Tolimati.cz

Pokud bude tenhle zápis nÄ›komu pĹ™ipadat ponÄ›kud chaotickĂ˝ a neuspořádanĂ˝, omlouvám se – koncert jednoho z nejslavnÄ›jších pĂ­sniÄŤkářů všech dob skonÄŤil cca pĹ™ed 2 hodinami a já se z nÄ›j pořád nemĹŻĹľu docela vzpamatovat, tudĂ­Ĺľ neÄŤekejte nic souvislĂ©ho. OstatnÄ› v novinách a ÄŤasopisech bude v příštĂ­ch dnech/tĂ˝dnech seriĂłznĂ­ch recenzĂ­ jistÄ› neĂşrekom, takĹľe si dovolĂ­m spíše bezprostĹ™ednĂ­ dojmy.

Pro ty, co tam nebyli, ale znajĂ­ napĹ™. CD/DVD Live in London z loñskĂ˝ šñůry nebo nÄ›kterĂ˝ z mnoha live záznamĹŻ staĹľitelnĂ˝ch z netu: žádnĂ˝ velkĂ˝ zmÄ›ny v setlistu se nekonaly, oproti tomu LondĂ˝nu probÄ›hla tuším jen jedna zmÄ›na, mĂ­sto Democracy se hrál The Partisan. PĹ™esto se zážitek z ĹľivĂ˝ho koncertu s filmem absolutnÄ› nedá srovnat – to platĂ­ obecnÄ›, ale u Cohena ještÄ› vĂ­c neĹľ normálnÄ›. Jeho neskuteÄŤnĂ˝ charisma lze totiĹľ zakonzervovat jen velmi částeÄŤnÄ›, zato ze dvacetimetrovĂ˝ blĂ­zkosti (obÄŤas se vyplácĂ­ kupovat lĂ­stky hned prvnĂ­ den pĹ™edprodeje) ÄŤlovÄ›k dostane plnej zásah rovnou na komoru.

OK, tak pĹ™ece jen trochu systematiÄŤtÄ›ji: Ăşvod se nesl v trochu rychlejším (na cohenovskĂ˝ pomÄ›ry) duchu, trojka Dance Me to the End of Love, The Future a Ain't no Cure for Love byla velmi příjemná. Kapela vedená basákem Roscoe Beckem hrála od prvnĂ­ch tĂłnĹŻ fantasticky, pochopitelnÄ› nikdo nemÄ›l potĹ™ebu exhibovat (to v tÄ›ch pĂ­sniÄŤkách snad ani nejde), zato sehranĂ˝ byli všichni dokonale a kaĹľdej tĂłn mÄ›l smysl – takhle vypadá perfekcionismus ve svĂ˝ nejlepší podobÄ›. (JedinĂ˝ho miniklopĂ˝tnutĂ­ se dopustil sám Cohen, kdyĹľ si pĹ™i klávesovĂ˝ vyhrávce v Tower of Song trošku nespoÄŤĂ­tal doby a asi skonÄŤil o dva takty dřív neĹľ chtÄ›l, ale to vem ÄŤert, naopak to pĹŻsobilo docela mile :)). VynikajĂ­cĂ­ byl i zvuk, celĂ˝ to bylo docela potichu, ale aspoñ šel rozlišit kaĹľdej tĂłn. Naprosto mÄ› ovšem dostala práce se zpÄ›vem – dost ÄŤasto to nebyl Cohen & sboristky, ale tĹ™i aĹľ ÄŤtyĹ™i rovnocennĂ˝ hlasy dohromady vyrábÄ›jĂ­cĂ­ vÄ›ci neslĂ˝chanĂ˝.

Setlist tvoĹ™ily v podstatÄ› jen hodnÄ› známĂ˝ vÄ›ci, nemĹŻĹľu se ale ubránit dojmu, Ĺľe jsem spoustu z nich lĂ­p ještÄ› nikdy neslyšel. Pár příkladĹŻ: In My Secret Life, kterĂ˝ oproti studiovĂ˝ verzi na Ten New Songs Cohen odzpĂ­val celĂ˝ coby duet se Sharon Robinson a mÄ›lo to ĂşplnÄ› jinej náboj. Everybody Knows a Bird on the Wire, obojĂ­ s neskuteÄŤnĂ˝m „spodnĂ­m tahem“, dĂ­ky kterĂ˝mu stály chlupy na zádech asi nejen mnÄ›. Hallelujah, rychlejší neĹľ na všech mnÄ› známĂ˝ch Ĺľivákách, s dechberoucĂ­m sborem v refrĂ©nech. JiĹľ zmĂ­nÄ›nej The Partisan, kterej mi strojovĂ˝m rytmem a dynamikou trochu pĹ™ipomnÄ›l Dylanovo High Water z poslednĂ­ho koncertu z Ostravy. Fantasticky vláčná So Long Marianne. Má snad nejoblĂ­benÄ›jší Closing Time coby jeden z poslednĂ­ch přídavkĹŻ, dĂ­ky famĂłznÄ› šramlovitĂ˝mu klarinetu lĂ­p neĹľ kdy jindy evokujĂ­cĂ­ atmosfĂ©ru toho podivnĂ˝ho baru pĹ™i zavĂ­racĂ­ hodinÄ›. A mohl bych pokraÄŤovat ještÄ› dlouho.

Z muzikantĹŻ těžko nÄ›koho konkrĂ©tnĂ­ho vyzdvihovat, jak uĹľ bylo Ĺ™eÄŤeno, hrála fantasticky celá kapela. NejviditelnÄ›jší byl asi kytarista a mandolinista Javier Mas a dechaĹ™, resp. příleĹľitostnej pianista Dino Soldo. Ale mnÄ› se stejnÄ› dobĹ™e lĂ­bil tĹ™eba nenápadnej, ale dokonale pĹ™esnej bubenĂ­k Rafael Bernardo Gayol. A samozĹ™ejmÄ› zmĂ­nÄ›nĂ˝ zpÄ›vaÄŤky… a vĹŻbec, prostÄ› kaĹľdej na pĂłdiu.

Nic se ale nevyrovná pohledu na samotnĂ˝ho Cohena, jak si celej podnik dokonale užívá. NÄ›kolikrát za veÄŤer se nechal slyšet, jak je poctÄ›n tĂ­m, Ĺľe se o jeho pĂ­sniÄŤky stará tak špiÄŤková parta, a já si nemĹŻĹľu pomoct – co by mi u jinĂ˝ch pĹ™ipadalo jako teatrálnĂ­ gesto (napĹ™. neustálĂ˝ klanÄ›nĂ­ se muzikantĹŻm po kaĹľdĂ˝m povedenĂ˝m sĂłle), to tu vidĂ­m jako zcela autentickej projev radosti. Bez nĂ­ by ostatnÄ› asi nedokázal uĹľ druhĂ˝m rokem táhnout koncerty trvajĂ­cĂ­ pĹ™es tĹ™i hodiny ÄŤistĂ˝ho ÄŤasu hranĂ­ – v 75 letech jde o nadpozemskej Ăşkaz. Ĺ˝e to obÄŤas vyznĂ­vá aĹľ příliš propracovanÄ› a nÄ›kterĂ˝ pĂ­sniÄŤky balancujou na hranici kýče? MoĹľná, ale to ke Cohenovi patří odjakĹľiva a navĂ­c cesta k dokonalosti obÄŤas vede právÄ› po zmĂ­nÄ›nĂ˝ hranici, jen je dobrĂ˝ ji nepĹ™ekroÄŤit. A nemĹŻĹľu si pomoct, právÄ› jsme vidÄ›li mistrovskej příklad, jak na to.