h1

Bob Dylan - Modern Times

October 5th, 2006

Jsem ostuda – nejnovější Dylanovu desku jsem si obstaral až víc než měsíc poté, co vyšla. Takže ji už pochopitelně všichni, který Song'n'Dance Man ještě zajímá, znají nazpaměť nebo přinejmenším četli desítky recenzí ve všech médiích, v nichž ještě jakž takž funguje kulturní rubrika. Ale nešť, stejně si pár věcí neodpustím.

Věc č.1: Potvrzuje se, co tvrdím dávno a co pořád spousta lidí nechápe – počínaje geniálním albem Time Out of Mind (1997) tu máme nový Dylanovo hvězdný období, srovnatelný s půlkou šedesátých a sedmdesátých let, ač mnohem méně nápadný. Time Out of Mind, Love & Theft i Modern Times lze klidně poslouchat jako stále prohlubovanou variaci na jediný téma – hledání muziky, na který Dylan vyrostl, tj. městskýho blues druhý poloviny 50.let (mj. Muddy Waters, Buddy Guy, Howlin' Wolf, Little Walter, Willie Dixon etc.). Hudební archeologie 65letýho autora samozřejmě pro svět není tak zajímavá jako vytváření novýho stylu v časech Highway 61 Revisited, vzniká při ní ale skvělá muzika. Time Out of Mind byla hodně písničkářská, na Love & Theft se myslelo hlavně na autentickej sound a energii, Modern Times je imho něco mezi. Oproti Love & Theft není tak tvrdá, skvělý jsou například jemnější věci When the Deal Goes Down nebo Nettie Moore, i když to sem tam samozřejmě taky hodně r'n'bluesově duní. Dost se pracuje s vypůjčenými a „obecně známými“ motivy, což k blues patřilo vždycky, nicméně autorský přivlastnění Rollin' and Tumblin' mě fakt pobavilo.

Věc č 2: Na nový desce si Dylan víc než kdy v poslední době (zejména oproti Love & Theft) dal záležet na textech. Takový věci jako When the Deal Goes Down, Workingman's Blues nebo Ain't Talkin' lze klidně srovnat s klasikou ze „zlatý éry“. Tedy textově, samozřejmě.

Věc č.3: Hudba, kterou Dylan už minimálně 10 let dělá, se moc nehodí pro jeho typický koncertní prostory, tj. haly pro 10000 lidí. Ono není divu, že z Time Out of Mind nehraje skoro nic a z Love & Theft toho má v playlistu sice hodně, ale jen coby rychlý pecky na rozproudění nálady. Ve velký hale vyzněj mnohem líp písně, který vznikly s tím, že oslověj spoustu lidí najednou – tedy celý Dylanovy 60. a 70. léta. Poslední desky jsou přiznaně a záměrně menšinový, žádnej hit typu Like a Rolling Stone už Dylan asi nikdy nenapíše (i když Love Sick :-)…). Jsem zvědavej, jestli on sám cítí něco podobnýho a tudíž postupně stáhne kapelu do klubů pro pár stovek lidí, který budou přesně vědět, oč jde, anebo jestli dál bude hrát v těch halách. Při druhý variantě má jedinou možnost – obehrávat sto let starý hity (ač jinak a hodně zajímavě, s tím novým důrazem na r'n'b pojetí) a sem tam je proložit něčím čerstvým. To je samozřejmě OK – minulej koncert v HušákTichu byl přesně takovej a naprosto mě nadchnul. Přesto si troufám říct, že možnost č. 1 by byla ještě o něco lepší…

Comments are closed.