Tolimati.cz

Stinga už jsme naživo viděli mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickým orchestrem. Pokaždý to bylo dobrý, ještě nikdy se ale neutkal s tak totálně hudebně neatmosférickým prostředím jako v Kongresovém centru v Praze (naše generace zná spíš termín Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svý sjezdy a je to na něm znát, strašlivý kožený sedačky, umakartový stěny, nic moc akustika, zkrátka výzva pro každýho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi přebili nadlidským nasazením, zato třeba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme věděli dopředu: Současný turné se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po předchozím orchestrálním aranžmá. Kapela je dvougenerační, starou gardu tvoří kromě pána principála dvorní kytarista Dominic Miller a bubeník Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál třeba se Zappou a hrozně jsem se na něj těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb Dominikův syn, houslista Peter Tickell a zpěvačka Jo Lawry (též občas houslující). Tím (aspoñ moje) teoretická příprava končila, zbytkem jsem se hodlal nechat překvapit.

Na začátek pánové a dáma dali All This Time a zvukař poněkud bojoval s koženou akustikou sálu, takže toho příliš slyšet nebylo, ale ještě před koncem písničky se vše víceméně srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, že na rozdíl od předchozích šñůr stojících zejména na písničkách Police je tohle turné zaměřený spíš na Stingovo sólovou práci, s chvályhodným důrazem na míñ známý kusy. Jistě, nějaký policejní hity zazněly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt překvapivej – dokonce chyběly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, místo toho se hodně hrálo třeba z desky Sacred Love (titulní píseñ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvěle, o starých pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaďoši, zejména houslista Tickell, drželi krok výborně. Občas, třeba v Never Coming Home, bylo výborný sledovat ty dva různý světy – na jedný straně Dominic Miller s úspornou hrou a nadhledem, na druhý exhibující Tickell drhnoucí stupnice coby motorová myš na amfetaminech. Každej zvlášť by možná časem začal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvěle. Po muzikantský stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mě patrně vedlo turné někdy před deseti lety, když bubnoval Manu Katché).

A jak teda dopadl předeslaný souboj Sting vs. Pakul? No, pán dělal co mohl a téměř se mu koženost povedlo rozbít, je ale fakt, že se mi hodněkrát zastesklo po starým dobrým kotli pod pódiem. Na minulým symfonickým koncertě jsme taky seděli a tam mi to vůbec nevadilo, ovšem teď je to mnohem větší nářez a občas jsem si připadal jak v klecovým lůžku. Lze to nicméně vyřešit jednoduše – 25. června tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 aréně a lístků na plochu je dost. My už máme svůj doma :).

Hlavním důvodem, proč vyrazit na putovní akci jménem Rock Meets Classic do Berlína, je účast kamarádky Hanky (znáte např. z nepálských deníků) v orchestru. Přiznám se, že jinak by mě to asi moc nechytlo – jediným zajímavým jménem mezi hlavními hvězdami pro mě byl Ian Gillan z Deep Purple. Kromě něj byl na seznamu Steve Lukather z Toto, který mě nikdy moc nebrali, a pak pár mně neznámých jmen (Google prozradil, že jeden ze zpěváků má na svědomí všudypřitomnej hit Eye of the Tiger, což by mě k návštěvě Berlína opravdu neponouklo). Nicméně volñásky od Hanky byly příjemný, Nika na koncert chtěla a připojil se i Štěpán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek Berlína.

Zpočátku koncert připomínal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeži, UTFG), navíc s pocitem, že některé hvězdy jejich práce baví asi jako prodavačku z Tesca v pátek v 9 večer. Oč míñ investovaný energie, o to víc rádobyrockerských gest naučených z televize – zejména Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po přestávce bylo všechno úplně jinak, naštěstí. Začal Lukather, jako zpěvák nic moc, ale naštěstí to o sobě ví a tak se nechal zastupovat doprovodnými vokalisty a o to líp hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusím, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela líbily. A pak přišel Gillan a já čuměl jak puk – ani cirkus ve stylu první půlky, ani živá mrtvola podle některých záznamů na YouTube. Místo toho křehkej, ale nesmírně sympatickej a živej děda, kterej se sice v Highway Star chvíli musel rozezpívávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v těch letech parádně. Milej, rozesmátej, neuvěřitelně vtipnej v průpovídkách mezi písněmi (některý by mohly jít klidně na mehe blog). Navíc se během Gillanova bloku výrazně vylepšilo aranžmá orchestru – žádný laciný doprovodný nytí v nejjednodušší harmonii, naopak výborný a občas velmi originální nápady. Takže nakonec velmi dobrá akce nejen díky návštěvě toho prima města, ale i hudebně. Díky, Hanko.

Tomu říkám kombinace. Písničkářka z nejmilejších a k tomu můj nejoblíbenější klub v Praze, navíc léto, pohoda, děti na táboře, to je nabídka, jaká se neodmítá. Suzanne už jsme naživo viděli mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve Státní opeře a bůhvíjak jinak, ale Beseda je Beseda. Zpěvačka navíc momentálně krouží světem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známého svými hrátkami se smyčkami a zvukovými experimenty všeho druhu. Ohlasy ze světa (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva večery před Prahou) byly skvělé, naše natěšenost tudíž veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pódia stály tři řady židlí pro sponzory. Nic proti, bez sponzorských peněz by asi podobná akce těžko proběhla, jen škoda, že v Kooperativě, Čedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, který by koncert opravdu zajímal. Takhle to vypadalo na dobrovolně povinnej podnikovej večírek pro lidi, který chtěli být někde úplně jinde nebo se přinejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utíkalo. Naštěstí byli ve výrazný menšině.

Jako první hrál Čechomor, což není náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslední desku. Já z toho měl trochu strach, tu kapelu jsem přestal sledovat už před pár lety s pocitem, že se z ní stal výdělečnej kolovrátek hrající pořád to samý a pořád míñ zajímavě, a o to příjemněji mě pánové překvapili. Tohle fakt není žádnej folkloreček s bicíma – Čechomor má poprvé v historii basistu (Taras Voloshchuk) a díky němu a bubeníkovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky mají konečně pořádnej spodek. Na zmíněný nový desce Místečko pohostinsky basuje sám velký Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takže se chvílema slušně třásla podlaha. A dvojnásob, když se do pár skladeb zapojil i Leonard. Některý nový věci (Starala se máti má) už ani moc lidovkovitě neznějí, prostě našlápnutej bigbít. Asi si Místečko pořídím.

O přestávce se večírkáři nahrnuli na bar šťastní, že si konečně zase mohou nerušeně povídat o posledních trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikající světlo hlásící příchod hlavní hvězdy. Takže Suzanne Vega dosti nevěřícně zírala na tři liduprázdný řady u pódia, za nimiž aplaudovala našlapaná stojící Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiční otvírák Marlene on the Wall. Večírkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a poněkud neochotně začali klopýtat na svá místa, dělajíc u toho bordel židlema. Ach jo. Pak už se ale chovali relativně slušně, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tři z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom předbíhali.

A samotnej koncert byl prostě vynikající. Leonard hraje fakt výborně – takovýhle čarování se zvukem se jen tak nevidí, a když si začal pořádně hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, což byla snad nejlepší věc ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pódiu stála celá kapela. Ale i klidnějších písních byl skvělej, zbytečně neexhiboval, hrál s citem, prostě pro Suzanne minimálně stejně dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s ní v duu hrál před lety. Starý hity (Small Blue Thing, Caramel, nádherně zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejména ze Suzanniny nedávný divadelní hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jižanská spisovatelka, jejíž fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K ní Vega napsala i hudbu a navíc hrála hlavní roli, takže koncert místy získával téměř divadelní rozměr. Nejvíc mě bavila písnička Harper Lee (ano, autorka známé knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabít ptáčka, s níž měla Carson McCullers zjevně pár nevyřízených osobních účtů :)).

Jedním z vrcholů koncertu byla určitě stařičká Some Journey, v níž se k hlavní dvojici přidal i čechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo výborně. Holas se pak ještě vrátil na tradiční závěrečnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaždý, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobře – Leonard opět udělal z kytary kapelu a strojovej rytmus tý skladbě sedí velice. Přidávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na úplnej závěr má oblíbená Rosemary), leč vše krásné má svůj konec a někdy před půlnocí bylo hotovo. Ale bylo to skvělý. Beseda má údajně velký plány, co se slavných jmen týče, takže jsem zvědav, co přijde příště. Co takhle Dylan? :)

Sade jsem hodně poslouchal kdysi na střední škole (tehdy měla venku první dvě desky, Diamond Life a Promise) a pak mi nějak sešla z uší, byť se mi to pořád líbilo. Jarmila ji má nicméně ráda velmi, poslouchá ji často a právě díky ní jsme se minulou sobotu vypravili do Vysočan. Čekal jsem příjemnej večer plnej vzpomínek na mládí a doufal jsem, že to nebude „ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejší skorospolužák Ondra Bezr).

Všechno začala předkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice hrála do hodně studený atmosféry (hala se teprve plnila), ale muzikantům to očividně vůbec nevadilo. A my jen zírali. Dědové s dready i bez vypadali jak starší a vypitější braši Keithe Richardse (hned po návratu jsem zapátral, jestli někdo fakt nehrál ve Wingless Angels… nehrál) a šlo jim to parádně. Kytara, banjo, maracas, taková divná ostruněná krabice místo basy a bicí, k tomu repertoár dílem vlastní, dílem klasiky typu Perfect Day nebo Passenger, to vše v krásně uvolněným stylu mento (trochu jako cajun, ale ještě ležérnější). Paráda. Jestli fakt přijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodně to stojí za návštěvu.

No a po pauze se otevřelo několik dveří v podlaze pódia a zespodu vyjela Sade z kapelou. A od prvních tónů bylo jasný, že tohle tedy žádnej soft-pop nebude – takhle vibrující podlahu od basů jsem dlouho necítil. Už při první písni (Soldier of Love z poslední stejnojmenný desky) bylo jasný, jak bude koncert vypadat – dvoje vcelku tvrdý a razantní bicí a basa zněly jak stroje a hodně mi tím připomněly rytmiku Petera Gabriela, nad tím jednoduchý piano, dvě kytary, vynikající jazzovej saxofon, občas flétna a sbory. A nad tím vším suverénní zpěv Sade, která je v padesáti snad lepší než v pětadvaceti. Nikdo se nikam necpal, pánové muzikanti si vzájemně dávali prostor a skvěle se vyžívali v dynamických zvratech – ševelení v pianissimu střídaly hardrockový kytarový riffy, za který by se nemusel stydět ani Jimmy Page. A až na občasný zjemnění v tišších skladbách (těch ale moc nebylo) se kapela tohohle schématu držela celej koncert, čili kdo přišel na barovej pop, asi dost koukal. Já teda koukal taky, ale nadšeně – tohle jsem fakt nečekal.

Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatě největší hity, takže se vcelku chytal i nesystematickej posluchač jako já. Kromě výbornýho úvodu bych vypíchl dynamicky mimořádně povedenou Is It a Crime, skvělou Smooth Operator s perfektní jazzovou vložkou se změnou tempa, zpěvaččinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come Between Us a tak. Vše vygradovalo před závěrem s Pearls (tady si kapela dala pauzu a Sade zpívala na halfplayback, ale fantasticky, takže to nevadilo), No Ordinary Love a By Your Side – asi nejlepší tři věci koncertu, aspoñ pro mě. Vše dotvářela uměřená, ale překvapivě propracovaná vizuální show – nejzajímavější byla poloprůsvitná opona, která se občas spustila před pódium, takže kapela připomínala stínový divadlo. Moc hezký.

Čekal jsem „jen“ příjemnej večer a dočkal se jednoho z nejlepších koncertů posledních let. Snad jen texty byly trochu prostší – co začali Beatles s “Love, love me do, you know I love you…“, to Sade víceméně dokončila. Ale co, aspoñ bylo víc prostoru na poslouchání muziky. O to víc mě překvapilo, jak jednotvárně o koncertě psaly domácí noviny – podle recenzentů či recenzentek šlo hlavně o romantický zážitek (už ty titulky: Hynku, Viléme, Jarmilo, Sade, případně Láska na čtyři či Pražské ženy své Sade rozuměly, romantika hrála prim – uf) a nejdůležitější bylo, kolikrát se Sade za večer převlékla. O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby novináře ani nezajímala. No nevím – já viděl nadupanou kapelu se skvělými muzikanty a famózní zpěvačkou a jsem tomu rád.

Je mi jasný, že jste si povídání o jednom z největších koncertů sezóny patrně přečetli už ve spoustě renomovanějších a navíc poněkud pohotovějších médií, ale nešť. Přece jen si dojmy z jednoho z největších hudebních zážitků uplynulých měsíců nechci nechat jen pro sebe.

Přitom jsem měl dopředu určitý pochybnosti, pramenící z jistého hrůzyplného zážitku z července 1990. Tehdy jsme s Irenou L. (tehdy ještě Š.) u kamarádů v jednom severoitalském městečku celí nadšení večer sedli k televizi, abychom si vychutnali živé boření Berlínské zdi aneb Watersovo předvedení The Wall v německé metropoli. Následovaly nesmírně smutné dvě hodiny plné nesmyslně bombastických scén, nesehraných muzikantů, příšerně falešného zpěvu (ten chlápek ze Scorpions, Cindy Lauper, bohužel i Sinéad O’Connor etc.) a vůbec průser jak mraky. Kdyby se to tomu mělo přiblížit, snad Watersovi vlastnoručně pošlu ten drahej lístek k proplacení, říkal jsem si cestou do Vysočan.

Jenže naštěstí nebyl důvod. Úvodní In the Flesh? zněla možná až příliš krotce (Waters s ní otvíral už minulej koncert a tam byla nějak razantnější), ale od druhý The Thin Ice už to po hudební stránce nemělo chybu. Kapela se od minulýho turné příliš nezměnila, jen ústřední kytarista Dave Kilminster působí ještě jistěji a dělá fakt minimálně 9/10 Gilmoura. A celý partě to hrálo skvěle. Popravdě řečeno mě během první půlky (kdy kapela ještě nehrála schovaná za zdí) bavilo víc sledovat muzikanty než efekty a videoprojekce, takže mi možná něco ušlo. Ale pro mě je The Wall zkrátka především muzika a až pak divadlo.

A provedení Zdi mi kupodivu přišlo o dost živější než před třema lety Dark Side of the Moon – tam šlo o čistě archeologickou práci a každej tón zněl stejně jako na desce, tady kapela občas opustila originál a většinou slušně přitvrdila. Například v Another Brick in the Wall pt.2 a 3 nebo ve zpomalený, ale vyostřený Mother. Asi nejsoučasněji zněla skvělá One of My Turns. Gilmourovy pěvecký party zpíval většinou Robbie Wyckoff – vypadal trochu jak z východoněmecký estrády, ale pěl skvěle.

A ta bombastická a poněkud plakátová výprava? Zopakuju, co jsem psal po minulým Watersově koncertě: za posledních 37 let (od Wish You Were Here) udělal jen jedno nepolitický album, jinak se holt ke světu okolo hlasitě vyjadřuje. Berte, nebo nechte být – pokud vám vadí poměrně vysoká hladina patosu, existuje jistě mnoho lepších způsobů, jak utratit nějaký dva litry. Mně to nevadilo, věděl jsem, do čeho jdu.

Druhé půlce (té za zdí) předcházela čtvrthodinová přestávka, což byla v podstatě jediná věc, která mi na koncertě nesedla – trochu tím spadl řemen po tom počátečním zápřahu a kapele zas chvíli trvalo, než se dostala do tempa. Ale už během Hey You se vše srovnalo a koncert nadále probíhal dle očekávání – při Nobody Home se ze zdi vysunul kompletně zařízenej pokoj s televizí, stolem a křeslem, v němž seděl a zpíval Waters, sólo v Comfortably Numb zase odehrál Kilminster na samým vrcholku zdi. Kapela se postupně přestěhovala před zeď, která sloužila jako projekční megaplátno, občas Waters použil známý záběry z Parkerova filmu The Wall (Waiting for the Worms nebo v první půlce Empty Spaces), občas něco úplně novýho. No a pak už přišel The Trial (Waters ho odzpíval celej sám a mně definitivně spadla čelist, jak mu to před sedmdesátkou jde), Zeď se zřítila a bylo to. Závěrečnou Outside the Wall sám šéf odehrál na trubku, ostatní si zazpívali a já byl normálně dojatej, což se mi při podobných spektáklech většinou nestává. Sakra, zas mě dostal.

Lepší termín než 2. dubna si Van der Graaf Generator pro koncert v Praze opravdu vybrat nemohli – v poledne se běžel půlmaratón a protože se středním věkem je nutné bojovat aktivně, tak jsem se ho poprvé zúčastnil taky (čas 1:55, sláva :)). Dvouhodinové stání v našlapané a vydýchané Akropoli opravdu po podobném zážitku není optimální večerní program, ovšem co by člověk pro trochu pořádný muziky neudělal, že. Hlavně ať je to aspoñ stejně dobrý jako před dvěma lety, říkali jsme si s Ondrou T., lapaje po dechu v davu. A ono bylo, dokonce asi ještě lepší.

Kdyby někdo nevěděl, tak VdGG patřili v 70. letech k nejprogresiv­nějším kapelám britský nezávislý scény, v zásadě vyšli z art-rocku řekněme raně genesisovskýho střihu, ale vždycky byli mnohem drsnější (rádi se k nim hlásili i nastupující pankáči) a komerčně daleko míñ úspěšní. Pak se rozpadli a počátkem novýho století se dali znova dohromady. Podobně jako před dvěma lety těsně před koncertní šñůrou vydali novou desku – tehdy Trisector, letošní novinka se jmenuje A Grounding in Numbers. Je o dost tvrdší než ta minulá a kapela ji má očividně dost ráda, pocházela z ní snad polovina setlistu. Kromě toho se hrály i věci ze zmíněnýho Trisectoru a předchozího alba Present (2005), což znamená, že se Generators stále méně a méně vracejí do svý nejznámější éry a hrají hlavně věci ze současnosti. Ještě předloni byly nový skladby ve výrazný menšině.

Celej koncert odpálily Interference Patterns ze Trisectoru. Po pár věcech z novinky (Mr. Sands nebo nejtišší věc večera Your Time Starts Now) se dočkaly i starý máničky, v Akropoli výrazně převažující – potěšili je Lemmings z desky Pawn Hearts (1971). Oproti originálu byla tahle verze hodně nabroušená, což platilo i pro další skladby – pánové hráli celkově o dost razantněji než před dvěma lety. Zároveñ měli lepší zvuk, takže člověk slyšel každej tón a mohl se do těch šílenejch polyrytmů náležitě zaposlouchat. Už jsem to psal tehdy a napíšu to znova: pokud Hammill, Banton a Evans nemají v hlavě metronom kombinovanej s kalkulačkou, pocházej patrně z nějaký jiný planety, protože to se nedá ani spočítat, natož společně zahrát. Přesto to všechno VdGG hrajou s neuvěřitelnou lehkostí, jako by to byla tříakordová záležitost k táboráku. Neskutečný. A samostatnou kapitolou je Hammillův zpěv – minule zpíval o dost agresivněji a já to přičítal stárnutí hlasu, ovšem teď mi připadal mnohem uvolněnější a krásně si hrál s výrazem i texty.

Nový desky se mi obecně dost líběj, takže mi nedostatek starších pecek nijak nevadil. To ovšem neplatilo pro část publika, která holt chtěla slyšet Killera, Scorched Earth, Man-Erg nebo Still Life a časem začala na Hammilla a spol. nespokojeně pokřikovat. Ach jo, zase ostuda. Setlist byl přitom sestavenej výborně, dlouhý věci (třeba Over the Hill z Trisectoru, kterej se mimochodem zmíněným legendárním peckám v pohodě vyrovná) se střídaly s krátkýma údernýma peckama (Nutter Alert z Present) a pořád bylo co poslouchat. No a pak přišlo naprosto dokonalý finále v podobě Childlike Faith in Childhood’s End – tenhle nietzschovskej epos mám od VdGG snad úplně nejradši a ani jsem nedoufal, že ho uslyším naživo. A pánové se do toho opřeli tak, že publiku kolektivně a zcela hmatatelně spadla čelist. Ztichnul dokonce i ten debil vpravo uprostřed, kterej měl do tý doby pocit, že lidi přišli na něj, a tak pořvával nějaký pitomosti do každý klidnější pasáže. In the death of mere humans life shall start… Pak už jen přídavek v podobě další klasiky Sleepwalkers (máničky konečně ukojeny) a po hodině a půl byl konec. Parádní koncert, příště půjdu zas…

Tak jsem konečně dorazil paměti Keithe Richardse, asi nejlepší plod nedávných Vánoc (díky, Jarmilo :)). A ač normálně memoáry moc nečtu a mám radši beletrii, vzpomínky kytaristy Rolling Stones mě dostaly minimálně ze tří důvodů.

Tím nejdůležitějším je pochopitelně muzika. Možná jsem naivní a určitě starej, ale prostě mi přijde skvělý v době počítačů a selektorů číst o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny posloucháním chicagskýho blues padesátých let a nekonečným zkoušením, jak napodobit ten či onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepřišel, a pamatuje si to tak dobře, že to dokáže přesně rekonstruovat i po 50 letech a po všem, co k nim patřilo. A víceméně mu to vydrželo dodnes. Člověk, kterej se už půl století živí hraním, stal se legendou a milióny přehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej čistýho nadšení z obyčejnýho jam session s nějakým neznámým Jamajčanem, protože se mu prostě líběj jeho kytarový sóla, a tak to protáhne do půlročního turné. V době Superstar neuvěřitelný.

Za druhý je Life samozřejmě výtečným dokumentem o šedesátých a sedmdesátých letech v muzice i ve věcech okolo ní. Trochu jsem čekal, že Keith bude okolo drog a dalších průserů mlžit jako kdysi Bill Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. Mně to popravdě řečeno časem přestalo bavit a pasáže líčící excesy všeho druhu jsem občas přeskočil, ale pokud chcete vědět, kdy a kde Keith poprvé ojel Anitu Pallenberg a jak si v půlce 70. let sháněl čistej koks, dozvíte se to.

A třetí věc – vztahy. Sám už dlouho tvrdím, že bigbítová kapela tvoří společenství vyššího řádu, a jsem rád, že to mám od Keithe potvrzený. Dostala mě jedna pasáž z 80. let – Richards popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovýmu vylíčení všeho, v čem ho Jagger sere. Nenechá na něm suchej chlup od dětství až do současnosti. A celý to zakončí slovy: „Takhle Micka Jaggera vidím já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, že si nějakej kokot na Micka otvírá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…

Není to úplně čerstvá zpráva, ale dřív to v návalu práce nešlo. Takže: stejně jako cca 15 tisíc dalších lidí jsme v našvihaný vysočanský hale viděli Stinga se symfoñákem. Desku Symphonicity, která před světovým turné vznikla, jsme si zcela záměrně ani jednou nepustili, abychom nepřišli o překvapení. Před akcí jsem si mnohokrát vzpomněl na březnovýho Gabriela s podobným ansámblem v Berlíně, což dodnes považuju za jeden z největších koncertních zážitků v životě, a říkal jsem si, jestli Sting bude srovnatelně odvážnej v aranžmá notoricky známých věcí, nebo jestli půjde o kýčovitou cukrkandlovou smyčcovou vatu ve stylu Metalliky apod…

Čelist mi spadla už při první písni – If I Ever Lose My Faith in You. Jedna z nejtěžších věcí, kterou Sting kdy udělal – jsem línej počítat, o kolik tónů v tý frázi na začátku refrénu vyleze, ale o hodně a sakra vysoko. Copak se, sakra, tohle dá takhle na začátek zvládnout v 59 letech? No, dá, a bez chyby. Vzpomněl jsem si na koncerty (tehdy) mnohem mladších kapel a zpěváků, který v mládí hodně bazírovali na hlasový virtuozitě. Jethro Tull, Deep Purple, Robert Plant a bůhvíkdo ještě. Všechno jen odlesk minulosti. Tady jsem měl (podobně jako u toho Gabriela) pocit, že čím starší, tím lepší. Parádní začátek.

Od začátku bylo jasný, že tenhle koncert nebude tak převratnej jako zmíněnej Gabriel – ten dal celýmu turné název „No Drums, No Guitars“ a využívá tak jen tradičních nástrojů. Sting naproti tomu bicí i kytary má, orchestr za ním vlastně jen doplñuje klasickou kapelu. Zpočátku se zdálo, že s dirigentem Stevenem Mercuriem vybrali hlavně věci, který si o symfonický přearanžování samy říkaly – Every Little Thing She Does Is Magic nebo Englishman in New York zněly výtečně, ale nepřekvapivě. Pro mě přišel první vrchol s Roxanne, která mě na posledních Stingových koncertech moc nebavila, ale tady byla parádní. Tvrdej rytmus originálu úplně zmizel, smyčce to hrály jako tango (inspirace Moulin Rouge?), během celý písně vlastně vůbec nedošlo na refrén. Podobně vynikla má oblíbená „murder ballad“ I Hung My Head – opět úsporný aranžmá, kdy jedinej pořádnej úder na virbl fakt nahnal husí kůži. A monumentální Russians, který by se líbili i Prokofjevovi. Do poločasový přestávky si Sting vybral i povinnej příděl slaďáků, který by si pro mě mohl odpustit, ale ohlas měly velkej (When We Dance, Fields of Gold). Nicméně těsně před pauzou přišel další (pro mě možná největší) vrchol – punkovka Next to You z prvního alba. Dokážete si představit, jak osmitaktový kytarový sólo ve zběsilým tempu hraje symfoñák ve stylu „mexická vlna“ podle toho, kde kdo sedí, tedy postupně napřed housle, pak dřevěný dechy, žestě a nakonec cella a dokonale to sedne, ač na každou skupinu vybyde pár vteřin? Neuvěřitelný.

Po přestávce koncert gradoval. Hned na začátek má milovaná A Thousand Years, pak vynikající Moon Over Bourbon Street s autenticky horrorovou filmovou muzikou a Stingovým skvělým sólem na theremin, neméně skvělá Whenever I Say Your Name, ve finále King of Pain a Every Breath You Take a v přídavcích třeba Desert Rose – vše bez chyby. Celkově to bylo úplně jiný než ten Gabriel – dobře, ne tak revoluční v aranžmá, ale zase na druhou stranu třeba takovej skupinovej odvaz jako v Next to You jsem ještě neviděl. U člověka, kterej by už do konce života mohl hrát s jednou kapelou a lidi by na něj chodili stejně, je takováhle snaha o něco novýho skvělá, a na celou halu bylo vidět, jak to hlavního aktéra i všechny ostatní baví. Výbornej koncert a bez diskuse jedna z akcí roku.

Moc příjemnej koncert jsme zažili ve čtvrtek v Městský knihovně. Tonye Graves zjevně nestačí hraní s Monkey Business a tak se vrhla na zpívání se swingovým bigbandem, kterému šéfuje Štěpán Smetáček (kdysi třeba Wanastowy Vjecy a mraky jiných, často dost tvrdých kapel). Zní to trochu nesourodě, ale po Gabrielovi v Berlíně už věřím na fúze všeho druhu – a opět to vyšlo :). Tonya je samozřejmě bluesová a soulová hvězda a hodně nabroušený dechy za zády jí sluší nadmíru, hodně se mi to líbilo aranžérsky, žádnej konvenční model „chorus – sólo – chorus“, dechy si s kytarou a klávesama pěkně odpovídaly a výsledek vůbec nezněl nijak muzeálně, naopak. Ostatně ani výběr písní nebyl zas tak pietní – jistě, hrál se Mackie Messer nebo pár soulových standardů, ale taky Manic Depressions (Hendrix) nebo Aqualung (Jethro Tull) a obě patřily vůbec k nejlepším. I Smetáček umí swingovat velmi dobře, což je u bývalýho punkera/metalis­ty/bigbíťáka příjemný překvapení. Snad jen škoda tý poněkud koženě působící knihovny, kdyby si u toho člověk mohl trochu zaskákat třeba v Lucerna Music Baru nebo v Akropoli, bylo by to ještě lepší, ale i takhle moc příjemná věc.

Když jsem se kdesi na webu před časem poprvé dočetl, že Peter Gabriel chystá po osmi letech novou desku, zaradoval jsem se jak malej. Jenže pak radost vystřídaly jistý obavy – deska neměla obsahovat ani jednu vlastní skladbu, tvořily ji výhradně převzatiny sesbíraný stylem „pejsek a kočička vařili dort“ a navíc Gabriela místo jeho vynikající koncertní kapely s Levinem, Rhodesem, Lynchem et al měl doprovázet symfonickej orchestr. Maně jsem si vybavil různé hrůzné fúze popu a klasiky z posledních let, přidal nepříliš dobrou zkušenost z četných podobných „kroků stranou“, které písničkáři v poslední době dělají (Dylan, Sting, Iggy Pop atd. – většinou mě to zas tak nebere) a natěšení ochladlo. Naštěstí se vrátilo hned poté, co se mi album Scratch My Back dostalo prvně do ruky – je to úplně jiná pohádka než výše zmíněné projekty. A pak jsem od Jarmily společně s oním CD dostal i lístek na koncert PG do Berlína (turné k nový desce má jen pár zastávek, Čech se netýká) a začalo se blýskat na další velkej zážitek.

Scratch My Back je totiž hodně zvláštní album. Dokážete si na jedný desce představit Bowieho Heroes, The Boy in the Bubble od Simona a Youngovu Philadephii vedle písní od Talking Heads, Arcade Fire nebo Reginy Spector, přičemž to celý má držet pohromadě? Já donedávna taky ne, ovšem Gabrielovi se to povedlo. Některý věci změnil k nepoznání, některý míñ, všechny ovšem natolik přizpůsobil svý písničkářský a pěvecký poloze, že výsledek (pokud by člověk neznal originály) zní docela jako další autorská deska PG, jen s tím symfoñákem místo kapely. Příklad za všechny: roztančený zydeco Boy in the Bubble je tu zredukovaný víceméně na třítónový rozložený akordy piana, přičemž ovšem vůbec neztrácí původní hybnost a hravost, jen se přestěhovala někam hodně pod povrch. Kdo neslyšel, neuvěří.

Koncert v Berlíně se odehrával v hale O2 hodně připomínající stejnojmennej podnik v Praze, seděl jsem nějakých 10 m od pódia, vidět i slyšet bylo celou dobu výborně. Prvních deset minut obstarala norská folkařka Ane Brun, v podstatě x-tej klon Joni Mitchell, budiž, byť tedy coververze Big in Japan od Alphaville (já doufal, že už zmizeli v propadlišti dějin) není zrovna to, za čím by člověk cestoval do Berlína. Málokdo asi v tu chvíli tušil, že Anin čas ještě přijde :).

O pár minut později nastoupil na scénu sám PG s orchestrem a začalo to. Hned zkraje Gabriel ohlásil, že Scratch My Back zazní celý, a záhy bylo jasný, že tím myslí i pořadí skladeb, prostě to celý odehráli od začátku do konce. Během první skladby (Heroes) se PG trochu hlasově hledal, naštěstí mu to ale moc dlouho netrvalo a vše bylo OK. Obecně mám spíš rád, když koncerty člověka trochu překvapí a tak jsem se chvilku smiřoval s tím, že z pódia uslyším desku, ale nakonec mi to vůbec nevadilo hlavně proto, že je to nová věc a ještě ji nemám tak naposlouchanou. A hrálo to fantasticky, třeba Listening Wind (původně od Talking Heads) se povedl ještě líp než na desce, totéž vypjatá Apres Moi Reginy Spector nebo The Book of Love mně zcela neznámých Magnetic Fields. A snad nejlepší byla My Body Is a Cage od Arcade Fire, která mi od prvního poslechu silně připomíná Darkness z Up a tady se povedla přímo fantasticky. Velkou radost mi taky udělalo zjevení dvou vokalistek, hlavně Gabrielovy dcery Melanie, pro kterou už mám léta slabost :). No a ta druhá byla již zmíněná předzpěvačka Ane.

A po přestávce přišel výběr z vlastních skladeb PG a já okolo toho nebudu zbytečně chodit – takovej koncertní zážitek mi v posledních letech připravil jenom Cohen loni. Začalo to San Jacintem a playlist se mi dokonale trefil do vkusu – že na jednom koncertě uslyším pohromadě třeba Blood of Eden, Signal to Noise, Darkness, Downside Up a The Rhythm of the Heat, to jsem fakt nečekal. U některých věcí (San Jacinto, Signal to Noise) se symfonická instrumentace víceméně nabízela sama, ovšem zkuste si představit takovou Digging in the Dirt bez rytmiky. Nejde? Ale jde, a navíc si aranžéři pohráli s dynamikou tak, že hlasitost klesala právě tam, kde normálně graduje, a naopak, aniž by to ztrácelo tah. Nebo Rhythm of the Heat: celou dobu jsem si říkal, jak se asi vylžou z polyrytmický africký zběsilosti na závěr. No jak by, zahráli ji do posledního úderu… na smyčce. K tomu obvyklý rodinný jiskření mezi Gabrielem a Melanií (Downside Up, Blood of Eden) a důkaz, že i symfoñák umí hrát k tanci (Solsbury Hill). No a to nejlepší přišlo v přídavcích – po povinný, leč skvělý In Your Eyes (proč by mělo pianovej riff hrát piano, když to zvládnou smyčce, že) mi Gabriel definitivně splnil všechna přání s Don’t Give Up, ke který jsem ho v duchu překecával na každým ze tří dosavadních navštívenejch koncertů za posledních sedm let, ale dočkal jsem se až tady. Part Kate Bush odzpívala velmi dobře Ane, dokonale tak odčinila ten Big in Japan z úvodu a já byl naměkko jak vajíčko k snídani.

Na čtyřhodinovou noční šichtu za volantem z Berlína do Prahy jsem se fakt upřímně netěšil, ale fantastickej koncert mě nakopl takovým způsobem, že únava přišla až někde u Kralup v půl čtvrtý ráno, byť mi v autě dělal společnost jen CD přehrávač. Příští rok má Gabriel vydat normální autorskou desku a turné s New Blood Orchestra tak asi zůstane jenom jednorázovou záležitostí, což mi teď připadá jako škoda. Dal bych si to ještě přinejmenším jednou, tak snad vyjde aspoñ CD z každýho koncertu, jak u Gabriela bývá zvykem…