Tolimati.cz

KdyĹľ zaÄŤal pĹ™ed rokem po vĂ­c neĹľ dvouletĂ˝ vynucenĂ˝ pauze (ty pokusy mezi tĂ­m se nedaj brát vážnÄ›) vycházet znova Rock & Pop, radoval jsem se jak malej – koneÄŤnÄ› budu mĂ­t zase co ÄŤĂ­st o muzice, říkal jsem si, oprašovaje kompletnĂ­ kolekci R&P od roku 1996 (starší kusy bohuĹľel seĹľrala lokálnĂ­ povodeďż˝? v butovickĂ˝m sklepÄ›). Po roce je mi spíš smutno.

Upoutávka na obalu jednoho z minulĂ˝ch ÄŤĂ­sel láká k pĹ™eÄŤtenĂ­ velkĂ˝ho rozhovoru se Sámerem Issou, ve Volbách ro©ku máme na druhĂ˝m mĂ­stÄ› Petra Koláře, vĂ­tÄ›zĂ­ Chinaski a Aneta Langerová – ÄŤlovÄ›k by Ĺ™ekl, Ĺľe by se ÄŤasopis mohl z Rock&Popu rovnou pĹ™ejmenovat na Show&Biz. Ale to by se ještÄ› dalo pĹ™ežít, nÄ›kdo to vydávánĂ­ zaplatit musĂ­. Horší je, Ĺľe se do dříve preciznĂ­ho ÄŤasopisu zaÄŤĂ­ná dostávat chyba za chybou v mnoĹľstvĂ­ rozhodnÄ› vÄ›tším neĹľ malĂ©m – kdyĹľ dřív nÄ›kde v bulváru udÄ›lali z Alice Coopera holku, vÄ›tšinou si na tom R&P smlsnul nÄ›jakou jĂ­zlivou poznámkou, teÄŹ se v nÄ›m lze doÄŤĂ­st o „slavnĂ© zpÄ›vaÄŤce Merle HaggardovĂ©“. JeštÄ› Ĺľe to Haggard nevĂ­, jak jsem o nÄ›m tak rĹŻznÄ› ÄŤetl, asi by se ho to dost dotklo. A našlo by se toho mnohem vĂ­c…

A ke všemu se nová parta redaktorĹŻ vyznaÄŤuje dost divnĂ˝m přístupem k psanĂ­, coĹľ se tĂ˝ká faktĹŻ, stylistiky i tĹ™eba pravopisu. NejslavnÄ›jší deska Beach Boys se jmenuje Pet Sounds a ne Sound, taky název pĂ­snÄ› Be My Bayb by asi nemÄ›l projĂ­t korekturou – slovo Baby umĂ­ dnes správnÄ› napsat i prvďż˝?ák. NavĂ­c to zpĂ­valy holky ve skupinÄ› Ronnettes, ne Ronnets. Vše pocházĂ­ z ÄŤlánku o Philu Spectorovi z aktuálnĂ­ho ÄŤĂ­sla, v nÄ›mĹľ se ÄŤlovÄ›k mj. dozvĂ­, Ĺľe „práce na (beatlovskĂ©m) albu Let It Be znamenala mravenÄŤĂ­, Ăşnavnou práci poslouchat a editovat desĂ­tky hodin prĹŻmÄ›rnĂ© hudby.“ No, historie natáčenĂ­ tĂ˝hle desky je známá dost a podobnej názor jsem ještÄ› neÄŤetl. Vrcholem ÄŤĂ­sla je ale ÄŤlánek o Davidu Gilmourovi, autor Peter SládeÄŤek. Dvoustránka nepĹ™ináší nic, co by prĹŻmÄ›rnej posluchaÄŤ Pink Floyd dávno nevÄ›dÄ›l, zato se vyznaÄŤuje skuteÄŤnĂ˝mi perlami stylistiky. Co tĹ™eba tohle: „Závazek, kterĂ˝ na sebe vstupem do kapely pĹ™ebral, však šlo uspokojit jedinÄ› neustálĂ˝m hledánĂ­m a experimentem. Tak vznikl typickĂ˝ teplĂ˝ kulatĂ˝ zvuk, kterĂ˝ Gilmour dokázal ze svĂ©ho stratocastru vyĹľdĂ­mat asi jako jedinĂ˝, a plochy zvukĹŻ, kterĂ© mnozĂ­ dodnes asi nepĹ™ipisujĂ­ na vrub kytaĹ™e.“ Anebo malĂ© cviÄŤenĂ­ v logice: „S Wrightem utonulĂ˝m v depresĂ­ch a oficiálnÄ› odejitĂ˝m z kapely po nahrávánĂ­ The Wall, Masonem bez jakĂ©hokoli hráčskĂ©ho sebevÄ›domĂ­ (ehmmmm… pozn. RT) a Gilmourem v naprostĂ© názorovĂ© opozici, rozhodl se Waters, Ĺľe všichni z kapely odejdou a Pink Floyd zĹŻstane on sám. David se však nevzdal, a kdyĹľ Waters odešel, ÄŤĂ­mĹľ kapela fakticky pĹ™estala existovat, pustil se do práce na novĂ© desce.“

Dál uĹľ se mi o tom nechce rozepisovat, ale do příštĂ­ho ÄŤĂ­sla uĹľ tÄ›ch 69 KÄŤ asi nevrazĂ­m. Ĺ koda. Velká.