Tolimati.cz

Začíná mi pomalu hrabat z nekončící zimy, takže jsem šel na vytouženýho Reeda (poprvý, já ostuda, ač už tu hrál mockrát) s chutí slyšet nějakej pořádnej nářez, nejlépe Metal Machine Music :). A na základě živáku z roku 1998 (Perfect Night) jsem měl takovej nejasnej strach, že to bude spíš šanson než bigbít a že budu zklamanej. Kdybych věděl, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzený, že když už vyrazím někam na tzv. velkej koncert, začíná to nějakým organizačním vopruzem. Tentokrát se nehrálo v Hušákově tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s představou, že si koupím lístek až na místě. Na tom by nebylo nic tak divnýho – podle zpráv bylo lístků dost, tak jsem vlez ke kase a řek si o něj. Jenže ouha. Prodavač zmateně zazíral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, že to má smazaný. Jak se ukázalo, myslel tím, že se mu podělal soft na prodávání lupenů a nemůže načíst volný místa na Reedův koncert. Během chvilky bylo u kasy asi 30 lístkuchtivých lidí a chlapec vypadal stále smutněji, netuše, co má dělat. Někdo mu poradil, ať se jde zeptat šéfa. Chlapec odpověděl, že to asi k ničemu nebude a že asi lístky nebudou, neboť to má smazaný. Nakonec ho naše výhrůžné pohledy donutily zavolat nějakýho operátora, kterej přišel, restartoval počítač a spustil program znova a najednou to smazaný nebylo. Lístky se dostaly na všechny a koncert mohl začít.

Reed začal písní Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malý razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co víc, už během první skladby jsem zíral jak puk. Tradiční doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jméno chytil správně) jela jak tank, žádný zbytečný kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. Vynikající Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, když se jedinkrát za celej koncert dostal k sólu, zahrál spíš stoupající a zase klesající sekvenci akordů a moc mi tím připomněl Jirku Křivku v Půlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelního Štěpána, kterej něco podobnýho hraje na konci Five to One). O skutečný sóla, pokud vůbec byly, se staral většinou sám Reed a trochu mi u toho připomínal Neila Younga – jednoduchý vyhrávky a ohýbaný tóny opakoval třeba desetkrát, než se dostal přesně k tomu tvaru, kterej chtěl. A když jsme u Younga, tak jsem si během koncertu několikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam před jedenácti lety – hlasitější vystoupení jsem od tý doby neabsolvoval, až dneska. Pankáč, kterej seděl na sedadle cca 2 metry ode mě, to v půlce nevydržel a narval si nějaký špunty do uší. Blahořečena budiž moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodně nezvyklý sedět na takovýhle muzice v kongresovejch křesílkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a možná to bylo dobře. Jednak bylo z křesla (měl jsem 5. řadu) vidět mnohem líp než z kterýkoli plochy, druhak se člověk mohl soustředit na texty. Místy jsem měl pocit, že Reed vybíral skladby hlavně podle nich – konalo se klasický vyprávění příběhů zoufalců z New Yorku, ale taky pár hořkejch útoků na všechno okolo a mnoho osobních výpovědí založených na známém heslu „optimismus je nedostatek informací“. Celej koncert tak po textový stránce působil hodně kompaktně.

K vrcholům vystoupení určitě patřila dylanovitá záležitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve který si Saunders vyšvihl pěvecký sólo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydí The Great Gig in the Sky. No dobře, přeháním, ale jenom trošku…), Rock Minuet s výbornou rytmickou pasáží pro dvě basy a bubny, případně rychlovka My Red Joystick nebo finální předpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novější i starší věci, ale vybíral si spíš ty mín známý a většinou hodně, hodně přitvrzoval. Mě snad nejvíc dostala Why Do You Talk, jednak kvůli geniálně hnusnýmu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještě víc kvůli už popisovanýmu důrazu na kapelní rytmickej nářez, ve kterým nikdo neexhiboval, ale písnička jela snad deset minut silou tankový brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na živáku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká Kateřina Neumannová, na krev.

Na to, že je Reedovi nějakejch 65, podal naprosto fantastickej výkon. Na rozdíl od spousty jinejch koncertů jsem neměl ani chvíli pocit, že hraje člověk žijící tak jako mnoho starejch písničkářů hlavně z minulosti. Naopak, na pódiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. Přitom se královsky bavil, dělal srandičky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o něm někdy píše.

Na známý věci došlo až v přídavkách a Reed s kapelou při nich Pakul definitivně zbořili. Lidi se narvali dopředu před sedačky a začali řádit jak v klasickým klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodně dlouhý pauze, Dirty Boulevard, čímž došlo i na mý milovaný album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a už mi nepřipadala tak hnusná, resp. měl jsem pocit, že na mě nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, Papričky nebo Värtinää v mý soukromý koncertparádě za rok 2006 překonat, musej se hodně snažit.