Tolimati.cz

Skoro měsíc tu bylo mrtvo, což mělo hlavně jeden důvod – vyjeli jsme na tradiční srpnovej výlet do Gargana v jižní Itálii. Od časů lo�?ský výpravy se toho mnoho nezměnilo, dokonce i obsazení bylo naprosto stejný (Libiši, Foltýni, Martina s holkama a my), jen Jarmila nás opustila v půlce pobytu a jela dokončit psychoterapeutickej výcvik do Brna. Počasí na rozdíl od bouřlivýho lo�?ska víceméně (až na jednu bouřku, která ale stála za to) odpovídalo běžnýmu jihoitalskýmu standardu, tj. sucho a vedro. To nám mimo jiné umožnilo podniknout tradiční výlet do potápěčského/šnor­chlařského ráje na ostrovy Tremiti, což byl zážitek zejména pro Toma – tolik ryb v životě neviděl, o mořských ježcích ani nemluvě (ze začátku z nich měl trochu strach a tak jsem radši takticky pomlčel o tom, že ta věc o 50 m dál při hladině, kterou jsem nejdřív považoval za odhozenou igelitku, byla ve skutečnosti medúza velikosti zmíněný igelitky a přišel jsem na to cca 10 cm od prvního chapadla ).

Jinak o Garganu stále (naštěstí) platí většina z toho, co jsem psal loni, jen bych snad přidal ještě pár věcí, na který tehdy nedošlo a který mě teď při toulání po okolí zaujaly:

# Na to, jak je to malej kus země, je v něm až překvapivý množství liduprázdný krajiny. Kdo je zvyklej na střední Evropu nebo třeba Pádskou nížinu, kde jedna vesnice málem plynule přechází v druhou, tomu to přijde hodně zvláštní – jedete třeba 40 km a nepotkáte fakt ani jedinej obydlenej barák.

# Zvláštní je taky výrazná uzavřenost měst, myšleno z hlediska území. Když se na typický garganský město díváte seshora s kopců, vypadá jak jasně ohraničenej bílej flek (místní obyvatelé hovoří o ptačích cákancích, sám bych si coby host podobný přirovnání nedovolil, ale sedí ). Neexistuje, že by se na krajích rozlejzaly průmyslový nebo obchodní zóny velký jak půlka samotnýho města, což je u nás běžný i u městeček velikosti takovýho Rumburku (garganský města jsou zpravidla o něco větší). Myslel jsem si, že za to může národní park, ale místní mě vyvedli z omylu na názorným příkladu Cagnana, který v NP není a je na tom stejně. Jedinou výjimkou je San Giovanni Rotondo, do kterýho ale stejně nemá vzhledem k turistický přeplácanosti moc smysl jezdit, pokud tedy nepotřebujete nutně vidět hrob Padre Pia nebo se vám nestýská po hypermarketech.

# Jedna z věcí, který na jihu Itálie miluju, je schopnost dostat vynikající kafe na nejneuvěřitel­nějších místech. Kavárny/bary jsou jasný, tak jsem letos zkoušel místa, kde u nás většinou maj sotva turka – namátkou kiosek u jeskyně San Michele nad jezerem Varano, minipumpu kdesi u Apriceny (jeden stojan s benzínem a plechová budka, dieslaři mají smůlu) a dokonce veřejnou prádelnu v Ischitelle. Všude měli výtečný presso, nad vším ale asi ční loď na zmíněný Isole Tremiti, na který dělaj božský cappucino za 90 centů – co na tom, že do plastovýho kelímku.

Jinak foťák samozřejmě makal, potěšilo mě, že focení a věci okolo začíná bavit i děti – je prima, když se okolo vás hned dva lidi perou, kdo vám složí stativ nebo podrží objektiv při výměně (tímto děkuji). Koho by fotky zajímaly, většina jich je tady , případně tady a tady.

No, hned bych se tam vrátil…