Tolimati.cz

Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás přivedla hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha Dejvicích, Švandách i Činoherácích zase jednou něco na velký, řekněme oficiálnější scéně, abychom nezapomněli, jak takový prostředí vlastně vypadá (naposledy jsme v něčem podobným byli před 2,5 lety na Kohoutově Eine Kleine Machtmusik). Nuže, přišli jsme, viděli jsme a teď se zase můžeme v klidu na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.

Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra, lze to udělat pietně tradičně, na čemž nevidím nic špatného, třeba Othello na Shakespearovských slavnostech byl právě takovej a líbil se mi. Nebo se to dá překopat a aktualizovat – a v tom případě je dobrý, když se toho chopí režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzývá ho na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nějakýho nezvyklýho úhlu. To udělal třeba Krobot s Hamletem nebo Pitínský s Goethovými Spřízněnými volbou (obojí Dejvice), první věc se mi líbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna ale naproti tomu patřila jednoznačně do kategorie „režisér předvádí vlastní ego“. A to jak vizuálně, tak (především) akusticky. Nic proti modernímu nábytku, oblečení a rekvizitám u klasický hry. Královnu Alžbětu na obrovským bílým plastovým (nebo sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak dětinská, ale budiž. Snad i ty golfový hole místo mečů bych přežil, i když ani tam nechápu smysl a přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát? To opravdu Špinar nevěří, že by Dagmar Havlová a další uměli vyjádřit nějaký emoce jinak? A ze všeho nejstrašnější byla hudba a další zvukový efekty – akustický vazbení mělo asi navozovat pocit napětí, mně ale navodilo především bolení hlavy. A ty písně… nejsem znalec německého techna a tak nevím, jestli použitá skladba nemá nějakej skrytej kontext, ale když se nejméně 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapování „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, už jsem definitivně nějakej smysl přestal hledat. Mariinu popravu doprovází úryvek z Like a Virgin od Madonny, což by pro absolutní lacinost zavrhl snad i divadelní kroužek ZŠ Dolní Kotěhůlky, a pokud v publiku seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu za Špinarovo rádobyironický zprznění God Save the Queen omluvit, to už bylo fakt moc.

Ne že by to celý nemělo dobrý momenty – samotná hra je skvělá a když se herci výjimečně trochu ztišili a začali hrát a ne křičet, bylo to najednou úplně jiný a člověk se mohl ponořit do příběhu o tíze moci a odpovědnosti, kterej rozhodně není nijak zastaralej ani po dvou stoletích. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protože režisér záhy usoudil, že už bylo dost Schillera a přišel čas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoření. Chudák Schiller, chudák Marie.

Asi ještě nikdy jsem nebyl v kině na přímým přenosu divadelního představení. Nicméně londýnské Národní začalo přenášet své premiéry do vybraných kin po celém světě a kamarádka Karolína si toho chvályhodně všimla, tož jsme vyrazili na hru Nation od Terryho Pratchetta v úpravě a režii neméně slavného Marka Ravenhilla. Na rozdíl od Jarmily, kterou přivábilo už jméno autora, jsem nikdy nebyl žádnej velkej fanoušek Zeměplochy, Pratchetta jsem odjinud neznal a tak jsem od hry čekal jakousi parodickou fantasy s odkazy na popkulturní ikony a víc nic moc. No, skepticismus bývá občas po zásluze potrestán ranou do palice :). Nation je v podstatě klasický postkatastrofický drama typu Cesty od McCarthyho, Dnu Trifidů nebo třeba Kingova Svědectví, akorát se odehrává v 19. století, ale to je víceméně jedno. Základní děj: bohatá šlechtická dcerka po tsunami ztroskotá na tropickým ostrově, na kterým stejná pohroma zdecimovala místní obyvatelstvo, zůstal jedinej dospívající kluk a pár domorodců z okolních ostrůvků a teď spolu musejí dát nějak dohromady základy nový civilizace. Až na občasný třeskutě vtipný záblesky (mnoho z nich obstarává slečnin papoušek, kterýho vlna taky nedostala) bych v tom Pratchetta nehledal ani náhodou, je to mnohem vážnější a – ač to slovo nemám moc rád – hlubší, kdo chce, může za velmi rychle odsýpajícím dějem a spektakulárními scénami najít zajímavý úvahy na téma, jak se vlastně utváří základní lidský společenství, jakými pravidly by se mělo řídit a zda jsou ty zásady kulturně přenosný či nikoli. Snad největším zážitkem je ale famózní inscenace – scéna, herci, zvuk, světla, to všechno bere dech. Ze začátku jsem měl dojem, že si holt v National Theatre můžou dovolit špičkovou výpravu, na kterou naše divadla nemají, ale Karolína mě coby bývalá produkční vyvedla z omylu, vlastně na tom nic složitýho nebylo. Teď se trochu bojím, aby na mě zdejší „velký“ produkce nepůsobily po tomhle zážitku zoufale amatérsky – ve čtvrtek jdeme na Vinohrady na Marii Stuartovnu, tak uvidíme.

Loñští Van der Graaf Generator patřili ke koncertním událostem sezóny, takže mě velmi potěšila zpráva o sólovým vystoupení jejich šéfa, zpěváka a téměř výhradního autora v Městské knihovně v Praze. Pravda, ještě chvilku před osmou to vypadalo všelijak – v sále pro nějakých 500 lidí byla obsazená tak desetina židlí a atmosféra studeností atakovala Kongresové centrum, pro pamětníky Pakul, takže jsem se trošku strachoval, co s ní ten rozervanej a lehce paranoidní intelektuál udělá. No co by, přišel, sedl za piáno a během pár tónů bylo vymalováno. Hammillovo charisma, byť už vypadá trochu jako Kostěj Nesmrtelný (copyright Ondra T. při pokoncertní debatě), je stále famózní, podobně jako stárnutím takřka nedotčený hlas.

Hammillovy početný sólovky jsem až na výjimky neměl nikdy moc naposlouchaný a nový věci neznám prakticky vůbec, takže jsem identifikoval jednu, maximálně dvě písničky, jinak to pro mě byly samý novinky. Nicméně jeho rukopis je nezaměnitelnej – žádný chytlavý melodie, něco jako sloky a refrény se téměř nekoná, pokud nějakej rytmus trvá dýl než osm taktů, je nejvyšší čas na změnu. Když tohle provozuje celá kapela, lze se snadno nechat okouzlit prostým faktem, že si to vůbec dokážou zapamatovat a bezchybně ustíhat, při sólový hře (Hammill střídal piano a kytaru) tohle odpadá a poslech vyžaduje poměrně velký soustředění. Rozhodně to není žádná oddechovka. Hammillovy skladby v sobě často mají velezajímavou strukturu, ale hledat ji, to je trochu detektivka a trochu kimovka: člověk si musí zapamatovat několik motivů a počkat, až se za minutu za dvě některej z nich vrátí a rozvine do něčeho jinýho. Ale stojí to za to.

Poměrně dost skladeb (Undone, The Mercy, Stumbled a možná ještě něco jinýho) pocházelo z poslední a podle všeho výborný desky Thin Air, mně se moc líbily i starší věci třeba z alba Fireships (Curtains a „skorohitovka“ I Will Find You). Vynikající byla i poslední věc normálního programu Still Stranger… a vlastně všechno, koncert neměl slabý místo. Co mě ale překvapilo nejvíc, byla pohoda, vyrovnanost a jednoznačně pozitivní energie, která z toho jedenašedesáti­letýho pána čišela. Ještě před rokem jsem měl při takový Still Life pocit, že je to pořád stejnej pankáč jako v pětadvaceti, dneska mi připadal úplně jinej. Když člověk, kterej by kdysi svý deprese a úzkosti mohl prodávat Caveovi i všem Radiohead dohromady a na všechny by se dostalo, končí celej koncert veršem „I'll never find a better time to be alive than now“, mám z toho ryze osobní radost – přesně tohle si myslím taky… :)

Absolutně neaspiruju na roli food kritika či mediálního gurmána, ale o dnešní zážitek mám chuť se podělit: lidi z redakce svolali novoroční sraz v restauraci Lokál v Dlouhé. Ano, to je ten novej podnik majitele sítě Ambiente, o kterým nedávno nadšeně referovalo mnoho médií včetně neúplatné a megapřísné Laury Baranik, specializovanej na českou kuchyni at its best. Přiznávám se, že jsem si nespojil název a zmíněné články a až uvnitř mi došlo, kde vlastně jsem, o to větší bylo očekávání. A teď to moc nechápu. Prostě standardní docela dobrá hospoda s normálním pitím a jídlem, který rozhodně není šizený, ale u nenápadnýho řezníka na Malvazinkách jsem si onehdy koupil lepší jitrnici. Trochu ratejna, ve který se člověk neslyší, občas dlouhý čekání na objednávku, občas dlouho neslyšená hláška „jídlo u kolegy“ (kdo zažil 80. léta, dobře ji zná – Lokál chce tuhle dobu dekorací evokovat, ale pochybuju, že zmíněná hláška patřila k image :)). Prostě normální podnik, jakých je dost v každým okresním městě, až na tu velikost a nekuřáckou část. Proboha, proč z toho všichni ti recenzenti udělali takovou událost?

Opět se omlouvám za delší mrtvo tady – tentokrát v tom hrála velkou roli technika, domácí/pracovní notebook se mi na nějakou dobu odebral do servisu a s ním i mail s přístupovými údaji k blogu (ano, už je mám přepsané :)). Možná sem tudíž ještě dodatečně hodím pár slov o věcech, které mě v poslední době zaujaly (během Vánoc domů přibyly mnohé filmy, knížky a další příjemnosti a taky bylo dost času se tomu všemu náležitě věnovat), ale teď chci hlavně zmínit nedávný koncert Peace Frog na Slamníku, kde takhle s lednem hrajeme už asi tři roky po sobě. Nadrženost na hraní byla veliká, od říjnovýho koncertu kdesi pod Orlickými horami jsme se na pódiu nesešli, tak jsme před Slamníkem dokonce i několikrát zkoušeli a snad to bylo znát – přinejmenším já měl pocit, že všechno proběhlo OK. Přes relativně vysokou účast nás trochu zarazila jistá studenost publika, což se objasnilo po koncertě – v sále byla pekelná zima. Ale hlavně: mezi dvorní fotografy Peace Frog přibyl nový přírůstek, a není to nikdo jiný než Lukoko. Hned první pokus se mu podle mého velice povedl, což ostatně můžete posoudit i sami zde.

Odborná porota se právě usnesla, že vítězství v soutěži o nejlepší překlad svérázného anglického inzerátu získal LUKOKO. Připomínám, že první cenou byla jedna z galapážských fotek ve formátu A3, výběr je na vítězovi. Gratuluju! Pro ostatní: vítězný překlad vypadá takhle .

Dobré odpoledne MAMKY a TATÍCI Rádi byste hledali svoje dítě profesionálně. Nabízíme vám padesátikorunový řád výcviku dítěte na uspořádání výcviku MONTESORI, jógy pro děti. Ty dítě často řveš, abys bylo naštvané. Nabzíme na nás vašim dětem energeticky zprůzračněnou stravu podle způsobu REIKY. Kdo dá tvému dítěti? Zdraví, dítě se stane to je méně podrážděné a my pneumatikou. K tomu učí svět je lepší a je lepší učení. Čekáme na…

Přiznám se, že z adaptace slavnýho von Trierova filmu v divadle Rokoko jsem měl předem trochu obavy – Rokoko jsem si (asi neprávem, omlouvám se) spojoval spíš s lehčím žánrem a provedením a dočkat se něčeho podobného jako Dona Quijota na Fidlovačce, to už opravdu nikdy nemusím. Ještěže šlo o planý obavy. (Jednu výhradu k divadlu si ale neodpustím: ten kýčovitej rudej načančanej interiér je vážně příšernej, esteticky zhruba na úrovni pohraničního stánku s trpaslíkama…)

Ale k Vlnám. Pro ty, kdo neznají film: příběh se odehrává v zapadlé skandinávské vesnici u moře nedaleko ropných plošin, kde žije uzavřená a dost puritánská komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Do toho si mladá a lehce retardovaná holka Bess přivede chlapa právě z oné plošiny, pro místní honoraci téměř symbol zlýho světa venku. Obě prostředí o sebe pochopitelně křísnou, tady už se ale divadelní pojetí od filmu lehce odchyluje: zatímco ve von Trierově podání je Bess víceméně jednoznačná oběť narážející na nechápající a netolerantní „systém“, v Rokoku se zpočátku jeví spíš jako mimózní nezralý dítě dělající blbiny, kterýmu se okolí snaží, byť poněkud specifickým způsobem, pomoct. Trochu mi to připomnělo třeba Sherrybaby. Ve druhý části se děj zamotává, z generačního nebo spíš společenskýho konfliktu se stává příběh o obětování až za hranici sebezničení, mnohé postavy procházejí zajímavým vývojem, ale nechci tu všechno vykecat (to na to raději jděte nebo si půjčte film). Oproti von Trierovi ale konec vyznívá až překvapivě pozitivně a smířlivě, v podstatě jako učebnicovej příklad katarze. Kromě povedený adaptace příběhu se mi moc líbila jednoduchá scéna a herci, mně dosud většinou neznámí (hlavně ústřední dvojka Lucie Pernetová a Hynek Čermák). Dobrá věc…

Občas sem věším různé angličtinářské perly nalezené na veřejně přístupných místech a inzerát, který jsem objevil dneska, si to opravdu zaslouží – drtivou většinu konkurence překonává tzv. o parník. Objevil jsem ho v Praze na Andělu a pobavil mě natolik, že jsem se rozhodl vyhlásit veřejnou soutěž o nejlepší překlad do češtiny. Myslím, že věty typu „Healt, the child to become it is less irritable and we tyre“ by měly být pro většinu profesionálních i amatérských překladatelů slušnou výzvou, téhle úrovně snad nedosahuje ani legendární All Your Base Are Belong to Us :). První (a jedinou) cenou je libovolná z mých galapážských fotek na papíře ve formátu A3, uzávěrka příští úterý (15. prosince) ve 20:00. Příspěvky posílejte mailem (rani zavináč tolimati tečka cz) nebo třeba sem do komentáře, to je fuk. A pokud se vám nechce překládat, můžete se přihlásit do odborné poroty na hodnocení, ať na to nejsem sám :). Enjoy!

Na vědomost se dává, že deník z ekvádorské expedice je tímto kompletně pověšen. Třetí část patří především absolutnímu vrcholu celé cesty, totiž osmidennímu putování po Galapágách. Nádherná krajina, milé prostředí a především neuvěřitelná spousta nejkrásnějších zvířat, které jsem kdy ve volné přírodě viděl. Máte-li chuť, klikněte sem, stálý odkaz je tradičně v rubrice Pages napravo. Příjemné čtení!

Máte-li zájem o druhou, prostřední část deníku z expedice Ekvádor a Galapágy 2009, najdete ji zde, případně pod stálým odkazem v sekci Pages napravo. Highlights: mimořádně příjemné město Baños pod horami v centrální části Ekvádoru, pokus o horský trek zmařený špatným výběrem cestovky, rafting na divoké řece, putování džunglí k pralesním vodopádům a indiánským vesnicím etc. Enjoy!