Tolimati.cz

Pokračujeme v zápiscích z cest. Ve druhé části se pohybujeme výhradně po Himálaji – Gokyo Ri, sedlo Chola, nádhernej klášter v Tengboche apod. Koho to zajímá, klikněte sem (stálej odkaz tradičně v sekci Pages vpravo).

Na vědomost se dává, že první část nepálského deníku je k dispozici. Píše se v ní, jak se do Nepálu (s jistými obtížemi) přilétá, jak nás přivítalo hlavní město Káthmándú v období svátku Tihar a hlavně jak vypadá první úsek Gokyo Treku pod Everestem. Dobrodružnej let do Lukly, aklimatizační zastávka v městečku Namche Bazaar a následnej výšlap na sever údolím řeky Dudh Koshi Nadi, kde se věci začaly trošku komplikovat, neb bylo podstatně horší počasí, než v kraji a daném období bývá zvykem. Máte-li zájem, pojďte dále, stálej odkaz v rubrice Pages vpravo.

Přiznávám, že tenhle blog v poslední době nechutně zanedbávám. Jedním z důvodů byl totální nedostatek času, neb zase po dvou letech došlo na velkou cestu za hranice běžně dostupného světa. Tentokrát nás (tedy Hanku, Karla, Štěpána a mě) přitáhly hory z nejkrásnějších, tedy Himálaj, konkrétně Nepál a oblast Solu Khumbu pod Mt. Everestem. Famózní dvoutýdenní trek, pak relax v džungli a do toho několik dnů v hlavním městě Káthmandú. Nádhernej zážitek. Fotky tady, a pokud by vás náhodou zajímaly i fotograficky neambiciózní dokumentačky, koukněte sem. Každopádně přeju hezký pokoukání. Jo a mimochodem, záhy se tu objeví i deník…

Tomu říkám kombinace. Písničkářka z nejmilejších a k tomu můj nejoblíbenější klub v Praze, navíc léto, pohoda, děti na táboře, to je nabídka, jaká se neodmítá. Suzanne už jsme naživo viděli mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve Státní opeře a bůhvíjak jinak, ale Beseda je Beseda. Zpěvačka navíc momentálně krouží světem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známého svými hrátkami se smyčkami a zvukovými experimenty všeho druhu. Ohlasy ze světa (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva večery před Prahou) byly skvělé, naše natěšenost tudíž veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pódia stály tři řady židlí pro sponzory. Nic proti, bez sponzorských peněz by asi podobná akce těžko proběhla, jen škoda, že v Kooperativě, Čedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, který by koncert opravdu zajímal. Takhle to vypadalo na dobrovolně povinnej podnikovej večírek pro lidi, který chtěli být někde úplně jinde nebo se přinejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utíkalo. Naštěstí byli ve výrazný menšině.

Jako první hrál Čechomor, což není náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslední desku. Já z toho měl trochu strach, tu kapelu jsem přestal sledovat už před pár lety s pocitem, že se z ní stal výdělečnej kolovrátek hrající pořád to samý a pořád míñ zajímavě, a o to příjemněji mě pánové překvapili. Tohle fakt není žádnej folkloreček s bicíma – Čechomor má poprvé v historii basistu (Taras Voloshchuk) a díky němu a bubeníkovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky mají konečně pořádnej spodek. Na zmíněný nový desce Místečko pohostinsky basuje sám velký Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takže se chvílema slušně třásla podlaha. A dvojnásob, když se do pár skladeb zapojil i Leonard. Některý nový věci (Starala se máti má) už ani moc lidovkovitě neznějí, prostě našlápnutej bigbít. Asi si Místečko pořídím.

O přestávce se večírkáři nahrnuli na bar šťastní, že si konečně zase mohou nerušeně povídat o posledních trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikající světlo hlásící příchod hlavní hvězdy. Takže Suzanne Vega dosti nevěřícně zírala na tři liduprázdný řady u pódia, za nimiž aplaudovala našlapaná stojící Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiční otvírák Marlene on the Wall. Večírkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a poněkud neochotně začali klopýtat na svá místa, dělajíc u toho bordel židlema. Ach jo. Pak už se ale chovali relativně slušně, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tři z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom předbíhali.

A samotnej koncert byl prostě vynikající. Leonard hraje fakt výborně – takovýhle čarování se zvukem se jen tak nevidí, a když si začal pořádně hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, což byla snad nejlepší věc ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pódiu stála celá kapela. Ale i klidnějších písních byl skvělej, zbytečně neexhiboval, hrál s citem, prostě pro Suzanne minimálně stejně dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s ní v duu hrál před lety. Starý hity (Small Blue Thing, Caramel, nádherně zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejména ze Suzanniny nedávný divadelní hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jižanská spisovatelka, jejíž fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K ní Vega napsala i hudbu a navíc hrála hlavní roli, takže koncert místy získával téměř divadelní rozměr. Nejvíc mě bavila písnička Harper Lee (ano, autorka známé knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabít ptáčka, s níž měla Carson McCullers zjevně pár nevyřízených osobních účtů :)).

Jedním z vrcholů koncertu byla určitě stařičká Some Journey, v níž se k hlavní dvojici přidal i čechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo výborně. Holas se pak ještě vrátil na tradiční závěrečnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaždý, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobře – Leonard opět udělal z kytary kapelu a strojovej rytmus tý skladbě sedí velice. Přidávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na úplnej závěr má oblíbená Rosemary), leč vše krásné má svůj konec a někdy před půlnocí bylo hotovo. Ale bylo to skvělý. Beseda má údajně velký plány, co se slavných jmen týče, takže jsem zvědav, co přijde příště. Co takhle Dylan? :)

Nějak jsem tu opomenul zmínit nedávnou čtyřdenní výpravu do Nízkých Tater, tedy tak činím se zpožděním, byla totiž skutečně výživná. Zejména pak její úvodní část – nocleh ve vymrzlým dřevěným bivaku na Hiadelským sedle, během něhož nám veškerá voda ve flaškách zmrzla na šutr, následně noční stoupání na východovku na Prašivou a cca třicetikilometrovej pochod nahoru dolů až na Kamennou chatu pod Chopkom. Jak název akce napovídá, příroda si s náma pohrála opravdu slušně, kromě zmíněnýho nočního mrazu jsme zažili v podstatě všechny polohy počasí od sněhový vánice až po polední hřebenový vedro. Turisticky i fotograficky to ovšem stálo za to. Díky všem účastníkům (Hanka, Karel, Lukáš, Martin, Pepčok, Štěpán), fotky zde (odshora po Ominous 2, pak už je to starší).

Sade jsem hodně poslouchal kdysi na střední škole (tehdy měla venku první dvě desky, Diamond Life a Promise) a pak mi nějak sešla z uší, byť se mi to pořád líbilo. Jarmila ji má nicméně ráda velmi, poslouchá ji často a právě díky ní jsme se minulou sobotu vypravili do Vysočan. Čekal jsem příjemnej večer plnej vzpomínek na mládí a doufal jsem, že to nebude „ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejší skorospolužák Ondra Bezr).

Všechno začala předkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice hrála do hodně studený atmosféry (hala se teprve plnila), ale muzikantům to očividně vůbec nevadilo. A my jen zírali. Dědové s dready i bez vypadali jak starší a vypitější braši Keithe Richardse (hned po návratu jsem zapátral, jestli někdo fakt nehrál ve Wingless Angels… nehrál) a šlo jim to parádně. Kytara, banjo, maracas, taková divná ostruněná krabice místo basy a bicí, k tomu repertoár dílem vlastní, dílem klasiky typu Perfect Day nebo Passenger, to vše v krásně uvolněným stylu mento (trochu jako cajun, ale ještě ležérnější). Paráda. Jestli fakt přijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodně to stojí za návštěvu.

No a po pauze se otevřelo několik dveří v podlaze pódia a zespodu vyjela Sade z kapelou. A od prvních tónů bylo jasný, že tohle tedy žádnej soft-pop nebude – takhle vibrující podlahu od basů jsem dlouho necítil. Už při první písni (Soldier of Love z poslední stejnojmenný desky) bylo jasný, jak bude koncert vypadat – dvoje vcelku tvrdý a razantní bicí a basa zněly jak stroje a hodně mi tím připomněly rytmiku Petera Gabriela, nad tím jednoduchý piano, dvě kytary, vynikající jazzovej saxofon, občas flétna a sbory. A nad tím vším suverénní zpěv Sade, která je v padesáti snad lepší než v pětadvaceti. Nikdo se nikam necpal, pánové muzikanti si vzájemně dávali prostor a skvěle se vyžívali v dynamických zvratech – ševelení v pianissimu střídaly hardrockový kytarový riffy, za který by se nemusel stydět ani Jimmy Page. A až na občasný zjemnění v tišších skladbách (těch ale moc nebylo) se kapela tohohle schématu držela celej koncert, čili kdo přišel na barovej pop, asi dost koukal. Já teda koukal taky, ale nadšeně – tohle jsem fakt nečekal.

Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatě největší hity, takže se vcelku chytal i nesystematickej posluchač jako já. Kromě výbornýho úvodu bych vypíchl dynamicky mimořádně povedenou Is It a Crime, skvělou Smooth Operator s perfektní jazzovou vložkou se změnou tempa, zpěvaččinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come Between Us a tak. Vše vygradovalo před závěrem s Pearls (tady si kapela dala pauzu a Sade zpívala na halfplayback, ale fantasticky, takže to nevadilo), No Ordinary Love a By Your Side – asi nejlepší tři věci koncertu, aspoñ pro mě. Vše dotvářela uměřená, ale překvapivě propracovaná vizuální show – nejzajímavější byla poloprůsvitná opona, která se občas spustila před pódium, takže kapela připomínala stínový divadlo. Moc hezký.

Čekal jsem „jen“ příjemnej večer a dočkal se jednoho z nejlepších koncertů posledních let. Snad jen texty byly trochu prostší – co začali Beatles s “Love, love me do, you know I love you…“, to Sade víceméně dokončila. Ale co, aspoñ bylo víc prostoru na poslouchání muziky. O to víc mě překvapilo, jak jednotvárně o koncertě psaly domácí noviny – podle recenzentů či recenzentek šlo hlavně o romantický zážitek (už ty titulky: Hynku, Viléme, Jarmilo, Sade, případně Láska na čtyři či Pražské ženy své Sade rozuměly, romantika hrála prim – uf) a nejdůležitější bylo, kolikrát se Sade za večer převlékla. O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby novináře ani nezajímala. No nevím – já viděl nadupanou kapelu se skvělými muzikanty a famózní zpěvačkou a jsem tomu rád.

Je mi jasný, že jste si povídání o jednom z největších koncertů sezóny patrně přečetli už ve spoustě renomovanějších a navíc poněkud pohotovějších médií, ale nešť. Přece jen si dojmy z jednoho z největších hudebních zážitků uplynulých měsíců nechci nechat jen pro sebe.

Přitom jsem měl dopředu určitý pochybnosti, pramenící z jistého hrůzyplného zážitku z července 1990. Tehdy jsme s Irenou L. (tehdy ještě Š.) u kamarádů v jednom severoitalském městečku celí nadšení večer sedli k televizi, abychom si vychutnali živé boření Berlínské zdi aneb Watersovo předvedení The Wall v německé metropoli. Následovaly nesmírně smutné dvě hodiny plné nesmyslně bombastických scén, nesehraných muzikantů, příšerně falešného zpěvu (ten chlápek ze Scorpions, Cindy Lauper, bohužel i Sinéad O’Connor etc.) a vůbec průser jak mraky. Kdyby se to tomu mělo přiblížit, snad Watersovi vlastnoručně pošlu ten drahej lístek k proplacení, říkal jsem si cestou do Vysočan.

Jenže naštěstí nebyl důvod. Úvodní In the Flesh? zněla možná až příliš krotce (Waters s ní otvíral už minulej koncert a tam byla nějak razantnější), ale od druhý The Thin Ice už to po hudební stránce nemělo chybu. Kapela se od minulýho turné příliš nezměnila, jen ústřední kytarista Dave Kilminster působí ještě jistěji a dělá fakt minimálně 9/10 Gilmoura. A celý partě to hrálo skvěle. Popravdě řečeno mě během první půlky (kdy kapela ještě nehrála schovaná za zdí) bavilo víc sledovat muzikanty než efekty a videoprojekce, takže mi možná něco ušlo. Ale pro mě je The Wall zkrátka především muzika a až pak divadlo.

A provedení Zdi mi kupodivu přišlo o dost živější než před třema lety Dark Side of the Moon – tam šlo o čistě archeologickou práci a každej tón zněl stejně jako na desce, tady kapela občas opustila originál a většinou slušně přitvrdila. Například v Another Brick in the Wall pt.2 a 3 nebo ve zpomalený, ale vyostřený Mother. Asi nejsoučasněji zněla skvělá One of My Turns. Gilmourovy pěvecký party zpíval většinou Robbie Wyckoff – vypadal trochu jak z východoněmecký estrády, ale pěl skvěle.

A ta bombastická a poněkud plakátová výprava? Zopakuju, co jsem psal po minulým Watersově koncertě: za posledních 37 let (od Wish You Were Here) udělal jen jedno nepolitický album, jinak se holt ke světu okolo hlasitě vyjadřuje. Berte, nebo nechte být – pokud vám vadí poměrně vysoká hladina patosu, existuje jistě mnoho lepších způsobů, jak utratit nějaký dva litry. Mně to nevadilo, věděl jsem, do čeho jdu.

Druhé půlce (té za zdí) předcházela čtvrthodinová přestávka, což byla v podstatě jediná věc, která mi na koncertě nesedla – trochu tím spadl řemen po tom počátečním zápřahu a kapele zas chvíli trvalo, než se dostala do tempa. Ale už během Hey You se vše srovnalo a koncert nadále probíhal dle očekávání – při Nobody Home se ze zdi vysunul kompletně zařízenej pokoj s televizí, stolem a křeslem, v němž seděl a zpíval Waters, sólo v Comfortably Numb zase odehrál Kilminster na samým vrcholku zdi. Kapela se postupně přestěhovala před zeď, která sloužila jako projekční megaplátno, občas Waters použil známý záběry z Parkerova filmu The Wall (Waiting for the Worms nebo v první půlce Empty Spaces), občas něco úplně novýho. No a pak už přišel The Trial (Waters ho odzpíval celej sám a mně definitivně spadla čelist, jak mu to před sedmdesátkou jde), Zeď se zřítila a bylo to. Závěrečnou Outside the Wall sám šéf odehrál na trubku, ostatní si zazpívali a já byl normálně dojatej, což se mi při podobných spektáklech většinou nestává. Sakra, zas mě dostal.

Žába na vědomost dává, že po hodně dlouhé době zase zakváká v Praze, konkrétně ve čtvrtek 14. dubna na Slamníku (kdyby náhodou někdo nevěděl, tak Wolkerova 12, Praha 6). Hrajeme se spřátelenou partou Čerti ve stodole, výkop ve 20 h, přijďte včas . Těšíme se!

Lepší termín než 2. dubna si Van der Graaf Generator pro koncert v Praze opravdu vybrat nemohli – v poledne se běžel půlmaratón a protože se středním věkem je nutné bojovat aktivně, tak jsem se ho poprvé zúčastnil taky (čas 1:55, sláva :)). Dvouhodinové stání v našlapané a vydýchané Akropoli opravdu po podobném zážitku není optimální večerní program, ovšem co by člověk pro trochu pořádný muziky neudělal, že. Hlavně ať je to aspoñ stejně dobrý jako před dvěma lety, říkali jsme si s Ondrou T., lapaje po dechu v davu. A ono bylo, dokonce asi ještě lepší.

Kdyby někdo nevěděl, tak VdGG patřili v 70. letech k nejprogresiv­nějším kapelám britský nezávislý scény, v zásadě vyšli z art-rocku řekněme raně genesisovskýho střihu, ale vždycky byli mnohem drsnější (rádi se k nim hlásili i nastupující pankáči) a komerčně daleko míñ úspěšní. Pak se rozpadli a počátkem novýho století se dali znova dohromady. Podobně jako před dvěma lety těsně před koncertní šñůrou vydali novou desku – tehdy Trisector, letošní novinka se jmenuje A Grounding in Numbers. Je o dost tvrdší než ta minulá a kapela ji má očividně dost ráda, pocházela z ní snad polovina setlistu. Kromě toho se hrály i věci ze zmíněnýho Trisectoru a předchozího alba Present (2005), což znamená, že se Generators stále méně a méně vracejí do svý nejznámější éry a hrají hlavně věci ze současnosti. Ještě předloni byly nový skladby ve výrazný menšině.

Celej koncert odpálily Interference Patterns ze Trisectoru. Po pár věcech z novinky (Mr. Sands nebo nejtišší věc večera Your Time Starts Now) se dočkaly i starý máničky, v Akropoli výrazně převažující – potěšili je Lemmings z desky Pawn Hearts (1971). Oproti originálu byla tahle verze hodně nabroušená, což platilo i pro další skladby – pánové hráli celkově o dost razantněji než před dvěma lety. Zároveñ měli lepší zvuk, takže člověk slyšel každej tón a mohl se do těch šílenejch polyrytmů náležitě zaposlouchat. Už jsem to psal tehdy a napíšu to znova: pokud Hammill, Banton a Evans nemají v hlavě metronom kombinovanej s kalkulačkou, pocházej patrně z nějaký jiný planety, protože to se nedá ani spočítat, natož společně zahrát. Přesto to všechno VdGG hrajou s neuvěřitelnou lehkostí, jako by to byla tříakordová záležitost k táboráku. Neskutečný. A samostatnou kapitolou je Hammillův zpěv – minule zpíval o dost agresivněji a já to přičítal stárnutí hlasu, ovšem teď mi připadal mnohem uvolněnější a krásně si hrál s výrazem i texty.

Nový desky se mi obecně dost líběj, takže mi nedostatek starších pecek nijak nevadil. To ovšem neplatilo pro část publika, která holt chtěla slyšet Killera, Scorched Earth, Man-Erg nebo Still Life a časem začala na Hammilla a spol. nespokojeně pokřikovat. Ach jo, zase ostuda. Setlist byl přitom sestavenej výborně, dlouhý věci (třeba Over the Hill z Trisectoru, kterej se mimochodem zmíněným legendárním peckám v pohodě vyrovná) se střídaly s krátkýma údernýma peckama (Nutter Alert z Present) a pořád bylo co poslouchat. No a pak přišlo naprosto dokonalý finále v podobě Childlike Faith in Childhood’s End – tenhle nietzschovskej epos mám od VdGG snad úplně nejradši a ani jsem nedoufal, že ho uslyším naživo. A pánové se do toho opřeli tak, že publiku kolektivně a zcela hmatatelně spadla čelist. Ztichnul dokonce i ten debil vpravo uprostřed, kterej měl do tý doby pocit, že lidi přišli na něj, a tak pořvával nějaký pitomosti do každý klidnější pasáže. In the death of mere humans life shall start… Pak už jen přídavek v podobě další klasiky Sleepwalkers (máničky konečně ukojeny) a po hodině a půl byl konec. Parádní koncert, příště půjdu zas…

K mé velké radosti moje fotky už podruhé zaujaly organizátory skvělého festivalu Kolem světa, takže se na něj opět chystám – pokud byste někdo měli chuť na povídání a obrázky z loñskýho treku po Pirinu a Rile (Bulharsko), jste srdečně zváni v sobotu 19.3. od 13:15 do kulturního domu Ládví na Praze 8 (hned u metra). Zajímavých věcí se tam děje spousta celou sobotu a neděli, ostatně podívejte se do programu.