Tolimati.cz

Newslettery jsou dobrá věc. Kdyby mi jeden nechodil z adresy ?/…rgabriel.com, určitě by mi uniklo, že inkriminovaný muzikant dělá trochu utajený miniturné po Evropě a zavítá i za humna do Drážďan. Ale informace přišla a tak jsme se Štěpánem vyrazili zjistit, jak se letošní verze kapely a koncertu liší od famózních turné v letech 2003–2004 – tehdejší koncerty patřej k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě viděl.

První překvapení přišlo hned na začátku. Akce se konala na otevřený scéně v městským parku a dopředu jsem čekal nějakej středně velkej stadión, ale ono ne – Freilichtsbühne je takovej malej amfiteátr s obyčejným, nikterak velkým pódiem, lavicemi v řadách do kopce a kotlem pro spíš desítky než stovky lidí. Dohromady při plným stavu odhadem tak třítisícová kapacita. Okamžitě mi to připomnělo festivalový scény ve Chvaleticích nebo v Trutnově, ten je ale větší. Přišli jsme asi 40 minut před plánovaným začátkem a v pohodě obsadili místa v onom kotýlku před pódiem, cca tři metry od jeho hrany. Už jen tohle výrazně zavánělo výjimečným zážitkem.

Jak jsme tak zblízka obhlíželi pódium, překvapení rostlo – scéna byla totiž úplně jednoduchá, až spartánská. Na vysvětlenou pro neznalé: Gabrielovy koncerty jsou už cca 15 let v podstatě divadelní představení s milióny rekvizit, projekčních pláten, otočných ploch, lešení, vysouvacích konstrukcí apod. Tohle pódium vypadalo… no, jako v těch Chvaleticích, pár světel a dost. Dokonce ani to projekční plátno. Z úvah, jak bude asi koncert vypadat, nás vytrhl slušně intenzivní deštík a zpráva, že se kapele někde podělalo auto a začátek se cca o půlhodinu opozdí. Ovšem krátce před osmou pršet přestalo, těch pár světel se rozsvítilo, na pódium napochodovala skoro stejná kapela jako na předchozím turné (jen klávesistku Rachel Z. nahradila nová tvář jménem Angie) a koncert začal.

Začátek obstarala trojice otvíráků z „číslovaných“ alb, tj. The Rhythm of the Heat, On the Air a jasnej první vrchol večera Intruder. A hned bylo jasný, že koncert nebude takovou přehlídkou greatest hits jako zmíněný poslední dva – Gabriel sám hned zkraje řekl, že dostal chuť zahrát si hlavně starý věci, na který živě dlouho nedošlo. A to zcela civilně, bez oněch obvyklých divadelních prvků. Celý vystoupení tak od začátku připomínalo klubovej koncert – žádná show, žádná choreografie, prostě parta famózních muzikantů, která hraje jak o život a parádně se přitom baví. Pokud někdo pod dojmem nedávných DVD přišel na Gabriela skákajícího v gumový kouli, chodícího hlavou dolů po stropě nebo jezdícího kolem pódia na kole, měl smůlu. Nejvýraznějším, ovšem naprosto dokonalým efektem byla duha, která se zhruba ve třetině koncertu objevila na nebi a vydržela snad pět písniček, jako by si ji kapela objednala. Jinak to byla čistě hudební záležitost.

A že bylo co poslouchat. Mě málem kleplo nadšením při Blood of Eden – mám ji rád i se Sinéad O'Connor nebo Paulou Cole, ale v současný kapele zpívá Gabrielova dcera Melanie a ač jistě není lepší zpěvačka než ony dvě dámy, funguje mezi ní a PG taková energie, že mi stály všechny chlupy na zádech. Melanie byla výborná i v Mother of Violence, kterou odzpívala celou sama. Celá kapela hrála hodně nabroušeně, i westcoastovky typu Humdrum, DIY nebo On the Air zněly dost hutně, takže si jistě dokážete představit, jak duněl Intruder, I Don't Remember, Steam nebo Big Time. Podobně jako minule v Berlíně došlo i na němčinu – Family Snapshot bych si, pravda, dal raději v originále, ovšem No Self Control s tvrdým strojovým rytmem a refrénem „Keine Selbstkontrolle“ (zbytek byl normálně anglicky) zněl skvěle – Blixa Bargeld by měl radost.

Muzikanti? Bubeník Ged Lynch hrál ještě razantněji než minule, tj. bicí v tom komorním prostoru téměř nebylo potřeba zvučit, ovšem někoho tak přesnýho aby člověk pohledal. Powerhouse, řekl o něm Gabriel a měl recht. Multiinstrumen­talista Richard Evans si ke kytaře, mandolíně a flétně přibral marimbu, hrál na ni skoro v každý písni a bylo to výborný. Klávesistka Angie sice nebyla tak výrazná jako předchůdkyně Rachel Z., ale svý si odehrála a navíc výborně zpívala. O Melanii už řeč byla, kytaristu Davida Rhodese a basáka Tonyho Levina vychvalovat netřeba, v Aténách maj sov dost.

Po dvou hodinách a čtvrthodině navrch končil koncert vynikající Lay Your Hands on Me a následným přídavkovým blokem Solsbury Hill, Biko, Sledgehammer a In Your Eyes (aneb aspon v závěru pár povinných hitovek). In Your Eyes byla trochu ochuzená oproti verzi z předchozích turné, při absenci hostujících zpěváků to bohužel jinak nešlo, Melanie se do vokálních divočin moc nepouštěla. Přesto jsem byl nadšením bez sebe – viděl jsem z pěti metrů, jak funguje muzikantsky nejspíš nejnadupanější kapela, jakou jsem kdy zažil živě, a jen mi bylo líto, že místo dvou hodin netrvalo vystoupení přinejmenším dvojnásobek. Jistou naději ovšem skýtá samotný jméno turné – pokud tohle bylo jen „zahřívací kolo“, jak bude vypadat hlavní chod?

Sestry Steinovy už jsem tu jednou chválil, teď jsme vyrazili na jejich samostatnej koncert do klubu Kaštan. A to hned ve třech i s Dominikou – ta si Sestry už před nějakou dobou zamilovala z CD a teď nás přesvědčila, že ji máme vzít s sebou. Večer začal milým překvapením – celá akce byla víceméně narozeninovým mejdanem dávný kamarádky Martiny P., kterou jsme neviděli asi čtyři roky a měli jsme z ní radost. Oběma dámám to hrálo výborně, už minule jsem psal, jaká je jejich muzika akustickej nářez, oproti Rubínu byl ovšem v Kaštanu od první chvíle skvělej zvuk a tak bylo konečně pořádně slyšet všechny ty buckleyovský kytarový vyhrávky a riffy a opravdu to stojí za to. „Sólovější“ kytaristka Lucie navíc pracovala s moc zajímavou krabičkou, která po sešlápnutí snižovala tóny o oktávu a z kytary tím dělala basu – výtečná věc. Většina písniček chvályhodně pocházela z výborný poslední desky, opět byli skvělí třeba Vlci a Moje jméno, taky V pořádku nebo Krajina šera, ze starších se ohromně povedl například Můj tanec, zkrátka pohoda. Ale jeden rejpanec si přece jenom neodpustím – kdyby se mezi písničkama tolik nemluvilo, bylo by to ještě o hodně lepší. Jednak tak koncertu místy padal řemen, druhak jsem se nemohl zbavit dojmu, že se sestry snaží publikum spíš ukecat než uzpívat, což by byla škoda, zpívá jim to podstatně líp.

Na málokterou akci jsem se v poslední době těšil tak jako na koncert Rogera Waterse, aneb autora většiny repertoáru Pink Floyd a taky několika skvělých sólovek. Jako všechny větší koncerty poslední doby se odehrál v Hušákově Aréně ve Vysočanech, kterou fakt nemusím, ale dneska mě vcelku příjemně překvapila – vstup byl relativně rychlej a ochranku už očividně naučili slušnýmu chování, takže na rozdíl od několika předešlých koncertů nezačala akce opruzem.

Začátek byl výbornej – už v době, kdy se plocha plnila lidmi, se na projekční ploše za pódiem rozsvítila stará monochromatická fotka obývákovýho zátiší s antikvárním rádiem, popelníkem, flaškou whisky a sklenicí. Dlouhou dobu vypadala jako běžná dekorace, jenže přesně v 8 hodin ožila a objevila se v ní ruka, která odklepla do popelníku popel z cigára, nalila panáka whisky a naladila na rádiu stanici s nějakým swingem. Ten pak vystřídal rock’n’roll a vzápětí Abba, což se ruce nelíbilo, chvíli přelaďovala a pak chytila frekvenci, kde zrovna začínalo In the Flesh. A to už nebylo rádio, ale Waters s kapelou na živo.

In the Flesh je vůbec výbornej otvírák, Watersův smysl pro humor je nutno ocenit. (Pro neznalé: skladba z alba The Wall je vlastně monolog fašistickýho diktátora na sjezdu věrných souputníků.) Bodový reflektory křižovaly publikum a Waters do toho zpíval (a velmi srozumitelnou gestikulací doprovázel) starej známej text: „Jsou tu v sále nějaký buzny? Ke zdi s nima. Hele, támhleten se mi nelíbí – ke zdi s ním. Tenhle vypadá jak židák, támhle je negr – kdo sem pustil tuhle verbež? Tamten kouří jointa a tenhle má beďary – kdyby bylo po mým, nechal bych vás všechny postřílet!“ Při posledním verši samozřejmě hudba vygradovala a publikum vybuchlo nadšením, což Waterse zjevně pobavilo. Mě taky .

Následoval průřez Floydími písněmi, z The Wall přišla ještě Mother, pak stařičká a skvělá Set the Controls for the Heart of the Sun. Kapela hrála výborně, i když je fakt, že kromě Set the Controls…, která s klarinetovým sólem a jazzovým spodkem připomínala třeba Stinga, byly všechny věci hraný víceméně stejně jako na desce a skoro žádný muzikantský překvapení se nekonaly. Velmi příjemnou výjimkou byla Have a Cigar, aneb nářez jak svině. Při Shine On You Crazy Diamond osprchovaly publikum bublinky z automatickýho bublifuku, výborný Wish You Were Here zase doprovázel moc pěknej videoklip s řadou svíček, který postupně sfoukával vítr.

Pak přišly dvě věci z Final Cut (Southampton Dock a Fletcher Memorial Home) a koncert dostal trochu jinej směr, řekněme podstatně političtější. Waters je pořád stejnej militantní pacifista jako v době The Wall, jen v „obludáriu“ ve druhý ze jmenovaných skladeb přibyly k Reaganovi, Thatcherový, Brežněvovi, Maovi nebo McCarthymu novější postavy (bin Ládin, Saddám etc.) Pak přišla jediná (to je škoda!) věc z Watersových sólovek, totiž Perfect Sense z Amused to Death. Na CD mi připadalo, že zbytečně tlačí na pilu, ovšem tady se stadionovým sborem dopadla skvěle, mrazí mě doteď. „Politická“ část gradovala novinkou Leaving Beirut, v níž Waters oslovuje Blaira a Bushe podobně adresně jako kdysi Thatcherovou, a Sheep z Animals, při níž se halou proletělo obligátní gumový prase – ovšem popsaný protibushovskými hesly. Jasně, místy to bylo trochu naivní, ovšem to k Watersovi patřilo vždycky, rozhodně ho nelze podezírat z nějakýho momentálního hurápostoje – ostatně za posledních třicet let, počínaje albem Animals (1977), udělal jen jedinou zcela „apolitickou“ desku, totiž The Pros and Cons of Hitch Hiking, ze který tu k mý veliký lítosti nezazněla ani nota.

Po Sheep Waters ohlásil čtvrthodinovou pauzu (to jsem na velkých koncertech taky zažil poprvý), po který následovalo živý provedení kompletní Dark Side of the Moon. Provedení to bylo opravdu věrný, dokonce mezi skladbami hrály z playbacku stejný promluvy jako na desce, Waters zpíval jen svoje originální party, takže se k mikrofonu docela hodně dostali i ostatní (zejména skvělej kytarista Dave Kilminster, kterej sice vypadá jak člen hardrockový kapely z okresu Rakovník, ale hraje a zpívá jak… no, jak Gilmour ). Na jednu stranu bylo skvělý naživo zažít třeba „kosmickej let“ v On the Run nebo famózní výkon sboristky v The Great Gig in the Sky, ovšem toho muzea tam na mě možná bylo až příliš, hlavně v první půlce jsem si místy říkal, jestli je fakt nutný, aby všechny noty hrály přesně stejně jako na desce. Ovšem závěr dojem hodně vylepšil – Any Colour You Like byla podstatně živější a taky delší než na albu a výborně vygradoval i závěr Dark Side, tj. Brain Damage a Eclipse. A snad nejlepší část koncertu přišla v přídavcích – byly výhradně z The Wall (The Happiest Days of Our Lives, pochopitelně Another Brick in the Wall pt2, Vera, Bring the Boys Back Home a Comfortably Numb) a kapela se při nich vyřádila jak utržená ze řetězu (po tý archeologický práci v Dark Side nebylo divu).

Jasně, v posledním roce jsem zažil pár muzikantsky překvapivějších koncertů, Floydi nikdy nebyli žádní improvizátoři a nějaký kapelní jiskření na pódiu se asi ani nedalo čekat. Na druhou stranu to ani na vteřinu nesklouzlo do nudy, Watersovi to pořád skvěle zpívá, zvuk byl famózní a koneckonců dvě a půl hodiny muziky čistýho času (tu pauzu tam nepočítám), to dnes taky člověk zažije málokdy. A především: ten člověk má opravdu neskutečný charisma, díky kterýmu mu lze zcela bez problémů věřit každý slovo i v těch naivnějších momentech. Hned bych si to dal znova.

Letošní koncertní sezóna nebude podle všeho tak nabitá jako lonská, ale tohle stojí za to – 16.9. hrajou (u Hušáka, kde jinde, ale co se dá dělat) slavní, geniální a donedávna ještě neobnovitelní The Police. No, donedávna… když jsme šli v létě s Jarmilou noční Bratislavou po posledním koncertu Stinga, říkali jsme si, že je tenhle comeback na spadnutí, vzhledem k tomu, v jak „policejní“ atmosféře koncert probíhal a jak si Sting užíval starý a desítky let nehraný věci. No a pak si pánové zahráli Roxanne na předávání cen Grammy a bylo jasný, že jim to i po těch letech hraje parádně, ale že vyjedou hned na turné a zastaví i tady, to mě nenapadlo. Podle zmíněný Roxanne lze doufat, že jim našlápnutí vydrží a koncert nebude připomínat některý jiný dinosauří reuniony…

Málokdy se stane, že koncertu předchází divadelní představení, ovšem Sestry Steinovy, jejichž poslední CD dostala Jarmila na podzim k narozeninám a od tý doby se v přehrávači poměrně zabydlely, měly v Rubínu místo předkapely soubor Antonín a jeho čtyřicetiminutovou aktovku Dítě! (s vykřičníkem). Podtitul zněl nějak jako „příběh lidí, kteří po třicítce podlehli baby-boomu“, nebo jak to bylo. No, my měli dvě děti už před třicítkou, takže mě konkrétně tohle téma až tak neoslovuje, ale bylo to vcelku zábavný – hra v podstatě neměla děj, hrátky na téma výměny typickejch gender-rolí ale porodily spoustu vtipných gagů a hlášek, takže jsme se nenudili. Zejména výjev dvou tatíků-zapřísáhlých vegetariánů chroupajících syrovou brokolici a diskutujících o nezdravé životosprávě masožravých drahých poloviček stojí za zapamatování.

Tou důležitější částí večera byl nicméně koncert. V mnoha recenzích jsou Sestry Steinovy cpaný do folkový škatulky – asi proto, že hrajou na dvě akustický kytary, jenže jejich muzika s folkem ve většině případů moc společnýho nemá. Za riffy by se nemusela stydět leckterá hardrocková kapela, zvuk sestry ženou přes poměrně účinný krabičky a výsledek zní tu jako PJ Harvey (víc už to pochválit neumím :)), onde jako Jeff Buckley nebo klidně Pearl Jam (vyhrávka v jedný věci mi přišla jako variace na Of a Girl). Mluvím o nástrojích, ne o zpěvu – ten s tím temným spodkem výrazně kontrastuje. Hlasy obou sester totiž působěj optimisticky a šťastně až (místy) rozjásaně, což je dost znepokojivý nejen vzhledem ke zvuku kytar, ale taky pro často až mrazivý texty. Zkrátka hodně rozmanitá a překvapivá muzika, která se těžko zařazuje (kdysi jsem měl podobnej pocit ze slovenský kapely Tornádo Lou, ovšem kde těm je konec…). Bohužel koncert trošku utrpěl horším zvukem – muzikantky se na pódiu podle vlastních slov moc neslyšely a do sálu to lezlo hodně placatě, takže se místy zdálo, že třeba s vyhrávkou ve výškách padá písničce řemen. Nepadal, jen ty vyšší tóny nebyly pořádně slyšet.

Moc se mi líbilo hned první Moje jméno, výborný byli Vlci a snad nejvíc mě dostala Půlnoc horečná, vše z poslední desky. Nemusel bych mít pseudolidovku hranou jako poslední přídavek, ale jinak mě Sestry potěšily nesmírně – koncert v podstatě neměl slabý místo. Tudíž doporučuju sledovat jejich web a najmě pak dorazit 17.5. ke Kaštanu, kde podle jejich vlastních slov bývá zvuk bez chyb. My tam budem…

Zrovna nedávno jsem si říkal, že se ta prima koncertní sezóna ze začátku roku nějak zadrhla a začal jsem litovat, že mi v tom návalu akcí nezbyl čas a síla na Papričky, Claptona a najmě pak Cavea, když přišla ta skvělá zpráva – 13. dubna dorazí Roger Waters. Od odchodu Syda Barretta hlavní autor a především hlavní osobnost Pink Floyd, bez kterýho by v životě nevznikly zásadní desky jako Dark Side of the Moon, Wish You Were Here nebo The Wall (pokud tahle informace připadá někomu oprávněně nadbytečná, tak sorry, ale tenhle deník prý občas čte i mládež, která si název oné kapely plete se stolním tenisem). Teď mě možná nebudete mít rádi, ale po jeho odchodu se Gilmour & spol. mohli imho třeba stavět na hlavu a předchozí úrovni se až na ojedinělý výjimky (Learning to Fly, High Hopes, možná On the Turning Away nebo Take it Back) nepřiblížili ani náhodou. A to ani koncertně – na vlastní oči jsem je neviděl, v září 1994 jsme s Jarmilou marně sháněli na poslední chvíli lístky na Strahov a pak zapíjeli žal v hospodě U Kocoura, ale DVD Pulse znám dobře a Watersovo In the Flesh taky a ačkoli ty (post) Floydi měli asi tak miliónkrát dražší show, tak Watersovo charisma nenahradili. Sečteno, podrtženo: Ačkoli se dubnovej koncert koná v mé naprosto neoblíbené Hušákově díře ve Vysočanech, už teď se ho nemůžu dočkat…

Pátej koncert Suzanne Vega, kterej jsme s Jarmilou viděli, se konečně odehrál v odpovídajícím prostředí. Po dvou Pakulech, jednom letním festivalu a nedávný Státní opeře to bylo prima, prostředí ve Švandově divadle je moc pěkný a člověk konečně mohl koukat nejen na scénu, ale taky okolo (a ocenit třeba moc zajímavou malbu na stropě). Podobně jako v Opeře hrála Suzanne jen s basákem Viscegliou, ani playlist se až na výjimky neměnil, přesto jsme si místy říkali, že jim to hraje snad ještě líp než minule. Úvodní Marlene on the Wall měla určitě větší šťávu, stejně jako minule mě velmi potěšila má oblíbená a čím dál tím rozhoupanější In Liverpool, ale tentokrát jsem si nevímproč nejvíc užil písničky z poslední desky Songs in Red and Gray, zejména Penitent a I'll Never Be Your Maggie May (na ironický úvody k týhle písni by Suzanne měla mít zbrojní pas, viděl jsem ji potřetí a pokaždý jsem šel do kolen smíchem). Taky Left of Center (jen parádní basa a hlas), kterou jsem minule nějak moc nevnímal, byla výborná. Trošku to zaskřípalo na závěr v Tom's Diner, kdy jeden vtipálek během stoptime dospěl k názoru, že je právě teď čas na vtipné hlášky, ale Suzanne to ustála s přehledem. Jen místo skvělý Calypso se v přídavku hrála Tired of Sleeping, která mě před časem moc nebavila, ale po přečtení Sandmana jsem k ní nějak změnil vztah a tady vyšla pěkně. Čili (opět) velká spokojenost – nic překvapivýho, ale velká pohoda. Za měsíc bych šel znova, víc to pochválit neumím…

Jsem ostuda – nejnovější Dylanovu desku jsem si obstaral až víc než měsíc poté, co vyšla. Takže ji už pochopitelně všichni, který Song'n'Dance Man ještě zajímá, znají nazpaměť nebo přinejmenším četli desítky recenzí ve všech médiích, v nichž ještě jakž takž funguje kulturní rubrika. Ale nešť, stejně si pár věcí neodpustím.

Věc č.1: Potvrzuje se, co tvrdím dávno a co pořád spousta lidí nechápe – počínaje geniálním albem Time Out of Mind (1997) tu máme nový Dylanovo hvězdný období, srovnatelný s půlkou šedesátých a sedmdesátých let, ač mnohem méně nápadný. Time Out of Mind, Love & Theft i Modern Times lze klidně poslouchat jako stále prohlubovanou variaci na jediný téma – hledání muziky, na který Dylan vyrostl, tj. městskýho blues druhý poloviny 50.let (mj. Muddy Waters, Buddy Guy, Howlin' Wolf, Little Walter, Willie Dixon etc.). Hudební archeologie 65letýho autora samozřejmě pro svět není tak zajímavá jako vytváření novýho stylu v časech Highway 61 Revisited, vzniká při ní ale skvělá muzika. Time Out of Mind byla hodně písničkářská, na Love & Theft se myslelo hlavně na autentickej sound a energii, Modern Times je imho něco mezi. Oproti Love & Theft není tak tvrdá, skvělý jsou například jemnější věci When the Deal Goes Down nebo Nettie Moore, i když to sem tam samozřejmě taky hodně r'n'bluesově duní. Dost se pracuje s vypůjčenými a „obecně známými“ motivy, což k blues patřilo vždycky, nicméně autorský přivlastnění Rollin' and Tumblin' mě fakt pobavilo.

Věc č 2: Na nový desce si Dylan víc než kdy v poslední době (zejména oproti Love & Theft) dal záležet na textech. Takový věci jako When the Deal Goes Down, Workingman's Blues nebo Ain't Talkin' lze klidně srovnat s klasikou ze „zlatý éry“. Tedy textově, samozřejmě.

Věc č.3: Hudba, kterou Dylan už minimálně 10 let dělá, se moc nehodí pro jeho typický koncertní prostory, tj. haly pro 10000 lidí. Ono není divu, že z Time Out of Mind nehraje skoro nic a z Love & Theft toho má v playlistu sice hodně, ale jen coby rychlý pecky na rozproudění nálady. Ve velký hale vyzněj mnohem líp písně, který vznikly s tím, že oslověj spoustu lidí najednou – tedy celý Dylanovy 60. a 70. léta. Poslední desky jsou přiznaně a záměrně menšinový, žádnej hit typu Like a Rolling Stone už Dylan asi nikdy nenapíše (i když Love Sick …). Jsem zvědavej, jestli on sám cítí něco podobnýho a tudíž postupně stáhne kapelu do klubů pro pár stovek lidí, který budou přesně vědět, oč jde, anebo jestli dál bude hrát v těch halách. Při druhý variantě má jedinou možnost – obehrávat sto let starý hity (ač jinak a hodně zajímavě, s tím novým důrazem na r'n'b pojetí) a sem tam je proložit něčím čerstvým. To je samozřejmě OK – minulej koncert v HušákTichu byl přesně takovej a naprosto mě nadchnul. Přesto si troufám říct, že možnost č. 1 by byla ještě o něco lepší…

Tak jsem ještě ráno zvažoval, jestli jít či nejít na Pearl Jam, a nakonec zvítězila druhá varianta. Kromě toho, že mě jejich poslední desky (Riot Act a letošní eponymka) ve srovnání s těmi staršími zas tak neberou, se mi prostě strašně nechce do toho deklu ve Vysočanech, co se oficiálně jmenuje Sazka Arena a neoficiálně Hušákovo ticho. Po RedHotech a Claptonovi už je to potřetí, co tam nejdu, ač jsem to původně plánoval – nešlo by zase aspo�? nějakej větší koncert udělat někde jinde? Asi nešlo, já vim. Ach jo.

No ale ty nejlepší věci se neodehrávaj na velkejch koncertech – kromě Stinga v Blavě v mý soukromý live-parádě za letošek vedou Värtinnä v Akropoli, Reed v Pakulu a naposled Suzanne Vega v Opeře. A právě ta se dosti utajeně vrací za dva týdny ještě jednou, v pátek 6.10., tentokrát do Švandova divadla. Nevím jak vy, ale my s Jarmilou si ji po úžasným zážitku ze zmíněný Opery ujít rozhodně nenecháme. Lístky jsou za 800, což je v tomhle případě královská cena.

Když festivalu odřekne headliner, v tomto případě Sinéad O'Connor, je to svinská smůla. Na druhou stranu toho v setlistu zbylo víc než dost, aby člověk vyrazil do příšerný polední výhně do Stromovky. Zprávě z akce tentokrát nejlépe prospěje chronologická forma, na nic víc mi v tomhle vedru mozkový bu�?ky nezbývají…

12:00 Zatímco festival začíná koncertem Dave Murphy Bandu, já nesmyslně bloudím Prahou v tramvajích. V pětatřicetis­tup�?ový výhni mi to fakt nemyslí a navíc ty linky jezděj nějak divně, což pro člověka, kterej jezdí MHD jen v nouzi nejvyšší, znamená docela komplikaci. Když se konečně ve Stromovce před vchodem do areálu potkávám se Štěpánem a jeho kamarádem Rosťou, můžu se jim (a potažmo i Murphymu) akorát tak omluvit – první číslo právě skončilo. Lezem dovnitř, obhlížíme terén, hoši vytahují 1,5 l vína v PET flašce. S díky odmítám, nejsem sebevrah.

12:40 Scéna vypadá poměrně zajímavě – 2 samostatný velký pódia, zatímco se na jednom hraje, na druhým se chystá a zvučí příští koncert. Je to výborný, časovej program se celou dobu stíhá na minutu přesně, žádný úmorný čekání, organizátoři by si zasloužili pochvalu před nastoupenou jednotkou. Teď na pódium č.2 leze Mišík a Etc. Dlouho jsem je neviděl. Registruju změnu u bicích, než se ale stihnu zaradovat, že by odešel můj nepříliš oblíbenej Zelenka, oznamuje Mišík, že se jedná jen o jednorázovej záskok (Vašek Zíma z Blue Effect). Produkce standardní, na můj vkus trochu utahaná, nicméně Štěpán Mišíka naživo ještě neviděl a tak je nadšen, což chápu. Já ale po chvíli mizím do stínu, v tom pekle pod pódiem se nedá vydržet.

13:40 Bez přípravy a varování do nás praštil první vrchol festivalu – Tyler Bryant Band. Patnáctiletej (!!!) kluk, kterýho předchází pověst mladýho nástupce Stevie Ray Vaughna. No, ani moc nekecá. Když člověk rozchodí trochu silácký pózy (což jde vzhledem k věku tolerovat), hraje jak pámbu. Klasický power trio, basa a bubny držej spodek a nikam se necpou, ani Tyler ale zbytečně neujíždí do zbytečný exhibice, sóla jsou dlouhý tak akorát, umí i zpomalit a protáhnout tón, parádně pracuje se zvukem. Vrcholem jsou hendrixovky Foxy Lady a Voodoo Chile. Chudák Štěpán z toho po pár písních upadá do těžký deprese a během deseti minut likviduje v podpódiový peci asi tak litr zteplalýho Tramínu, což ho víceméně ukládá do kytek. Ale koncert statečně dokoukal .

14:40 Tyler dohrál. Táhneme Štěpána do stínu, lijem do něj vodu a přesvědčujem ho, aby tu sebevraždu ještě nepáchal (mj. odmítám shánět dalšího kytaristu do Peace Frog). Na dvojce mezitím začíná Blue Effect. No, po Bryantovi je to jako zelená po patnáctiletý single malt whisky. Křížek z Walk-Choc-Ice zpívá hodně divně, takový zteplalý tremolo tam pořád má, jako by si chtěl hrát, já nevím, třeba na Petra Nováka. U Kuřete v hodinkách přemýšlím, jestli to není parodie. Asi není. Ale zní to tak. No nic, aspo�? je čas vyzkoušet kvalitu zdejších utopenců.

15:40 Na scénu leze James Harries Band. Harries je anglickej písničkář s divým pohledem a mírně dylanovským hlasem, doprovází ho malá česká supergroup (Chyška, Jakubec, Smetáček). Dohromady to sice není žádná rána do palice jako Bryant, ale je to prima – něco mezi Jeffem Buckleym a Oasis, ale bez protivnýho Gallaghera. Ve vedru pod pódiem nevydržím, ale v trávě pod stromy se u toho válí příjemně.

16:40 Na „český“ dvojce začíná show Jiřího Suchého, což znamená další příležitost k prozkoumání vzdálenějších končin areálu (pán promine, ale přišel jsem na muziku, ne na kabaret). Naši pozornost přitáhl především stan určený pro jam session, kterej ale momentálně okupuje trio jakýchsi jazzrockových pidlikářů bez myšlenky. Nakonec končím s mojitem u jednoho ze stánků. Je trochu šizený, ale ve vedru osvěží.

17:40 James Blood Ulmer & Memphis Blues Band, kytara Vernon Reid. Dvě kytary, foukačka, housle, piáno, basa a bicí, zvuk jak z Chicaga z roku 1954. Spoonful, Little Red Rooster, I Just Wanna Make Love to You, Love the Life I Live a mnoho dalších starejch klasickejch pecek. Back to the roots. Band Muddyho Waterse s Little Walterem a Willie Dixonem už naživo neuvidím, tak aspon tohle. Navíc z Ulmera teče charisma jak ze starýho šamana někde v Zimbabwe. Paráda. Navíc už pod pódium nesvítí slunce, tak se tam dá bejt.

18:50 Skončilo blues, začíná Žlutej pes. Byly časy, kdy to bylo jedno a totéž, nicméně to už bylo dávno. Dneska je to – sorry – trapná vyšeptalá parta rutinérů bez ducha, vedená člověkem, kterej už dávno provařil svůj muzikantskej kredit v různejch TV soutěžích a estrádách. Prcháme k jamovýmu stanu, kde hraje nějaký trio věci od Ten Years After a není to špatný. Potkáváme partu ze Špajzu, vzpomínáme na náš nedávnej koncert a jsme chváleni, díky čemuž se Štěpán poprvý od koncertu Bryanta přestává tvářit jak kakabus.

20:00 Druhej suverénní vrchol večera – Blind Boys of Alabama. Šest hlasů od basu po dost neuvěřitelnej sopránek (chlap jak hora), dva jen zpívaj, zbytek i hraje (klasika – 2 kytary, basa, bicí). Repertoár klasickej – blues, spirituály, gospely, ale taky jedna pecka od RedHotů (název si teď nevybavuju, sorry). O charismatu platí totéž co u Ulmera, ale ještě mnohokrát znásobeno. Jen jsem se párkrát musel donutit neposlouchat texty – tý křesťanský agitace na mě bylo trochu příliš, ale co, Alabama. Famózní byla procházka nejstaršího a nejtlustšího slepýho černocha v kotli pod pódiem za stálýho zpívání. Zato zvukař měl bohužel dost problém s mikrofony – jeden z nich celý vystoupení moc nefungoval. Jo, a ještě se mi pokusila zkazit dojem Irena Budweiserová, která stála vedle mě a v The Last Time se usilovně snažila Blind Boys překřičet. Naštěstí víc textů neuměla, moc jí to s Blind Boys nešlo – přece jen je to trochu jiná liga.

21:15 A finále – Maceo Parker. Funky Fiesta, křičel druhej zpěvák do první skladby a měl recht. Úžasná jízda. Kromě Mistrova sága ještě trubka, trombón, kytara, basa, klávesy a bicí, vše virtuózní. Maceův repertoár nemám moc naposlouchanej a tak neposloužím názvy skladeb, ale soudě podle reakcí zasvěcenějších se šlo od hitu k hitu, do toho se hrál taky James Brown nebo Ray Charles (Georgia on My Mind, You Don't Know Me). Zajímavá byla skladba To Be or Not To Be, do který si konferenciérka zarecitovala slušnej kousek Hamleta. Akorát to hoši trochu přehnali s dýlkou – vinou výpadku Sinéad měli k dispozici skoro tři hodiny a fakt je naplnili, což na mě po celým dni bylo trochu příliš a nakonec jsem zmizel před přídavkama. Ztahanej jak burlackej pes, ale maximálně spokojenej.