Tolimati.cz

PĹ™edvánoÄŤnĂ­ ÄŤas má magickou moc – uĹľ tradiÄŤnÄ› se nám v atmosfĂ©Ĺ™e cinkajĂ­cĂ­ch rolniÄŤek, bublajĂ­cĂ­ch koled a rejdĂ­cĂ­ch St. ClausĹŻ pĹ™ihodĂ­ natrefit na film nebo divadlo ukazujĂ­cĂ­ lidi v ĂşplnÄ› jinĂ©m svÄ›tle neĹľ coby milujĂ­cĂ­ a ĂşctyhodnĂ© vrcholy tvorstva :). PĹ™edloni do vánoÄŤnĂ­ atmosfĂ©ry úžasnÄ› zapadli Potomci lidĂ­ a The Proposition, loni jsem si udÄ›lal podobnou radost Verhoevenovou ÄŚernou knihou a letos jsme v rozmezĂ­ jednoho tĂ˝dne zašli na dvÄ› hry Martina McDonagha z jeho ConnemarskĂ© trilogie. NapĹ™ed jsme si v ÄŚinohernĂ­m klubu dali OsiĹ™elĂ˝ západ, potĂ© ve Ĺ vandovÄ› divadle Lebku z Connemary. VýživnĂ˝ zážitek. Oba příbÄ›hy se odehrávajĂ­ kdesi v ultrazapadlĂ©m irskĂ©m vidlákovÄ›, v obou vystupujou typovÄ› hodnÄ› podobnĂ˝ postavy (burani buÄŹ tupĂ­ od přírody, nebo zblblĂ­ ÄŤasem po koĹ™alce, případnÄ› syntĂ©za obojĂ­ho) a oba jsou postavenĂ˝ na hodnÄ› podobnĂ˝ zápletce. Ta spoÄŤĂ­vá v tutlanĂ˝ vraĹľdÄ›, o kterĂ˝ celá vesnice v podstatÄ› vĂ­ vše podstatnĂ˝, jenĹľe zvyk velĂ­ vše zamĂ©st pod koberec, dát si dalšího panáka a jen ÄŤas od ÄŤasu sledovat, jak aktĂ©rĹŻm obÄŤas vylĂ©zajĂ­ kostlivci ze skřínĂ­ a následnÄ› s nima mlátÄ›j dĂ©moni skrĂ˝vanĂ˝ po lĂ©ta na dnÄ› flašky. A pokud se v tĂ˝ spoleÄŤnosti ÄŤirou náhodou vyskytne nÄ›kdo ještÄ› aspoñ trochu normálnĂ­ (Girleen v OsiĹ™elĂ˝m západu), pak má jen dvÄ› moĹľnosti – zdrhnout nÄ›kam na jinej konec svÄ›ta nebo do toho spadnout taky.

McDonagh vládne neskuteÄŤnÄ› ĂşdernĂ˝m ÄŤernĂ˝m humorem, kterej ale obÄŤas doĹľene ad absurdum do situace, kdy smĂ­ch hodnÄ› rychle zamrzne a ÄŤlovÄ›k si pĹ™ipadá jaksi nepatĹ™iÄŤnÄ›, Ĺľe se ještÄ› pĹ™ed pár vteĹ™inama na účet tÄ›ch tupounĹŻ na pĂłdiu královsky bavil. V Západu se mi to pĹ™ihodilo hlavnÄ› pĹ™i závÄ›reÄŤnĂ˝ hodnÄ› drsnĂ˝ variantÄ› „hry na pravdu“, v Lebce ve chvĂ­li, kdy se hlavnĂ­ postavy dostanou do totálnĂ­ extáze pĹ™i roztloukánĂ­ exhumovanĂ˝ch koster a lebek za poslechu Marilyna Mansona s hlasitostĂ­ na doraz. PĹ™es spoustu spoleÄŤnĂ˝ch znakĹŻ ale mezi obÄ›ma kusy existuje jeden hodnÄ› podstatnej rozdĂ­l. Západ se po prvnĂ­ polovinÄ› tváří jako totálnÄ› nihilistická aĹľ misantropická záleĹľitost, ve druhĂ˝m dÄ›jstvĂ­ se ale jedna z postav (do kterĂ˝ by to ÄŤlovÄ›k vÄ›ru neĹ™ekl) zmĹŻĹľe na pĹ™ekvapivÄ› odvážnej (byĹĄ zoufalej) ÄŤin a dĂ­ky tomu vlastnÄ› příbÄ›h nakonec vlastnÄ› nekonÄŤĂ­ tak depresivnÄ›, „vykupitelskej“ motiv dokonce pĹŻsobĂ­ silnÄ› kĹ™esĹĄansky (hovoříme o vĂ­Ĺ™e, nikoli o cĂ­rkvi) a vlastnÄ› optimisticky. IQ se postavám sice nezvedne, ale jakous takous nadÄ›ji na pĹ™eĹľitĂ­ do budoucna majĂ­ a moĹľná Ĺľe se dokonce odrazily ode dna. Naproti tomu Lebka z Connemary, byĹĄ se rozjĂ­ĹľdĂ­ pomaleji, ve finále pĹ™ipomĂ­ná spíš Proposition – tady uĹľ skuteÄŤnÄ› žádná nadÄ›je nezbĂ˝vá. No prostÄ› ideálnĂ­ pĹ™edvánoÄŤnĂ­ záleĹľitost… ovšem zbĂ˝vajĂ­cĂ­ dĂ­l trilogie, Krásku z Leenane, bych si snad pĹ™ece jen radÄ›ji dal aĹľ s nÄ›jakĂ˝m odstupem .

A po tĂ˝dnu opÄ›t Dejvice, tentokrát na jednom z hitĹŻ sezĂłny v reĹľii Davida Ondříčka. KomediálnĂ­ (mĂ­sty aĹľ grotesknĂ­) adaptace stejnojmennĂ˝ho Hitchcockova filmu ze 30. let (nevidÄ›l jsem, nemohu slouĹľit srovnánĂ­m) má vlastnÄ› aĹľ pĹ™ekvapivÄ› jednoduchej dÄ›j, rozhodnÄ› nemá smysl ÄŤekat žádnou detektivku s ÄŤastĂ˝ma pĹ™ekvapenĂ­ma, tĹ™eba to DraÄŤĂ­ doupÄ› minulej pátek mÄ›lo svĂ˝m zpĹŻsobem o dost propracovanÄ›jší příbÄ›h. JasnÄ›, i 39 stupñů má zajĂ­mavou pointu, jeho sĂ­la je ale podle mÄ› jinde – v hravosti, s jakou Ondříček suverĂ©nnÄ› zvládá pĹ™evod klasickĂ˝ch filmovĂ˝ch scĂ©n na jevištÄ›. Na tÄ›ch pár metrech se pak odehrává například Ăşprk z vlaku oknem za jĂ­zdy a následná honiÄŤka po stĹ™eše vagĂłnĹŻ zakonÄŤená zachycenĂ­m hlavnĂ­ postavy (Jaroslav Plesl, v trochu podobnĂ˝ poloze jako v Hrdinovi Západu v ÄŚinoheráku, kde vlastnÄ› taky furt prchá pĹ™ed zákonem) na mostÄ› pĹ™es traĹĄ, jĂ­zda autem s kolizĂ­ se stádem ovcĂ­, Ăşprk psancĹŻ skotskou VysoÄŤinou apod., vše naprosto vÄ›rnÄ› zvládnutĂ˝. A ještÄ› jedna technická lahĹŻdka: hra má postav jak na orloji, ovšem všechno to v pohodÄ› zvládaj ÄŤtyĹ™i herci (kromÄ› Plesla klasicky David NovotnĂ˝, pak Simona Babčáková a Václav NeuĹľil, oba jsem vidÄ›l poprvĂ˝) a střídánĂ­ rolĂ­ mĂ­sty vyĹľaduje opravdu pĹ™esnou koordinaci, nicmĂ©nÄ› probĂ­há zcela bezchybnÄ›. TĂ­m vším mi, asi trochu paradoxnÄ›, StupnÄ› pĹ™ipomĂ­naly ĂşplnÄ› jinej kus, totiĹľ dÄ›tskou Ĺ kolu malĂ©ho stromu Ivety DuškovĂ© v divadle Lávka. Mám tenhle zpĹŻsob hranĂ­ rád.

(Jen jedna vÄ›c kazila dojem: poslednĂ­ dvÄ› Ĺ™ady, bohuĹľel hned za náma, obsadila mládeĹľ z jakĂ©si školy, podle projevĹŻ patrnÄ› ze školy pomocnĂ©. Asi to mÄ›li zadarmo v rámci vzdÄ›lávánĂ­, kaĹľdopádnÄ› bĂ˝t jejich uÄŤitelkou, radÄ›ji je vezmu do kina na Hele vole kde mám káru 3 nebo Kameñák 7, tohle bylo zjevnÄ› nad jejich sĂ­ly. V prvnĂ­ pĹŻlce jen obÄŤas pĹ™evtipnÄ› komentovali dÄ›j, v druhĂ˝ uĹľ jim došla vyrovnávacĂ­ paměť, takĹľe museli pořádat semináře na tĂ©ma „co to Ĺ™ek“ nebo „jak to mluvĂ­, vole“ /pár postav hovoří zámÄ›rnÄ› s cizĂ­m přízvukem/. JasnÄ›, puberťáci blbnou a my na gymplu taky vyvádÄ›li na vĂ˝chovnĂ˝ch sovÄ›tskĂ˝ch filmech o MladĂ˝ gardÄ› apod. rĹŻznĂ˝ vÄ›ci, ale tam nebylo civilnĂ­ publikum…)

DraÄŤĂ­ doupÄ› aneb nepoÄŤĂ­taÄŤovou fantasy hru na hrdiny jsme kdysi v počátcĂ­ch 90. let obÄŤas hrávali, ale nikdy jsme tomu nepropadli ani zdaleka tolik jako spousta jinĂ˝ch – nikdy jsem se do toho nedokázal ponoĹ™it tak jako nÄ›kteří kamarádi ÄŤi známĂ­, kteří pak chodili i po Praze v ÄŤemsi pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­m stĹ™edovÄ›kĂ© hábity, nosili s sebou meÄŤe/alchymis­tickĂ© váhy/kouzelnĂ© hĹŻlky a alternativnĂ­ svÄ›t je ĂşplnÄ› pohltil. Tahle hra teÄŹ poslouĹľila slovenskĂ©mu dramatikovi Viliamu Klimáčkovi jako velmi zajĂ­mavá metafora na tĂ©ma rolĂ­, ĂşnikĹŻ, manipulace a skrĂ˝vánĂ­ nejrĹŻznÄ›jších kostlivcĹŻ ve skřínĂ­ch. Nechce se mi tu moc rozepisovat o dÄ›ji, pomÄ›rnÄ› velkou roli v nÄ›m hrajou rĹŻznĂ˝ pĹ™ekvapujĂ­cĂ­ prvky, takĹľe by byla škoda cokoli vykecávat. TudĂ­Ĺľ napíšu jen, Ĺľe máloco je ve skuteÄŤnosti tĂ­m, jak se to zprvu tváří, a bÄ›hem prvnĂ­ pĹŻlky dávejte (mezi vĂ˝buchy smĂ­chu, protoĹľe Ăşvod DoupÄ›te fakt patří k tomu nejvtipnÄ›jšímu, co jsem v DejvicĂ­ch kdy vidÄ›l) pozor na detaily, mĹŻĹľou se vám po pĹ™estávce hodit . O kvalitÄ› hercĹŻ v tomhle divadle je skoro zbyteÄŤnĂ˝ mluvit, kromÄ› standardnÄ› velmi dobrĂ˝ho Trojana v hlavnĂ­ roli nás moc potěšil ÄŤĂ­m dál tĂ­m zajĂ­mavÄ›jší David NovotnĂ˝ (tuhle jsme si doma pustili O rodiÄŤĂ­ch a dÄ›tech a bylo to vážnÄ› příjemnĂ˝ pĹ™ekvapenĂ­, ale to sem teÄŹ nepatří), vĂ˝bornĂ˝ jsou i dámy (Klára Issová, Klára Melíšková), nicmĂ©nÄ› mÄ› osobnÄ› nejvĂ­c pĹ™ekvapil Martin MyšiÄŤka – kdo ho znáte hlavnÄ› jako submisivnĂ­ho Aljošu Karamazova nebo estĂ©ta-dirigenta z Teremina, budete koukat, jakĂ˝ polohy v sobÄ› má.

Havlovo OdcházenĂ­ patří k mediálnÄ› nejsledovanÄ›jším událostem sezĂłny a pokud vás podobnĂ˝ vÄ›ci aspoñ okrajovÄ› zajĂ­maj, ÄŤetli jste uĹľ urÄŤitÄ› pár recenzĂ­ od mnohem povolanÄ›jších lidĂ­, takĹľe jen telegraficky: opravdu to událost je a pĹ™edstavenĂ­ v Arše urÄŤitÄ› stojĂ­ za vidÄ›nĂ­, byĹĄ bĂ˝vá vÄ›tšinou vyprodáno (lze mĂ­t ale štÄ›stĂ­ – my sehnali lĂ­stky na poslednĂ­ chvĂ­li ze dne na den na telefonickej dotaz, patrnÄ› nÄ›kdo zrušil rezervaci). PříbÄ›h vycházĂ­ tu z VišñovĂ˝ho sadu, tu z Leara a najmÄ› pak z patrnÄ› zcela osobnĂ­ zkušenosti vyslouĹľilĂ˝ho, vyhoĹ™elĂ˝ho a okolnĂ­m svÄ›tem ponÄ›kud pĹ™eválcovanĂ˝ho politika (byĹĄ pĹŻvodnĂ­ verze vznikla uĹľ v roce 1989). CelĂ˝ je to vĂ­cemĂ©nÄ› o tom, Ĺľe ztráta moci a vlivu mĂ­vá dost destruktivnĂ­ vliv i na psychiku – odstupujĂ­cĂ­ kanclĂ©Ĺ™ Rieger (vĂ˝bornej Tříska, letos v lĂ©tÄ› máme vĹŻbec nÄ›jak natřískáno, napĹ™ed Kaliban v BouĹ™i a teÄŹ tohle) je na začátku hry ještÄ› pořád okouzlujĂ­cĂ­ svÄ›ták obklopenej druĹľinou pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­ starĂ˝ královskĂ˝ dvory, aby o dvÄ› hodiny pozdÄ›ji skonÄŤil jako bezmocná, směšná, opuštÄ›ná a blekotajĂ­cĂ­ troska tĂ©měř neschopná samostatnĂ˝ho Ĺľivota. Nekonaj se žádnĂ˝ dÄ›jovĂ˝ zvraty ani dramatickej vĂ˝voj postav, celĂ˝ je to v podstatÄ› hodnÄ› jednoduchĂ˝, kouzlo je spíš v oblĂ­benejch havlovskejch kudrlinkách (tradiÄŤnĂ­ hry s frázema jak z VyrozumÄ›nĂ­, periodicky se opakujĂ­cĂ­ situace, citace všeho moĹľnĂ˝ho, pĹ™edzávÄ›reÄŤnĂ© „balábile“ aneb chaotickej rej postav hláškujĂ­cĂ­ch rĹŻznĂ˝ repliky ze hry…), v bezchybnĂ˝m hranĂ­ (kromÄ› Třísky tĹ™eba Zuzana StivĂ­nová, Petra Lustigová, Jan SkopeÄŤek a spousta dalších, postav tam opravdu nenĂ­ málo) nebo v zajĂ­mavĂ˝ a hodnÄ› vĂ˝pravnĂ˝ scĂ©nografii (déšť na pĂłdiu, moc hezkĂ˝ nasvĂ­cenĂ­ nebo tĹ™eba závÄ›reÄŤnej fĂłr s odcházenĂ­m ze scĂ©ny – nechte se pĹ™ekvapit). HodnÄ› odvážnej je nápad s obÄŤasnĂ˝ma scĂ©nickĂ˝ma poznámkama nebo Ăşvahama o hĹ™e, kterĂ˝ ze záznamu pronáší hlas samotnĂ˝ho Havla – obÄŤas mi to pĹ™ipadalo hodnÄ› na hranÄ› samoúčelnosti nebo dokonce samoĹľerstvĂ­, ale nikdy ji to podle mÄ› nepĹ™ekroÄŤilo, takĹľe to nakonec pĹŻsobilo velmi dobĹ™e. A kdo chce, mĹŻĹľe si tam najĂ­t i vcelku sžíravou kritiku jistĂ˝ch pomÄ›rĹŻ/osob v souÄŤasnĂ˝ politice (jistÄ›, o slizkĂ˝m nástupci Kleinovi podepisujĂ­cĂ­m svou knihu „Demokracie, svoboda, trh a já“ se psalo povinnÄ› v kaĹľdĂ˝ recenzi a nÄ›komu to mĹŻĹľe pĹ™ipadat dost lacinĂ˝, ale to nemÄ›nĂ­ nic na tom, Ĺľe v danĂ˝ situaci celĂ˝ divadlo smĂ­chy jen heklo, nás nevyjĂ­maje). AbsolutnÄ› ale nejde o ĹľĂˇdnou povrchnĂ­ satiru svázanou s konkrĂ©tnĂ­ dobou – tĂ©ma OdcházenĂ­ je dokonale nadÄŤasovĂ˝ a hra bude srozumitelná i v dobÄ›, kdy po reáliĂ­ch z ÄŤasĹŻ jejĂ­ho vzniku neštÄ›kne pes. Teda aspoñ doufám (Ĺľe neštÄ›kne).

P.S. Ale jednĂ­m ryze privátnĂ­m vtipem nás Havel dostal – do Archy jsme vyrazili za účelem oslavy jistĂ©ho (skoro) kulatĂ©ho vĂ˝roÄŤĂ­ jistĂ© dávnĂ©, pro nás s Jarmilou vcelku vĂ˝znamnĂ© události, a Ĺľe se nämlich ta samá situace objevĂ­ (pravda, v ponÄ›kud jinĂ©m kontextu) i na pĂłdiu, to jsme teda neÄŤekali… :)

A ještÄ› jednou Shakespeare na scĂ©nÄ› Nejvyššího purkrabstvĂ­. Byl jsem moc zvÄ›davej, jak tu po přímoÄŤarĂ˝m a dÄ›jovÄ› jasnĂ˝m Othellovi bude vypadat mnohem mĂ©nÄ› „akÄŤnĂ­“ a spíš meditativnĂ­ BouĹ™e a reĹľie Brñáka Jakuba Korčáka mÄ› rozhodnÄ› nezklamala – pojal to opravdu jako fantasknĂ­ a mĂ­sty trochu halucinogennĂ­ psychodrama, kde ÄŤlovÄ›k obÄŤas nevĂ­, jestli sleduje skuteÄŤnej dÄ›j nebo jeho snovej odraz (ostatnÄ› slavnej shakespearovskej citát We are the stuff dreams are made of pocházĂ­ právÄ› odtud). OpÄ›t se mi moc lĂ­bila scĂ©na, to hradnĂ­ nádvoří je zkrátka geniálnĂ­ prostor. Co se hercĹŻ týče, nejvÄ›tší pozornost urÄŤitÄ› pĹ™itáhl Tříska coby Kaliban, kterej jakoĹľto podlĂ­zavÄ› agresivnĂ­ obluda skuteÄŤnÄ› nemÄ›l chybu. MnÄ› se ale snad ještÄ› vĂ­c lĂ­bil Emil Horváth jako Prospero – hrál hodnÄ› uměřenÄ›, vedle Třísky (nebo tĹ™eba jednorozmÄ›rnÄ› ukĹ™iÄŤenĂ˝ Zuzany KajnarovĂ˝, tj. Mirandy) skoro zanikal, ale mnÄ› k nÄ›mu ten nedostatek emocĂ­ docela sedÄ›l (a neshodl jsem se na tom s Jarmilou, která má ovšem Prospera zaĹľitĂ˝ho pĹ™edevším z filmovĂ˝ho zpracovánĂ­ od Greenawaye a tak od nÄ›j ÄŤekala mnohem expresivnÄ›jší vĂ˝raz). Jen mÄ› trochu zarazilo, v jakĂ˝ch scĂ©nách je zdejší publikum taky schopnĂ˝ vybuchovat smĂ­chy – mĂ­sty se mi zdálo, Ĺľe ÄŤĂ­m zoufalejší vĂ˝raz takovej Tříska/Kaliban nasadil, tĂ­m vĂ­c ho vÄ›tšina divákĹŻ vnĂ­mala jako komickou postaviÄŤku. Ovšem za to on ani reĹľisĂ©r nemĹŻĹľe.

Na ShakespearovskĂ© slavnosti jsme se pokoušeli vypravit uĹľ minimálnÄ› loni a pĹ™edloni, zadaĹ™ilo se ale aĹľ letos. PrvnĂ­ dojem: scĂ©na na nádvoří Nejvyššího purkrabstvĂ­ je vážnÄ› moc hezká a pro Shakespeara jako dÄ›laná. Na druhou stranu je ale jako kaĹľdĂ˝ divadlo v plenĂ©ru vystavená případnĂ˝mu dešti (vÄŤetnÄ› pĂłdia) a vzhledem k tomu, Ĺľe rosniÄŤky celej den varovaly pĹ™ed veÄŤernĂ­ prĹŻtrží a bÄ›hem prvnĂ­ch minut hry skuteÄŤnÄ› sprchlo, bych si fakt nevsadil, Ĺľe se Othello dohraje do konce. Ale nakonec se to stihlo parádnÄ› – pršet cca po ÄŤtvrthodinÄ› pĹ™estalo a zase zaÄŤlo aĹľ cca minutu pĹ™ed závÄ›reÄŤnou dÄ›kovaÄŤkou. Tomu říkám timing.

Na rozdĂ­l od celkem masivnÄ› pĹ™ekopanĂ˝ho Hamleta v DejvickĂ˝m divadle, s nĂ­mĹľ jsme mÄ›li tu ÄŤest onehdá, pojal reĹľisĂ©r Petr KracĂ­k Othella v podstatÄ› klasicky, v HilskĂ©ho pĹ™ekladu moĹľná aĹľ neÄŤekanÄ› user-friendly (blankvers se vynoĹ™oval jen hodnÄ› sporadicky, vÄ›tšinou se hovoĹ™ilo Ĺ™eÄŤĂ­ ryze obecnou). Ono by to na akci typu ShakespearovĂ˝ch slavnostĂ­ asi ani jinak nefungovalo. A tĂ­m nechci říct, Ĺľe by to nedejboĹľe bylo špatnÄ› – aÄŤkoli se mi osobitej Hamlet velmi lĂ­bil, tak na klasickĂ˝ podobÄ› rozhodnÄ› nic zlĂ˝ho nevidĂ­m. AutoĹ™i podle mÄ› navĂ­c velmi správnÄ› pochopili, na koho se v příbÄ›hu nejvĂ­c soustĹ™edit – jednorozmÄ›rnĂ­ Othello nebo Desdemona si samozĹ™ejmÄ› odehrajou svoje, ale zásadnĂ­ (protoĹľe mnohem plastiÄŤtÄ›jší) postava je sviñák manipulátor Jago, kterej tu (hlavnÄ› v prvnĂ­ polovinÄ›) v podstatÄ› nesleze z jevištÄ›. Hraje ho Martin StránskĂ˝ z PlznÄ› a tohle jmĂ©no si zapamatuju, toho hajzlĂ­ka vystihl dokonale, jeho krysĂ­ obliÄŤejĂ­k mám pĹ™ed oÄŤima i pár hodin po konci. Jago je ve StránskĂ©ho podánĂ­ mĂ­sty aĹľ komická figura, coĹľ moĹľná u klasickĂ˝ tragĂ©die pĹŻsobĂ­ trochu nepatĹ™iÄŤnÄ› (Jarmila se nad tĂ­m po prvnĂ­ pĹŻlce trochu pozastavovala), ale jindy z nÄ›j zase mrazĂ­ v zádech a ty zlomky vteĹ™iny, kdy mu obliÄŤejem probleskl ustrašenej vĂ˝raz a z nÄ›j bylo patrnĂ˝, co je to vlastnÄ› za srábka, byly prostÄ› fantastickĂ˝.

No a jinak o tom v podstatÄ› nenĂ­ co říct. Všechno je tak, jak to znáte, ale jak uĹľ jsem psal, v tomhle případÄ› je to v pořádku. Žádná pĹ™evratná inscenace, prostÄ› dobrej mainstream v krásnĂ˝m prostĹ™edĂ­, nic vĂ­c, nic míñ, velmi příjemnej veÄŤer. V srpnu budou na HradÄ› dávat BouĹ™i, moĹľná se vrátĂ­me.

PovĂ­dá se, Ĺľe stĹ™edoškolskĂ˝ roky patĹ™ej v ĹľivotÄ› k nejdĹŻleĹľitÄ›jším, a já s tĂ­m docela souhlasĂ­m – pamatuju si z nich daleko vĂ­c neĹľ z leckterĂ˝ doby potom, proĹľil jsem v nich mnohĂ˝ ze zásadnĂ­ch ĹľivotnĂ­ch zážitkĹŻ a mimo jinĂ© jsme se na jejich konci poznali s Jarmilou. Všechno se to odehrávalo v druhĂ˝ pĹŻlce 80. let a já od tĂ˝ doby ÄŤekal na film, hru, pĂ­sniÄŤku nebo cokoli podobnĂ˝ho, co by tohle obdobĂ­ z pohledu tehdejších gymnazistĹŻ opravdu vÄ›rnÄ› zachytilo. A po mnoha marnĂ˝ch pokusech se koneÄŤnÄ› zadaĹ™ilo – hru OnÄ›gin byl Rusák napsala Irena Dousková, hraje ji Divadlo v DlouhĂ© a kdyby autorka nebyla cca o pÄ›t let starší a nechodila na jinej praĹľskej gympl, asi bych nevěřil, Ĺľe nejsme spolužáci, natolik je to pĹ™esnĂ˝.

Hra v podstatÄ› nemá žádnej zvláštnĂ­ dÄ›j, spíš jde o takovĂ˝ souvislĂ˝ pásmo tehdejších typickĂ˝ch motivĹŻ a zážitkĹŻ, ovšem fantasticky vÄ›rnÄ› podanĂ˝ch. Modří (tedy pamÄ›tnĂ­ci vrstevnĂ­ci) vÄ›dĂ­ a tak mohou srovnávat: taky jste mÄ›li ve škole uÄŤitele(-ky) v rozsahu od hnusnĂ˝ch všeho schopnĂ˝ch bolševiÄŤek pĹ™es relativnÄ› hodnĂ˝, ale ustrašenĂ˝ páprdy aĹľ po slušnĂ˝ lidi, co sice dávno pĹ™išli o iluze, ale ještÄ› dokázali v nejhorším pomoct? Taky jste se snaĹľili dÄ›lat cokoli (muziku, divadlo, básniÄŤky, recitaci, co já vĂ­m) a vedli dlouhĂ˝ debaty o DostojevskĂ˝m a ÄŚechovovi, protoĹľe oficiálnĂ­ náplñ studia byla k uzoufánĂ­ na nic? Taky jste sedávali na KarlovÄ› mostÄ›, poslouchali (nebo hráli) Chytit vĂ­tr od Merty, sledovali onoho maniakálnĂ­ho portĂ©tistu (sedal zhruba 3 sochy pĹ™ed NepomuckĂ˝m smÄ›rem z MalĂ˝ Strany) a pĹ™ipadali si dÄ›snÄ› romanticky? A taky jste se po svĂ˝ch pokusech o cokoli svobodnĂ˝ho (koncert, divadlo,….) dostávali do (dnes nepĹ™edstavitelnÄ› absurdnĂ­ch) prĹŻserĹŻ a po vybruslenĂ­ s odĹ™enĂ˝ma ušima a nabouranĂ˝m sebevÄ›domĂ­m zjišťovali, Ĺľe fakt Ĺľijete v kleci a pomalu se opracováváte do tvaru zkrocenĂ˝ch zvířátek, kterĂ˝ majĂ­ jen tĹ™i moĹľnosti – zdrhnout, definitivnÄ› se pĹ™izpĹŻsobit nebo dostávat pĹ™es hubu? Ano? Pak si rozumĂ­me a budete ze hry patrnÄ› stejnÄ› nadšenĂ­ jako my. A nadšenĂ­ se zdvojnásobĂ­, pokud máte rádi muziku – pĂłdiová kapela hraje vĂ˝bornÄ› Jasnou páku, PraĹľskĂ˝ vĂ˝bÄ›r, Paniku, Mišíka, The Doors (asi Honzovi navrhnu jistou vizuálnĂ­ Ăşpravu Break on Through ) apod., coĹľ dodává hĹ™e minimálnÄ› jeden rozmÄ›r navĂ­c.

PĹ™es zmĂ­nÄ›nĂ˝ hlubší tĂłny je OnÄ›gin neskuteÄŤnÄ› zábavnej, bránice mÄ›la celĂ˝ tĹ™i hodiny co dÄ›lat. Akorát mám trochu strach, Ĺľe hĹ™e dokážou pořádnÄ› porozumÄ›t jen ti, o nichĹľ vyprávĂ­ – případnĂ© mladší generace tĂ­mto prosĂ­m o komentář, jak to pĹŻsobilo na nÄ›. Pokud se mĂ˝lĂ­m a OnÄ›gin je generaÄŤnÄ› pĹ™enosnej, tĂ­m lĂ­p – mimo jinĂ˝ jsem pĹ™esvÄ›dÄŤenej, Ĺľe nikdo z tÄ›ch, kdo tenhle kus uvidĂ­ a pochopĂ­, uĹľ nikdy nebude koketovat s myšlenkou volit komunisty. Nebo byste si to s tÄ›mi mávátky snad chtÄ›li vyzkoušet v praxi? Tak vidĂ­te.

DÄ›ti odjely na vĂ˝pravu s oddĂ­lem, takĹľe jsme mÄ›li volnej sobotnĂ­ veÄŤer a velmi nás proto potěšilo zjištÄ›nĂ­, Ĺľe v DejvicĂ­ch vĂ˝jimeÄŤnÄ› nemajĂ­ vyprodáno a tak se mĹŻĹľem vypravit na tamÄ›jší verzi Hamleta. A dobĹ™e jsme udÄ›lali – podle recenzĂ­, kterĂ˝ jsem onehdy ÄŤetl a matnÄ› si je pamatoval, nemÄ›lo jĂ­t o ĹľĂˇdnou pietnĂ­ inscenaci ctĂ­cĂ­ pĹŻvodnĂ­ text v kaĹľdĂ˝ scĂ©nÄ›, ovšem na to, co s kralevicem dánskĂ˝m provedl Miroslav Krobot a spol., jsem rozhodnÄ› pĹ™ipravenej nebyl.

Ne, nebojte, žádná laciná aktualizace se nekonala, milovnĂ­ci muzikálĹŻ a estrádnĂ­ch show si mohou nadále vychutnávat Hamleta v podánĂ­ Janka LedeckĂ©ho etc. v Kalichu (jestli se teda ještÄ› hraje), tady se hĂ˝balo spíše s pojetĂ­m jednotlivĂ˝ch postav. Taky jste mÄ›li vĹľdycky titulnĂ­ postavu zaĹľitou coby depresivnĂ­ho zoufalce pronášejĂ­cĂ­ho patetickĂ˝ monology typu „BĂ˝t ÄŤi nebĂ˝t“? Zapomeñte, Hamlet v podánĂ­ Jaroslava Plesla je vĂ˝bušnej maniak, mĂ­sty tak trochu UFO a ÄŤasto hodnÄ› velkej cynik, pĹ™edevším ale neustálej hybatel dÄ›je. ZmĂ­nÄ›nej slavnej monolog zaznĂ­ částeÄŤnÄ› aĹľ v parodickĂ˝ formÄ›, skvostná je scĂ©na s najatĂ˝mi herci, kdy Hamlet funguje jako nároÄŤnej a ponÄ›kud zpruzenej reĹľisĂ©r. Ani OfĂ©lie (Vanda Hybnerová) nenĂ­ žádná kĹ™ehotinka, pálĂ­ jedno cigáro za druhĂ˝m, dopĂ­jĂ­ po ostatnĂ­ch panáky a obÄŤas pĹŻsobĂ­ aĹľ vulgárnÄ›, coĹľ je skvÄ›lĂ˝. Zato Claudius (Jiří Langmajer) je nevĂ­danÄ› civilnĂ­, pĹŻsobĂ­ trochu jako politik, kterej si uvÄ›domil, Ĺľe s morálkou nedojedeš vĹŻbec nikam a heslo o ĂşÄŤelu svÄ›tĂ­cĂ­m prostĹ™edky se pro nÄ›j stalo ĹľivotnĂ­ mantrou (scĂ©na, ve kterĂ˝ se pĹ™iznává Hamletovi k vraĹľdÄ› jeho otce a zároveñ naznaÄŤuje, Ĺľe pĹ™ece nejde o ĹľĂˇdnou pĹ™evratnou vÄ›c a Ĺľe by Hamlet udÄ›lal nejlĂ­p, kdyby se pĹ™estal vztekat a užíval si vzniklĂ˝ch příleĹľitostĂ­, patří k nejlepším „novĂ˝m“ momentĹŻm – skoro jsem tam ÄŤekal nÄ›co ve smyslu „son, come over to the dark side“ :)). Jen královna Gertruda je celou dobu trochu mimo, vypadá, Ĺľe vĹŻbec nevnĂ­má realitu a asi by pĹŻsobila vÄ›rohodnÄ›ji, kdyby byla tĹ™eba permanentnÄ› opilá nebo tak nÄ›co – takhle vypadá ještÄ› podstatnÄ› ufonštÄ›ji neĹľ jejĂ­ syn.

Vzhledem k výše Ĺ™eÄŤenĂ©mu snad ani nepĹ™ekvapĂ­, Ĺľe celá hra konÄŤĂ­ naprosto netradiÄŤnÄ› – nechci prozrazovat jak, ale kaĹľdopádnÄ› zapomeñte na jednoduchĂ˝ Ĺ™ešenĂ­ a pĹ™ipravte se na dlouhou debatu cestou z divadla o tom, jak to vlastnÄ› celĂ˝ bylo a jestli náhodou Krobot nezmÄ›nil Shakespeara vĂ­c, neĹľ by se na prvnĂ­ pohled zdálo. MoĹľná jo a moĹľná se jeho pojetĂ­ nebude lĂ­bit puristĹŻm, ale pro ty hra ani nenĂ­ dÄ›laná. My byli velmi spokojenĂ­.

Hra na motivy legendárnĂ­ho Nicholsova filmu z roku 1967 se pĂ©ÄŤĂ­ Studia Dva hraje uĹľ nÄ›jakĂ˝ dva roky, my si na ni bÄ›hem neÄŤekanÄ› volnĂ˝ho sobotnĂ­ho veÄŤera zašli do našeho milĂ©ho domovskĂ©ho smĂ­chovskĂ©ho Ĺ vandova divadla. Opravdu tu nehodlám unavovat s popisem dÄ›je, znalost filmu patří (aspoñ ve starší, tj. naší generaci) k obecnĂ˝mu vzdÄ›lánĂ­, modří vÄ›dĂ­, ostatnĂ­ si mohou doplnit v nejbližší pĹŻjÄŤovnÄ› DVD.

Začátek byl trochu rozpaÄŤitej – obstarala ho rádobyhardrocková pĂ­señ na half-playback, zpĂ­vaná naĹľivo velmi, velmi nejistÄ› intonujĂ­cĂ­m zpÄ›vákem. UĹľ prvnĂ­ scĂ©na mezi Benem Braddockem a jeho rodiÄŤi (Kryštof Hádek, Jana Krausová, Jaroslav SatoranskĂ˝) ovšem rozpaky zahnala kamsi mimo sál a kdyĹľ se na scĂ©nu cca po pÄ›ti minutách vpotácela Ivana ChĂ˝lková coby pĹ™ioĹľralá Mrs. Robinson, bylo vymalováno. V divadle jsem ji, já ostuda, ještÄ› nikdy nevidÄ›l a teprv teÄŹ je mi jasnĂ˝, o co jsem pĹ™išel – takovej koncert se jen tak nezaĹľije, a to ChĂ˝lková zdaleka nebyla na pĂłdiu pořád. Ne Ĺľe bych mÄ›l nÄ›co proti „originálnĂ­“ Anne Bancroft, ale ta byla vĂ­cemĂ©nÄ› jednorozmÄ›rnÄ› znudÄ›nÄ› blazeovaná a celou dobu si drĹľela image paniÄŤky z lepší spoleÄŤnosti. PanĂ­ Robinsonová v podánĂ­ ChĂ˝lkovĂ˝ naproti tomu obÄŤas zámÄ›rnÄ› sklouzává aĹľ kamsi na Ăşroveñ ĹľiĹľkovskĂ˝ pavlaÄŤe a má mnohem vÄ›tší smysl pro humor, dĂ­ky ÄŤemuĹľ je podstatnÄ› plastiÄŤtÄ›jší a koneckoncĹŻ dneska i uvěřitelnÄ›jší.

To neznamená, Ĺľe by ostatnĂ­ herci neodvádÄ›li slušnej vĂ˝kon – Hádek je o dost hysteriÄŤtÄ›jší a hlasitÄ›jší neĹľ Dustin Hoffman v originále, ale do aktualizovanĂ˝ verze to docela sedĂ­. SvĂ˝ch nÄ›kolik minut na scĂ©nÄ› si hodnÄ› dobĹ™e uĹľila Jana Krausová. Elaine hrála mnÄ› dosud neznámá Monika Zoubková, zpočátku coby naivka pĹŻsobila trochu nevÄ›rohodnÄ›, po pauze se to hodnÄ› vylepšilo. Jedinej zásadnĂ­ problĂ©m jsem tak mÄ›l s muzikou Davida Krause, která prvoplánovÄ› a plytce kopĂ­rovala sound kapel typu Limp Bizkit (aneb odvar z odvaru). ZpÄ›v, jak uĹľ jsem psal, nestál za moc. Chápu, Ĺľe pĹŻvodnĂ­ muziku Simona a Garfunkela použít nešlo, to uĹľ by byl moc velkej skansen, ale aktualizace mohla pĹ™ece jen probÄ›hnout s vÄ›tším citem.

Ovšem nejlepší je na celĂ˝ hĹ™e konec, tj. poslednĂ­ cca ÄŤtvrthodina. Celou dobu jsem si říkal, jak asi reĹľie pojme slavnou finálnĂ­ filmovou scĂ©nu, a pak jsem ÄŤumÄ›l – finále je totálnÄ› pĹ™edÄ›lanĂ˝, legendárnĂ­ svatebnĂ­ pasáž má ĂşplnÄ› jinej náboj a Mrs. Robinson se dĂ­ky nĂ­ definitivnÄ› mÄ›nĂ­ z ponÄ›kud jednorozmÄ›rnĂ˝ postavy v hlavnĂ­ hrdinku celĂ˝ho příbÄ›hu. A vĂ­c uĹľ neprozradĂ­m, běžte na to 11.5. sami, rozhodnÄ› neprohloupĂ­te.

DobĹ™e ti tak, ignorante, máš si zjistit pĹ™edem, na co a kam vlastnÄ› jdeš, říkal jsem si celou druhou pĹŻlku MuĹľe z La Manchy v Divadle na FidlovaÄŤce. Dneska odpoledne nás tam s Jarmilou vytáhla jejĂ­ máma se vstupenkami zĂ­skanĂ˝mi zdarma v práci – a rozpaky jsme nakonec sdĂ­leli všichni, neb pĹ™edstavenĂ­ skuteÄŤnÄ› pĹ™ipomĂ­nalo spíš ospalejší vánoÄŤnĂ­ firemnĂ­ veÄŤĂ­rek. Pravda, kdybych byl vzdÄ›lanejší a vÄ›dÄ›l, Ĺľe tohle zpracovánĂ­ Dona Quijota je ve skuteÄŤnosti vcelku známej muzikál z pĹŻlky 60. let, asi bych si účast vĂ˝raznÄ› rozmýšlel, ale koneckoncĹŻ v tĂ˝ dobÄ› vznikaly vÄ›ci jako West Side Story nebo Hair a slovo muzikál ještÄ› neznamenalo pompĂ©znĂ­ zábavu v dnešnĂ­m stylu. JenĹľe verze z FidlovaÄŤky mÄ›la jeden zásadnĂ­ problĂ©m. KdyĹľ v dobrĂ˝m muzikálu (viz výše) pĹ™ijde po mluvenĂ˝m vĂ˝stupu pĂ­sniÄŤka, vÄ›tšinou nakopne dÄ›j nÄ›kam dál a ÄŤasto dokáže příbÄ›h vĂ˝raznÄ› vygradovat. V MuĹľi z La Manchy ale kuplety fungovaly spíš jako spolehlivá brzda, pĹ™icházely zásadnÄ› ve chvĂ­li, kdy se dÄ›j koneÄŤnÄ› rozbĂ­hal, a spolehlivÄ› ho utnuly. A bohuĹľel se tak stávalo cca kaĹľdĂ˝ch 5 minut, z ÄŤehoĹľ vyplĂ˝vá, Ĺľe cca polovinu hry jsem v kapse podvÄ›domÄ› hledal dálkovĂ˝ ovládánĂ­ a na nÄ›m tlaÄŤĂ­tko „skip forward“ .

Kdyby ty pĂ­sniÄŤky za nÄ›co stály aspoďż˝? hudebnÄ›, tak neĹ™eknu ani slovo, ale tak kýčovitĂ˝ aranĹľmá se jen tak nevidĂ­ a zpÄ›v vÄ›tšiny hercĹŻ taky za moc nestál (ÄŤekal jsem, Ĺľe to zachránĂ­ OndĹ™ej Brousek z Monkey Business v jednĂ˝ z hlavnĂ­ch rolĂ­, ale ten nemÄ›l snad ani jeden sĂłlovej pÄ›veckej vĂ˝stup – moĹľná si nechtÄ›l zadat). DÄ›j pĹ™itom nenĂ­ nezajĂ­mavej – celej příbÄ›h se odehrává ve španÄ›lskĂ˝m vÄ›zenĂ­, v nÄ›mĹľ se za popouzenĂ­ cĂ­rkve ocitne autor Dona Quijota Cervantes a aby se vyhnul šikanÄ› spoluvÄ›zďż˝?ĹŻ, inscenuje svou hru přímo v pĹ™eplnÄ›nĂ˝ kobce. Cervantese/Quijota ovšem hraje Petr RychlĂ˝ a Dulcineu Tereza Bebarová, oba furt příšernÄ› tlaÄŤej na pilu a maj celou dobu v podstatÄ› jedinej vĂ˝raz a (mnÄ› dosud neznámej) Václav Svoboda coby Sancho Panza hraje sice vĂ˝bornÄ› a leccos zachránĂ­, ale pĹ™ece jen nemá takovej prostor a navĂ­c zpĂ­vá vážnÄ› pekelnÄ›, takĹľe dobrej dojem zase o nÄ›co hoĹ™kne. A pĹ™itom prvnĂ­ch 10 minut je vĂ˝bornĂ˝ch a ke konci se to zase trochu vylepší, ale ten prostor mezi tĂ­m je fakt plnej hlušiny. Ĺ koda.