Tolimati.cz

PĹ™edvánoÄŤnĂ­ ÄŤas má magickou moc – uĹľ tradiÄŤnÄ› se nám v atmosfĂ©Ĺ™e cinkajĂ­cĂ­ch rolniÄŤek, bublajĂ­cĂ­ch koled a rejdĂ­cĂ­ch St. ClausĹŻ pĹ™ihodĂ­ natrefit na film nebo divadlo ukazujĂ­cĂ­ lidi v ĂşplnÄ› jinĂ©m svÄ›tle neĹľ coby milujĂ­cĂ­ a ĂşctyhodnĂ© vrcholy tvorstva :). PĹ™edloni do vánoÄŤnĂ­ atmosfĂ©ry úžasnÄ› zapadli Potomci lidĂ­ a The Proposition, loni jsem si udÄ›lal podobnou radost Verhoevenovou ÄŚernou knihou a letos jsme v rozmezĂ­ jednoho tĂ˝dne zašli na dvÄ› hry Martina McDonagha z jeho ConnemarskĂ© trilogie. NapĹ™ed jsme si v ÄŚinohernĂ­m klubu dali OsiĹ™elĂ˝ západ, potĂ© ve Ĺ vandovÄ› divadle Lebku z Connemary. VýživnĂ˝ zážitek. Oba příbÄ›hy se odehrávajĂ­ kdesi v ultrazapadlĂ©m irskĂ©m vidlákovÄ›, v obou vystupujou typovÄ› hodnÄ› podobnĂ˝ postavy (burani buÄŹ tupĂ­ od přírody, nebo zblblĂ­ ÄŤasem po koĹ™alce, případnÄ› syntĂ©za obojĂ­ho) a oba jsou postavenĂ˝ na hodnÄ› podobnĂ˝ zápletce. Ta spoÄŤĂ­vá v tutlanĂ˝ vraĹľdÄ›, o kterĂ˝ celá vesnice v podstatÄ› vĂ­ vše podstatnĂ˝, jenĹľe zvyk velĂ­ vše zamĂ©st pod koberec, dát si dalšího panáka a jen ÄŤas od ÄŤasu sledovat, jak aktĂ©rĹŻm obÄŤas vylĂ©zajĂ­ kostlivci ze skřínĂ­ a následnÄ› s nima mlátÄ›j dĂ©moni skrĂ˝vanĂ˝ po lĂ©ta na dnÄ› flašky. A pokud se v tĂ˝ spoleÄŤnosti ÄŤirou náhodou vyskytne nÄ›kdo ještÄ› aspoñ trochu normálnĂ­ (Girleen v OsiĹ™elĂ˝m západu), pak má jen dvÄ› moĹľnosti – zdrhnout nÄ›kam na jinej konec svÄ›ta nebo do toho spadnout taky.

McDonagh vládne neskuteÄŤnÄ› ĂşdernĂ˝m ÄŤernĂ˝m humorem, kterej ale obÄŤas doĹľene ad absurdum do situace, kdy smĂ­ch hodnÄ› rychle zamrzne a ÄŤlovÄ›k si pĹ™ipadá jaksi nepatĹ™iÄŤnÄ›, Ĺľe se ještÄ› pĹ™ed pár vteĹ™inama na účet tÄ›ch tupounĹŻ na pĂłdiu královsky bavil. V Západu se mi to pĹ™ihodilo hlavnÄ› pĹ™i závÄ›reÄŤnĂ˝ hodnÄ› drsnĂ˝ variantÄ› „hry na pravdu“, v Lebce ve chvĂ­li, kdy se hlavnĂ­ postavy dostanou do totálnĂ­ extáze pĹ™i roztloukánĂ­ exhumovanĂ˝ch koster a lebek za poslechu Marilyna Mansona s hlasitostĂ­ na doraz. PĹ™es spoustu spoleÄŤnĂ˝ch znakĹŻ ale mezi obÄ›ma kusy existuje jeden hodnÄ› podstatnej rozdĂ­l. Západ se po prvnĂ­ polovinÄ› tváří jako totálnÄ› nihilistická aĹľ misantropická záleĹľitost, ve druhĂ˝m dÄ›jstvĂ­ se ale jedna z postav (do kterĂ˝ by to ÄŤlovÄ›k vÄ›ru neĹ™ekl) zmĹŻĹľe na pĹ™ekvapivÄ› odvážnej (byĹĄ zoufalej) ÄŤin a dĂ­ky tomu vlastnÄ› příbÄ›h nakonec vlastnÄ› nekonÄŤĂ­ tak depresivnÄ›, „vykupitelskej“ motiv dokonce pĹŻsobĂ­ silnÄ› kĹ™esĹĄansky (hovoříme o vĂ­Ĺ™e, nikoli o cĂ­rkvi) a vlastnÄ› optimisticky. IQ se postavám sice nezvedne, ale jakous takous nadÄ›ji na pĹ™eĹľitĂ­ do budoucna majĂ­ a moĹľná Ĺľe se dokonce odrazily ode dna. Naproti tomu Lebka z Connemary, byĹĄ se rozjĂ­ĹľdĂ­ pomaleji, ve finále pĹ™ipomĂ­ná spíš Proposition – tady uĹľ skuteÄŤnÄ› žádná nadÄ›je nezbĂ˝vá. No prostÄ› ideálnĂ­ pĹ™edvánoÄŤnĂ­ záleĹľitost… ovšem zbĂ˝vajĂ­cĂ­ dĂ­l trilogie, Krásku z Leenane, bych si snad pĹ™ece jen radÄ›ji dal aĹľ s nÄ›jakĂ˝m odstupem .