Tolimati.cz

UĹľ jsem to sem psal – aĹľ doteÄŹ jsem byl patrnÄ› jednĂ­m z poslednĂ­ch lidĂ­ u nás, kteří poslouchajĂ­ Nicka Cavea a ještÄ› ho nevidÄ›li naĹľivo (vĹľdycky mi do toho nÄ›co vlezlo, vÄ›tšinou jsme nÄ›kde hráli). VÄŤerejší návštÄ›va SportovnĂ­ haly v HolešovicĂ­ch (nebo jak se teÄŹ jmenuje) byla tudĂ­Ĺľ vĂ­cemĂ©nÄ› povinná.

PrvnĂ­ pĹŻlhodinu obstarala velmi zajĂ­mavá pĹ™edkapela – jejĂ­ jmĂ©no bÄ›hem produkce vĹŻbec nezaznÄ›lo, takĹľe jĂ­m nemohu slouĹľit, nicmĂ©nÄ› byli pouze dva – kytarista a bubenĂ­k, oba vypadali trochu jak postavy z The Proposition a já jen ÄŤumÄ›l, kolik zvuku jde na ty dva nástroje vyloudit. MĂ­sty bych přísahal, Ĺľe tam slyším pĹ™inejmenším basu a závÄ›reÄŤná pĂ­señ sklouzla aĹľ kamsi k noise-core, jinak šlo ovšem o celkem normálnĂ­ pĂ­sniÄŤky, žádnej experimentálnĂ­ hluk. MĂ­sty to bylo trochu jednotvárnĂ˝, ale jak prohlásila Handa Z., „kaĹľdĂ˝ přítel Nicka Cavea je i mĹŻj přítel“ a pĹ™edkapela nakonec sklidila aĹľ netradiÄŤnĂ­ aplaus.

A pak uĹľ pĂłdium zaplnili Bad Seeds v plnĂ˝ sĂ­le – dvoje bicĂ­, basa, klávesy, kytara/klávesy (vynikajĂ­cĂ­, pĹ™esnej a nenápadnej Mick Harvey), divous Warren Ellis na všechno moĹľnĂ˝ a sám Cave, dnes ÄŤasto coby kytarista. Začátek obstaraly vÄ›ci z novĂ˝ desky Dig Lazarus Dig, titulnĂ­ pĂ­sniÄŤka pĹ™išla hned jako druhá v poĹ™adĂ­ a patĹ™ila k nejlepším vĹŻbec. Z novĂ˝ desky se hrálo vcelku hodnÄ›, kromÄ› toho ale Cave samozĹ™ejmÄ› sahal pro spoustu starších vÄ›cĂ­ – hned po Lazarovi došlo na klasiku Tupelo a pak se to vĂ­cemĂ©nÄ› střídalo, jedna nová na jednu starou známou. Cave v poslednĂ­ dobÄ› na deskách (Lazarus, ale i vedlejší projekt Grinderman) dost pĹ™itvrdil a koncert tomu odpovĂ­dal – hrálo se vÄ›tšinou rychle, ostĹ™e a nahlas. ZvolnÄ›nĂ­ a ztišenĂ­ bylo spíš vĂ˝jimkou (vĂ˝teÄŤnej Ship Song a paradoxnÄ› i Mercy Seat v tĂ©měř folkovĂ˝ verzi – vidÄ›t pĹ™i tĂ˝hle pĂ­sni mávat romantickĂ˝ sleÄŤny zapalovaÄŤema byl skuteÄŤnÄ› zážitek), jinak byl koncert jeden velkej nářez a pokud se na nÄ›j pĹ™išel ÄŤlovÄ›k vyřádit, urÄŤitÄ› byl nadmĂ­ru spokojenej. Pokud ale máte (jako já) na Caveovi nejradši právÄ› to střídánĂ­ rachotu s tiššími lyriÄŤtÄ›jšími vÄ›cmi a poetiku „murder ballads“ (zdaleka nejen na stejnojmennĂ˝ desce), mohl vám koncert (jako mnÄ›) pĹ™ipadat trochu jednorozmÄ›rnej. Trochu mÄ› mrzelo, Ĺľe v tÄ›ch nabroušenejch novinkách (More News from Nowhere, Lie Down Here and Be My Girl, i tĹ™eba Get Ready for Love z pĹ™edchozĂ­ desky) znÄ›li Bad Seeds obÄŤas aĹľ zamÄ›nitelnÄ›, tĹ™eba jako Stooges nebo nÄ›jaká novÄ›jší garážová kapela, a těšil jsem se, jak to oĹľivĂ­ tĹ™eba námoĹ™nickej sbor v John Finn's Wife, Do You Love Me nebo The Good Son – marnÄ›. A marnÄ› jsem se radoval i ve chvĂ­li, kdy Cave v přídavcĂ­ch sedl za piáno a spustil mou milou Into My Arms – snad jako jediná vÄ›c z playlistu mu příliš nesedla, zpočátku marnÄ› chytal tĂłninu a napÄ›tĂ­ a tah originálu to nemÄ›lo ani zdálky.

To ale probĹŻh neznamená, Ĺľe by se mi koncert nelĂ­bil – nářez k Bad Seeds ostatnÄ› patĹ™il vĹľdycky a taková Deanna, Papa Won't Leave You Henry, zmĂ­nÄ›nĂ˝ Tupelo nebo poslednĂ­ přídavek Stagger Lee byly jednoznaÄŤnÄ› skvÄ›lĂ˝, stejnÄ› jako nÄ›kterĂ˝ novinky. Kapela hrála jak o Ĺľivot (bylo skvÄ›lĂ˝ pozorovat tĹ™eba kytarovou souhru decentnĂ­ho Harveyho a šílenĂ˝ho Ellise), Caveovi to zpĂ­vá fantasticky a navĂ­c se podle všeho dobĹ™e bavil, nepamatuju, kdy jsem na velkĂ˝m koncertÄ› slyšel sedm přídavkĹŻ. Jen je mi trochu lĂ­to, Ĺľe jsem nevidÄ›l spíš minulĂ˝ praĹľskĂ˝ vystoupenĂ­ pĹ™ed pĹŻldruhĂ˝m rokem – podle Handina popisu mÄ›lo pĹ™esnÄ› to, co tomu vÄŤerejšímu (aspoñ pro mÄ›) chybÄ›lo.

Taková to mohla bĂ˝t skvÄ›lá zpráva. UĹľ dva roky tu píšu, Ĺľe mi v seznamu navštĂ­venĂ˝ch koncertĹŻ chybĂ­ do sbĂ­rky uĹľ jen pár jmen a jednĂ­m z tÄ›ch nejmilejších je Tom Waits, kterej ovšem mimo Ameriku koncertuje jen hodnÄ› zřídka. A svÄ›te zboĹ™ se, on sem pĹ™ijede, a bude tu hrát dokonce hned dvakrát, 21. a 22. ÄŤervence. Jak říkám, byla by to zpráva sezĂłny, kdyby… kdybychom den pĹ™edtĂ­m neodlĂ­tali na dovolenou. Nic proti dovolenĂ˝m, ale tohle je teda zatracenÄ› špatnej timing… takĹľe tu jen se skřípÄ›nĂ­m zubĹŻ plnĂ­m zpravodajskou povinnost (tuhle mÄ› nÄ›kdo potěšil mailem, Ĺľe tyhle stránky ÄŤte coby informaÄŤnĂ­ servis o chystanĂ˝ch koncertech, coĹľ je sice hodnÄ› pĹ™ehnanĂ˝, ale i tak dĂ­k) a odcházĂ­m si s kyselĂ˝m ksichtem pustit Mule Variations. O jeden blbej den…

Carramba. Sotva se ÄŤlovÄ›k na nÄ›co pořádnÄ› natěší, má smĹŻlu – Leonard Cohen nakonec v srpnu v Praze nezahraje, koncert se odkládá „na neurÄŤito“. Co nadÄ›láš – zbĂ˝vá Dylan, The Police a tĹ™eba Firewater příštĂ­ pondÄ›lĂ­ v Rock CafĂ©. Ale stejnÄ› to hodnÄ› zamrzĂ­, sakra…

PĹŻvodnÄ› jsem tu mÄ›l v Ăşmyslu nadávat na zbabÄ›lost zdejších filmovĂ˝ch distributorĹŻ, kteří odmĂ­tli koupit do kin neortodoxnĂ­ Ĺľivotopis Boba Dylana I'm Not There, v nÄ›mĹľ ho hraje mj. Cate Blanchett (fakt jsem to chtÄ›l vidÄ›t v kinÄ› a ne staĹľenĂ˝ odnÄ›kud z netu), plány mi ovšem zkřížila jedna moc dobrá zpráva. 9. ÄŤervna se Dylan na další zastávce svĂ© Neverending Tour zastavĂ­ v OstravÄ›. JasnÄ›, uĹľ jsem ho vidÄ›l nÄ›kolikrát a těžko ÄŤekat, Ĺľe by se koncert nÄ›jak vĂ˝raznÄ› lišil od praĹľskĂ˝ho vystoupenĂ­ v roce 2005, ale to bylo tak skvÄ›lĂ˝, Ĺľe si to rád dám znovu, notabene se skvÄ›lĂ˝mi novinkami z Modern Times. No, na letošnĂ­ koncertnĂ­ program (mj. Cave, Cohen, The Police kousek od hranic a teÄŹ tohle) si opravdu nemĹŻĹľu stěžovat…

Skupinu Koa jsme s Jarmilou naposled vidÄ›li ještÄ› se Zuzanou Navarovou na podzim 2004 a moc jsme se těšili na další koncert po vánocĂ­ch. JenĹľe jednoho hnusnĂ©ho prosincovĂ©ho rána pĹ™išla zpráva, Ĺľe uĹľ žádnĂ˝ další vystoupenĂ­ v pĹŻvodnĂ­ sestavÄ› nikdy nebude, a já nÄ›jakou dobu vĹŻbec netušil, Ĺľe kapela smrt svĂ˝ zpÄ›vaÄŤky, autorky a duše pĹ™eĹľila a hraje dál. Nedávno jsem ale zaregistroval docela pochvalnou recenzi na novou desku a tak jsme se vyrazili podĂ­vat, jak to Mario Bihári, Omar Khaouaj, František Raba a Camilo Caller po tÄ›ch letech zvládajĂ­.

Začátek byl docela prima, bÄ›hem prvnĂ­ pĂ­sniÄŤky (názvem podobnÄ› jako u 90% repertoáru nemohu z výše uvedenĂ˝ch dĹŻvodĹŻ slouĹľit) se ve zpÄ›vu vystřídali všichni ÄŤtyĹ™i muzikanti a kdyĹľ zvukaĹ™i po chvĂ­li váhánĂ­ zesĂ­lili i Maria tak, aby byl slyšet, znÄ›lo to skvÄ›le. Muzikantsky celá kapela za ty roky hodnÄ› vyrostla, pánovĂ© jsou sehranĂ­ na jedniÄŤku a v nejlepších momentech jsme si oba s Jarmilou vybavili nedávnej londĂ˝nskej zážitek s kapelou Solenca – o moc vĂ­c uĹľ chválit neumĂ­m. Po instrumentálnĂ­ stránce jsou na tom všichni vĂ˝bornÄ› a bubenĂ­k Camilo asi nejlĂ­p (bez záruky, Ĺ tÄ›pán by moĹľná totĂ©Ĺľ tvrdil o kytaristovi Omarovi :)).

JenĹľe hráčská virtuozita nenĂ­ všechno a Koa dřív stála pĹ™edevším na skvÄ›lĂ˝ch pĂ­sniÄŤkách, coĹľ je dneska bohuĹľel trochu problĂ©m. Ne Ĺľe by Bihári a spol. nedokázali napsat silnou melodii, ale ÄŤas od ÄŤasu hodnÄ› ujĂ­ĹľdÄ›jĂ­ ke kýči – v navarovskĂ˝ch ÄŤasech se pĂ­sniÄŤky typu Amen nebo E drabára zastavily tÄ›snÄ› pĹ™ed jeho hranicĂ­, dneska uĹľ jsou mĂ­sty daleko za nĂ­ a pár vÄ›cĂ­ mi pĹ™ipadalo jako slušná nedvÄ›dovina. A další problĂ©m je zpÄ›v. Mario Bihári samozĹ™ejmÄ› nemá problĂ©m s technikou, ale to jeho plaÄŤtivĂ˝ tremolo mi vadilo uĹľ pĹ™ed lety a kdyĹľ teÄŹ funguje jako hlavnĂ­ frontman, je toho sirupu v hlase trochu moc. DruhĂ˝m zpÄ›vákem je basista Raba, ten s vĂ˝razem problĂ©m nemá, ale s intonacĂ­ obÄŤas bohuĹľel ano. Ve vĂ˝sledku se buÄŹ nyje a muĹľnÄ› trpĂ­, nebo „jasnopákovsky“ deklamuje. ObojĂ­ je dost smutnĂ˝ u kapely, ve kterĂ˝ zpĂ­vala Navarová.

ObecnÄ› lze říct, Ĺľe rytmiÄŤtÄ›jší a tvrdší vÄ›ci znÄ›ly velmi dobĹ™e, jakmile se ovšem kapela ztišila, nastal problĂ©m. V prvnĂ­ pĹŻlce bohuĹľel pĹ™evaĹľovaly pomalejší skladby, po pĹ™estávce se kapela slušnÄ› rozjela a konec normálnĂ­ hracĂ­ doby byl skvÄ›lej. JenĹľe v přídavcĂ­ch Koa zahrála Soske a Taši delĂ© (Caller zpĂ­val docela slušnÄ› part NavarovĂ˝) a mnÄ› došlo, co mi celej koncert pocitovÄ› pĹ™ipomĂ­nal – totiĹľ ty dvÄ› desky, kterĂ˝ udÄ›lali Doors po MorrisonovÄ› smrti. VirtuĂłznĂ­ hráči, špiÄŤkovĂ˝ instrumentálnĂ­ vĂ˝kony, ale chybĂ­ tomu vĹŻdÄŤĂ­ myšlenka, pevnĂ˝ autorstvĂ­ a hlavnÄ› dotek gĂ©nia. Kapela hraje skvÄ›le, ale jakoby nevÄ›dÄ›la, co chce vlastnÄ› hrát – dala se dohromady jako doprovodná skupina geniálnĂ­ autorky a jejĂ­ mĂ­sto nedokáže nikdo ze souÄŤasnĂ˝ch ÄŤlenĹŻ nahradit. Bylo by skvÄ›lĂ˝, kdyby se nakonec prosadila ta tvrdší a rytmiÄŤtÄ›jší podoba, ovšem v tom případÄ› by musel zpĂ­vat nÄ›kdo jinej neĹľ Mario a těžko říct, kdo by na to vlastnÄ› mÄ›l. KaĹľdopádnÄ› jsme se shodli, Ĺľe za dalších pár let vyrazĂ­me na Kou znovu a uvidĂ­me, jestli se to nÄ›kam vyvinulo…

Tomuhle tedy říkám dobrá zpráva – 10. srpna zahraje v Praze na HradÄ› (zatĂ­m netuším kde, ale to je vcelku jedno) sám velkĂ˝ Leonard Cohen. Další komentář snad nenĂ­ zapotĹ™ebĂ­, vĹŻbec jsem nedoufal, Ĺľe bych ho mohl nÄ›kdy vidÄ›t naĹľivo. Ĺ˝e by se zase zablesklo na lepší ÄŤasy a po pĹ™edloñskĂ© famĂłznĂ­ koncertnĂ­ sezĂłnÄ› a loñskĂ©m polomrtvu (s ÄŤestnou vĂ˝jimkou Waterse) sem znovu zaÄŤala jezdit prvnĂ­ liga? V kvÄ›tnu hraje ve VysoÄŤanech Cave (jasnÄ›, ten uĹľ je tu asi podesátĂ˝, ale já ho ještÄ› nevidÄ›l, zatĂ­m mi do toho vĹľdycky nÄ›co vlezlo), teÄŹ tohle, tak ještÄ› tu PJ Harvey a bude to rok jako vĂ­no…

VĂ­kend v LondĂ˝nÄ› byl Jarmilin nápad, bez diskuse vynikajĂ­cĂ­. Letadlo nám z RuzynÄ› letÄ›lo v pátek pĹ™ed sedmou ráno, vraceli jsme se v nedÄ›li veÄŤer, coĹľ znamenalo nÄ›co pĹ™es dva dny v tom fantasticky ĹľivĂ˝m, barevnĂ˝m a příjemnĂ˝m mÄ›stÄ› – jasnÄ›, nenĂ­ to moc, ale kdyĹľ se ÄŤlovÄ›k snaží, vidĂ­ toho spoustu. Dobrá rada pro podobnĂ© situace: vykašlete se na hromadnou dopravu (stejnÄ› je drahá, jako ostatnÄ› v LondĂ˝nÄ› všechno) a choÄŹte pěšky, uvidĂ­te toho mnohem vĂ­c a dostanete se k vÄ›cem, kterĂ˝ byste jinak pĹ™ehlĂ­dli.

Příklad: kdybychom nebyli v jednu chvĂ­li v pátek po poledni celĂ­ uchozenĂ­, nesedli bychom si na laviÄŤku na nábĹ™eží naproti Parlamentu a urÄŤitÄ› bychom tak pĹ™ehlĂ­dli nenápadnej plakát zvoucĂ­ na stejnej den v podveÄŤer do Queen Elisabeth Hall na koncert kapely Solenca, ĂşdajnÄ› hrajĂ­cĂ­ fusion soulu a world music. Nic nám to neříkalo, ta charakteristika dnes platĂ­ na kaĹľdou druhou kapelu, ale pĹ™išlo nám to jako zajĂ­mavá moĹľnost, jak strávit kus dne, tak jsme zašli. A rovnou Ĺ™eknu, Ĺľe tak dobrej koncert jsem nevidÄ›l od loďż˝?skĂ˝ho letnĂ­ho Gabriela v Drážďanech. Plakát nelhal, soulu tam znÄ›lo hodnÄ› a severoafrickĂ˝ch rytmĹŻ taky, ale hlavnÄ› to byla úžasnÄ› svobodná a barevná muzika, nesvázaná žádnĂ˝mi rockovĂ˝mi, popovĂ˝mi ani žádnĂ˝mi jinĂ˝mi klišé, hravá, krásnÄ› dynamická a pĹ™itom skvÄ›le zahraná. HodnÄ› se sĂłlovalo (hlavnÄ› kytarista a dechaĹ™ střídajĂ­cĂ­ saxofon s klarinetem), ale pĹ™itom nikdo zbyteÄŤnÄ› neexhiboval, sĂłla byly relativnÄ› krátkĂ˝ a hlavnÄ› chytĹ™e vystavÄ›nĂ˝, žádnĂ˝ pidlikánĂ­ ve stupnicĂ­ch odshora dolĹŻ. Bubny a basa šlapaly jak vlak a nad vším poletovala vynikajĂ­cĂ­ zpÄ›vaÄŤka Claudia Kennaugh, která (jak jsem se po návratu doÄŤetl) zpĂ­vala tĹ™eba s Dominikem Millerem (Stingovo kytarista). VynikajĂ­cĂ­, pĹ™esnÄ› takhle si pĹ™edstavuju ideálnĂ­ modernĂ­ muziku. Pokud sem nÄ›kdy pĹ™ijedou, neváhejte.

TĂ­m londĂ˝nskĂ˝ zážitky samozĹ™ejmÄ› nekonÄŤily. K tÄ›m dalším vĂ˝raznĂ˝m patĹ™ila tĹ™eba instalace Shibboleth v galerii Tate Modern, kterou tam pořídila kolumbijská sochaĹ™ka Doris Salcedo. NÄ›co takovĂ˝ho jsem ještÄ› nevidÄ›l – je to prasklina vyfrĂ©zovaná do betonovĂ˝ podlahy po celĂ˝ dĂ˝lce velkĂ˝ho sálu Turbine Hall (Tate Modern je bĂ˝valá elektrárna a ta hala má snad 100 metrĹŻ na dĂ˝lku). Prasklina se sálem táhne jak miniaturnĂ­ Ĺ™eka, zpočátku nepatrná, na konci tak 30 ÄŤĂ­sel široká a metr hluboká. NenĂ­ nijak ohraniÄŤená, lidi jĂ­ pĹ™eskakujou nebo do nĂ­ stoupaj, malĂ˝ dÄ›ti se v nĂ­ zkoušej schovat, zblĂ­zka vypadá ĂşplnÄ› jinak neĹľ tĹ™eba z balkĂłnu. VĂ˝znam si v tom mĹŻĹľe najĂ­t kaĹľdej sám, autorÄŤin „návod k pouĹľitĂ­“ je tĹ™eba tady, my tam strávili snad hodinu a tak nás to naplnilo dojmy, Ĺľe uĹľ se do nás pak nevešla ani vĂ˝stava surrealistĹŻ v hoĹ™ejším patĹ™e, jinak jistÄ› zajĂ­mavá. Ani tohle samozĹ™ejmÄ› nebylo všechno – vĂ˝bornĂ˝ byli i performeĹ™i na nábĹ™eží u obřího kola London Eye, vĂ˝stava fotek mĂ˝ch oblĂ­benĂ˝ch anglickĂ˝ch krajinářů (Guy Edwardes, Joe Cornish, David Ward etc.) v galerii Oxo, noÄŤnĂ­ pohled na mosty pĹ™es TemĹľi, procházka v City aneb od stĹ™edovÄ›ku k hypermodernĂ­ architektuĹ™e bÄ›hem deseti metrĹŻ, slavnostnĂ­ vĂ˝zdoba k ÄŤĂ­nskĂ˝mu novĂ˝mu roku v Soho – byla toho spousta.

Foťák byl samozĹ™ejmÄ› celou dobu v pohotovosti, byĹĄ tedy poÄŤasĂ­ nebylo zrovna ideálnĂ­ – slunce za celou dobu svĂ­tilo asi tak hodinu v nedÄ›li dopoledne, jinak bylo klasicky olovÄ›nĂ˝ nebe (zas ale naštÄ›stĂ­ nepršelo). Vzhledem k momentálnĂ­mu návalu práce asi fotky nebudou ĂşplnÄ› hned, ale aĹľ je zpracuju, urÄŤitÄ› nÄ›jakĂ˝ povÄ›sĂ­m do galerie a tady dám vÄ›dÄ›t. KaĹľdopádnÄ› LondĂ˝n vĹ™ele doporuÄŤuju – ten vĂ­kend vydal za dva běžnĂ˝ tĂ˝dny, co se zážitkĹŻ týče. UĹľ se tam těším znova.

PĹ™iznám se, Ĺľe jsem Pavlu Milcovou nikdy moc vĂ˝raznÄ› nesledoval – pĹ™ed lety jsme párkrát byli na koncertÄ›, nÄ›kolikrát jsem slyšel desku Tarzan PepĂ© a to je vĂ­cemĂ©nÄ› všechno, ale pokaĹľdĂ˝ se mi to docela lĂ­bilo. VánoÄŤnĂ­ dárek od Jarmily v podobÄ› lĂ­stkĹŻ na koncert kapely Voices (P.M., tradiÄŤnÄ› Peter Binder na kytaru, JaromĂ­r Honzák na basu a Martin ZbroĹľek na všechno moĹľnĂ˝) do Ĺ vandova divadla proto vĂ˝raznÄ› potěšil. Začátek byl takovej folko-jazzo-latinskej, mĂ­sty to pĹ™ipomĂ­nalo tĹ™eba i starĂ˝ Nerez, Milcová se ZbroĹľkem hodnÄ› a vĂ˝bornÄ› scatovali a vĂ˝borná byla pochopitelnÄ› i Binderova kytara – slovenskej Knopfler, Ĺ™ekla o nÄ›m Jarmila a velice to sedÄ›lo. Taky ZbroĹľek se mi moc lĂ­bil – kaĹľdej ho zná jako lehce stĹ™elenĂ˝ho moderátora a herce, ovšem coby houslista, pianista ÄŤi kytarista neexhibuje vĹŻbec, hraje dĹŻslednÄ› „do kapely“ a mimo jinĂ© velmi dobĹ™e zpĂ­vá. MĂ­sty jsem trochu bojoval s texty, obÄŤas mi pĹ™ipadaly takovĂ˝ chtÄ›nÄ› ulĂ­tlĂ˝ (ne tak hroznÄ› jako u Buty, ale trochu tĂ­m smÄ›rem), ale muzika je vÄ›tšinou pĹ™ehlušila, takĹľe se ĂşspěšnÄ› daly neposlouchat. V druhĂ˝ pĹŻlce se trochu pĹ™itvrdilo, moc se mi lĂ­bila Rosemary s citacĂ­ Bachova Preludia v D-dur (nebo chcete-li Whiter Shade of Pale od Procol Harum), nakonec došlo i na starĂ˝ hitovky (OtÄŤe!), celkovÄ› moc dobrej klubovej koncert. Takhle nÄ›jak bych si pĹ™edstavoval ideálnĂ­ stĹ™ednĂ­ proud…

DvÄ› z našich nejlepších zpÄ›vaÄŤek na unikátnĂ­m sesterskĂ˝m koncertÄ› s jazzovĂ˝m programem, k tomu superkapela s lidmi jako George Mraz, David DorĹŻĹľka nebo Marian Ĺ evÄŤĂ­k, to nemĹŻĹľe dopadnout jinak neĹľ skvÄ›le, říkal jsem si cestou do Lucerny, kam mÄ› na poslednĂ­ chvĂ­li vytáhla Stána K. se svou suitou. A teÄŹ sedĂ­m doma pár hodin po koncertÄ› a pĹ™emýšlĂ­m, jak nejlĂ­p dostat do slov ty rozpaky, kterĂ˝ ve mnÄ› akce zanechala. NeboĹĄ lepší ilustraci slavnĂ© Cimrmanovy teorie o střídajĂ­cĂ­ch se momentech oÄŤekávánĂ­ a zklamánĂ­ aby ÄŤlovÄ›k pohledal.

PĹ™edesĂ­lám: tradiÄŤnĂ­ jazz rozhodnÄ› nenĂ­ moje parketa. AÄŤkoli mi ani v nejmenším nevadĂ­, moc se v nÄ›m nevyznám a tak nemohu slouĹľit porovnánĂ­m známĂ˝ch pĂ­snĂ­ v podánĂ­ obou zpÄ›vaÄŤek s verzemi odjinud, neb je skuteÄŤnÄ› nemám příliš naposlouchanĂ˝. ÄŚĂ­mĹľ zároven pĹ™iznávám, Ĺľe mi mohla uniknout spousta internĂ­ch muzikantskĂ˝ch vtĂ­pkĹŻ, kterĂ˝ bych na koncertÄ› takovĂ˝ho Dylana ÄŤi Gabriela vnĂ­mal bez problĂ©mĹŻ, a tudĂ­Ĺľ mĹŻj zážitek mĹŻĹľe bĂ˝t oproti odbornĂ­kĹŻm vĂ˝raznÄ› ochuzen. Ale co snad vnĂ­mat umĂ­m, je atmosfĂ©ra. A tady byl hlavnĂ­ zakopanej pes.

Ona se totiĹľ hudebnĂ­ dramaturgie koncertu zásadnÄ› nepotkala s jeho celkovou image. PĹ™eloĹľeno do ÄŤeštiny: hudba byla ladÄ›ná silnÄ› do klubova, koncert se ovšem odbĂ˝val ve velikĂ˝, naÄŤanÄŤanĂ˝ a pĹ™esvĂ­cenĂ˝ LucernÄ› a jeho nehudebnĂ­ sloĹľka byla tak pompĂ©znĂ­, aĹľ to bolelo. Všichni na pĂłdiu byli ve veÄŤernĂ­m jak na Plese v OpeĹ™e, celou show konferoval příšernÄ› koĹľenĂ˝m zpĹŻsobem Mr. Ladislav Ĺ paÄŤek a tĹ™eba pauzy mezi skladbama byly tak dlouhĂ˝, Ĺľe koncertu spolehlivÄ› padal Ĺ™emen. Ale hlavnÄ›: muzikanti na pĂłdiu hráli opravdu jako v klubu, tj. potichu a soustĹ™edÄ›nÄ›, ovšem v tĂ˝ ratejnÄ› to (pĹ™inejmenším vzadu, kde jsme stáli) vĹŻbec nevyznÄ›lo tak jak mÄ›lo. Do Lucerny by se mnohem vĂ­c hodil pořádnej swingovej bigband s nabroušenou dechovou sekcĂ­, kterej by to tam rozpálil naplno a zaplnil ten prostor. Tenhle koncert patĹ™il do Reduty a tam by byl fantastickej.

Muzikantsky to ovšem bylo Ĺľrádlo. O kvalitách Mraze, Ĺ evÄŤĂ­ka etc. netĹ™eba psát, nicmĂ©nÄ› Davida DorĹŻĹľku jsem vidÄ›l poprvĂ˝ a šel jsem z nÄ›j do kolen – takhle zpĂ­vajĂ­cĂ­ kytaru jsem dlouho neslyšel. VĂ˝bornĂ˝ byly i cikánsky znÄ›jĂ­cĂ­ housle Ivana Heráka. I sestry zpĂ­valy skvÄ›le, Kelarová znÄ›la Ĺ™eknÄ›me standardnÄ›ji jazzovÄ› a byla fantastická tĹ™eba v I Got the World on a String nebo Georgia on My Mind, ještÄ› zajĂ­mavÄ›jší mi ale pĹ™išla Bittová – nikdy bych neĹ™ekl, jak skvÄ›le mĹŻĹľe jejĂ­ typickej expresivnĂ­ zpÄ›v ladit s takovou My Funny Valentine (a dalšími standardy, jejichĹľ jmĂ©ny bohuĹľel nemĹŻĹľu z výše popsanĂ˝ch dĹŻvodĹŻ slouĹľit). Jen škoda, Ĺľe velkou vÄ›tšinu koncertu tvoĹ™ila v podstatÄ› sĂłlová ÄŤĂ­sla jednĂ˝ nebo druhĂ˝ zpÄ›vaÄŤky – spoleÄŤnÄ› se sešly aĹľ na poslednĂ­ tĹ™i pĂ­snÄ›. Ovšem ani pĹ™i nich, aÄŤkoli jim to ladilo fantasticky, se jim ani kapele nepovedlo to hlavnĂ­ – dostat do studenĂ˝ho sálu nÄ›co vĂ­c neĹľ jenom skvÄ›lou techniku a vĂ˝raz. Jako kabinetnĂ­ ukázka zajĂ­mavĂ˝ho pojetĂ­ jazzovĂ˝ch standardĹŻ to nemÄ›lo chybu, leÄŤ emocionálnĂ­ zážitek se jaksi nedostavil. V libovolnĂ˝m slušnĂ˝m klubu s dobrĂ˝m zvukem by ÄŤlovÄ›ku patrnÄ› bÄ›hali mravenci po zádech od prvnĂ­ do poslednĂ­ skladby, nicmĂ©nÄ› vyfintÄ›ná Lucerna a zbyteÄŤnÄ› bombastická podoba celĂ˝ akce to trochu zazdily. Ĺ koda…

Mám moc rád hudebnĂ­ filmy. A pozor, teÄŹ nemyslĂ­m muzikály – to je ĂşplnÄ› jinej žánr. Muzikál má nÄ›jakej dÄ›j a v urÄŤitĂ˝ chvĂ­li jeho postavy pĹ™estanou mluvit a zaÄŤnou zpĂ­vat, nicmĂ©nÄ› příbÄ›h v pĂ­sni normálnÄ› probĂ­há dál, ÄŤasto se dokonce ještÄ› zrychlĂ­ (tedy pĹ™inejmenším by to tak mÄ›lo fungovat, ne vĹľdy se zadaří, viz nedávná neblahá zkušenost s MuĹľem z La Manchy). HudebnĂ­ filmy jsou naproti tomu skuteÄŤnÄ› „o hudbÄ›“, ta v nich na rozdĂ­l od muzikálĹŻ nenĂ­ formou, ale náplnĂ­ ÄŤili obsahem. MnohĂ˝ hudebnĂ­ filmy jsou zároven Ĺľivotopisy slavnĂ˝ch muzikantĹŻ (Ray, Walk the Line etc.), jinĂ˝ ale na nÄ›jakĂ˝ velkĂ˝ vyprávÄ›nĂ­ rovnou rezignujou a soustĹ™edÄ›j se pouze a jedinÄ› na samotnou muziku (klasikou nejvÄ›tší je beatlovina A Hard Day's Night ÄŤili PernĂ˝ den nebo tĹ™eba Pink Floyd v PompejĂ­ch). A do poslednĂ­ kategorie patří i Once s Glenem Hansardem (jinak The Frames) a MarkĂ©tou Irglovou v hlavnĂ­ch rolĂ­ch. O neÄŤekanĂ˝m obřím celosvÄ›tovĂ˝m ĂşspÄ›chu tohohle filmu se psalo všude moĹľnÄ›, takĹľe patrnÄ› vĂ­te, Ĺľe sbĂ­rá ceny hrábÄ›ma, má nominaci na Oscara i Grammy a devatenáctiletá Moravanka Irglová je dĂ­ky nÄ›mu rázem v prvnĂ­ svÄ›tovĂ˝ hudebnĂ­ lize. A sakra zaslouĹľenÄ›.

PříbÄ›h, kterej Once vyprávĂ­, opravdu nestojĂ­ za dlouhĂ˝ rozebĂ­ránĂ­ – odehrává se v Dublinu bÄ›hem nÄ›kolika dnĹŻ, nemá v podstatÄ› žádnej vnitĹ™nĂ­ vĂ˝voj, o nÄ›jakĂ˝m konfliktu nebo sloĹľitÄ›jší zápletce ani nemluvÄ›, vĂ­cemĂ©nÄ› popisuje seznámenĂ­ dvou muzikantĹŻ, jejich sblĂ­ĹľenĂ­ skrze podobnĂ˝ hudebnĂ˝ cĂ­tÄ›nĂ­ a následnĂ˝ natáčenĂ­ demo-CD. No a co? A Hard Day's Night taky nenĂ­ žádnĂ˝ aristotelskĂ˝ drama. Zato hudby je tu od prvnĂ­ch vteĹ™in spousta – v ĂşvodnĂ­ scĂ©nÄ› Hansard coby pouliÄŤnĂ­ muzikant hraje Then the Healing Has Begun od Vana Morrisona a tady i v další skladbÄ›, která následuje vzápÄ›tĂ­, ukazuje, Ĺľe i s obyÄŤejnou španÄ›lou dokáže pĂ­sniÄŤku na 4 akordy fantasticky vygradovat (ostatnÄ› proto jsem mÄ›l vĹľdycky rád Frames). A kdyĹľ ho Irglová poprvĂ© doprovodĂ­ na piano a v prodejnÄ› hudebnĂ­ch nástrojĹŻ si spolu ve dvojhlase stĹ™ihnou nejvÄ›tší hit filmu Falling Slowly, pĹ™ibije vás to do sedadla. Všechno vrcholĂ­ pĹ™i natáčenĂ­ zmĂ­nÄ›nĂ˝ho demosnĂ­mku – o HansardovÄ› schopnosti gradovat zdánlivÄ› jednoduchĂ˝ motivy uĹľ Ĺ™eÄŤ byla, takĹľe si jistÄ› dokážete pĹ™edstavit, co se stane, kdyĹľ mu ve skladbÄ› When Your Mind's Made Up pomáhá slušnÄ› nabroušená rocková kapela. Zkrátka okamĹľitÄ› uhánĂ­m pro soundtrack a doufám, Ĺľe Hansard s Irglovou budou brzo koncertovat i jinde neĹľ v Americe, kde na nÄ› chodÄ›j davy lidĂ­ – tohle se musĂ­ vidÄ›t naĹľivo…