Tolimati.cz

Loñští Van der Graaf Generator patřili ke koncertním událostem sezóny, takže mě velmi potěšila zpráva o sólovým vystoupení jejich šéfa, zpěváka a téměř výhradního autora v Městské knihovně v Praze. Pravda, ještě chvilku před osmou to vypadalo všelijak – v sále pro nějakých 500 lidí byla obsazená tak desetina židlí a atmosféra studeností atakovala Kongresové centrum, pro pamětníky Pakul, takže jsem se trošku strachoval, co s ní ten rozervanej a lehce paranoidní intelektuál udělá. No co by, přišel, sedl za piáno a během pár tónů bylo vymalováno. Hammillovo charisma, byť už vypadá trochu jako Kostěj Nesmrtelný (copyright Ondra T. při pokoncertní debatě), je stále famózní, podobně jako stárnutím takřka nedotčený hlas.

Hammillovy početný sólovky jsem až na výjimky neměl nikdy moc naposlouchaný a nový věci neznám prakticky vůbec, takže jsem identifikoval jednu, maximálně dvě písničky, jinak to pro mě byly samý novinky. Nicméně jeho rukopis je nezaměnitelnej – žádný chytlavý melodie, něco jako sloky a refrény se téměř nekoná, pokud nějakej rytmus trvá dýl než osm taktů, je nejvyšší čas na změnu. Když tohle provozuje celá kapela, lze se snadno nechat okouzlit prostým faktem, že si to vůbec dokážou zapamatovat a bezchybně ustíhat, při sólový hře (Hammill střídal piano a kytaru) tohle odpadá a poslech vyžaduje poměrně velký soustředění. Rozhodně to není žádná oddechovka. Hammillovy skladby v sobě často mají velezajímavou strukturu, ale hledat ji, to je trochu detektivka a trochu kimovka: člověk si musí zapamatovat několik motivů a počkat, až se za minutu za dvě některej z nich vrátí a rozvine do něčeho jinýho. Ale stojí to za to.

Poměrně dost skladeb (Undone, The Mercy, Stumbled a možná ještě něco jinýho) pocházelo z poslední a podle všeho výborný desky Thin Air, mně se moc líbily i starší věci třeba z alba Fireships (Curtains a „skorohitovka“ I Will Find You). Vynikající byla i poslední věc normálního programu Still Stranger… a vlastně všechno, koncert neměl slabý místo. Co mě ale překvapilo nejvíc, byla pohoda, vyrovnanost a jednoznačně pozitivní energie, která z toho jedenašedesáti­letýho pána čišela. Ještě před rokem jsem měl při takový Still Life pocit, že je to pořád stejnej pankáč jako v pětadvaceti, dneska mi připadal úplně jinej. Když člověk, kterej by kdysi svý deprese a úzkosti mohl prodávat Caveovi i všem Radiohead dohromady a na všechny by se dostalo, končí celej koncert veršem „I'll never find a better time to be alive than now“, mám z toho ryze osobní radost – přesně tohle si myslím taky… :)

Pokud bude tenhle zápis někomu připadat poněkud chaotický a neuspořádaný, omlouvám se – koncert jednoho z nejslavnějších písničkářů všech dob skončil cca před 2 hodinami a já se z něj pořád nemůžu docela vzpamatovat, tudíž nečekejte nic souvislého. Ostatně v novinách a časopisech bude v příštích dnech/týdnech seriózních recenzí jistě neúrekom, takže si dovolím spíše bezprostřední dojmy.

Pro ty, co tam nebyli, ale znají např. CD/DVD Live in London z loñský šñůry nebo některý z mnoha live záznamů stažitelných z netu: žádný velký změny v setlistu se nekonaly, oproti tomu Londýnu proběhla tuším jen jedna změna, místo Democracy se hrál The Partisan. Přesto se zážitek z živýho koncertu s filmem absolutně nedá srovnat – to platí obecně, ale u Cohena ještě víc než normálně. Jeho neskutečný charisma lze totiž zakonzervovat jen velmi částečně, zato ze dvacetimetrový blízkosti (občas se vyplácí kupovat lístky hned první den předprodeje) člověk dostane plnej zásah rovnou na komoru.

OK, tak přece jen trochu systematičtěji: úvod se nesl v trochu rychlejším (na cohenovský poměry) duchu, trojka Dance Me to the End of Love, The Future a Ain't no Cure for Love byla velmi příjemná. Kapela vedená basákem Roscoe Beckem hrála od prvních tónů fantasticky, pochopitelně nikdo neměl potřebu exhibovat (to v těch písničkách snad ani nejde), zato sehraný byli všichni dokonale a každej tón měl smysl – takhle vypadá perfekcionismus ve svý nejlepší podobě. (Jedinýho miniklopýtnutí se dopustil sám Cohen, když si při klávesový vyhrávce v Tower of Song trošku nespočítal doby a asi skončil o dva takty dřív než chtěl, ale to vem čert, naopak to působilo docela mile :)). Vynikající byl i zvuk, celý to bylo docela potichu, ale aspoñ šel rozlišit každej tón. Naprosto mě ovšem dostala práce se zpěvem – dost často to nebyl Cohen & sboristky, ale tři až čtyři rovnocenný hlasy dohromady vyrábějící věci neslýchaný.

Setlist tvořily v podstatě jen hodně známý věci, nemůžu se ale ubránit dojmu, že jsem spoustu z nich líp ještě nikdy neslyšel. Pár příkladů: In My Secret Life, který oproti studiový verzi na Ten New Songs Cohen odzpíval celý coby duet se Sharon Robinson a mělo to úplně jinej náboj. Everybody Knows a Bird on the Wire, obojí s neskutečným „spodním tahem“, díky kterýmu stály chlupy na zádech asi nejen mně. Hallelujah, rychlejší než na všech mně známých živákách, s dechberoucím sborem v refrénech. Již zmíněnej The Partisan, kterej mi strojovým rytmem a dynamikou trochu připomněl Dylanovo High Water z posledního koncertu z Ostravy. Fantasticky vláčná So Long Marianne. Má snad nejoblíbenější Closing Time coby jeden z posledních přídavků, díky famózně šramlovitýmu klarinetu líp než kdy jindy evokující atmosféru toho podivnýho baru při zavírací hodině. A mohl bych pokračovat ještě dlouho.

Z muzikantů těžko někoho konkrétního vyzdvihovat, jak už bylo řečeno, hrála fantasticky celá kapela. Nejviditelnější byl asi kytarista a mandolinista Javier Mas a dechař, resp. příležitostnej pianista Dino Soldo. Ale mně se stejně dobře líbil třeba nenápadnej, ale dokonale přesnej bubeník Rafael Bernardo Gayol. A samozřejmě zmíněný zpěvačky… a vůbec, prostě každej na pódiu.

Nic se ale nevyrovná pohledu na samotnýho Cohena, jak si celej podnik dokonale užívá. Několikrát za večer se nechal slyšet, jak je poctěn tím, že se o jeho písničky stará tak špičková parta, a já si nemůžu pomoct – co by mi u jiných připadalo jako teatrální gesto (např. neustálý klanění se muzikantům po každým povedeným sóle), to tu vidím jako zcela autentickej projev radosti. Bez ní by ostatně asi nedokázal už druhým rokem táhnout koncerty trvající přes tři hodiny čistýho času hraní – v 75 letech jde o nadpozemskej úkaz. Že to občas vyznívá až příliš propracovaně a některý písničky balancujou na hranici kýče? Možná, ale to ke Cohenovi patří odjakživa a navíc cesta k dokonalosti občas vede právě po zmíněný hranici, jen je dobrý ji nepřekročit. A nemůžu si pomoct, právě jsme viděli mistrovskej příklad, jak na to.

Patti Smith už jsme v Praze viděli, když tu hrála poprvé – před třinácti lety v Pakulu. Tehdy se vrátila do muziky po dlouhý pauze se skvělou, ale hodně protrpěnou deskou Gone Again (věnovanou manželovi a bratrovi, který krátce po sobě pár měsíců předtím umřeli) a na koncertě bylo vidět, že toho ze sebe potřebuje dostat opravdu dost – tý hromadě energie z pódia neodolaly ani plyšový sedačky v tom totálně neatmosférickým sále. Fantastickej koncert, moc rád na něj vzpomínám. Pak tu Patti hrála ještě minimálně jednou, ale to nám nějak uniklo a tak nás zpráva o vystoupení v Arše velmi potěšila, jenže den po začátku předprodeje už nebyl v kase jedinej lístek. Naštěstí se do věci vložil Milan Ž. a silou vůle ukecal slečnu z 10:15 na novinářský passy, takže vše dobře dopadlo a my mohli nastoupit.

I když Archu našlapete po střechu, je to pořád jenom větší klub, což náladě koncertu pochopitelně velmi prospívá. Patti Smith Group začala s reggae Redondo Beach z desky Easter a během první sloky to na pódiu začalo jiskřit tak, jak si to z posledních let vybavuju snad jen z Gabriela a jeho party. Není divu, PSG už toho má spolu odehráno hodně – z původní sestavy zůstal kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Lee Daugherty, na basu už spoustu let hraje Tony Shanahan a na steelku a druhou kytaru Tom Verlaine původně z Television. Dohromady je to kapela snů – nikdo neexhibuje, všichni hrajou přesně a účelně, ke komunikaci stačej náznaky a jejich muzika má neskutečnej tah. Jako druhá v pořadí přišla jediná převzatina Paint It Black (po poslední desce jsem toho čekal víc, ale je dobře, že se Patti rozhodla věnovat hlavně vlastním věcem) a pak první vrchol jménem Birdland. Daugherty hrál místo na bubny na basu, Shanahan na piáno a ač nemám rád klišé o „kapesních symfoniích“, na tohle to sedí. No a pak už to jelo: fantastickej Ghost Song (ta ženská je vážně šamanka), Beneath the Southern Cross nebo třeba We Three coby krásný zvolnění. Please don't take my hope away from me… no ano, byl jsem fakt naměkko. Výtečně vygradovaný Ain't It Strange a Pissing in the River, tu jsem ze začátku skoro nepoznal. Výborně do toho zapadla jedna mála novějších věcí Peacable Kingdom, věnovaná dětem z Palestiny.

V první půlce koncertu se střídaly lyričtější věci a vypalovačky, přičemž paradoxně převažovaly ty tišší. Po hodině a kus ovšem přišly i starý známý novovlnný pecky – Dancing Barefoot, má milovaná Because the Night a závěrečná směs Land/Gloria, to vše v čím dál tím zběsilejším rytmu. A v přídavcích pak People Have the Power a samozřejmě Rock'n'Roll Nigger. Ve finále Patti vypadala jako olympionik právě doběhnuvší maratón, ale zpívala pořád fantasticky a vůbec, energie má ve třišedesáti tolik, že by jí mohli závidět mnohý životem unavený dvacátníci. Samozřejmě, svět je plnej muzikantů v důchodovým věku, který jezděj jedno turné za druhým a lépe či hůře hrajou třicet let starý pecky prostě proto, že na lepší způsob obživy nepřišli. Ale troufám si tvrdit, že v PSG (tohle byl koncert celý kapely, nikoli hvězdy a jejího křoví) to mají jinak, že je prostě pořád baví hrát v klubech a dráždit, slovy klasika, „rock'n'roll animal“. Už hodně dlouho jsem nedostal takovouhle pecku energie a muzikantský radosti. Fantastickej zážitek, díky za něj.

Název nejnovější Dylanovy desky je nechutně bilanční. Nebo si ho možná beru moc osobně – každopádně jsem si díky němu uvědomil, že od mých cca patnácti let snad neuplynul měsíc, kdy bych si nepustil některou z jeho desek (a většinou jich bylo víc). Takže na mě ten slogan sedí dokonale. O důvod víc si to album okamžitě pořídit (no, ne že bych nějakej extra důvod potřeboval, ale nešť).

Samozřejmě jsem už před vydáním alba přečetl pár recenzí a byl jsem docela zvědavej, zda jde skutečně o takovej rozdíl oproti posledním třem deskám tvořícím svýho druhu volnou trilogii – americký servery to tvrdily vcelku jednohlasně. No, já si to zas tak nemyslím. Jistě, v mnoha písničkách hraje dominantní roli akordeon Davida Hidalga (původně Los Lobos) a celý to posouvá trochu do texmex nebo do toho stylu, kterej hraje Dylanovo patrně velmi oblíbená kapela Calexico, ale pořád je to hlavně rhythm'n'blues ve stylu Muddyho Waterse či Willieho Dixona. Když budu hooodně kritickej, řeknu, že některý písně se kupříkladu desce Love and Theft podobají až příliš a taková Shake Shake Mama mi na to konto přijde poněkud laciná. Ale třeba úvodní Beyond Here Lies Nothing si taky na žádnou inovaci nehraje a přitom je to jedna z nejlepších věcí, který Dylan za poslední roky udělal.

Sám mám nejradši dvě věci, který se náladě posledních alb přece jen dost vymykají – Life Is Hard (tady mě fascinuje, jak do sebe fantasticky zapadá 3/4 rytmus hranej bicíma a 4/4 zpěv a kytara – pokud to kapela hraje takhle i naživo, všechna čest) a předposlední I Feel a Change Comin' On. Někde v Life nebo kde jsem se dočetl, že jde o Dylanovu reakci na zvolení Obamy prezidentem. Nevím, ale pokud ano, asi Obamovi pošlu děkovnej mail – takhle optimistickou písničku jsem od Dylana neslyšel dlouho a skladba se navíc opravdu dost liší od věcí na posledních deskách. Že by vážně pokus naznačit, jak bude hudba BD vypadat dál? Rád se nechám překvapit.

A když jsme u těch muzikantů seniorů, nelze se nezmínit o koncertu tohohle slavnýho bigbandu z Havany (kdo má rád latinskou muziku, patrně viděl stejnojmennej Wendersův film nebo z něj aspo�? slyšel soundtrack, pro ostatní: BVSC není ani tak regulérní kapela jako spíš volný a proměnlivý sdružení hudebníků hrajících ve zmíněným klubu, největší hvězdou byl zpěvák Ibrahim Ferrer, po jeho smrti občas parta muzikantů z klubu vyjede do světa bez něj). Kapela vystupovala v Kongresovým centru alias Pakulu a já byl před začátkem trochu skeptickej, jestli se v tomhle studeným a sterilním prostředí vůbec podobná muzika může chytit, ale naštěstí se obavy nepotvrdily a Orquesta (podobně jako kdysi Patti Smith nebo Lou Reed) tu koženou atmosféru rychle rozbila. Pravda, podle prvních dvou skladeb by se mohlo zdát, že koncert pojede podle populárního jazzovýho schématu chorus na čtyři akordy – mraky sól – chorus – konec, což mě obecně moc nebaví, ale zhruba od třetí písně sólový exhibice hodně ustoupily, muzikanti začali hrát mnohem víc do kapely a byla to vážně paráda. Podle plakátů byli hvězdami orchestru především elektrickej kytarista Manuel Galbán, trumpetista Guajiro Mirabal, trombonista Aguaje Ramos a basák Cachaito López, parádní práci ale odvedli i ostatní – např. oba o generaci mladší zpěváci (jména si nepamatuju), podobně mladej pianista Chocolatito nebo akustickej kytarista/man­dolinista (nebo co to bylo za nástroj) Barbarito Torres. A mě z pochopitelných důvodů totálně odvařila rytmická sekce tvořená třemi perkusisty- každej z nich hrál většinou něco úplně jinýho a v pravidelných intervalech se všichni sešli dohromady, což kupodivu absolutně nepůsobilo chaoticky, naopak to písním dodávalo nesmírně zajímavej spodek. No, z některejch těch rytmů se mi nohy klepaly ještě ráno po koncertě. Pánové navíc navzdory vysokýmu věku hráli skoro dvě a půl hodiny, pod pódiem se zhruba od půlky tančilo jak o život, zkrátka skvělej zážitek. Ale stejně… to by to fakt příště nešlo udělat třeba v Lucerně?

Loni v létě jsem udělal jedno z nejpitomějších rozhodnutí v životě vůbec. Zvažoval jsem, zda jít či nejít na Cohena do Sportovky, a zvítězila varianta č.2 – nechtělo se mi na tak komorní muziku do velký haly, lístky byly drahý jak pes a navíc jsem si říkal, že pán už je přece jen za zenitem a nechce se mi sledovat, jak se na pódiu hodinku trápí a pak s úlevou zmizí v zákulisí.

Jak to nakonec dopadlo, všichni víme – pán odehrál strhující tři hodiny, účastníci jednohlasně mluvili i psali o životním zážitku a já cca 2 měsíce reagoval na slovo Cohen temným vrčením a zhoršením nálady o 250% s pocitem, že druhou šanci nedostanu (psalo se o posledním turné, tentokrát na rozdíl od různých Philů Collinsů velmi uvěřitelně) a ani si ji, jsa pochybovačným debilem, nezasloužím. A hele, spravedlnost neexistuje, i my nehodní budeme mít příležitost k reparátu. Konkrétně nejspíš 29. srpna v Praze ve Vysočanech – na webu O2 arény, nebo jak se teď ta hala vlastně jmenuje, se píše o koncertu jako o hotový věci a ve středu maj začít prodávat lístky. Sám Cohen na svých stránkách Prahu v itineráři zatím nemá, ale Bratislava o den dřív je podle všeho jistá, takže kdyby náhodou Praha nevyšla, mizím koncem prázdnin coby žíznivá čára k Dunaji. Asi začnu stříhat metr.

Aktualizace 28.4.: Cestovat netřeba, Praha už je i na Cohenovo oficiálním webu. Od zítřka se prodávají lístky. Doporučuje se neotálet .

Když jsem poprvý zaregistroval informaci o koncertě obnovených Van der Graaf Generator, jásal jsem – další kultovní záležitost z mládí na vlastní oči, tomu se říká klika. Pak jsem se ale dočetl, že z kapely odešel dechař Dave Jackson, a trochu se do mě daly obavy. VdGG bez saxofonu? Není to náhodou něco jako Rolling Stones bez Keithe Richardse? Obstojej písničky z nový desky Trisector (poprvý jsem ji slyšel až pár dní před koncertem) vedle klasických kusů? Nebude to celý jen tak trochu trapný vyvolávání duchů z dávný minulosti, něco jako Jethro Tull apod.?

No, ani náhodou, naštěstí. Důvod je nasnadě – Generátoři nikdy nebyli zrovna komerčně úspěšná kapela a ani současný klubový turné jim nejspíš milióny na konta nepřinese, tudíž lze předpokládat, že za comebackem byla spíš chuť do muziky než potřeba další vily v Karibiku. A že jim to hraje pořád parádně, to bylo jasný už od prvních tónů jedný z novinek v natřískaný Akropoli. V nových skladbách sice není tolik nápadů jako v těch peckách z předchozí éry, rozhodně ale nejsou špatný a taková Lifetime působila se svou křehkostí vedle řekněme Scorched Earth z Godbluffu jako zajímavý ozvláštnění/oddech. Trojice muzikantů z nejslavnější sestavy (Peter Hammill – kytara, klávesy, zpěv, Hugh Banton – klávesy, Guy Evans – bicí) je až neskutečně sehraná, taková porce virtuozity se jen tak nevidí – a to se u VdGG nikdy moc nehrálo na dlouhý efektní sóla jako u jiných kapel artrockový vlny (do který Generátoři stejně nikdy moc nepatřili). Místo toho stačilo chvíli poslouchat, co se vlastně hraje za rytmy v takový Man Erg (původně z Pawn Hearts), a člověku se zatočila hlava – tohle by snad nespočítal ani sám Stephen Hawking.

Zmíněnej chybějící saxofon se pánové příliš nesnažili nijak nahradit, spíš vybírali skladby, v nichž jeho absence tolik nevadí. Bohužel tak nedošlo ani na jednu píseñ z legendární „trojky“ H to He Who Am the Only One, což mě mrzelo, aspoñ Killera jsem čekal stoprocentně. Zato mý asi nejoblíbenější album Still Life bylo zastoupený hned dvakrát a La Rossa (aneb ďábelská jízda od téměř naprostýho ticha k extatickýmu řevu několikrát tam a zpět) byla z celýho koncertu snad nejlepší. Coby přídavek pak pánové dali titulní skladbu a já se velmi bavil – v roce 1976 se v ní tehdy ani ne třicetiletej Hammill vypsal ze strachu ze stárnutí a fotrovatění. Dnes je mu přes šedesát a zní v tý písni nabroušeněji a naštvaněji než dřív… :)

Celý to mělo jen jeden háček – problémy se zvukem, tedy konkrétně s jednou bednou, která si občas nepříjemně zadrnčela. Nás se Štěpánem se to zas tak netýkalo, byli jsme hodně vepředu a rezonance tu byly slyšet jen ojediněle, zato Roman C. z Kouře a další známí stojící vzadu v sále po koncertě trochu prskali. Jinak paráda, hned bych šel zas…

Tak jsem se zas jednou podíval po webu, co nás čeká za koncerty, a teď z toho mám předčasný vánoce – ve čtvrtek 22.1. hrajou v Akropoli obnovení Van der Graaf Generator. Modří samosebou vědí, ale asi jich je dneska už žalostně málo, takže telegraficky: jedna z nejzajímavějších anglických kapel 70. let, která by hoooodně hrubou optikou šla zařadit asi nejspíš do artrockový škatulky, ale to je fakt nemístný zjednodušení. Na studiových deskách až na výjimky (to když u nich hostoval legendární Robert Fripp z King Crimson) neměli kytaru, muzika stála na Hammondech, saxofonech a virtuózní rytmice (tím opravdu nemyslím sólistický onanie, ale prostě poctivý a sakra těžký rytmy). Hlavní postavou byl (a je) skladatel a zpěvák Peter Hammill, kterýho charakterizoval hlavně obří rozsah a taky schopnost přejít během dvou dob z jemnýho falzetu do agresivního hlubokýho zpěvu-řevu, vedle něhož zní lecjakej rádobynaštvanej metalista pomalu jako Michal David. Skladby měly nezřídka přes deset minut, studiový verze znějí na dnešní poměry občas trochu krotce, zato jedinej oficiální živák Vital z r. 1977 (víc toho naživo neznám) je místy čistej hardrock, mimo jiné i proto, že Hammill celou dobu hraje na pořádně naboostrovanou kytaru. Pravda, občas to chce neposlouchat až příliš hlubokomyslný texty, ale 70. léta holt takový byly a s tím se dá žít. VdGG hráli v podstatě pořád jen v klubech, na stadióny byli málo komerční a moc divoký, zaplaťpámbu za to. V původní podobě si je lze poslechnout třeba tady (jeden z největších hitů kapely Killer) a pokud na YouTube trochu zapátráte, asi zjistíte, že se náboj ani v současnosti nevytrácí. No, v lednu v Akropoli uvidíme… už se těším.

Na koncert The Police (aneb tak dlouho se Sting zaklínal, že tenhle comeback dohromady nedá, až z toho vzniklo nejúspěšnější turné na světě za několik posledních let) jsme se chystali už loni v Praze, leč zdejší plánovaný koncert nakonec odpadl. A když nejde hora k Mohamedovi, nezbývá Tolimatům než sednout do Polárky a vyrazit na Messegelände do Lipska – no, aspoñ jsem si osvěžil vzpomínky z dávných dob, kdy to ještě bylo die zweitgrösste Stadt der DDR a pořádaly se tam školní zájezdy .

Celou akci v hale pro bratru 10–12 tisíc lidí načala předkapela tuším z Jižní Afriky, jejíž jméno jsem nezachytil, ale byla docela zajímavá – 2 akustický kytary a perkuse, přitom docela slušnej nářez. Koncert hlavních hvězd odstartoval Stewart Copeland bušením do obřího gongu a následně (podobně jako na posledním turné Stinga, který lze z dnešního pohledu brát jako test publika na comeback The Police) ostrá verze Message in the Bottle. Následovalo Walking on the Moon a pak má oblíbená Demolition Man, včetně oněch nenápadných, ale famózních rytmických fíglů basy a bicích z originální verze na Ghost in the Machine (kdo si to nespočítá, neuvěří, mě to fascinuje i po 25 letech). Dost mě překvapilo, že pánové hráli opravdu jen ve třech, čekal jsem, že s sebou budou mít přinejmenším někoho na klávesy, ale zvládli to sami (pravda, v případě kytaristy Andyho Summerse s dopomocí asi tak třímetrovýho panelu z krabiček) a snad až na samotnej úvod Message in the Bottle, kdy se výjimečně trochu hledali v rytmu, jim to i po těch letech hrálo fantasticky. U Stinga se to bere víceméně jako samozřejmost, ale Summers s Copelandem mě po desetiletích víceméně komorního jazzování, resp. skládání filmový muziky velmi příjemně překvapili, naživo to bylo ještě mnohem lepší než z koncertních desek/filmů z 80. let. Samozřejmě se nekonaly žádný dlouhý sóla nebo exhibionistický instrumentální masturbace, to k týhle kapele nepatřilo nikdy (až na Stingovo halekačky s publikem, který si pochopitelně neodpustil ani zde), přesto (nebo vlastně spíš proto) se hráčský výkony permanentně pohybovaly kdesi na hranici muzikantskýho orgasmu. Inu, Police.

Výběr skladeb víceméně odpovídal standardním Greatest Hits, což byla trochu škoda – ne že by Walking on the Moon, Don't Stand So Close to Me (aneb „píseñ vilného dědka“, copyright Jarmila :)), De Do Do Do De Da Da Da, Can't Stand Losing You nebo přídavkové So Lonely, Roxanne nebo Every Breath You Take byly špatný, to ani náhodou, ale je pravda, že jsem se těšil i na míñ známý kusy a říkal jsem si, co tak asi kapela opráší. Moc toho nebylo, když už na ně ale došlo, tak to stálo za to. Vynikající byla hlavně Wrapped Around Your Finger – co při ní Copeland předvedl na nejrůznější cinkátka, chrastítka a zvonítka nádavkem k normálním bubnům, to se dá těžko pochopit, natož zahrát (vzápětí si to víceméně zopakoval u Every Little Thing She Does Is Magic). Taky Invisible Sun mě mimořádně potěšila. Dobrá byla i Hole in My Life, kde kapela v závěru totálně zmátla roztleskaný publikum – aneb proč hrát stoptime na osm, když to jde na devět, že. Pánové se dobře bavili .

Po hodině a čtvrt kapela odpískala konec normální hrací doby, což nás trochu zaskočilo, ale on to byl spíš takovej taktickej manévr, aby se muzikanti trochu zregenerovali před závěrem – přídavky trvaly přes půl hodiny a celej koncert měl tak zcela standardní rozměry. Kdybych mohl mít napříště nějaký přání, tak asi jen vážně o něco odvážnější setlist – zní to kacířsky, ale klidně bych z něj vyhodil Roxanne i pár dalších provařenejch hitů (stejně je všichni slyšeli už x-krát naživo od Stinga) a dal tam víc těch druhoplánovejch věcí, třeba Synchronicity, No Time this Time nebo cokoli z nehranýho z Ghost in the Machine (třeba One World si o to fakt říká). A kdyby to mělo bejt úplně dokonalý, tak aspoñ jednu věc od někoho jinýho než od Stinga – ideálně Mother nebo Darkness. Ale co, člověk nemůže chtít všechno a koncert to byl parádní…

„Jen jeď, třeba je to naposled,“ ušklebovala se Jarmila škodolibě, když jsem jí oznamoval, že se chystám do Ostravy na… moment… už pátej Dylanův koncert od roku 1994, kdy tu hrál poprvý. Na cynický poznámky tohoto typu už jsem si dávno zvykl, ale pak mi došlo, že Dylan nedávno oslavil 67. narozeniny a v tomhle věku už by se asi nikdo nemohl divit, kdyby Neverending Tour aneb stálý ježdění po koncertech od čerta k ďáblu jednou provždy zabalil a odešel někam na ranč užívat zaslouženýho stáří. O důvod víc do tý Ostravy vyrazit.

V posledních pěti letech jsem viděl Dylana dvakrát a oba koncerty se od sebe lišily jen mírně, takže jsem čekal něco podobnýho. Ovšem už od začátku se věci měly jinak. Místo tradiční Maggie’s Farm otevřela koncert Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, ovšem nikoli v country verzi, v jaký ji BD etc. hráli minule v Praze – zvuk tentokrát připomínal ze všeho nejvíc legendární nahrávky s The Band. A když pak následovaly málo hraný klasiky If You See Her Say Hello (moje dlouholetá srdeční záležitost) a Just Like Tom Thumb’s Blues, bylo jasný, že zažijem něco novýho.

Milovníci notoricky znnámých hitů měli tentokrát dost smůlu – žádnej Mr. Tambourine Man nebo Visions of Johanna jako minule. Většinu setlistu tvořily písně z posledních deseti let, zbytek patřil starším, nicméně ne tak často hraným věcem (třeba Watching the River Flow nebo skvělá Desolation Row). Ze všeho nejvíc se ale kapela vyřádila v těch novinkách – taková High Water z Love and Theft, to byla hudební fantazie přecházející z tichounkýho ševelení akustický kytary s hi-hatou až po celokapelní nářez během tří čtyř taktů a pak zase zpátky. Úplně stejně pojala kapela i tradiční číslo It’s Alright Ma I’m Only Bleeding, který se tak hodně lišilo od nedávný koncertní verze a připomínalo spíš starý aranžmá z Live at Budokan. V Things Have Changed si zase krásně povídala sólová kytara s houslema a konečně došlo na famózní, leč v minulých letech přehlíženou desku Time Out of Mind, ze který se hrála má oblíbená Trying to Get to Heaven. Z nejnovější desky Modern Times toho zaznělo víc, mě nejvíc potěšila krásně medová When the Deal Goes Down a nářez jak sviña aneb Thunder on the Mountain v přídavku.

Minulý koncerty se nesly tak trochu ve znamení dekonstrukce klasických skladeb a kdybych neuměl texty, asi bych většinu věcí jen tak nepoznal. Letos to ale bylo úplně jiný – kapela se držela jednoduchýho a snadno rozpoznatelnýho aranžmá, podle textu jsem musel identifikovat jedinou věc (Just Like Tom Thumb’s Blues), jinak bylo vše čitelný hned. O to líp Dylan zpíval.

Nevím, jak bych koncert vnímal na druhým konci haly, ale se Štěpánem a Lenkou jsme si koupili lístky na stání u pódia a tak jsme měli celý jeviště jak na dlani a v podstatě jsme si užili klubovej koncert, což je přesně to, co Dylan podle mýho potřebuje. Na druhou stranu chápu, že se Neverending Tour nedá dělat pro sály pro 500 lidí – takže příště zkrátka zase půjdu k pódiu a budu si úspěšně sugerovat, že jsem v Lucerna Music Baru. Každopádně ale půjdu. Pošestý a třeba popadesátý, tenhle génius za to rozhodně stojí…