Tolimati.cz

Dva týdny v horách, to se mi nepovedlo od Bolívie LP 2007. Až teď – vyrazili jsme s Jarmilou po mnoha a mnoha letech zase sami dva na čtrnáctidenní cestu po Pirinu a Rile v Bulharsku. Lepší trek jsem nezažil ani nepamatuju. Nejvyšší bod 2915 m, hřebenovky nahoru dolů, rozkvetlý louky, kamenitý i sněhový pole, neuvěřitelná zima v den, kdy doma lidi kolabovali vedrem (Pirin), zabloudění v lese při nástupu (Rila), noci v přeplněných horských chatách i v krásným prostředí Rilskýho kláštera… zkrátka nádhera. Fotograficky trochu problém s počasím (ráno a večer většinou zataženo), ale snad se přinejmenším něco povedlo. Koho to zajímá, najde fotky tady a tady.

A zase se tu dlouho nic nedělo a zase za to mohly hlavně technické důvody – reklamace, oprava a nakonec výměna počítače apod. Taky se docela jezdilo do hor, o čemž budou další příspěvky, teď jeden hodně čerstvej – Peace Frog včera absolvovala tradiční letní hraní v klubu/hospodě Pohoda v Kadani, jehož název je velmi výstižný a vždycky se nám tam hodně líbilo, ovšem včerejšek byl snad z dosavadních tamějších koncertů vůbec nejlepší. Natřískáno, milí lidi, skvělá atmosféra, dobrej zvuk… nemělo to chybu. Po poněkud soukromé červnové party v Modrý Vopici ve Vysočanech jsme si konečně naostro (tj. před větším množstvím lidí) dali dvě repertoárové novinky Moonlight Drive a ano, konečně i The End (původně jsme ho chtěli premiérově zahrát už loni Lukášovi na svatbě, ale nějak se ho furt nedařilo nazkoušet). Kolem pódia zas po nějaké době kroužila s namířeným foťákem Míša S., až odtajní fotky, dáme vědět.

A ještě jedna zpráva týkající se Peace Frog: jako správná mladá a nadějná kapela máme profil na Facebooku, konkrétně zde. Tak pokud chcete, můžete se přihlásit…

Dámy a pánové, tak tohle je nářez. Móda divadelních adaptací filmů (vůbec zajímavá věc, osobně se těším hlavně ke Švandovi na Kurs negativního myšlení) dorazila i do Dejvic, capo di tutti capi Krobot se chopil Kaurismäkiho příběhu o ztrátě a znovuhledání paměti a stvořil tak zábavnou a hravou dvouhodinovku, že stačí pomyslet v podstatě na libovolnou scénu a hned dostávám lepší náladu. Ideální záležitost do deštivýho jara.

V příběhu o bezvýznamným chlápkovi, kterýho na nádraží přepadne parta zlodějů s baseballovou pálkou a on společně s doklady přijde i o paměť, kupodivu nehraje žádnou zvláštní roli samotná dějová linka – hlavní postava se prostě motá životem za asistence Armády spásy a přemýšlí co se sebou, jistá zápletka se z toho po čase vyloupne (a ano, odehraje do konce), ale v podstatě by se to celý dalo odvyprávět pomocí tří vět. Mnohem důležitější je forma – Muž bez minulosti je téměř regulérní muzikál, navíc většinou s živou kapelou (kytaru, basu, piano, harmoniku i perkuse obstarávají sami Dejvičáci, playback do toho zní jen výjimečně). Hudební výstupy se skvělými zpěvy (ty sbory občas zněly vážně úchvatně) se střídají s mírně střelenými jevištními epizodkami, mezi nimiž u mě osobně vede scéna na policii – z tý by mělo radost i samotné Ministerstvo švihlé chůze. Ale i jindy jsem si občas vybavil Monty Pythony, hlavně asi Meaning of Life. Takovej Martin Myšička by k nim mohl z fleku nastoupit, kdyby se ještě někdy dali dohromady.

Což mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu – k hercům. Takovej All Star Team se na jednom jevišti jen tak nevidí. Hlavní role hrajou David Novotný a Tatiana Vilhelmová, kolem nich krouží v podstatě všechno, co v má Dejvicích nohy – zmíněnej Myšička, Trojan, Plesl, Neužil, Melíšková, Babčáková, Martha Issová a mnoho dalších. Jinými slovy první liga. A přitom půlka těchhle hvězd (v nejlepším smyslu toho slova) hraje v podstatě totální křoví, třeba trio Babčáková – Melíšková – Issová nemá snad ani jednu repliku, jen zpívá, případně se staví na hlavu nebo dělá mosty. A to bohatě stačí k tomu, aby každý ze jmenovaných na jevišti doslova zářil. Minimalistickej hereckej koncert ukázněnosti, pokory a služby celku. V Dejvicích momentálně funguje světová sestava. (A to nemluvím o tom, že mezi největší superstars představení patří… pes. Jeho výkon je fakt nadpozemskej, coby majitelé pubertálního labradora jsme opravdu jen zírali.)

Nedávno jsme absolvovali velmi smutnej zážitek na hře, která byla vlastně formálně docela podobná – v Semaforu na Lysistratě (ještě dnes se z toho trochu osypávám). Možná by se Jiří Suchý etc. mohli zajít podívat o pár ulic dál, jak se to vlastně má dělat…

V klubu XT3 na Žižkově jsme hráli poprvé a hned napíšu, že snad ne naposledy – už jsem skoro nevěřil tomu, že v Praze najdeme takhle příjemný a přitom na skvělý úrovni fungující místo. Moc pěknej interiér, pohodovej ochotnej personál, luxusní zázemí, skvělej zvuk v sále i na pódiu a světe div se, na pražský poměry velice slušná návštěva i mimo obvyklej okruh Froggies, no zkrátka veliká pohoda. Bohužel nám před koncertem odpadlo několik zkoušek a nedošlo tak na překvápko slibované v upoutávce, ale to nevadí, aspoñ vás můžu ještě chvíli napínat :). Jinak to snad stálo za to i pro publikum, podle reakcí nejspíš ano, my si to (i díky parádnímu zvuku) užili nádherně. A ještě jedna neobvyklost: vůbec poprvé se na koncertě Peace Frog nahrávalo, zatím pracuju na převodu z minidisku do nějakýho lidskýho formátu (díky Ajo), ale až to bude, tak sem třeba něco pověsím. Zatím si můžete prohlídnout fotky našeho úhlavního fotografa posledních měsíců Lukáše (skvělá práce, díky moc). Další pražská akce je na spadnutí, záhy dám vědět víc – watch this space…

Žába si s jarem protáhla žabí stehýnka a dospěla k názoru, že Slamník a Škabeta jsou sice prima, ale Praha je přece jen poněkud větší a bylo by fajn se občas mrknout i jinam. A protože máme kamarády v jiných kapelách a ti si chválí klub XT3 na Žižkově, tak příště zahrajem právě tam. Konkrétně v úterý 18.5., adresa je Rokycanova 29, začátek 20 h, kdo chcete doražte, těšíme se. Jo, a ačkoli to nechci zakřiknout, vypadá to, že se na vás chystá jedno poměrně dobrodružný překvapení – doufám, že nedostanem půllitrem . A víc neprozradím, uvidíme se na Žižkově.

Moc příjemnej koncert jsme zažili ve čtvrtek v Městský knihovně. Tonye Graves zjevně nestačí hraní s Monkey Business a tak se vrhla na zpívání se swingovým bigbandem, kterému šéfuje Štěpán Smetáček (kdysi třeba Wanastowy Vjecy a mraky jiných, často dost tvrdých kapel). Zní to trochu nesourodě, ale po Gabrielovi v Berlíně už věřím na fúze všeho druhu – a opět to vyšlo :). Tonya je samozřejmě bluesová a soulová hvězda a hodně nabroušený dechy za zády jí sluší nadmíru, hodně se mi to líbilo aranžérsky, žádnej konvenční model „chorus – sólo – chorus“, dechy si s kytarou a klávesama pěkně odpovídaly a výsledek vůbec nezněl nijak muzeálně, naopak. Ostatně ani výběr písní nebyl zas tak pietní – jistě, hrál se Mackie Messer nebo pár soulových standardů, ale taky Manic Depressions (Hendrix) nebo Aqualung (Jethro Tull) a obě patřily vůbec k nejlepším. I Smetáček umí swingovat velmi dobře, což je u bývalýho punkera/metalis­ty/bigbíťáka příjemný překvapení. Snad jen škoda tý poněkud koženě působící knihovny, kdyby si u toho člověk mohl trochu zaskákat třeba v Lucerna Music Baru nebo v Akropoli, bylo by to ještě lepší, ale i takhle moc příjemná věc.

Když jsem se kdesi na webu před časem poprvé dočetl, že Peter Gabriel chystá po osmi letech novou desku, zaradoval jsem se jak malej. Jenže pak radost vystřídaly jistý obavy – deska neměla obsahovat ani jednu vlastní skladbu, tvořily ji výhradně převzatiny sesbíraný stylem „pejsek a kočička vařili dort“ a navíc Gabriela místo jeho vynikající koncertní kapely s Levinem, Rhodesem, Lynchem et al měl doprovázet symfonickej orchestr. Maně jsem si vybavil různé hrůzné fúze popu a klasiky z posledních let, přidal nepříliš dobrou zkušenost z četných podobných „kroků stranou“, které písničkáři v poslední době dělají (Dylan, Sting, Iggy Pop atd. – většinou mě to zas tak nebere) a natěšení ochladlo. Naštěstí se vrátilo hned poté, co se mi album Scratch My Back dostalo prvně do ruky – je to úplně jiná pohádka než výše zmíněné projekty. A pak jsem od Jarmily společně s oním CD dostal i lístek na koncert PG do Berlína (turné k nový desce má jen pár zastávek, Čech se netýká) a začalo se blýskat na další velkej zážitek.

Scratch My Back je totiž hodně zvláštní album. Dokážete si na jedný desce představit Bowieho Heroes, The Boy in the Bubble od Simona a Youngovu Philadephii vedle písní od Talking Heads, Arcade Fire nebo Reginy Spector, přičemž to celý má držet pohromadě? Já donedávna taky ne, ovšem Gabrielovi se to povedlo. Některý věci změnil k nepoznání, některý míñ, všechny ovšem natolik přizpůsobil svý písničkářský a pěvecký poloze, že výsledek (pokud by člověk neznal originály) zní docela jako další autorská deska PG, jen s tím symfoñákem místo kapely. Příklad za všechny: roztančený zydeco Boy in the Bubble je tu zredukovaný víceméně na třítónový rozložený akordy piana, přičemž ovšem vůbec neztrácí původní hybnost a hravost, jen se přestěhovala někam hodně pod povrch. Kdo neslyšel, neuvěří.

Koncert v Berlíně se odehrával v hale O2 hodně připomínající stejnojmennej podnik v Praze, seděl jsem nějakých 10 m od pódia, vidět i slyšet bylo celou dobu výborně. Prvních deset minut obstarala norská folkařka Ane Brun, v podstatě x-tej klon Joni Mitchell, budiž, byť tedy coververze Big in Japan od Alphaville (já doufal, že už zmizeli v propadlišti dějin) není zrovna to, za čím by člověk cestoval do Berlína. Málokdo asi v tu chvíli tušil, že Anin čas ještě přijde :).

O pár minut později nastoupil na scénu sám PG s orchestrem a začalo to. Hned zkraje Gabriel ohlásil, že Scratch My Back zazní celý, a záhy bylo jasný, že tím myslí i pořadí skladeb, prostě to celý odehráli od začátku do konce. Během první skladby (Heroes) se PG trochu hlasově hledal, naštěstí mu to ale moc dlouho netrvalo a vše bylo OK. Obecně mám spíš rád, když koncerty člověka trochu překvapí a tak jsem se chvilku smiřoval s tím, že z pódia uslyším desku, ale nakonec mi to vůbec nevadilo hlavně proto, že je to nová věc a ještě ji nemám tak naposlouchanou. A hrálo to fantasticky, třeba Listening Wind (původně od Talking Heads) se povedl ještě líp než na desce, totéž vypjatá Apres Moi Reginy Spector nebo The Book of Love mně zcela neznámých Magnetic Fields. A snad nejlepší byla My Body Is a Cage od Arcade Fire, která mi od prvního poslechu silně připomíná Darkness z Up a tady se povedla přímo fantasticky. Velkou radost mi taky udělalo zjevení dvou vokalistek, hlavně Gabrielovy dcery Melanie, pro kterou už mám léta slabost :). No a ta druhá byla již zmíněná předzpěvačka Ane.

A po přestávce přišel výběr z vlastních skladeb PG a já okolo toho nebudu zbytečně chodit – takovej koncertní zážitek mi v posledních letech připravil jenom Cohen loni. Začalo to San Jacintem a playlist se mi dokonale trefil do vkusu – že na jednom koncertě uslyším pohromadě třeba Blood of Eden, Signal to Noise, Darkness, Downside Up a The Rhythm of the Heat, to jsem fakt nečekal. U některých věcí (San Jacinto, Signal to Noise) se symfonická instrumentace víceméně nabízela sama, ovšem zkuste si představit takovou Digging in the Dirt bez rytmiky. Nejde? Ale jde, a navíc si aranžéři pohráli s dynamikou tak, že hlasitost klesala právě tam, kde normálně graduje, a naopak, aniž by to ztrácelo tah. Nebo Rhythm of the Heat: celou dobu jsem si říkal, jak se asi vylžou z polyrytmický africký zběsilosti na závěr. No jak by, zahráli ji do posledního úderu… na smyčce. K tomu obvyklý rodinný jiskření mezi Gabrielem a Melanií (Downside Up, Blood of Eden) a důkaz, že i symfoñák umí hrát k tanci (Solsbury Hill). No a to nejlepší přišlo v přídavcích – po povinný, leč skvělý In Your Eyes (proč by mělo pianovej riff hrát piano, když to zvládnou smyčce, že) mi Gabriel definitivně splnil všechna přání s Don’t Give Up, ke který jsem ho v duchu překecával na každým ze tří dosavadních navštívenejch koncertů za posledních sedm let, ale dočkal jsem se až tady. Part Kate Bush odzpívala velmi dobře Ane, dokonale tak odčinila ten Big in Japan z úvodu a já byl naměkko jak vajíčko k snídani.

Na čtyřhodinovou noční šichtu za volantem z Berlína do Prahy jsem se fakt upřímně netěšil, ale fantastickej koncert mě nakopl takovým způsobem, že únava přišla až někde u Kralup v půl čtvrtý ráno, byť mi v autě dělal společnost jen CD přehrávač. Příští rok má Gabriel vydat normální autorskou desku a turné s New Blood Orchestra tak asi zůstane jenom jednorázovou záležitostí, což mi teď připadá jako škoda. Dal bych si to ještě přinejmenším jednou, tak snad vyjde aspoñ CD z každýho koncertu, jak u Gabriela bývá zvykem…

Co by to bylo za zimu bez chození po horách. Teď se v krátký době podařily dvě zajímavý akce – tou první byl přechod části Krkonoš (z Úpy přes Růžohorky na Sněžku, Luční boudu, Liščí horu a zpět) s Jarmilou a „lyžařskou“ partou, tj. Knopy, Preissy etc. Prima počasí, povedená společnost, nostalgický vzpomínky na dávný lyžařský kursy na Luční boudě připomínající (tehdy) spíše kasárna PTP. Mimochodem personálu velice děkuji za záchranu fotovýbavy zapomenuté v lyžárně – to se mi ještě nestalo :).

A záhy následoval tradiční zimní fotovíkend na Slovensku, tentokrát na Velké Fatře. No, fotovíkend… tak jsme to původně s Karlem, Lukášem a Hankou plánovali, ale když okolo vás dva dny v kuse zuří vánice, chumelenice a třeskutej mráz, zrovna moc obrázků nepořídíte. Přesto to byla vynikající akce, vichr a sníh jsme si užili skvěle, chata pod Borišovom je výborná (nemá vodu ani elektřinu, zato prima polohu a personál) a cca patnáctikilome­trovej sobotní pochod mlhou a fujavicí po hřebeni mi nejspíš zůstane v paměti dlouho.

A fotky? Ani z jedný akce nic moc, do „regulérní“ galerie jich přežilo jen pár. Zato o dokumentační záběry zejména z Fatry nebyla nouze a tak se v galerii znovuzrodila kategorie Events neboli momentky z akcí. Koho to zajímá, podívejte se. Ovšem daleko nejlepším materiálem je Karlovo fatranské video z vrcholu Ploské, které najdete tady… severní pól je dobyt :).

K mému velkému překvapení a radosti moje fotky z Galapág zaujaly pořadatele známého cestovatelského festivalu Kolem světa. Pokud byste je tudíž chtěli spatřit ve velkoplošné projekci a poslechnout si k nim nějaké povídání o cestě na ono kouzelné souostroví, jste srdečně zváni v sobotu 20. března v 9:30 do KD Ládví (anotace zde, program celého festivalu tady). Moje vystoupení celý festival otvírá, z čehož jsem poněkud roztřesen, ale snad to vyjde. Jinak program festivalu rozhodně stojí za to, osobně se třeba velice těším na Ondřeje Prosického a jeho falklandské tučñáky. Tak doražte, kdo chcete…

Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (režie Daniel Špinar) nás přivedla hlavně zvědavost a chuť vidět po těch mnoha Dejvicích, Švandách i Činoherácích zase jednou něco na velký, řekněme oficiálnější scéně, abychom nezapomněli, jak takový prostředí vlastně vypadá (naposledy jsme v něčem podobným byli před 2,5 lety na Kohoutově Eine Kleine Machtmusik). Nuže, přišli jsme, viděli jsme a teď se zase můžeme v klidu na několik let vrátit zpátky do těch Dejvic.

Když se inscenuje něco tak klasického jako tahle Schillerova hra, lze to udělat pietně tradičně, na čemž nevidím nic špatného, třeba Othello na Shakespearovských slavnostech byl právě takovej a líbil se mi. Nebo se to dá překopat a aktualizovat – a v tom případě je dobrý, když se toho chopí režisér, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzývá ho na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nějakýho nezvyklýho úhlu. To udělal třeba Krobot s Hamletem nebo Pitínský s Goethovými Spřízněnými volbou (obojí Dejvice), první věc se mi líbila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše řečené. Marie Stuartovna ale naproti tomu patřila jednoznačně do kategorie „režisér předvádí vlastní ego“. A to jak vizuálně, tak (především) akusticky. Nic proti modernímu nábytku, oblečení a rekvizitám u klasický hry. Královnu Alžbětu na obrovským bílým plastovým (nebo sádrovým?) koni jsem moc nepochopil, nepřipadala mi až tak dětinská, ale budiž. Snad i ty golfový hole místo mečů bych přežil, i když ani tam nechápu smysl a přijde mi to jako hóóódně lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky řvát? To opravdu Špinar nevěří, že by Dagmar Havlová a další uměli vyjádřit nějaký emoce jinak? A ze všeho nejstrašnější byla hudba a další zvukový efekty – akustický vazbení mělo asi navozovat pocit napětí, mně ale navodilo především bolení hlavy. A ty písně… nejsem znalec německého techna a tak nevím, jestli použitá skladba nemá nějakej skrytej kontext, ale když se nejméně 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapování „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, už jsem definitivně nějakej smysl přestal hledat. Mariinu popravu doprovází úryvek z Like a Virgin od Madonny, což by pro absolutní lacinost zavrhl snad i divadelní kroužek ZŠ Dolní Kotěhůlky, a pokud v publiku seděl nějakej Brit, tak mám chuť se mu za Špinarovo rádobyironický zprznění God Save the Queen omluvit, to už bylo fakt moc.

Ne že by to celý nemělo dobrý momenty – samotná hra je skvělá a když se herci výjimečně trochu ztišili a začali hrát a ne křičet, bylo to najednou úplně jiný a člověk se mohl ponořit do příběhu o tíze moci a odpovědnosti, kterej rozhodně není nijak zastaralej ani po dvou stoletích. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protože režisér záhy usoudil, že už bylo dost Schillera a přišel čas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoření. Chudák Schiller, chudák Marie.