Tolimati.cz

Letošní léto horským výpravám docela přeje, ovšem trek po Friulských Dolomitech (Dolomiti Friuliani, též Alpi Carniche), spunktovaný tradičním souputníkem Karlem F., v lecčems ze zažitých zvyklostí vybočoval. Tyhle hory jsou na chození o dost obtížnější než třeba Pirin, Rila či pohoří na Slovensku, protože se v nich prakticky nevyskytují klasické hřebenovky, na nichž se člověk pohybuje víceméně po vrstevnici. Místo toho vylezete prudkým a většinou suťovitým svahem cca 500 výškových metrů do sedla, následně o tolik spadnete do dalšího údolí a to celé se klidně za den opakuje pětkrát. Vrcholů, na které se dá normálně vyjít, moc není, většinou jde o čistě horolezeckej terén. Výhodou jsou zato dechberoucí scenérie s vysokými vápencovými štíty, občas slušně adrenalinové pasáže a v neposlední řadě i velmi slušně vybavené „plechovky“ aneb bivaky na hřebenech, kde se dá pohodlně přespat. Pokud ovšem nejsou plné, o čemž bude ještě řeč.

Výprava ve složení Karel, další tradiční parťák Martin V., novopečený horal Štěpán a moje maličkost vyrazila ve veselé náladě ujišťována Karlem, že počasí v Dolomitech má jen dvě polohy – slunečno a ještě slunečněji. Pravda, předpověď hned na druhý den slibovala heavy rain, ale známe své zákopčaníky. Jenže oni měli pravdu – sotva jsme vysupěli k prvnímu sedlu, spustil se chc… ehm… slejvák jak v Jizerkách a během následujících cca 8 hodin sílil a sílil. Záhy jsme navíc zjistili, že původní cestu zavřeli, neb spadly řetězy a bez jištění fakt nelze. No co, řekli jsme si, dáme delší a obtížnější trasu a přespíme v bivaku na hřebeni, kde nás zítra přivítá dramatický východ slunce. K bivaku jsme dorazili cca v 6 večer mokří, zmrzlí a úplně hotoví, místo přívětivých paland nás v něm ovšem přivítalo až příliš mnoho šťastnějších a dříve dorazivších jedinců, momentálně zabírajících veškeré volné místo. A následná cesta do náhradní turistické chaty skončila cca 2hodinovým blouděním ve tmě, kdy už to pomalu vypadalo na naše postupné rozpuštění a odplavení (déšť celou dobu vesele sílil), neb značení nefungovalo jak mělo. Nakonec jsme ale chatu našli a další 3 dny už proběhly ve velké pohodě, byť se vzhledem k náročnosti terénu opravdu nejednalo o žádnou oddechovku. Pohled z vrcholu Monte Pramaggiore (2475 m) opravdu stojí za to, stejně jako náhodná blízká setkání s divokými kozorohy či světelné hrátky za východu slunce. Vynikající trek, Karle, Martine, Štěpáne, dík moc. Pokud vás to zajímá, fotky tady.