Tolimati.cz

Není to úplně čerstvá zpráva, ale dřív to v návalu práce nešlo. Takže: stejně jako cca 15 tisíc dalších lidí jsme v našvihaný vysočanský hale viděli Stinga se symfoñákem. Desku Symphonicity, která před světovým turné vznikla, jsme si zcela záměrně ani jednou nepustili, abychom nepřišli o překvapení. Před akcí jsem si mnohokrát vzpomněl na březnovýho Gabriela s podobným ansámblem v Berlíně, což dodnes považuju za jeden z největších koncertních zážitků v životě, a říkal jsem si, jestli Sting bude srovnatelně odvážnej v aranžmá notoricky známých věcí, nebo jestli půjde o kýčovitou cukrkandlovou smyčcovou vatu ve stylu Metalliky apod…

Čelist mi spadla už při první písni – If I Ever Lose My Faith in You. Jedna z nejtěžších věcí, kterou Sting kdy udělal – jsem línej počítat, o kolik tónů v tý frázi na začátku refrénu vyleze, ale o hodně a sakra vysoko. Copak se, sakra, tohle dá takhle na začátek zvládnout v 59 letech? No, dá, a bez chyby. Vzpomněl jsem si na koncerty (tehdy) mnohem mladších kapel a zpěváků, který v mládí hodně bazírovali na hlasový virtuozitě. Jethro Tull, Deep Purple, Robert Plant a bůhvíkdo ještě. Všechno jen odlesk minulosti. Tady jsem měl (podobně jako u toho Gabriela) pocit, že čím starší, tím lepší. Parádní začátek.

Od začátku bylo jasný, že tenhle koncert nebude tak převratnej jako zmíněnej Gabriel – ten dal celýmu turné název „No Drums, No Guitars“ a využívá tak jen tradičních nástrojů. Sting naproti tomu bicí i kytary má, orchestr za ním vlastně jen doplñuje klasickou kapelu. Zpočátku se zdálo, že s dirigentem Stevenem Mercuriem vybrali hlavně věci, který si o symfonický přearanžování samy říkaly – Every Little Thing She Does Is Magic nebo Englishman in New York zněly výtečně, ale nepřekvapivě. Pro mě přišel první vrchol s Roxanne, která mě na posledních Stingových koncertech moc nebavila, ale tady byla parádní. Tvrdej rytmus originálu úplně zmizel, smyčce to hrály jako tango (inspirace Moulin Rouge?), během celý písně vlastně vůbec nedošlo na refrén. Podobně vynikla má oblíbená „murder ballad“ I Hung My Head – opět úsporný aranžmá, kdy jedinej pořádnej úder na virbl fakt nahnal husí kůži. A monumentální Russians, který by se líbili i Prokofjevovi. Do poločasový přestávky si Sting vybral i povinnej příděl slaďáků, který by si pro mě mohl odpustit, ale ohlas měly velkej (When We Dance, Fields of Gold). Nicméně těsně před pauzou přišel další (pro mě možná největší) vrchol – punkovka Next to You z prvního alba. Dokážete si představit, jak osmitaktový kytarový sólo ve zběsilým tempu hraje symfoñák ve stylu „mexická vlna“ podle toho, kde kdo sedí, tedy postupně napřed housle, pak dřevěný dechy, žestě a nakonec cella a dokonale to sedne, ač na každou skupinu vybyde pár vteřin? Neuvěřitelný.

Po přestávce koncert gradoval. Hned na začátek má milovaná A Thousand Years, pak vynikající Moon Over Bourbon Street s autenticky horrorovou filmovou muzikou a Stingovým skvělým sólem na theremin, neméně skvělá Whenever I Say Your Name, ve finále King of Pain a Every Breath You Take a v přídavcích třeba Desert Rose – vše bez chyby. Celkově to bylo úplně jiný než ten Gabriel – dobře, ne tak revoluční v aranžmá, ale zase na druhou stranu třeba takovej skupinovej odvaz jako v Next to You jsem ještě neviděl. U člověka, kterej by už do konce života mohl hrát s jednou kapelou a lidi by na něj chodili stejně, je takováhle snaha o něco novýho skvělá, a na celou halu bylo vidět, jak to hlavního aktéra i všechny ostatní baví. Výbornej koncert a bez diskuse jedna z akcí roku.