Tolimati.cz

Pokud vás zaujaly předchozí části deníku z Peru a Bolívie, můžete si přečíst jeho dokončení. Poslední týden byl snad nejrozmanitější – zažili jsme mj. třídenní trek s oslí karavanou v horách okolo 5000 m nebo cyklosjezd tzv. Death Road aneb údajně nejnebezpečnější cesty na světě. Přímej odkaz zde, stálej tradičně napravo v sekci Pages.

Koho zajímá pokračování zážitků z Peru a Bolívie, může se podívat na druhou ze tří částí cestovního deníku (tady, permanentní odkaz je vpravo v rubrice Pages). Prostřední etapa cesty začala přesunem z peruánského Cusca do Copacabany v Bolívii, nějakou dobu jsme strávili na jezeře Titicaca a pak jsme se přes La Paz přesunuli na jihozápad země do fantastický krajiny sopek, jezer a gejzírů zvaný Altiplano…

Dalo to práci, ale fotky z Peru a Bolívie jsou hotový. Pokud vás zajímají, najdete je v galerii (konkrétně zde). A kdyby někoho zajímal přepis cestovního deníku vznikajícího průběžně přímo po cestě, najde první část tady (jinak stálej odkaz visí v rubrice Pages napravo). Enjoy!

V poslední době jsem deník trochu (no, spíš dost) zanedbával. Vinou pracovního šrumce jsem sem nestihl napsat pár věcí, co jsem chtěl – například že Verhoevenova Černá kniha je fakt hodně dobrej, byť depresivní film, vyzněním trochu připomínající The Proposition (lidi jsou v jádru příšerný svině a každý rozhodnutí vede ke špatným koncům). Taky jsem se tu chtěl zmínit o nádherný knížce Poslední rodina v Anglii od Matta Haiga, což je na první pohled takovej trochu groteskní příběh vyprávěnej psem (konkrétně labradorem), na druhej vcelku zajímavá detektivka a na třetí víc než zajímavej román o slepým dodržování povinností, kladech a záporech lpění na starejch hodnotách apod. A nestihl jsem, já ostuda, napsat ani o velmi podařeným koncertu Peace Frog ve Vejprtech, kterej sice začal docela dobrodružnou jízdou v čerstvě zasněžených Krušných horách, ale nakonec se velmi zadařil (od červencovýho Slamníku jsme si tak dobře nezahráli). A teď nějakou dobu opět nebudu stíhat, ale z úplně jinýho důvodu – viz titulek, víc zatím z vrozený pověrčivosti psát nechci (znám se, jakmile něco moc rozkecávám, tak to nevyjde), každopádně dám vědět cca za měsíc…

V sobotu proběhl devátý ročník Lhota Trophy. Začínám se z toho pomalu vzpamatovávat – podobně jako loni bude asi nejlepší reportáž formou kroniky…

Červenec - Lhota Trophy IX vyhlášena na 22. září, což bohužel znamená, že z nadějného týmu Outlandos hned zkraje vypadává Jarmila. Má na ten den domluveno cosi pracovního. Mezi Outlandos je vzápětí draftována mladá krev Eliška (jinak též bývalá avisácká tábornice a význačná členka volného sdružení Žereme si solidně). Dále tým tradičně tvoří captain Lukoko, chodící počítač Jana, Čínan Štěpán (kdo viděl libovolné Dannyho parťáky, chápe) a já coby řidič Polárky.

Den –7 - Captain Lukoko po lonských zkušenostech (angínová redukce týmu na 3 lidi) vyhlásil již dlouho před akcí pod strašlivými tresty přísný zákaz nemocí a antibiotik. Proto v podstatě nikoho nepřekvapuje, že týden před závodem zachvátila angína právě jeho. Jako správný kapitán ale odmítá připustit neúčast a drtí bacily kromě antibiotik i důslednou ignorancí.

Den –6 až –1 – Celý týden intenzivně sháníme doporučenou výbavu (mj. plynovou masku, horolezecké lano s úvazem či člun). Jeden člen týmu má mít i společenský oděv – celkem ochotně to na sebe bere Eliška, coby závodní tanečnice se patrně vidí kdesi na parketu. Ve čtvrtek absolvujeme tradiční prolog a díky němu víme, že se závod letos odehraje v Orlických horách a okolí.

Předvečer – Po lonském stresíku jsme rozhodnuti začít závod v klidu a večer máme sraz u Jany a Lukoka, abychom v pohodě dodělali poslední přípravy a šli včas spát. Naše plány ovšem zhruba ve 21 h během svážení materiálu a Elišky kříží hnusný zvuk, který se ozývá od zadních kol Polárky. Právě odešly brzdové destičky. Horečně sháníme náhradní vozidlo a když už to vypadá, že celou akci budeme muset odpískat, zasahují Aja s Mishkinem se svým Picassem. Díky, díky a ještě asi 1000× díky. Také díky Eliščiným rodičům, kteří odvážejí svou dceru a kompletní výbavu k Lukášovi a Janě, zatímco já vezu Polárku z Ládví na Bílou Horu do opravy (už jste někdy ujeli 20 km po Praze bez šlápnutí na brzdy?). Ke Kokům dorážím po půlnoci a plány na klidnou noc s dlouhým spánkem jsou ve psí.

3:30 Vstáváme tentokrát včas a suneme se do Lhoty u Nahořan kousek od Náchoda.

6:00 Start! Na sraz dorazilo všech 42 přihlášených posádek. Otevíráme první obálky a záhy zjišťujem, že nám letos šifry kupodivu jdou – chviličku po půl sedmé máme vyřešenou první trojici a vyrážíme plnit úkoly.

10:00 Máme za sebou první patro ze tří, což je skvělé, a máme vyřešené šifry pro patro č.2, což je ještě lepší. Úspěšně jsme si zahráli na daktyloskopy, já se projel v kajaku po Rozkoši, Štěpán si popovídal s Babičkou v Babiččině údolí a Lukáš vypadá, že chytil luštitelskou slinu – většinu šifer si nestačíme ani prohlídnout a má je vyřešený. Navíc je krásné počasí a Orlické hory jsou rozhodně krásnější než hnědouhelné pánve u Sokolova loni. Ještě aby nám to vydrželo. Eliška se převléká do společenských šatiček a tanečních střevíčků, během následujícího úkolu je bude potřebovat.

10:30 Ajta krajta. Společenskou událostí není bál, ale casino. Kód k následujícímu úkolu je nutno vyhrát v pokeru, kterej Eliška v životě nehrála. Já bych si zahrál, ale nemám šanci – bez patřičného úboru nepouštějí (jeden nešťastník z konkurenčního týmu bláhově myslel, že stačí kravata na triko, a teď musí žebrat půjčení košile na číšníkovi z přilehlé hospody). Situaci lze řešit jediným možným způsobem – do Eliščiných šatů a střevíčků se navléká Jana (rozdíl ve výšce cca 30 cm, ve velikosti bot cca 5 čísel). Po půlminutě je hotovo a Jana úspěšně opouští casino, to ale skoro nevidíme, neb všichni slzíme smíchy – jeden z vrcholů hry je za námi .

12:00 Další význačný moment – Štěpán navléká plynovou masku a spouští se do armádního bunkru zamořeného dýmovnicí, aby se po čtvrthodině vynořil mírně zfetován, leč s kódem. Lukáš s Eliškou mezitím rekordním tempem luští další šifry a přesouváme se o pár kiláků dál, kde přichází velká chvíle kapitána – stavba tranzistorového přijímače mu trvala jenom pár minut a další kód je doma. Ve dvě odpoledne luštíme poslední šifru a nevěříme – čekají nás 3 stanoviště 3. patra, jejichž polohu už známe, a máme hotovo.

17:30 Je to doma! Poslední kód nám dal asi nejvíc práce, ale nakonec jsme ho po několika marných pokusech (čítajících mj. spuštění zavilého arachnofoba Štěpána na laně do superhnusné drenážní roury obývané asi tak miliónem pavouků) našli a jedem do cíle. Bilance: ani jedna tržená nápověda, všechny kódy v kapse a nesmírně hřejivej pocit z toho, že jsme to až na 1 šifru (díky Vláďo) zvládli vlastní silou, dokonce v podstatě bez internetu a dalších technologií. Pravda, jednou jsme trochu zabloudili, ale i tak oproti lo�?sku obrovskej rozdíl – pomalu si začínáme říkat, že by nám poprvý v dějinách Outlandos první desítka neměla uniknout. A navíc to celý bylo mnohem zábavnější než v minulých letech – jak šifry, tak úkoly…

do 23:00 Sedíme v restauraci v cílové vesnici, jíme, pijem (zvláště pak někteří a Eliška to není :)), kecáme s ostatními a velmi, velmi napjatě čekáme, až pořadatelé konečně spočítají výsledky. Hrozně se to najednou vleče.

23:30 A je to tady – Outlandos získávají fantastický druhý místo! Bouchá sekt, dostáváme dort, křičíme nadšením a jsme pekelně šťastný. Vyhrály 4 holky jménem Mobilní ženy, což je taky unikát, tudíž jim samozřejmě ze srdce blahopřejem. A hlavně nevěříme, že to fakt dopadlo takhle – před akcí jsme si sice říkali, že by to chtělo úspěch, ale to jsme si říkali už loni a jaký jsme byli. No, už se nemůžem dočkat LT10 za rok…

Onehdy jsem tu dával tip na nádhernou ptákovinu – sebrané rádobyanglické nápisy z veřejných míst po celém světě, místy skutečně velmi bizarní (koho to zajímá, kuk sem). A netušil jsem, že stačí jedna delší procházka po Liberci a najdu hned dvě perly, které si přímo říkají o zařazení do zmíněného seznamu. Zejména ta druhá stojí za to… pochází ze zábavního centra Babylon, zatímco první je ze zoo. Co člověk na výletě s dětmi neobjeví…

Několikatýdenní nečinnost tohoto deníku nebyla výjimečně způsobena leností ani totální neschopností autora, jak se podle mailových ohlasů někteří (patrně nikoli bezdůvodně) domnívali. Důvody byly kupodivu ryze technické – webmaster Lukoko se na mé úpěnlivé prosby pokusil blogovací systém aktualizovat, vylepšit a odstranit jeho častou padavost, což se mu sice povedlo (díky!), ale novou verzi zase nerozchodil server (tímto pozdravuji poskytovatele hostingu a dovoluji si vzkázat, že pokud si v dohledné době nepořídí lepší stroje, už fakt zdrhnu jinam). Takže padání bude vesele pokračovat, ale přísun nových výšplechtů snad taky…

Martin Ševčík z Frýdku, Místku a Fotografovani.cz, který tu už pomalu ale jistě získává titul dvorního dodavatele ptákovin, zase dneska zabodoval – pokud jste zažili 80. léta a jeden z největších tehdejších hitů od Bonnie Tyler, garantuju vám, že si u tohohle klipu poprskáte monitor odshora dolů. Famózní. Pokud se někdy Peace Frog rozpadne, okamžitě se hlásím do Hurra Torpedo…

Seriózních zážitků se v poslední době nějak nedostává (ledaže bych tu psal o práci, což by bylo asi stejně záživný jako jízdní řád dráhy Zdice – Protivín z roku 1986), tak dám zase jednu ptákovinu (za nepřímé nasměrování budiž díky Lukokovi). Ocení ji především znalci Pána prstenů – ukázalo se, že Tolkien (a po něm Peter Jackson) hrubě zkreslili vývoj jednání v Roklince, který původně vypadalo úplně jinak . (Mimochodem, opět se potvrzuje, že Jack Black je skutečně génius – já to tvrdím minimálně od High Fidelity…) Kuk sem…

A ještě jedna ptákovinka. Když má milovník bodypaintingu doma pár desek Pink Floyd a k ruce ochotný materiál, může z toho vzniknout docela hezká kolekce…