
Bob Dylan - Modern Times
October 5th, 2006Jsem ostuda – nejnovÄ›jšà Dylanovu desku jsem si obstaral aĹľ vĂc neĹľ mÄ›sĂc potĂ©, co vyšla. TakĹľe ji uĹľ pochopitelnÄ› všichni, kterĂ˝ Song'n'Dance Man ještÄ› zajĂmá, znajĂ nazpaměť nebo pĹ™inejmenšĂm ÄŤetli desĂtky recenzĂ ve všech mĂ©diĂch, v nichĹľ ještÄ› jakĹľ takĹľ funguje kulturnĂ rubrika. Ale nešť, stejnÄ› si pár vÄ›cĂ neodpustĂm.
VÄ›c ÄŤ.1: Potvrzuje se, co tvrdĂm dávno a co pořád spousta lidĂ nechápe – poÄŤĂnaje geniálnĂm albem Time Out of Mind (1997) tu máme novĂ˝ Dylanovo hvÄ›zdnĂ˝ obdobĂ, srovnatelnĂ˝ s pĹŻlkou šedesátĂ˝ch a sedmdesátĂ˝ch let, aÄŤ mnohem mĂ©nÄ› nápadnĂ˝. Time Out of Mind, Love & Theft i Modern Times lze klidnÄ› poslouchat jako stále prohlubovanou variaci na jedinĂ˝ tĂ©ma – hledánĂ muziky, na kterĂ˝ Dylan vyrostl, tj. mÄ›stskĂ˝ho blues druhĂ˝ poloviny 50.let (mj. Muddy Waters, Buddy Guy, Howlin' Wolf, Little Walter, Willie Dixon etc.). HudebnĂ archeologie 65letĂ˝ho autora samozĹ™ejmÄ› pro svÄ›t nenĂ tak zajĂmavá jako vytvářenĂ novĂ˝ho stylu v ÄŤasech Highway 61 Revisited, vzniká pĹ™i nĂ ale skvÄ›lá muzika. Time Out of Mind byla hodnÄ› pĂsniÄŤkářská, na Love & Theft se myslelo hlavnÄ› na autentickej sound a energii, Modern Times je imho nÄ›co mezi. Oproti Love & Theft nenĂ tak tvrdá, skvÄ›lĂ˝ jsou napĹ™Ăklad jemnÄ›jšà vÄ›ci When the Deal Goes Down nebo Nettie Moore, i kdyĹľ to sem tam samozĹ™ejmÄ› taky hodnÄ› r'n'bluesovÄ› dunĂ. Dost se pracuje s vypĹŻjÄŤenĂ˝mi a „obecnÄ› známĂ˝mi“ motivy, coĹľ k blues patĹ™ilo vĹľdycky, nicmĂ©nÄ› autorskĂ˝ pĹ™ivlastnÄ›nĂ Rollin' and Tumblin' mÄ› fakt pobavilo.
VÄ›c ÄŤ 2: Na novĂ˝ desce si Dylan vĂc neĹľ kdy v poslednĂ dobÄ› (zejmĂ©na oproti Love & Theft) dal záleĹľet na textech. TakovĂ˝ vÄ›ci jako When the Deal Goes Down, Workingman's Blues nebo Ain't Talkin' lze klidnÄ› srovnat s klasikou ze „zlatĂ˝ Ă©ry“. Tedy textovÄ›, samozĹ™ejmÄ›.
Věc č.3: Hudba, kterou Dylan už minimálně 10 let
dělá, se moc nehodà pro jeho typický koncertnà prostory,
tj. haly pro 10000 lidĂ. Ono nenĂ divu, Ĺľe z Time Out
of Mind nehraje skoro nic a z Love & Theft toho má v playlistu
sice hodnÄ›, ale jen coby rychlĂ˝ pecky na rozproudÄ›nĂ
nálady. Ve velkĂ˝ hale vyznÄ›j mnohem lĂp pĂsnÄ›,
kterĂ˝ vznikly s tĂm, Ĺľe oslovÄ›j spoustu lidĂ
najednou – tedy celĂ˝ Dylanovy 60. a 70. lĂ©ta. PoslednĂ desky
jsou přiznaně a záměrně menšinový, žádnej hit
typu Like a Rolling Stone uĹľ Dylan asi nikdy nenapĂše
(i kdyĹľ Love Sick …). Jsem zvÄ›davej,
jestli on sám cĂtĂ nÄ›co podobnĂ˝ho a tudĂĹľ
postupnÄ› stáhne kapelu do klubĹŻ pro pár stovek lidĂ,
který budou přesně vědět, oč jde, anebo jestli dál bude
hrát v těch halách. Při druhý variantě má jedinou
moĹľnost – obehrávat sto let starĂ˝ hity (aÄŤ jinak a hodnÄ›
zajĂmavÄ›, s tĂm novĂ˝m dĹŻrazem na r'n'b
pojetĂ) a sem tam je proloĹľit něčĂm ÄŤerstvĂ˝m. To
je samozĹ™ejmÄ› OK – minulej koncert v HušákTichu byl
přesně takovej a naprosto mě nadchnul. Přesto si troufám
Ĺ™Ăct, Ĺľe moĹľnost ÄŤ. 1 by byla ještÄ›
o něco lepšÅ