
Lou Reed v Praze aneb Rock’n'Roll Animal Still Alive
March 18th, 2006ZaÄŤĂná mi pomalu hrabat z nekonÄŤĂcĂ zimy, takĹľe jsem šel na vytouĹľenĂ˝ho Reeda (poprvĂ˝, já ostuda, aÄŤ uĹľ tu hrál mockrát) s chutĂ slyšet nÄ›jakej pořádnej nářez, nejlĂ©pe Metal Machine Music :). A na základÄ› Ĺľiváku z roku 1998 (Perfect Night) jsem mÄ›l takovej nejasnej strach, Ĺľe to bude spĂš šanson neĹľ bigbĂt a Ĺľe budu zklamanej. Kdybych vÄ›dÄ›l, jak to dopadne, strach by odpadl.
Ale po pořádku. Asi je mi souzenĂ˝, Ĺľe kdyĹľ uĹľ vyrazĂm nÄ›kam na tzv. velkej koncert, zaÄŤĂná to nÄ›jakĂ˝m organizaÄŤnĂm vopruzem. Tentokrát se nehrálo v HušákovÄ› tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s pĹ™edstavou, Ĺľe si koupĂm lĂstek aĹľ na mĂstÄ›. Na tom by nebylo nic tak divnĂ˝ho – podle zpráv bylo lĂstkĹŻ dost, tak jsem vlez ke kase a Ĺ™ek si o nÄ›j. JenĹľe ouha. ProdavaÄŤ zmatenÄ› zazĂral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, Ĺľe to má smazanĂ˝. Jak se ukázalo, myslel tĂm, Ĺľe se mu podÄ›lal soft na prodávánĂ lupenĹŻ a nemĹŻĹľe naÄŤĂst volnĂ˝ mĂsta na ReedĹŻv koncert. BÄ›hem chvilky bylo u kasy asi 30 lĂstkuchtivĂ˝ch lidĂ a chlapec vypadal stále smutnÄ›ji, netuše, co má dÄ›lat. NÄ›kdo mu poradil, aĹĄ se jde zeptat šéfa. Chlapec odpovÄ›dÄ›l, Ĺľe to asi k niÄŤemu nebude a Ĺľe asi lĂstky nebudou, neboĹĄ to má smazanĂ˝. Nakonec ho naše vĂ˝hrĹŻĹľnĂ© pohledy donutily zavolat nÄ›jakĂ˝ho operátora, kterej pĹ™išel, restartoval poÄŤĂtaÄŤ a spustil program znova a najednou to smazanĂ˝ nebylo. LĂstky se dostaly na všechny a koncert mohl zaÄŤĂt.
Reed zaÄŤal pĂsnĂ Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malĂ˝ razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co vĂc, uĹľ bÄ›hem prvnĂ skladby jsem zĂral jak puk. TradiÄŤnĂ doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jmĂ©no chytil správnÄ›) jela jak tank, žádnĂ˝ zbyteÄŤnĂ˝ kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. VynikajĂcĂ Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, kdyĹľ se jedinkrát za celej koncert dostal k sĂłlu, zahrál spĂš stoupajĂcĂ a zase klesajĂcĂ sekvenci akordĹŻ a moc mi tĂm pĹ™ipomnÄ›l Jirku KĹ™ivku v PĹŻlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelnĂho Ĺ tÄ›pána, kterej nÄ›co podobnĂ˝ho hraje na konci Five to One). O skuteÄŤnĂ˝ sĂłla, pokud vĹŻbec byly, se staral vÄ›tšinou sám Reed a trochu mi u toho pĹ™ipomĂnal Neila Younga – jednoduchĂ˝ vyhrávky a ohĂ˝banĂ˝ tĂłny opakoval tĹ™eba desetkrát, neĹľ se dostal pĹ™esnÄ› k tomu tvaru, kterej chtÄ›l. A kdyĹľ jsme u Younga, tak jsem si bÄ›hem koncertu nÄ›kolikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam pĹ™ed jedenácti lety – hlasitÄ›jšà vystoupenĂ jsem od tĂ˝ doby neabsolvoval, aĹľ dneska. Pankáč, kterej sedÄ›l na sedadle cca 2 metry ode mÄ›, to v pĹŻlce nevydrĹľel a narval si nÄ›jakĂ˝ špunty do ušĂ. BlahoĹ™eÄŤena budiĹľ moje bubenická hluchota, já jsem si uĹľĂval.
A propos, sedadla. Je hodnÄ› nezvyklĂ˝ sedÄ›t na takovĂ˝hle muzice v kongresovejch kĹ™esĂlkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a moĹľná to bylo dobĹ™e. Jednak bylo z kĹ™esla (mÄ›l jsem 5. Ĺ™adu) vidÄ›t mnohem lĂp neĹľ z kterĂ˝koli plochy, druhak se ÄŤlovÄ›k mohl soustĹ™edit na texty. MĂsty jsem mÄ›l pocit, Ĺľe Reed vybĂral skladby hlavnÄ› podle nich – konalo se klasickĂ˝ vyprávÄ›nĂ pĹ™ĂbÄ›hĹŻ zoufalcĹŻ z New Yorku, ale taky pár hoĹ™kejch ĂştokĹŻ na všechno okolo a mnoho osobnĂch vĂ˝povÄ›dĂ zaloĹľenĂ˝ch na známĂ©m heslu „optimismus je nedostatek informacĂ“. Celej koncert tak po textovĂ˝ stránce pĹŻsobil hodnÄ› kompaktnÄ›.
K vrcholĹŻm vystoupenĂ urÄŤitÄ› patĹ™ila dylanovitá záleĹľitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve kterĂ˝ si Saunders vyšvihl pÄ›veckĂ˝ sĂłlo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydĂ The Great Gig in the Sky. No dobĹ™e, pĹ™ehánĂm, ale jenom trošku…), Rock Minuet s vĂ˝bornou rytmickou pasážà pro dvÄ› basy a bubny, pĹ™ĂpadnÄ› rychlovka My Red Joystick nebo finálnĂ pĹ™edpĹ™Ădavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novÄ›jšà i staršà vÄ›ci, ale vybĂral si spĂš ty mĂn známĂ˝ a vÄ›tšinou hodnÄ›, hodnÄ› pĹ™itvrzoval. MÄ› snad nejvĂc dostala Why Do You Talk, jednak kvĹŻli geniálnÄ› hnusnĂ˝mu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještÄ› vĂc kvĹŻli uĹľ popisovanĂ˝mu dĹŻrazu na kapelnĂ rytmickej nářez, ve kterĂ˝m nikdo neexhiboval, ale pĂsniÄŤka jela snad deset minut silou tankovĂ˝ brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na Ĺľiváku Perfect Night, tady se hrálo, jak Ĺ™Ăká KateĹ™ina Neumannová, na krev.
Na to, Ĺľe je Reedovi nÄ›jakejch 65, podal naprosto fantastickej vĂ˝kon. Na rozdĂl od spousty jinejch koncertĹŻ jsem nemÄ›l ani chvĂli pocit, Ĺľe hraje ÄŤlovÄ›k ĹľijĂcĂ tak jako mnoho starejch pĂsniÄŤkářů hlavnÄ› z minulosti. Naopak, na pĂłdiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co Ĺ™Ăct. PĹ™itom se královsky bavil, dÄ›lal srandiÄŤky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o nÄ›m nÄ›kdy pĂše.
Na známĂ˝ vÄ›ci došlo aĹľ v pĹ™Ădavkách a Reed s kapelou pĹ™i nich Pakul definitivnÄ› zboĹ™ili. Lidi se narvali dopĹ™edu pĹ™ed sedaÄŤky a zaÄŤali řádit jak v klasickĂ˝m klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodnÄ› dlouhĂ˝ pauze, Dirty Boulevard, ÄŤĂmĹľ došlo i na mĂ˝ milovanĂ˝ album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a uĹľ mi nepĹ™ipadala tak hnusná, resp. mÄ›l jsem pocit, Ĺľe na mÄ› nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, PapriÄŤky nebo Värtinää v mĂ˝ soukromĂ˝ koncertparádÄ› za rok 2006 pĹ™ekonat, musej se hodnÄ› snaĹľit.