Tolimati.cz

Doktor filosofie Zbyněk Fišer, aneb básník a spisovatel Egon Bondy, si tenhle náhrobní nápis napsal tuším už kdysi v mládí, verš ovšem nabyl platnosti až dneska. Mladá generace už toho o něm nejspíš mnoho neví (asi ani to, že byl „marxist levý“ – viz další dávná říkanka), ovšem lidem vyrůstajícím v 80. letech na jeho básničkách, epigramech i románech (a navíc v malostranských hospodách, kde byl EB jako doma) patrně tahle zpráva dokázala slušně zkazit den. Pro ty, kterým Bondyho jméno nic neříká: šlo o zásadní postavu domácího undergroundu už od 50. let, kdy psal zdánlivě naivní, nicméně nesmírně trefný básně a prózy – s přáteli jsme se shodli, že čtyřveršíky typu „Všechno je v prdeli/ve všední den i v neděli/jenom ty filmy sovětský/ty jsou vědecký“ nám o podstatě komunismu prozradily víc než traktáty Černého, Feierabenda apod. Za normalizace hráli jeho texty Plastic People, the rest is history. Když jsem někdy v sedmaosmdesátým četl pod lavicí Invalidní sourozence, byl to podobně iniciační zážitek jako první cigáro nebo koncert Nico dva roky předtím na Opatově. Jasně, na starý kolena (po revoluci) se Bondy trochu zbláznil a z disidenta, ač levicově založenýho, se stalo cosi koketujícího s komunistickou stranou, ale na rozdíl od jiných podobně postižených jedinců se nikdy nesnažil plíst do života ostatním a provozoval svůj názor víceméně akademicky, takže po něm zůstane to podstatný – práce z doby před zešílením. Něco mi říká, že podobný lidi můžou pořádně chybět v době, kdy slovo disident zase začíná budit shovívavej úsměv a v zemi v souladu s opakovaně vysloveným názorem pana prezidenta pomalu převládá pocit, že komunismus svrhla mlčící většina usilovným zíráním na Husákův portrét tak dlouho, až spadl…