Tolimati.cz

Když začal před rokem po víc než dvouletý vynucený pauze (ty pokusy mezi tím se nedaj brát vážně) vycházet znova Rock & Pop, radoval jsem se jak malej – konečně budu mít zase co číst o muzice, říkal jsem si, oprašovaje kompletní kolekci R&P od roku 1996 (starší kusy bohužel sežrala lokální povode�? v butovickým sklepě). Po roce je mi spíš smutno.

Upoutávka na obalu jednoho z minulých čísel láká k přečtení velkýho rozhovoru se Sámerem Issou, ve Volbách ro©ku máme na druhým místě Petra Koláře, vítězí Chinaski a Aneta Langerová – člověk by řekl, že by se časopis mohl z Rock&Popu rovnou přejmenovat na Show&Biz. Ale to by se ještě dalo přežít, někdo to vydávání zaplatit musí. Horší je, že se do dříve precizního časopisu začíná dostávat chyba za chybou v množství rozhodně větším než malém – když dřív někde v bulváru udělali z Alice Coopera holku, většinou si na tom R&P smlsnul nějakou jízlivou poznámkou, teď se v něm lze dočíst o „slavné zpěvačce Merle Haggardové“. Ještě že to Haggard neví, jak jsem o něm tak různě četl, asi by se ho to dost dotklo. A našlo by se toho mnohem víc…

A ke všemu se nová parta redaktorů vyznačuje dost divným přístupem k psaní, což se týká faktů, stylistiky i třeba pravopisu. Nejslavnější deska Beach Boys se jmenuje Pet Sounds a ne Sound, taky název písně Be My Bayb by asi neměl projít korekturou – slovo Baby umí dnes správně napsat i prv�?ák. Navíc to zpívaly holky ve skupině Ronnettes, ne Ronnets. Vše pochází z článku o Philu Spectorovi z aktuálního čísla, v němž se člověk mj. dozví, že „práce na (beatlovském) albu Let It Be znamenala mravenčí, únavnou práci poslouchat a editovat desítky hodin průměrné hudby.“ No, historie natáčení týhle desky je známá dost a podobnej názor jsem ještě nečetl. Vrcholem čísla je ale článek o Davidu Gilmourovi, autor Peter Sládeček. Dvoustránka nepřináší nic, co by průměrnej posluchač Pink Floyd dávno nevěděl, zato se vyznačuje skutečnými perlami stylistiky. Co třeba tohle: „Závazek, který na sebe vstupem do kapely přebral, však šlo uspokojit jedině neustálým hledáním a experimentem. Tak vznikl typický teplý kulatý zvuk, který Gilmour dokázal ze svého stratocastru vyždímat asi jako jediný, a plochy zvuků, které mnozí dodnes asi nepřipisují na vrub kytaře.“ Anebo malé cvičení v logice: „S Wrightem utonulým v depresích a oficiálně odejitým z kapely po nahrávání The Wall, Masonem bez jakéhokoli hráčského sebevědomí (ehmmmm… pozn. RT) a Gilmourem v naprosté názorové opozici, rozhodl se Waters, že všichni z kapely odejdou a Pink Floyd zůstane on sám. David se však nevzdal, a když Waters odešel, čímž kapela fakticky přestala existovat, pustil se do práce na nové desce.“

Dál už se mi o tom nechce rozepisovat, ale do příštího čísla už těch 69 Kč asi nevrazím. Škoda. Velká.