Tolimati.cz

Letos jsme to s letními cestami pojali skutečně velkoryse – proč jezdit na jih jen jednou, když to jde dvakrát, že ano . Takže jsme na konci července nevyrazili tradičně do Jizerek nebo tam někam, ale k Jarmilině babičce a dědovi do Razgradu, což je město zvíci cca Berouna na severu Bulharska, cca 120 km od moře. Pravda, zpočátku se tam dalo akorát tak ležet v bazénu (pokud si člověk nechtěl hrát na zvolna grilovaný kuře), ale po pár dnech výhně se tam udělalo velmi příjemně, takže jsme mohli jezdit po okolí, zkoumat místní atrakce (zejména vykopávky starořímskýho města Abritus), sledovat koncerty v rámci místního Festivalu kyselýho mlíka (ano, čtete správně) apod. No a následnej týden u moře ve Varně byl taky prima – za zmínku stojí delfinárium nebo mořský akvárium, výborná zmrzlina (podobně dobrou mají akorát v Itálii – v tomhle mě Bulharsko velice překvapilo), dobrý víno a tak. Hodně zajímavá byla výstava fotek Alexandra Ivanova, kterej fotí Bulharsko z výšky (většinou z paraglidů) podobně jako mnohem slavnější Yann Arthus-Bertrand zbytek světa. Já taky trochu trápil foťák, ale víceméně jen reportážně – koho to zajímá, mrkněte sem.

No a druhá půlka srpna tradičně patřila jihoitalskýmu Garganu. Podobně jako vloni (a na rozdíl od předchozích let) jsme tam letos v podstatě nepotkali mrak, což je ideální pro válení na pláži, relaxování, dobíjení baterek a výrobce zmrzliny, kterou se tam v tomhle počasí člověk musí vážně cpát na kila, jinak se upeče. Méně ideální je takový vedro pro výlety do okolí a focení bouřkovýho nebe, takže jsem se s foťákem tentokrát omezil hlavně na východy a západy slunce. Velmi příjemným zážitkem byl zas po dvou letech výlet na ostrovy Tremiti, kde moře kupodivu nezvykle bouřilo a nedalo se tak potápět na některých oblíbených místech, ale zase se na to krásně koukalo. Tomáše tentokrát (zaplaťpámbu) netrápila žádná nemoc a tak si mohutně užíval moře i další radovánky, Nika se staronovou parťačkou Anežkou podnikaly nájezdy na místní trhy s korálky, kabelkami a dalšími ozdobičkami, jednou se nám ve vlnách málem povedlo převrátit půjčený šlapadlo, prostě tradiční pohoda. Jinak se Rodi docela mění – tamější konšelé se konečně rozhodli dotáhnout konkurenční Peschici a Vieste a postavit pořádný molo s vlnolamem, čímž se tradiční panorama změnilo ve staveniště. Příští rok má být hotovo a zprovozněno, tak uvidíme, co to s atmosférou ve městě udělá…

Vzhledem ke zmíněnýmu výletu na ostrovy si tentokrát fotostroj docela užil a jsou z toho hned dvě galerie, takže pokud chcete, koukněte sem. A tady, resp. tady zase najdete tradičních pár cvaků rodiny a kamarádů. Enjoy!

Sakra, nějak jsem sem zapomněl pověsit link na fotky z níže popsaného londýnského víkendu, ač už na galerii visí přes týden. Nuže, koho zajímají, koukněte sem – odshora až po fotku The City 3, zbytek jsou zas jiný města. Enjoy!

To se mi takhle občas v lednu přihodí, že kolem sebe vidím divný racky. Loni mi k nim pomohla poslední deska Kate Bush a vznikla z toho Aerial Series, letos si tak jdu nocí, poslouchám pro změnu Still Life od Van der Graaf Generator (poprvé asi tak po 15 letech :)) a najednou vidím sněm duchoptáků. Tak jsem je párkrát cvaknul, pokud vás zajímají, kuk sem.

Když se chci podívat na hezký fotky mořskýho pobřeží, otevřu si stránky Philipa Plissona, Guye Edwardese… a teď už i Radima Spitzera. Ani ne třicetiletej fotograf původem z Čech žije a fotí v Austrálii (hlavně Sydney a okolí) a pokud občas chodíte na veřejný fotoservery u nás i jinde, možná ho znáte pod nickem jammer79. Hrozně se mi líbí, jak chytá moře v pohybu v každým světle – málokterýho fotografa napadne nasadit na objektiv několik ND filtrů najednou a získat tak čtvrtvteřinový pohybový rozostření ve chvíli, kdy za normálních okolností nic podobnýho není možný. Kdo Radima nezná, koukněte sem.

Dlouho se tu nic neobjevilo, což mělo podobně jako každé léto jediný důvod – tradiční mnoharodinovou výpravu na jih Itálie do Gargana. Letos proběhla už podesáté, ovšem místo pokojné oslavy jubilea začala přinejmenším pro nás poněkud dramatičtěji – vinou sviní bakterií jsme dva dny po plánovaným termínu odjeli jen my s Dominikou a dalo se mluvit o velkým štěstí, že za náma mohli Jarmila s Tomem dorazit na druhej týden. Zatracený malý brebery… ale nakonec se zadařilo aspon z poloviny, dobře tak.

Samotný Gargano patřilo tentokrát k nejlenivějším v dějinách, na čemž se podepsalo především počasí – takový vedro nepamatuju, pokud nepočítám cca 17 kapek předposlední den, tak celou dobu nesprchlo, mraky jsme za těch 14 dní viděli asi tak dva. Relaxuje se v tom dobře, ovšem moje obvyklé okružní jízdy po vnitrozemí přišly výrazně zkrátka, do auta jsem se dokopal všehovšudy jednou. Po čtyřech letech jsem tak vynechal svou oblíbenou Ischitellu, za což se jí dodatečně na dálku omlouvám (pro neznalé: klídek, Ischitella je město, ne osoba :)). Nezdarem skončil i pokus o pěší zdolání nejvyšší garganské hory Monte Calvo, protože teplota ve stínu (kterej tam nikde nebyl) atakovala čtyřicítku, nad pekelně vzdáleným vrcholem pražilo slunce a pod ním kroužily nějaký okřídlený potvory, asi ne přímo supi, ale vypadaly podobně a na náladě nepřidaly. Takže jsme se tentokrát intenzivně věnovali válení na pláži a vyžírání rodianských zmrzlináren, na dobrodružství dojde jindy.

Čímž chci naznačit, že ani fotky tentokrát nedopadly bůhvíjak, nádherný bouřkový mraky posledních let jsem si mohl tak akorát představovat, slunce pralo a pralo, zkrátka většina pokusů se omezovala na východy/západy slunce a zkoumání, jak nejlépe umístit stativ do vln, aby to na fotce vypadalo dobře a přitom to foťák přežil . Nicméně koho to zajímá, může se podívat sem, a pokud byste chtěli vidět řádění dětí na pláži či další momentky z natáčení, koukněte na pár fotek sem nebo sem.

Dlouho jsem sem nedal žádnej tip na zajímavou fotogalerii, tak to napravím. Pokud máte rádi fotky přírody a nejste zastánci realistickýho pojetí za každou cenu, tj. pokud se vám líběj spíš sytý barvy než odstíny šedi, patrně si Michaela Andersona oblíbíte. Pro krajináře je to téměř povinná záležitost, taková škola světla a kompozice se jen tak nevidí – Anderson se podobně jako třeba Guy Edwardes nebo Ladislav Kamarád drží osvědčených kompozičních zásad a podobně jako jmenovaní mistři dokazuje, že ne všechna pravidla se hodí jen k tomu, aby se porušovala. No a já jen očarovaně zírám a děkuju Markovi do Bratislavy za tip…

Letní chození po Tatrách jsem nezažil mraky let a když jsme s Markem, Litou, Radimem a dalšími dobrodruhy z Fotografovani.cz domluvili letní pětidenní výlet do Roháčů, těšil jsem se jak malej. Opět se mimochodem potvrdilo, že se dovolená na Slovensku vyplatí z mnoha důvodů – bydleli jsme v chatkový osadě Krajinka za Zubercem ve výšce cca 900 mnm přímo pod horami za ceny, za který vás v Čechách nechají tak postavit stan u vody, a ubytování bylo přitom poměrně (no, spíš velmi) komfortní – v každý chatce dvě dvoulůžkový ložnice, obývák, kuchynka, sprcha a WC, v areálu hospoda, ohniště a potok, prostě pohoda. Po zahřívací procházce po Roháčských plesech přišel vrchol výpravy – start ve 2 ráno, abychom stihli východ slunce na hřebenech (což obnášelo příjemnej, leč poněkud dobrodružnej dvouhodinovej noční vejšlap o cca 900 výškových metrů, přičemž jsme celou cestu přemýšleli, kterej ze stínů za stromem je ten hladovej medvěd, co jsou teď v Roháčích přemnožení), pak parádní cesta po hřebenech z Brestové přes Salatín, Spálenou a Pacholu až na Baníkovský sedlo, cca 30 km, převýšení radši ani nepočítám, počasí přálo, skvělá cesta. Ještě jednou obří díky Markovi, Litě, Petře, Karlovi a dalším dobrodruhům, taktéž tatranskému počasí, medvědům za absenci, penzionu Šindlovec za výhodnou polohu při návratu, prima chatárce… už se tam těším znova, druhá půlka toho hřebene nám ještě zbývá. Jo a fotky tady.

Jestli mám v něčem kliku, jsou to fotovýpravy na Slovensko. S lidma z fotografovani.cz jsme po roce opět naplánovali víkendový chození (resp. výpady lanovkou) po Tatrách a začátek byl úplně stejnej jako loni – v pátek po cestě hnus, humus, bahno ve vzduchu, viditelnost cca 5 m a neutěšenej pocit, že k focení budou akorát tak sklenice s grogem. A pak sobota ráno, na nebi ani mráček, modro, slunce, sníh a paráda. Na rozdíl od minulýho roku nikdo nepodnikal zmatený pokusy o focení východu slunce a s pár lidmi jsme se hned po ránu rozjeli do Tatranský Lomnice za účelem pokoření Lomnickýho štítu. Byl jsem na něm jednou v životě cca před 25 lety, od tý doby se leccos změnilo – nahoře je vybudovanej chodníček přes celej vrchol, ze kterýho jsou komplet Tatry jak na dlani. A bylo na co dívat, pohled zcela srovnatelnej s červnovým Watzmannem. Skvělý počasí vydrželo až do nedělního odpoledne, v sobotu jsme prochodili stráně okolo Popradskýho plesa, v neděli následoval přesun do Roháčů, část výpravy fotila závody psích spřežení okolo Zuberce, jedním slovem paráda. Kdo chcete vidět fotky, mrkněte sem (odshora až po Vánici 2 je to z letoška, zbytek ze zmíněný lonský výpravy). Do Roháčů se s Markem, Litou a dalšími plánujeme vrátit v červnu, jsem zvědavej, jestli počasí opět vyjde…

Už jsem tu před časem psal, že galerie od léta víceméně ležela ladem – dílem za to mohly technický problémy, dílem moje neschopnost. No, minimálně první důvod už neplatí, takže se nemám na co vymlouvat a radši jsem tam něco přihodil. Tady najdete pár fotek z podzimu a dosavadního poněkud nezimního průběhu zimy, tady je ještě něco málo z letního Mnichova. A pokud toužíte vidět vykopávky z Peace Frog (Štěpáne sorry ) na prosincovým koncertu na Slamníku, koukněte sem.

No a když jsme u Peace Frog, máme za sebou první letošní hraní v Chateau (dříve Chapeau) Rouge na Starým městě, bylo to takový vcelku normální, cca 50 lidí, většinou turisti ze zahraničí, klub nepatřil k nepříjemnějším, ale co, zahráli jsme si. Zato jedna nemilá zpráva: vinou vytížení jednoho z žabích mužů odpadá koncert s Janis Joplin Revivalem 3. února v Hlubočepích, koho jsem už stihl pozvat, prosím škrtněte si to. A místo toho přijďte příští čtvrtek (18.1) do Jet Clubu na Žižkov (web zde, Orebitská 5). Další koncert v Praze na sebe asi dá pár týdnů čekat…

Před pár dny se odehrál další sraz lidí z fotografovani.cz, tentokrát v Beskydech. Počasí tentokrát focení úplně nepřálo, přesto se našli 4 stateční, kteří během jednoho dne obešli půlku zmíněného pohoří a dostali se až na jeho vrchol, tj. Lysou horu. (Původně nás bylo 7, ale 30 km bylo na některé účastníky příliš a v půlce to vzdali.) Celé to spunktoval Martin Š., na fotce 2. zprava, kterému tímto budiž poděkováno. Pro mě osobně měla výprava jeden vcelku zajímavej důsledek – Lysou horou jsem si zkompletoval sbírku navštívených nejvyšších vrcholů pohoří v Česku, takže teď už čekaj jen Andy a Himálaj . Jinak měl sraz vcelku obvyklej průběh, tj. pohoda, víno a tak, jen to focení tentokrát přišlo trochu zkrátka. Jedna z mála fotek, která snad nestojí za okamžitý smazání, visí tady. (Jinak slibuju, že už zase začnu věšet fotky i k sobě na galerii, od září ji dost zanedbávám – jenže napřed nefungoval upload, pak nebylo co věšet, neb dostat se k focení je pro mě teď docela svátek, a teď jsem na to s návalem jiných věcí nějakou dobu ani nevzdech. Ale všechno bude…