Tolimati.cz

S velkou radostí se na vědomost dává, že se moje fotky z Bolívie a slovenských hor účastní prodejní výstavy Nevšední fotografie pro váš interiér v galerii obchodu Fotoplus v Charvátově ulici na Praze 1. Zmíněná radost pramení především z toho, že se mé sopky a východovky ocitly ve skutečně skvělé společnosti – dalšími vystavujícími jsou můj dávný kamarád Vavřinec Menšl (architektura mj. z Brazílie, před rokem jsme společně vystavovali ve Škabetě) a špička českýho wildlife Petr Slavík, jehož věci už dlouho obdivuju třeba v Koktejlu. Vernisáž je v pátek 3.12. od 18 h, fotky budou viset až do ledna. Enjoy!

Radostná zpráva – celý letošní podzim bude v klubu Škabetka (Zborovská 37, Praha 5) viset výstava zvaná Planeta zvířat aneb Karlovy a moje fotky z nedávné cesty na Galapágy. Všechny jsou samozřejmě i na našich webech (zde a zde), ale na papíře ve formátu 50×70 vypadají přece jen jinak. Nejlepší bude dorazit na vernisáž v soboru 11.9. v 19 h – mimo jiné se můžete těšit na premiérové vystoupení zbrusu nového bandu věhlasného Štěpána Korence, sestaveného právě pro tuto příležitost. Plakát zde. Těšíme se!

Letošní léto horským výpravám docela přeje, ovšem trek po Friulských Dolomitech (Dolomiti Friuliani, též Alpi Carniche), spunktovaný tradičním souputníkem Karlem F., v lecčems ze zažitých zvyklostí vybočoval. Tyhle hory jsou na chození o dost obtížnější než třeba Pirin, Rila či pohoří na Slovensku, protože se v nich prakticky nevyskytují klasické hřebenovky, na nichž se člověk pohybuje víceméně po vrstevnici. Místo toho vylezete prudkým a většinou suťovitým svahem cca 500 výškových metrů do sedla, následně o tolik spadnete do dalšího údolí a to celé se klidně za den opakuje pětkrát. Vrcholů, na které se dá normálně vyjít, moc není, většinou jde o čistě horolezeckej terén. Výhodou jsou zato dechberoucí scenérie s vysokými vápencovými štíty, občas slušně adrenalinové pasáže a v neposlední řadě i velmi slušně vybavené „plechovky“ aneb bivaky na hřebenech, kde se dá pohodlně přespat. Pokud ovšem nejsou plné, o čemž bude ještě řeč.

Výprava ve složení Karel, další tradiční parťák Martin V., novopečený horal Štěpán a moje maličkost vyrazila ve veselé náladě ujišťována Karlem, že počasí v Dolomitech má jen dvě polohy – slunečno a ještě slunečněji. Pravda, předpověď hned na druhý den slibovala heavy rain, ale známe své zákopčaníky. Jenže oni měli pravdu – sotva jsme vysupěli k prvnímu sedlu, spustil se chc… ehm… slejvák jak v Jizerkách a během následujících cca 8 hodin sílil a sílil. Záhy jsme navíc zjistili, že původní cestu zavřeli, neb spadly řetězy a bez jištění fakt nelze. No co, řekli jsme si, dáme delší a obtížnější trasu a přespíme v bivaku na hřebeni, kde nás zítra přivítá dramatický východ slunce. K bivaku jsme dorazili cca v 6 večer mokří, zmrzlí a úplně hotoví, místo přívětivých paland nás v něm ovšem přivítalo až příliš mnoho šťastnějších a dříve dorazivších jedinců, momentálně zabírajících veškeré volné místo. A následná cesta do náhradní turistické chaty skončila cca 2hodinovým blouděním ve tmě, kdy už to pomalu vypadalo na naše postupné rozpuštění a odplavení (déšť celou dobu vesele sílil), neb značení nefungovalo jak mělo. Nakonec jsme ale chatu našli a další 3 dny už proběhly ve velké pohodě, byť se vzhledem k náročnosti terénu opravdu nejednalo o žádnou oddechovku. Pohled z vrcholu Monte Pramaggiore (2475 m) opravdu stojí za to, stejně jako náhodná blízká setkání s divokými kozorohy či světelné hrátky za východu slunce. Vynikající trek, Karle, Martine, Štěpáne, dík moc. Pokud vás to zajímá, fotky tady.

Dva týdny v horách, to se mi nepovedlo od Bolívie LP 2007. Až teď – vyrazili jsme s Jarmilou po mnoha a mnoha letech zase sami dva na čtrnáctidenní cestu po Pirinu a Rile v Bulharsku. Lepší trek jsem nezažil ani nepamatuju. Nejvyšší bod 2915 m, hřebenovky nahoru dolů, rozkvetlý louky, kamenitý i sněhový pole, neuvěřitelná zima v den, kdy doma lidi kolabovali vedrem (Pirin), zabloudění v lese při nástupu (Rila), noci v přeplněných horských chatách i v krásným prostředí Rilskýho kláštera… zkrátka nádhera. Fotograficky trochu problém s počasím (ráno a večer většinou zataženo), ale snad se přinejmenším něco povedlo. Koho to zajímá, najde fotky tady a tady.

Co by to bylo za zimu bez chození po horách. Teď se v krátký době podařily dvě zajímavý akce – tou první byl přechod části Krkonoš (z Úpy přes Růžohorky na Sněžku, Luční boudu, Liščí horu a zpět) s Jarmilou a „lyžařskou“ partou, tj. Knopy, Preissy etc. Prima počasí, povedená společnost, nostalgický vzpomínky na dávný lyžařský kursy na Luční boudě připomínající (tehdy) spíše kasárna PTP. Mimochodem personálu velice děkuji za záchranu fotovýbavy zapomenuté v lyžárně – to se mi ještě nestalo :).

A záhy následoval tradiční zimní fotovíkend na Slovensku, tentokrát na Velké Fatře. No, fotovíkend… tak jsme to původně s Karlem, Lukášem a Hankou plánovali, ale když okolo vás dva dny v kuse zuří vánice, chumelenice a třeskutej mráz, zrovna moc obrázků nepořídíte. Přesto to byla vynikající akce, vichr a sníh jsme si užili skvěle, chata pod Borišovom je výborná (nemá vodu ani elektřinu, zato prima polohu a personál) a cca patnáctikilome­trovej sobotní pochod mlhou a fujavicí po hřebeni mi nejspíš zůstane v paměti dlouho.

A fotky? Ani z jedný akce nic moc, do „regulérní“ galerie jich přežilo jen pár. Zato o dokumentační záběry zejména z Fatry nebyla nouze a tak se v galerii znovuzrodila kategorie Events neboli momentky z akcí. Koho to zajímá, podívejte se. Ovšem daleko nejlepším materiálem je Karlovo fatranské video z vrcholu Ploské, které najdete tady… severní pól je dobyt :).

Na vědomost se dává, že deník z ekvádorské expedice je tímto kompletně pověšen. Třetí část patří především absolutnímu vrcholu celé cesty, totiž osmidennímu putování po Galapágách. Nádherná krajina, milé prostředí a především neuvěřitelná spousta nejkrásnějších zvířat, které jsem kdy ve volné přírodě viděl. Máte-li chuť, klikněte sem, stálý odkaz je tradičně v rubrice Pages napravo. Příjemné čtení!

Máte-li zájem o druhou, prostřední část deníku z expedice Ekvádor a Galapágy 2009, najdete ji zde, případně pod stálým odkazem v sekci Pages napravo. Highlights: mimořádně příjemné město Baños pod horami v centrální části Ekvádoru, pokus o horský trek zmařený špatným výběrem cestovky, rafting na divoké řece, putování džunglí k pralesním vodopádům a indiánským vesnicím etc. Enjoy!

Nuže, zájemci o fotografie z nedávné expedice do Ekvádoru a na Galapágy jsou tímto srdečně zváni do čerstvě aktualizované galerie – najdete je tady, resp. tady. A pokud si chcete přečíst cestovní deník vznikající přímo v terénu, mrkněte na jeho první část (nebo klikněte na odkaz vpravo v sekci Pages). Píše se v ní, kterak kvarteto cestovatelů do Ekvádoru dospělo, v Quitu se otrkalo, okolní hory prolezlo a mimo jiné své plány výrazně přehodnotit muselo, neb čtyři týdny jsou na podobný podnik nechutně krátká doba. Další, prostřední díl se tu objeví… no nejpozději do týdne.

Fotky z předloñské cesty do Bolívie už veřejně visely dvakrát (v lednu u Rehoře Samsy a na jaře v Klubu cestovatelů v Brně), teď budou součástí společné výstavy s Vavřincem Menšlem. Ten fotil v Brazílii, dohromady se to snad dobře doplñuje, přesvědčte se sami :). Výstava se jmenuje Blízko nebe, blízko pekla a trvá do začátku října v oblíbeném baru Škabetka na rohu Zborovské a Vodní na Smíchově. Nejlepší je přijít na vernisáž v sobotu 12.9. v 19 h, kde si můžete užít mimo jiné kytarového umění nedostižného Štěpána Korence (mj. Peace Frog). Těšíme se!

Od červnového Watzmanna jsme měli s Karlem, Jitkou a Lukášem poněkud nevyřízené účty s horským počasím, šanci na reparát dostaly tentokrát Nízké Tatry. Konkrétně hřeben mezi Ďumbierem a Chopkem, kde jsme byli v zimě v poslední době už několikrát, bez sněhu jsem to tam ale naposled viděl někdy před dvaceti lety. A už od pátečního večera bylo jasný, že se nás horská božstva skutečně rozhodla odškodnit za červnovou hru na nejpromočenějšího fotografa a budou na nás tentokrát hodná. Pravda, sobotní východovku nebezpečně ohrožoval „mrak kurvič“ (copyright Karel F., jde o takovej ten mrak, kterej si vždycky sedne na vycházející slunce a spokojeně se rozplyne minutu poté, co se z atraktivního východovkového světla stane neatraktivní světlo denní :)), ale nakonec to o pár minut nestihl a my ano, sobotní večer už byl zcela v pohodě a nedělní svítání překonalo všechna očekávání – pohled z vrcholu na Západní a Vysoké Tatry nořící se z nížinnýho oparu do famózně čistýho čerstvýho vzduchu patří k fotogurmánským zážitkům první třídy. Kromě toho jsme příjemně pochodili, ocenili prima vysokohorskou kuchyni na Kamenné a Štefánikově chatě a vůbec se skvěle poměli… parádní víkend. Obrázky zde (odshora až po fotku Troll Fell, pak už je to starší).