Tolimati.cz

Už jsem to sem psal – až doteď jsem byl patrně jedním z posledních lidí u nás, kteří poslouchají Nicka Cavea a ještě ho neviděli naživo (vždycky mi do toho něco vlezlo, většinou jsme někde hráli). Včerejší návštěva Sportovní haly v Holešovicích (nebo jak se teď jmenuje) byla tudíž víceméně povinná.

První půlhodinu obstarala velmi zajímavá předkapela – její jméno během produkce vůbec nezaznělo, takže jím nemohu sloužit, nicméně byli pouze dva – kytarista a bubeník, oba vypadali trochu jak postavy z The Proposition a já jen čuměl, kolik zvuku jde na ty dva nástroje vyloudit. Místy bych přísahal, že tam slyším přinejmenším basu a závěrečná píseñ sklouzla až kamsi k noise-core, jinak šlo ovšem o celkem normální písničky, žádnej experimentální hluk. Místy to bylo trochu jednotvárný, ale jak prohlásila Handa Z., „každý přítel Nicka Cavea je i můj přítel“ a předkapela nakonec sklidila až netradiční aplaus.

A pak už pódium zaplnili Bad Seeds v plný síle – dvoje bicí, basa, klávesy, kytara/klávesy (vynikající, přesnej a nenápadnej Mick Harvey), divous Warren Ellis na všechno možný a sám Cave, dnes často coby kytarista. Začátek obstaraly věci z nový desky Dig Lazarus Dig, titulní písnička přišla hned jako druhá v pořadí a patřila k nejlepším vůbec. Z nový desky se hrálo vcelku hodně, kromě toho ale Cave samozřejmě sahal pro spoustu starších věcí – hned po Lazarovi došlo na klasiku Tupelo a pak se to víceméně střídalo, jedna nová na jednu starou známou. Cave v poslední době na deskách (Lazarus, ale i vedlejší projekt Grinderman) dost přitvrdil a koncert tomu odpovídal – hrálo se většinou rychle, ostře a nahlas. Zvolnění a ztišení bylo spíš výjimkou (výtečnej Ship Song a paradoxně i Mercy Seat v téměř folkový verzi – vidět při týhle písni mávat romantický slečny zapalovačema byl skutečně zážitek), jinak byl koncert jeden velkej nářez a pokud se na něj přišel člověk vyřádit, určitě byl nadmíru spokojenej. Pokud ale máte (jako já) na Caveovi nejradši právě to střídání rachotu s tiššími lyričtějšími věcmi a poetiku „murder ballads“ (zdaleka nejen na stejnojmenný desce), mohl vám koncert (jako mně) připadat trochu jednorozměrnej. Trochu mě mrzelo, že v těch nabroušenejch novinkách (More News from Nowhere, Lie Down Here and Be My Girl, i třeba Get Ready for Love z předchozí desky) zněli Bad Seeds občas až zaměnitelně, třeba jako Stooges nebo nějaká novější garážová kapela, a těšil jsem se, jak to oživí třeba námořnickej sbor v John Finn's Wife, Do You Love Me nebo The Good Son – marně. A marně jsem se radoval i ve chvíli, kdy Cave v přídavcích sedl za piáno a spustil mou milou Into My Arms – snad jako jediná věc z playlistu mu příliš nesedla, zpočátku marně chytal tóninu a napětí a tah originálu to nemělo ani zdálky.

To ale probůh neznamená, že by se mi koncert nelíbil – nářez k Bad Seeds ostatně patřil vždycky a taková Deanna, Papa Won't Leave You Henry, zmíněný Tupelo nebo poslední přídavek Stagger Lee byly jednoznačně skvělý, stejně jako některý novinky. Kapela hrála jak o život (bylo skvělý pozorovat třeba kytarovou souhru decentního Harveyho a šílenýho Ellise), Caveovi to zpívá fantasticky a navíc se podle všeho dobře bavil, nepamatuju, kdy jsem na velkým koncertě slyšel sedm přídavků. Jen je mi trochu líto, že jsem neviděl spíš minulý pražský vystoupení před půldruhým rokem – podle Handina popisu mělo přesně to, co tomu včerejšímu (aspoñ pro mě) chybělo.

Taková to mohla být skvělá zpráva. Už dva roky tu píšu, že mi v seznamu navštívených koncertů chybí do sbírky už jen pár jmen a jedním z těch nejmilejších je Tom Waits, kterej ovšem mimo Ameriku koncertuje jen hodně zřídka. A světe zboř se, on sem přijede, a bude tu hrát dokonce hned dvakrát, 21. a 22. července. Jak říkám, byla by to zpráva sezóny, kdyby… kdybychom den předtím neodlítali na dovolenou. Nic proti dovoleným, ale tohle je teda zatraceně špatnej timing… takže tu jen se skřípěním zubů plním zpravodajskou povinnost (tuhle mě někdo potěšil mailem, že tyhle stránky čte coby informační servis o chystaných koncertech, což je sice hodně přehnaný, ale i tak dík) a odcházím si s kyselým ksichtem pustit Mule Variations. O jeden blbej den…

Carramba. Sotva se člověk na něco pořádně natěší, má smůlu – Leonard Cohen nakonec v srpnu v Praze nezahraje, koncert se odkládá „na neurčito“. Co naděláš – zbývá Dylan, The Police a třeba Firewater příští pondělí v Rock Café. Ale stejně to hodně zamrzí, sakra…

Původně jsem tu měl v úmyslu nadávat na zbabělost zdejších filmových distributorů, kteří odmítli koupit do kin neortodoxní životopis Boba Dylana I'm Not There, v němž ho hraje mj. Cate Blanchett (fakt jsem to chtěl vidět v kině a ne stažený odněkud z netu), plány mi ovšem zkřížila jedna moc dobrá zpráva. 9. června se Dylan na další zastávce své Neverending Tour zastaví v Ostravě. Jasně, už jsem ho viděl několikrát a těžko čekat, že by se koncert nějak výrazně lišil od pražskýho vystoupení v roce 2005, ale to bylo tak skvělý, že si to rád dám znovu, notabene se skvělými novinkami z Modern Times. No, na letošní koncertní program (mj. Cave, Cohen, The Police kousek od hranic a teď tohle) si opravdu nemůžu stěžovat…

Skupinu Koa jsme s Jarmilou naposled viděli ještě se Zuzanou Navarovou na podzim 2004 a moc jsme se těšili na další koncert po vánocích. Jenže jednoho hnusného prosincového rána přišla zpráva, že už žádný další vystoupení v původní sestavě nikdy nebude, a já nějakou dobu vůbec netušil, že kapela smrt svý zpěvačky, autorky a duše přežila a hraje dál. Nedávno jsem ale zaregistroval docela pochvalnou recenzi na novou desku a tak jsme se vyrazili podívat, jak to Mario Bihári, Omar Khaouaj, František Raba a Camilo Caller po těch letech zvládají.

Začátek byl docela prima, během první písničky (názvem podobně jako u 90% repertoáru nemohu z výše uvedených důvodů sloužit) se ve zpěvu vystřídali všichni čtyři muzikanti a když zvukaři po chvíli váhání zesílili i Maria tak, aby byl slyšet, znělo to skvěle. Muzikantsky celá kapela za ty roky hodně vyrostla, pánové jsou sehraní na jedničku a v nejlepších momentech jsme si oba s Jarmilou vybavili nedávnej londýnskej zážitek s kapelou Solenca – o moc víc už chválit neumím. Po instrumentální stránce jsou na tom všichni výborně a bubeník Camilo asi nejlíp (bez záruky, Štěpán by možná totéž tvrdil o kytaristovi Omarovi :)).

Jenže hráčská virtuozita není všechno a Koa dřív stála především na skvělých písničkách, což je dneska bohužel trochu problém. Ne že by Bihári a spol. nedokázali napsat silnou melodii, ale čas od času hodně ujíždějí ke kýči – v navarovských časech se písničky typu Amen nebo E drabára zastavily těsně před jeho hranicí, dneska už jsou místy daleko za ní a pár věcí mi připadalo jako slušná nedvědovina. A další problém je zpěv. Mario Bihári samozřejmě nemá problém s technikou, ale to jeho plačtivý tremolo mi vadilo už před lety a když teď funguje jako hlavní frontman, je toho sirupu v hlase trochu moc. Druhým zpěvákem je basista Raba, ten s výrazem problém nemá, ale s intonací občas bohužel ano. Ve výsledku se buď nyje a mužně trpí, nebo „jasnopákovsky“ deklamuje. Obojí je dost smutný u kapely, ve který zpívala Navarová.

Obecně lze říct, že rytmičtější a tvrdší věci zněly velmi dobře, jakmile se ovšem kapela ztišila, nastal problém. V první půlce bohužel převažovaly pomalejší skladby, po přestávce se kapela slušně rozjela a konec normální hrací doby byl skvělej. Jenže v přídavcích Koa zahrála Soske a Taši delé (Caller zpíval docela slušně part Navarový) a mně došlo, co mi celej koncert pocitově připomínal – totiž ty dvě desky, který udělali Doors po Morrisonově smrti. Virtuózní hráči, špičkový instrumentální výkony, ale chybí tomu vůdčí myšlenka, pevný autorství a hlavně dotek génia. Kapela hraje skvěle, ale jakoby nevěděla, co chce vlastně hrát – dala se dohromady jako doprovodná skupina geniální autorky a její místo nedokáže nikdo ze současných členů nahradit. Bylo by skvělý, kdyby se nakonec prosadila ta tvrdší a rytmičtější podoba, ovšem v tom případě by musel zpívat někdo jinej než Mario a těžko říct, kdo by na to vlastně měl. Každopádně jsme se shodli, že za dalších pár let vyrazíme na Kou znovu a uvidíme, jestli se to někam vyvinulo…

Tomuhle tedy říkám dobrá zpráva – 10. srpna zahraje v Praze na Hradě (zatím netuším kde, ale to je vcelku jedno) sám velký Leonard Cohen. Další komentář snad není zapotřebí, vůbec jsem nedoufal, že bych ho mohl někdy vidět naživo. Že by se zase zablesklo na lepší časy a po předloñské famózní koncertní sezóně a loñském polomrtvu (s čestnou výjimkou Waterse) sem znovu začala jezdit první liga? V květnu hraje ve Vysočanech Cave (jasně, ten už je tu asi podesátý, ale já ho ještě neviděl, zatím mi do toho vždycky něco vlezlo), teď tohle, tak ještě tu PJ Harvey a bude to rok jako víno…

Víkend v Londýně byl Jarmilin nápad, bez diskuse vynikající. Letadlo nám z Ruzyně letělo v pátek před sedmou ráno, vraceli jsme se v neděli večer, což znamenalo něco přes dva dny v tom fantasticky živým, barevným a příjemným městě – jasně, není to moc, ale když se člověk snaží, vidí toho spoustu. Dobrá rada pro podobné situace: vykašlete se na hromadnou dopravu (stejně je drahá, jako ostatně v Londýně všechno) a choďte pěšky, uvidíte toho mnohem víc a dostanete se k věcem, který byste jinak přehlídli.

Příklad: kdybychom nebyli v jednu chvíli v pátek po poledni celí uchození, nesedli bychom si na lavičku na nábřeží naproti Parlamentu a určitě bychom tak přehlídli nenápadnej plakát zvoucí na stejnej den v podvečer do Queen Elisabeth Hall na koncert kapely Solenca, údajně hrající fusion soulu a world music. Nic nám to neříkalo, ta charakteristika dnes platí na každou druhou kapelu, ale přišlo nám to jako zajímavá možnost, jak strávit kus dne, tak jsme zašli. A rovnou řeknu, že tak dobrej koncert jsem neviděl od lo�?skýho letního Gabriela v Drážďanech. Plakát nelhal, soulu tam znělo hodně a severoafrických rytmů taky, ale hlavně to byla úžasně svobodná a barevná muzika, nesvázaná žádnými rockovými, popovými ani žádnými jinými klišé, hravá, krásně dynamická a přitom skvěle zahraná. Hodně se sólovalo (hlavně kytarista a dechař střídající saxofon s klarinetem), ale přitom nikdo zbytečně neexhiboval, sóla byly relativně krátký a hlavně chytře vystavěný, žádný pidlikání ve stupnicích odshora dolů. Bubny a basa šlapaly jak vlak a nad vším poletovala vynikající zpěvačka Claudia Kennaugh, která (jak jsem se po návratu dočetl) zpívala třeba s Dominikem Millerem (Stingovo kytarista). Vynikající, přesně takhle si představuju ideální moderní muziku. Pokud sem někdy přijedou, neváhejte.

Tím londýnský zážitky samozřejmě nekončily. K těm dalším výrazným patřila třeba instalace Shibboleth v galerii Tate Modern, kterou tam pořídila kolumbijská sochařka Doris Salcedo. Něco takovýho jsem ještě neviděl – je to prasklina vyfrézovaná do betonový podlahy po celý dýlce velkýho sálu Turbine Hall (Tate Modern je bývalá elektrárna a ta hala má snad 100 metrů na dýlku). Prasklina se sálem táhne jak miniaturní řeka, zpočátku nepatrná, na konci tak 30 čísel široká a metr hluboká. Není nijak ohraničená, lidi jí přeskakujou nebo do ní stoupaj, malý děti se v ní zkoušej schovat, zblízka vypadá úplně jinak než třeba z balkónu. Význam si v tom může najít každej sám, autorčin „návod k použití“ je třeba tady, my tam strávili snad hodinu a tak nás to naplnilo dojmy, že už se do nás pak nevešla ani výstava surrealistů v hořejším patře, jinak jistě zajímavá. Ani tohle samozřejmě nebylo všechno – výborný byli i performeři na nábřeží u obřího kola London Eye, výstava fotek mých oblíbených anglických krajinářů (Guy Edwardes, Joe Cornish, David Ward etc.) v galerii Oxo, noční pohled na mosty přes Temži, procházka v City aneb od středověku k hypermoderní architektuře během deseti metrů, slavnostní výzdoba k čínskýmu novýmu roku v Soho – byla toho spousta.

Foťák byl samozřejmě celou dobu v pohotovosti, byť tedy počasí nebylo zrovna ideální – slunce za celou dobu svítilo asi tak hodinu v neděli dopoledne, jinak bylo klasicky olověný nebe (zas ale naštěstí nepršelo). Vzhledem k momentálnímu návalu práce asi fotky nebudou úplně hned, ale až je zpracuju, určitě nějaký pověsím do galerie a tady dám vědět. Každopádně Londýn vřele doporučuju – ten víkend vydal za dva běžný týdny, co se zážitků týče. Už se tam těším znova.

Přiznám se, že jsem Pavlu Milcovou nikdy moc výrazně nesledoval – před lety jsme párkrát byli na koncertě, několikrát jsem slyšel desku Tarzan Pepé a to je víceméně všechno, ale pokaždý se mi to docela líbilo. Vánoční dárek od Jarmily v podobě lístků na koncert kapely Voices (P.M., tradičně Peter Binder na kytaru, Jaromír Honzák na basu a Martin Zbrožek na všechno možný) do Švandova divadla proto výrazně potěšil. Začátek byl takovej folko-jazzo-latinskej, místy to připomínalo třeba i starý Nerez, Milcová se Zbrožkem hodně a výborně scatovali a výborná byla pochopitelně i Binderova kytara – slovenskej Knopfler, řekla o něm Jarmila a velice to sedělo. Taky Zbrožek se mi moc líbil – každej ho zná jako lehce střelenýho moderátora a herce, ovšem coby houslista, pianista či kytarista neexhibuje vůbec, hraje důsledně „do kapely“ a mimo jiné velmi dobře zpívá. Místy jsem trochu bojoval s texty, občas mi připadaly takový chtěně ulítlý (ne tak hrozně jako u Buty, ale trochu tím směrem), ale muzika je většinou přehlušila, takže se úspěšně daly neposlouchat. V druhý půlce se trochu přitvrdilo, moc se mi líbila Rosemary s citací Bachova Preludia v D-dur (nebo chcete-li Whiter Shade of Pale od Procol Harum), nakonec došlo i na starý hitovky (Otče!), celkově moc dobrej klubovej koncert. Takhle nějak bych si představoval ideální střední proud…

Dvě z našich nejlepších zpěvaček na unikátním sesterským koncertě s jazzovým programem, k tomu superkapela s lidmi jako George Mraz, David Dorůžka nebo Marian Ševčík, to nemůže dopadnout jinak než skvěle, říkal jsem si cestou do Lucerny, kam mě na poslední chvíli vytáhla Stána K. se svou suitou. A teď sedím doma pár hodin po koncertě a přemýšlím, jak nejlíp dostat do slov ty rozpaky, který ve mně akce zanechala. Neboť lepší ilustraci slavné Cimrmanovy teorie o střídajících se momentech očekávání a zklamání aby člověk pohledal.

Předesílám: tradiční jazz rozhodně není moje parketa. Ačkoli mi ani v nejmenším nevadí, moc se v něm nevyznám a tak nemohu sloužit porovnáním známých písní v podání obou zpěvaček s verzemi odjinud, neb je skutečně nemám příliš naposlouchaný. Čímž zároven přiznávám, že mi mohla uniknout spousta interních muzikantských vtípků, který bych na koncertě takovýho Dylana či Gabriela vnímal bez problémů, a tudíž můj zážitek může být oproti odborníkům výrazně ochuzen. Ale co snad vnímat umím, je atmosféra. A tady byl hlavní zakopanej pes.

Ona se totiž hudební dramaturgie koncertu zásadně nepotkala s jeho celkovou image. Přeloženo do češtiny: hudba byla laděná silně do klubova, koncert se ovšem odbýval ve veliký, načančaný a přesvícený Lucerně a jeho nehudební složka byla tak pompézní, až to bolelo. Všichni na pódiu byli ve večerním jak na Plese v Opeře, celou show konferoval příšerně koženým způsobem Mr. Ladislav Špaček a třeba pauzy mezi skladbama byly tak dlouhý, že koncertu spolehlivě padal řemen. Ale hlavně: muzikanti na pódiu hráli opravdu jako v klubu, tj. potichu a soustředěně, ovšem v tý ratejně to (přinejmenším vzadu, kde jsme stáli) vůbec nevyznělo tak jak mělo. Do Lucerny by se mnohem víc hodil pořádnej swingovej bigband s nabroušenou dechovou sekcí, kterej by to tam rozpálil naplno a zaplnil ten prostor. Tenhle koncert patřil do Reduty a tam by byl fantastickej.

Muzikantsky to ovšem bylo žrádlo. O kvalitách Mraze, Ševčíka etc. netřeba psát, nicméně Davida Dorůžku jsem viděl poprvý a šel jsem z něj do kolen – takhle zpívající kytaru jsem dlouho neslyšel. Výborný byly i cikánsky znějící housle Ivana Heráka. I sestry zpívaly skvěle, Kelarová zněla řekněme standardněji jazzově a byla fantastická třeba v I Got the World on a String nebo Georgia on My Mind, ještě zajímavější mi ale přišla Bittová – nikdy bych neřekl, jak skvěle může její typickej expresivní zpěv ladit s takovou My Funny Valentine (a dalšími standardy, jejichž jmény bohužel nemůžu z výše popsaných důvodů sloužit). Jen škoda, že velkou většinu koncertu tvořila v podstatě sólová čísla jedný nebo druhý zpěvačky – společně se sešly až na poslední tři písně. Ovšem ani při nich, ačkoli jim to ladilo fantasticky, se jim ani kapele nepovedlo to hlavní – dostat do studenýho sálu něco víc než jenom skvělou techniku a výraz. Jako kabinetní ukázka zajímavýho pojetí jazzových standardů to nemělo chybu, leč emocionální zážitek se jaksi nedostavil. V libovolným slušným klubu s dobrým zvukem by člověku patrně běhali mravenci po zádech od první do poslední skladby, nicméně vyfintěná Lucerna a zbytečně bombastická podoba celý akce to trochu zazdily. Škoda…

Mám moc rád hudební filmy. A pozor, teď nemyslím muzikály – to je úplně jinej žánr. Muzikál má nějakej děj a v určitý chvíli jeho postavy přestanou mluvit a začnou zpívat, nicméně příběh v písni normálně probíhá dál, často se dokonce ještě zrychlí (tedy přinejmenším by to tak mělo fungovat, ne vždy se zadaří, viz nedávná neblahá zkušenost s Mužem z La Manchy). Hudební filmy jsou naproti tomu skutečně „o hudbě“, ta v nich na rozdíl od muzikálů není formou, ale náplní čili obsahem. Mnohý hudební filmy jsou zároven životopisy slavných muzikantů (Ray, Walk the Line etc.), jiný ale na nějaký velký vyprávění rovnou rezignujou a soustředěj se pouze a jedině na samotnou muziku (klasikou největší je beatlovina A Hard Day's Night čili Perný den nebo třeba Pink Floyd v Pompejích). A do poslední kategorie patří i Once s Glenem Hansardem (jinak The Frames) a Markétou Irglovou v hlavních rolích. O nečekaným obřím celosvětovým úspěchu tohohle filmu se psalo všude možně, takže patrně víte, že sbírá ceny hráběma, má nominaci na Oscara i Grammy a devatenáctiletá Moravanka Irglová je díky němu rázem v první světový hudební lize. A sakra zaslouženě.

Příběh, kterej Once vypráví, opravdu nestojí za dlouhý rozebírání – odehrává se v Dublinu během několika dnů, nemá v podstatě žádnej vnitřní vývoj, o nějakým konfliktu nebo složitější zápletce ani nemluvě, víceméně popisuje seznámení dvou muzikantů, jejich sblížení skrze podobný hudebný cítění a následný natáčení demo-CD. No a co? A Hard Day's Night taky není žádný aristotelský drama. Zato hudby je tu od prvních vteřin spousta – v úvodní scéně Hansard coby pouliční muzikant hraje Then the Healing Has Begun od Vana Morrisona a tady i v další skladbě, která následuje vzápětí, ukazuje, že i s obyčejnou španělou dokáže písničku na 4 akordy fantasticky vygradovat (ostatně proto jsem měl vždycky rád Frames). A když ho Irglová poprvé doprovodí na piano a v prodejně hudebních nástrojů si spolu ve dvojhlase střihnou největší hit filmu Falling Slowly, přibije vás to do sedadla. Všechno vrcholí při natáčení zmíněnýho demosnímku – o Hansardově schopnosti gradovat zdánlivě jednoduchý motivy už řeč byla, takže si jistě dokážete představit, co se stane, když mu ve skladbě When Your Mind's Made Up pomáhá slušně nabroušená rocková kapela. Zkrátka okamžitě uháním pro soundtrack a doufám, že Hansard s Irglovou budou brzo koncertovat i jinde než v Americe, kde na ně choděj davy lidí – tohle se musí vidět naživo…