Tolimati.cz

LoñštĂ­ Van der Graaf Generator patĹ™ili ke koncertnĂ­m událostem sezĂłny, takĹľe mÄ› velmi potěšila zpráva o sĂłlovĂ˝m vystoupenĂ­ jejich šéfa, zpÄ›váka a tĂ©měř vĂ˝hradnĂ­ho autora v MÄ›stskĂ© knihovnÄ› v Praze. Pravda, ještÄ› chvilku pĹ™ed osmou to vypadalo všelijak – v sále pro nÄ›jakĂ˝ch 500 lidĂ­ byla obsazená tak desetina ĹľidlĂ­ a atmosfĂ©ra studenostĂ­ atakovala KongresovĂ© centrum, pro pamÄ›tnĂ­ky Pakul, takĹľe jsem se trošku strachoval, co s nĂ­ ten rozervanej a lehce paranoidnĂ­ intelektuál udÄ›lá. No co by, pĹ™išel, sedl za piáno a bÄ›hem pár tĂłnĹŻ bylo vymalováno. Hammillovo charisma, byĹĄ uĹľ vypadá trochu jako KostÄ›j NesmrtelnĂ˝ (copyright Ondra T. pĹ™i pokoncertnĂ­ debatÄ›), je stále famĂłznĂ­, podobnÄ› jako stárnutĂ­m takĹ™ka nedotÄŤenĂ˝ hlas.

Hammillovy poÄŤetnĂ˝ sĂłlovky jsem aĹľ na vĂ˝jimky nemÄ›l nikdy moc naposlouchanĂ˝ a novĂ˝ vÄ›ci neznám prakticky vĹŻbec, takĹľe jsem identifikoval jednu, maximálnÄ› dvÄ› pĂ­sniÄŤky, jinak to pro mÄ› byly samĂ˝ novinky. NicmĂ©nÄ› jeho rukopis je nezamÄ›nitelnej – žádnĂ˝ chytlavĂ˝ melodie, nÄ›co jako sloky a refrĂ©ny se tĂ©měř nekoná, pokud nÄ›jakej rytmus trvá dĂ˝l neĹľ osm taktĹŻ, je nejvyšší ÄŤas na zmÄ›nu. KdyĹľ tohle provozuje celá kapela, lze se snadno nechat okouzlit prostĂ˝m faktem, Ĺľe si to vĹŻbec dokážou zapamatovat a bezchybnÄ› ustĂ­hat, pĹ™i sĂłlovĂ˝ hĹ™e (Hammill střídal piano a kytaru) tohle odpadá a poslech vyĹľaduje pomÄ›rnÄ› velkĂ˝ soustĹ™edÄ›nĂ­. RozhodnÄ› to nenĂ­ žádná oddechovka. Hammillovy skladby v sobÄ› ÄŤasto majĂ­ velezajĂ­mavou strukturu, ale hledat ji, to je trochu detektivka a trochu kimovka: ÄŤlovÄ›k si musĂ­ zapamatovat nÄ›kolik motivĹŻ a poÄŤkat, aĹľ se za minutu za dvÄ› nÄ›kterej z nich vrátĂ­ a rozvine do něčeho jinĂ˝ho. Ale stojĂ­ to za to.

PomÄ›rnÄ› dost skladeb (Undone, The Mercy, Stumbled a moĹľná ještÄ› nÄ›co jinĂ˝ho) pocházelo z poslednĂ­ a podle všeho vĂ˝bornĂ˝ desky Thin Air, mnÄ› se moc lĂ­bily i starší vÄ›ci tĹ™eba z alba Fireships (Curtains a „skorohitovka“ I Will Find You). VynikajĂ­cĂ­ byla i poslednĂ­ vÄ›c normálnĂ­ho programu Still Stranger… a vlastnÄ› všechno, koncert nemÄ›l slabĂ˝ mĂ­sto. Co mÄ› ale pĹ™ekvapilo nejvĂ­c, byla pohoda, vyrovnanost a jednoznaÄŤnÄ› pozitivnĂ­ energie, která z toho jedenašedesáti­letĂ˝ho pána ÄŤišela. JeštÄ› pĹ™ed rokem jsem mÄ›l pĹ™i takovĂ˝ Still Life pocit, Ĺľe je to pořád stejnej pankáč jako v pÄ›tadvaceti, dneska mi pĹ™ipadal ĂşplnÄ› jinej. KdyĹľ ÄŤlovÄ›k, kterej by kdysi svĂ˝ deprese a Ăşzkosti mohl prodávat Caveovi i všem Radiohead dohromady a na všechny by se dostalo, konÄŤĂ­ celej koncert veršem „I'll never find a better time to be alive than now“, mám z toho ryze osobnĂ­ radost – pĹ™esnÄ› tohle si myslĂ­m taky… :)

Pokud bude tenhle zápis nÄ›komu pĹ™ipadat ponÄ›kud chaotickĂ˝ a neuspořádanĂ˝, omlouvám se – koncert jednoho z nejslavnÄ›jších pĂ­sniÄŤkářů všech dob skonÄŤil cca pĹ™ed 2 hodinami a já se z nÄ›j pořád nemĹŻĹľu docela vzpamatovat, tudĂ­Ĺľ neÄŤekejte nic souvislĂ©ho. OstatnÄ› v novinách a ÄŤasopisech bude v příštĂ­ch dnech/tĂ˝dnech seriĂłznĂ­ch recenzĂ­ jistÄ› neĂşrekom, takĹľe si dovolĂ­m spíše bezprostĹ™ednĂ­ dojmy.

Pro ty, co tam nebyli, ale znajĂ­ napĹ™. CD/DVD Live in London z loñskĂ˝ šñůry nebo nÄ›kterĂ˝ z mnoha live záznamĹŻ staĹľitelnĂ˝ch z netu: žádnĂ˝ velkĂ˝ zmÄ›ny v setlistu se nekonaly, oproti tomu LondĂ˝nu probÄ›hla tuším jen jedna zmÄ›na, mĂ­sto Democracy se hrál The Partisan. PĹ™esto se zážitek z ĹľivĂ˝ho koncertu s filmem absolutnÄ› nedá srovnat – to platĂ­ obecnÄ›, ale u Cohena ještÄ› vĂ­c neĹľ normálnÄ›. Jeho neskuteÄŤnĂ˝ charisma lze totiĹľ zakonzervovat jen velmi částeÄŤnÄ›, zato ze dvacetimetrovĂ˝ blĂ­zkosti (obÄŤas se vyplácĂ­ kupovat lĂ­stky hned prvnĂ­ den pĹ™edprodeje) ÄŤlovÄ›k dostane plnej zásah rovnou na komoru.

OK, tak pĹ™ece jen trochu systematiÄŤtÄ›ji: Ăşvod se nesl v trochu rychlejším (na cohenovskĂ˝ pomÄ›ry) duchu, trojka Dance Me to the End of Love, The Future a Ain't no Cure for Love byla velmi příjemná. Kapela vedená basákem Roscoe Beckem hrála od prvnĂ­ch tĂłnĹŻ fantasticky, pochopitelnÄ› nikdo nemÄ›l potĹ™ebu exhibovat (to v tÄ›ch pĂ­sniÄŤkách snad ani nejde), zato sehranĂ˝ byli všichni dokonale a kaĹľdej tĂłn mÄ›l smysl – takhle vypadá perfekcionismus ve svĂ˝ nejlepší podobÄ›. (JedinĂ˝ho miniklopĂ˝tnutĂ­ se dopustil sám Cohen, kdyĹľ si pĹ™i klávesovĂ˝ vyhrávce v Tower of Song trošku nespoÄŤĂ­tal doby a asi skonÄŤil o dva takty dřív neĹľ chtÄ›l, ale to vem ÄŤert, naopak to pĹŻsobilo docela mile :)). VynikajĂ­cĂ­ byl i zvuk, celĂ˝ to bylo docela potichu, ale aspoñ šel rozlišit kaĹľdej tĂłn. Naprosto mÄ› ovšem dostala práce se zpÄ›vem – dost ÄŤasto to nebyl Cohen & sboristky, ale tĹ™i aĹľ ÄŤtyĹ™i rovnocennĂ˝ hlasy dohromady vyrábÄ›jĂ­cĂ­ vÄ›ci neslĂ˝chanĂ˝.

Setlist tvoĹ™ily v podstatÄ› jen hodnÄ› známĂ˝ vÄ›ci, nemĹŻĹľu se ale ubránit dojmu, Ĺľe jsem spoustu z nich lĂ­p ještÄ› nikdy neslyšel. Pár příkladĹŻ: In My Secret Life, kterĂ˝ oproti studiovĂ˝ verzi na Ten New Songs Cohen odzpĂ­val celĂ˝ coby duet se Sharon Robinson a mÄ›lo to ĂşplnÄ› jinej náboj. Everybody Knows a Bird on the Wire, obojĂ­ s neskuteÄŤnĂ˝m „spodnĂ­m tahem“, dĂ­ky kterĂ˝mu stály chlupy na zádech asi nejen mnÄ›. Hallelujah, rychlejší neĹľ na všech mnÄ› známĂ˝ch Ĺľivákách, s dechberoucĂ­m sborem v refrĂ©nech. JiĹľ zmĂ­nÄ›nej The Partisan, kterej mi strojovĂ˝m rytmem a dynamikou trochu pĹ™ipomnÄ›l Dylanovo High Water z poslednĂ­ho koncertu z Ostravy. Fantasticky vláčná So Long Marianne. Má snad nejoblĂ­benÄ›jší Closing Time coby jeden z poslednĂ­ch přídavkĹŻ, dĂ­ky famĂłznÄ› šramlovitĂ˝mu klarinetu lĂ­p neĹľ kdy jindy evokujĂ­cĂ­ atmosfĂ©ru toho podivnĂ˝ho baru pĹ™i zavĂ­racĂ­ hodinÄ›. A mohl bych pokraÄŤovat ještÄ› dlouho.

Z muzikantĹŻ těžko nÄ›koho konkrĂ©tnĂ­ho vyzdvihovat, jak uĹľ bylo Ĺ™eÄŤeno, hrála fantasticky celá kapela. NejviditelnÄ›jší byl asi kytarista a mandolinista Javier Mas a dechaĹ™, resp. příleĹľitostnej pianista Dino Soldo. Ale mnÄ› se stejnÄ› dobĹ™e lĂ­bil tĹ™eba nenápadnej, ale dokonale pĹ™esnej bubenĂ­k Rafael Bernardo Gayol. A samozĹ™ejmÄ› zmĂ­nÄ›nĂ˝ zpÄ›vaÄŤky… a vĹŻbec, prostÄ› kaĹľdej na pĂłdiu.

Nic se ale nevyrovná pohledu na samotnĂ˝ho Cohena, jak si celej podnik dokonale užívá. NÄ›kolikrát za veÄŤer se nechal slyšet, jak je poctÄ›n tĂ­m, Ĺľe se o jeho pĂ­sniÄŤky stará tak špiÄŤková parta, a já si nemĹŻĹľu pomoct – co by mi u jinĂ˝ch pĹ™ipadalo jako teatrálnĂ­ gesto (napĹ™. neustálĂ˝ klanÄ›nĂ­ se muzikantĹŻm po kaĹľdĂ˝m povedenĂ˝m sĂłle), to tu vidĂ­m jako zcela autentickej projev radosti. Bez nĂ­ by ostatnÄ› asi nedokázal uĹľ druhĂ˝m rokem táhnout koncerty trvajĂ­cĂ­ pĹ™es tĹ™i hodiny ÄŤistĂ˝ho ÄŤasu hranĂ­ – v 75 letech jde o nadpozemskej Ăşkaz. Ĺ˝e to obÄŤas vyznĂ­vá aĹľ příliš propracovanÄ› a nÄ›kterĂ˝ pĂ­sniÄŤky balancujou na hranici kýče? MoĹľná, ale to ke Cohenovi patří odjakĹľiva a navĂ­c cesta k dokonalosti obÄŤas vede právÄ› po zmĂ­nÄ›nĂ˝ hranici, jen je dobrĂ˝ ji nepĹ™ekroÄŤit. A nemĹŻĹľu si pomoct, právÄ› jsme vidÄ›li mistrovskej příklad, jak na to.

Patti Smith uĹľ jsme v Praze vidÄ›li, kdyĹľ tu hrála poprvĂ© – pĹ™ed tĹ™inácti lety v Pakulu. Tehdy se vrátila do muziky po dlouhĂ˝ pauze se skvÄ›lou, ale hodnÄ› protrpÄ›nou deskou Gone Again (vÄ›novanou manĹľelovi a bratrovi, kterĂ˝ krátce po sobÄ› pár mÄ›sĂ­cĹŻ pĹ™edtĂ­m umĹ™eli) a na koncertÄ› bylo vidÄ›t, Ĺľe toho ze sebe potĹ™ebuje dostat opravdu dost – tĂ˝ hromadÄ› energie z pĂłdia neodolaly ani plyšovĂ˝ sedaÄŤky v tom totálnÄ› neatmosfĂ©rickĂ˝m sále. Fantastickej koncert, moc rád na nÄ›j vzpomĂ­nám. Pak tu Patti hrála ještÄ› minimálnÄ› jednou, ale to nám nÄ›jak uniklo a tak nás zpráva o vystoupenĂ­ v Arše velmi potěšila, jenĹľe den po začátku pĹ™edprodeje uĹľ nebyl v kase jedinej lĂ­stek. NaštÄ›stĂ­ se do vÄ›ci vloĹľil Milan Ĺ˝. a silou vĹŻle ukecal sleÄŤnu z 10:15 na novinářskĂ˝ passy, takĹľe vše dobĹ™e dopadlo a my mohli nastoupit.

I kdyĹľ Archu našlapete po stĹ™echu, je to pořád jenom vÄ›tší klub, coĹľ náladÄ› koncertu pochopitelnÄ› velmi prospĂ­vá. Patti Smith Group zaÄŤala s reggae Redondo Beach z desky Easter a bÄ›hem prvnĂ­ sloky to na pĂłdiu zaÄŤalo jiskĹ™it tak, jak si to z poslednĂ­ch let vybavuju snad jen z Gabriela a jeho party. NenĂ­ divu, PSG uĹľ toho má spolu odehráno hodnÄ› – z pĹŻvodnĂ­ sestavy zĹŻstal kytarista Lenny Kaye a bubenĂ­k Jay Lee Daugherty, na basu uĹľ spoustu let hraje Tony Shanahan a na steelku a druhou kytaru Tom Verlaine pĹŻvodnÄ› z Television. Dohromady je to kapela snĹŻ – nikdo neexhibuje, všichni hrajou pĹ™esnÄ› a účelnÄ›, ke komunikaci staÄŤej náznaky a jejich muzika má neskuteÄŤnej tah. Jako druhá v poĹ™adĂ­ pĹ™išla jediná pĹ™evzatina Paint It Black (po poslednĂ­ desce jsem toho ÄŤekal vĂ­c, ale je dobĹ™e, Ĺľe se Patti rozhodla vÄ›novat hlavnÄ› vlastnĂ­m vÄ›cem) a pak prvnĂ­ vrchol jmĂ©nem Birdland. Daugherty hrál mĂ­sto na bubny na basu, Shanahan na piáno a aÄŤ nemám rád klišé o „kapesnĂ­ch symfoniĂ­ch“, na tohle to sedĂ­. No a pak uĹľ to jelo: fantastickej Ghost Song (ta Ĺľenská je vážnÄ› šamanka), Beneath the Southern Cross nebo tĹ™eba We Three coby krásnĂ˝ zvolnÄ›nĂ­. Please don't take my hope away from me… no ano, byl jsem fakt namÄ›kko. VĂ˝teÄŤnÄ› vygradovanĂ˝ Ain't It Strange a Pissing in the River, tu jsem ze začátku skoro nepoznal. VĂ˝bornÄ› do toho zapadla jedna mála novÄ›jších vÄ›cĂ­ Peacable Kingdom, vÄ›novaná dÄ›tem z Palestiny.

V prvnĂ­ pĹŻlce koncertu se střídaly lyriÄŤtÄ›jší vÄ›ci a vypalovaÄŤky, pĹ™iÄŤemĹľ paradoxnÄ› pĹ™evaĹľovaly ty tišší. Po hodinÄ› a kus ovšem pĹ™išly i starĂ˝ známĂ˝ novovlnnĂ˝ pecky – Dancing Barefoot, má milovaná Because the Night a závÄ›reÄŤná smÄ›s Land/Gloria, to vše v ÄŤĂ­m dál tĂ­m zbÄ›silejším rytmu. A v přídavcĂ­ch pak People Have the Power a samozĹ™ejmÄ› Rock'n'Roll Nigger. Ve finále Patti vypadala jako olympionik právÄ› dobÄ›hnuvší maratĂłn, ale zpĂ­vala pořád fantasticky a vĹŻbec, energie má ve tĹ™išedesáti tolik, Ĺľe by jĂ­ mohli závidÄ›t mnohĂ˝ Ĺľivotem unavenĂ˝ dvacátnĂ­ci. SamozĹ™ejmÄ›, svÄ›t je plnej muzikantĹŻ v dĹŻchodovĂ˝m vÄ›ku, kterĂ˝ jezdÄ›j jedno turnĂ© za druhĂ˝m a lĂ©pe ÄŤi hĹŻĹ™e hrajou tĹ™icet let starĂ˝ pecky prostÄ› proto, Ĺľe na lepší zpĹŻsob obĹľivy nepĹ™išli. Ale troufám si tvrdit, Ĺľe v PSG (tohle byl koncert celĂ˝ kapely, nikoli hvÄ›zdy a jejĂ­ho kĹ™ovĂ­) to majĂ­ jinak, Ĺľe je prostÄ› pořád bavĂ­ hrát v klubech a dráždit, slovy klasika, „rock'n'roll animal“. UĹľ hodnÄ› dlouho jsem nedostal takovouhle pecku energie a muzikantskĂ˝ radosti. Fantastickej zážitek, dĂ­ky za nÄ›j.

Název nejnovÄ›jší Dylanovy desky je nechutnÄ› bilanÄŤnĂ­. Nebo si ho moĹľná beru moc osobnÄ› – kaĹľdopádnÄ› jsem si dĂ­ky nÄ›mu uvÄ›domil, Ĺľe od mĂ˝ch cca patnácti let snad neuplynul mÄ›sĂ­c, kdy bych si nepustil nÄ›kterou z jeho desek (a vÄ›tšinou jich bylo vĂ­c). TakĹľe na mÄ› ten slogan sedĂ­ dokonale. O dĹŻvod vĂ­c si to album okamĹľitÄ› pořídit (no, ne Ĺľe bych nÄ›jakej extra dĹŻvod potĹ™eboval, ale nešť).

SamozĹ™ejmÄ› jsem uĹľ pĹ™ed vydánĂ­m alba pĹ™eÄŤetl pár recenzĂ­ a byl jsem docela zvÄ›davej, zda jde skuteÄŤnÄ› o takovej rozdĂ­l oproti poslednĂ­m tĹ™em deskám tvořícĂ­m svĂ˝ho druhu volnou trilogii – americkĂ˝ servery to tvrdily vcelku jednohlasnÄ›. No, já si to zas tak nemyslĂ­m. JistÄ›, v mnoha pĂ­sniÄŤkách hraje dominantnĂ­ roli akordeon Davida Hidalga (pĹŻvodnÄ› Los Lobos) a celĂ˝ to posouvá trochu do texmex nebo do toho stylu, kterej hraje Dylanovo patrnÄ› velmi oblĂ­bená kapela Calexico, ale pořád je to hlavnÄ› rhythm'n'blues ve stylu Muddyho Waterse ÄŤi Willieho Dixona. KdyĹľ budu hooodnÄ› kritickej, Ĺ™eknu, Ĺľe nÄ›kterĂ˝ pĂ­snÄ› se kupříkladu desce Love and Theft podobajĂ­ aĹľ příliš a taková Shake Shake Mama mi na to konto pĹ™ijde ponÄ›kud laciná. Ale tĹ™eba ĂşvodnĂ­ Beyond Here Lies Nothing si taky na žádnou inovaci nehraje a pĹ™itom je to jedna z nejlepších vÄ›cĂ­, kterĂ˝ Dylan za poslednĂ­ roky udÄ›lal.

Sám mám nejradši dvÄ› vÄ›ci, kterĂ˝ se náladÄ› poslednĂ­ch alb pĹ™ece jen dost vymykajĂ­ – Life Is Hard (tady mÄ› fascinuje, jak do sebe fantasticky zapadá 3/4 rytmus hranej bicĂ­ma a 4/4 zpÄ›v a kytara – pokud to kapela hraje takhle i naĹľivo, všechna ÄŤest) a pĹ™edposlednĂ­ I Feel a Change Comin' On. NÄ›kde v Life nebo kde jsem se doÄŤetl, Ĺľe jde o Dylanovu reakci na zvolenĂ­ Obamy prezidentem. NevĂ­m, ale pokud ano, asi Obamovi pošlu dÄ›kovnej mail – takhle optimistickou pĂ­sniÄŤku jsem od Dylana neslyšel dlouho a skladba se navĂ­c opravdu dost liší od vÄ›cĂ­ na poslednĂ­ch deskách. Ĺ˝e by vážnÄ› pokus naznaÄŤit, jak bude hudba BD vypadat dál? Rád se nechám pĹ™ekvapit.

A kdyĹľ jsme u tÄ›ch muzikantĹŻ seniorĹŻ, nelze se nezmĂ­nit o koncertu tohohle slavnĂ˝ho bigbandu z Havany (kdo má rád latinskou muziku, patrnÄ› vidÄ›l stejnojmennej WendersĹŻv film nebo z nÄ›j aspoďż˝? slyšel soundtrack, pro ostatnĂ­: BVSC nenĂ­ ani tak regulĂ©rnĂ­ kapela jako spíš volnĂ˝ a promÄ›nlivĂ˝ sdruĹľenĂ­ hudebnĂ­kĹŻ hrajĂ­cĂ­ch ve zmĂ­nÄ›nĂ˝m klubu, nejvÄ›tší hvÄ›zdou byl zpÄ›vák Ibrahim Ferrer, po jeho smrti obÄŤas parta muzikantĹŻ z klubu vyjede do svÄ›ta bez nÄ›j). Kapela vystupovala v KongresovĂ˝m centru alias Pakulu a já byl pĹ™ed začátkem trochu skeptickej, jestli se v tomhle studenĂ˝m a sterilnĂ­m prostĹ™edĂ­ vĹŻbec podobná muzika mĹŻĹľe chytit, ale naštÄ›stĂ­ se obavy nepotvrdily a Orquesta (podobnÄ› jako kdysi Patti Smith nebo Lou Reed) tu koĹľenou atmosfĂ©ru rychle rozbila. Pravda, podle prvnĂ­ch dvou skladeb by se mohlo zdát, Ĺľe koncert pojede podle populárnĂ­ho jazzovĂ˝ho schĂ©matu chorus na ÄŤtyĹ™i akordy – mraky sĂłl – chorus – konec, coĹľ mÄ› obecnÄ› moc nebavĂ­, ale zhruba od tĹ™etĂ­ pĂ­snÄ› sĂłlovĂ˝ exhibice hodnÄ› ustoupily, muzikanti zaÄŤali hrát mnohem vĂ­c do kapely a byla to vážnÄ› paráda. Podle plakátĹŻ byli hvÄ›zdami orchestru pĹ™edevším elektrickej kytarista Manuel Galbán, trumpetista Guajiro Mirabal, trombonista Aguaje Ramos a basák Cachaito LĂłpez, parádnĂ­ práci ale odvedli i ostatnĂ­ – napĹ™. oba o generaci mladší zpÄ›váci (jmĂ©na si nepamatuju), podobnÄ› mladej pianista Chocolatito nebo akustickej kytarista/man­dolinista (nebo co to bylo za nástroj) Barbarito Torres. A mÄ› z pochopitelnĂ˝ch dĹŻvodĹŻ totálnÄ› odvaĹ™ila rytmická sekce tvoĹ™ená tĹ™emi perkusisty- kaĹľdej z nich hrál vÄ›tšinou nÄ›co ĂşplnÄ› jinĂ˝ho a v pravidelnĂ˝ch intervalech se všichni sešli dohromady, coĹľ kupodivu absolutnÄ› nepĹŻsobilo chaoticky, naopak to pĂ­snĂ­m dodávalo nesmĂ­rnÄ› zajĂ­mavej spodek. No, z nÄ›kterejch tÄ›ch rytmĹŻ se mi nohy klepaly ještÄ› ráno po koncertÄ›. PánovĂ© navĂ­c navzdory vysokĂ˝mu vÄ›ku hráli skoro dvÄ› a pĹŻl hodiny, pod pĂłdiem se zhruba od pĹŻlky tanÄŤilo jak o Ĺľivot, zkrátka skvÄ›lej zážitek. Ale stejnÄ›… to by to fakt příštÄ› nešlo udÄ›lat tĹ™eba v LucernÄ›?

Loni v lĂ©tÄ› jsem udÄ›lal jedno z nejpitomÄ›jších rozhodnutĂ­ v ĹľivotÄ› vĹŻbec. ZvaĹľoval jsem, zda jĂ­t ÄŤi nejĂ­t na Cohena do Sportovky, a zvĂ­tÄ›zila varianta ÄŤ.2 – nechtÄ›lo se mi na tak komornĂ­ muziku do velkĂ˝ haly, lĂ­stky byly drahĂ˝ jak pes a navĂ­c jsem si říkal, Ĺľe pán uĹľ je pĹ™ece jen za zenitem a nechce se mi sledovat, jak se na pĂłdiu hodinku trápĂ­ a pak s Ăşlevou zmizĂ­ v zákulisĂ­.

Jak to nakonec dopadlo, všichni vĂ­me – pán odehrál strhujĂ­cĂ­ tĹ™i hodiny, účastnĂ­ci jednohlasnÄ› mluvili i psali o ĹľivotnĂ­m zážitku a já cca 2 mÄ›sĂ­ce reagoval na slovo Cohen temnĂ˝m vrÄŤenĂ­m a zhoršenĂ­m nálady o 250% s pocitem, Ĺľe druhou šanci nedostanu (psalo se o poslednĂ­m turnĂ©, tentokrát na rozdĂ­l od rĹŻznĂ˝ch PhilĹŻ CollinsĹŻ velmi uvěřitelnÄ›) a ani si ji, jsa pochybovaÄŤnĂ˝m debilem, nezasloužím. A hele, spravedlnost neexistuje, i my nehodnĂ­ budeme mĂ­t příleĹľitost k reparátu. KonkrĂ©tnÄ› nejspíš 29. srpna v Praze ve VysoÄŤanech – na webu O2 arĂ©ny, nebo jak se teÄŹ ta hala vlastnÄ› jmenuje, se píše o koncertu jako o hotovĂ˝ vÄ›ci a ve stĹ™edu maj zaÄŤĂ­t prodávat lĂ­stky. Sám Cohen na svĂ˝ch stránkách Prahu v itineráři zatĂ­m nemá, ale Bratislava o den dřív je podle všeho jistá, takĹľe kdyby náhodou Praha nevyšla, mizĂ­m koncem prázdnin coby žíznivá čára k Dunaji. Asi zaÄŤnu stříhat metr.

Aktualizace 28.4.: Cestovat netĹ™eba, Praha uĹľ je i na Cohenovo oficiálnĂ­m webu. Od zĂ­tĹ™ka se prodávajĂ­ lĂ­stky. DoporuÄŤuje se neotálet .

KdyĹľ jsem poprvĂ˝ zaregistroval informaci o koncertÄ› obnovenĂ˝ch Van der Graaf Generator, jásal jsem – další kultovnĂ­ záleĹľitost z mládĂ­ na vlastnĂ­ oÄŤi, tomu se říká klika. Pak jsem se ale doÄŤetl, Ĺľe z kapely odešel dechaĹ™ Dave Jackson, a trochu se do mÄ› daly obavy. VdGG bez saxofonu? NenĂ­ to náhodou nÄ›co jako Rolling Stones bez Keithe Richardse? Obstojej pĂ­sniÄŤky z novĂ˝ desky Trisector (poprvĂ˝ jsem ji slyšel aĹľ pár dnĂ­ pĹ™ed koncertem) vedle klasickĂ˝ch kusĹŻ? Nebude to celĂ˝ jen tak trochu trapnĂ˝ vyvolávánĂ­ duchĹŻ z dávnĂ˝ minulosti, nÄ›co jako Jethro Tull apod.?

No, ani náhodou, naštÄ›stĂ­. DĹŻvod je nasnadÄ› – GenerátoĹ™i nikdy nebyli zrovna komerÄŤnÄ› Ăşspěšná kapela a ani souÄŤasnĂ˝ klubovĂ˝ turnĂ© jim nejspíš miliĂłny na konta nepĹ™inese, tudĂ­Ĺľ lze pĹ™edpokládat, Ĺľe za comebackem byla spíš chuĹĄ do muziky neĹľ potĹ™eba další vily v Karibiku. A Ĺľe jim to hraje pořád parádnÄ›, to bylo jasnĂ˝ uĹľ od prvnĂ­ch tĂłnĹŻ jednĂ˝ z novinek v natřískanĂ˝ Akropoli. V novĂ˝ch skladbách sice nenĂ­ tolik nápadĹŻ jako v tÄ›ch peckách z pĹ™edchozĂ­ Ă©ry, rozhodnÄ› ale nejsou špatnĂ˝ a taková Lifetime pĹŻsobila se svou kĹ™ehkostĂ­ vedle Ĺ™eknÄ›me Scorched Earth z Godbluffu jako zajĂ­mavĂ˝ ozvláštnÄ›nĂ­/oddech. Trojice muzikantĹŻ z nejslavnÄ›jší sestavy (Peter Hammill – kytara, klávesy, zpÄ›v, Hugh Banton – klávesy, Guy Evans – bicĂ­) je aĹľ neskuteÄŤnÄ› sehraná, taková porce virtuozity se jen tak nevidĂ­ – a to se u VdGG nikdy moc nehrálo na dlouhĂ˝ efektnĂ­ sĂłla jako u jinĂ˝ch kapel artrockovĂ˝ vlny (do kterĂ˝ GenerátoĹ™i stejnÄ› nikdy moc nepatĹ™ili). MĂ­sto toho staÄŤilo chvĂ­li poslouchat, co se vlastnÄ› hraje za rytmy v takovĂ˝ Man Erg (pĹŻvodnÄ› z Pawn Hearts), a ÄŤlovÄ›ku se zatoÄŤila hlava – tohle by snad nespoÄŤĂ­tal ani sám Stephen Hawking.

ZmĂ­nÄ›nej chybÄ›jĂ­cĂ­ saxofon se pánovĂ© příliš nesnaĹľili nijak nahradit, spíš vybĂ­rali skladby, v nichĹľ jeho absence tolik nevadĂ­. BohuĹľel tak nedošlo ani na jednu pĂ­señ z legendárnĂ­ „trojky“ H to He Who Am the Only One, coĹľ mÄ› mrzelo, aspoñ Killera jsem ÄŤekal stoprocentnÄ›. Zato mĂ˝ asi nejoblĂ­benÄ›jší album Still Life bylo zastoupenĂ˝ hned dvakrát a La Rossa (aneb ďábelská jĂ­zda od tĂ©měř naprostĂ˝ho ticha k extatickĂ˝mu Ĺ™evu nÄ›kolikrát tam a zpÄ›t) byla z celĂ˝ho koncertu snad nejlepší. Coby přídavek pak pánovĂ© dali titulnĂ­ skladbu a já se velmi bavil – v roce 1976 se v nĂ­ tehdy ani ne tĹ™icetiletej Hammill vypsal ze strachu ze stárnutĂ­ a fotrovatÄ›nĂ­. Dnes je mu pĹ™es šedesát a znĂ­ v tĂ˝ pĂ­sni nabroušenÄ›ji a naštvanÄ›ji neĹľ dřív… :)

CelĂ˝ to mÄ›lo jen jeden háček – problĂ©my se zvukem, tedy konkrĂ©tnÄ› s jednou bednou, která si obÄŤas nepříjemnÄ› zadrnÄŤela. Nás se Ĺ tÄ›pánem se to zas tak netĂ˝kalo, byli jsme hodnÄ› vepĹ™edu a rezonance tu byly slyšet jen ojedinÄ›le, zato Roman C. z KouĹ™e a další známĂ­ stojĂ­cĂ­ vzadu v sále po koncertÄ› trochu prskali. Jinak paráda, hned bych šel zas…

Tak jsem se zas jednou podĂ­val po webu, co nás ÄŤeká za koncerty, a teÄŹ z toho mám pĹ™edÄŤasnĂ˝ vánoce – ve ÄŤtvrtek 22.1. hrajou v Akropoli obnovenĂ­ Van der Graaf Generator. Modří samosebou vÄ›dĂ­, ale asi jich je dneska uĹľ ĹľalostnÄ› málo, takĹľe telegraficky: jedna z nejzajĂ­mavÄ›jších anglickĂ˝ch kapel 70. let, která by hoooodnÄ› hrubou optikou šla zaĹ™adit asi nejspíš do artrockovĂ˝ škatulky, ale to je fakt nemĂ­stnĂ˝ zjednodušenĂ­. Na studiovĂ˝ch deskách aĹľ na vĂ˝jimky (to kdyĹľ u nich hostoval legendárnĂ­ Robert Fripp z King Crimson) nemÄ›li kytaru, muzika stála na Hammondech, saxofonech a virtuĂłznĂ­ rytmice (tĂ­m opravdu nemyslĂ­m sĂłlistickĂ˝ onanie, ale prostÄ› poctivĂ˝ a sakra těžkĂ˝ rytmy). HlavnĂ­ postavou byl (a je) skladatel a zpÄ›vák Peter Hammill, kterĂ˝ho charakterizoval hlavnÄ› obří rozsah a taky schopnost pĹ™ejĂ­t bÄ›hem dvou dob z jemnĂ˝ho falzetu do agresivnĂ­ho hlubokĂ˝ho zpÄ›vu-Ĺ™evu, vedle nÄ›hoĹľ znĂ­ lecjakej rádobynaštvanej metalista pomalu jako Michal David. Skladby mÄ›ly nezřídka pĹ™es deset minut, studiovĂ˝ verze znÄ›jĂ­ na dnešnĂ­ pomÄ›ry obÄŤas trochu krotce, zato jedinej oficiálnĂ­ Ĺľivák Vital z r. 1977 (vĂ­c toho naĹľivo neznám) je mĂ­sty ÄŤistej hardrock, mimo jinĂ© i proto, Ĺľe Hammill celou dobu hraje na pořádnÄ› naboostrovanou kytaru. Pravda, obÄŤas to chce neposlouchat aĹľ příliš hlubokomyslnĂ˝ texty, ale 70. lĂ©ta holt takovĂ˝ byly a s tĂ­m se dá žít. VdGG hráli v podstatÄ› pořád jen v klubech, na stadiĂłny byli málo komerÄŤnĂ­ a moc divokĂ˝, zaplaĹĄpámbu za to. V pĹŻvodnĂ­ podobÄ› si je lze poslechnout tĹ™eba tady (jeden z nejvÄ›tších hitĹŻ kapely Killer) a pokud na YouTube trochu zapátráte, asi zjistĂ­te, Ĺľe se náboj ani v souÄŤasnosti nevytrácĂ­. No, v lednu v Akropoli uvidĂ­me… uĹľ se těším.

Na koncert The Police (aneb tak dlouho se Sting zaklĂ­nal, Ĺľe tenhle comeback dohromady nedá, aĹľ z toho vzniklo nejĂşspěšnÄ›jší turnĂ© na svÄ›tÄ› za nÄ›kolik poslednĂ­ch let) jsme se chystali uĹľ loni v Praze, leÄŤ zdejší plánovanĂ˝ koncert nakonec odpadl. A kdyĹľ nejde hora k Mohamedovi, nezbĂ˝vá TolimatĹŻm neĹľ sednout do Polárky a vyrazit na Messegelände do Lipska – no, aspoñ jsem si osvěžil vzpomĂ­nky z dávnĂ˝ch dob, kdy to ještÄ› bylo die zweitgrösste Stadt der DDR a pořádaly se tam školnĂ­ zájezdy .

Celou akci v hale pro bratru 10–12 tisĂ­c lidĂ­ naÄŤala pĹ™edkapela tuším z JiĹľnĂ­ Afriky, jejĂ­Ĺľ jmĂ©no jsem nezachytil, ale byla docela zajĂ­mavá – 2 akustickĂ˝ kytary a perkuse, pĹ™itom docela slušnej nářez. Koncert hlavnĂ­ch hvÄ›zd odstartoval Stewart Copeland bušenĂ­m do obřího gongu a následnÄ› (podobnÄ› jako na poslednĂ­m turnĂ© Stinga, kterĂ˝ lze z dnešnĂ­ho pohledu brát jako test publika na comeback The Police) ostrá verze Message in the Bottle. Následovalo Walking on the Moon a pak má oblĂ­bená Demolition Man, vÄŤetnÄ› onÄ›ch nenápadnĂ˝ch, ale famĂłznĂ­ch rytmickĂ˝ch fĂ­glĹŻ basy a bicĂ­ch z originálnĂ­ verze na Ghost in the Machine (kdo si to nespoÄŤĂ­tá, neuvěří, mÄ› to fascinuje i po 25 letech). Dost mÄ› pĹ™ekvapilo, Ĺľe pánovĂ© hráli opravdu jen ve tĹ™ech, ÄŤekal jsem, Ĺľe s sebou budou mĂ­t pĹ™inejmenším nÄ›koho na klávesy, ale zvládli to sami (pravda, v případÄ› kytaristy Andyho Summerse s dopomocĂ­ asi tak třímetrovĂ˝ho panelu z krabiÄŤek) a snad aĹľ na samotnej Ăşvod Message in the Bottle, kdy se vĂ˝jimeÄŤnÄ› trochu hledali v rytmu, jim to i po tÄ›ch letech hrálo fantasticky. U Stinga se to bere vĂ­cemĂ©nÄ› jako samozĹ™ejmost, ale Summers s Copelandem mÄ› po desetiletĂ­ch vĂ­cemĂ©nÄ› komornĂ­ho jazzovánĂ­, resp. skládánĂ­ filmovĂ˝ muziky velmi příjemnÄ› pĹ™ekvapili, naĹľivo to bylo ještÄ› mnohem lepší neĹľ z koncertnĂ­ch desek/filmĹŻ z 80. let. SamozĹ™ejmÄ› se nekonaly žádnĂ˝ dlouhĂ˝ sĂłla nebo exhibionistickĂ˝ instrumentálnĂ­ masturbace, to k tĂ˝hle kapele nepatĹ™ilo nikdy (aĹľ na Stingovo halekaÄŤky s publikem, kterĂ˝ si pochopitelnÄ› neodpustil ani zde), pĹ™esto (nebo vlastnÄ› spíš proto) se hráčskĂ˝ vĂ˝kony permanentnÄ› pohybovaly kdesi na hranici muzikantskĂ˝ho orgasmu. Inu, Police.

VĂ˝bÄ›r skladeb vĂ­cemĂ©nÄ› odpovĂ­dal standardnĂ­m Greatest Hits, coĹľ byla trochu škoda – ne Ĺľe by Walking on the Moon, Don't Stand So Close to Me (aneb „pĂ­señ vilnĂ©ho dÄ›dka“, copyright Jarmila :)), De Do Do Do De Da Da Da, Can't Stand Losing You nebo přídavkovĂ© So Lonely, Roxanne nebo Every Breath You Take byly špatnĂ˝, to ani náhodou, ale je pravda, Ĺľe jsem se těšil i na míñ známĂ˝ kusy a říkal jsem si, co tak asi kapela opráší. Moc toho nebylo, kdyĹľ uĹľ na nÄ› ale došlo, tak to stálo za to. VynikajĂ­cĂ­ byla hlavnÄ› Wrapped Around Your Finger – co pĹ™i nĂ­ Copeland pĹ™edvedl na nejrĹŻznÄ›jší cinkátka, chrastĂ­tka a zvonĂ­tka nádavkem k normálnĂ­m bubnĹŻm, to se dá těžko pochopit, natoĹľ zahrát (vzápÄ›tĂ­ si to vĂ­cemĂ©nÄ› zopakoval u Every Little Thing She Does Is Magic). Taky Invisible Sun mÄ› mimořádnÄ› potěšila. Dobrá byla i Hole in My Life, kde kapela v závÄ›ru totálnÄ› zmátla roztleskanĂ˝ publikum – aneb proÄŤ hrát stoptime na osm, kdyĹľ to jde na devÄ›t, Ĺľe. PánovĂ© se dobĹ™e bavili .

Po hodinÄ› a ÄŤtvrt kapela odpĂ­skala konec normálnĂ­ hracĂ­ doby, coĹľ nás trochu zaskoÄŤilo, ale on to byl spíš takovej taktickej manĂ©vr, aby se muzikanti trochu zregenerovali pĹ™ed závÄ›rem – přídavky trvaly pĹ™es pĹŻl hodiny a celej koncert mÄ›l tak zcela standardnĂ­ rozmÄ›ry. Kdybych mohl mĂ­t napříštÄ› nÄ›jakĂ˝ přánĂ­, tak asi jen vážnÄ› o nÄ›co odvážnÄ›jší setlist – znĂ­ to kacĂ­Ĺ™sky, ale klidnÄ› bych z nÄ›j vyhodil Roxanne i pár dalších provaĹ™enejch hitĹŻ (stejnÄ› je všichni slyšeli uĹľ x-krát naĹľivo od Stinga) a dal tam vĂ­c tÄ›ch druhoplánovejch vÄ›cĂ­, tĹ™eba Synchronicity, No Time this Time nebo cokoli z nehranĂ˝ho z Ghost in the Machine (tĹ™eba One World si o to fakt říká). A kdyby to mÄ›lo bejt ĂşplnÄ› dokonalĂ˝, tak aspoñ jednu vÄ›c od nÄ›koho jinĂ˝ho neĹľ od Stinga – ideálnÄ› Mother nebo Darkness. Ale co, ÄŤlovÄ›k nemĹŻĹľe chtĂ­t všechno a koncert to byl parádnĂ­…

„Jen jeÄŹ, tĹ™eba je to naposled,“ ušklebovala se Jarmila škodolibÄ›, kdyĹľ jsem jĂ­ oznamoval, Ĺľe se chystám do Ostravy na… moment… uĹľ pátej DylanĹŻv koncert od roku 1994, kdy tu hrál poprvĂ˝. Na cynickĂ˝ poznámky tohoto typu uĹľ jsem si dávno zvykl, ale pak mi došlo, Ĺľe Dylan nedávno oslavil 67. narozeniny a v tomhle vÄ›ku uĹľ by se asi nikdo nemohl divit, kdyby Neverending Tour aneb stálĂ˝ jeĹľdÄ›nĂ­ po koncertech od ÄŤerta k ÄŹĂˇblu jednou provĹľdy zabalil a odešel nÄ›kam na ranÄŤ užívat zaslouĹľenĂ˝ho stáří. O dĹŻvod vĂ­c do tĂ˝ Ostravy vyrazit.

V poslednĂ­ch pÄ›ti letech jsem vidÄ›l Dylana dvakrát a oba koncerty se od sebe lišily jen mĂ­rnÄ›, takĹľe jsem ÄŤekal nÄ›co podobnĂ˝ho. Ovšem uĹľ od začátku se vÄ›ci mÄ›ly jinak. MĂ­sto tradiÄŤnĂ­ Maggie’s Farm otevĹ™ela koncert Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, ovšem nikoli v country verzi, v jakĂ˝ ji BD etc. hráli minule v Praze – zvuk tentokrát pĹ™ipomĂ­nal ze všeho nejvĂ­c legendárnĂ­ nahrávky s The Band. A kdyĹľ pak následovaly málo hranĂ˝ klasiky If You See Her Say Hello (moje dlouholetá srdeÄŤnĂ­ záleĹľitost) a Just Like Tom Thumb’s Blues, bylo jasnĂ˝, Ĺľe zaĹľijem nÄ›co novĂ˝ho.

MilovnĂ­ci notoricky znnámĂ˝ch hitĹŻ mÄ›li tentokrát dost smĹŻlu – žádnej Mr. Tambourine Man nebo Visions of Johanna jako minule. VÄ›tšinu setlistu tvoĹ™ily pĂ­snÄ› z poslednĂ­ch deseti let, zbytek patĹ™il starším, nicmĂ©nÄ› ne tak ÄŤasto hranĂ˝m vÄ›cem (tĹ™eba Watching the River Flow nebo skvÄ›lá Desolation Row). Ze všeho nejvĂ­c se ale kapela vyřádila v tÄ›ch novinkách – taková High Water z Love and Theft, to byla hudebnĂ­ fantazie pĹ™echázejĂ­cĂ­ z tichounkĂ˝ho ševelenĂ­ akustickĂ˝ kytary s hi-hatou aĹľ po celokapelnĂ­ nářez bÄ›hem tří ÄŤtyĹ™ taktĹŻ a pak zase zpátky. ĂšplnÄ› stejnÄ› pojala kapela i tradiÄŤnĂ­ ÄŤĂ­slo It’s Alright Ma I’m Only Bleeding, kterĂ˝ se tak hodnÄ› lišilo od nedávnĂ˝ koncertnĂ­ verze a pĹ™ipomĂ­nalo spíš starĂ˝ aranĹľmá z Live at Budokan. V Things Have Changed si zase krásnÄ› povĂ­dala sĂłlová kytara s houslema a koneÄŤnÄ› došlo na famĂłznĂ­, leÄŤ v minulĂ˝ch letech pĹ™ehlĂ­Ĺľenou desku Time Out of Mind, ze kterĂ˝ se hrála má oblĂ­bená Trying to Get to Heaven. Z nejnovÄ›jší desky Modern Times toho zaznÄ›lo vĂ­c, mÄ› nejvĂ­c potěšila krásnÄ› medová When the Deal Goes Down a nářez jak sviña aneb Thunder on the Mountain v přídavku.

MinulĂ˝ koncerty se nesly tak trochu ve znamenĂ­ dekonstrukce klasickĂ˝ch skladeb a kdybych neumÄ›l texty, asi bych vÄ›tšinu vÄ›cĂ­ jen tak nepoznal. Letos to ale bylo ĂşplnÄ› jinĂ˝ – kapela se drĹľela jednoduchĂ˝ho a snadno rozpoznatelnĂ˝ho aranĹľmá, podle textu jsem musel identifikovat jedinou vÄ›c (Just Like Tom Thumb’s Blues), jinak bylo vše ÄŤitelnĂ˝ hned. O to lĂ­p Dylan zpĂ­val.

NevĂ­m, jak bych koncert vnĂ­mal na druhĂ˝m konci haly, ale se Ĺ tÄ›pánem a Lenkou jsme si koupili lĂ­stky na stánĂ­ u pĂłdia a tak jsme mÄ›li celĂ˝ jevištÄ› jak na dlani a v podstatÄ› jsme si uĹľili klubovej koncert, coĹľ je pĹ™esnÄ› to, co Dylan podle mĂ˝ho potĹ™ebuje. Na druhou stranu chápu, Ĺľe se Neverending Tour nedá dÄ›lat pro sály pro 500 lidĂ­ – takĹľe příštÄ› zkrátka zase pĹŻjdu k pĂłdiu a budu si ĂşspěšnÄ› sugerovat, Ĺľe jsem v Lucerna Music Baru. KaĹľdopádnÄ› ale pĹŻjdu. PošestĂ˝ a tĹ™eba popadesátĂ˝, tenhle gĂ©nius za to rozhodnÄ› stojí…