Tolimati.cz

Pokud bude tenhle zápis někomu připadat poněkud chaotický a neuspořádaný, omlouvám se – koncert jednoho z nejslavnějších písničkářů všech dob skončil cca před 2 hodinami a já se z něj pořád nemůžu docela vzpamatovat, tudíž nečekejte nic souvislého. Ostatně v novinách a časopisech bude v příštích dnech/týdnech seriózních recenzí jistě neúrekom, takže si dovolím spíše bezprostřední dojmy.

Pro ty, co tam nebyli, ale znají např. CD/DVD Live in London z loñský šñůry nebo některý z mnoha live záznamů stažitelných z netu: žádný velký změny v setlistu se nekonaly, oproti tomu Londýnu proběhla tuším jen jedna změna, místo Democracy se hrál The Partisan. Přesto se zážitek z živýho koncertu s filmem absolutně nedá srovnat – to platí obecně, ale u Cohena ještě víc než normálně. Jeho neskutečný charisma lze totiž zakonzervovat jen velmi částečně, zato ze dvacetimetrový blízkosti (občas se vyplácí kupovat lístky hned první den předprodeje) člověk dostane plnej zásah rovnou na komoru.

OK, tak přece jen trochu systematičtěji: úvod se nesl v trochu rychlejším (na cohenovský poměry) duchu, trojka Dance Me to the End of Love, The Future a Ain't no Cure for Love byla velmi příjemná. Kapela vedená basákem Roscoe Beckem hrála od prvních tónů fantasticky, pochopitelně nikdo neměl potřebu exhibovat (to v těch písničkách snad ani nejde), zato sehraný byli všichni dokonale a každej tón měl smysl – takhle vypadá perfekcionismus ve svý nejlepší podobě. (Jedinýho miniklopýtnutí se dopustil sám Cohen, když si při klávesový vyhrávce v Tower of Song trošku nespočítal doby a asi skončil o dva takty dřív než chtěl, ale to vem čert, naopak to působilo docela mile :)). Vynikající byl i zvuk, celý to bylo docela potichu, ale aspoñ šel rozlišit každej tón. Naprosto mě ovšem dostala práce se zpěvem – dost často to nebyl Cohen & sboristky, ale tři až čtyři rovnocenný hlasy dohromady vyrábějící věci neslýchaný.

Setlist tvořily v podstatě jen hodně známý věci, nemůžu se ale ubránit dojmu, že jsem spoustu z nich líp ještě nikdy neslyšel. Pár příkladů: In My Secret Life, který oproti studiový verzi na Ten New Songs Cohen odzpíval celý coby duet se Sharon Robinson a mělo to úplně jinej náboj. Everybody Knows a Bird on the Wire, obojí s neskutečným „spodním tahem“, díky kterýmu stály chlupy na zádech asi nejen mně. Hallelujah, rychlejší než na všech mně známých živákách, s dechberoucím sborem v refrénech. Již zmíněnej The Partisan, kterej mi strojovým rytmem a dynamikou trochu připomněl Dylanovo High Water z posledního koncertu z Ostravy. Fantasticky vláčná So Long Marianne. Má snad nejoblíbenější Closing Time coby jeden z posledních přídavků, díky famózně šramlovitýmu klarinetu líp než kdy jindy evokující atmosféru toho podivnýho baru při zavírací hodině. A mohl bych pokračovat ještě dlouho.

Z muzikantů těžko někoho konkrétního vyzdvihovat, jak už bylo řečeno, hrála fantasticky celá kapela. Nejviditelnější byl asi kytarista a mandolinista Javier Mas a dechař, resp. příležitostnej pianista Dino Soldo. Ale mně se stejně dobře líbil třeba nenápadnej, ale dokonale přesnej bubeník Rafael Bernardo Gayol. A samozřejmě zmíněný zpěvačky… a vůbec, prostě každej na pódiu.

Nic se ale nevyrovná pohledu na samotnýho Cohena, jak si celej podnik dokonale užívá. Několikrát za večer se nechal slyšet, jak je poctěn tím, že se o jeho písničky stará tak špičková parta, a já si nemůžu pomoct – co by mi u jiných připadalo jako teatrální gesto (např. neustálý klanění se muzikantům po každým povedeným sóle), to tu vidím jako zcela autentickej projev radosti. Bez ní by ostatně asi nedokázal už druhým rokem táhnout koncerty trvající přes tři hodiny čistýho času hraní – v 75 letech jde o nadpozemskej úkaz. Že to občas vyznívá až příliš propracovaně a některý písničky balancujou na hranici kýče? Možná, ale to ke Cohenovi patří odjakživa a navíc cesta k dokonalosti občas vede právě po zmíněný hranici, jen je dobrý ji nepřekročit. A nemůžu si pomoct, právě jsme viděli mistrovskej příklad, jak na to.