Tolimati.cz

A zase jedna radostná událost – fotky z loñskĂ©ho putovánĂ­ po Nepálu s Karlem a Hankou si mĹŻĹľete pĹ™ijĂ­t prohlĂ©dnout do klubu Ĺ kabetka v Praze na SmĂ­chovÄ› (Zborovská 37). Viset budou aĹľ do konce roku, ideálnĂ­ je ovšem dorazit na vernisáž v sobotu 15. září od 19 h. Zahraje ÄŤtvrtĂ˝ účastnĂ­k vĂ˝pravy, kytarista Ĺ tÄ›pán Korenec, doprovázen svĂ˝m bráchou Romanem. SoučástĂ­ veÄŤera bude i promĂ­tánĂ­ dalších fotek a povĂ­dánĂ­ o cestÄ›. Plakát k vĂ˝stavÄ› tady. Těšíme se!

Rila (nejvyšší vrchol Musala, 2925 m) je krásnĂ© pohoří v Bulharsku, kterĂ© za tĂ˝den v pohodÄ› pĹ™ejdete. Pokud by vás zajĂ­maly podrobnÄ›jší informace a pokus o návod, kouknÄ›te sem. Stálej odkaz je v rubrice Pages napravo. Enjoy!

Co se hor týče, je tohle lĂ©to vcelku vydaĹ™enĂ˝. Pokud vás zajĂ­majĂ­ fotky z tohohle prostĹ™edĂ­, jste zváni, byĹĄ jich je ke koukánĂ­ jen málo. Pár, tedy slovy pÄ›t, zábÄ›rĹŻ z 10dennĂ­ho pĹ™echodu Rily (Bulharsko) najdete tady (seshora po Monastery at Night), o nÄ›co málo vĂ­c snĂ­mkĹŻ vzniklo na následnĂ˝m treku a ferratÄ› u Dachsteinu (Rakousko – kuk sem, shora po Sheep Before Dawn). Jo, a kdyby vás mĂ­sto krajinek zajĂ­mal spíš dokument z Alp (hlavnÄ› ze zmĂ­nÄ›nĂ© ferraty), vĂ­tejte zde. Enjoy! R.

Dlouho, pĹ™edlouho se v galerii neobjevily novĂ˝ fotky. PoslednĂ­ byly z podzimnĂ­ho Nepálu. Na vÄ›domost se proto s radostĂ­ dává, Ĺľe se povedla další horská fotoakce, tentokrát Hochschwab v Rakousku. Nádhernej vĂ­kend, byĹĄ to zpočátku to na žádnĂ˝ fotozážitek nevypadalo – bylo hnusnÄ›, lilo a mĂ­sto krajiny jsme pĹ™i nulovĂ© viditelnosti vidÄ›li leda tak šedo, ale druhĂ˝ den odpoledne se zniÄŤehonic mraky roztrhaly, fronta odtáhla a aĹľ do konce panovalo nádhernĂ© poÄŤasĂ­. KoneckoncĹŻ se podĂ­vejte sami, fotky zde, shora aĹľ po snĂ­mek The Touchdown. Po nÄ›m uĹľ následujĂ­ starší vÄ›ci.

OrganizátoĹ™i skvÄ›lĂ©ho festivalu Kolem svÄ›ta mi zase jednou udÄ›lali radost a objednali si povĂ­dánĂ­ a fotky z nedávnĂ© vĂ˝pravy do Nepálu. Pokud tedy máte o nÄ›co podobnĂ©ho zájem, doraĹľte v nedÄ›li 25. bĹ™ezna v 9.30 ráno (já vĂ­m, já za to nemĹŻĹľu, nÄ›kdo to holt otvĂ­rat musĂ­) do KulturnĂ­ho domu LádvĂ­ u stejnojmennĂ© stanice metra v Praze 8. CelĂ˝ ten festival je skvÄ›lĂ˝ a k vidÄ›nĂ­ je toho opravdu spousta (program zde), takĹľe vĹ™ele doporuÄŤuju coby prima zpĹŻsob, jak strávit prvnĂ­ jarnĂ­ nedÄ›li.

PĹ™iznám se, Ĺľe Asanace je pro mÄ› z mnoha dĹŻvodĹŻ srdeÄŤnĂ­ záleĹľitost. PĹ™ed pár dny jsem si ji znovu pĹ™eÄŤetl a ano, asi vážnÄ› nenĂ­ tak dobrá jako dva pĹ™edchozĂ­ Havlovy mistrovskĂ˝ kusy (Largo Desolato a PokoušenĂ­), oproti nim trochu šustĂ­ papĂ­rem a je asi i trochu schematiÄŤtÄ›jší. JenĹľe já na ni prostÄ› nedám dopustit – poprvĂ© jsem ji ÄŤetl coby novinku krátce po prvnĂ­m exilovĂ˝m vydánĂ­ (1988), ještÄ› za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejĂ­m sehránĂ­, doteÄŹ mám doma salátovej vĂ˝tisk utopenej na jednĂ˝ památnĂ˝ vodě… prostÄ› jak říkám, vztah jak sviña. Ale naĹľivo jsem ji kupodivu nikdy nevidÄ›l, účast na ZábradlĂ­ (kde hru zaÄŤali chystat uĹľ na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, Ĺľe P.T. ÄŤtenáři Asanaci znajĂ­, protoĹľe se mi nechce popisovat dÄ›j a spíš mám chuĹĄ psát o jednotlivostech. OstatnĂ­m se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektĹŻ chystá na ÄŤĂ­si rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v nÄ›mĹľ pĹ™i práci architekti bydlej. HlĂ­dá je pĹ™itom „tajemnĂ­k“ aneb všemocnej tajnej, a zmĂ­nÄ›nĂ˝ rozkazy pĹ™icházej od „inspektorů“, tedy mĂ­stnĂ­ch papalášů. Ti se v prĹŻbÄ›hu hry nÄ›kolikrát vystřídaj a vlastnÄ› jsou nejdĹŻleĹľitÄ›jšíma postavama dÄ›je. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpaÄŤitĂ˝ – uĹľ v prvnĂ­ scĂ©nÄ› Kuzma Plechanov pĹ™inese na scĂ©nu mĂ­sto houslĂ­ ponÄ›kud „michalodavi­dovskej“ synťák a zaÄŤne na nÄ›j vyluzovat pomÄ›rnÄ› velkej rámus, na coĹľ jsem si musel chvĂ­li zvykat. K tomu skeptickĂ˝mu melancholikovi prostÄ› sedÄ›j housle mnohem vĂ­c, byĹĄ klávesy nakonec dojdou opodstatnÄ›nĂ­ (ale o tom dále). A nÄ›jakou dobu mi taky trvalo, neĹľ jsem rozchodil ponÄ›kud koĹľenĂ˝ dialogy – vlastnÄ› doteÄŹ nevĂ­m, jestli byli herci (hlavnÄ› Jiří Ornest a Kristina MadÄ›riÄŤová coby manĹľelĂ© Bergmanovi) ze začátku trochu svázanĂ­ a pak se pořádnÄ› rozjeli, nebo jestli jsem si prostÄ› zvykl na jistou nepĹ™irozenost, pro Havla ostatnÄ› typickou. To bych to asi musel vidÄ›t vĂ­ckrát.

Ovšem uĹľ nÄ›kdy v pĹŻlce prvnĂ­ pĹŻlky (zhruba od scĂ©ny s prvnĂ­m inspektorem, kterej mezi architekty vnese doÄŤasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteÄŤnĂ­ vĂ˝hrady zaÄŤaly rozpouštÄ›t a naopak jsem zaÄŤĂ­nal oceñovat vÄ›ci, kterĂ˝ mÄ› ze začátku trochu zarážely. TĹ™eba nÄ›kterĂ˝ hereckĂ˝ polohy. Alberta jsem vĹľdycky vnĂ­mal jako takovĂ˝ho idealistickĂ˝ho nemrcoucha a hele, maniakálnĂ­ poloha v podánĂ­ OndĹ™eje VeselĂ©ho mu nakonec velmi sedla. JeštÄ› vÄ›tší problĂ©m jsem zprvu mÄ›l s tajemnĂ­kem estĂ©bákem, kterĂ˝ho OndĹ™ej Mataj hraje jako takovĂ˝ mladiÄŤkĂ˝ ucho dychtivĂ˝ po moci a já mÄ›l pochybnosti, jestli by podobnej elĂ©v dokázal budit takovou hrĹŻzu. Postupem ÄŤasu mÄ› velmi pĹ™esvÄ›dÄŤil.

A za nÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zasluhuje reĹľisĂ©r David Czesany pochvalu absolutnĂ­, neb se mu povedlo rozvinout pĹŻvodnĂ­ text do tvaru, kterej o totalitÄ› Ĺ™ekne vĂ­c neĹľ mraky slov. Asi vĹŻbec nejlepší je v tomhle smÄ›ru část od příchodu zmĂ­nÄ›nĂ˝ho prvnĂ­ho inspektora do konce prvnĂ­ pĹŻlky. TĹ™eba totálnÄ› smíšenĂ˝ pocity architektĹŻ z mĂ­stnĂ­ho grĂłfa, kterej má IQ tykve a chovánĂ­ Ĺ™eznickĂ˝ho psa, ale na druhou stranu neškodĂ­, ale pomáhá. OkamĹľitÄ› jsem si vzpomnÄ›l na to, jak cennĂ˝ byli tehdy hodnĂ˝ blbci ve vysokĂ˝ch funkcĂ­ch – za normálnĂ­ho reĹľimu by v ĹľivotÄ› neopustili kravĂ­n ÄŤi vĂ˝robnĂ­ linku, ovšem bolševik potĹ™eboval dÄ›lnickĂ˝ kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustÄ› vÄ›cĂ­. Ovšem od přírody nemuseli bĂ˝t zlĂ­, na rozdĂ­l od chytrĂ˝ch šéfĹŻ – to byli vÄ›tšinou logicky svinÄ›. Nebo zpĹŻsob, jakĂ˝m šéfprojektant Bergman po počáteÄŤnĂ­m šoku vyrostl do fakticky dobrĂ˝ho manaĹľera, aby se po následnĂ˝m utaĹľenĂ­ šroubĹŻ opÄ›t propadl do role totálnĂ­ho slabocha. A vĂ˝bornÄ› se povedl i mejdan na oslavu svobody, na nÄ›mĹľ se stane mnoho dĹŻleĹľitĂ©ho pro další dÄ›j. Tady by housle nestaÄŤily, tudĂ­Ĺľ jsem KuzmĹŻv syntezátor pochopil.

Asanace na ZábradlĂ­ zkrátka nenĂ­ ani puristickĂ˝m zachovánĂ­m originálnĂ­ho textu, ani razantnĂ­ reĹľisĂ©rskou Ăşpravou – tak nÄ›co mezi. NenĂ­ to ĂşplnÄ› dokonalĂ˝ a tĹ™eba poslednĂ­ch pÄ›t vteĹ™in bych klidnÄ› škrtl, rozhodnÄ› to ale stojĂ­ za vidÄ›nĂ­. A mnÄ› se to lĂ­bilo fakt dost.

Stinga uĹľ jsme naĹľivo vidÄ›li mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickĂ˝m orchestrem. PokaĹľdĂ˝ to bylo dobrĂ˝, ještÄ› nikdy se ale neutkal s tak totálnÄ› hudebnÄ› neatmosfĂ©rickĂ˝m prostĹ™edĂ­m jako v KongresovĂ©m centru v Praze (naše generace zná spíš termĂ­n Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svĂ˝ sjezdy a je to na nÄ›m znát, strašlivĂ˝ koĹľenĂ˝ sedaÄŤky, umakartovĂ˝ stÄ›ny, nic moc akustika, zkrátka vĂ˝zva pro kaĹľdĂ˝ho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi pĹ™ebili nadlidskĂ˝m nasazenĂ­m, zato tĹ™eba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme vÄ›dÄ›li dopĹ™edu: SouÄŤasnĂ˝ turnĂ© se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po pĹ™edchozĂ­m orchestrálnĂ­m aranĹľmá. Kapela je dvougeneraÄŤnĂ­, starou gardu tvoří kromÄ› pána principála dvornĂ­ kytarista Dominic Miller a bubenĂ­k Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál tĹ™eba se Zappou a hroznÄ› jsem se na nÄ›j těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb DominikĹŻv syn, houslista Peter Tickell a zpÄ›vaÄŤka Jo Lawry (tĂ©Ĺľ obÄŤas houslujĂ­cĂ­). TĂ­m (aspoñ moje) teoretická příprava konÄŤila, zbytkem jsem se hodlal nechat pĹ™ekvapit.

Na začátek pánovĂ© a dáma dali All This Time a zvukaĹ™ ponÄ›kud bojoval s koĹľenou akustikou sálu, takĹľe toho příliš slyšet nebylo, ale ještÄ› pĹ™ed koncem pĂ­sniÄŤky se vše vĂ­cemĂ©nÄ› srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, Ĺľe na rozdĂ­l od pĹ™edchozĂ­ch šñůr stojĂ­cĂ­ch zejmĂ©na na pĂ­sniÄŤkách Police je tohle turnĂ© zaměřenĂ˝ spíš na Stingovo sĂłlovou práci, s chvályhodnĂ˝m dĹŻrazem na míñ známĂ˝ kusy. JistÄ›, nÄ›jakĂ˝ policejnĂ­ hity zaznÄ›ly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt pĹ™ekvapivej – dokonce chybÄ›ly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, mĂ­sto toho se hodnÄ› hrálo tĹ™eba z desky Sacred Love (titulnĂ­ pĂ­señ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvÄ›le, o starĂ˝ch pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaÄŹoši, zejmĂ©na houslista Tickell, drĹľeli krok vĂ˝bornÄ›. ObÄŤas, tĹ™eba v Never Coming Home, bylo vĂ˝bornĂ˝ sledovat ty dva rĹŻznĂ˝ svÄ›ty – na jednĂ˝ stranÄ› Dominic Miller s Ăşspornou hrou a nadhledem, na druhĂ˝ exhibujĂ­cĂ­ Tickell drhnoucĂ­ stupnice coby motorová myš na amfetaminech. KaĹľdej zvlášť by moĹľná ÄŤasem zaÄŤal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvÄ›le. Po muzikantskĂ˝ stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mÄ› patrnÄ› vedlo turnĂ© nÄ›kdy pĹ™ed deseti lety, kdyĹľ bubnoval Manu KatchĂ©).

A jak teda dopadl pĹ™edeslanĂ˝ souboj Sting vs. Pakul? No, pán dÄ›lal co mohl a tĂ©měř se mu koĹľenost povedlo rozbĂ­t, je ale fakt, Ĺľe se mi hodnÄ›krát zastesklo po starĂ˝m dobrĂ˝m kotli pod pĂłdiem. Na minulĂ˝m symfonickĂ˝m koncertÄ› jsme taky sedÄ›li a tam mi to vĹŻbec nevadilo, ovšem teÄŹ je to mnohem vÄ›tší nářez a obÄŤas jsem si pĹ™ipadal jak v klecovĂ˝m lĹŻĹľku. Lze to nicmĂ©nÄ› vyĹ™ešit jednoduše – 25. ÄŤervna tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 arĂ©nÄ› a lĂ­stkĹŻ na plochu je dost. My uĹľ máme svĹŻj doma :).

Divadlo s ponÄ›kud paradoxnĂ­m názvem (nejvĂ­c komediálnĂ­ch prvkĹŻ jsem v nÄ›m zatĂ­m vidÄ›l asi v KafkovÄ› Procesu, coĹľ vÄ›ru nenĂ­ žádná Ĺ™achanda) se pustilo do adaptace klasickĂ©ho románu Josepha Conrada, kterĂ˝ stejnÄ› všichni znajĂ­ hlavnÄ› coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z poslednĂ­ch poÄŤinĹŻ souÄŤasnĂ˝ho souboru pĹ™ed letnĂ­m rozpuštÄ›nĂ­m a pokud vám nevadĂ­ těžší podĂ­vaná, utĂ­kejte na to.

Pro ty, kdo to neznajĂ­, rychlej Ăşvod do dÄ›je: voják Marlowe dostane Ăşkol proniknout do africkĂ˝ (u Coppoly vietnamskĂ˝) dĹľungle a odchytit tam zbÄ›hlĂ˝ho plukovnĂ­ka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromĂ˝ impĂ©rium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Ăškol je to ponÄ›kud nestandardnĂ­ a všem z toho postupnÄ› zaÄŤĂ­ná vĂ­ce ÄŤi mĂ©nÄ›, ale spíš vĂ­ce, hrabat.

Co je dobrĂ˝ vÄ›dÄ›t: reĹľisĂ©r David JaĹ™ab se rozhodnÄ› nepustil do pietnĂ­ho oprášenĂ­ pĹŻvodnĂ­ho románu, tĂ­m mĂ©nÄ› filmu. Ono by to ani moc nešlo. V ConradovÄ› originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavnÄ› drsná vĂ˝pověď o stĹ™etu západnĂ­ civilizace a africkĂ˝ divoÄŤiny v dobÄ›, kdy na mapách byla ještÄ› spousta lvĹŻ a vĂ˝prava do dĹľungle v Kongu byla skuteÄŤnÄ› o tÄ›lesnĂ˝ i duševnĂ­ zdravĂ­. Coppola pĹ™enesl dÄ›j do války ve Vietnamu a spojil tak exotickĂ˝ prostĹ™edĂ­ se situacĂ­, která je uĹľ z podstaty meznĂ­ a leckterĂ˝m Ăşchylkám se v nĂ­ velmi dobĹ™e daří. To je sice efektnĂ­ a silnĂ˝, ale taky dosti nepĹ™enosnĂ˝. Pokud JaĹ™ab chtÄ›l, aby jeho hra oslovila lidi i jinak neĹľ jako vzpomĂ­nka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z tÄ›chhle pojetĂ­ – válka v dĹľungli tu nenĂ­ relevantnĂ­ a exotika uĹľ v dnešnĂ­m svÄ›tÄ› skoro neexistuje, v sebedivoÄŤejší zemi tĹ™etĂ­ho svÄ›ta vás do pĹŻl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabĂ­dnou kulturnĂ­ program. Co s tĂ­m? Inu, staÄŤĂ­ obrátit celej příbÄ›h introvertnÄ› dovnitĹ™ a zbyde vám po ÄŤertech silná vĂ˝pověď o ĹˇĂ­lenstvĂ­ z odlouÄŤenĂ­ od spoleÄŤnosti a odtrĹľenĂ­ od hodnot, kterĂ˝ všichni okolo vás sdĂ­lĂ­. K tomu ovšem mĹŻĹľe dojĂ­t ĂşplnÄ› stejnÄ› v ÄŤinžáku na Ĺ˝iĹľkovÄ› jako v Kongu. ExotickĂ˝ prostĹ™edĂ­ je proto u JaĹ™aba jen zlehka a nenásilnÄ› nahozená kulisa, to dĹŻleĹľitĂ˝ z příbÄ›hu se mĹŻĹľe stát komukoli kdekoli. JaĹ™ab dokonce oslabil i leitmotiv pĹŻvodnĂ­ verze, tj. to, Ĺľe si Kurtz podmanil domorodce z cizĂ­ kultury – tady sice obÄŤas vystupuje nemluvĂ­cĂ­ ÄŤernoch, ale hlavnĂ­ patolĂ­zalská dvojka jsou „normální“ bÄ›loši ponÄ›kud úřednickĂ˝, leÄŤ standardnĂ­ vizáže a projevu. A co teda hra vlastnÄ› říká? 1) Z pocitu vlastnĂ­ dĹŻleĹľitosti a vĂ˝jimeÄŤnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadnĂ˝ a zároveñ nebezpeÄŤnĂ˝ podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastnĂ­ kritickej rozum a následovat onu autoritu bez pĹ™emýšlenĂ­. NebezpeÄŤnĂ˝ proto, Ĺľe ÄŤlovÄ›ku dřív nebo pozdÄ›ji spadnou klapky z oÄŤĂ­ a pak vÄ›tšinou následuje nÄ›jaká vypjatá (aĹľ krvavá) reakce. ObÄ› informace jsou sakra cennĂ˝ i tady a teÄŹ, Kongo nekongo.

A ještÄ› jedna vÄ›c: hroznÄ› se mi lĂ­bĂ­, jak v Komedii pracujou s fyzickĂ˝m herectvĂ­m na pĂłdiu. NÄ›jak jsme se po pĹ™edstavenĂ­ shodli, Ĺľe jinĂ˝ praĹľskĂ˝ divadla, do kterĂ˝ch chodĂ­me (ÄŚinoherák, Dejvice, Ĺ vanda, Dlouhá atd.) majĂ­ vĂ˝raz postavenej hlavnÄ› na konverzaci, tady se ovšem nebojĂ­ hrát všemi Ăşdy (v případÄ› Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). OdvážnĂ© a sympatickĂ©. Tohohle divadla bude škoda.

HlavnĂ­m dĹŻvodem, proÄŤ vyrazit na putovnĂ­ akci jmĂ©nem Rock Meets Classic do BerlĂ­na, je účast kamarádky Hanky (znáte napĹ™. z nepálskĂ˝ch denĂ­kĹŻ) v orchestru. PĹ™iznám se, Ĺľe jinak by mÄ› to asi moc nechytlo – jedinĂ˝m zajĂ­mavĂ˝m jmĂ©nem mezi hlavnĂ­mi hvÄ›zdami pro mÄ› byl Ian Gillan z Deep Purple. KromÄ› nÄ›j byl na seznamu Steve Lukather z Toto, kterĂ˝ mÄ› nikdy moc nebrali, a pak pár mnÄ› neznámĂ˝ch jmen (Google prozradil, Ĺľe jeden ze zpÄ›vákĹŻ má na svÄ›domĂ­ všudypĹ™itomnej hit Eye of the Tiger, coĹľ by mÄ› k návštÄ›vÄ› BerlĂ­na opravdu neponouklo). NicmĂ©nÄ› volñásky od Hanky byly příjemnĂ˝, Nika na koncert chtÄ›la a pĹ™ipojil se i Ĺ tÄ›pán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek BerlĂ­na.

Zpočátku koncert pĹ™ipomĂ­nal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeĹľi, UTFG), navĂ­c s pocitem, Ĺľe nÄ›kterĂ© hvÄ›zdy jejich práce bavĂ­ asi jako prodavaÄŤku z Tesca v pátek v 9 veÄŤer. OÄŤ míñ investovanĂ˝ energie, o to vĂ­c rádobyrockerskĂ˝ch gest nauÄŤenĂ˝ch z televize – zejmĂ©na Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po pĹ™estávce bylo všechno ĂşplnÄ› jinak, naštÄ›stĂ­. ZaÄŤal Lukather, jako zpÄ›vák nic moc, ale naštÄ›stĂ­ to o sobÄ› vĂ­ a tak se nechal zastupovat doprovodnĂ˝mi vokalisty a o to lĂ­p hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusĂ­m, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela lĂ­bily. A pak pĹ™išel Gillan a já ÄŤumÄ›l jak puk – ani cirkus ve stylu prvnĂ­ pĹŻlky, ani Ĺľivá mrtvola podle nÄ›kterĂ˝ch záznamĹŻ na YouTube. MĂ­sto toho kĹ™ehkej, ale nesmĂ­rnÄ› sympatickej a Ĺľivej dÄ›da, kterej se sice v Highway Star chvĂ­li musel rozezpĂ­vávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v tÄ›ch letech parádnÄ›. Milej, rozesmátej, neuvěřitelnÄ› vtipnej v prĹŻpovĂ­dkách mezi pĂ­snÄ›mi (nÄ›kterĂ˝ by mohly jĂ­t klidnÄ› na mehe blog). NavĂ­c se bÄ›hem Gillanova bloku vĂ˝raznÄ› vylepšilo aranĹľmá orchestru – žádnĂ˝ lacinĂ˝ doprovodnĂ˝ nytĂ­ v nejjednodušší harmonii, naopak vĂ˝bornĂ˝ a obÄŤas velmi originálnĂ­ nápady. TakĹľe nakonec velmi dobrá akce nejen dĂ­ky návštÄ›vÄ› toho prima mÄ›sta, ale i hudebnÄ›. DĂ­ky, Hanko.

TĹ™etĂ­ a poslednĂ­ část denĂ­ku z putovánĂ­ po Nepálu. Po treku v Himálaji nás ÄŤekalo krátkĂ˝ intermezzo v KáthmándĂş a následnÄ› ÄŤtyĹ™dennĂ­ relax v dĹľungli v národnĂ­m parku Chitwan (sloni, nosoroĹľci, krokodĂ˝li a tak). VĂ­c uĹľ se do tÄ›ch ÄŤtyĹ™ tĂ˝dnĹŻ bohuĹľel nevešlo… DenĂ­k zde, permanentnĂ­ odkaz v sekci Pages vpravo.