Tolimati.cz

Recenze na tenhle zfilmovanej Moorův comic (kterej ale jiný zfilmovaný comics na pohled nijak zvlášť nepřipomíná), k němuž napsali scénář bráchové Wachowští (Matrix) jsou dneska všude, přidám teda jen doporučení – jděte na to. Do kina, protože mnohý scény jsou doslova žrádlo pro oko a na monitoru nebo na obrazovce to nemůže tak vyniknout. Tak dobrou antiutopii jsem neviděl snad od dob zfilmovanýho 1984 – někde jsem četl, že obraz totalitní Anglie s pařvavým náckem v čele není tak silnej jako nadvláda strojů ve zmíněným Matrixu, ale sorry, vzhledem ke zkušenosti s bolševikem na mě zlo zabírá mnohem víc v podobě velmi realisticky vystřiženejch politiků než coby nuly a jedničky materializovaný do formy brejlatýho agenta. Mimochodem ideální film pro předvolební dobu – kdo ho uvidí a pak v červnu hodí do krabice lístek Paroubkovi nebo nedejbože komunistům, nemá mozek. (Aktualizační poznámka: Dopsal jsem tenhle report, otevřu Idnes a vykoukne na mě tohle. Kouzlo nechtěnýho… trochu k pláči.)

A ještě jedna věc mě pobavila. Vendetta je tak anglická, že to víc už snad ani nejde. Natalie Portman se snaživě pere s britským akcentem, Hugo Weaving coby tajemnej mstitel V kolem sebe trousí hlášky, který by asi v Hollywoodu neprošly pro nepochopení, vizuální stylizace diktátora Sutlera a demonstrací jeho blízkejch připomíná ze všeho nejvíc The Wall (zase červená a černá) a motiv totality a individuální vzpoury je pojatej zcela, zcela evropsky. Přesto film rozlítil mnohý americký neo-cony a jejich zdejší přícmrndy, který v něm viděj ošklivej útok na svýho miláčka Bushe. Lepší důkaz rčení o potrefený huse jsem dlouho neviděl .

Komu se líbí filmy jako Dveře v podlaze, V ložnici nebo třeba Ledová bouře, ten by měl Malou rybu vyzkoušet. Žánrově nejde o nic zas tak originálního – pomalý a hodně atmosférický drama jedný rodiny, trauma z minulosti, flashbacky, propletený osudy postav, vyhrocení a katarze na závěr, to všechno už tu bylo mockrát. Nicméně Ryba vyniká ve dvou ohledech – jednak hodně netypickým prostředím (australsko-vietnamská komunita v Sydney) a za druhý naprosto dokonalým castingem. Jeff Bridges a Kim Basinger ve Dveřích v podlaze hráli skvěle, ten houf tehdy dětských a dneska současných hvězd v Ledový bouři taky, ale tohle… Tři hlavní postavy jsou obsazený, jak se říká, proti typu: jako vždy úžasná Cate Blanchett hraje sotva vyléčenou a hodně nezakotvenou narkomanku snažící se takříkajíc zařadit, ze Sama Neilla se stal hnusnej slizkej mafiánskej hajzl a nejlepší je Hugo Weaving – kdo ho má zapsanýho jako Elronda nebo agenta Smithe, bude se asi hodně bavit.

Ten film je starší, k nám na DVD doputoval ale až před pár dny a vzhledem k tomu, že se mi o něm od tý doby snad každou noc zdálo, tak se o zážitek podělím. Pokud je to pro někoho tedy už stará vesta, sorry. O euthanasii se toho v poslední době natočilo vcelku hodně (Invaze barbarů, Million Dollar Baby). Tahle španělská záležitost z nich na první pohled působí nejméně nápadně – žádnej hollywoodskej příběh, postavy nejsou černobílý, film v podstatě neformuluje (na rozdíl od těch druhých dvou) jednoznačný stanovisko, jestli tedy euthanasie jo nebo ne. Hlavní postava, kvadriplegik Ramón, už několik desetiletí hýbe jen hlavou a tak potřebuje, aby mu k vytoužený smrti někdo pomohl. Ve filmu jde (aspon já jsem to tak vnímal) hlavně o to, jak se k tomu staví jeho okolí, jak se lidi, který maj někoho rádi, dokážou nebo nedokážou porovnat s myšlenkou, že jejich blízká postava touží jen po tom konečně umřít, jak je těžký v podobný situaci přestat myslet na sebe a zahodit to oblíbený klišé, že se přece vždycky dá bojovat atd. Nikdo není ani čistě kladnej ani čistě zápornej, ani nesympatickej kněz, kterej přes televizi sděluje Ramónovi, že tohle tedy ne, není úplnej padouch, jakýho by z něj jistě s chutí udělal Hollywood. Totéž platí o Ramónově starším bratrovi, kterej se s myšlenkou euthanasie taky nemůže smířit, ale postupně z něj leze, že by to vnímal hlavně jako svý osobní selhání coby hlavy rodiny. Odhlídnutí od vlastního osobního pohledu, nutně zatěžkanýho spoustou předsudků všeho druhu, se nakonec ukazuje být těžší než leckterý hrdinský kousky a docela mě překvapilo, kdo nakonec obstál a kdo selhal… Jinak má film fantastickou hudbu (skládal sám režisér Alejandro Amenábar, jinak též scénárista a producent – očividně šlo o hodně osobní film a opravdu mě překvapilo, když jsem se až dodatečně dozvěděl, že před tím režíroval např. duchařinu Ti druzí, tohle je o 100000 světelných let mimo) a kameru, přes pomalý tempo rozhodně nenudí a pokud nemáte zrovna chuť na rychlou akci bez nutnosti zvláštního přemýšlení, určitě si ho půjčte.

Já vím, že to je už stará vesta, ale nemůžu jinak – včera večer jsme si tenhle film zase pustili a líbí se mi fakt čím dál tím víc. Navíc v záplavě comicsových adaptací s lepší reklamou docela zapadl, což není zrovna spravedlivý. Ani ne tak kvůli ději (klasika, nebeský a pekelný bytosti si hrajou s lidma pro zábavu šachy a John C. je jeden z mála smrtelníků, kteří o tom vědí a snaží se ty špatný udržet aspon v rámci pravidel, když už tedy ty šachy nemůžou zarazit) ale hlavně kvůli tomu, že Constantine je jako jeden z mála zfilmovanejch comicsů nejen napínavej, ale taky opravdu vtipnej. A teď nemyslím jen hlášky a „hustý scény“ (i když věta Welcome to my life u nás už docela zdomácněla ), ale hlavně postavy a jejich herecký obsazení – výbornej je nejen Keanu Reeves, kterýmu jsem tak odpustil i lehce koženýho Nea, ale taky Tilda Swinton a především Peter Stormare, kterej sice exceluje vždycky, ale tady má coby sám Lucifer konečně roli odpovídající jeho formátu .

Film zdaleka netlačí tak na pilu jako Sin City, u kterýho je sice hezký, že věrně kopíruje předlohu, ale v kině mě ta přehlídka furt stejnejch cool tvrďáků začala zhruba po půlhodině slušně nudit. Výtečná je i výprava, hlavně scény z pekla ve mně zůstaly hodně dlouho zažraný už napoprvý. Zkrátka a dobře, pokud jste Constantina ještě neviděli, víte, co si půjčit.

Jsou filmy, u kterejch se přesvědčuju, že je vlastně nemusím vidět. Hořící Mississippi, Rabbitproof Fence, Hotel Rwanda. Vznikly s určitou myšlenkou, s níž bez odmlouvání souhlasím, tak si říkám, proč se trápit, protože hezký pokoukání to určitě nebude. A pak si to stejně půjčím a při závěrečnejch titulkách mám pocit, že mnou někdo opakovaně fláknul o podlahu.

OK, nemá cenu říkat, co se dělo v 90. letech ve Rwandě, buďto to člověk ví nebo si to najde na netu. Genocida, etnický čistky, vlastně holocaust. Uprostřed toho pekla se najde jeden člověk, kterej zpočátku využije spříznění s těma silnějšíma a jaksi mimoděk začne chránit ty slabší, až se z něj stane hrdina. Podobnost se Schindlerovým seznamem rozhodně není náhodná.

Jenže tohle je mnohem silnější. V celým filmu není téměř ani jeden záběr, kterej by z toho dělal hollywoodskou podívanou, žádný hromadný masakry, (skoro) žádný sentimentální slzopudný scény, minimum citovýho vydírání prostřednictvím dětí. V zásadě se všechno soustředí (ve shodě s vývojem hlavní postavy) na jednu rodinu, okolo který se děj točí. A funguje to dokonale. Až budete mít příště pocit, že je svět vlastně prima místo k životu a lidi jsou v zásadě dobrý, dejte si tenhle film, rázem vás tý iluze zbaví.

Jo, a jestli Don Cheadle nedostane letos Oscara za výkon v hlavní roli, pak nevím, kdo by měl.

Tak mě zase dostal jeden film. V češtině ta Argentina byla „prokletá“, ale to je špatně – chápu, že distributor potřebuje prachy a prokletí táhne víc než imaginace, ovšem vzhledem k ději to zkrátka nesedí. U nás šla Argentina tuším rovnou na video a ani v časopisech neměla žádný velký kritiky, protože od ní recenzenti čekali politický drama a spletli se. Tedy, politický drama je to v případě, že je Nebe roadmovie a Tanec v temnotách muzikál. Příběh se odehrává v Argentině za vlády generálů v 70. letech, vypráví o spisovateli (Banderas, je zajímavý ho vidět v týhle roli po Dni duchů), kterýmu junta unese ženu-novinářku (Emma Thompson). Spisovatel v sobě záhy objeví jistý magický (?) schopnosti, díky kterejm za jistejch okolnolností vidí, co se s manželkou a dalšíma oběťma zrovna děje. Dál nejde děj moc popisovat – základní linie je „thrillerová“, pod ní se ovšem děje něco, co mi natolik připomnělo Márquezovy romány, že jsem se šel podívat na web, jestli k tomu filmu náhodou nenapsal scénář (nenapsal).

A pokud vám tenhle nesouvislej text (on ten film taky není zrovna jednoduchej) nic neříká, stejně si to půjčte – mimo jiné uvidíte snad nejlepší výkon Emmy Thompson, jakej jste kdy viděli.