Tolimati.cz

Organizátoři skvělého festivalu Kolem světa mi zase jednou udělali radost a objednali si povídání a fotky z nedávné výpravy do Nepálu. Pokud tedy máte o něco podobného zájem, doražte v neděli 25. března v 9.30 ráno (já vím, já za to nemůžu, někdo to holt otvírat musí) do Kulturního domu Ládví u stejnojmenné stanice metra v Praze 8. Celý ten festival je skvělý a k vidění je toho opravdu spousta (program zde), takže vřele doporučuju coby prima způsob, jak strávit první jarní neděli.

Přiznám se, že Asanace je pro mě z mnoha důvodů srdeční záležitost. Před pár dny jsem si ji znovu přečetl a ano, asi vážně není tak dobrá jako dva předchozí Havlovy mistrovský kusy (Largo Desolato a Pokoušení), oproti nim trochu šustí papírem a je asi i trochu schematičtější. Jenže já na ni prostě nedám dopustit – poprvé jsem ji četl coby novinku krátce po prvním exilovým vydání (1988), ještě za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejím sehrání, doteď mám doma salátovej výtisk utopenej na jedný památný vodě… prostě jak říkám, vztah jak sviña. Ale naživo jsem ji kupodivu nikdy neviděl, účast na Zábradlí (kde hru začali chystat už na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, že P.T. čtenáři Asanaci znají, protože se mi nechce popisovat děj a spíš mám chuť psát o jednotlivostech. Ostatním se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektů chystá na čísi rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v němž při práci architekti bydlej. Hlídá je přitom „tajemník“ aneb všemocnej tajnej, a zmíněný rozkazy přicházej od „inspektorů“, tedy místních papalášů. Ti se v průběhu hry několikrát vystřídaj a vlastně jsou nejdůležitějšíma postavama děje. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpačitý – už v první scéně Kuzma Plechanov přinese na scénu místo houslí poněkud „michalodavidov­skej“ synťák a začne na něj vyluzovat poměrně velkej rámus, na což jsem si musel chvíli zvykat. K tomu skeptickýmu melancholikovi prostě seděj housle mnohem víc, byť klávesy nakonec dojdou opodstatnění (ale o tom dále). A nějakou dobu mi taky trvalo, než jsem rozchodil poněkud kožený dialogy – vlastně doteď nevím, jestli byli herci (hlavně Jiří Ornest a Kristina Maděričová coby manželé Bergmanovi) ze začátku trochu svázaní a pak se pořádně rozjeli, nebo jestli jsem si prostě zvykl na jistou nepřirozenost, pro Havla ostatně typickou. To bych to asi musel vidět víckrát.

Ovšem už někdy v půlce první půlky (zhruba od scény s prvním inspektorem, kterej mezi architekty vnese dočasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteční výhrady začaly rozpouštět a naopak jsem začínal oceñovat věci, který mě ze začátku trochu zarážely. Třeba některý herecký polohy. Alberta jsem vždycky vnímal jako takovýho idealistickýho nemrcoucha a hele, maniakální poloha v podání Ondřeje Veselého mu nakonec velmi sedla. Ještě větší problém jsem zprvu měl s tajemníkem estébákem, kterýho Ondřej Mataj hraje jako takový mladičký ucho dychtivý po moci a já měl pochybnosti, jestli by podobnej elév dokázal budit takovou hrůzu. Postupem času mě velmi přesvědčil.

A za některý věci zasluhuje režisér David Czesany pochvalu absolutní, neb se mu povedlo rozvinout původní text do tvaru, kterej o totalitě řekne víc než mraky slov. Asi vůbec nejlepší je v tomhle směru část od příchodu zmíněnýho prvního inspektora do konce první půlky. Třeba totálně smíšený pocity architektů z místního grófa, kterej má IQ tykve a chování řeznickýho psa, ale na druhou stranu neškodí, ale pomáhá. Okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak cenný byli tehdy hodný blbci ve vysokých funkcích – za normálního režimu by v životě neopustili kravín či výrobní linku, ovšem bolševik potřeboval dělnický kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustě věcí. Ovšem od přírody nemuseli být zlí, na rozdíl od chytrých šéfů – to byli většinou logicky svině. Nebo způsob, jakým šéfprojektant Bergman po počátečním šoku vyrostl do fakticky dobrýho manažera, aby se po následným utažení šroubů opět propadl do role totálního slabocha. A výborně se povedl i mejdan na oslavu svobody, na němž se stane mnoho důležitého pro další děj. Tady by housle nestačily, tudíž jsem Kuzmův syntezátor pochopil.

Asanace na Zábradlí zkrátka není ani puristickým zachováním originálního textu, ani razantní režisérskou úpravou – tak něco mezi. Není to úplně dokonalý a třeba posledních pět vteřin bych klidně škrtl, rozhodně to ale stojí za vidění. A mně se to líbilo fakt dost.

Stinga už jsme naživo viděli mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickým orchestrem. Pokaždý to bylo dobrý, ještě nikdy se ale neutkal s tak totálně hudebně neatmosférickým prostředím jako v Kongresovém centru v Praze (naše generace zná spíš termín Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svý sjezdy a je to na něm znát, strašlivý kožený sedačky, umakartový stěny, nic moc akustika, zkrátka výzva pro každýho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi přebili nadlidským nasazením, zato třeba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme věděli dopředu: Současný turné se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po předchozím orchestrálním aranžmá. Kapela je dvougenerační, starou gardu tvoří kromě pána principála dvorní kytarista Dominic Miller a bubeník Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál třeba se Zappou a hrozně jsem se na něj těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb Dominikův syn, houslista Peter Tickell a zpěvačka Jo Lawry (též občas houslující). Tím (aspoñ moje) teoretická příprava končila, zbytkem jsem se hodlal nechat překvapit.

Na začátek pánové a dáma dali All This Time a zvukař poněkud bojoval s koženou akustikou sálu, takže toho příliš slyšet nebylo, ale ještě před koncem písničky se vše víceméně srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, že na rozdíl od předchozích šñůr stojících zejména na písničkách Police je tohle turné zaměřený spíš na Stingovo sólovou práci, s chvályhodným důrazem na míñ známý kusy. Jistě, nějaký policejní hity zazněly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt překvapivej – dokonce chyběly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, místo toho se hodně hrálo třeba z desky Sacred Love (titulní píseñ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvěle, o starých pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaďoši, zejména houslista Tickell, drželi krok výborně. Občas, třeba v Never Coming Home, bylo výborný sledovat ty dva různý světy – na jedný straně Dominic Miller s úspornou hrou a nadhledem, na druhý exhibující Tickell drhnoucí stupnice coby motorová myš na amfetaminech. Každej zvlášť by možná časem začal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvěle. Po muzikantský stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mě patrně vedlo turné někdy před deseti lety, když bubnoval Manu Katché).

A jak teda dopadl předeslaný souboj Sting vs. Pakul? No, pán dělal co mohl a téměř se mu koženost povedlo rozbít, je ale fakt, že se mi hodněkrát zastesklo po starým dobrým kotli pod pódiem. Na minulým symfonickým koncertě jsme taky seděli a tam mi to vůbec nevadilo, ovšem teď je to mnohem větší nářez a občas jsem si připadal jak v klecovým lůžku. Lze to nicméně vyřešit jednoduše – 25. června tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 aréně a lístků na plochu je dost. My už máme svůj doma :).

Divadlo s poněkud paradoxním názvem (nejvíc komediálních prvků jsem v něm zatím viděl asi v Kafkově Procesu, což věru není žádná řachanda) se pustilo do adaptace klasického románu Josepha Conrada, který stejně všichni znají hlavně coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z posledních počinů současnýho souboru před letním rozpuštěním a pokud vám nevadí těžší podívaná, utíkejte na to.

Pro ty, kdo to neznají, rychlej úvod do děje: voják Marlowe dostane úkol proniknout do africký (u Coppoly vietnamský) džungle a odchytit tam zběhlýho plukovníka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromý impérium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Úkol je to poněkud nestandardní a všem z toho postupně začíná více či méně, ale spíš více, hrabat.

Co je dobrý vědět: režisér David Jařab se rozhodně nepustil do pietního oprášení původního románu, tím méně filmu. Ono by to ani moc nešlo. V Conradově originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavně drsná výpověď o střetu západní civilizace a africký divočiny v době, kdy na mapách byla ještě spousta lvů a výprava do džungle v Kongu byla skutečně o tělesný i duševní zdraví. Coppola přenesl děj do války ve Vietnamu a spojil tak exotický prostředí se situací, která je už z podstaty mezní a leckterým úchylkám se v ní velmi dobře daří. To je sice efektní a silný, ale taky dosti nepřenosný. Pokud Jařab chtěl, aby jeho hra oslovila lidi i jinak než jako vzpomínka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z těchhle pojetí – válka v džungli tu není relevantní a exotika už v dnešním světě skoro neexistuje, v sebedivočejší zemi třetího světa vás do půl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabídnou kulturní program. Co s tím? Inu, stačí obrátit celej příběh introvertně dovnitř a zbyde vám po čertech silná výpověď o šílenství z odloučení od společnosti a odtržení od hodnot, který všichni okolo vás sdílí. K tomu ovšem může dojít úplně stejně v činžáku na Žižkově jako v Kongu. Exotický prostředí je proto u Jařaba jen zlehka a nenásilně nahozená kulisa, to důležitý z příběhu se může stát komukoli kdekoli. Jařab dokonce oslabil i leitmotiv původní verze, tj. to, že si Kurtz podmanil domorodce z cizí kultury – tady sice občas vystupuje nemluvící černoch, ale hlavní patolízalská dvojka jsou „normální“ běloši poněkud úřednický, leč standardní vizáže a projevu. A co teda hra vlastně říká? 1) Z pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadný a zároveñ nebezpečný podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastní kritickej rozum a následovat onu autoritu bez přemýšlení. Nebezpečný proto, že člověku dřív nebo později spadnou klapky z očí a pak většinou následuje nějaká vypjatá (až krvavá) reakce. Obě informace jsou sakra cenný i tady a teď, Kongo nekongo.

A ještě jedna věc: hrozně se mi líbí, jak v Komedii pracujou s fyzickým herectvím na pódiu. Nějak jsme se po představení shodli, že jiný pražský divadla, do kterých chodíme (Činoherák, Dejvice, Švanda, Dlouhá atd.) mají výraz postavenej hlavně na konverzaci, tady se ovšem nebojí hrát všemi údy (v případě Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). Odvážné a sympatické. Tohohle divadla bude škoda.

Hlavním důvodem, proč vyrazit na putovní akci jménem Rock Meets Classic do Berlína, je účast kamarádky Hanky (znáte např. z nepálských deníků) v orchestru. Přiznám se, že jinak by mě to asi moc nechytlo – jediným zajímavým jménem mezi hlavními hvězdami pro mě byl Ian Gillan z Deep Purple. Kromě něj byl na seznamu Steve Lukather z Toto, který mě nikdy moc nebrali, a pak pár mně neznámých jmen (Google prozradil, že jeden ze zpěváků má na svědomí všudypřitomnej hit Eye of the Tiger, což by mě k návštěvě Berlína opravdu neponouklo). Nicméně volñásky od Hanky byly příjemný, Nika na koncert chtěla a připojil se i Štěpán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek Berlína.

Zpočátku koncert připomínal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeži, UTFG), navíc s pocitem, že některé hvězdy jejich práce baví asi jako prodavačku z Tesca v pátek v 9 večer. Oč míñ investovaný energie, o to víc rádobyrockerských gest naučených z televize – zejména Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po přestávce bylo všechno úplně jinak, naštěstí. Začal Lukather, jako zpěvák nic moc, ale naštěstí to o sobě ví a tak se nechal zastupovat doprovodnými vokalisty a o to líp hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusím, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela líbily. A pak přišel Gillan a já čuměl jak puk – ani cirkus ve stylu první půlky, ani živá mrtvola podle některých záznamů na YouTube. Místo toho křehkej, ale nesmírně sympatickej a živej děda, kterej se sice v Highway Star chvíli musel rozezpívávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v těch letech parádně. Milej, rozesmátej, neuvěřitelně vtipnej v průpovídkách mezi písněmi (některý by mohly jít klidně na mehe blog). Navíc se během Gillanova bloku výrazně vylepšilo aranžmá orchestru – žádný laciný doprovodný nytí v nejjednodušší harmonii, naopak výborný a občas velmi originální nápady. Takže nakonec velmi dobrá akce nejen díky návštěvě toho prima města, ale i hudebně. Díky, Hanko.

Třetí a poslední část deníku z putování po Nepálu. Po treku v Himálaji nás čekalo krátký intermezzo v Káthmándú a následně čtyřdenní relax v džungli v národním parku Chitwan (sloni, nosorožci, krokodýli a tak). Víc už se do těch čtyř týdnů bohužel nevešlo… Deník zde, permanentní odkaz v sekci Pages vpravo.

Pokračujeme v zápiscích z cest. Ve druhé části se pohybujeme výhradně po Himálaji – Gokyo Ri, sedlo Chola, nádhernej klášter v Tengboche apod. Koho to zajímá, klikněte sem (stálej odkaz tradičně v sekci Pages vpravo).

Na vědomost se dává, že první část nepálského deníku je k dispozici. Píše se v ní, jak se do Nepálu (s jistými obtížemi) přilétá, jak nás přivítalo hlavní město Káthmándú v období svátku Tihar a hlavně jak vypadá první úsek Gokyo Treku pod Everestem. Dobrodružnej let do Lukly, aklimatizační zastávka v městečku Namche Bazaar a následnej výšlap na sever údolím řeky Dudh Koshi Nadi, kde se věci začaly trošku komplikovat, neb bylo podstatně horší počasí, než v kraji a daném období bývá zvykem. Máte-li zájem, pojďte dále, stálej odkaz v rubrice Pages vpravo.

Přiznávám, že tenhle blog v poslední době nechutně zanedbávám. Jedním z důvodů byl totální nedostatek času, neb zase po dvou letech došlo na velkou cestu za hranice běžně dostupného světa. Tentokrát nás (tedy Hanku, Karla, Štěpána a mě) přitáhly hory z nejkrásnějších, tedy Himálaj, konkrétně Nepál a oblast Solu Khumbu pod Mt. Everestem. Famózní dvoutýdenní trek, pak relax v džungli a do toho několik dnů v hlavním městě Káthmandú. Nádhernej zážitek. Fotky tady, a pokud by vás náhodou zajímaly i fotograficky neambiciózní dokumentačky, koukněte sem. Každopádně přeju hezký pokoukání. Jo a mimochodem, záhy se tu objeví i deník…

Tomu říkám kombinace. Písničkářka z nejmilejších a k tomu můj nejoblíbenější klub v Praze, navíc léto, pohoda, děti na táboře, to je nabídka, jaká se neodmítá. Suzanne už jsme naživo viděli mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve Státní opeře a bůhvíjak jinak, ale Beseda je Beseda. Zpěvačka navíc momentálně krouží světem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známého svými hrátkami se smyčkami a zvukovými experimenty všeho druhu. Ohlasy ze světa (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva večery před Prahou) byly skvělé, naše natěšenost tudíž veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pódia stály tři řady židlí pro sponzory. Nic proti, bez sponzorských peněz by asi podobná akce těžko proběhla, jen škoda, že v Kooperativě, Čedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, který by koncert opravdu zajímal. Takhle to vypadalo na dobrovolně povinnej podnikovej večírek pro lidi, který chtěli být někde úplně jinde nebo se přinejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utíkalo. Naštěstí byli ve výrazný menšině.

Jako první hrál Čechomor, což není náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslední desku. Já z toho měl trochu strach, tu kapelu jsem přestal sledovat už před pár lety s pocitem, že se z ní stal výdělečnej kolovrátek hrající pořád to samý a pořád míñ zajímavě, a o to příjemněji mě pánové překvapili. Tohle fakt není žádnej folkloreček s bicíma – Čechomor má poprvé v historii basistu (Taras Voloshchuk) a díky němu a bubeníkovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky mají konečně pořádnej spodek. Na zmíněný nový desce Místečko pohostinsky basuje sám velký Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takže se chvílema slušně třásla podlaha. A dvojnásob, když se do pár skladeb zapojil i Leonard. Některý nový věci (Starala se máti má) už ani moc lidovkovitě neznějí, prostě našlápnutej bigbít. Asi si Místečko pořídím.

O přestávce se večírkáři nahrnuli na bar šťastní, že si konečně zase mohou nerušeně povídat o posledních trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikající světlo hlásící příchod hlavní hvězdy. Takže Suzanne Vega dosti nevěřícně zírala na tři liduprázdný řady u pódia, za nimiž aplaudovala našlapaná stojící Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiční otvírák Marlene on the Wall. Večírkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a poněkud neochotně začali klopýtat na svá místa, dělajíc u toho bordel židlema. Ach jo. Pak už se ale chovali relativně slušně, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tři z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom předbíhali.

A samotnej koncert byl prostě vynikající. Leonard hraje fakt výborně – takovýhle čarování se zvukem se jen tak nevidí, a když si začal pořádně hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, což byla snad nejlepší věc ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pódiu stála celá kapela. Ale i klidnějších písních byl skvělej, zbytečně neexhiboval, hrál s citem, prostě pro Suzanne minimálně stejně dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s ní v duu hrál před lety. Starý hity (Small Blue Thing, Caramel, nádherně zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejména ze Suzanniny nedávný divadelní hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jižanská spisovatelka, jejíž fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K ní Vega napsala i hudbu a navíc hrála hlavní roli, takže koncert místy získával téměř divadelní rozměr. Nejvíc mě bavila písnička Harper Lee (ano, autorka známé knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabít ptáčka, s níž měla Carson McCullers zjevně pár nevyřízených osobních účtů :)).

Jedním z vrcholů koncertu byla určitě stařičká Some Journey, v níž se k hlavní dvojici přidal i čechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo výborně. Holas se pak ještě vrátil na tradiční závěrečnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaždý, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobře – Leonard opět udělal z kytary kapelu a strojovej rytmus tý skladbě sedí velice. Přidávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na úplnej závěr má oblíbená Rosemary), leč vše krásné má svůj konec a někdy před půlnocí bylo hotovo. Ale bylo to skvělý. Beseda má údajně velký plány, co se slavných jmen týče, takže jsem zvědav, co přijde příště. Co takhle Dylan? :)