Tolimati.cz

Už dlouho jsem sem nedal žádnou pořádnou ptákovinu, tak to teď napravím. Užijou si ji sice jen anglicky hovořící, ale zato pořádně – já asi tak čtvrt hodiny nekontrolovatelně hýkal smíchy a děti se vyběhly podívat z pokoje v domnění, že se tatínek dusí. Jestli to znáte, sorry. Stahujte zde…

V sobotu 7. října se jel osmý ročník oblíbeného závodu Lhota Trophy (kdo to neznáte, informace a pravidla zde). Něco podobného se neděje každý den, proto si protentokrát dovolím trochu podrobnější pojetí…

Září: Lhota Trophy 8 slavnostně vyhlášena. Nadějná posádka Outlandos ve složení Jarmila, Jana, Lukáš, Štěpán a já se začíná připravovat na velké výkony.

Den –5: Po 2 dnech teplot a bolavýho krku se Jarmila vrací od doktora s prima zprávou – má angínu, antibiotika a co se Lhoty týče, tak i smůlu. Zkoušíme všechny možný i nemožný náhrady, ale nikdo nemá čas.

Den –3: Volá mi Štěpán a poněkud nepublikovatelnými výrazy mi oznamuje, že má angínu a antibiotika. Tvrdí ale, že do soboty bude určitě dobrej. Jeho optimismus mě těší, ale neuklid�?uje. Volám Janě, která mi hned zatepla oznámí, že jí od rána bolí v krku, má rýmu a je jí blbě. Raději se zdržuji komentáře.

Den –2: S Lukášem a Janou se účastníme tradičního prologu akce, kde se zjišťuje dosud tajné místo startu. Se slepou mapou nemáme nejmenší problém, se Štěpánovou nelepšící se angínou ano. Jana vypadá, že nedožije rána. S Lukášem zvažujeme změnu názvu na 10 malých černoušků, případně Poslední zhasne.

Den –1: Štěpán definitivně hlásí, že nejede. Po krátké debatě, zda účast celého týmu odvolat nebo ne, vítězí druhá varianta. Po skvělém koncertu Suzanne Vega (viz minulý report) tedy těsně před půlnocí odjíždím do Strašnic za Janou a Lukášem, jejichž byt letos slouží jako předstartovní základna. V 5.00 máme být ve Lhotě u Kladna. Před druhou ráno dokončujeme poslední přípravy, dáváme vítězného panáčka Jamesona a jdem spát, budík na 3:30 (tvrdí Jana).

4:14 Když mě budí Janin rozčilený hlas, vidím nad sebou svítit právě tahle čísla. A není to šifra, ale aktuální čas. Trošičku jsme zaspali. Lze stihnout vzdálenost 53 km přes celou Prahu za 46 minut od rozlepení víček? Víceméně lze. Doufám, že tento deník nečte dopravní policie? Doufám.

5:08 Jsme na sraze, přebíráme obálky se šiframi a další nutný materiály, závod začíná. Účelem je dorazit do zatím neznámého cíle, zbytečně přitom nebloudit a nevyužívat nápovědy k šifrám s průběžnými stanovišti, po cestě vykonat řadu šíleností a to celý si ohromně užít. Podle prvních šifer je jasný, že musíme na západ, první kola se odehrávají v okolí Karlových Varů. Lukáš při improvizované snídani málem polyká jednu klíčovou indicii (organizátoři měli fakt dobrej nápad zapíct obrázek na pečícím papíře do Karlovarských oplatků :)). Po ranním stresíku nejsme zrovna ve formě a tudíž nám i s jednou z lehkých úvodních šifer musí pomoci přítel na telefonu Karolína, ale od toho koneckonců člověk přátele na telefonu má. (Tímto děkujeme – bez pořadí důležitosti – kromě Karolíny i Miskinhovi, Katce Ž., Jarmile, Marjáně, Petře H., Honzovi R., Pekokovi, Yasarovi a dalším, které jsme během dne otravovali.)

11:00 Zatím to vypadá hodně dobře. Do limitu na splnění první třetiny závodu zbývá hodina a máme hotovo. Ohromně jsem si užil splutí peřeje Hubertus (pravda, mít laminátku, tak bych se na rozdíl od gumový Pálavy nejspíš necvakl, ale nešť), zato z lanový lávky jsem v Lokti letěl do Ohře jak zralá (a dost mokrá) hruška. Jana zas nadává, že jí smrdí kapsa becherovkou poté, co její kapesník posloužil coby lakmusový papírek při rozpoznávání 13. karlovarského pramenu v lahvičce zatavené v montážní pěně. Překypujeme optimismem a trousíme řeči o černých koních soutěže.

12:00 – 14.00 První problémy. Jednou z indicií je CD s počítačovou hrou The Prince of Lhota, po jejímž úspěšném dohrání se zobrazí místo dalšího stanoviště. Bohužel s sebou máme Lukášovo Maca, zatímco hra je určená jen pro Windows. Po marné snaze absolvovat hru v recepci hotelu kdesi v Nejdku, jehož šéfová podlehla našemu kouzlu a pustila Lukáše k hotelovému PC, vymýšlí Lukáš složitý manévr spočívající v přeposlání celé hry přes mail bráchovi, který ji snad následně dohraje v počítači doma. Celé je to velmi vynalézavé, nicméně trošku zdlouhavé.

O další problém se opět stará technika. Po 2,5 letech vlastnictví údajně moderního, skvělého a kdesicosi autorádia Seat Alana zjišťuju, že mě ten šmejd nenechá ručně naladit frekvenci, na který není dostatečně silnej signál. Informaci o dalším kódu tudíž neslyšíme, zatímco se okolo nás rojí konkurenční posádky s tranzistorky u uší a vesele poslouchají. Optimismus mizí rychlostí blesku, čemuž odpovídá i počasí – konečně začíná lejt.

15:00 Problém s Princem vyřešen, Pekoko zabodoval, nálada se opět zvedá. Zárove�? ale děláme rozhodující chybu – při pátrání po jednom starým kostelu z fotky si necháváme špatně poradit a odjíždíme asi 50 km do prčic, čímž ztrácíme spoustu času, sbíráme zbytečný kilometry a je jasný, že všechno nestihnem. Když se konečně dozvídáme, kde kostel leží, je jasný, že tam nestačíme dojet, pokud bychom neunesli letadlo. Nálada klesá kamsi do záporných hodnot, z černýho koně je polochcíplá třínohá herka. Únava vítězí, 3 lidi jsou fakt málo.

16:30 Za 2 hodiny je definitivní konec, kdo ho nestihne, má po ptákách. Jestli nechcem skončit jak sedláci u Chlumce, musíme do tý doby objet co nejvíc stanovišť. Rezignujem proto na luštění šifer, otevíráme obálky s řešením, Jana nadává jak špaček, neb byla asi tak půlkrůček od řešení moc hezký šifry, nicméně jí to nedocvaklo. Zjišťujeme, že organizátoři splnili hrozby a 2 stanoviště leží v Německu. Naštěstí máme občanky.

17:00 – 19:00 Objíždíme, co se dá. Na hranicích z nás mají policajti srandu, neb už jsme asi třicátí, ale co, konečně aspo�? něco stíháme. Nicméně do cíle v Bublavě dorážíme poměrně skleslí a při naslouchání okolních historek o tom, jak kdo co zvládl, očekáváme vyhlášení výsledků s dost výraznou obavou, abychom nebyli úplně poslední.

22:00 A je to venku – z 36 posádek jsme 23. No, ze začátku to vypadalo líp, ale koneckonců pořád je to relativně klidnej střed pole a na to, že jsme to celý odjeli ve třech, tak je to vlastně docela v pohodě. Rázem je svět veselejší, blahopřejem vítězům, děkujem organizátorům a pomalu balíme, neb na rozdíl od většiny přespávajících účastníků potřebujem domů. Cesta je dlouhá, nakonec vypínám motor před barákem ve 2:49 a mám toho úplně, ale úplně plný kecky.

Nuže: díky teamu Vokozy za prima závod a těšte se – příští rok budou Outlandos kompletní a pak to bude jiný kafe…

Je to divný, ale už je to rok, co Tolimatí stránky fungujou. Vážně stárneme nějak podezřele rychle… to bude tím globálním oteplováním .

Kdysi jsem se zařekl, že si tu na Tolimatech nebudu všímat politiky – nechci dělat stránku, na který se bude jenom nadávat (a jinak by to asi nedopadlo). Nicméně teď si fakt jednu poznámku neodpustím. Když jsem včera večer, pár minut po vyhlášení volebních výsledků, nevěřícně zíral na televizní extempore onoho vzteky rudýho člověka s bradavicí na tváři, vybavil se mi jeden zážitek z doby, kdy jsem dělal hlavního vedoucího dětskýho tábora.

Měli jsme tehdy mezi dětma jednoho kluka, cca 10 let, vypadal na víc. Byl trochu nervóznější. Jednou jsme měli sportovní den a tým tohohle hošíka prohrál po těžkým boji v nějaký disciplíně. A on vcelku normálně odešel ze hřiště, zamíchal se mezi ostatní děti a najednou vší silou nakopl zezadu holku z druhýho týmu, o 2 roky mladší a 2 hlavy menší, kamsi mezi lopatky. S výrazem v obličeji hodně podobným tomu, kterej včera předvedl vysokoctěný pan premiér. Naštěstí se nic vážnýho nestalo, holku jsme utišili, kluka docela výrazně potrestali, nicméně další rok jsme ho po zralé úvaze vzali znova a už byl v pohodě, podobný stavy ho přešly.

Jako vedoucí na táboře to asi dokážu pochopit (i když samozřejmě ne tolerovat), děti jsou děti a časem z toho vyrostou. Nicméně při představě, že by mě mělo něco podobnýho zastupovat ve světě a vládnout doma, se mi dělá fyzicky nevolno. Dál asi nemám co dodat…

Stána K. mi poslala milej animovanej obrázek. Doporučuju všem, který nervově či emocionálně vyčerpává práce, škola, péče o děti apod. a potřebujou se uklidnit. Nedoporučuju továrním dělníkům, mohl by se dostavit opačný účinek .

Další ročník tradiční hry Brány se odehrával v sobotu 22. dubna v Táboře. Byli bychom se tak jako loni účastnili, ale Jarmila měla přes víkend práci, tak jsem se pořadateli Vláďovi nabíd coby spolupořadatel. Zadařilo se, na rozdíl od lo�?ska bylo nádherný počasí, Tábor je prima město, účastníci si užili mnoha šifer a úkolů od stavění horkovzdušných balónů přes tvorbu origami s pravým živým Japoncem až třeba po skládání psích vnitřností správným způsobem do útrob nešťastného čtvernožce (pravda, jen na papíře). Pár fotek zde.

Z těch několika velikonočních přání, co se u nás letos sešly, se mi nejvíc líbilo tohle. Tak si to užijte .

Nechci to zakřiknout, ale podle tohohle obrázku už to vypadá, že to zima pomalu vzdává. Ale že se letos držela, mrcha… (Za obrázek díky Martinu Ševčíkovi z fóra na fotografovani.cz.)

Dětičky si vyžádaly silvestrovskej pobyt u babičky a dědy, kde můžou všechno a nikdo je k ničemu nenutí, a tak jsme s Jarmilou stáli před vskutku nezvyklou volbou – co dělat, když se nabízí více akcí a nic nám nebrání v účasti na kterýkoli z nich. A jak už to v podobných případech bývá, zvolili jsme špatně . Místo abychom se vypravili za Karolínou etc. na chatu k Voticům, usoudili jsme, že jsme na to příliš ztahaní a vyrazili se švagrem Vláďou a vzásaděšvagrovou Janou do jednoho nejmenovaného klubu (nejmenuji, protože ho mám normálně moc rád). V programu byly živý koncerty, bigbítová klipdiskotéka, filmy a guláš. Okolo desátý spustila kapela, jejíž členové sice výborně hráli, ale muzika se pohybovala někde mezi Olympicem a Katapultem a texty připomínaly Ivana Mládka. Nebyli jsme jediní, koho to vyhnalo ze sálu zpět do hospody (klub má naštěstí dvě místnosti), takže kapela dohrávala v podstatě do prázdna – řekněme mírný dramaturgický lapsus. Klipovka byla OK (RHCP, U2, Fatboy Slim apod.), velmi pěknej byl filmík Jürgen und Inge (snad si to pamatuju správně) aneb netradiční pohled na CzechTek 05 očima náhodných německých turistů. Krize bohužel přišla po půlnoci – na pódium nastoupila opět ona nejmenovaná kapela s drobnou personální úpravou a k našemu zděšení spustila Zvonky štěstí a další sračky z 80. let. Úprk o patro výš nás nezachránil – v hospodě naplno vyhrávaly pro změnu Knoflíky lásky. Ten Silvestr má fakt zhoubnej vliv – troufám si tvrdit, že nikdy jindy by šéf klubu nic podobnýho nepustil, neb by mu v tu ránu všichni zdrhli. Což jsme okamžitě udělali a jak jsem následně slyšel, zdaleka jsme nebyli sami. A guláš nebyl . Všem hezkej novej rok!

Příjemný překvapení nás dneska čekalo na procházce po městě. Jak jsme se tak batoumali centrem, navrhla Jarmila výstavu betlémů v Celetný („výstava Batmanů?“ zaradoval se Tomáš, než jsme mu vysvětlili, oč jde ). Měl jsem z toho trošku strach, čekal jsem takový to slizký lidovno po ladovsku, ale ono ne – výstava patří dvěma nadšencům podle vizáže z kategorie post-underground, zhruba ve třech místnostech je spousta vánočních motivů z nejrůznějších, z 90% procent přírodních materiálů, velká většina z nich je zcela kýčuprostá a při pohledu na ně člověk mýho typu jen trpce lituje, že má obě ruce volšový. Dřevo, textil, krajky, dřevo, sláma, dřevo, kukuřice, kov, dřevo… a samozřejmě hlavně dřevo. Všemu vévodí ručně vyřezaný vodní kolo, který maká jak o život na umělým potoce protékajícím galerií. Pokud máte chuť, zajděte si do 2. ledna do Hrzánský pasáže (Celetná, vedle KFC), litovat asi nebudete. Další informace najdete třeba tady. Doporučuju zejména Marjáně (která o tom ovšem předpokládám ví) a Lukokovi.