Tolimati.cz

Název nejnovější Dylanovy desky je nechutně bilanční. Nebo si ho možná beru moc osobně – každopádně jsem si díky němu uvědomil, že od mých cca patnácti let snad neuplynul měsíc, kdy bych si nepustil některou z jeho desek (a většinou jich bylo víc). Takže na mě ten slogan sedí dokonale. O důvod víc si to album okamžitě pořídit (no, ne že bych nějakej extra důvod potřeboval, ale nešť).

Samozřejmě jsem už před vydáním alba přečetl pár recenzí a byl jsem docela zvědavej, zda jde skutečně o takovej rozdíl oproti posledním třem deskám tvořícím svýho druhu volnou trilogii – americký servery to tvrdily vcelku jednohlasně. No, já si to zas tak nemyslím. Jistě, v mnoha písničkách hraje dominantní roli akordeon Davida Hidalga (původně Los Lobos) a celý to posouvá trochu do texmex nebo do toho stylu, kterej hraje Dylanovo patrně velmi oblíbená kapela Calexico, ale pořád je to hlavně rhythm'n'blues ve stylu Muddyho Waterse či Willieho Dixona. Když budu hooodně kritickej, řeknu, že některý písně se kupříkladu desce Love and Theft podobají až příliš a taková Shake Shake Mama mi na to konto přijde poněkud laciná. Ale třeba úvodní Beyond Here Lies Nothing si taky na žádnou inovaci nehraje a přitom je to jedna z nejlepších věcí, který Dylan za poslední roky udělal.

Sám mám nejradši dvě věci, který se náladě posledních alb přece jen dost vymykají – Life Is Hard (tady mě fascinuje, jak do sebe fantasticky zapadá 3/4 rytmus hranej bicíma a 4/4 zpěv a kytara – pokud to kapela hraje takhle i naživo, všechna čest) a předposlední I Feel a Change Comin' On. Někde v Life nebo kde jsem se dočetl, že jde o Dylanovu reakci na zvolení Obamy prezidentem. Nevím, ale pokud ano, asi Obamovi pošlu děkovnej mail – takhle optimistickou písničku jsem od Dylana neslyšel dlouho a skladba se navíc opravdu dost liší od věcí na posledních deskách. Že by vážně pokus naznačit, jak bude hudba BD vypadat dál? Rád se nechám překvapit.