Tolimati.cz

Na nejnovější Kohoutově hře jsme ve Stavovským divadle s Jarmilou patřili k nejmladším, což skutečně nebývá zvykem – vypadá to, že tenhle autor už současnou generaci příliš netáhne, což je vzhledem k jeho zaťatosti v nejrůznějších traumatech dějin 20. století vcelku pochopitelný. Jenže Kohoutovy exkurze do historie přitom kolikrát fungujou líp než četba odborný literatury (nedá mi to nevzpomenout na skvělej román Ta dlouhá vlna za kýlem, kterej o problematice Sudet v roce 1945 prozradí na 200 stranách snad víc než roční seminář na VŠ) a Machtmusik se navíc zabývá jeho vůbec nejosobnějším tématem, totiž schopností moci korumpovat leckoho a umělce především. (Pro zmíněnou mladší generaci: Kohout coby mladej naivka v 50. letech patřil k nejtlačenějším komunistickým autorům a páchal jednu příšernost za druhou, pak postupně pochopil, obrátil a po roce 1968 za to poměrně tvrdě zaplatil, přičemž se v podstatě celej život se svým selháním z mládí vyrovnává.)

Mozartovská parafráze má poměrně jednoduchej děj – mladej dirigent patří v 80. letech ve Vídni k salónní levici, což ho zavede do východního Berlína, tam narazí na bolševickou realitu, ta ho v jeho tupý naivitě samozřejmě dokonale vyděsí, párkrát se zachová jako pěkná svině, provede několik osudových chyb a ty ho v dalších letech (děj symbolicky končí s koncem století) postupně doháněj a vynořujou se v nejneočekáva­nějších a nejnepříjemnějších chvílích. Příběh hodně oživuje velkolepá režie s multimediálními prvky, místy si člověk připadá jak na filmovým představení, někomu to může připadat zbytečně bombastický, mně se to líbilo. Jak je u Kohouta obvyklý, záleží na každým detailu a všechno do sebe perfektně logicky zapadá, ani jedna postava není zbytečná a je dobrý sledovat děj opravdu pozorně. Přes historickou zatíženost tématu je příběh navíc v mnohým velmi zábavnej, při znalosti reálií se člověk každou chvíli zasměje (umakartová skřín se samolepkama ve východním Berlíně, důstojník Stasi Strauss s krycím jménem Wagner, akustickej remix Internacionály s tehdy kultovním německým hitem Da-da-da apod.). Jenže tohle je taky hlavní problém hry – ta znalost reálií mi připadala naprosto nutná, vůbec si nedokážu představit, co by mi příběh řekl, kdybych neznal praktiky tajnejch z konce komunismu, nevěděl, kdo byl Kurt Waldheim, neznal cynickej termín „užiteční idioti“ apod. Ale třeba to celý funguje i tak coby nadčasovej příběh o tom, jakých kravin se člověk dopustí v mládí a jak ho ty kraviny potom dohánějí v dalším životě, což skutečně není závislý na konkrétním prostředí, tím méně na politice :). Každopádně by mě zajímal názor někoho, kdo Machtmusik viděl a přitom onu dobu nezažil a příslušný informace nemá.

Skvělej výkon podali herci – nejen Jan Dolanský v hlavní roli (po Pleslovi coby Hrdinovi západu další mladej herec, co dvě hodiny nesleze z pódia a celou tu dobu je skvělej), ale i David Prachař, František Němec a další. Snad ze všech nejvíc se mi líbila Petra Špalková, která je na pódiu sice dohromady asi deset minut, ale její role je pro příběh veledůležitá a ona podává fantastickej výkon. Lidi, který nedávná minulost zajímá, by Eine Kleine Machtmusik minout neměli, mladším ji lze doporučit coby alternativu k návštěvě Muzea dějin komunismu či jak se ta instituce jmenuje…