Tolimati.cz

Prima koncertní sezóna pokračuje a co bych okolo toho zlehka našlapoval, napíšu to rovnou – máme za sebou další z jejích vrcholů. Suzanne Vega jsme viděli už počtvrtý, z toho podruhý v komorním duu s basistou Michaelem Viscegliou, a snad ještě nikdy mě nepotěšila tak jako dneska. A to prosím v prostředí, který na to zprvu příliš nevypadalo – ve Státní opeře.

Na to, jak civilní koncert oba muzikanti odehráli, byla Opera v celý tý svý pompézní zlatočervenosti opravdu hodně kožená, koneckonců i samotná Suzanne poznamenala, že v něčem podobným hraje málokdy a že to na ni působí dost výhružným dojmem. Ještě že jsme seděli v první řadě a tak jsme mohli vnímat jen normálně vypadající pódium. Koncert začal podobně jako před sedmi lety na Jamu starou a mou velmi oblíbenou Marlene on the Wall a nejpozděj během druhý věci (Small Blue Thing, taky z první desky) bylo jasný, že přes minimalistický obsazení zažijem opravdu hodně muziky. SV hraje na kytaru hodně zvláštním způsobem, kytara kolikrát nedělá obvyklej harmonickej podklad, harmonickou linku drží spíš basa a kytara hraje něco jako kontrapunkt. S normální kapelou to není tolik patrný, takhle jo. Vůbec nechápu, jak do toho doprovodu-nedoprovodu Suzanne může zpívat, ale já nechápu věcí… každopádně to zní fantasticky. No a Visceglia předvádí s basou věci, za který by se ani božský Tony Levin stydět nemusel, místy (Blood Makes Noise, kupříkladu) kytara vůbec nehrála a basa zněla jak několik nástrojů najednou. A pokud náhodou neměl dvě vteřiny co dělat, stihl si aspon pohrát s efekty, což mělo úspěch zejména v klasice Queen and the Soldier – nečekaný houknutí zpětný vazby do slov „Out in the distance, the order was heard/and the soldier was killed still waiting for her word“ mi nahnalo husí kůži asi tak na pět minut.

Suzanne byla očividně v dobrý náladě a hlavně v první půlce koncertu měla chuť vyprávět o tom, co která písnička znamená, což vyznělo pikantně zejména u hodně cynický „rozchodovky“ I'll Never Be Your Maggie May, kterou okořenila takovým výkladem, že pokud to někdy uslyší inkriminovanej ex-manžel, patrně stráví zbytek života v kanále. Jinak se starý věci střídaly s novějšími, snad nejvíc se hrálo z prvních dvou desek, ale i z 99,9 F (kromě zmíněný famózní Blood Makes Noise taky třeba skvělá When Heroes Go Down), zato se nedostalo na nic z Days of Open Hand a z Nine Objects of Desire dala Suzanne tuším jenom Caramel. Kromě známých věcí došlo i na pár novinek z chystanýho alba, docela se těším na studiovou podobu zajímavý skladby Unbound, na druhou stranu sem patřil i patrně jedinej slabší moment koncertu – písnička s názvem New York Is a Woman, což je taková normální countryfolkovka, navíc mi hodně připomínala A Heart in New York od Garfunkela. Nic tragickýho, většina písničkářek by se za ní stydět nemusela, ale na ostatní pecky to nemělo.

Naštěstí hned potom přišla In Liverpool, snad nejlepší věc ze všech (líbila se mi nejvíc i na minulým celokapelním koncertě v Pakulu). Tady se Suzanne a Mike rozjeli snad nejvíc a ty dva nástroje fakt zastaly minimálně normální kapelu, ne-li orchestr . Normální hrací doba končila povinnýma hitovkama Luka a Tom's Diner, mezi přídavky zazněla Calypso s famózním Viscegliovým partem (jo, opakuju se, ale nemůžu jinak) a celý to skončilo vesele se starou music-hallovou klasikou Have You Met Sir Jones od Rogerse a Harta. A my s Jarmilou šli na mojito k Fatboyovi na Starý Město a bylo nám skvěle…

Hodně, hodně smutná zpráva. V pátek 7.7. umřel Syd Barrett, zakladatel a první výhradní autor a zpěvák Pink Floyd. Kdyby se dávalo dohromady deset lidí, který nejvíc ovlivnili muziku v posledních třiceti letech, asi by mezi nima nechyběl. Geniální šílenec, se kterým sice asi nebylo úplně lehký pracovat, bez kterýho by ale neexistovala psychedelická scéna ani její následovníci od Steeleye Span přes Crowded House po Radiohead. Když mi bylo 17–18, asi jsem nikoho neposlouchal víc, ani Dylana nebo Younga. Pink Floyd se z jeho vlivu dostali až v hloubi 70. let, ale pořád jim ještě stál za to, aby mu věnovali desku Wish You Were Here (věděli jste vůbec, kdo že je ten „bláznivej diamant“?) Z těch mnoha historek, co jsem o Sydovi četl, se mi teď vybavuje hlavně jedna: Jednou hráli Floydi v klubu, kterej měl okna přesně na východ. Barrett okamžitě přesunul začátek koncertu na čas východu slunce (bylo léto, takže zhruba čtyři ráno), rozbil na záchodě zrcadlo, jeho střepama si polepil kytaru a pak během koncertu házel lidem do očí úsvitový prasátka. Ach jo. Jdu si pustit Madcap Laughs a Piper at the Gates of Dawn, dneska se mnou asi moc zábavy nebude…

Tak dlouho se Sting dušoval, že se ho všeobjímající vlna nostalgie netýká, až ho dostala naplno. Jinak si neumím vysvětlit, že po poslední šnůře rozpustil dlouhá léta budovanou mnohačlenou kapelu, místo natočení nový desky napsal knížku Broken Music o svým dětství a prvních kapelách a pojmenoval podle ní i nový turné, na kterým hraje s holou rock'n'rollovou partou ve složení 2 kytary, basa a bicí. A navíc hraje písničky, z nichž z posledních dvou desek pochází jedinej přídavek a velká většina skladeb je dávno plnoletá, zejména z doby The Police. Hned jako první si střihli Message in a Bottle a kdybych to slyšel z CD, asi bych se vsadil, že jde o nějakou pirátskou policejní nahrávku, natolik ta podoba byla věrná.

Ale popořádku. Koncert se odehrával na docela hezkým stadiónu na břehu Dunaje, před ním jsme absolvovali příjemnou procházku Bratislavou s fotokamarádem Markem (zdravíme a ještě jednou díky), jediným problémem bylo jako v těchhle dnech pořád příšerný vedro. Začátek byl psanej v 19 h, ve snaze urvat dobrý místo na ploše (podařilo se) jsme dorazili už v šest, ovšem až do osmi se nedělo nic a to bylo na chcípnutí. Pak konečně nastoupila předkapela jménem Fictionplane – docela příjemnej, byť nevyhraněnej britrock, něco jako raný Blur nebo tak, ovšem hodně střihlý právě Police a zpěvák (a kytarista) měl až neuvěřitelně stingovskej hlas a projev. Původně jsme to přičítali oný nostalgii – jako že si pan hlavní hvězda našel mladýho následovatele. Až druhej den jsme z novin zjistili, že to s tím následnictvím sedí ještě mnohem víc. Onen zpěvák se jmenuje Joe Sumner, tedy samozřejmě Stingovo syn.

No a pak to konečně začlo. Již zmíněná Message in a Bottle byla absolutně špičková, kdybych si dělal hitparádu nejlepších otvíráků všech koncertů, který jsem kdy viděl, asi bude hodně vysoko (se stoneovskou Start Me Up ze Strahova 1990 a samozřejmě famózním Dylanovým Jokermanem z roku 1994). Druhá Synchronicity II trošku klopýtala (škoda, patří k mým nejmilejším policovkám), všechno ale zachránila parádní rychlá verze Walking on the Moon a pak už to jelo. Moc příjemně mě překvapila kapela – trochu jsem se toho spartánskýho obsazení bál, předchozí skorobigband (2× klávesy, trombón, trubka, sboristky) se mi líbil velice a říkal jsem si, aby to teď nebylo moc suchý. No, nebylo. Kytarista Dominic Miller, jediná stará páka v sestavě, hraje samozřejmě jako pámbu (a přitom tradičně stíhá balit všechny hezký holky v prvních řadách), druhej kytarista Lyle Workman zajímavě sóloval, ovšem mě nejvíc dostal bubeník Abe Laboriel Jr. Vypadá jako nějaká komická postavička z disneyovek, ovšem hraje fantasticky tvárně. Když je potřeba, zahraje úplně přesně jako Copeland, Hakim nebo Manu Katché, takže dojem byl skutečně autentickej. A k tomu má vlastní ksicht – třeba ne tak výraznej, ale je tam. Tudíž ideální hráč na nostalgický turné.

Sting klasicky střídal vypalovačky s klidnějšíma věcma, z těch prvních byla snad nejlepší hodně nabroušená verze Driven to Tears (v prvních taktech si hoši ocitovali Demolition Mana, škoda že ho nedali celýho) a If You Love Somebody Set Them Free (tentýž vtip s pár takty Soul Cages), z klidnějších věcí se mi snad nejvíc líbila Why Should I Cry for You, která mi trochu připomněla Dead Man's Rope z poslední šnůry – nenápadná věc, ale s obrovským vnitřním tahem (hlavně díky Laborielovi). Jo, a nesmím zapomenout na Spirits in the Material World, ta mě potěšila nesmírně. Samotnýmu Stingovi to zpívá pořád perfektně, i pekelně těžký věci (If I Ever Lose My Faith in You, kupříkladu) zvládá hlasově s naprostým přehledem – a to už mu bude 55 nebo kolik. (Cestou z koncertu jsme si v týhle souvislosti vzpomněli na příšernej pražskej koncert Jethro Tull před pár lety – možná by Sting mohl dát leckterejm starejm rockerům kontakt na svýho foniatra, třeba by tolik nepřipomínali parodii na vlastní minulost.)

Pokud bych hledal chybky, asi bych kromě zmíněný Synchronicity II zmínil nepříliš přesvědčivou beatlovku A Day in the Life a hlavně předpřídavkovou Roxanne, která sice začala správně nabroušeně, ale pak v ní Sting podobně jako na všech koncertech v poslední době začal předlouze obcovat s motivy z jiných věcí (tentokrát to odnesla hlavně So Lonely) a výsledkem byla dost nudná desetiminutovka. Zato přídavky stály zato – Desert Rose, ve který Sting zastal vcelku mile i part Cheba Maniho, Every Breath You Take v původní policajtský úpravě a překvápko největší, punkovka Next to You z první desky Police. Úplnej závěr obstarala jako vždycky Fragile (aneb i nejvyšší umí kytarový sóla a přece nenechá všechnu slávu Dominikovi M.).

Ne že bych se netěšil na Stingovu novou desku a další koncert normálnějšího střihu, ale tenhle výlet do minulosti mě potěšil. Jsou muzikanti a kapely, který jedou Greatest Hits Tour už spoustu let a nový desky vydávaj jen proto, že se to sluší (že, milí Stones? o vykopávkách jako Deep Purple apod. nemluvě), nicméně u Stinga to beru spíš jako takový příjemný vybočení z běžný práce. Za cestu do Bratislavy, která se navíc ukázala jako moc pěkný a živý město (a ten Dunaj jim vážně závidím) to určitě stálo.

Nechápu, čím jsme si to zasloužili, ale letos tady asi budou fakt hrát úplně všichni. Tuhle jsem kupříkladu v autě poslouchal nějakej živák Nicka Cavea a říkám si, taky by to sem zase moh' nabrat. Další den kouknu do novin a hele, Caveovo koncert v Praze už je ohlášenej. (Od tý doby poslouchám kolem dokola PJ Harvey a doufám, že se efekt zopakuje – zatím nic, hergot.)

Tož popořadě: první zásek bude už 20.6., kdy v rámci United Islands of Prague hraje na Žofíně fakt lahůdka, trio Medeski, Martin & Wood. Další den jedem do Blavy na Stinga, následně přijde smršť koncem července: 19.7. přijede do Státní Opery (eh… tam jsem byl naposled s dědečkem někdy v roce 1980) Suzanne Vega, tentokrát jen se španělou a basákem Viscegliou. V týhle podobě jsme ji zažili už na Jamu 1999 a bylo to skvělý. O den později hraje v Hušákbordelu Clapton a 22.7. je ve Stromovce hodně zajímavej festival Music in the Park a tedy Sinéad O'Connor (ehhmm… tuhle jsem v autě poslouchal geniální desku Faith and Courage a říkal jsem si, že sem zas by někdy mohla… ale to už znáte), Blind Boys of Alabama (neznáte? ale jo, zpívaj s Gabrielem Sky Blue na poslední desce Up) nebo Vernon Reid. No a poslední série přijde v září: 22.9. opět v Hušákdeklu Pearl Jam a 30.9 . již zmíněnej Nick Cave v Pakulu – když tam udělal atmosféru Lou Reed, zvládne to Mikuláš taky.

A to se omlouvám všem, jejichž zdehrající oblíbence sem nepíšu, protože mi tolik neříkaj – namátkou třeba Guns n'Roses, Placebo a koneckonců i Stones, který už jsem viděl mockrát a už jsem nasycen. Fakt zvláštní rok, takovouhle koncentraci jsme tu dlouho neměli. Tak ještě ta PJ Harvey…

Letos je vážně dobrej rok. Ještě není konec dubna a už proběhly minimálně dva výtečný koncerty – v březnu Lou Reed, teď Värttinä.

OK, vezmeme to od začátku. Na rozdíl od lo�?skýho května měli Finové a Finky v Akropoli předkapelu. Vzal to na sebe Njorek, tj. nová kapela okolo Olina Nejezchleby. Hodně jsem o nich četl a byl jsem na ně proto patřičně zvědavej – a bohužel i adekvátně zklamanej. Věděl jsem, že jde v podstatě o moravskej folklór, ale nevimproč jsem čekal nějakej hudební přesah podobnej třeba tomu, co předvedl Ralčev s Janevem tuhle v Roxy s lidovkama s Bulharska. Oproti tomu je ale Olinovo pojetí takový bezkonfliktní a ve složení kytara-citera-cello ty písničky zněj bohužel hodně banálně – Jarmila to nazvala nedvědovinou a měla recht.

Zato Värttinä zatloukla publikum do země od první písně. Oproti lo�?sku kapela výrazně proměnila repertoár – loni šlo v podstatě o Greatest Hits Tour, letos se představovala hlavně nová deska Miero a na starší kusy došlo ve větším množství až v závěru. Nová muzika je mnohem tvrdší, folklórní motivy se místy zcela vytrácej, mít kapela elektrickou kytaru, asi by ji mnozí považovali za hardrock. Holky se svým fantastickým trojhlasem zpívaly naprosto senzačně, celá kapela vypadala, že ji hraní hodně baví, známější věci měly podstatně větší odpich než na studiových verzích. Jen jednou hrozilo, že koncertu spadne řemen – to když se bubeník rozhodl předvíst, co se naučil ve zkušebně s nohama a rukama, a cca 5 minut hrál zcela zbytečný sólo na téma „už jsem zkoušel i septoly“. Naštěstí ho z toho holky rychle dostaly a bubeník patřil až na tenhle exces k nejlepším hráčům celý kapely.

Asi nejvíc mě dostala Aitara – původní lidovou halekačku upravila Värttinä do elektronický podoby, se strojovým rytmem a samply a vším potřebným. Jenže to nehrála elektronika, ale hudebníci naživo. V přídavkách se hrály už jen známý pecky (neumím finsky, tak nemůžu sloužit názvy) a bylo vidět, že si koncert užívaj návštěvníci i účinkující. Zkrátka až na zmíněnou drum-masturbaci skvělá věc. Ideální dobíječka energie. Dneska začlo jaro definitivně.

Když začal před rokem po víc než dvouletý vynucený pauze (ty pokusy mezi tím se nedaj brát vážně) vycházet znova Rock & Pop, radoval jsem se jak malej – konečně budu mít zase co číst o muzice, říkal jsem si, oprašovaje kompletní kolekci R&P od roku 1996 (starší kusy bohužel sežrala lokální povode�? v butovickým sklepě). Po roce je mi spíš smutno.

Upoutávka na obalu jednoho z minulých čísel láká k přečtení velkýho rozhovoru se Sámerem Issou, ve Volbách ro©ku máme na druhým místě Petra Koláře, vítězí Chinaski a Aneta Langerová – člověk by řekl, že by se časopis mohl z Rock&Popu rovnou přejmenovat na Show&Biz. Ale to by se ještě dalo přežít, někdo to vydávání zaplatit musí. Horší je, že se do dříve precizního časopisu začíná dostávat chyba za chybou v množství rozhodně větším než malém – když dřív někde v bulváru udělali z Alice Coopera holku, většinou si na tom R&P smlsnul nějakou jízlivou poznámkou, teď se v něm lze dočíst o „slavné zpěvačce Merle Haggardové“. Ještě že to Haggard neví, jak jsem o něm tak různě četl, asi by se ho to dost dotklo. A našlo by se toho mnohem víc…

A ke všemu se nová parta redaktorů vyznačuje dost divným přístupem k psaní, což se týká faktů, stylistiky i třeba pravopisu. Nejslavnější deska Beach Boys se jmenuje Pet Sounds a ne Sound, taky název písně Be My Bayb by asi neměl projít korekturou – slovo Baby umí dnes správně napsat i prv�?ák. Navíc to zpívaly holky ve skupině Ronnettes, ne Ronnets. Vše pochází z článku o Philu Spectorovi z aktuálního čísla, v němž se člověk mj. dozví, že „práce na (beatlovském) albu Let It Be znamenala mravenčí, únavnou práci poslouchat a editovat desítky hodin průměrné hudby.“ No, historie natáčení týhle desky je známá dost a podobnej názor jsem ještě nečetl. Vrcholem čísla je ale článek o Davidu Gilmourovi, autor Peter Sládeček. Dvoustránka nepřináší nic, co by průměrnej posluchač Pink Floyd dávno nevěděl, zato se vyznačuje skutečnými perlami stylistiky. Co třeba tohle: „Závazek, který na sebe vstupem do kapely přebral, však šlo uspokojit jedině neustálým hledáním a experimentem. Tak vznikl typický teplý kulatý zvuk, který Gilmour dokázal ze svého stratocastru vyždímat asi jako jediný, a plochy zvuků, které mnozí dodnes asi nepřipisují na vrub kytaře.“ Anebo malé cvičení v logice: „S Wrightem utonulým v depresích a oficiálně odejitým z kapely po nahrávání The Wall, Masonem bez jakéhokoli hráčského sebevědomí (ehmmmm… pozn. RT) a Gilmourem v naprosté názorové opozici, rozhodl se Waters, že všichni z kapely odejdou a Pink Floyd zůstane on sám. David se však nevzdal, a když Waters odešel, čímž kapela fakticky přestala existovat, pustil se do práce na nové desce.“

Dál už se mi o tom nechce rozepisovat, ale do příštího čísla už těch 69 Kč asi nevrazím. Škoda. Velká.

Letošní koncertní sezóna je fakt našlapaná, to dlouho nepamatuju. Otázka, zda jezdit za Värttinä na Slovensko, se zdá býti úspěšně vyřešena – Finky a Finové to rozbalí už za měsíc, konkrétně 24. dubna, a to přímo v Akropoli. Loni na jaře tam zahráli senzačně, mezitím vydali další desku Miero (poprvý u Gabrielova labelu Real World, slyšel jsem zatím jen pár ukázek a líbily se mi, až se trošku vzpamatujem z placení daní – grrrrr – tak ji určitě koupím) a pevně doufám, že letošní koncert bude aspo�? stejně dobrej.

Jenže na výpravu k sousedům do Bratislavy to přesto vypadá – nejspíš tam oslavíme letní slunovrat se Stingem. Na letošní Broken Music Tour (podle autobiografický knížky, popisující poměrně zajímavě třeba začátky The Police) vyjíždí jen s dvěma kytarama, basou a bubny, což si vzhledem k aranžím posledních desek dokážu představit poměrně ztuha, rozhodně jsem na to ale zvědavej. Jednu kytaru hraje samozřejmě Dominic Miller, druhou Lyle Workman od Becka, bubny Abe Laboriel Jr. (Paul McCartney, Meshell N'degeocello – na fotkách vypadá docela strašidelně …). Podle posledních zpráv letos Sting Česko vynechá, takže vzhůru k bratrom…

Začíná mi pomalu hrabat z nekončící zimy, takže jsem šel na vytouženýho Reeda (poprvý, já ostuda, ač už tu hrál mockrát) s chutí slyšet nějakej pořádnej nářez, nejlépe Metal Machine Music :). A na základě živáku z roku 1998 (Perfect Night) jsem měl takovej nejasnej strach, že to bude spíš šanson než bigbít a že budu zklamanej. Kdybych věděl, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzený, že když už vyrazím někam na tzv. velkej koncert, začíná to nějakým organizačním vopruzem. Tentokrát se nehrálo v Hušákově tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s představou, že si koupím lístek až na místě. Na tom by nebylo nic tak divnýho – podle zpráv bylo lístků dost, tak jsem vlez ke kase a řek si o něj. Jenže ouha. Prodavač zmateně zazíral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, že to má smazaný. Jak se ukázalo, myslel tím, že se mu podělal soft na prodávání lupenů a nemůže načíst volný místa na Reedův koncert. Během chvilky bylo u kasy asi 30 lístkuchtivých lidí a chlapec vypadal stále smutněji, netuše, co má dělat. Někdo mu poradil, ať se jde zeptat šéfa. Chlapec odpověděl, že to asi k ničemu nebude a že asi lístky nebudou, neboť to má smazaný. Nakonec ho naše výhrůžné pohledy donutily zavolat nějakýho operátora, kterej přišel, restartoval počítač a spustil program znova a najednou to smazaný nebylo. Lístky se dostaly na všechny a koncert mohl začít.

Reed začal písní Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malý razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co víc, už během první skladby jsem zíral jak puk. Tradiční doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jméno chytil správně) jela jak tank, žádný zbytečný kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. Vynikající Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, když se jedinkrát za celej koncert dostal k sólu, zahrál spíš stoupající a zase klesající sekvenci akordů a moc mi tím připomněl Jirku Křivku v Půlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelního Štěpána, kterej něco podobnýho hraje na konci Five to One). O skutečný sóla, pokud vůbec byly, se staral většinou sám Reed a trochu mi u toho připomínal Neila Younga – jednoduchý vyhrávky a ohýbaný tóny opakoval třeba desetkrát, než se dostal přesně k tomu tvaru, kterej chtěl. A když jsme u Younga, tak jsem si během koncertu několikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam před jedenácti lety – hlasitější vystoupení jsem od tý doby neabsolvoval, až dneska. Pankáč, kterej seděl na sedadle cca 2 metry ode mě, to v půlce nevydržel a narval si nějaký špunty do uší. Blahořečena budiž moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodně nezvyklý sedět na takovýhle muzice v kongresovejch křesílkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a možná to bylo dobře. Jednak bylo z křesla (měl jsem 5. řadu) vidět mnohem líp než z kterýkoli plochy, druhak se člověk mohl soustředit na texty. Místy jsem měl pocit, že Reed vybíral skladby hlavně podle nich – konalo se klasický vyprávění příběhů zoufalců z New Yorku, ale taky pár hořkejch útoků na všechno okolo a mnoho osobních výpovědí založených na známém heslu „optimismus je nedostatek informací“. Celej koncert tak po textový stránce působil hodně kompaktně.

K vrcholům vystoupení určitě patřila dylanovitá záležitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve který si Saunders vyšvihl pěvecký sólo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydí The Great Gig in the Sky. No dobře, přeháním, ale jenom trošku…), Rock Minuet s výbornou rytmickou pasáží pro dvě basy a bubny, případně rychlovka My Red Joystick nebo finální předpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novější i starší věci, ale vybíral si spíš ty mín známý a většinou hodně, hodně přitvrzoval. Mě snad nejvíc dostala Why Do You Talk, jednak kvůli geniálně hnusnýmu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještě víc kvůli už popisovanýmu důrazu na kapelní rytmickej nářez, ve kterým nikdo neexhiboval, ale písnička jela snad deset minut silou tankový brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na živáku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká Kateřina Neumannová, na krev.

Na to, že je Reedovi nějakejch 65, podal naprosto fantastickej výkon. Na rozdíl od spousty jinejch koncertů jsem neměl ani chvíli pocit, že hraje člověk žijící tak jako mnoho starejch písničkářů hlavně z minulosti. Naopak, na pódiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. Přitom se královsky bavil, dělal srandičky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o něm někdy píše.

Na známý věci došlo až v přídavkách a Reed s kapelou při nich Pakul definitivně zbořili. Lidi se narvali dopředu před sedačky a začali řádit jak v klasickým klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodně dlouhý pauze, Dirty Boulevard, čímž došlo i na mý milovaný album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a už mi nepřipadala tak hnusná, resp. měl jsem pocit, že na mě nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, Papričky nebo Värtinää v mý soukromý koncertparádě za rok 2006 překonat, musej se hodně snažit.

Teda, tohle jaro/léto bude koncertně fakt docela nabušený… Ke Claptonovi, Reedovi, Caleovi, McLaughlinovi, Stones a snad i Värtinää se tímto slavnostně přidávají Red Hot Chili Peppers, valící se do Prahy 14. června (nevídáno, MF Dnes to stálo dokonce za půlstránku). Před 10 lety jsem je neviděl (doteď si pamatuju, že jsme hráli s Rychlým koncem na Klamovce), takže umažeme další dluh. Akorát to místo mě ničí – hádáte správně, vysočanskej dekl u Rokytky, známej kilometrovými frontami na cokoli, arogantními pouštěči a názvem Sazka Arena…

Pro hudbu skupiny Zuco 103 se na plakátech používá označení „Brasilectro“. Čekal jsem proto pár Brazilců s živýma nástrojema, do toho elektronickej spodek se scratchingem, a že to celý hrálo v Akropoli, napadala mě paralela se skvělým koncertem Chrise Thomase Kinga. Jeho fusion blues a hip-hopu mě tam dostala do kolen cca před třema lety.

Jenže ono to bylo celý někde jinde. Místo elektroniky nastoupila na pódium proklatě živá kapela – bicí, perkuse (konga, bonga, činely), kytara, basa, klávesy, zpěvačka. Ta jediná je skutečně z Brazílie, zbytek jsou Němci a Holanďani, ovšem očividně vyrostlí na neevropský hudbě. První dvě písničky zněly trochu jako kdyby se Mary J. Blige dala dohromady s Jungle Funk, až na tu portugalštinu. Z Brazílie tam toho zpočátku vážně moc nebylo, spíš moderní funky/dub, kdyby se Monkey Business hodně snažili, mohli by znít nějak takhle. Ovšem třetí pecka (nezvládaje portugalštinu, nemůžu tady ani jinde sloužit názvem) vše nakopla o třídu vejš – do funky se vetřely rytmy salsy a před tím, co v dlouhý mezihře mezi slokama vyráběli oba bubeníci, by asi uctivě smekli i Phil Collins, Chester Thompson a ten třetí perkusák, kteří něco podobnýho předvedli nedávno v Hušákově deklu. Ovšem tady do toho hrála kila celá kapela, což ten rytmickej orgasmus jen posilovalo.

No a zhruba v podobným duchu to pak jelo celý až dokonce. Až na ojedinělý pomocný automatický rytmy a sem tam samplovaný sbory se hrálo živě, parádní výkon předvedl kromě obou bubeníků zejména klávesák (a korunoval ho tím, že při závěrečný děkovačce mrsknul rachitickým basákem do publika – že bychom to zkusili se Štěpánem? ). Kromě jihoamerickejch rytmů se hodně hrálo i po africku, hlavně po marocku, a došlo i na bluesový prvky – vše skvělý. Výbornej koncert.