Tolimati.cz

Tak jsem konečně dorazil paměti Keithe Richardse, asi nejlepší plod nedávných Vánoc (díky, Jarmilo :)). A ač normálně memoáry moc nečtu a mám radši beletrii, vzpomínky kytaristy Rolling Stones mě dostaly minimálně ze tří důvodů.

Tím nejdůležitějším je pochopitelně muzika. Možná jsem naivní a určitě starej, ale prostě mi přijde skvělý v době počítačů a selektorů číst o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny posloucháním chicagskýho blues padesátých let a nekonečným zkoušením, jak napodobit ten či onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepřišel, a pamatuje si to tak dobře, že to dokáže přesně rekonstruovat i po 50 letech a po všem, co k nim patřilo. A víceméně mu to vydrželo dodnes. Člověk, kterej se už půl století živí hraním, stal se legendou a milióny přehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej čistýho nadšení z obyčejnýho jam session s nějakým neznámým Jamajčanem, protože se mu prostě líběj jeho kytarový sóla, a tak to protáhne do půlročního turné. V době Superstar neuvěřitelný.

Za druhý je Life samozřejmě výtečným dokumentem o šedesátých a sedmdesátých letech v muzice i ve věcech okolo ní. Trochu jsem čekal, že Keith bude okolo drog a dalších průserů mlžit jako kdysi Bill Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. Mně to popravdě řečeno časem přestalo bavit a pasáže líčící excesy všeho druhu jsem občas přeskočil, ale pokud chcete vědět, kdy a kde Keith poprvé ojel Anitu Pallenberg a jak si v půlce 70. let sháněl čistej koks, dozvíte se to.

A třetí věc – vztahy. Sám už dlouho tvrdím, že bigbítová kapela tvoří společenství vyššího řádu, a jsem rád, že to mám od Keithe potvrzený. Dostala mě jedna pasáž z 80. let – Richards popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovýmu vylíčení všeho, v čem ho Jagger sere. Nenechá na něm suchej chlup od dětství až do současnosti. A celý to zakončí slovy: „Takhle Micka Jaggera vidím já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, že si nějakej kokot na Micka otvírá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…

Po dlouhé době se zase fotilo v horách, konkrétně na zasněžené Fatře. Tak pekelnou zimu jsem dlouho nezažil, ale byla to nádhera, mráz nemráz. A mimochodem, doteď bych neřekl, že je fotografování západu slunce vlastně akční disciplína. Když vás ale přechází jeden mrak za druhým, jste neustále v mlze a ta se roztrhne vždy jen na pár vteřin, nedá se to jinak nazvat. Za nádhernej víkend díky všem účastníkům – Čendovi, Kajče, Kamilovi, Karlovi, Lukášovi, Markovi, Ondrovi a Pepčokovi. Fotky tady.

K adventnímu období patří správně depresivní kulturní zážitek jako k velbloudovi hrby – v minulých letech třeba The Proposition nebo Lebka z Connemary, teď Dogville. Můj oblíbený film Larse von Triera si o divadelní zpracování říká sám, v podstatě se totiž na divadle odehrává, takže jevištní adaptace věru nemohla být složitá. K tomu důstojné prostředí Stavovského divadla a hlavně režírující Krobot z Dejvic, takto záruka kvality a osobitosti i u přejatých věcí. Tohle musí vyjít. A… ono to zas tak nevyšlo.

Pro neznalé: Dogville je o tom, že do coloradskýho buranova ve 30. letech dorazí mladá kráska na útěku, požádá místní o azyl a následně cca 2 hodiny sledujeme, jak jí celý město víc a víc ubližuje – napřed nesměle, pak čím dál tím brutálněji, využívaje její bezmocnosti. Až to celý dospěje k hodně překvapivýmu, drsnýmu a poněkud nekonvenčně moralistickýmu závěru. Více Google, příběh je známej dost. Z programu jsem věděl, že je hra oproti filmu zhruba o hodinu zkrácená, a moc mě zajímalo, co Krobot vypustí, co naopak akcentuje a hlavně kam celý představení oproti předloze posune, aby tomu dal novou tvář a nejlépe i význam. Umí to jak málokdo, viz Muž bez minulosti v rodných Dejvicích, ale třeba i Hamlet tamtéž, patrně má nejmilejší „netradiční“ shakespearovská adaptace vůbec. Jenže tady jakoby mu stála za zády komise hlídající totální věrnost originálu. Je pravda, že jsem film viděl naposled někdy před rokem a rozhodně si nepamatuju každou scénu, ale v mnoha případech mi připadalo, jako kdyby autor adaptace používal při práci s originálním filmovým scénářem hlavně metodu „copy and paste“ – některý klíčový repliky byly snad vážně slovo od slova stejný. To zmíněný zkrácení jsem nijak zvlášť nepostřehl. Jistě, ve hře na rozdíl od filmu chybí vypravěč a ústřední Dogvillan Tom Edison tak dostává větší prostor, ale tím rozdíly víceméně končí. Žádnej posun se nekoná ani zdálky.

No dobře, tak tedy originál zůstal puristicky zachován, taky řešení. V tom případě vše stojí a padá s herci, tedy především s hlavní hrdinkou Grace. No a tady je druhej kámen úrazu. Nicole Kidman ve filmu fantasticky pracovala s úsporným výrazem a gesty, člověk (teda přinejmenším já) podvědomě od začátku cítil, že není všechno tak jak se jeví, a ve zmíněný pointě už jen vše zapadlo na správný místo, až to cvaklo. Lucie Žáčková naproti tomu kolikrát až zbytečně přehrává, každou chvíli teatrálně cosi vykřikuje nebo se hroutí a ve finále tak nepůsobí příliš uvěřitelně. Jinak se na pódiu sešlo hodně slavných jmen a samozřejmě hrajou dobře (hlavně František Němec nemá chybu), stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že ansámbl takových Dejvic nebo Činoheráku současnou sestavu Zlatý kapličky ještě o něco předčí.

Ne že by to byl vyslovenej průšvih jako např. Marie Stuartovna na Vinohradech – pokud někdo film nezná, v podstatě dostane ořezanou verzi téhož a příběh ho jistě zasáhne velmi podobně. Pokud ale máte Dogville doma na DVD, klidně si ho pusťte a do divadla můžete jít na něco jinýho…

S velkou radostí se na vědomost dává, že se moje fotky z Bolívie a slovenských hor účastní prodejní výstavy Nevšední fotografie pro váš interiér v galerii obchodu Fotoplus v Charvátově ulici na Praze 1. Zmíněná radost pramení především z toho, že se mé sopky a východovky ocitly ve skutečně skvělé společnosti – dalšími vystavujícími jsou můj dávný kamarád Vavřinec Menšl (architektura mj. z Brazílie, před rokem jsme společně vystavovali ve Škabetě) a špička českýho wildlife Petr Slavík, jehož věci už dlouho obdivuju třeba v Koktejlu. Vernisáž je v pátek 3.12. od 18 h, fotky budou viset až do ledna. Enjoy!

Není to úplně čerstvá zpráva, ale dřív to v návalu práce nešlo. Takže: stejně jako cca 15 tisíc dalších lidí jsme v našvihaný vysočanský hale viděli Stinga se symfoñákem. Desku Symphonicity, která před světovým turné vznikla, jsme si zcela záměrně ani jednou nepustili, abychom nepřišli o překvapení. Před akcí jsem si mnohokrát vzpomněl na březnovýho Gabriela s podobným ansámblem v Berlíně, což dodnes považuju za jeden z největších koncertních zážitků v životě, a říkal jsem si, jestli Sting bude srovnatelně odvážnej v aranžmá notoricky známých věcí, nebo jestli půjde o kýčovitou cukrkandlovou smyčcovou vatu ve stylu Metalliky apod…

Čelist mi spadla už při první písni – If I Ever Lose My Faith in You. Jedna z nejtěžších věcí, kterou Sting kdy udělal – jsem línej počítat, o kolik tónů v tý frázi na začátku refrénu vyleze, ale o hodně a sakra vysoko. Copak se, sakra, tohle dá takhle na začátek zvládnout v 59 letech? No, dá, a bez chyby. Vzpomněl jsem si na koncerty (tehdy) mnohem mladších kapel a zpěváků, který v mládí hodně bazírovali na hlasový virtuozitě. Jethro Tull, Deep Purple, Robert Plant a bůhvíkdo ještě. Všechno jen odlesk minulosti. Tady jsem měl (podobně jako u toho Gabriela) pocit, že čím starší, tím lepší. Parádní začátek.

Od začátku bylo jasný, že tenhle koncert nebude tak převratnej jako zmíněnej Gabriel – ten dal celýmu turné název „No Drums, No Guitars“ a využívá tak jen tradičních nástrojů. Sting naproti tomu bicí i kytary má, orchestr za ním vlastně jen doplñuje klasickou kapelu. Zpočátku se zdálo, že s dirigentem Stevenem Mercuriem vybrali hlavně věci, který si o symfonický přearanžování samy říkaly – Every Little Thing She Does Is Magic nebo Englishman in New York zněly výtečně, ale nepřekvapivě. Pro mě přišel první vrchol s Roxanne, která mě na posledních Stingových koncertech moc nebavila, ale tady byla parádní. Tvrdej rytmus originálu úplně zmizel, smyčce to hrály jako tango (inspirace Moulin Rouge?), během celý písně vlastně vůbec nedošlo na refrén. Podobně vynikla má oblíbená „murder ballad“ I Hung My Head – opět úsporný aranžmá, kdy jedinej pořádnej úder na virbl fakt nahnal husí kůži. A monumentální Russians, který by se líbili i Prokofjevovi. Do poločasový přestávky si Sting vybral i povinnej příděl slaďáků, který by si pro mě mohl odpustit, ale ohlas měly velkej (When We Dance, Fields of Gold). Nicméně těsně před pauzou přišel další (pro mě možná největší) vrchol – punkovka Next to You z prvního alba. Dokážete si představit, jak osmitaktový kytarový sólo ve zběsilým tempu hraje symfoñák ve stylu „mexická vlna“ podle toho, kde kdo sedí, tedy postupně napřed housle, pak dřevěný dechy, žestě a nakonec cella a dokonale to sedne, ač na každou skupinu vybyde pár vteřin? Neuvěřitelný.

Po přestávce koncert gradoval. Hned na začátek má milovaná A Thousand Years, pak vynikající Moon Over Bourbon Street s autenticky horrorovou filmovou muzikou a Stingovým skvělým sólem na theremin, neméně skvělá Whenever I Say Your Name, ve finále King of Pain a Every Breath You Take a v přídavcích třeba Desert Rose – vše bez chyby. Celkově to bylo úplně jiný než ten Gabriel – dobře, ne tak revoluční v aranžmá, ale zase na druhou stranu třeba takovej skupinovej odvaz jako v Next to You jsem ještě neviděl. U člověka, kterej by už do konce života mohl hrát s jednou kapelou a lidi by na něj chodili stejně, je takováhle snaha o něco novýho skvělá, a na celou halu bylo vidět, jak to hlavního aktéra i všechny ostatní baví. Výbornej koncert a bez diskuse jedna z akcí roku.

Radostná zpráva – celý letošní podzim bude v klubu Škabetka (Zborovská 37, Praha 5) viset výstava zvaná Planeta zvířat aneb Karlovy a moje fotky z nedávné cesty na Galapágy. Všechny jsou samozřejmě i na našich webech (zde a zde), ale na papíře ve formátu 50×70 vypadají přece jen jinak. Nejlepší bude dorazit na vernisáž v soboru 11.9. v 19 h – mimo jiné se můžete těšit na premiérové vystoupení zbrusu nového bandu věhlasného Štěpána Korence, sestaveného právě pro tuto příležitost. Plakát zde. Těšíme se!

Letošní léto horským výpravám docela přeje, ovšem trek po Friulských Dolomitech (Dolomiti Friuliani, též Alpi Carniche), spunktovaný tradičním souputníkem Karlem F., v lecčems ze zažitých zvyklostí vybočoval. Tyhle hory jsou na chození o dost obtížnější než třeba Pirin, Rila či pohoří na Slovensku, protože se v nich prakticky nevyskytují klasické hřebenovky, na nichž se člověk pohybuje víceméně po vrstevnici. Místo toho vylezete prudkým a většinou suťovitým svahem cca 500 výškových metrů do sedla, následně o tolik spadnete do dalšího údolí a to celé se klidně za den opakuje pětkrát. Vrcholů, na které se dá normálně vyjít, moc není, většinou jde o čistě horolezeckej terén. Výhodou jsou zato dechberoucí scenérie s vysokými vápencovými štíty, občas slušně adrenalinové pasáže a v neposlední řadě i velmi slušně vybavené „plechovky“ aneb bivaky na hřebenech, kde se dá pohodlně přespat. Pokud ovšem nejsou plné, o čemž bude ještě řeč.

Výprava ve složení Karel, další tradiční parťák Martin V., novopečený horal Štěpán a moje maličkost vyrazila ve veselé náladě ujišťována Karlem, že počasí v Dolomitech má jen dvě polohy – slunečno a ještě slunečněji. Pravda, předpověď hned na druhý den slibovala heavy rain, ale známe své zákopčaníky. Jenže oni měli pravdu – sotva jsme vysupěli k prvnímu sedlu, spustil se chc… ehm… slejvák jak v Jizerkách a během následujících cca 8 hodin sílil a sílil. Záhy jsme navíc zjistili, že původní cestu zavřeli, neb spadly řetězy a bez jištění fakt nelze. No co, řekli jsme si, dáme delší a obtížnější trasu a přespíme v bivaku na hřebeni, kde nás zítra přivítá dramatický východ slunce. K bivaku jsme dorazili cca v 6 večer mokří, zmrzlí a úplně hotoví, místo přívětivých paland nás v něm ovšem přivítalo až příliš mnoho šťastnějších a dříve dorazivších jedinců, momentálně zabírajících veškeré volné místo. A následná cesta do náhradní turistické chaty skončila cca 2hodinovým blouděním ve tmě, kdy už to pomalu vypadalo na naše postupné rozpuštění a odplavení (déšť celou dobu vesele sílil), neb značení nefungovalo jak mělo. Nakonec jsme ale chatu našli a další 3 dny už proběhly ve velké pohodě, byť se vzhledem k náročnosti terénu opravdu nejednalo o žádnou oddechovku. Pohled z vrcholu Monte Pramaggiore (2475 m) opravdu stojí za to, stejně jako náhodná blízká setkání s divokými kozorohy či světelné hrátky za východu slunce. Vynikající trek, Karle, Martine, Štěpáne, dík moc. Pokud vás to zajímá, fotky tady.

Dva týdny v horách, to se mi nepovedlo od Bolívie LP 2007. Až teď – vyrazili jsme s Jarmilou po mnoha a mnoha letech zase sami dva na čtrnáctidenní cestu po Pirinu a Rile v Bulharsku. Lepší trek jsem nezažil ani nepamatuju. Nejvyšší bod 2915 m, hřebenovky nahoru dolů, rozkvetlý louky, kamenitý i sněhový pole, neuvěřitelná zima v den, kdy doma lidi kolabovali vedrem (Pirin), zabloudění v lese při nástupu (Rila), noci v přeplněných horských chatách i v krásným prostředí Rilskýho kláštera… zkrátka nádhera. Fotograficky trochu problém s počasím (ráno a večer většinou zataženo), ale snad se přinejmenším něco povedlo. Koho to zajímá, najde fotky tady a tady.

A zase se tu dlouho nic nedělo a zase za to mohly hlavně technické důvody – reklamace, oprava a nakonec výměna počítače apod. Taky se docela jezdilo do hor, o čemž budou další příspěvky, teď jeden hodně čerstvej – Peace Frog včera absolvovala tradiční letní hraní v klubu/hospodě Pohoda v Kadani, jehož název je velmi výstižný a vždycky se nám tam hodně líbilo, ovšem včerejšek byl snad z dosavadních tamějších koncertů vůbec nejlepší. Natřískáno, milí lidi, skvělá atmosféra, dobrej zvuk… nemělo to chybu. Po poněkud soukromé červnové party v Modrý Vopici ve Vysočanech jsme si konečně naostro (tj. před větším množstvím lidí) dali dvě repertoárové novinky Moonlight Drive a ano, konečně i The End (původně jsme ho chtěli premiérově zahrát už loni Lukášovi na svatbě, ale nějak se ho furt nedařilo nazkoušet). Kolem pódia zas po nějaké době kroužila s namířeným foťákem Míša S., až odtajní fotky, dáme vědět.

A ještě jedna zpráva týkající se Peace Frog: jako správná mladá a nadějná kapela máme profil na Facebooku, konkrétně zde. Tak pokud chcete, můžete se přihlásit…

Dámy a pánové, tak tohle je nářez. Móda divadelních adaptací filmů (vůbec zajímavá věc, osobně se těším hlavně ke Švandovi na Kurs negativního myšlení) dorazila i do Dejvic, capo di tutti capi Krobot se chopil Kaurismäkiho příběhu o ztrátě a znovuhledání paměti a stvořil tak zábavnou a hravou dvouhodinovku, že stačí pomyslet v podstatě na libovolnou scénu a hned dostávám lepší náladu. Ideální záležitost do deštivýho jara.

V příběhu o bezvýznamným chlápkovi, kterýho na nádraží přepadne parta zlodějů s baseballovou pálkou a on společně s doklady přijde i o paměť, kupodivu nehraje žádnou zvláštní roli samotná dějová linka – hlavní postava se prostě motá životem za asistence Armády spásy a přemýšlí co se sebou, jistá zápletka se z toho po čase vyloupne (a ano, odehraje do konce), ale v podstatě by se to celý dalo odvyprávět pomocí tří vět. Mnohem důležitější je forma – Muž bez minulosti je téměř regulérní muzikál, navíc většinou s živou kapelou (kytaru, basu, piano, harmoniku i perkuse obstarávají sami Dejvičáci, playback do toho zní jen výjimečně). Hudební výstupy se skvělými zpěvy (ty sbory občas zněly vážně úchvatně) se střídají s mírně střelenými jevištními epizodkami, mezi nimiž u mě osobně vede scéna na policii – z tý by mělo radost i samotné Ministerstvo švihlé chůze. Ale i jindy jsem si občas vybavil Monty Pythony, hlavně asi Meaning of Life. Takovej Martin Myšička by k nim mohl z fleku nastoupit, kdyby se ještě někdy dali dohromady.

Což mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu – k hercům. Takovej All Star Team se na jednom jevišti jen tak nevidí. Hlavní role hrajou David Novotný a Tatiana Vilhelmová, kolem nich krouží v podstatě všechno, co v má Dejvicích nohy – zmíněnej Myšička, Trojan, Plesl, Neužil, Melíšková, Babčáková, Martha Issová a mnoho dalších. Jinými slovy první liga. A přitom půlka těchhle hvězd (v nejlepším smyslu toho slova) hraje v podstatě totální křoví, třeba trio Babčáková – Melíšková – Issová nemá snad ani jednu repliku, jen zpívá, případně se staví na hlavu nebo dělá mosty. A to bohatě stačí k tomu, aby každý ze jmenovaných na jevišti doslova zářil. Minimalistickej hereckej koncert ukázněnosti, pokory a služby celku. V Dejvicích momentálně funguje světová sestava. (A to nemluvím o tom, že mezi největší superstars představení patří… pes. Jeho výkon je fakt nadpozemskej, coby majitelé pubertálního labradora jsme opravdu jen zírali.)

Nedávno jsme absolvovali velmi smutnej zážitek na hře, která byla vlastně formálně docela podobná – v Semaforu na Lysistratě (ještě dnes se z toho trochu osypávám). Možná by se Jiří Suchý etc. mohli zajít podívat o pár ulic dál, jak se to vlastně má dělat…