Tolimati.cz

Přiznám se, že Asanace je pro mě z mnoha důvodů srdeční záležitost. Před pár dny jsem si ji znovu přečetl a ano, asi vážně není tak dobrá jako dva předchozí Havlovy mistrovský kusy (Largo Desolato a Pokoušení), oproti nim trochu šustí papírem a je asi i trochu schematičtější. Jenže já na ni prostě nedám dopustit – poprvé jsem ji četl coby novinku krátce po prvním exilovým vydání (1988), ještě za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejím sehrání, doteď mám doma salátovej výtisk utopenej na jedný památný vodě… prostě jak říkám, vztah jak sviña. Ale naživo jsem ji kupodivu nikdy neviděl, účast na Zábradlí (kde hru začali chystat už na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, že P.T. čtenáři Asanaci znají, protože se mi nechce popisovat děj a spíš mám chuť psát o jednotlivostech. Ostatním se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektů chystá na čísi rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v němž při práci architekti bydlej. Hlídá je přitom „tajemník“ aneb všemocnej tajnej, a zmíněný rozkazy přicházej od „inspektorů“, tedy místních papalášů. Ti se v průběhu hry několikrát vystřídaj a vlastně jsou nejdůležitějšíma postavama děje. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpačitý – už v první scéně Kuzma Plechanov přinese na scénu místo houslí poněkud „michalodavidov­skej“ synťák a začne na něj vyluzovat poměrně velkej rámus, na což jsem si musel chvíli zvykat. K tomu skeptickýmu melancholikovi prostě seděj housle mnohem víc, byť klávesy nakonec dojdou opodstatnění (ale o tom dále). A nějakou dobu mi taky trvalo, než jsem rozchodil poněkud kožený dialogy – vlastně doteď nevím, jestli byli herci (hlavně Jiří Ornest a Kristina Maděričová coby manželé Bergmanovi) ze začátku trochu svázaní a pak se pořádně rozjeli, nebo jestli jsem si prostě zvykl na jistou nepřirozenost, pro Havla ostatně typickou. To bych to asi musel vidět víckrát.

Ovšem už někdy v půlce první půlky (zhruba od scény s prvním inspektorem, kterej mezi architekty vnese dočasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteční výhrady začaly rozpouštět a naopak jsem začínal oceñovat věci, který mě ze začátku trochu zarážely. Třeba některý herecký polohy. Alberta jsem vždycky vnímal jako takovýho idealistickýho nemrcoucha a hele, maniakální poloha v podání Ondřeje Veselého mu nakonec velmi sedla. Ještě větší problém jsem zprvu měl s tajemníkem estébákem, kterýho Ondřej Mataj hraje jako takový mladičký ucho dychtivý po moci a já měl pochybnosti, jestli by podobnej elév dokázal budit takovou hrůzu. Postupem času mě velmi přesvědčil.

A za některý věci zasluhuje režisér David Czesany pochvalu absolutní, neb se mu povedlo rozvinout původní text do tvaru, kterej o totalitě řekne víc než mraky slov. Asi vůbec nejlepší je v tomhle směru část od příchodu zmíněnýho prvního inspektora do konce první půlky. Třeba totálně smíšený pocity architektů z místního grófa, kterej má IQ tykve a chování řeznickýho psa, ale na druhou stranu neškodí, ale pomáhá. Okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak cenný byli tehdy hodný blbci ve vysokých funkcích – za normálního režimu by v životě neopustili kravín či výrobní linku, ovšem bolševik potřeboval dělnický kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustě věcí. Ovšem od přírody nemuseli být zlí, na rozdíl od chytrých šéfů – to byli většinou logicky svině. Nebo způsob, jakým šéfprojektant Bergman po počátečním šoku vyrostl do fakticky dobrýho manažera, aby se po následným utažení šroubů opět propadl do role totálního slabocha. A výborně se povedl i mejdan na oslavu svobody, na němž se stane mnoho důležitého pro další děj. Tady by housle nestačily, tudíž jsem Kuzmův syntezátor pochopil.

Asanace na Zábradlí zkrátka není ani puristickým zachováním originálního textu, ani razantní režisérskou úpravou – tak něco mezi. Není to úplně dokonalý a třeba posledních pět vteřin bych klidně škrtl, rozhodně to ale stojí za vidění. A mně se to líbilo fakt dost.

Divadlo s poněkud paradoxním názvem (nejvíc komediálních prvků jsem v něm zatím viděl asi v Kafkově Procesu, což věru není žádná řachanda) se pustilo do adaptace klasického románu Josepha Conrada, který stejně všichni znají hlavně coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z posledních počinů současnýho souboru před letním rozpuštěním a pokud vám nevadí těžší podívaná, utíkejte na to.

Pro ty, kdo to neznají, rychlej úvod do děje: voják Marlowe dostane úkol proniknout do africký (u Coppoly vietnamský) džungle a odchytit tam zběhlýho plukovníka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromý impérium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Úkol je to poněkud nestandardní a všem z toho postupně začíná více či méně, ale spíš více, hrabat.

Co je dobrý vědět: režisér David Jařab se rozhodně nepustil do pietního oprášení původního románu, tím méně filmu. Ono by to ani moc nešlo. V Conradově originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavně drsná výpověď o střetu západní civilizace a africký divočiny v době, kdy na mapách byla ještě spousta lvů a výprava do džungle v Kongu byla skutečně o tělesný i duševní zdraví. Coppola přenesl děj do války ve Vietnamu a spojil tak exotický prostředí se situací, která je už z podstaty mezní a leckterým úchylkám se v ní velmi dobře daří. To je sice efektní a silný, ale taky dosti nepřenosný. Pokud Jařab chtěl, aby jeho hra oslovila lidi i jinak než jako vzpomínka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z těchhle pojetí – válka v džungli tu není relevantní a exotika už v dnešním světě skoro neexistuje, v sebedivočejší zemi třetího světa vás do půl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabídnou kulturní program. Co s tím? Inu, stačí obrátit celej příběh introvertně dovnitř a zbyde vám po čertech silná výpověď o šílenství z odloučení od společnosti a odtržení od hodnot, který všichni okolo vás sdílí. K tomu ovšem může dojít úplně stejně v činžáku na Žižkově jako v Kongu. Exotický prostředí je proto u Jařaba jen zlehka a nenásilně nahozená kulisa, to důležitý z příběhu se může stát komukoli kdekoli. Jařab dokonce oslabil i leitmotiv původní verze, tj. to, že si Kurtz podmanil domorodce z cizí kultury – tady sice občas vystupuje nemluvící černoch, ale hlavní patolízalská dvojka jsou „normální“ běloši poněkud úřednický, leč standardní vizáže a projevu. A co teda hra vlastně říká? 1) Z pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadný a zároveñ nebezpečný podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastní kritickej rozum a následovat onu autoritu bez přemýšlení. Nebezpečný proto, že člověku dřív nebo později spadnou klapky z očí a pak většinou následuje nějaká vypjatá (až krvavá) reakce. Obě informace jsou sakra cenný i tady a teď, Kongo nekongo.

A ještě jedna věc: hrozně se mi líbí, jak v Komedii pracujou s fyzickým herectvím na pódiu. Nějak jsme se po představení shodli, že jiný pražský divadla, do kterých chodíme (Činoherák, Dejvice, Švanda, Dlouhá atd.) mají výraz postavenej hlavně na konverzaci, tady se ovšem nebojí hrát všemi údy (v případě Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). Odvážné a sympatické. Tohohle divadla bude škoda.

Tak jsem konečně dorazil paměti Keithe Richardse, asi nejlepší plod nedávných Vánoc (díky, Jarmilo :)). A ač normálně memoáry moc nečtu a mám radši beletrii, vzpomínky kytaristy Rolling Stones mě dostaly minimálně ze tří důvodů.

Tím nejdůležitějším je pochopitelně muzika. Možná jsem naivní a určitě starej, ale prostě mi přijde skvělý v době počítačů a selektorů číst o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny posloucháním chicagskýho blues padesátých let a nekonečným zkoušením, jak napodobit ten či onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepřišel, a pamatuje si to tak dobře, že to dokáže přesně rekonstruovat i po 50 letech a po všem, co k nim patřilo. A víceméně mu to vydrželo dodnes. Člověk, kterej se už půl století živí hraním, stal se legendou a milióny přehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej čistýho nadšení z obyčejnýho jam session s nějakým neznámým Jamajčanem, protože se mu prostě líběj jeho kytarový sóla, a tak to protáhne do půlročního turné. V době Superstar neuvěřitelný.

Za druhý je Life samozřejmě výtečným dokumentem o šedesátých a sedmdesátých letech v muzice i ve věcech okolo ní. Trochu jsem čekal, že Keith bude okolo drog a dalších průserů mlžit jako kdysi Bill Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. Mně to popravdě řečeno časem přestalo bavit a pasáže líčící excesy všeho druhu jsem občas přeskočil, ale pokud chcete vědět, kdy a kde Keith poprvé ojel Anitu Pallenberg a jak si v půlce 70. let sháněl čistej koks, dozvíte se to.

A třetí věc – vztahy. Sám už dlouho tvrdím, že bigbítová kapela tvoří společenství vyššího řádu, a jsem rád, že to mám od Keithe potvrzený. Dostala mě jedna pasáž z 80. let – Richards popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovýmu vylíčení všeho, v čem ho Jagger sere. Nenechá na něm suchej chlup od dětství až do současnosti. A celý to zakončí slovy: „Takhle Micka Jaggera vidím já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, že si nějakej kokot na Micka otvírá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…

K adventnímu období patří správně depresivní kulturní zážitek jako k velbloudovi hrby – v minulých letech třeba The Proposition nebo Lebka z Connemary, teď Dogville. Můj oblíbený film Larse von Triera si o divadelní zpracování říká sám, v podstatě se totiž na divadle odehrává, takže jevištní adaptace věru nemohla být složitá. K tomu důstojné prostředí Stavovského divadla a hlavně režírující Krobot z Dejvic, takto záruka kvality a osobitosti i u přejatých věcí. Tohle musí vyjít. A… ono to zas tak nevyšlo.

Pro neznalé: Dogville je o tom, že do coloradskýho buranova ve 30. letech dorazí mladá kráska na útěku, požádá místní o azyl a následně cca 2 hodiny sledujeme, jak jí celý město víc a víc ubližuje – napřed nesměle, pak čím dál tím brutálněji, využívaje její bezmocnosti. Až to celý dospěje k hodně překvapivýmu, drsnýmu a poněkud nekonvenčně moralistickýmu závěru. Více Google, příběh je známej dost. Z programu jsem věděl, že je hra oproti filmu zhruba o hodinu zkrácená, a moc mě zajímalo, co Krobot vypustí, co naopak akcentuje a hlavně kam celý představení oproti předloze posune, aby tomu dal novou tvář a nejlépe i význam. Umí to jak málokdo, viz Muž bez minulosti v rodných Dejvicích, ale třeba i Hamlet tamtéž, patrně má nejmilejší „netradiční“ shakespearovská adaptace vůbec. Jenže tady jakoby mu stála za zády komise hlídající totální věrnost originálu. Je pravda, že jsem film viděl naposled někdy před rokem a rozhodně si nepamatuju každou scénu, ale v mnoha případech mi připadalo, jako kdyby autor adaptace používal při práci s originálním filmovým scénářem hlavně metodu „copy and paste“ – některý klíčový repliky byly snad vážně slovo od slova stejný. To zmíněný zkrácení jsem nijak zvlášť nepostřehl. Jistě, ve hře na rozdíl od filmu chybí vypravěč a ústřední Dogvillan Tom Edison tak dostává větší prostor, ale tím rozdíly víceméně končí. Žádnej posun se nekoná ani zdálky.

No dobře, tak tedy originál zůstal puristicky zachován, taky řešení. V tom případě vše stojí a padá s herci, tedy především s hlavní hrdinkou Grace. No a tady je druhej kámen úrazu. Nicole Kidman ve filmu fantasticky pracovala s úsporným výrazem a gesty, člověk (teda přinejmenším já) podvědomě od začátku cítil, že není všechno tak jak se jeví, a ve zmíněný pointě už jen vše zapadlo na správný místo, až to cvaklo. Lucie Žáčková naproti tomu kolikrát až zbytečně přehrává, každou chvíli teatrálně cosi vykřikuje nebo se hroutí a ve finále tak nepůsobí příliš uvěřitelně. Jinak se na pódiu sešlo hodně slavných jmen a samozřejmě hrajou dobře (hlavně František Němec nemá chybu), stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že ansámbl takových Dejvic nebo Činoheráku současnou sestavu Zlatý kapličky ještě o něco předčí.

Ne že by to byl vyslovenej průšvih jako např. Marie Stuartovna na Vinohradech – pokud někdo film nezná, v podstatě dostane ořezanou verzi téhož a příběh ho jistě zasáhne velmi podobně. Pokud ale máte Dogville doma na DVD, klidně si ho pusťte a do divadla můžete jít na něco jinýho…

Dámy a pánové, tak tohle je nářez. Móda divadelních adaptací filmů (vůbec zajímavá věc, osobně se těším hlavně ke Švandovi na Kurs negativního myšlení) dorazila i do Dejvic, capo di tutti capi Krobot se chopil Kaurismäkiho příběhu o ztrátě a znovuhledání paměti a stvořil tak zábavnou a hravou dvouhodinovku, že stačí pomyslet v podstatě na libovolnou scénu a hned dostávám lepší náladu. Ideální záležitost do deštivýho jara.

V příběhu o bezvýznamným chlápkovi, kterýho na nádraží přepadne parta zlodějů s baseballovou pálkou a on společně s doklady přijde i o paměť, kupodivu nehraje žádnou zvláštní roli samotná dějová linka – hlavní postava se prostě motá životem za asistence Armády spásy a přemýšlí co se sebou, jistá zápletka se z toho po čase vyloupne (a ano, odehraje do konce), ale v podstatě by se to celý dalo odvyprávět pomocí tří vět. Mnohem důležitější je forma – Muž bez minulosti je téměř regulérní muzikál, navíc většinou s živou kapelou (kytaru, basu, piano, harmoniku i perkuse obstarávají sami Dejvičáci, playback do toho zní jen výjimečně). Hudební výstupy se skvělými zpěvy (ty sbory občas zněly vážně úchvatně) se střídají s mírně střelenými jevištními epizodkami, mezi nimiž u mě osobně vede scéna na policii – z tý by mělo radost i samotné Ministerstvo švihlé chůze. Ale i jindy jsem si občas vybavil Monty Pythony, hlavně asi Meaning of Life. Takovej Martin Myšička by k nim mohl z fleku nastoupit, kdyby se ještě někdy dali dohromady.

Což mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu – k hercům. Takovej All Star Team se na jednom jevišti jen tak nevidí. Hlavní role hrajou David Novotný a Tatiana Vilhelmová, kolem nich krouží v podstatě všechno, co v má Dejvicích nohy – zmíněnej Myšička, Trojan, Plesl, Neužil, Melíšková, Babčáková, Martha Issová a mnoho dalších. Jinými slovy první liga. A přitom půlka těchhle hvězd (v nejlepším smyslu toho slova) hraje v podstatě totální křoví, třeba trio Babčáková – Melíšková – Issová nemá snad ani jednu repliku, jen zpívá, případně se staví na hlavu nebo dělá mosty. A to bohatě stačí k tomu, aby každý ze jmenovaných na jevišti doslova zářil. Minimalistickej hereckej koncert ukázněnosti, pokory a služby celku. V Dejvicích momentálně funguje světová sestava. (A to nemluvím o tom, že mezi největší superstars představení patří… pes. Jeho výkon je fakt nadpozemskej, coby majitelé pubertálního labradora jsme opravdu jen zírali.)

Nedávno jsme absolvovali velmi smutnej zážitek na hře, která byla vlastně formálně docela podobná – v Semaforu na Lysistratě (ještě dnes se z toho trochu osypávám). Možná by se Jiří Suchý etc. mohli zajít podívat o pár ulic dál, jak se to vlastně má dělat…

Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás přivedla hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha Dejvicích, Švandách i Činoherácích zase jednou něco na velký, řekněme oficiálnější scéně, abychom nezapomněli, jak takový prostředí vlastně vypadá (naposledy jsme v něčem podobným byli před 2,5 lety na Kohoutově Eine Kleine Machtmusik). Nuže, přišli jsme, viděli jsme a teď se zase můžeme v klidu na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.

Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra, lze to udělat pietně tradičně, na čemž nevidím nic špatného, třeba Othello na Shakespearovských slavnostech byl právě takovej a líbil se mi. Nebo se to dá překopat a aktualizovat – a v tom případě je dobrý, když se toho chopí režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzývá ho na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nějakýho nezvyklýho úhlu. To udělal třeba Krobot s Hamletem nebo Pitínský s Goethovými Spřízněnými volbou (obojí Dejvice), první věc se mi líbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna ale naproti tomu patřila jednoznačně do kategorie „režisér předvádí vlastní ego“. A to jak vizuálně, tak (především) akusticky. Nic proti modernímu nábytku, oblečení a rekvizitám u klasický hry. Královnu Alžbětu na obrovským bílým plastovým (nebo sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak dětinská, ale budiž. Snad i ty golfový hole místo mečů bych přežil, i když ani tam nechápu smysl a přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát? To opravdu Špinar nevěří, že by Dagmar Havlová a další uměli vyjádřit nějaký emoce jinak? A ze všeho nejstrašnější byla hudba a další zvukový efekty – akustický vazbení mělo asi navozovat pocit napětí, mně ale navodilo především bolení hlavy. A ty písně… nejsem znalec německého techna a tak nevím, jestli použitá skladba nemá nějakej skrytej kontext, ale když se nejméně 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapování „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, už jsem definitivně nějakej smysl přestal hledat. Mariinu popravu doprovází úryvek z Like a Virgin od Madonny, což by pro absolutní lacinost zavrhl snad i divadelní kroužek ZŠ Dolní Kotěhůlky, a pokud v publiku seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu za Špinarovo rádobyironický zprznění God Save the Queen omluvit, to už bylo fakt moc.

Ne že by to celý nemělo dobrý momenty – samotná hra je skvělá a když se herci výjimečně trochu ztišili a začali hrát a ne křičet, bylo to najednou úplně jiný a člověk se mohl ponořit do příběhu o tíze moci a odpovědnosti, kterej rozhodně není nijak zastaralej ani po dvou stoletích. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protože režisér záhy usoudil, že už bylo dost Schillera a přišel čas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoření. Chudák Schiller, chudák Marie.

Asi ještě nikdy jsem nebyl v kině na přímým přenosu divadelního představení. Nicméně londýnské Národní začalo přenášet své premiéry do vybraných kin po celém světě a kamarádka Karolína si toho chvályhodně všimla, tož jsme vyrazili na hru Nation od Terryho Pratchetta v úpravě a režii neméně slavného Marka Ravenhilla. Na rozdíl od Jarmily, kterou přivábilo už jméno autora, jsem nikdy nebyl žádnej velkej fanoušek Zeměplochy, Pratchetta jsem odjinud neznal a tak jsem od hry čekal jakousi parodickou fantasy s odkazy na popkulturní ikony a víc nic moc. No, skepticismus bývá občas po zásluze potrestán ranou do palice :). Nation je v podstatě klasický postkatastrofický drama typu Cesty od McCarthyho, Dnu Trifidů nebo třeba Kingova Svědectví, akorát se odehrává v 19. století, ale to je víceméně jedno. Základní děj: bohatá šlechtická dcerka po tsunami ztroskotá na tropickým ostrově, na kterým stejná pohroma zdecimovala místní obyvatelstvo, zůstal jedinej dospívající kluk a pár domorodců z okolních ostrůvků a teď spolu musejí dát nějak dohromady základy nový civilizace. Až na občasný třeskutě vtipný záblesky (mnoho z nich obstarává slečnin papoušek, kterýho vlna taky nedostala) bych v tom Pratchetta nehledal ani náhodou, je to mnohem vážnější a – ač to slovo nemám moc rád – hlubší, kdo chce, může za velmi rychle odsýpajícím dějem a spektakulárními scénami najít zajímavý úvahy na téma, jak se vlastně utváří základní lidský společenství, jakými pravidly by se mělo řídit a zda jsou ty zásady kulturně přenosný či nikoli. Snad největším zážitkem je ale famózní inscenace – scéna, herci, zvuk, světla, to všechno bere dech. Ze začátku jsem měl dojem, že si holt v National Theatre můžou dovolit špičkovou výpravu, na kterou naše divadla nemají, ale Karolína mě coby bývalá produkční vyvedla z omylu, vlastně na tom nic složitýho nebylo. Teď se trochu bojím, aby na mě zdejší „velký“ produkce nepůsobily po tomhle zážitku zoufale amatérsky – ve čtvrtek jdeme na Vinohrady na Marii Stuartovnu, tak uvidíme.

Přiznám se, že z adaptace slavnýho von Trierova filmu v divadle Rokoko jsem měl předem trochu obavy – Rokoko jsem si (asi neprávem, omlouvám se) spojoval spíš s lehčím žánrem a provedením a dočkat se něčeho podobného jako Dona Quijota na Fidlovačce, to už opravdu nikdy nemusím. Ještěže šlo o planý obavy. (Jednu výhradu k divadlu si ale neodpustím: ten kýčovitej rudej načančanej interiér je vážně příšernej, esteticky zhruba na úrovni pohraničního stánku s trpaslíkama…)

Ale k Vlnám. Pro ty, kdo neznají film: příběh se odehrává v zapadlé skandinávské vesnici u moře nedaleko ropných plošin, kde žije uzavřená a dost puritánská komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Do toho si mladá a lehce retardovaná holka Bess přivede chlapa právě z oné plošiny, pro místní honoraci téměř symbol zlýho světa venku. Obě prostředí o sebe pochopitelně křísnou, tady už se ale divadelní pojetí od filmu lehce odchyluje: zatímco ve von Trierově podání je Bess víceméně jednoznačná oběť narážející na nechápající a netolerantní „systém“, v Rokoku se zpočátku jeví spíš jako mimózní nezralý dítě dělající blbiny, kterýmu se okolí snaží, byť poněkud specifickým způsobem, pomoct. Trochu mi to připomnělo třeba Sherrybaby. Ve druhý části se děj zamotává, z generačního nebo spíš společenskýho konfliktu se stává příběh o obětování až za hranici sebezničení, mnohé postavy procházejí zajímavým vývojem, ale nechci tu všechno vykecat (to na to raději jděte nebo si půjčte film). Oproti von Trierovi ale konec vyznívá až překvapivě pozitivně a smířlivě, v podstatě jako učebnicovej příklad katarze. Kromě povedený adaptace příběhu se mi moc líbila jednoduchá scéna a herci, mně dosud většinou neznámí (hlavně ústřední dvojka Lucie Pernetová a Hynek Čermák). Dobrá věc…

Je skvělý, když někdo úspěšnej a slavnej občas opustí osvědčený vyjetý koleje a pustí se do něčeho, co ho očividně baví, ačkoli se to vymyká obvyklýmu standardu a výsledek je po všech stránkách nejistej. Peter Gabriel takhle občas udělá skvělou scénickou nebo filmovou hudbu (Ovo apod.), Paul Verhoeven natočil po všech těch Terminátorech vynikající Černou knihu a v Dejvicích hrajou Debris od Dennise Kellyho. Po Tereminovi, Hamletovi, Dračím doupěti, 39 stupních atd. něco úplně jinýho, čistě z ekonomickýho hlediska možná krok vedle (nebylo vyprodáno, což je v Dejvicích unikát). Nicméně režírující Krobot zaslouží za odvahu pochvalu zvíci Kilimandžára.

Výše uvedené hry Dejvičáků se vyznačujou mimo jiné skvěle vystavěným příběhem a vcelku strhujícím dějem, na což u Debris můžete rovnou zapomenout. V celý hodinu a půl dlouhý hře se vyskytujou jen dvě postavy-sourozenci (Martha Issová a Václav Neužil), navíc si skoro nepovídaj, 90% času zabírají monology jednoho nebo druhýho. A hned první dva opravdu stojej za to – bratříček líčí bizarní sebevraždu otce (ukřižování), sestra zase smrt matky těsně před porodem (udušení kostí z kuřete). V podobným duchu se odvíjí spousta scén hry. Děj nečekejte, nejdůležitější myšlenka zní zhruba takhle: pokud vyrůstáte v dostatečně deformovaným prostředí, budou vám všechny deformace připadat v zásadě normální, ať si okolí myslí cokoli. Kdo chce, může hledat paralelu třeba s dětma vyrostlýma v ghettu v Terezíně nebo na podobných místech. Není úplně jasný, co je realita a co jen představa/halu­cinace/hra, ale když něčí život takjakotak připomíná noční můru, je to v podstatě jedno. Každopádně budete mít o čem cestou z divadla mluvit.

Hry podobnýho typu mají většinou v repertoáru hlavně amatérský divadla. Absolutně nic proti nim, ba naopak. Nicméně je skvělý vidět tenhle kus v totálně profesionáním provedení. Herci, zvuk, nasvícení, to nemělo chybu. Pokud vám nevadí experimenty, neváhejte. A nebojte se, o občasný hodně zábavný momenty tu není nouze – například píseñ Dead Puppies Aren't Much Fun (pokračování: They don't come when you call / They don't chase squirrels at all) nás rozchechtala zcela spolehlivě…

Zase jednou Švandovo divadlo, tentokrát autorská hra zdejšího kmenového režiséra Michaela Langa (na jeho punkovou kapelu Masomlejn jsme chodili v 80. letech na Chmelnici). „Groteskní thriller s prvky fantasy“ vypráví v podstatě o hledání a znovushledání jedné rodiny, až na to, že to není rodina ledajaká – ač to na první pohled není poznat, nejsou to tak úplně lidé, říkají si Dávníkové, pocházejí ze starýho Egypta, v současnosti mluví po šlonzácku (jako v Jablunkově a okolí) a místo umírání se mění v ptáky a odlétají kamsi. Když se to napíše takhle, mohla by z toho být poetická pohádka nebo taky horror, Švandům se ale až překvapivě dobře povedlo vybalancovat akční děj (místy docela drsnej) se skvělou situační a jazykovou komikou, takže se hodně veselý pasáže střídaj s momenty, kdy smích tuhne na rtech… to mám rád. Atmosférou a koneckonců i tématem to občas docela připomíná Gaimanova Sandmana, chvílema zase Addamsovu rodinu a v jistých pasážích třeba i Dogville. Kdo chce, může se celou dobu bavit velmi slušně odsýpajícím dějem, zároveñ je ale i o čem přemýšlet – třeba o tom, jak je obtížný/nemožný uniknout vlastním kořenům dokonce i v tom případě, že je před vámi úspěšně utajili. Výborný výkony podávají (mně doteď zcela neznámí) herci, líbila se nám i scéna a skvělá je i hudba z dílny samotného autora/režiséra. Pro mě zkrátka jedno z nejlepších divadelních překvapení za poslední dobu.