Tolimati.cz

Předvánoční čas má magickou moc – už tradičně se nám v atmosféře cinkajících rolniček, bublajících koled a rejdících St. Clausů přihodí natrefit na film nebo divadlo ukazující lidi v úplně jiném světle než coby milující a úctyhodné vrcholy tvorstva :). Předloni do vánoční atmosféry úžasně zapadli Potomci lidí a The Proposition, loni jsem si udělal podobnou radost Verhoevenovou Černou knihou a letos jsme v rozmezí jednoho týdne zašli na dvě hry Martina McDonagha z jeho Connemarské trilogie. Napřed jsme si v Činoherním klubu dali Osiřelý západ, poté ve Švandově divadle Lebku z Connemary. Výživný zážitek. Oba příběhy se odehrávají kdesi v ultrazapadlém irském vidlákově, v obou vystupujou typově hodně podobný postavy (burani buď tupí od přírody, nebo zblblí časem po kořalce, případně syntéza obojího) a oba jsou postavený na hodně podobný zápletce. Ta spočívá v tutlaný vraždě, o který celá vesnice v podstatě ví vše podstatný, jenže zvyk velí vše zamést pod koberec, dát si dalšího panáka a jen čas od času sledovat, jak aktérům občas vylézají kostlivci ze skříní a následně s nima mlátěj démoni skrývaný po léta na dně flašky. A pokud se v tý společnosti čirou náhodou vyskytne někdo ještě aspoñ trochu normální (Girleen v Osiřelým západu), pak má jen dvě možnosti – zdrhnout někam na jinej konec světa nebo do toho spadnout taky.

McDonagh vládne neskutečně úderným černým humorem, kterej ale občas dožene ad absurdum do situace, kdy smích hodně rychle zamrzne a člověk si připadá jaksi nepatřičně, že se ještě před pár vteřinama na účet těch tupounů na pódiu královsky bavil. V Západu se mi to přihodilo hlavně při závěrečný hodně drsný variantě „hry na pravdu“, v Lebce ve chvíli, kdy se hlavní postavy dostanou do totální extáze při roztloukání exhumovaných koster a lebek za poslechu Marilyna Mansona s hlasitostí na doraz. Přes spoustu společných znaků ale mezi oběma kusy existuje jeden hodně podstatnej rozdíl. Západ se po první polovině tváří jako totálně nihilistická až misantropická záležitost, ve druhým dějství se ale jedna z postav (do který by to člověk věru neřekl) zmůže na překvapivě odvážnej (byť zoufalej) čin a díky tomu vlastně příběh nakonec vlastně nekončí tak depresivně, „vykupitelskej“ motiv dokonce působí silně křesťansky (hovoříme o víře, nikoli o církvi) a vlastně optimisticky. IQ se postavám sice nezvedne, ale jakous takous naději na přežití do budoucna mají a možná že se dokonce odrazily ode dna. Naproti tomu Lebka z Connemary, byť se rozjíždí pomaleji, ve finále připomíná spíš Proposition – tady už skutečně žádná naděje nezbývá. No prostě ideální předvánoční záležitost… ovšem zbývající díl trilogie, Krásku z Leenane, bych si snad přece jen raději dal až s nějakým odstupem .

A po týdnu opět Dejvice, tentokrát na jednom z hitů sezóny v režii Davida Ondříčka. Komediální (místy až groteskní) adaptace stejnojmennýho Hitchcockova filmu ze 30. let (neviděl jsem, nemohu sloužit srovnáním) má vlastně až překvapivě jednoduchej děj, rozhodně nemá smysl čekat žádnou detektivku s častýma překvapeníma, třeba to Dračí doupě minulej pátek mělo svým způsobem o dost propracovanější příběh. Jasně, i 39 stupñů má zajímavou pointu, jeho síla je ale podle mě jinde – v hravosti, s jakou Ondříček suverénně zvládá převod klasických filmových scén na jeviště. Na těch pár metrech se pak odehrává například úprk z vlaku oknem za jízdy a následná honička po střeše vagónů zakončená zachycením hlavní postavy (Jaroslav Plesl, v trochu podobný poloze jako v Hrdinovi Západu v Činoheráku, kde vlastně taky furt prchá před zákonem) na mostě přes trať, jízda autem s kolizí se stádem ovcí, úprk psanců skotskou Vysočinou apod., vše naprosto věrně zvládnutý. A ještě jedna technická lahůdka: hra má postav jak na orloji, ovšem všechno to v pohodě zvládaj čtyři herci (kromě Plesla klasicky David Novotný, pak Simona Babčáková a Václav Neužil, oba jsem viděl poprvý) a střídání rolí místy vyžaduje opravdu přesnou koordinaci, nicméně probíhá zcela bezchybně. Tím vším mi, asi trochu paradoxně, Stupně připomínaly úplně jinej kus, totiž dětskou Školu malého stromu Ivety Duškové v divadle Lávka. Mám tenhle způsob hraní rád.

(Jen jedna věc kazila dojem: poslední dvě řady, bohužel hned za náma, obsadila mládež z jakési školy, podle projevů patrně ze školy pomocné. Asi to měli zadarmo v rámci vzdělávání, každopádně být jejich učitelkou, raději je vezmu do kina na Hele vole kde mám káru 3 nebo Kameñák 7, tohle bylo zjevně nad jejich síly. V první půlce jen občas převtipně komentovali děj, v druhý už jim došla vyrovnávací paměť, takže museli pořádat semináře na téma „co to řek“ nebo „jak to mluví, vole“ /pár postav hovoří záměrně s cizím přízvukem/. Jasně, puberťáci blbnou a my na gymplu taky vyváděli na výchovných sovětských filmech o Mladý gardě apod. různý věci, ale tam nebylo civilní publikum…)

Dračí doupě aneb nepočítačovou fantasy hru na hrdiny jsme kdysi v počátcích 90. let občas hrávali, ale nikdy jsme tomu nepropadli ani zdaleka tolik jako spousta jiných – nikdy jsem se do toho nedokázal ponořit tak jako někteří kamarádi či známí, kteří pak chodili i po Praze v čemsi připomínajícím středověké hábity, nosili s sebou meče/alchymistické váhy/kouzelné hůlky a alternativní svět je úplně pohltil. Tahle hra teď posloužila slovenskému dramatikovi Viliamu Klimáčkovi jako velmi zajímavá metafora na téma rolí, úniků, manipulace a skrývání nejrůznějších kostlivců ve skříních. Nechce se mi tu moc rozepisovat o ději, poměrně velkou roli v něm hrajou různý překvapující prvky, takže by byla škoda cokoli vykecávat. Tudíž napíšu jen, že máloco je ve skutečnosti tím, jak se to zprvu tváří, a během první půlky dávejte (mezi výbuchy smíchu, protože úvod Doupěte fakt patří k tomu nejvtipnějšímu, co jsem v Dejvicích kdy viděl) pozor na detaily, můžou se vám po přestávce hodit . O kvalitě herců v tomhle divadle je skoro zbytečný mluvit, kromě standardně velmi dobrýho Trojana v hlavní roli nás moc potěšil čím dál tím zajímavější David Novotný (tuhle jsme si doma pustili O rodičích a dětech a bylo to vážně příjemný překvapení, ale to sem teď nepatří), výborný jsou i dámy (Klára Issová, Klára Melíšková), nicméně mě osobně nejvíc překvapil Martin Myšička – kdo ho znáte hlavně jako submisivního Aljošu Karamazova nebo estéta-dirigenta z Teremina, budete koukat, jaký polohy v sobě má.

Havlovo Odcházení patří k mediálně nejsledovanějším událostem sezóny a pokud vás podobný věci aspoñ okrajově zajímaj, četli jste už určitě pár recenzí od mnohem povolanějších lidí, takže jen telegraficky: opravdu to událost je a představení v Arše určitě stojí za vidění, byť bývá většinou vyprodáno (lze mít ale štěstí – my sehnali lístky na poslední chvíli ze dne na den na telefonickej dotaz, patrně někdo zrušil rezervaci). Příběh vychází tu z Višñovýho sadu, tu z Leara a najmě pak z patrně zcela osobní zkušenosti vysloužilýho, vyhořelýho a okolním světem poněkud převálcovanýho politika (byť původní verze vznikla už v roce 1989). Celý je to víceméně o tom, že ztráta moci a vlivu mívá dost destruktivní vliv i na psychiku – odstupující kancléř Rieger (výbornej Tříska, letos v létě máme vůbec nějak natřískáno, napřed Kaliban v Bouři a teď tohle) je na začátku hry ještě pořád okouzlující světák obklopenej družinou připomínající starý královský dvory, aby o dvě hodiny později skončil jako bezmocná, směšná, opuštěná a blekotající troska téměř neschopná samostatnýho života. Nekonaj se žádný dějový zvraty ani dramatickej vývoj postav, celý je to v podstatě hodně jednoduchý, kouzlo je spíš v oblíbenejch havlovskejch kudrlinkách (tradiční hry s frázema jak z Vyrozumění, periodicky se opakující situace, citace všeho možnýho, předzávěrečné „balábile“ aneb chaotickej rej postav hláškujících různý repliky ze hry…), v bezchybným hraní (kromě Třísky třeba Zuzana Stivínová, Petra Lustigová, Jan Skopeček a spousta dalších, postav tam opravdu není málo) nebo v zajímavý a hodně výpravný scénografii (déšť na pódiu, moc hezký nasvícení nebo třeba závěrečnej fór s odcházením ze scény – nechte se překvapit). Hodně odvážnej je nápad s občasnýma scénickýma poznámkama nebo úvahama o hře, který ze záznamu pronáší hlas samotnýho Havla – občas mi to připadalo hodně na hraně samoúčelnosti nebo dokonce samožerství, ale nikdy ji to podle mě nepřekročilo, takže to nakonec působilo velmi dobře. A kdo chce, může si tam najít i vcelku sžíravou kritiku jistých poměrů/osob v současný politice (jistě, o slizkým nástupci Kleinovi podepisujícím svou knihu „Demokracie, svoboda, trh a já“ se psalo povinně v každý recenzi a někomu to může připadat dost laciný, ale to nemění nic na tom, že v daný situaci celý divadlo smíchy jen heklo, nás nevyjímaje). Absolutně ale nejde o žádnou povrchní satiru svázanou s konkrétní dobou – téma Odcházení je dokonale nadčasový a hra bude srozumitelná i v době, kdy po reáliích z časů jejího vzniku neštěkne pes. Teda aspoñ doufám (že neštěkne).

P.S. Ale jedním ryze privátním vtipem nás Havel dostal – do Archy jsme vyrazili za účelem oslavy jistého (skoro) kulatého výročí jisté dávné, pro nás s Jarmilou vcelku významné události, a že se nämlich ta samá situace objeví (pravda, v poněkud jiném kontextu) i na pódiu, to jsme teda nečekali… :)

A ještě jednou Shakespeare na scéně Nejvyššího purkrabství. Byl jsem moc zvědavej, jak tu po přímočarým a dějově jasným Othellovi bude vypadat mnohem méně „akční“ a spíš meditativní Bouře a režie Brñáka Jakuba Korčáka mě rozhodně nezklamala – pojal to opravdu jako fantaskní a místy trochu halucinogenní psychodrama, kde člověk občas neví, jestli sleduje skutečnej děj nebo jeho snovej odraz (ostatně slavnej shakespearovskej citát We are the stuff dreams are made of pochází právě odtud). Opět se mi moc líbila scéna, to hradní nádvoří je zkrátka geniální prostor. Co se herců týče, největší pozornost určitě přitáhl Tříska coby Kaliban, kterej jakožto podlízavě agresivní obluda skutečně neměl chybu. Mně se ale snad ještě víc líbil Emil Horváth jako Prospero – hrál hodně uměřeně, vedle Třísky (nebo třeba jednorozměrně ukřičený Zuzany Kajnarový, tj. Mirandy) skoro zanikal, ale mně k němu ten nedostatek emocí docela seděl (a neshodl jsem se na tom s Jarmilou, která má ovšem Prospera zažitýho především z filmovýho zpracování od Greenawaye a tak od něj čekala mnohem expresivnější výraz). Jen mě trochu zarazilo, v jakých scénách je zdejší publikum taky schopný vybuchovat smíchy – místy se mi zdálo, že čím zoufalejší výraz takovej Tříska/Kaliban nasadil, tím víc ho většina diváků vnímala jako komickou postavičku. Ovšem za to on ani režisér nemůže.

Na Shakespearovské slavnosti jsme se pokoušeli vypravit už minimálně loni a předloni, zadařilo se ale až letos. První dojem: scéna na nádvoří Nejvyššího purkrabství je vážně moc hezká a pro Shakespeara jako dělaná. Na druhou stranu je ale jako každý divadlo v plenéru vystavená případnýmu dešti (včetně pódia) a vzhledem k tomu, že rosničky celej den varovaly před večerní průtrží a během prvních minut hry skutečně sprchlo, bych si fakt nevsadil, že se Othello dohraje do konce. Ale nakonec se to stihlo parádně – pršet cca po čtvrthodině přestalo a zase začlo až cca minutu před závěrečnou děkovačkou. Tomu říkám timing.

Na rozdíl od celkem masivně překopanýho Hamleta v Dejvickým divadle, s nímž jsme měli tu čest onehdá, pojal režisér Petr Kracík Othella v podstatě klasicky, v Hilského překladu možná až nečekaně user-friendly (blankvers se vynořoval jen hodně sporadicky, většinou se hovořilo řečí ryze obecnou). Ono by to na akci typu Shakespearových slavností asi ani jinak nefungovalo. A tím nechci říct, že by to nedejbože bylo špatně – ačkoli se mi osobitej Hamlet velmi líbil, tak na klasický podobě rozhodně nic zlýho nevidím. Autoři podle mě navíc velmi správně pochopili, na koho se v příběhu nejvíc soustředit – jednorozměrní Othello nebo Desdemona si samozřejmě odehrajou svoje, ale zásadní (protože mnohem plastičtější) postava je sviñák manipulátor Jago, kterej tu (hlavně v první polovině) v podstatě nesleze z jeviště. Hraje ho Martin Stránský z Plzně a tohle jméno si zapamatuju, toho hajzlíka vystihl dokonale, jeho krysí obličejík mám před očima i pár hodin po konci. Jago je ve Stránského podání místy až komická figura, což možná u klasický tragédie působí trochu nepatřičně (Jarmila se nad tím po první půlce trochu pozastavovala), ale jindy z něj zase mrazí v zádech a ty zlomky vteřiny, kdy mu obličejem probleskl ustrašenej výraz a z něj bylo patrný, co je to vlastně za srábka, byly prostě fantastický.

No a jinak o tom v podstatě není co říct. Všechno je tak, jak to znáte, ale jak už jsem psal, v tomhle případě je to v pořádku. Žádná převratná inscenace, prostě dobrej mainstream v krásným prostředí, nic víc, nic míñ, velmi příjemnej večer. V srpnu budou na Hradě dávat Bouři, možná se vrátíme.

Povídá se, že středoškolský roky patřej v životě k nejdůležitějším, a já s tím docela souhlasím – pamatuju si z nich daleko víc než z leckterý doby potom, prožil jsem v nich mnohý ze zásadních životních zážitků a mimo jiné jsme se na jejich konci poznali s Jarmilou. Všechno se to odehrávalo v druhý půlce 80. let a já od tý doby čekal na film, hru, písničku nebo cokoli podobnýho, co by tohle období z pohledu tehdejších gymnazistů opravdu věrně zachytilo. A po mnoha marných pokusech se konečně zadařilo – hru Oněgin byl Rusák napsala Irena Dousková, hraje ji Divadlo v Dlouhé a kdyby autorka nebyla cca o pět let starší a nechodila na jinej pražskej gympl, asi bych nevěřil, že nejsme spolužáci, natolik je to přesný.

Hra v podstatě nemá žádnej zvláštní děj, spíš jde o takový souvislý pásmo tehdejších typických motivů a zážitků, ovšem fantasticky věrně podaných. Modří (tedy pamětníci vrstevníci) vědí a tak mohou srovnávat: taky jste měli ve škole učitele(-ky) v rozsahu od hnusných všeho schopných bolševiček přes relativně hodný, ale ustrašený páprdy až po slušný lidi, co sice dávno přišli o iluze, ale ještě dokázali v nejhorším pomoct? Taky jste se snažili dělat cokoli (muziku, divadlo, básničky, recitaci, co já vím) a vedli dlouhý debaty o Dostojevským a Čechovovi, protože oficiální náplñ studia byla k uzoufání na nic? Taky jste sedávali na Karlově mostě, poslouchali (nebo hráli) Chytit vítr od Merty, sledovali onoho maniakálního portétistu (sedal zhruba 3 sochy před Nepomuckým směrem z Malý Strany) a připadali si děsně romanticky? A taky jste se po svých pokusech o cokoli svobodnýho (koncert, divadlo,….) dostávali do (dnes nepředstavitelně absurdních) průserů a po vybruslení s odřenýma ušima a nabouraným sebevědomím zjišťovali, že fakt žijete v kleci a pomalu se opracováváte do tvaru zkrocených zvířátek, který mají jen tři možnosti – zdrhnout, definitivně se přizpůsobit nebo dostávat přes hubu? Ano? Pak si rozumíme a budete ze hry patrně stejně nadšení jako my. A nadšení se zdvojnásobí, pokud máte rádi muziku – pódiová kapela hraje výborně Jasnou páku, Pražský výběr, Paniku, Mišíka, The Doors (asi Honzovi navrhnu jistou vizuální úpravu Break on Through ) apod., což dodává hře minimálně jeden rozměr navíc.

Přes zmíněný hlubší tóny je Oněgin neskutečně zábavnej, bránice měla celý tři hodiny co dělat. Akorát mám trochu strach, že hře dokážou pořádně porozumět jen ti, o nichž vypráví – případné mladší generace tímto prosím o komentář, jak to působilo na ně. Pokud se mýlím a Oněgin je generačně přenosnej, tím líp – mimo jiný jsem přesvědčenej, že nikdo z těch, kdo tenhle kus uvidí a pochopí, už nikdy nebude koketovat s myšlenkou volit komunisty. Nebo byste si to s těmi mávátky snad chtěli vyzkoušet v praxi? Tak vidíte.

Děti odjely na výpravu s oddílem, takže jsme měli volnej sobotní večer a velmi nás proto potěšilo zjištění, že v Dejvicích výjimečně nemají vyprodáno a tak se můžem vypravit na tamější verzi Hamleta. A dobře jsme udělali – podle recenzí, který jsem onehdy četl a matně si je pamatoval, nemělo jít o žádnou pietní inscenaci ctící původní text v každý scéně, ovšem na to, co s kralevicem dánským provedl Miroslav Krobot a spol., jsem rozhodně připravenej nebyl.

Ne, nebojte, žádná laciná aktualizace se nekonala, milovníci muzikálů a estrádních show si mohou nadále vychutnávat Hamleta v podání Janka Ledeckého etc. v Kalichu (jestli se teda ještě hraje), tady se hýbalo spíše s pojetím jednotlivých postav. Taky jste měli vždycky titulní postavu zažitou coby depresivního zoufalce pronášejícího patetický monology typu „Být či nebýt“? Zapomeñte, Hamlet v podání Jaroslava Plesla je výbušnej maniak, místy tak trochu UFO a často hodně velkej cynik, především ale neustálej hybatel děje. Zmíněnej slavnej monolog zazní částečně až v parodický formě, skvostná je scéna s najatými herci, kdy Hamlet funguje jako náročnej a poněkud zpruzenej režisér. Ani Ofélie (Vanda Hybnerová) není žádná křehotinka, pálí jedno cigáro za druhým, dopíjí po ostatních panáky a občas působí až vulgárně, což je skvělý. Zato Claudius (Jiří Langmajer) je nevídaně civilní, působí trochu jako politik, kterej si uvědomil, že s morálkou nedojedeš vůbec nikam a heslo o účelu světícím prostředky se pro něj stalo životní mantrou (scéna, ve který se přiznává Hamletovi k vraždě jeho otce a zároveñ naznačuje, že přece nejde o žádnou převratnou věc a že by Hamlet udělal nejlíp, kdyby se přestal vztekat a užíval si vzniklých příležitostí, patří k nejlepším „novým“ momentům – skoro jsem tam čekal něco ve smyslu „son, come over to the dark side“ :)). Jen královna Gertruda je celou dobu trochu mimo, vypadá, že vůbec nevnímá realitu a asi by působila věrohodněji, kdyby byla třeba permanentně opilá nebo tak něco – takhle vypadá ještě podstatně ufonštěji než její syn.

Vzhledem k výše řečenému snad ani nepřekvapí, že celá hra končí naprosto netradičně – nechci prozrazovat jak, ale každopádně zapomeñte na jednoduchý řešení a připravte se na dlouhou debatu cestou z divadla o tom, jak to vlastně celý bylo a jestli náhodou Krobot nezměnil Shakespeara víc, než by se na první pohled zdálo. Možná jo a možná se jeho pojetí nebude líbit puristům, ale pro ty hra ani není dělaná. My byli velmi spokojení.

Hra na motivy legendárního Nicholsova filmu z roku 1967 se péčí Studia Dva hraje už nějaký dva roky, my si na ni během nečekaně volnýho sobotního večera zašli do našeho milého domovského smíchovského Švandova divadla. Opravdu tu nehodlám unavovat s popisem děje, znalost filmu patří (aspoñ ve starší, tj. naší generaci) k obecnýmu vzdělání, modří vědí, ostatní si mohou doplnit v nejbližší půjčovně DVD.

Začátek byl trochu rozpačitej – obstarala ho rádobyhardrocková píseñ na half-playback, zpívaná naživo velmi, velmi nejistě intonujícím zpěvákem. Už první scéna mezi Benem Braddockem a jeho rodiči (Kryštof Hádek, Jana Krausová, Jaroslav Satoranský) ovšem rozpaky zahnala kamsi mimo sál a když se na scénu cca po pěti minutách vpotácela Ivana Chýlková coby přiožralá Mrs. Robinson, bylo vymalováno. V divadle jsem ji, já ostuda, ještě nikdy neviděl a teprv teď je mi jasný, o co jsem přišel – takovej koncert se jen tak nezažije, a to Chýlková zdaleka nebyla na pódiu pořád. Ne že bych měl něco proti „originální“ Anne Bancroft, ale ta byla víceméně jednorozměrně znuděně blazeovaná a celou dobu si držela image paničky z lepší společnosti. Paní Robinsonová v podání Chýlkový naproti tomu občas záměrně sklouzává až kamsi na úroveñ žižkovský pavlače a má mnohem větší smysl pro humor, díky čemuž je podstatně plastičtější a koneckonců dneska i uvěřitelnější.

To neznamená, že by ostatní herci neodváděli slušnej výkon – Hádek je o dost hysteričtější a hlasitější než Dustin Hoffman v originále, ale do aktualizovaný verze to docela sedí. Svých několik minut na scéně si hodně dobře užila Jana Krausová. Elaine hrála mně dosud neznámá Monika Zoubková, zpočátku coby naivka působila trochu nevěrohodně, po pauze se to hodně vylepšilo. Jedinej zásadní problém jsem tak měl s muzikou Davida Krause, která prvoplánově a plytce kopírovala sound kapel typu Limp Bizkit (aneb odvar z odvaru). Zpěv, jak už jsem psal, nestál za moc. Chápu, že původní muziku Simona a Garfunkela použít nešlo, to už by byl moc velkej skansen, ale aktualizace mohla přece jen proběhnout s větším citem.

Ovšem nejlepší je na celý hře konec, tj. poslední cca čtvrthodina. Celou dobu jsem si říkal, jak asi režie pojme slavnou finální filmovou scénu, a pak jsem čuměl – finále je totálně předělaný, legendární svatební pasáž má úplně jinej náboj a Mrs. Robinson se díky ní definitivně mění z poněkud jednorozměrný postavy v hlavní hrdinku celýho příběhu. A víc už neprozradím, běžte na to 11.5. sami, rozhodně neprohloupíte.

Dobře ti tak, ignorante, máš si zjistit předem, na co a kam vlastně jdeš, říkal jsem si celou druhou půlku Muže z La Manchy v Divadle na Fidlovačce. Dneska odpoledne nás tam s Jarmilou vytáhla její máma se vstupenkami získanými zdarma v práci – a rozpaky jsme nakonec sdíleli všichni, neb představení skutečně připomínalo spíš ospalejší vánoční firemní večírek. Pravda, kdybych byl vzdělanejší a věděl, že tohle zpracování Dona Quijota je ve skutečnosti vcelku známej muzikál z půlky 60. let, asi bych si účast výrazně rozmýšlel, ale koneckonců v tý době vznikaly věci jako West Side Story nebo Hair a slovo muzikál ještě neznamenalo pompézní zábavu v dnešním stylu. Jenže verze z Fidlovačky měla jeden zásadní problém. Když v dobrým muzikálu (viz výše) přijde po mluveným výstupu písnička, většinou nakopne děj někam dál a často dokáže příběh výrazně vygradovat. V Muži z La Manchy ale kuplety fungovaly spíš jako spolehlivá brzda, přicházely zásadně ve chvíli, kdy se děj konečně rozbíhal, a spolehlivě ho utnuly. A bohužel se tak stávalo cca každých 5 minut, z čehož vyplývá, že cca polovinu hry jsem v kapse podvědomě hledal dálkový ovládání a na něm tlačítko „skip forward“ .

Kdyby ty písničky za něco stály aspo�? hudebně, tak neřeknu ani slovo, ale tak kýčovitý aranžmá se jen tak nevidí a zpěv většiny herců taky za moc nestál (čekal jsem, že to zachrání Ondřej Brousek z Monkey Business v jedný z hlavních rolí, ale ten neměl snad ani jeden sólovej pěveckej výstup – možná si nechtěl zadat). Děj přitom není nezajímavej – celej příběh se odehrává ve španělským vězení, v němž se za popouzení církve ocitne autor Dona Quijota Cervantes a aby se vyhnul šikaně spoluvěz�?ů, inscenuje svou hru přímo v přeplněný kobce. Cervantese/Quijota ovšem hraje Petr Rychlý a Dulcineu Tereza Bebarová, oba furt příšerně tlačej na pilu a maj celou dobu v podstatě jedinej výraz a (mně dosud neznámej) Václav Svoboda coby Sancho Panza hraje sice výborně a leccos zachrání, ale přece jen nemá takovej prostor a navíc zpívá vážně pekelně, takže dobrej dojem zase o něco hořkne. A přitom prvních 10 minut je výborných a ke konci se to zase trochu vylepší, ale ten prostor mezi tím je fakt plnej hlušiny. Škoda.