h1

Lou Reed v Praze aneb Rock’n'Roll Animal Still Alive

March 18th, 2006

ZaÄŤĂ­ná mi pomalu hrabat z nekonÄŤĂ­cĂ­ zimy, takĹľe jsem šel na vytouĹľenĂ˝ho Reeda (poprvĂ˝, já ostuda, aÄŤ uĹľ tu hrál mockrát) s chutĂ­ slyšet nÄ›jakej pořádnej nářez, nejlĂ©pe Metal Machine Music :). A na základÄ› Ĺľiváku z roku 1998 (Perfect Night) jsem mÄ›l takovej nejasnej strach, Ĺľe to bude spíš šanson neĹľ bigbĂ­t a Ĺľe budu zklamanej. Kdybych vÄ›dÄ›l, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzenĂ˝, Ĺľe kdyĹľ uĹľ vyrazĂ­m nÄ›kam na tzv. velkej koncert, zaÄŤĂ­ná to nÄ›jakĂ˝m organizaÄŤnĂ­m vopruzem. Tentokrát se nehrálo v HušákovÄ› tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s pĹ™edstavou, Ĺľe si koupĂ­m lĂ­stek aĹľ na mĂ­stÄ›. Na tom by nebylo nic tak divnĂ˝ho – podle zpráv bylo lĂ­stkĹŻ dost, tak jsem vlez ke kase a Ĺ™ek si o nÄ›j. JenĹľe ouha. ProdavaÄŤ zmatenÄ› zazĂ­ral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, Ĺľe to má smazanĂ˝. Jak se ukázalo, myslel tĂ­m, Ĺľe se mu podÄ›lal soft na prodávánĂ­ lupenĹŻ a nemĹŻĹľe naÄŤĂ­st volnĂ˝ mĂ­sta na ReedĹŻv koncert. BÄ›hem chvilky bylo u kasy asi 30 lĂ­stkuchtivĂ˝ch lidĂ­ a chlapec vypadal stále smutnÄ›ji, netuše, co má dÄ›lat. NÄ›kdo mu poradil, aĹĄ se jde zeptat šéfa. Chlapec odpovÄ›dÄ›l, Ĺľe to asi k niÄŤemu nebude a Ĺľe asi lĂ­stky nebudou, neboĹĄ to má smazanĂ˝. Nakonec ho naše vĂ˝hrĹŻĹľnĂ© pohledy donutily zavolat nÄ›jakĂ˝ho operátora, kterej pĹ™išel, restartoval poÄŤĂ­taÄŤ a spustil program znova a najednou to smazanĂ˝ nebylo. LĂ­stky se dostaly na všechny a koncert mohl zaÄŤĂ­t.

Reed zaÄŤal pĂ­snĂ­ Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malĂ˝ razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co vĂ­c, uĹľ bÄ›hem prvnĂ­ skladby jsem zĂ­ral jak puk. TradiÄŤnĂ­ doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jmĂ©no chytil správnÄ›) jela jak tank, žádnĂ˝ zbyteÄŤnĂ˝ kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. VynikajĂ­cĂ­ Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, kdyĹľ se jedinkrát za celej koncert dostal k sĂłlu, zahrál spíš stoupajĂ­cĂ­ a zase klesajĂ­cĂ­ sekvenci akordĹŻ a moc mi tĂ­m pĹ™ipomnÄ›l Jirku KĹ™ivku v PĹŻlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelnĂ­ho Ĺ tÄ›pána, kterej nÄ›co podobnĂ˝ho hraje na konci Five to One). O skuteÄŤnĂ˝ sĂłla, pokud vĹŻbec byly, se staral vÄ›tšinou sám Reed a trochu mi u toho pĹ™ipomĂ­nal Neila Younga – jednoduchĂ˝ vyhrávky a ohĂ˝banĂ˝ tĂłny opakoval tĹ™eba desetkrát, neĹľ se dostal pĹ™esnÄ› k tomu tvaru, kterej chtÄ›l. A kdyĹľ jsme u Younga, tak jsem si bÄ›hem koncertu nÄ›kolikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam pĹ™ed jedenácti lety – hlasitÄ›jší vystoupenĂ­ jsem od tĂ˝ doby neabsolvoval, aĹľ dneska. Pankáč, kterej sedÄ›l na sedadle cca 2 metry ode mÄ›, to v pĹŻlce nevydrĹľel a narval si nÄ›jakĂ˝ špunty do uší. BlahoĹ™eÄŤena budiĹľ moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodnÄ› nezvyklĂ˝ sedÄ›t na takovĂ˝hle muzice v kongresovejch kĹ™esĂ­lkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a moĹľná to bylo dobĹ™e. Jednak bylo z kĹ™esla (mÄ›l jsem 5. Ĺ™adu) vidÄ›t mnohem lĂ­p neĹľ z kterĂ˝koli plochy, druhak se ÄŤlovÄ›k mohl soustĹ™edit na texty. MĂ­sty jsem mÄ›l pocit, Ĺľe Reed vybĂ­ral skladby hlavnÄ› podle nich – konalo se klasickĂ˝ vyprávÄ›nĂ­ příbÄ›hĹŻ zoufalcĹŻ z New Yorku, ale taky pár hoĹ™kejch ĂştokĹŻ na všechno okolo a mnoho osobnĂ­ch vĂ˝povÄ›dĂ­ zaloĹľenĂ˝ch na známĂ©m heslu „optimismus je nedostatek informacĂ­“. Celej koncert tak po textovĂ˝ stránce pĹŻsobil hodnÄ› kompaktnÄ›.

K vrcholĹŻm vystoupenĂ­ urÄŤitÄ› patĹ™ila dylanovitá záleĹľitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve kterĂ˝ si Saunders vyšvihl pÄ›veckĂ˝ sĂłlo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydĂ­ The Great Gig in the Sky. No dobĹ™e, pĹ™ehánĂ­m, ale jenom trošku…), Rock Minuet s vĂ˝bornou rytmickou pasáží pro dvÄ› basy a bubny, případnÄ› rychlovka My Red Joystick nebo finálnĂ­ pĹ™edpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novÄ›jší i starší vÄ›ci, ale vybĂ­ral si spíš ty mĂ­n známĂ˝ a vÄ›tšinou hodnÄ›, hodnÄ› pĹ™itvrzoval. MÄ› snad nejvĂ­c dostala Why Do You Talk, jednak kvĹŻli geniálnÄ› hnusnĂ˝mu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještÄ› vĂ­c kvĹŻli uĹľ popisovanĂ˝mu dĹŻrazu na kapelnĂ­ rytmickej nářez, ve kterĂ˝m nikdo neexhiboval, ale pĂ­sniÄŤka jela snad deset minut silou tankovĂ˝ brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na Ĺľiváku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká KateĹ™ina Neumannová, na krev.

Na to, Ĺľe je Reedovi nÄ›jakejch 65, podal naprosto fantastickej vĂ˝kon. Na rozdĂ­l od spousty jinejch koncertĹŻ jsem nemÄ›l ani chvĂ­li pocit, Ĺľe hraje ÄŤlovÄ›k ĹľijĂ­cĂ­ tak jako mnoho starejch pĂ­sniÄŤkářů hlavnÄ› z minulosti. Naopak, na pĂłdiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. PĹ™itom se královsky bavil, dÄ›lal srandiÄŤky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o nÄ›m nÄ›kdy píše.

Na známĂ˝ vÄ›ci došlo aĹľ v přídavkách a Reed s kapelou pĹ™i nich Pakul definitivnÄ› zboĹ™ili. Lidi se narvali dopĹ™edu pĹ™ed sedaÄŤky a zaÄŤali řádit jak v klasickĂ˝m klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodnÄ› dlouhĂ˝ pauze, Dirty Boulevard, ÄŤĂ­mĹľ došlo i na mĂ˝ milovanĂ˝ album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a uĹľ mi nepĹ™ipadala tak hnusná, resp. mÄ›l jsem pocit, Ĺľe na mÄ› nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, PapriÄŤky nebo Värtinää v mĂ˝ soukromĂ˝ koncertparádÄ› za rok 2006 pĹ™ekonat, musej se hodnÄ› snaĹľit.

Comments are closed.