Tolimati.cz

Předvánoční čas má magickou moc – už tradičně se nám v atmosféře cinkajících rolniček, bublajících koled a rejdících St. Clausů přihodí natrefit na film nebo divadlo ukazující lidi v úplně jiném světle než coby milující a úctyhodné vrcholy tvorstva :). Předloni do vánoční atmosféry úžasně zapadli Potomci lidí a The Proposition, loni jsem si udělal podobnou radost Verhoevenovou Černou knihou a letos jsme v rozmezí jednoho týdne zašli na dvě hry Martina McDonagha z jeho Connemarské trilogie. Napřed jsme si v Činoherním klubu dali Osiřelý západ, poté ve Švandově divadle Lebku z Connemary. Výživný zážitek. Oba příběhy se odehrávají kdesi v ultrazapadlém irském vidlákově, v obou vystupujou typově hodně podobný postavy (burani buď tupí od přírody, nebo zblblí časem po kořalce, případně syntéza obojího) a oba jsou postavený na hodně podobný zápletce. Ta spočívá v tutlaný vraždě, o který celá vesnice v podstatě ví vše podstatný, jenže zvyk velí vše zamést pod koberec, dát si dalšího panáka a jen čas od času sledovat, jak aktérům občas vylézají kostlivci ze skříní a následně s nima mlátěj démoni skrývaný po léta na dně flašky. A pokud se v tý společnosti čirou náhodou vyskytne někdo ještě aspoñ trochu normální (Girleen v Osiřelým západu), pak má jen dvě možnosti – zdrhnout někam na jinej konec světa nebo do toho spadnout taky.

McDonagh vládne neskutečně úderným černým humorem, kterej ale občas dožene ad absurdum do situace, kdy smích hodně rychle zamrzne a člověk si připadá jaksi nepatřičně, že se ještě před pár vteřinama na účet těch tupounů na pódiu královsky bavil. V Západu se mi to přihodilo hlavně při závěrečný hodně drsný variantě „hry na pravdu“, v Lebce ve chvíli, kdy se hlavní postavy dostanou do totální extáze při roztloukání exhumovaných koster a lebek za poslechu Marilyna Mansona s hlasitostí na doraz. Přes spoustu společných znaků ale mezi oběma kusy existuje jeden hodně podstatnej rozdíl. Západ se po první polovině tváří jako totálně nihilistická až misantropická záležitost, ve druhým dějství se ale jedna z postav (do který by to člověk věru neřekl) zmůže na překvapivě odvážnej (byť zoufalej) čin a díky tomu vlastně příběh nakonec vlastně nekončí tak depresivně, „vykupitelskej“ motiv dokonce působí silně křesťansky (hovoříme o víře, nikoli o církvi) a vlastně optimisticky. IQ se postavám sice nezvedne, ale jakous takous naději na přežití do budoucna mají a možná že se dokonce odrazily ode dna. Naproti tomu Lebka z Connemary, byť se rozjíždí pomaleji, ve finále připomíná spíš Proposition – tady už skutečně žádná naděje nezbývá. No prostě ideální předvánoční záležitost… ovšem zbývající díl trilogie, Krásku z Leenane, bych si snad přece jen raději dal až s nějakým odstupem .