vyrazili třeba k Annapurnám. Místo toho za slabou hodinku přistáváme ve starém známém Dillí. A indické letiště nás vítá neméně známou byrokraticko-chaotickou tváří – bez boarding passu nás odmítají pustit z příletový mezihaly, kde kromě pár sedadel vůbec nic není, do normálního terminálu. A boarding pass nám nikdo nechce vystavit, protože dál pokračujeme opět s Finnairem a lidi od nich už šli domů. Hlava 22 a půl. Stejnej problém řeší dvě opodál stojící Finky, jejich příběh je ale ještě podstatně dramatičtější – původně už měly být v letadle domů, ovšem Air India jejich včerejší let Káthmándú-Dillí nepochopitelně zrušila (stejná věc se tudíž mohla stát i nám – už jsem říkal, že máme z pekla kliku?). Tudíž jim Finnair uletěl, holky přiletěly z Nepálu dnes ráno a už tu na palubenky čekají 7, slovy sedm hodin. Ale asi jim nesem štěstí, neb záhy přichází slečna, kterou známe už z minula, a ručně pro ně i pro nás vypisuje provizorní boarding passy. S nimi se slabé 2,5 h po příletu konečně dostáváme do vytouženého terminálu, večeříme, pijem kafe, hrajem Šestku, čtem, spíme, já píšu deník a vůbec tak nějak překlepáváme noc. Už je

den dvacátý sedmý – neděle 20.11.

a čekání v Dillí ubíhá rychleji, než jsme se obávali, takže v jedné z mnoha restaurací v terminálu snídáme a pak už se (stále na ony provizorní boarding passy, asi si ten svůj nechám na památku, to jsem ještě fakt neviděl) suneme do letadla směr Helsinky. Ahoj, Evropo. Ještě dvě hodinky čekání, poslední letadlo a okolo sedmý večer dosedáme na Ruzyni. Návrat domů je vždycky krásnej pocit. Dokonce i bágly dorazily v pořádku a tak procházíme letištní bránou kompletní. Tedy, skoro… co se mě týče, maličkej kousek ze mě uvízl někde u Gokya a asi už ho odtamtud nedostanu.

Poděkování

Na závěr chci tradičně poděkovat těm, kdo si to zaslouží. Jsou to zejména:

• Hugo Švec a Jitka Skřipcová za zapůjčení paměťových karet.

• Všichni, kdo nám nějakým způsobem pomohli s plánováním a přípravou cesty. Co se mě týče, byla to zejména Alena Telcová a autoři webů nepal.estranky.cz, himalman.wordpres­s.com či himalayas-trekking-pictures.com. Ostatní účastníci měli k dispozici další zdroje, kterým pochopitelně patří dík rovněž.

• Vedení a personál hotelu Potala za přátelské a víceméně domácí prostředí v Káthmándú.

• Govinda Dahal a jeho cestovní kancelář Green Horizon. Govindův přístup výrazně přesahoval běžné povinnosti, staral se o nás jako o vlastní a díky němu jsme si mohli spoustu věcí užít bez obav, jak budem zařizovat to či ono. Vřele doporučujeme.

• Kamal a Megandrahírí, naši nosiči na treku. Především pro Kamala platí víceméně totéž co pro Govindu – oficiálně byl „pouhý“ nosič, ve skutečnosti průvodce, rádce a pomocník par excellence. Až si budete s Govindou domlouvat trek, chtějte Kamala.

• Ostatní účastníci expedice, tedy Hanka, Karel a Štěpán. Zejména na treku to obzvlášť bylo fyzicky i psychicky dost náročný a není moc part, v nichž by to klapalo takhle v pohodě, tj. s dobrou náladou a bez ponorky i v těch vypjatějších momentech.

• A největší dík patří jako vždy Jarmile, Dominice a Tomovi za pochopení, trpělivost s mými úlety přes půl zeměkoule i krásný přivítání po návratu…