Tolimati.cz

Velká změna: poprvé po mnoha letech jsme nejeli na prázdniny do italského Gargana. Je to tam jistě pořád fantastický (a určitě se tam ještě vrátíme), ale přece jen už to chtělo změnu. Po dlouhém zvažování vyhrála Korsika coby místo, kde je pro každýho něco – pláže, moře, hory, města, zmrzlina, víno, prostě ideální kombinace na dovolenou :). A když už změna, tak pořádná – vůbec poprvé v životě jsme někam jeli nikoli na vlastní triko, ale organizovaně s cestovkou, neb jsme toho z Korsiky chtěli vidět co nejvíc a připadalo nám jako dobrej nápad nechat si poradit od zkušených. Volba padla na CK Kudrna, líbila se nám varianta bydlení na jednom místě u moře + denně výlety do bližšího i vzdálenějšího okolí. Pravda, zvykání na cestovkový pravidla bylo zprvu trochu obtížnější a první dojmy byly občas rozpačitý, ale po otrkání jsme se celkem sžili a nakonec jsme byli za program rádi, tolik zajímavých míst bychom po vlastní ose napoprvé určitě neobjeli. Korsika je pohádka – neznám jiný místo, kde by se člověk koupal na dohled velehor (2700 m) se zbytky sněhu, do nichž se dá dostat v podstatě za dvě hodiny přímo z pláže. Do toho moc zajímavá krajina i města, výborný jídlo (ty ryby a mušle v restauraci Nautic v Calvi byly vážně vynikající, o všudypřítomných salámech z divokých prasat nemluvě) a víno, sympatický lidi, inu, Středomoří. Pláže nejsou tak hezký jako v Garganu, úžasný je ovšem fantasticky čistý (byť chladnější) moře. Fotograficky to bylo tak půl napůl – něco se povedlo, jindy jsem tesknil po vlastním autě, přesně vím, kam by bylo skvělý se vypravit na východ/západ slunce, leč bez přibližovadla to nešlo. Takže resumé: jako ochutnávka výborný, příště se tam vrátíme sami, zůstanem tam aspo�? 2 týdny (8 dní bylo trochu málo) a to bude teprv paráda… Kdo chce vidět fotky, kuk sem.

Jarmila budiž pochválena – na rozdíl ode mě pozorně čte kulturní přehledy a informace o týhle výstavě jí neunikla, já o ní vůbec neměl tušení. Labyrint světla je součást projektu Orbis Pictus, k vidění je v Ekotechnickém muzeu neboli starý čističce odpadních vod ve Stromovce a je to nádhera. V přízemí, prvním patře i podzemí krásně zachovalý budovy jsou instalovaný objekty všeho druhu, nějakým způsobem pracující se světlem. Je to hodně interaktivní, takže můžete promítat na zdi nebo na různý projekční plochy a koule vlastní obrazy, zjistíte, jak skutečně funguje lom světla v hranolu (ano, taková ta věc z obalu Dark Side of the Moon), podíváte se do ručně ovládanýho velekrasohledu, promítnete si na kulatou cihlovou zeď měnící se kruhovej obrazec (opět jako na Floydech nebo Gabrielovi), ale taky si můžete zahrát na moc povedený šlapací varhany s převodem z kola. Nejlepší je ale způsob, jakým je výstava instalovaná v tom nezvyklým prostoru – jednotlivý instalace jsou občas propojený z patra do patra, v klenutých místnostech krásně rezonujou zvuky a v podzemí vytváří minimálně polovinu dojmu fantastický zrcadlení světla na hladině vody (no ano, vždyť je to bývalá čistička). Fantastická věc. Jedinej problém je, že už pozítří (tj. v úterý) celá akce končí, ovšem pokud se můžete takhle narychlo utrhnout z práce a vyrazit na to, udělejte to, rozhodně nebudete litovat.

(Jako druhej chod jsme si dali Ladislava Kamaráda na Staroměstský radnici. O tom se nemá smysl moc rozepisovat – buď ho znáte a chystáte se/byli jste tam, nebo vás krajinářská fotografie nezajímá :). Takže velmi stručně: fantastický jako vždy, některý věci známý už z předchozí cca 5 let starý výstavy u Panny Marie Sněžný, většina je nová. Tentokrát překvapivě hodně fotek z Česka, ale samozřejmě přibyly i další destinace, mě nepřekvapivě nejvíc potěšilo bolivijský Altiplano :). Tomu říkám prima strávené nedělní odpoledne…)

Má čtyři roky stará fotogalerie si o major upgrade říkala už nějakou dobu, ale nějak mi nebylo jasný, jak na to – jestli něco nejsem, tak grafik nebo webdesigner. Až mě napadlo požádat o „producentství“ Karla F., který toho naopak má v týhle oblasti na triku už spoustu, navíc jsme spolu už něco nafotili a nachodili po horách a některý věci vidíme dost podobně. Nad lahví něčeho dobrýho na Malý Fatře jsme se onehdy dohodli, že mu do toho nebudu pokudmožno vůbec mluvit a uvidíme, jak se trefí. No a trefil se tak, že mi spadla čelist . Dnes tedy slavnostně otvíráme, upoutávkou budiž pár novinek z nedávné Velké Fatry a Watzmanna (viz zápisy dole), jinak klikejte a pište dle libosti, je to celý vaše :). Adresa se nemění, vstup tradičně zde.

A zase uběhly dva měsíce, tudíž nastal čas pro další víkend na Slovensku. Tentokrát jsme si vybrali Velkou Fatru, komorní akce se kromě obvyklých dvou fotohoralů Karla a Martina účastnila i Irena L. Bez foťáku, zato s nadšením, hory údajně neviděla spoustu let. Chudák asi nevěřila, když oba dny vstávala okolo druhý ráno a hnala se s třemi magory ďábelským tempem do výšek, aby tam následující dvě hodiny bezmocně mrzla a sledovala, jak zmínění magoři poskakují okolo stativů, vykřikují na sebe nesrozumitelné hlášky o clonách, filtrech a přepalech a vůbec působí jako uprchlé osazenstvo nějakého ústavu s dlouhým jménem, ale to už je úděl nefotografů . Ale jinak byla velmi statečná a nezastavila ji ani dvacetikilometrová hřebenovka v sobotu přes den, ani neustálá tušená přítomnost medvědí rodinky (blízkej i vzdálenej řev + stopy nalezený v bahně na cestě). Celkově se akce velmi podařila, ranní kosy byly sice fakt příšerný (podobný počasí v červnu nepamatuju), ale přes den sluníčko hřálo, chata pod Borišovom (sobotní nocležiště) stojí na dokonalým místě přímo na hřebeni, zkrátka jsme si to užili horsky i fotograficky (zejména Karel, kterýmu se tentokrát fakt dařilo). Už se těším na příští akci, která by měla proběhnout vcelku brzy, ale z vrozený pověrčivosti zatím nic bližšího nenapíšu…

(Svoje fotky tentokrát nevěším hlavně proto, že se chystá velká změna galerie – až to přijde, dám pochopitelně vědět…)

Pořád si na to nějak nemůžu zvyknout, ale výstava Hrozně blízko k nebi aneb Bolívie 2007 (viz zápis z letošního ledna) se dočkala druhého dějství. Tentokrát bude viset až do konce května v Klubu cestovatelů v Brně a na rozdíl od lednové pražské inkarnace na to nejsem sám, vystavujem společně s Markem P. Nemám tušení, kolik lidí z jihu Moravy to tu čte, ale pokud nemáte co dělat teď v sobotu (9.5.) a měli byste chuť na vernisáž, doražte, jste srdečně zváni. Více informací zde. Těším se!

Dvouměsíční interval pro fotovýpravy do hor se pomalu stává standardem, což je dobře (pravda, dal bych si klidně i častěji, ale holt praotec Č. se místo pod horama usadil v placce, cíle jsou tudíž daleko a já můžu akorát tak závidět Markovi a jemu podobným, kteří to mají málem za barákem). Tentokrát to padlo na Malou Fatru. Naposled jsem tam byl někdy v hloubi bolševika na gymplu a v podstatě skoro nic jsem si z toho nepamatoval, takže mě až překvapilo, jak je to tam příjemný (skalnatej Rozsutec, travnatej a zvlněnej hlavní hřeben, famózní viditelnost na všechny strany apod.). K zajímavý atmosféře přispělo i jarní klima, dole bylo na koupání, nahoře se poslední skifanatici ještě pokoušeli lyžovat na zbytcích sněhu. Bydleli jsme ve Štefanové pod sedlem Medziholie, ranní východovka byla o něco náročnější než minule na Chopku (dlouhej nástup dolinou), počasí vyšlo (už tradičně – knock knock) fantasticky, setkání s kamarády (s některými po půlroce) potěšilo, skvělá česnečka dtto a výsledky můžete případně najít tady.

Prosincová polární fotovýprava na Ďumbier (Nízké Tatry, Slovensko) byla natolik skvělá, že si vyžádala rychlé repete, tentokrát ve vedlejším údolí pod Chopkem. Bydleli jsme v chatě Kosodrevina, což bylo snad jediné slabé místo akce – stojí u horní stanice lanovky, takže se do ní dostanou i absolutní nehoralové, a zevnitř vypadá, jako by se účastnila soutěže o nejlepší nápodobu zotavovny ROH z roku 1979 (pokud taková soutěž existuje, asi by měla Kosodrevina velkou šanci na vítězství). Ale konec mrmlání, jinak to byla jako již tradičně velká paráda. Na počasí se opět projevil tzv. tatranský syndrom, tj. v pátek po cestě hnus, šedo a pocit, že jsme mohli foťáky klidně nechat doma, následně rychlé zlepšení a v tomto konkrétním případě vrchol v podobě famózního nedělního rána – tak skvělou východovku jsem v horách ještě nezažil. 20 stupñů pod nulou, ledovej vítr, mraky hvězd na vymeteným nebi, barvy jak z Turnerova obrazu a viditelnost málem až někam do Maďarska. Dokonce i můj stárnoucí foťák byl z toho pohledu tak vedle, že přestal stávkovat při každým čtvrtým stisku spouště, což jinak v poslední době dělá nepříjemně často. A na rozdíl od prosince nedošlo ani k pokusům o zřícení z hřebene . Díky Tatrám za počasí a vlídný přijetí, Markovi a všem ostatním za skvělou akci, Pepemu a Martinovi V. za souputnictví při východovce a v neposlední řadě i Jirkovi K. za laskavé zapůjčení sněžnic (fakt se šikly). Koho zajímají fotky, kuk sem (odshora po fotku Prancing, pak následujou snímky z prosincovýho Ďumbieru).

Nějakou dobu jsem o tom z pověrčivosti nechtěl moc mluvit, ale teď už to musím provalit: od příštího týdne až do 25. ledna máte možnost vidět moje fotky z cesty do hor v Bolívii (listopad 2007) v galerii a kavárně Rehoře Samsy v pasáži Lucerny/U Nováků v Praze. Možná už je někdo znáte z webový galerie, ale ve formátu 50×70 cm vypadají fakt o něco líp… Všechny zájemce tímto zvu zejména na vernisáž ve čtvrtek 8. ledna v 19 hodin, kde na vás čeká mj. Štěpánova kytarová produkce, víno, nachos a jiné dobrůtky a další obvyklé vernisážové příjemnosti. Já se těším nesmírně, poprvé je poprvé… Obrazová pozvánka zde.

Aktualizace po vernisáži: Díky všem, kteří dorazili, udělali jste mi fakt nesmírnou radost. Kdo tam nebyl, přišel o leccos, klukům (Štěpána přišel podpořit kolega Rosťa) to hrálo jak o život, Daniela S. se postarala o jídlo i milý slova na úvod, potkala se spousta starých známých, zkrátka všechno jak má být. Momentálně fotky vesele visej a čekaj na další diváky, u Samsy je otevřeno od 9 do 21 h, jen bacha, v neděli je zavřeno.

Po několika víceméně mastñáckých fotocestách do slovenských hor (autem až k penziónu někde v údolí) jsme se tentokrát s Markem, Karlem, Pepčokem a drsným místním horalem Janem rozhodli projít Nízký Tatry poněkud dobrodružněji. Coby skvělá základna nám posloužila chata M.R.Štefánika ležící v 1740 m na skvělým místě v sedle pod Ďumbierem, jen nástup byl drsnější – z parkoviště u dolní stanice lanovky na Chopok se jde cca 2 hodiny furt nahoru, my vyšli až za tmy (pátek odpoledne) a poslední úsek stál opravdu za to. Sněhová vánice jak v Antarktidě, tma jak v pytli, s čelovkama bylo vidět tak na tři metry a hlavně jsme jaksi nevěděli, jestli ty tyče, podle kterých po tom hřebeni jdeme, vedou fakt k chatě a ne třeba na 5 km vzdálenej Chopok, kde bychom se patrně stali potravou pro medvědy. Naštěstí vedly k chatě . V sobotu nás počasí odměnilo tím nejlepším, co se dá v zimě v Tatrách na focení potkat – střídavý mraky a zářivý slunce, dole v údolí inverzní koberec, okolo fantastický modro a bílo. Jen škoda, že nevyšel východ slunce – mraky se roztrhaly až pak, ale to už bychom chtěli asi moc. Fyzicky to bylo docela náročný, pěší divokou hřebenovku jsem v zimě v Tatrách ještě nedělal, kosa byla jak v ruským filmu, vichr taky a celou dobu jsme se pohybovali nebezpečně blízko navátýmu sněhu na lomu hřebene, což málem odnesl nejmenovaný člen výpravy letem plavmo až na Liptovskou Maru, ale zážitek to byl parádní a výsledky snad stojej za to. Díky Štefánikovcům za dokonalej azyl a výbornej buřtguláš, pánům z fotoparty za skvělou společnost a Tatrám za vše ostatní, pokud máte zájem, mrkněte sem.

Lidi z Fotografovani.cz už jsem neviděl ani nepamatuju, víkend v Ostružné pod Šerákem tudíž velice potěšil. Pravda, ještě v sobotu to vypadalo, že jsme fotostroje mohli nechat klidně doma, na hřebeni střídavě pršelo, sněžilo a když náhodou z nebe nic nepadalo, tak bylo prostě jenom hnusně, čili prostředí vhodný tak pro milovníky makrokapiček nebo melancholických šedošedých krajin, nic pro mě. Ale aspoñ jsme se prima prošli po hřebenech (varování všem, kteří by se eventuelně teď někdy chystali na něco podobnýho: pokud čekáte, že po půldenním pochodu na Červenohorský sedlo zapadnete ve zmíněným horským středisku do jedný z tamních několika hospod a podniknete útok na místní zásoby, nečekejte – až do začátku lyžařský sezóny je to tam komplet zavřený a nejbližší otevřenou hospodu najdete až cca 8 km dole v Koutech nad Desnou. A ta se nabídkou, prostředím i chováním personálu natolik zaštípla někde v roce 1987, že tam chybí už jen Husákův portrét. Jen pro otrlé…). Ovšem v noci ze soboty na neděli mraky odtáhly a nedělní východ slunce na Vozkovi nakonec sakra stál za to (poznámka: hodina cesty ze zmíněného Červenohorského sedla na 6,5 km vzdáleného Vozku opravdu nestačí, pokud tedy nechcete celou cestu poloběžet indiánským krokem. Tímto děkuji Karlovi F. za udávání ďábelského tempa, sám bych to v těch 5 ráno asi nedal… :)). Fotek je nakonec jen pár, ale snad stojí za podívání – máte-li zájem, kuk sem (prvních 7 kousků shora).