Tolimati.cz

Prima koncertnĂ­ sezĂłna pokraÄŤuje a co bych okolo toho zlehka našlapoval, napíšu to rovnou – máme za sebou další z jejĂ­ch vrcholĹŻ. Suzanne Vega jsme vidÄ›li uĹľ poÄŤtvrtĂ˝, z toho podruhĂ˝ v komornĂ­m duu s basistou Michaelem Viscegliou, a snad ještÄ› nikdy mÄ› nepotěšila tak jako dneska. A to prosĂ­m v prostĹ™edĂ­, kterĂ˝ na to zprvu příliš nevypadalo – ve StátnĂ­ opeĹ™e.

Na to, jak civilnĂ­ koncert oba muzikanti odehráli, byla Opera v celĂ˝ tĂ˝ svĂ˝ pompĂ©znĂ­ zlatoÄŤervenosti opravdu hodnÄ› koĹľená, koneckoncĹŻ i samotná Suzanne poznamenala, Ĺľe v něčem podobnĂ˝m hraje málokdy a Ĺľe to na ni pĹŻsobĂ­ dost vĂ˝hruĹľnĂ˝m dojmem. JeštÄ› Ĺľe jsme sedÄ›li v prvnĂ­ Ĺ™adÄ› a tak jsme mohli vnĂ­mat jen normálnÄ› vypadajĂ­cĂ­ pĂłdium. Koncert zaÄŤal podobnÄ› jako pĹ™ed sedmi lety na Jamu starou a mou velmi oblĂ­benou Marlene on the Wall a nejpozdÄ›j bÄ›hem druhĂ˝ vÄ›ci (Small Blue Thing, taky z prvnĂ­ desky) bylo jasnĂ˝, Ĺľe pĹ™es minimalistickĂ˝ obsazenĂ­ zaĹľijem opravdu hodnÄ› muziky. SV hraje na kytaru hodnÄ› zvláštnĂ­m zpĹŻsobem, kytara kolikrát nedÄ›lá obvyklej harmonickej podklad, harmonickou linku drží spíš basa a kytara hraje nÄ›co jako kontrapunkt. S normálnĂ­ kapelou to nenĂ­ tolik patrnĂ˝, takhle jo. VĹŻbec nechápu, jak do toho doprovodu-nedoprovodu Suzanne mĹŻĹľe zpĂ­vat, ale já nechápu vÄ›cĂ­… kaĹľdopádnÄ› to znĂ­ fantasticky. No a Visceglia pĹ™edvádĂ­ s basou vÄ›ci, za kterĂ˝ by se ani boĹľskĂ˝ Tony Levin stydÄ›t nemusel, mĂ­sty (Blood Makes Noise, kupříkladu) kytara vĹŻbec nehrála a basa znÄ›la jak nÄ›kolik nástrojĹŻ najednou. A pokud náhodou nemÄ›l dvÄ› vteĹ™iny co dÄ›lat, stihl si aspon pohrát s efekty, coĹľ mÄ›lo ĂşspÄ›ch zejmĂ©na v klasice Queen and the Soldier – neÄŤekanĂ˝ houknutĂ­ zpÄ›tnĂ˝ vazby do slov „Out in the distance, the order was heard/and the soldier was killed still waiting for her word“ mi nahnalo husĂ­ kĹŻĹľi asi tak na pÄ›t minut.

Suzanne byla oÄŤividnÄ› v dobrĂ˝ náladÄ› a hlavnÄ› v prvnĂ­ pĹŻlce koncertu mÄ›la chuĹĄ vyprávÄ›t o tom, co která pĂ­sniÄŤka znamená, coĹľ vyznÄ›lo pikantnÄ› zejmĂ©na u hodnÄ› cynickĂ˝ „rozchodovky“ I'll Never Be Your Maggie May, kterou okoĹ™enila takovĂ˝m vĂ˝kladem, Ĺľe pokud to nÄ›kdy uslyší inkriminovanej ex-manĹľel, patrnÄ› strávĂ­ zbytek Ĺľivota v kanále. Jinak se starĂ˝ vÄ›ci střídaly s novÄ›jšími, snad nejvĂ­c se hrálo z prvnĂ­ch dvou desek, ale i z 99,9 F (kromÄ› zmĂ­nÄ›nĂ˝ famĂłznĂ­ Blood Makes Noise taky tĹ™eba skvÄ›lá When Heroes Go Down), zato se nedostalo na nic z Days of Open Hand a z Nine Objects of Desire dala Suzanne tuším jenom Caramel. KromÄ› známĂ˝ch vÄ›cĂ­ došlo i na pár novinek z chystanĂ˝ho alba, docela se těším na studiovou podobu zajĂ­mavĂ˝ skladby Unbound, na druhou stranu sem patĹ™il i patrnÄ› jedinej slabší moment koncertu – pĂ­sniÄŤka s názvem New York Is a Woman, coĹľ je taková normálnĂ­ countryfolkovka, navĂ­c mi hodnÄ› pĹ™ipomĂ­nala A Heart in New York od Garfunkela. Nic tragickĂ˝ho, vÄ›tšina pĂ­sniÄŤkářek by se za nĂ­ stydÄ›t nemusela, ale na ostatnĂ­ pecky to nemÄ›lo.

NaštÄ›stĂ­ hned potom pĹ™išla In Liverpool, snad nejlepší vÄ›c ze všech (lĂ­bila se mi nejvĂ­c i na minulĂ˝m celokapelnĂ­m koncertÄ› v Pakulu). Tady se Suzanne a Mike rozjeli snad nejvĂ­c a ty dva nástroje fakt zastaly minimálnÄ› normálnĂ­ kapelu, ne-li orchestr . NormálnĂ­ hracĂ­ doba konÄŤila povinnĂ˝ma hitovkama Luka a Tom's Diner, mezi přídavky zaznÄ›la Calypso s famĂłznĂ­m ViscegliovĂ˝m partem (jo, opakuju se, ale nemĹŻĹľu jinak) a celĂ˝ to skonÄŤilo vesele se starou music-hallovou klasikou Have You Met Sir Jones od Rogerse a Harta. A my s Jarmilou šli na mojito k Fatboyovi na StarĂ˝ MÄ›sto a bylo nám skvÄ›le…

HodnÄ›, hodnÄ› smutná zpráva. V pátek 7.7. umĹ™el Syd Barrett, zakladatel a prvnĂ­ vĂ˝hradnĂ­ autor a zpÄ›vák Pink Floyd. Kdyby se dávalo dohromady deset lidĂ­, kterĂ˝ nejvĂ­c ovlivnili muziku v poslednĂ­ch tĹ™iceti letech, asi by mezi nima nechybÄ›l. GeniálnĂ­ šílenec, se kterĂ˝m sice asi nebylo ĂşplnÄ› lehkĂ˝ pracovat, bez kterĂ˝ho by ale neexistovala psychedelická scĂ©na ani jejĂ­ následovnĂ­ci od Steeleye Span pĹ™es Crowded House po Radiohead. KdyĹľ mi bylo 17–18, asi jsem nikoho neposlouchal vĂ­c, ani Dylana nebo Younga. Pink Floyd se z jeho vlivu dostali aĹľ v hloubi 70. let, ale pořád jim ještÄ› stál za to, aby mu vÄ›novali desku Wish You Were Here (vÄ›dÄ›li jste vĹŻbec, kdo Ĺľe je ten „bláznivej diamant“?) Z tÄ›ch mnoha historek, co jsem o Sydovi ÄŤetl, se mi teÄŹ vybavuje hlavnÄ› jedna: Jednou hráli Floydi v klubu, kterej mÄ›l okna pĹ™esnÄ› na vĂ˝chod. Barrett okamĹľitÄ› pĹ™esunul začátek koncertu na ÄŤas vĂ˝chodu slunce (bylo lĂ©to, takĹľe zhruba ÄŤtyĹ™i ráno), rozbil na záchodÄ› zrcadlo, jeho stĹ™epama si polepil kytaru a pak bÄ›hem koncertu házel lidem do oÄŤĂ­ ĂşsvitovĂ˝ prasátka. Ach jo. Jdu si pustit Madcap Laughs a Piper at the Gates of Dawn, dneska se mnou asi moc zábavy nebude…

Tak dlouho se Sting dušoval, Ĺľe se ho všeobjĂ­majĂ­cĂ­ vlna nostalgie netĂ˝ká, aĹľ ho dostala naplno. Jinak si neumĂ­m vysvÄ›tlit, Ĺľe po poslednĂ­ šnĹŻĹ™e rozpustil dlouhá lĂ©ta budovanou mnohaÄŤlenou kapelu, mĂ­sto natoÄŤenĂ­ novĂ˝ desky napsal knĂ­Ĺľku Broken Music o svĂ˝m dÄ›tstvĂ­ a prvnĂ­ch kapelách a pojmenoval podle nĂ­ i novĂ˝ turnĂ©, na kterĂ˝m hraje s holou rock'n'rollovou partou ve sloĹľenĂ­ 2 kytary, basa a bicĂ­. A navĂ­c hraje pĂ­sniÄŤky, z nichĹľ z poslednĂ­ch dvou desek pocházĂ­ jedinej přídavek a velká vÄ›tšina skladeb je dávno plnoletá, zejmĂ©na z doby The Police. Hned jako prvnĂ­ si stĹ™ihli Message in a Bottle a kdybych to slyšel z CD, asi bych se vsadil, Ĺľe jde o nÄ›jakou pirátskou policejnĂ­ nahrávku, natolik ta podoba byla vÄ›rná.

Ale popořádku. Koncert se odehrával na docela hezkĂ˝m stadiĂłnu na bĹ™ehu Dunaje, pĹ™ed nĂ­m jsme absolvovali příjemnou procházku Bratislavou s fotokamarádem Markem (zdravĂ­me a ještÄ› jednou dĂ­ky), jedinĂ˝m problĂ©mem bylo jako v tÄ›chhle dnech pořád příšernĂ˝ vedro. Začátek byl psanej v 19 h, ve snaze urvat dobrĂ˝ mĂ­sto na ploše (podaĹ™ilo se) jsme dorazili uĹľ v Ĺˇest, ovšem aĹľ do osmi se nedÄ›lo nic a to bylo na chcĂ­pnutĂ­. Pak koneÄŤnÄ› nastoupila pĹ™edkapela jmĂ©nem Fictionplane – docela příjemnej, byĹĄ nevyhranÄ›nej britrock, nÄ›co jako ranĂ˝ Blur nebo tak, ovšem hodnÄ› stĹ™ihlĂ˝ právÄ› Police a zpÄ›vák (a kytarista) mÄ›l aĹľ neuvěřitelnÄ› stingovskej hlas a projev. PĹŻvodnÄ› jsme to pĹ™iÄŤĂ­tali onĂ˝ nostalgii – jako Ĺľe si pan hlavnĂ­ hvÄ›zda našel mladĂ˝ho následovatele. AĹľ druhej den jsme z novin zjistili, Ĺľe to s tĂ­m následnictvĂ­m sedĂ­ ještÄ› mnohem vĂ­c. Onen zpÄ›vák se jmenuje Joe Sumner, tedy samozĹ™ejmÄ› Stingovo syn.

No a pak to koneÄŤnÄ› zaÄŤlo. JiĹľ zmĂ­nÄ›ná Message in a Bottle byla absolutnÄ› špiÄŤková, kdybych si dÄ›lal hitparádu nejlepších otvĂ­rákĹŻ všech koncertĹŻ, kterĂ˝ jsem kdy vidÄ›l, asi bude hodnÄ› vysoko (se stoneovskou Start Me Up ze Strahova 1990 a samozĹ™ejmÄ› famĂłznĂ­m DylanovĂ˝m Jokermanem z roku 1994). Druhá Synchronicity II trošku klopĂ˝tala (škoda, patří k mĂ˝m nejmilejším policovkám), všechno ale zachránila parádnĂ­ rychlá verze Walking on the Moon a pak uĹľ to jelo. Moc příjemnÄ› mÄ› pĹ™ekvapila kapela – trochu jsem se toho spartánskĂ˝ho obsazenĂ­ bál, pĹ™edchozĂ­ skorobigband (2× klávesy, trombĂłn, trubka, sboristky) se mi lĂ­bil velice a říkal jsem si, aby to teÄŹ nebylo moc suchĂ˝. No, nebylo. Kytarista Dominic Miller, jediná stará páka v sestavÄ›, hraje samozĹ™ejmÄ› jako pámbu (a pĹ™itom tradiÄŤnÄ› stĂ­há balit všechny hezkĂ˝ holky v prvnĂ­ch Ĺ™adách), druhej kytarista Lyle Workman zajĂ­mavÄ› sĂłloval, ovšem mÄ› nejvĂ­c dostal bubenĂ­k Abe Laboriel Jr. Vypadá jako nÄ›jaká komická postaviÄŤka z disneyovek, ovšem hraje fantasticky tvárnÄ›. KdyĹľ je potĹ™eba, zahraje ĂşplnÄ› pĹ™esnÄ› jako Copeland, Hakim nebo Manu KatchĂ©, takĹľe dojem byl skuteÄŤnÄ› autentickej. A k tomu má vlastnĂ­ ksicht – tĹ™eba ne tak vĂ˝raznej, ale je tam. TudĂ­Ĺľ ideálnĂ­ hráč na nostalgickĂ˝ turnĂ©.

Sting klasicky střídal vypalovaÄŤky s klidnÄ›jšíma vÄ›cma, z tÄ›ch prvnĂ­ch byla snad nejlepší hodnÄ› nabroušená verze Driven to Tears (v prvnĂ­ch taktech si hoši ocitovali Demolition Mana, škoda Ĺľe ho nedali celĂ˝ho) a If You Love Somebody Set Them Free (tentýž vtip s pár takty Soul Cages), z klidnÄ›jších vÄ›cĂ­ se mi snad nejvĂ­c lĂ­bila Why Should I Cry for You, která mi trochu pĹ™ipomnÄ›la Dead Man's Rope z poslednĂ­ šnĹŻry – nenápadná vÄ›c, ale s obrovskĂ˝m vnitĹ™nĂ­m tahem (hlavnÄ› dĂ­ky Laborielovi). Jo, a nesmĂ­m zapomenout na Spirits in the Material World, ta mÄ› potěšila nesmĂ­rnÄ›. SamotnĂ˝mu Stingovi to zpĂ­vá pořád perfektnÄ›, i pekelnÄ› těžkĂ˝ vÄ›ci (If I Ever Lose My Faith in You, kupříkladu) zvládá hlasovÄ› s naprostĂ˝m pĹ™ehledem – a to uĹľ mu bude 55 nebo kolik. (Cestou z koncertu jsme si v tĂ˝hle souvislosti vzpomnÄ›li na příšernej praĹľskej koncert Jethro Tull pĹ™ed pár lety – moĹľná by Sting mohl dát leckterejm starejm rockerĹŻm kontakt na svĂ˝ho foniatra, tĹ™eba by tolik nepĹ™ipomĂ­nali parodii na vlastnĂ­ minulost.)

Pokud bych hledal chybky, asi bych kromÄ› zmĂ­nÄ›nĂ˝ Synchronicity II zmĂ­nil nepříliš pĹ™esvÄ›dÄŤivou beatlovku A Day in the Life a hlavnÄ› pĹ™edpřídavkovou Roxanne, která sice zaÄŤala správnÄ› nabroušenÄ›, ale pak v nĂ­ Sting podobnÄ› jako na všech koncertech v poslednĂ­ dobÄ› zaÄŤal pĹ™edlouze obcovat s motivy z jinĂ˝ch vÄ›cĂ­ (tentokrát to odnesla hlavnÄ› So Lonely) a vĂ˝sledkem byla dost nudná desetiminutovka. Zato přídavky stály zato – Desert Rose, ve kterĂ˝ Sting zastal vcelku mile i part Cheba Maniho, Every Breath You Take v pĹŻvodnĂ­ policajtskĂ˝ ĂşpravÄ› a pĹ™ekvápko nejvÄ›tší, punkovka Next to You z prvnĂ­ desky Police. Ăšplnej závÄ›r obstarala jako vĹľdycky Fragile (aneb i nejvyšší umĂ­ kytarovĂ˝ sĂłla a pĹ™ece nenechá všechnu slávu Dominikovi M.).

Ne Ĺľe bych se netěšil na Stingovu novou desku a další koncert normálnÄ›jšího stĹ™ihu, ale tenhle vĂ˝let do minulosti mÄ› potěšil. Jsou muzikanti a kapely, kterĂ˝ jedou Greatest Hits Tour uĹľ spoustu let a novĂ˝ desky vydávaj jen proto, Ĺľe se to sluší (Ĺľe, milĂ­ Stones? o vykopávkách jako Deep Purple apod. nemluvÄ›), nicmĂ©nÄ› u Stinga to beru spíš jako takovĂ˝ příjemnĂ˝ vyboÄŤenĂ­ z běžnĂ˝ práce. Za cestu do Bratislavy, která se navĂ­c ukázala jako moc pÄ›knĂ˝ a ĹľivĂ˝ mÄ›sto (a ten Dunaj jim vážnÄ› závidĂ­m) to urÄŤitÄ› stálo.

Nechápu, ÄŤĂ­m jsme si to zaslouĹľili, ale letos tady asi budou fakt hrát ĂşplnÄ› všichni. Tuhle jsem kupříkladu v autÄ› poslouchal nÄ›jakej Ĺľivák Nicka Cavea a říkám si, taky by to sem zase moh' nabrat. Další den kouknu do novin a hele, Caveovo koncert v Praze uĹľ je ohlášenej. (Od tĂ˝ doby poslouchám kolem dokola PJ Harvey a doufám, Ĺľe se efekt zopakuje – zatĂ­m nic, hergot.)

ToĹľ popoĹ™adÄ›: prvnĂ­ zásek bude uĹľ 20.6., kdy v rámci United Islands of Prague hraje na Ĺ˝ofĂ­nÄ› fakt lahĹŻdka, trio Medeski, Martin & Wood. Další den jedem do Blavy na Stinga, následnÄ› pĹ™ijde smršť koncem ÄŤervence: 19.7. pĹ™ijede do StátnĂ­ Opery (eh… tam jsem byl naposled s dÄ›deÄŤkem nÄ›kdy v roce 1980) Suzanne Vega, tentokrát jen se španÄ›lou a basákem Viscegliou. V tĂ˝hle podobÄ› jsme ji zaĹľili uĹľ na Jamu 1999 a bylo to skvÄ›lĂ˝. O den pozdÄ›ji hraje v Hušákbordelu Clapton a 22.7. je ve Stromovce hodnÄ› zajĂ­mavej festival Music in the Park a tedy SinĂ©ad O'Connor (ehhmm… tuhle jsem v autÄ› poslouchal geniálnĂ­ desku Faith and Courage a říkal jsem si, Ĺľe sem zas by nÄ›kdy mohla… ale to uĹľ znáte), Blind Boys of Alabama (neznáte? ale jo, zpĂ­vaj s Gabrielem Sky Blue na poslednĂ­ desce Up) nebo Vernon Reid. No a poslednĂ­ sĂ©rie pĹ™ijde v září: 22.9. opÄ›t v Hušákdeklu Pearl Jam a 30.9 . jiĹľ zmĂ­nÄ›nej Nick Cave v Pakulu – kdyĹľ tam udÄ›lal atmosfĂ©ru Lou Reed, zvládne to Mikuláš taky.

A to se omlouvám všem, jejichĹľ zdehrajĂ­cĂ­ oblĂ­bence sem nepíšu, protoĹľe mi tolik neříkaj – namátkou tĹ™eba Guns n'Roses, Placebo a koneckoncĹŻ i Stones, kterĂ˝ uĹľ jsem vidÄ›l mockrát a uĹľ jsem nasycen. Fakt zvláštnĂ­ rok, takovouhle koncentraci jsme tu dlouho nemÄ›li. Tak ještÄ› ta PJ Harvey…

Letos je vážnÄ› dobrej rok. JeštÄ› nenĂ­ konec dubna a uĹľ probÄ›hly minimálnÄ› dva vĂ˝teÄŤnĂ˝ koncerty – v bĹ™eznu Lou Reed, teÄŹ Värttinä.

OK, vezmeme to od začátku. Na rozdĂ­l od loďż˝?skĂ˝ho kvÄ›tna mÄ›li FinovĂ© a Finky v Akropoli pĹ™edkapelu. Vzal to na sebe Njorek, tj. nová kapela okolo Olina Nejezchleby. HodnÄ› jsem o nich ÄŤetl a byl jsem na nÄ› proto patĹ™iÄŤnÄ› zvÄ›davej – a bohuĹľel i adekvátnÄ› zklamanej. VÄ›dÄ›l jsem, Ĺľe jde v podstatÄ› o moravskej folklĂłr, ale nevimproÄŤ jsem ÄŤekal nÄ›jakej hudebnĂ­ pĹ™esah podobnej tĹ™eba tomu, co pĹ™edvedl RalÄŤev s Janevem tuhle v Roxy s lidovkama s Bulharska. Oproti tomu je ale Olinovo pojetĂ­ takovĂ˝ bezkonfliktnĂ­ a ve sloĹľenĂ­ kytara-citera-cello ty pĂ­sniÄŤky znÄ›j bohuĹľel hodnÄ› banálnÄ› – Jarmila to nazvala nedvÄ›dovinou a mÄ›la recht.

Zato Värttinä zatloukla publikum do zemÄ› od prvnĂ­ pĂ­snÄ›. Oproti loďż˝?sku kapela vĂ˝raznÄ› promÄ›nila repertoár – loni šlo v podstatÄ› o Greatest Hits Tour, letos se pĹ™edstavovala hlavnÄ› nová deska Miero a na starší kusy došlo ve vÄ›tším mnoĹľstvĂ­ aĹľ v závÄ›ru. Nová muzika je mnohem tvrdší, folklĂłrnĂ­ motivy se mĂ­sty zcela vytrácej, mĂ­t kapela elektrickou kytaru, asi by ji mnozĂ­ povaĹľovali za hardrock. Holky se svĂ˝m fantastickĂ˝m trojhlasem zpĂ­valy naprosto senzaÄŤnÄ›, celá kapela vypadala, Ĺľe ji hranĂ­ hodnÄ› bavĂ­, známÄ›jší vÄ›ci mÄ›ly podstatnÄ› vÄ›tší odpich neĹľ na studiovĂ˝ch verzĂ­ch. Jen jednou hrozilo, Ĺľe koncertu spadne Ĺ™emen – to kdyĹľ se bubenĂ­k rozhodl pĹ™edvĂ­st, co se nauÄŤil ve zkušebnÄ› s nohama a rukama, a cca 5 minut hrál zcela zbyteÄŤnĂ˝ sĂłlo na tĂ©ma „uĹľ jsem zkoušel i septoly“. NaštÄ›stĂ­ ho z toho holky rychle dostaly a bubenĂ­k patĹ™il aĹľ na tenhle exces k nejlepším hráčům celĂ˝ kapely.

Asi nejvĂ­c mÄ› dostala Aitara – pĹŻvodnĂ­ lidovou halekaÄŤku upravila Värttinä do elektronickĂ˝ podoby, se strojovĂ˝m rytmem a samply a vším potĹ™ebnĂ˝m. JenĹľe to nehrála elektronika, ale hudebnĂ­ci naĹľivo. V přídavkách se hrály uĹľ jen známĂ˝ pecky (neumĂ­m finsky, tak nemĹŻĹľu slouĹľit názvy) a bylo vidÄ›t, Ĺľe si koncert užívaj návštÄ›vnĂ­ci i ĂşÄŤinkujĂ­cĂ­. Zkrátka aĹľ na zmĂ­nÄ›nou drum-masturbaci skvÄ›lá vÄ›c. IdeálnĂ­ dobĂ­jeÄŤka energie. Dneska zaÄŤlo jaro definitivnÄ›.

KdyĹľ zaÄŤal pĹ™ed rokem po vĂ­c neĹľ dvouletĂ˝ vynucenĂ˝ pauze (ty pokusy mezi tĂ­m se nedaj brát vážnÄ›) vycházet znova Rock & Pop, radoval jsem se jak malej – koneÄŤnÄ› budu mĂ­t zase co ÄŤĂ­st o muzice, říkal jsem si, oprašovaje kompletnĂ­ kolekci R&P od roku 1996 (starší kusy bohuĹľel seĹľrala lokálnĂ­ povodeďż˝? v butovickĂ˝m sklepÄ›). Po roce je mi spíš smutno.

Upoutávka na obalu jednoho z minulĂ˝ch ÄŤĂ­sel láká k pĹ™eÄŤtenĂ­ velkĂ˝ho rozhovoru se Sámerem Issou, ve Volbách ro©ku máme na druhĂ˝m mĂ­stÄ› Petra Koláře, vĂ­tÄ›zĂ­ Chinaski a Aneta Langerová – ÄŤlovÄ›k by Ĺ™ekl, Ĺľe by se ÄŤasopis mohl z Rock&Popu rovnou pĹ™ejmenovat na Show&Biz. Ale to by se ještÄ› dalo pĹ™ežít, nÄ›kdo to vydávánĂ­ zaplatit musĂ­. Horší je, Ĺľe se do dříve preciznĂ­ho ÄŤasopisu zaÄŤĂ­ná dostávat chyba za chybou v mnoĹľstvĂ­ rozhodnÄ› vÄ›tším neĹľ malĂ©m – kdyĹľ dřív nÄ›kde v bulváru udÄ›lali z Alice Coopera holku, vÄ›tšinou si na tom R&P smlsnul nÄ›jakou jĂ­zlivou poznámkou, teÄŹ se v nÄ›m lze doÄŤĂ­st o „slavnĂ© zpÄ›vaÄŤce Merle HaggardovĂ©“. JeštÄ› Ĺľe to Haggard nevĂ­, jak jsem o nÄ›m tak rĹŻznÄ› ÄŤetl, asi by se ho to dost dotklo. A našlo by se toho mnohem vĂ­c…

A ke všemu se nová parta redaktorĹŻ vyznaÄŤuje dost divnĂ˝m přístupem k psanĂ­, coĹľ se tĂ˝ká faktĹŻ, stylistiky i tĹ™eba pravopisu. NejslavnÄ›jší deska Beach Boys se jmenuje Pet Sounds a ne Sound, taky název pĂ­snÄ› Be My Bayb by asi nemÄ›l projĂ­t korekturou – slovo Baby umĂ­ dnes správnÄ› napsat i prvďż˝?ák. NavĂ­c to zpĂ­valy holky ve skupinÄ› Ronnettes, ne Ronnets. Vše pocházĂ­ z ÄŤlánku o Philu Spectorovi z aktuálnĂ­ho ÄŤĂ­sla, v nÄ›mĹľ se ÄŤlovÄ›k mj. dozvĂ­, Ĺľe „práce na (beatlovskĂ©m) albu Let It Be znamenala mravenÄŤĂ­, Ăşnavnou práci poslouchat a editovat desĂ­tky hodin prĹŻmÄ›rnĂ© hudby.“ No, historie natáčenĂ­ tĂ˝hle desky je známá dost a podobnej názor jsem ještÄ› neÄŤetl. Vrcholem ÄŤĂ­sla je ale ÄŤlánek o Davidu Gilmourovi, autor Peter SládeÄŤek. Dvoustránka nepĹ™ináší nic, co by prĹŻmÄ›rnej posluchaÄŤ Pink Floyd dávno nevÄ›dÄ›l, zato se vyznaÄŤuje skuteÄŤnĂ˝mi perlami stylistiky. Co tĹ™eba tohle: „Závazek, kterĂ˝ na sebe vstupem do kapely pĹ™ebral, však šlo uspokojit jedinÄ› neustálĂ˝m hledánĂ­m a experimentem. Tak vznikl typickĂ˝ teplĂ˝ kulatĂ˝ zvuk, kterĂ˝ Gilmour dokázal ze svĂ©ho stratocastru vyĹľdĂ­mat asi jako jedinĂ˝, a plochy zvukĹŻ, kterĂ© mnozĂ­ dodnes asi nepĹ™ipisujĂ­ na vrub kytaĹ™e.“ Anebo malĂ© cviÄŤenĂ­ v logice: „S Wrightem utonulĂ˝m v depresĂ­ch a oficiálnÄ› odejitĂ˝m z kapely po nahrávánĂ­ The Wall, Masonem bez jakĂ©hokoli hráčskĂ©ho sebevÄ›domĂ­ (ehmmmm… pozn. RT) a Gilmourem v naprostĂ© názorovĂ© opozici, rozhodl se Waters, Ĺľe všichni z kapely odejdou a Pink Floyd zĹŻstane on sám. David se však nevzdal, a kdyĹľ Waters odešel, ÄŤĂ­mĹľ kapela fakticky pĹ™estala existovat, pustil se do práce na novĂ© desce.“

Dál uĹľ se mi o tom nechce rozepisovat, ale do příštĂ­ho ÄŤĂ­sla uĹľ tÄ›ch 69 KÄŤ asi nevrazĂ­m. Ĺ koda. Velká.

LetošnĂ­ koncertnĂ­ sezĂłna je fakt našlapaná, to dlouho nepamatuju. Otázka, zda jezdit za Värttinä na Slovensko, se zdá bĂ˝ti ĂşspěšnÄ› vyĹ™ešena – Finky a FinovĂ© to rozbalĂ­ uĹľ za mÄ›sĂ­c, konkrĂ©tnÄ› 24. dubna, a to přímo v Akropoli. Loni na jaĹ™e tam zahráli senzaÄŤnÄ›, mezitĂ­m vydali další desku Miero (poprvĂ˝ u Gabrielova labelu Real World, slyšel jsem zatĂ­m jen pár ukázek a lĂ­bily se mi, aĹľ se trošku vzpamatujem z placenĂ­ danĂ­ – grrrrr – tak ji urÄŤitÄ› koupĂ­m) a pevnÄ› doufám, Ĺľe letošnĂ­ koncert bude aspoďż˝? stejnÄ› dobrej.

JenĹľe na vĂ˝pravu k sousedĹŻm do Bratislavy to pĹ™esto vypadá – nejspíš tam oslavĂ­me letnĂ­ slunovrat se Stingem. Na letošnĂ­ Broken Music Tour (podle autobiografickĂ˝ knĂ­Ĺľky, popisujĂ­cĂ­ pomÄ›rnÄ› zajĂ­mavÄ› tĹ™eba začátky The Police) vyjĂ­ĹľdĂ­ jen s dvÄ›ma kytarama, basou a bubny, coĹľ si vzhledem k aranžím poslednĂ­ch desek dokážu pĹ™edstavit pomÄ›rnÄ› ztuha, rozhodnÄ› jsem na to ale zvÄ›davej. Jednu kytaru hraje samozĹ™ejmÄ› Dominic Miller, druhou Lyle Workman od Becka, bubny Abe Laboriel Jr. (Paul McCartney, Meshell N'degeocello – na fotkách vypadá docela strašidelnÄ› …). Podle poslednĂ­ch zpráv letos Sting ÄŚesko vynechá, takĹľe vzhĹŻru k bratrom…

ZaÄŤĂ­ná mi pomalu hrabat z nekonÄŤĂ­cĂ­ zimy, takĹľe jsem šel na vytouĹľenĂ˝ho Reeda (poprvĂ˝, já ostuda, aÄŤ uĹľ tu hrál mockrát) s chutĂ­ slyšet nÄ›jakej pořádnej nářez, nejlĂ©pe Metal Machine Music :). A na základÄ› Ĺľiváku z roku 1998 (Perfect Night) jsem mÄ›l takovej nejasnej strach, Ĺľe to bude spíš šanson neĹľ bigbĂ­t a Ĺľe budu zklamanej. Kdybych vÄ›dÄ›l, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzenĂ˝, Ĺľe kdyĹľ uĹľ vyrazĂ­m nÄ›kam na tzv. velkej koncert, zaÄŤĂ­ná to nÄ›jakĂ˝m organizaÄŤnĂ­m vopruzem. Tentokrát se nehrálo v HušákovÄ› tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s pĹ™edstavou, Ĺľe si koupĂ­m lĂ­stek aĹľ na mĂ­stÄ›. Na tom by nebylo nic tak divnĂ˝ho – podle zpráv bylo lĂ­stkĹŻ dost, tak jsem vlez ke kase a Ĺ™ek si o nÄ›j. JenĹľe ouha. ProdavaÄŤ zmatenÄ› zazĂ­ral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, Ĺľe to má smazanĂ˝. Jak se ukázalo, myslel tĂ­m, Ĺľe se mu podÄ›lal soft na prodávánĂ­ lupenĹŻ a nemĹŻĹľe naÄŤĂ­st volnĂ˝ mĂ­sta na ReedĹŻv koncert. BÄ›hem chvilky bylo u kasy asi 30 lĂ­stkuchtivĂ˝ch lidĂ­ a chlapec vypadal stále smutnÄ›ji, netuše, co má dÄ›lat. NÄ›kdo mu poradil, aĹĄ se jde zeptat šéfa. Chlapec odpovÄ›dÄ›l, Ĺľe to asi k niÄŤemu nebude a Ĺľe asi lĂ­stky nebudou, neboĹĄ to má smazanĂ˝. Nakonec ho naše vĂ˝hrĹŻĹľnĂ© pohledy donutily zavolat nÄ›jakĂ˝ho operátora, kterej pĹ™išel, restartoval poÄŤĂ­taÄŤ a spustil program znova a najednou to smazanĂ˝ nebylo. LĂ­stky se dostaly na všechny a koncert mohl zaÄŤĂ­t.

Reed zaÄŤal pĂ­snĂ­ Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malĂ˝ razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co vĂ­c, uĹľ bÄ›hem prvnĂ­ skladby jsem zĂ­ral jak puk. TradiÄŤnĂ­ doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jmĂ©no chytil správnÄ›) jela jak tank, žádnĂ˝ zbyteÄŤnĂ˝ kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. VynikajĂ­cĂ­ Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, kdyĹľ se jedinkrát za celej koncert dostal k sĂłlu, zahrál spíš stoupajĂ­cĂ­ a zase klesajĂ­cĂ­ sekvenci akordĹŻ a moc mi tĂ­m pĹ™ipomnÄ›l Jirku KĹ™ivku v PĹŻlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelnĂ­ho Ĺ tÄ›pána, kterej nÄ›co podobnĂ˝ho hraje na konci Five to One). O skuteÄŤnĂ˝ sĂłla, pokud vĹŻbec byly, se staral vÄ›tšinou sám Reed a trochu mi u toho pĹ™ipomĂ­nal Neila Younga – jednoduchĂ˝ vyhrávky a ohĂ˝banĂ˝ tĂłny opakoval tĹ™eba desetkrát, neĹľ se dostal pĹ™esnÄ› k tomu tvaru, kterej chtÄ›l. A kdyĹľ jsme u Younga, tak jsem si bÄ›hem koncertu nÄ›kolikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam pĹ™ed jedenácti lety – hlasitÄ›jší vystoupenĂ­ jsem od tĂ˝ doby neabsolvoval, aĹľ dneska. Pankáč, kterej sedÄ›l na sedadle cca 2 metry ode mÄ›, to v pĹŻlce nevydrĹľel a narval si nÄ›jakĂ˝ špunty do uší. BlahoĹ™eÄŤena budiĹľ moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodnÄ› nezvyklĂ˝ sedÄ›t na takovĂ˝hle muzice v kongresovejch kĹ™esĂ­lkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a moĹľná to bylo dobĹ™e. Jednak bylo z kĹ™esla (mÄ›l jsem 5. Ĺ™adu) vidÄ›t mnohem lĂ­p neĹľ z kterĂ˝koli plochy, druhak se ÄŤlovÄ›k mohl soustĹ™edit na texty. MĂ­sty jsem mÄ›l pocit, Ĺľe Reed vybĂ­ral skladby hlavnÄ› podle nich – konalo se klasickĂ˝ vyprávÄ›nĂ­ příbÄ›hĹŻ zoufalcĹŻ z New Yorku, ale taky pár hoĹ™kejch ĂştokĹŻ na všechno okolo a mnoho osobnĂ­ch vĂ˝povÄ›dĂ­ zaloĹľenĂ˝ch na známĂ©m heslu „optimismus je nedostatek informacĂ­“. Celej koncert tak po textovĂ˝ stránce pĹŻsobil hodnÄ› kompaktnÄ›.

K vrcholĹŻm vystoupenĂ­ urÄŤitÄ› patĹ™ila dylanovitá záleĹľitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve kterĂ˝ si Saunders vyšvihl pÄ›veckĂ˝ sĂłlo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydĂ­ The Great Gig in the Sky. No dobĹ™e, pĹ™ehánĂ­m, ale jenom trošku…), Rock Minuet s vĂ˝bornou rytmickou pasáží pro dvÄ› basy a bubny, případnÄ› rychlovka My Red Joystick nebo finálnĂ­ pĹ™edpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novÄ›jší i starší vÄ›ci, ale vybĂ­ral si spíš ty mĂ­n známĂ˝ a vÄ›tšinou hodnÄ›, hodnÄ› pĹ™itvrzoval. MÄ› snad nejvĂ­c dostala Why Do You Talk, jednak kvĹŻli geniálnÄ› hnusnĂ˝mu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještÄ› vĂ­c kvĹŻli uĹľ popisovanĂ˝mu dĹŻrazu na kapelnĂ­ rytmickej nářez, ve kterĂ˝m nikdo neexhiboval, ale pĂ­sniÄŤka jela snad deset minut silou tankovĂ˝ brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na Ĺľiváku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká KateĹ™ina Neumannová, na krev.

Na to, Ĺľe je Reedovi nÄ›jakejch 65, podal naprosto fantastickej vĂ˝kon. Na rozdĂ­l od spousty jinejch koncertĹŻ jsem nemÄ›l ani chvĂ­li pocit, Ĺľe hraje ÄŤlovÄ›k ĹľijĂ­cĂ­ tak jako mnoho starejch pĂ­sniÄŤkářů hlavnÄ› z minulosti. Naopak, na pĂłdiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. PĹ™itom se královsky bavil, dÄ›lal srandiÄŤky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o nÄ›m nÄ›kdy píše.

Na známĂ˝ vÄ›ci došlo aĹľ v přídavkách a Reed s kapelou pĹ™i nich Pakul definitivnÄ› zboĹ™ili. Lidi se narvali dopĹ™edu pĹ™ed sedaÄŤky a zaÄŤali řádit jak v klasickĂ˝m klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodnÄ› dlouhĂ˝ pauze, Dirty Boulevard, ÄŤĂ­mĹľ došlo i na mĂ˝ milovanĂ˝ album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a uĹľ mi nepĹ™ipadala tak hnusná, resp. mÄ›l jsem pocit, Ĺľe na mÄ› nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, PapriÄŤky nebo Värtinää v mĂ˝ soukromĂ˝ koncertparádÄ› za rok 2006 pĹ™ekonat, musej se hodnÄ› snaĹľit.

Teda, tohle jaro/lĂ©to bude koncertnÄ› fakt docela nabušenĂ˝… Ke Claptonovi, Reedovi, Caleovi, McLaughlinovi, Stones a snad i Värtinää se tĂ­mto slavnostnÄ› pĹ™idávajĂ­ Red Hot Chili Peppers, valĂ­cĂ­ se do Prahy 14. ÄŤervna (nevĂ­dáno, MF Dnes to stálo dokonce za pĹŻlstránku). PĹ™ed 10 lety jsem je nevidÄ›l (doteÄŹ si pamatuju, Ĺľe jsme hráli s RychlĂ˝m koncem na Klamovce), takĹľe umaĹľeme další dluh. Akorát to mĂ­sto mÄ› niÄŤĂ­ – hádáte správnÄ›, vysoÄŤanskej dekl u Rokytky, známej kilometrovĂ˝mi frontami na cokoli, arogantnĂ­mi pouštěči a názvem Sazka Arena…

Pro hudbu skupiny Zuco 103 se na plakátech používá oznaÄŤenĂ­ „Brasilectro“. ÄŚekal jsem proto pár BrazilcĹŻ s ĹľivĂ˝ma nástrojema, do toho elektronickej spodek se scratchingem, a Ĺľe to celĂ˝ hrálo v Akropoli, napadala mÄ› paralela se skvÄ›lĂ˝m koncertem Chrise Thomase Kinga. Jeho fusion blues a hip-hopu mÄ› tam dostala do kolen cca pĹ™ed tĹ™ema lety.

JenĹľe ono to bylo celĂ˝ nÄ›kde jinde. MĂ­sto elektroniky nastoupila na pĂłdium proklatÄ› Ĺľivá kapela – bicĂ­, perkuse (konga, bonga, ÄŤinely), kytara, basa, klávesy, zpÄ›vaÄŤka. Ta jediná je skuteÄŤnÄ› z BrazĂ­lie, zbytek jsou NÄ›mci a HolanÄŹani, ovšem oÄŤividnÄ› vyrostlĂ­ na neevropskĂ˝ hudbÄ›. PrvnĂ­ dvÄ› pĂ­sniÄŤky znÄ›ly trochu jako kdyby se Mary J. Blige dala dohromady s Jungle Funk, aĹľ na tu portugalštinu. Z BrazĂ­lie tam toho zpočátku vážnÄ› moc nebylo, spíš modernĂ­ funky/dub, kdyby se Monkey Business hodnÄ› snaĹľili, mohli by znĂ­t nÄ›jak takhle. Ovšem tĹ™etĂ­ pecka (nezvládaje portugalštinu, nemĹŻĹľu tady ani jinde slouĹľit názvem) vše nakopla o třídu vejš – do funky se vetĹ™ely rytmy salsy a pĹ™ed tĂ­m, co v dlouhĂ˝ mezihĹ™e mezi slokama vyrábÄ›li oba bubenĂ­ci, by asi uctivÄ› smekli i Phil Collins, Chester Thompson a ten tĹ™etĂ­ perkusák, kteří nÄ›co podobnĂ˝ho pĹ™edvedli nedávno v HušákovÄ› deklu. Ovšem tady do toho hrála kila celá kapela, coĹľ ten rytmickej orgasmus jen posilovalo.

No a zhruba v podobnĂ˝m duchu to pak jelo celĂ˝ aĹľ dokonce. AĹľ na ojedinÄ›lĂ˝ pomocnĂ˝ automatickĂ˝ rytmy a sem tam samplovanĂ˝ sbory se hrálo ĹľivÄ›, parádnĂ­ vĂ˝kon pĹ™edvedl kromÄ› obou bubenĂ­kĹŻ zejmĂ©na klávesák (a korunoval ho tĂ­m, Ĺľe pĹ™i závÄ›reÄŤnĂ˝ dÄ›kovaÄŤce mrsknul rachitickĂ˝m basákem do publika – Ĺľe bychom to zkusili se Ĺ tÄ›pánem? ). KromÄ› jihoamerickejch rytmĹŻ se hodnÄ› hrálo i po africku, hlavnÄ› po marocku, a došlo i na bluesovĂ˝ prvky – vše skvÄ›lĂ˝. VĂ˝bornej koncert.