Tolimati.cz

Po několika víceméně mastñáckých fotocestách do slovenských hor (autem až k penziónu někde v údolí) jsme se tentokrát s Markem, Karlem, Pepčokem a drsným místním horalem Janem rozhodli projít Nízký Tatry poněkud dobrodružněji. Coby skvělá základna nám posloužila chata M.R.Štefánika ležící v 1740 m na skvělým místě v sedle pod Ďumbierem, jen nástup byl drsnější – z parkoviště u dolní stanice lanovky na Chopok se jde cca 2 hodiny furt nahoru, my vyšli až za tmy (pátek odpoledne) a poslední úsek stál opravdu za to. Sněhová vánice jak v Antarktidě, tma jak v pytli, s čelovkama bylo vidět tak na tři metry a hlavně jsme jaksi nevěděli, jestli ty tyče, podle kterých po tom hřebeni jdeme, vedou fakt k chatě a ne třeba na 5 km vzdálenej Chopok, kde bychom se patrně stali potravou pro medvědy. Naštěstí vedly k chatě . V sobotu nás počasí odměnilo tím nejlepším, co se dá v zimě v Tatrách na focení potkat – střídavý mraky a zářivý slunce, dole v údolí inverzní koberec, okolo fantastický modro a bílo. Jen škoda, že nevyšel východ slunce – mraky se roztrhaly až pak, ale to už bychom chtěli asi moc. Fyzicky to bylo docela náročný, pěší divokou hřebenovku jsem v zimě v Tatrách ještě nedělal, kosa byla jak v ruským filmu, vichr taky a celou dobu jsme se pohybovali nebezpečně blízko navátýmu sněhu na lomu hřebene, což málem odnesl nejmenovaný člen výpravy letem plavmo až na Liptovskou Maru, ale zážitek to byl parádní a výsledky snad stojej za to. Díky Štefánikovcům za dokonalej azyl a výbornej buřtguláš, pánům z fotoparty za skvělou společnost a Tatrám za vše ostatní, pokud máte zájem, mrkněte sem.